ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.600.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 600/2022-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: MONUMENTAL TRUST BOHEMIA, s. r. o. , IČO 25698672, se sídlem Sokolská 207, Slavětín, zastoupená Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti žalované: EMPRESA MEDIA, a. s. , IČO 26418011, se sídlem Mikuleckého 1309/4, Praha 4, zastoupená JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1, o 1 000 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 12/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 3 Cmo 69/2020-471, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 3 Cmo 69/2020-471, potvrdil rozsudek ze dne 15. 1. 2020, č. j. 42 Cm 12/2011-411, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení 1 000 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně v řízení uplatnila nárok na náhradu škody, která jí měla vzniknout v podobě marného vynaložení nákladů v souvislosti s neuskutečněným projektem „Paradors of Bohemia“ tím, že se nepodařilo realizovat, jako pilotní záměr projektu, koupi objektu Kouřimské brány, respektive prodej tohoto objektu představitelé města Kutná Hora neschválili. Žalobkyně tvrdila, že při rozhodování o schválení prodeje předmětného objektu byli představitelé města Kutná Hora negativně ovlivněni nepravdivými a dehonestujícími informacemi o žalobkyni v článcích „České baroko do zastavárny?“ a „Zámek není houska na krámě“, publikovanými dne 27. 11. 2000 a 28. 1. 2008 v časopise Týden, který vydávala právní předchůdkyně žalované (společnost Mediacop s. r. o.). Odvolací soud považoval obsah článku ze dne 28. 1. 2008 s názvem „Zámek není houska na krámě“ za nepodstatný pro rozhodnutí věci, neboť podle tvrzení žalobkyně mělo dojít ke vzniku škody podstatně dříve, než byl tento druhý článek uveřejněn. Pokud žalobkyně v odvolání tvrdila, že teprve po uveřejnění druhého článku se její jednatel dozvěděl o existenci prvního článku ze dne 27. 11. 2000, a to, že tento první článek byl pravým důvodem neschválení prodeje Kouřimské brány, pak se jedná dle odvolacího soudu o tvrzení rozporná s provedeným dokazováním. Podle odvolacího soudu navíc sotva lze za situace, kdy žalobkyně akcentovala prodej zmíněného objektu jako pilotní záměr celého projektu, uvěřit tvrzení, že se o důvodech negativního rozhodnutí zastupitelstva města Kutná Hora z 11. 9. 2001 dozvěděla až s několikaletým odstupem, když bylo v jejím zájmu se zajímat o to, jak zastupitelé o prodeji rozhodli. Odvolací soud uzavřel (a potvrdil tím i závěr soudu prvního stupně), že zastupitelé města Kutná Hora neschválili prodej objektu Kouřimské brány nikoliv z důvodu obsahu výše uvedeného článku v časopise Týden ze dne 27. 11. 2000, ale z důvodu negativního stanoviska majetkové komise ze dne 20. 8. 2001. Takové stanovisko sice není právně závazné, ale členové zastupitelstva i rady města z něj při svých rozhodnutích vycházejí. Podle odvolacího soudu tím nebyl naplněn jeden z kumulativních předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, a to příčinná souvislost mezi vytýkaným jednáním žalovaného a tvrzenou škodou. Žalobě proto nebylo možno vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dále z důvodu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Na podkladě předložené obsáhlé vlastní verze skutkového stavu zpochybnila závěr soudů o jimi zjištěném skutkovém stavu věci. Vytkla jim, že v rozporu s konstantní judikaturou opomněly řadu důkazů, vycházely ze závěrů, které nemají oporu v provedeném dokazování, a namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Tímto způsobem žalobkyně především zpochybnila závěr odvolacího soudu o tom, kdy se dozvěděla o existenci prvního článku ze dne 27. 11. 2000 a co bylo příčinou, že představitelé města Kutná Hora neschválili prodej objektu Kouřimské brány. Namítla, že o existenci zmíněného článku se dozvěděla až uveřejněním druhého článku ze dne 28. 1. 2008, a trvala na tom, že zastupitelstvo města Kutná Hora neschválilo prodej předmětného objektu pod vlivem tendenčních a negativních informací uvedených v prvním článku ze dne 27. 11. 2000. Dále vyjádřila přesvědčení, že soudy pochybily i při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Námitky dovolatelky se týkají převážně tvrzených vad dokazování (špatně zhodnocené důkazy a svévolné úvahy, které nemají oporu v provedeném dokazování), z čehož dovozuje, že soudy učinily nesprávný závěr o skutkovém stavu. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelka odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se tím domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatelka nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. ale není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále „Sb. rozh. obč.“). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17).
Otázka příčinné souvislosti je pak otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále „Soubor“ – pod C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů (že dovolatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a předmětnými články v časopise Týden) nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (viz výše). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována a které okolnosti příčinnou souvislost vylučují, a v tomto směru odvolací soud nepochybil.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jejími námitkami, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že soudy opomněly některé důkazy, jde o námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Pro úplnost lze dodat, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, publikovaný v Souboru pod C 5978, rozsudek ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008); vždy se však musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). Takové judikatorní požadavky byly v projednávané věci naplněny.
V návaznosti na svůj procesní postup pak odvolací soud srozumitelně vyložil právní posouzení věci, aniž by snad odůvodnění jeho rozsudku bylo stiženo dovolatelkou vytýkanou nepřezkoumatelností. Vyhověl tak požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., neboť je z něj zřejmé, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a jakými úvahami se řídil při svých právních závěrech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15, bod 21). Lze pak odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, č. 100/2013 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, či ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2458/2019, podle kterých měřítkem přezkoumatelnosti rozhodnutí nejsou jen požadavky na náležitosti odůvodnění, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání či dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolací (dovolací) důvody. I pokud by rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Je-li tedy dovolatelka schopna polemizovat se závěry odvolacího soudu, je zjevné, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí (srov. k tomu z judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) je třeba chápat požadavek přezkoumatelnosti tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení, respektive jím vznesenou námitku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3299/2016, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06 a III. ÚS 961/09), což odpovídá i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí Van de Hurk proti Nizozemí, 1994, rozhodnutí Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, a rozhodnutí Helle proti Finsku, 1997).
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť návrh na odklad vykonatelnosti je závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (k tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu