ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1040.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1040/2023-289
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, proti žalovanému: EUROVIA CS, a. s. , IČO 45274924, se sídlem v Praze 4, U Michelského lesa 1581/2, zastoupenému JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení 54 638 357,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 15/2020, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022, č. j. 4 Cmo 81/2022-245, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022, č. j. 4 Cmo 81/2022-245, se ruší v části výroku I., v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021, č. j. 1 Cm 15/2020-210, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil 42 915 036,71 Kč s 10 % úrokem z prodlení jdoucím od 5. 10. 2019 do zaplacení, jakož i v části výroku I., v níž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021, č. j. 1 Cm 15/2020-210, změněn tak, že se žaloba o zaplacení 7 988 720,37 Kč s 10 % úrokem z prodlení jdoucím od 5. 10. 2019 do zaplacení zamítá, a v nákladovém výroku III., a v uvedeném rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. V části směřující vůči výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022, č. j. 4 Cmo 81/2022-245, pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021, č. j. 1 Cm 15/2020-210, jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil 3 734 600,11 Kč s 10 % úrokem z prodlení jdoucím od 5. 10. 2019 do zaplacení, se dovolání žalovaného odmítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, č. j. 4 Cmo 81/2022-245, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 11. 2021, č. j. 1 Cm 15/2020-210, potvrdil v části výroku I., v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 46 649 636,82 Kč s příslušenstvím, a ve zbývající části uvedený výrok změnil tak, že žalobu o zaplacení dalších 7 988 720,37 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně konstatoval, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně části příslušenství, zůstává odvoláním nedotčen (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Žalobce se domáhá vrácení částky 54 638 357,19 Kč s příslušenstvím, kterou uhradil žalovanému na základě dovolacím soudem posléze zrušených pravomocných rozsudků vydaných v řízeních vedených před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 594/2013 a sp. zn. 57 C 2/2015. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 5. 2015, č. j. 57 C 594/2013-253, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 15 Co 336/2015-330, přitom bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému smluvní pokutu 4 845 856,51 Kč a úroky z prodlení 12 138 138,76 Kč a nahradit mu náklady řízení 1 533 334 Kč. Žalobce z uvedeného titulu ve dnech 19. 1. 2016 a 25. 1. 2016 zaplatil žalovanému celkem 18 517 329,27 Kč. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 1630/2016-423, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. V navazujícím řízení byla žaloba rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 1. 2019, č. j. 57 C 594/2013-582, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 15 Co 223/2019-641, v celém rozsahu zamítnuta (pro splnění dluhu), aniž se odvolací soud zabýval tím, zda poskytnuté plnění odpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 4. 2016, č. j. 57 C 2/2015-236, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, č. j. 29 Co 232/2016-346, bylo žalobci dále uloženo zaplatit žalovanému smluvní pokutu 7 603 713,60 Kč a úroky z prodlení 26 301 850,42 Kč (v části o zaplacení smluvní pokuty 3 309 772,17 Kč byla žaloba zamítnuta) a žalobce byl zavázán nahradit žalovanému náklady řízení 2 201 266,11 Kč. Žalobce z uvedeného titulu dne 31. 10. 2016 uhradil žalovanému 36 121 027,92 Kč. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, č. j. 32 Cdo 545/2017-437, byl pak rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 1. 2019, č. j. 57 C 2/2015-652, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Co 220/2019-757, byla pak v navazujícím řízení podaná žaloba v celém rozsahu zamítnuta (pro splnění dluhu), aniž se odvolací soud zabýval tím, zda poskytnuté plnění odpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům.
3. Odvolací soud v projednávaném řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého poskytnutím plnění na základě posléze zrušených pravomocných rozsudků odvolacího soudu dovodil, že právní důvod k zaplacení 3 734 600,11 Kč, coby nákladů původních řízení, odpadl zrušením pravomocných rozsudků (na jejichž podkladě bylo placeno), jimiž bylo o nákladech rozhodnuto konstitutivně. Domáhal-li se pak žalobce vrácení dalších 50 903 757,08 Kč, představujících na podkladě zrušených pravomocných rozsudků odvolacího soudu zaplacené smluvní pokuty a úroky z prodlení, ztotožnil se odvolací soud bez dalšího (aniž se zabýval skutkovými a hmotněprávními předpoklady, za nichž by byl žalobce žalovanému dle skutečných hmotněprávních poměrů povinen plnit) s konkluzemi plynoucími z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně vyhlášených v předcházejícím řízení (rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 1. 2019, č. j. 57 C 549/2013-582, a ze dne 17. 1. 2019, č. j. 57 C 2/2015-652), jež ovšem (jak uvedeno výše) nebyly potvrzeny závěry odvolacího soudu (rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 15 Co 223/2019-641, a ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Co 220/2019-757), uzavíraje tak, že skutečným hmotněprávním poměrům odpovídala toliko platba smluvní pokuty 657 254,52 Kč a úroků z prodlení 7 331 465,85 Kč, když ostatní pohledávky žalovaného za žalobcem zanikly započtením vzájemných pohledávek žalobce. Žalobu o vydání bezdůvodného obohacení proto odvolací soud v části o zaplacení 7 988 720,37 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jí v části o zaplacení 42 915 036,71 Kč s příslušenstvím a 3 734 600,11 Kč s příslušenstvím vyhověl, dovozuje, že v daném rozsahu plnění poskytnuté na základě posléze zrušených pravomocných rozsudků odvolacího soudu skutečným hmotněprávním poměrům nekorespondovalo, resp. v části týkající se nákladů řízení právní důvod plnění odpadl.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě procesní strany.
5. Žalobce brojil proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byla žaloba co do částky 7 988 720,37 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Předestřel otázku, zda pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (vyhlášená v původním řízení), jimiž byly žaloby o zaplacení 54 638 357,19 Kč s příslušenstvím bez dalšího (aniž byly učiněny skutkové a právní konkluze, z nichž by bylo lze dovodit, zda byla žaloba podána důvodně) zamítnuty pro splnění dluhu (na základě dovolacím soudem posléze zrušených pravomocných rozsudků odvolacího soudu), představují prejudiciální vyřešení otázky – zda plnění poskytnuté na podkladě posléze zrušených pravomocných rozsudků odpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům – rozhodné v následujícím řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Měl za to, že uvedená otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, případně, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020. Prosazoval názor, dle něhož pravomocná zamítavá rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž skončilo původní řízení, vzdor absenci posouzení, zda poskytnuté plnění odpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům, představují závazné prejudiciální vyřešení otázek rozhodných i pro posuzované řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
6. Žalovaný brojil vůči té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž mu bylo uloženo zaplatit žalobci 46 649 636,82 Kč s příslušenstvím. Kladl (shodně se žalobcem) otázku, zda pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (vyhlášená v původním řízení), jimiž byly žaloby o zaplacení 54 638 357,19 Kč s příslušenstvím bez dalšího (aniž byly učiněny skutkové a právní konkluze, z nichž by bylo lze dovodit, zda byla žaloba podána důvodně) zamítnuty pro splnění dluhu (na základě dovolacím soudem posléze zrušených pravomocných rozsudků odvolacího soudu), představují prejudiciální vyřešení otázky – zda plnění poskytnuté na podkladě posléze zrušených pravomocných rozsudků odpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům – rozhodné v následujícím řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020, ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3427/2012, ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020, ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, a ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008. Vyjadřoval názor, dle něhož pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž byla v původním řízení žaloba zamítnuta, aniž se odvolací soud zabýval tím, zda plnění poskytnuté na základě posléze zrušených pravomocných rozhodnutí odpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům, nemohly prejudiciálně vyřešit otázky významné pro posuzované řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Zdůrazňoval, že plnění poskytnuté na základě posléze zrušeného pravomocného rozsudku stává se bezdůvodným obohacením jen tehdy, nemělo-li oporu v hmotném právu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 961/2020). Konečně předestíral otázku, zda se v nyní projednávané věci může domáhat úhrady nákladů řízení, které musel vynaložit v původním řízení. Měl za to, že pokud by mu ustanovení §96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nezakazovalo vzít žalobu zpět, dostalo by se mu coby úspěšnému žalujícímu náhrady nákladů původního řízení v plném rozsahu. Uváděl, že tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Poukazoval přitom na okolnost, že náhradu nákladů vynaložených v původním řízení uplatnil v projednávané soudní při vůči žalobci jako procesní obranu formou započtení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
7. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
8. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost.
9. Podle §237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
10. Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2040/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014), přičemž i výše nároku je závislá na rozhodnutí soudu; jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků proti druhému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014, a judikaturu tam citovanou). Takové soudní rozhodnutí je také právním důvodem plnění a jeho zrušení má za následek odpadnutí právního důvodu plnění, čímž vzniká na straně příjemce náhrady nákladů řízení bez dalšího bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3116/2014), přičemž se v daných procesních souvislostech neuplatní ani závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, o tom, že je třeba zkoumat, zda povinnost k plnění dle hmotného práva skutečně existovala, jelikož čistě procesní nárok na náhradu nákladů řízení nemá žádný korelát v rovině hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015). Odvolací soud se tudíž nikterak nezpronevěřil ustálené judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, dovodil-li, že v důsledku zrušení pravomocných rozsudků odvolacího soudu dovolacím soudem právní důvod k plnění založený odstraněnými konstitutivními nákladovými výroky odpadl, pročež je žalovaný přijatou náhradu nákladů řízení (v částce 3 734 600,11 Kč s příslušenstvím) povinen žalobci vydat. Není-li zde jiného pravomocného rozhodnutí, jímž by bylo právo na náhradu nákladů daného řízení přiznáno naopak žalovanému (konečná rozhodnutí vydaná v původním řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznávají žádnému z účastníků), nemůže žalovaný pohledávku z titulu v původním řízení vynaložených nákladů uplatnit vůči žalobci ani formou započtení.
11. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného v naznačeném rozsahu předpoklady přípustnosti nenaplňuje (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v části, v níž směřovalo proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 3 734 600,11 Kč s příslušenstvím, jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (žalobcem a žalovaným) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustnými (podle §237 o. s. ř.) pro řešení otázky, zda pravomocným rozsudkem odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení pro splnění dluhu (na základě dovolacím soudem posléze zrušených pravomocných rozsudků odvolacího soudu), aniž byly učiněny skutkové a právní konkluze, z nichž by bylo lze dovodit, zda žaloba byla podána důvodně, je prejudiciálně vyřešeno, zda plnění poskytnuté na podkladě zrušených pravomocných rozsudků odpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům; odvolací soud se při řešení uvedené otázky odchýlil od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu (jak bude uvedeno níže).
13. Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. ), se z obsahu spisu nepodávají a účastníci řízení je ani nenamítají.
14. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích důvodů vymezených dovoláními účastníků řízení.
15. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
17. V ustálené judikatuře dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení pojímáno jako závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení §2991 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017).
18. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se dále prosadil závěr, dle nějž jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Domáhá-li se tedy vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí tak dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného rozhodnutí přitom soud jako otázku předběžnou musí řešit, zdali plnění poskytnuté na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, bylo plněním povinnosti existující podle hmotného práva či nikoliv (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1483/2017, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015, a ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014).
19. Při zodpovězení otázky, zda žalobce měl podle hmotného práva povinnost plnit žalovanému – nelze nerespektovat (subjektivní) závaznost pravomocného výroku rozhodnutí (§159a odst. 1 o. s. ř.), kdy současně platí, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení (a popřípadě jiné osoby), je závazný též pro všechny orgány (srov. §159a odst. 3 o. s. ř.); pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy je tedy výrok pravomocného rozsudku závazný potud, posuzují-li (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky soud nemůže proto v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015).
20. Ve vztahu k účinkům pravomocného výroku rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta, je závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3168/2017). Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, jímž zamítl návrh na zrušení §96 odst. 6 o. s. ř., vyslovil, že napadené ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně (dovolacím soudem) pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil. Soud může vycházet z již provedených důkazů a provede již jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Na základě před ním provedených důkazů a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), soud znovu o žalobě rozhodne. Stěží jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech se ovšem – jako zásadní – uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním případě (druhý není třeba řešit) představuje úplnou prejudici (viz §135 odst. 2, §159a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně, postačí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz rozsudkem z původního sporu.
21. Odvolací soud se výše citovaných judikatorních východisek důsledně nedržel. V rozporu s judikaturou totiž nezohlednil, že obsah odůvodnění pravomocných zamítavých rozsudků odvolacího soudu vyhlášených v původním řízení (rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 15 Co 223/2019-641, a ze dne 18. 7. 2019, č. j. 29 Co 220/2019-757), neumožňuje učinit závěr o tom, zda plnění poskytnutá žalobcem žalovanému na základě dovolacím soudem posléze zrušených pravomocných rozhodnutí (odsuzujících k úhradě smluvních pokut a úroků z prodlení) odpovídala skutečným hmotněprávním poměrům či nikoliv (odvolací soud žalobu bez dalšího zamítl pro „splnění dluhů“ plynoucích z posléze zrušených pravomocných soudních rozhodnutí). V takovém případě ovšem uvedenými zamítavými rozsudky pro účastníky navazujícího řízení o vydání bezdůvodného obohacení nemohla být závazně (§159a o. s. ř.) vyřešena ani otázka, zda žaloba v původním řízení byla podána důvodně a zda či v jakém rozsahu plnění poskytnutá žalobcem žalovanému na podkladě posléze zrušených pravomocných rozhodnutí odvolacího soudu korespondovala hmotnému právu. Z uvedených rozsudků tudíž nelze vycházet ani při posuzování otázky, zda se žalovaný přijetím plnění na základě posléze zrušených rozhodnutí odvolacího soudu na úkor žalobce bezdůvodně obohatil či nikoliv a v jaké míře. Nyní přezkoumávané závěry odvolacího soudu, jenž se nezabýval tím, zda se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu a jeho hmotněprávnímu posouzení žalobce žalovanému na podkladě posléze zrušených pravomocných rozhodnutí plnil skutečný dluh či nikoliv, a vyšel toliko z konkluzí vyslovených v rozsudcích soudu prvního stupně vyhlášených v předcházejícím řízení (o částečném zániku v původním řízení „nesprávně“ přisouzených pohledávek v důsledku započtení), jež však nebyly aprobovány odvolacím soudem, tudíž zjevně neobstojí.
22. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání žalobce i žalovaného opodstatněnými v částech směřujících vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu – v nichž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, pokud jím bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 42 915 036,71 Kč s příslušenstvím, a změněn potud, že se žaloba o zaplacení 7 988 720,37 Kč s příslušenstvím zamítá – rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu, včetně nákladového výroku III., bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
23. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
24. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
25. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu