ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2082.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2082/2023-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. S., a b) T. B., oba zastoupeni Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy za neúčinné vyšetřování, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 14/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2023, č. j. 36 Co 379/2022-230, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 36 Co 379/2022-230, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 4. 2022, č. j. 21 C 14/2020-193, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci a) na náhradě nemajetkové újmy 30 000 Kč, žaloba byla zamítnuta v části o zaplacení dalších 70 000 Kč žalobci a) a o zaplacení 100 000 Kč žalobci b) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci. Předestřeli otázku, jakou formou a v jaké výši má být odškodněna nemajetková újma, kterou utrpěli v důsledku postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Generální inspekce bezpečnostních sborů, jímž bylo porušeno jejich základní právo na účinné vyšetřování – vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – ve věci prošetření zásahu Policie ČR směřujícího vůči žalobci a) dne 2. 8. 2011 a vůči žalobci b) ve dnech 25. 7. 2011 a 1. 8. 2011 při jejich protestech proti kácení stromů v lokalitě Ptačího potoka v Národním parku Šumava. Kladli dále otázku, zda při posuzování nemajetkové újmy způsobené porušením základního práva na účinné vyšetřování dle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má být zohledněna délka, po kterou bylo vyšetřování vedeno, a zda má být výše peněžitého zadostiučinění odvíjející se od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, valorizována s ohledem na změnu ekonomických poměrů. Měli za to, že se odvolací soud při řešení nastolených otázek odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3509/2019, publikovaného pod č. 26/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10 2016, sp. zn. II. ÚS 2462/16, případně, že jde o otázky, jež by měly být dovolacím soudem oproti jeho dosavadní judikatuře řešeny jinak.
3. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že v případě porušení základního práva na účinné vyšetřování vyplývajícího z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se vznik nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, presumuje (srov. dovolateli poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3509/2019).
5. Ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. pak judikatura vykládá tak, že při určování formy a výše přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu se přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení náhrady. Ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení formy či výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon přitom nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Nepředstavuje-li konstatování porušení práva stěžovatele samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, např. formou omluvy, zmírněním uloženého trestu, a podobně. Jednotlivé prostředky nápravy se přitom mohou lišit podle toho, zda došlo ke vzniku nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení či z důvodu jiného nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Poskytnutí finanční náhrady je tedy považováno za formu zadostiučinění pro poškozené nejsilnější a nejhodnotnější, zatímco konstatování porušení práva za pouhý mezník nutný k vyjádření, že k určitému pochybení orgánů veřejné moci došlo. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Zvažovány budou zejména dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Otázka výše zadostiučinění v penězích se odvíjí od okolností každého konkrétního případu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007 ).
6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je současně ustálena v tom smyslu, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15. Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), tedy například to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu chování účastníka, nikoliv již to, o kolik procent měly v důsledku aplikace tohoto kritéria soudy přiměřené zadostiučinění snížit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, či ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017).
7. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezprotivil. V souladu s ní vyšel z individuálních skutkových okolností případu vystihujících míru dopadů odškodňovaného postupu – Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Generální inspekce bezpečnostních sborů, jímž bylo porušeno základní právo dovolatelů na účinné vyšetřování (vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) ve věci prošetření zásahu Policie ČR směřujícího vůči nim v roce 2011 při protestech proti kácení stromů v lokalitě Ptačího potoka v Národním parku Šumava – do osobnostních sfér dovolatelů. Nikterak nepřiměřené přitom nejsou úvahy odvolacího soudu zohledňující okolnost, že dovolatel a) aktivně usiloval o nápravu (vznesl dvě ústavní stížnosti, zveřejnil výzvu k omluvě) a odškodňovaný postup orgánů státu negativně ovlivnil jeho psychický stav (v důsledku otřesení důvěry v nestrannost vyšetřování „se stal uzavřenějším“). Odpovídající zjištěnému skutkovému stavu jeví se pak závěr odvolacího soudu, dle něhož nemajetkové újmě vzniklé dovolateli a) koresponduje zadostiučinění v peněžité formě ve výši 30 000 Kč, jež je srovnatelné i s peněžitou satisfakcí (1 500 Eur) přiznanou za obdobných skutkových poměrů Evropským soudem pro lidská práva (ve věci Adam proti Slovenské republice, č. stížnosti 68066/12) stěžovateli v situaci, v níž na něj státní moc rovněž přenesla důkazní břemeno stran prokázání fyzického násilí a psychického nátlaku ze strany policejních orgánů. Nebyly-li pak zjištěny (tvrzeny ani prokázány) žádné další skutečnosti (dopad do osobnostní sféry) nasvědčující tomu, že nemajetková újma vzniklá dovolateli b) se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu není odčinitelná formou morální satisfakce (výrokem nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 2077/17, jímž bylo deklarováno, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Generální inspekce bezpečnostních sborů bylo porušeno dovolatelovo základní právo na účinné vyšetřování – vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – a konstatováním žalovaného, učiněným v průběhu předběžného projednání nároku, že došlo k vytýkanému nesprávnému postupu, a vyslovením omluvy za něj), jeví se přiměřeným též závěr odvolacího soudu, dle nějž v posuzovaném případě nemajetkové újmě vzniklé dovolateli b) je plně adekvátní již poskytnutá morální satisfakce. Závěry odvolacího soudu tudíž – přes dílčí nesprávnost odůvodnění v části naznačující, že se v případě porušení základního práva na účinné vyšetřování vyplývajícího z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vznik nemajetkové újmy snad nepresumuje – plně korespondují judikatuře dovolacího soudu, dle níž forma a výše poskytnutého zadostiučinění odpovídá v řízení (vzdor označenému pochybení adekvátně) zjištěnému rozsahu vzniklé nemajetkové újmy.
8. Odvolací soud se pak neodchýlil ani od ustálené judikatury dovolacího soudu, dle níž peněžité zadostiučinění jest zachovat přiměřené konkrétním okolnostem případu azávažnosti vzniklé újmy, přičemž je nutno vyvarovat se mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku s tím, že na přiměřenost výše peněžitého zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží i Ústavní soud, jak patrno například z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud tudíž nenalézá důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku (případné valorizace peněžitého zadostiučinění) posuzovat nyní jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, jakož i judikaturu v něm citovanou, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. 30 Cdo 432/2023).
9. Na vyřešení dovolateli kladené otázky, zda má být zohledněna doba, po kterou bylo předmětné vyšetřování vedeno, pak rozsudek odvolacího soudu nezávisí, neboť danou otázku se zřetelem ke skutkovému vymezení žalobou uplatněného nároku neřešil a řešit ani nemusel – uplatňovali-li dovolatelé nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného (z hlediska dosaženého výsledku) prošetření zásahu Policie ČR, a nikoliv v důsledku nepřiměřené délky vyšetřování.
10. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání žalobců naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jejich dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu