ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2396.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2396/2023-643
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. K. , a b) M. K. , zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalovaným 1) R. S. , 2) J. S. , zastoupeným JUDr. Ing. Katarínou Janotkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Máchova 1301/2, 3) P. L. , a 4) M. L. , oběma zastoupeným JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, o zaplacení částky 77 758 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 230 EC 137/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2022, č. j. 18 Co 118/2020-616, ve znění usnesení ze dne 15. 12. 2022, č. j. 18 Co 118/2020-623, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Rozsudkem ze dne 10. 1. 2020, č. j. 230 EC 137/2012-509, Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“), poté, co výrokem I. zastavil řízení ve vztahu k žalovaným 3) a 4), uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 2 767 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu v části o zaplacení dalších 74 991 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
2. K odvolání žalobců a žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 18 Co 118/2020-616, ve znění označeného opravného usnesení, rozsudek soudu prvního stupně v meritorních výrocích II. a III. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a změnil jej toliko ve výrocích IV. a V. o nákladech řízení, jež jsou povinni nahradit žalobci jak žalovaným 1/ a 2/, tak i žalovaným 3/ a 4/ (výroky II. a III. a rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV. a V.).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho „celém rozsahu“ podali žalobci (dále i jen jako „dovolatelé“) dovolání.
4. Směřuje-li dovolání proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž bylo žalobě v tam uvedeném rozsahu vyhověno, jde v uvedené části o dovolání podané neoprávněnými osobami. Ve smyslu §240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7. K procesním důsledkům subjektivně nepřípustného dovolání srov. §243c odst. 3, §218 písm. b) o. s. ř.
5. Brojí-li dovolatelé obsáhle i proti výrokům II. – V. rozsudku odvolacího soudu (namítajíce, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud nevzal v úvahu veškeré okolnosti případu a neaplikoval ustanovení §150 o. s. ř.; viz čl. IV. bod 4 dovolání), jde v této části o dovolání nepřípustné již se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle nějž „dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení“.
6. Také ve zbylé části, jíž se napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. (zamítnutí žaloby v části o zaplacení 74 991 Kč směřující proti prvním dvěma žalovaným) Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
7. V situaci, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří mezi rozhodnutí, jež jsou vypočtena v §238a o. s. ř., je přípustnost dovolání třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky). Z nich ovšem žádné naplněno není.
8. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
10. Odvolacím soudem učiněný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení, resp. určení peněžité náhrady za ně, jde-li o užívání cizího pozemku subjektem odlišným od vlastníka bez právního důvodu, se nikterak nepříčí ustálené judikatuře dovolacího soudu (z níž namátkou srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018). Protiprávním užitím cizí hodnoty implikující vznik bezdůvodného obohacení je nepochybně i takový stav, kdy vlastník staveb na cizím pozemku užívá pozemek bez patřičného právního titulu. K bezdůvodnému obohacení vlastníka stavby na úkor majitele pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na způsob, jakým své vlastnické právo realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že vlastník stavby na cizím pozemku se obohacuje též užíváním pozemků, které bezprostředně zastavěné nejsou, ovšem se zastavěným pozemkem tvoří funkční celek, respektive jsou k užívání stavby nezbytné (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016, či jeho usnesení ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1787/2020). Pakliže obohacený protiprávně užívá soubor pozemků takovým způsobem, že jej lze považovat za detentora celého uzavřeného (např. oploceného) areálu, nabývá onen prospěch v rozsahu jeho kompletní rozlohy, nehledě na to, jakou jeho část skutečně užívá, jak často, eventuálně s jakou intenzitou (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2011, či ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018).
11. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí včetně té, na niž odkazují dovolatelé, není dán i se zřetelem na soudy učiněná zjištění o rozsahu, v němž byly pozemky žalobců dotčeny stavbou ve vlastnictví žalovaných a kdy žalované – nejenom z důvodu stavebně-technického stavu stavby (oplocení) na předmětném pozemku – nelze pokládat za detentory celého pozemku (z jehož užívání, vyjma stavbou konkrétně dotčené části, nebyli žalobci nikterak vyloučeni).
12. Poukazují-li tak dovolatelé i na rozhodovací praxi dovolacího soudu o rozsahu bezdůvodného obohacení získaného neoprávněným uživatelem coby detentorem celé věci (pozemku), kdy netřeba zkoumat intenzitu užívání věci, není pro takové závěry v posuzované věci skutkový podklad. Způsob a rozsah užívání věci je stav faktický, a tedy i posouzení otázky, dosáhl-li uživatel cizího pozemku dotčeného stavbou v jeho vlastnictví postavení dententora celého pozemku, je v zásadě skutkového charakteru, obdobně i jako otázka funkčního spojení stavby s pozemkem (jeho bezprostředně nezastavěnou částí) či jinými pozemky.
13. Jde-li o otázky dovolatelů směřující k výkladu pojmu „detence“ věci (jež má v podmínkách rozhodovací praxe týkající se problematiky bezdůvodného obohacení také rozměr spíše skutkový), lze z recentní rozhodovací praxe poukázat např. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3705/2019, či ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2378/2023, jež jako jednu z relevantních okolností v daném směru (pro závěr, že obohacený je povinen poskytnout náhradu za užívání celé věci) zvažují i okolnost, zda byl ochuzený z užívání věci (pozemku) vyloučen. O takový případ, jak již výše uvedeno, v nyní posuzované věci nejde. Vlastnické právo žalobců k pozemku bylo sice omezeno stavbou oplocení (za níž se žalobcům dostává peněžité náhrady), to ovšem již neplnilo žádnou funkci a žalobcům nikterak nebránilo v užíváním stavbou nedotčené části pozemku. Tedy ani se shora uvedenými rozhodnutími dovolacího soudu či další v nich odkazovanou judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018) rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi není, tedy ani v otázce rozsahu a vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním toliko části pozemku.
14. Zpochybňují-li dovolatelé odvolacím soudem aprobovaný závěr, že žalované nelze považovat za detentory (uživatele) celého žalobci vlastněného pozemku a činí tak i prostřednictvím kritiky soudy učiněných skutkových zjištění, patří se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
15. V posuzované věci bezesporu nejde ani o stav obdobný užívání pozemku obcí jako veřejného prostranství a z judikatury vztahující se k tomuto specifickému typu protiprávního užití cizí hodnoty nelze selektovat samotnou skutečnost, že pozemky takto dotčené veřejným užíváním jsou v zásadě každému, tedy i vlastníku přístupné (kdy ovšem nelze přehlédnout, že právo vlastníka pozemku dotčeného veřejným užíváním je podstatně omezeno, ba až vyprázdněno; ani o takový případ v nyní posuzované věci nejde).
16. Důvodná není ani námitka dovolatelů, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jimi uplatněnou právní argumentací, včetně další předestřené judikatury (kdy zejména v rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud jako správné aproboval, lze nalézt i zdůvodnění, proč nemá soud – se zřetelem na skutkovou odlišnost posuzované věci – žalobci odkazovanou judikaturu v dané věci za aplikovatelnou). Poukazují-li přitom dovolatelé i v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, v rámci své argumentace o celistvosti oplocení pozemku, jde o odkaz zjevně nepřípadný (odkazované rozhodnutí se nyní řešené problematiky ani vzdáleně netýká). Nejenom tento závěr, ale i reakce na další žalobci předestřenou judikaturu jsou přitom obsaženy již v odůvodnění předchozích rozhodnutí (viz např. bod 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
17. Neopodstatněné jsou i námitky dovolatelů ohledně možnosti jiné právní kvalifikace uplatněného nároku a potřebě aplikace §118a odst. 2 o. s. ř. v řízení před soudy nižších stupňů. Odkazované ustanovení dopadá na procesní situaci, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníku prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takovou situaci v nyní posuzované věci nejde, neboť k zamítnutí žaloby (byť částečnému) zde nedošlo z důvodu nedostatečného vylíčení rozhodujících skutečností. Pakliže mají dovolatelé za to, že o věci mělo být rozhodnuto jako o náhradě škody, opomíjejí, že rozhodující skutečnosti, jak je vylíčili v žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) a dalším průběhu řízení takovou právní kvalifikaci ani vzdáleně neumožňovaly (požadovali náhradu za prospěch získaný žalovanými za užíváním pozemku bez právního důvodu, resp. jemu korelující náhradu za omezení svého vlastnického práva k pozemku).
18. I z naposled uvedeného tak plyne závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (je-li napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit; §237 o. s. ř.).
19. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.; žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají a náklady případně vzniklé jen žalovaným 1) a 2) v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání (v němž v zásadě jen odkázali na dosavadní průběh řízení) nelze mít za účelně vynaložené.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu