ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2526.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2526/2023-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně L. T. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek 4762/25, proti žalované D. F. , zastoupené Mgr. Radkem Jamborem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 1273/36, o zaplacení 57 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 24 C 27/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 6. dubna 2023, č. j. 72 Co 165/2022-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám Mgr. Radka Jambora, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 4 453 Kč.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 72 Co 165/2022-210, rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 6. 2022, č. j. 24 C 27/2021-129, změnil tak, že se žaloba o zaplacení 57 000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku poukázání peněžních prostředků na bankovní účet žalované v situaci, v níž právní důvod (zápůjčka) plnění nebyl prokázán. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, případně, že jde o otázku v aktuální právní úpravě dosud neřešenou.
3. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura dovolacího soudu se konstantně hlásí k názoru, podle něhož je u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 431/2021, ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020); k využitelnosti judikatury vztahující se k institutu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, též za aktuální právní úpravy viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2208/2021.
6. Pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§621 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. z.“) je pak rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. §619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání, přičemž je bez významu, kdy se pohledávka z bezdůvodného obohacení stane splatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Je-li tak plněno z neplatné smlouvy, resp. na základě neurčitého smluvního ujednání, je pro běh subjektivní promlčecí doby rozhodujícím momentem okamžik, kdy oprávněný zjistil takové skutečnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva je neplatná, resp. platně uzavřena nebyla, nehledě na to, zda oplýval takovými právními znalostmi, aby tyto okolnosti správně vyhodnotil. V situaci, v níž plnitel neunese důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o půjčce (zápůjčce) peněz, pak judikatura vědomost o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, spojuje již s okamžikem poukázání sporné sumy na bankovní účet příjemce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1870/2019, či východiska usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1741/2023).
7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového závěru, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno stran uzavření smlouvy o zápůjčce zavazující žalovanou k vrácení uplatňované částky (57 000 Kč), coby zůstatku zapůjčené sumy, odvozuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, v níž nárok na vydání bezdůvodného obohacení – vzniklého bezesmluvním složením peněžních prostředků na bankovní účet žalované – měl být uplatněn u soudu, od okamžiku, kdy byla sporná částka na účet žalované připsána (30. 6. 2014), a dovolatelka se tak dozvěděla, kdo a v jaké výši se na její úkor bezdůvodně obohatil (§621 o. z.), nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil; ustálené judikatuře pak plně koresponduje i závěr odvolacího soudu, že nárok na vydání vzniklého bezdůvodného obohacení (§2991 o. z.) uplatněný u soudu dne 2. 11. 2020, tedy až po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby (§629 odst. 1 o. z.), je promlčen. Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s rozsudky Nejvyššího soudu označenými dovolatelkou (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 je s konkluzemi odvolacího soudu plně konformní, rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3306/2007 pak vychází z – oproti přítomnému sporu – odlišných skutkových reálií).
8. Zpochybňuje-li dovolatelka dále závěry soudů nižšího stupně o tom, v jakém okamžiku nabyla vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení, polemizuje se skutkovými, a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
9. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž v posuzovaném případě naplněny nejsou (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 2, §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalované, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 3 380 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 453 Kč.
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu