ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2988.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2988/2022-536
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) J. H. , narozené XY, bytem XY, a b) K. M., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 490/31, a žalobce c) hlavního města Prahy , identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o vydání nemovitých věcí oprávněným osobám a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 187/2011, o dovolání žalobkyň a) a b) a dovolání žalobce c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 29 Co 422/2021-471, takto:
I. Dovolání žalobkyň a) a b) J. H. a K. M. se odmítá .
II. Dovolání žalobce c) hlavního města Prahy se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 28 C 187/2011-426, zamítl žalobu (podanou žalobkyněmi a/ a b/, resp. předchůdcem žalobkyně a/ Z. H.) s žalobním žádáním na určení, že „žalobkyně a) a b) jsou vlastníky, každá z nich id. ¼ celku nemovitostí dle PK část parcely č. XY, stavební parcela o výměře 1 885 m 2 s domem č. p. XY v katastrálním území XY (dle KN část parc. č. XY s domem č. p. XY v katastrálním území XY)“ – výrok I.; dále zamítl žalobu (kterou rozhodnutí pozemkového úřadu napadl i žalobce c/) v rozsahu o určení, že „žalobkyně a) a b) nejsou vlastníky, každá z nich id. ¼ pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY“, vymezených ve výroku označeným geometrickým plánem coby přílohou rozsudku (výrok II.), a nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 5. 2011, č. j. PÚ 233/91/5, „v rozsahu jeho výroku I. ohledně nemovitosti dle KN parc. č. XY a XY tak, že žalobkyně a) a b) nejsou vlastníky nemovitostí parc. č. XY, XY, XY a XY“, vymezených tam označeným geometrickým plánem coby přílohou rozsudku (výrok III.); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
2. O odvolání, které proti rozsudku soudu prvního stupně podaly žalobkyně a) a b), rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 29 Co 422/2021-471, jímž napadený rozsudek změnil ve výroku I. jen tak, že „žalobkyně a) a b) jsou každá v rozsahu id. ¼ vlastnicemi pozemků parc. č. XY (zastavěná plocha) o výměře 232 m 2 , parc. č. XY (zastavěná plocha) o výměře 10 m 2 a parc. č. XY (zastavěná plocha) o výměře 38 m 2 , všech v katastrálním území XY (včetně budovy č. p. XY na pozemcích postavené), vymezených tam označeným geometrickým plánem (jenž je přílohou rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 5. 2011 č. j. PÚ 233/91/5), čímž se v uvedeném rozsahu nahrazuje výrok II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 5. 2011 č. j. PÚ 233/91/5“; ve zbylém rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrzen ve znění, že „se zamítá žaloba žalobkyň a) a b) na nahrazení výroku II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 5. 2011, č. j. PÚ 233/91/5, ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY v rozsahu, v němž žalobkyním a) a b) nebylo vyhověno tímto rozsudkem“ (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). V části napadající výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (jíž bylo rozhodnuto zamítavě o žalobě podané žalobcem c/ ohledně vydání tam označených pozemků žalobkyním) bylo odvolání odmítnuto (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a dále pak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. ve znění, že „žalobkyně a) a b) nejsou každá v rozsahu id. ¼ vlastnicemi pozemku parc. č. XY, XY, XY, XY, vše v katastrálním území XY, vymezených tam označeným geometrickým plánem coby přílohou rozsudku, čímž se v uvedeném rozsahu nahrazuje výrok I. Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 5. 2011 č. j. PÚ 233/91/5“ (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem pod bodem IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v řízení podle části páté (§244 a násl.) zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) poté, kdy o věci dříve rozhodl pozemkový úřad shora označeným rozhodnutím (o vlastnictví oprávněných osob) podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
4. Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně (coby právní nástupkyně původní oprávněné osoby, A. H.; §4 zákona o půdě) jsou nositelkami restitučního nároku na vydání nemovitých věcí (vymezeného podílu k nim). Za vadný označil však závěr soudu prvního stupně, že oprávněným osobám nelze vydat budovu (resp. id. ½ budovy) č. p. XY označovanou jako „XY“ a pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY v katastrálním území XY, vymezené geometrickým plánem č. 3346-15/2010 ověřeným M. P. dne 1. 10. 2010, jichž je tato budova součástí (dále jen „pozemky zastavěné budovou XY“), k čemuž poukázal i na právní názor, který v dané věci vyslovil Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 9. 7. 2019, č. j. 28 Cdo 4349/2018-322, s tím, že nedošlo-li k zásadní přestavbě budovy XY (jak plyne ze soudy učiněných zjištění), jež by zapříčinila zánik souvislosti stavby se zemědělskou výrobou, nedochází k vyloučení naturální restituce dle §11 odst. 4 zákona o půdě; jako nepodložená byla odmítnuta i argumentace soudů nižších stupňů prezentovaná v jejich předchozích rozsudcích, že budova XY tvoří s ostatními budovami a pozemky jeden funkční celek, pročež je založena překážka jejího vydání dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Vydání spoluvlastnického podílu k budově XY(spolu s pozemky jí zastavěnými) sloužící k ubytování podle odvolacího soudu logicky nepovede ke ztrátě funkčnosti a využitelnosti ostatních budov původního zemědělského areálu XY aktuálně využívaných k jiným účelům (archiv územně plánovací dokumentace hlavního města Prahy, další kancelářské prostory a byt správce). Ve vztahu k ostatním budovám a pozemkům uvnitř oploceného areálu XY odvolací soud setrval na svých názorech vyjádřených již v jeho předchozím rozsudku ze dne 12. 4. 2018, č. j. 24 Co 3/2017-274, a opětovně konstatoval, že objekty B1, B2, B3 a A2 a pozemky na tyto objekty navazující vydat nelze, neboť jde o budovy nově vybudované po přechodu do vlastnictví státu (stavba zahájena před 24. 6. 1991), které brání jejich zemědělskému či lesnímu využití. Překážka vydání věci je dána i v případě pozemku parc. č. XY, na němž se nachází stavba technického zařízení – trafostanice, a také u pozemků parc. č. XY, XY a XY (všechny v katastrálním území XY), které přiléhají k hranicím nevydaných staveb v oploceném areálu a k trafostanici, neboť i ony souvisejí s nově postavenými stavbami a jsou nutné k jejich provozu a údržbě. Odvolací soud odmítl jako nerelevantní argumentaci žalobkyň a) a b), že nově vybudované objekty představují součást objektu XY, neboť není podstatné, zda objekt XY v původním stavu a ostatní původní objekty usedlosti tvořily před rekonstrukcí jedinou věc v právním slova smyslu, ale to, zda bylo možné objekty A2, B1, B2 a B3 pokládat za součást objektu XY po rekonstrukci.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně a) a b) včasným dovoláním a stejně tak učinil i žalobce c).
6. Žalobkyně a) a b) podaným dovoláním míří na výroky I. a III. napadeného rozsudku (v jejich celém rozsahu), spatřujíce splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i od rozhodovací praxe Ústavního soudu (v dovolání citované). Napadenému rozhodnutí dovolatelky vytýkají, že při úvaze, lze-li jim vydat toliko některé nemovité věci, odvolací soud pominul otázku zajištění přístupu k těmto nemovitostem, čímž se měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované rozhodnutím Nejvyššího soudu „sp. zn. 28 Cdo 2449/2003“. Podle mínění dovolatelek je mylný i úsudek odvolacího soudu ústící v konkluzi, že přístavby B1, B2 a B3 jsou samostatnými budovami, jejichž zásadní přestavba je překážkou jejich vydání oprávněným osobám; podle dovolatelek jde o budovy, které lze považovat za součást věci hlavní (budovy XY), zrekonstruované toliko v rozsahu 10 – 15 %, s níž jsou stavebně, technologicky, funkčně a provozně provázány, byly postaveny na jedné parcele a pod jedním číslem popisným a půdorysně odpovídají rozmístění původních (demolovaných) objektů. Dovolatelky považují za vadný i ten závěr, že stavby A2, B1, B2 a B3 již nesouvisejí s předmětem zemědělské výroby a ve světle jimi citované judikatury zejména Ústavního soudu akcentují nutnost restriktivního výkladu překážek naturální restituce, včetně soudy aplikovaného ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu spatřují dovolatelky i v tom, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nevzal v úvahu jejich námitku, že spoluvlastníky oddělených pozemků jsou též další osoby, které nebyly účastníky tohoto řízení.
7. Přípustnost jím podaného dovolání, jež směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, spatřuje žalobce c) v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného nebo procesního práva, zda je dána překážka vydání stavby oprávněné osobě spočívající v její zásadní přestavbě, ve funkční souvislosti nárokovaných nemovitostí s dalšími nemovitostmi, s nimiž dle mínění dovolatele tvoří areál, jakož i v tom, že nárokované nemovitosti slouží veřejnému zájmu a že je nelze zemědělsky obhospodařovat. Podle dovolatele vycházejí konkluze odvolacího soudu z nesprávné interpretace závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v jeho předchozím zrušovacím rozsudku, v němž dovolací soud aplikaci výlukového důvodu dle §11 odst. 4 zákona o půdě kategoricky nevyloučil. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že při rekonstrukci budovy XY nedošlo k výměně jejích prvků dlouhodobé životnosti v míře reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech rekonstrukcí dotčené budovy. Současně má za to, že byla naplněna i druhá podmínka pro možnou aplikaci předmětného ustanovení, tj. zánik souvislosti stavby se zemědělskou výrobou zapříčiněný zásadní přestavbou, neboť areál je již téměř 50 let uzavřeným areálem administrativních budov nesloužících zemědělské výrobě a vyhovuje potřebám útvarů architektury hl. m. Prahy, především archivační činnosti, čímž došlo ke ztrátě jakékoliv souvislosti se zemědělskou výrobou a ani do budoucna nelze uvažovat o zemědělském hospodaření s předmětným pozemkem a budovou. Vydáním budovy XY se odvolací soud odchýlil od tzv. „areálové judikatury“ dovolacího soudu, podle mínění dovolatele restitucí dojde k narušení celistvosti areálu a jeho ochranné funkce jako celku. Nadto je v posuzované věci nezbytné přihlížet i k veřejnému zájmu na zachování dosavadního funkčního celku při zachování všech jeho funkcí. Žalobkyně a) a b) nebudou moci realizovat plně své vlastnické právo k pozemku, který se nachází spolu se stavbou pod společným oplocením v areálu majícím povahu veřejného statku a vydáním těchto nemovitostí jim tak vznikne pouze holé vlastnictví.
8. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
9. Směřuje-li dovolání žalobkyň a) a b) i proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku pod bodem I. jen tak, že žalobkyně a) a b) jsou každá v rozsahu id. ¼ vlastnicemi pozemků parc. č. XY, XY, a XY v katastrálním území XY (včetně budovy č. p. XY na pozemcích postavené), vymezených geometrickým plánem č. 3346-15/2010, ověřeným zeměměřičským inženýrem M. P. dne 1. 10. 2010, jež je přílohou rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 5. 2011, č. j. PÚ 233/91/5, čímž byl v uvedeném rozsahu nahrazen výrok II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 5. 2011, č. j. PÚ 233/91/5, jde v uvedeném rozsahu o dovolání podané osobou neoprávněnou (ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7). V této části proto Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř.
10. Ve zbylé části Nejvyšší soud dovolání žalobkyň a) a b) odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
11. K argumentaci dovolatelek, že jim nevydané budovy (stavby) jsou součástí věci hlavní, budovy (stavby) XY, a sledují tak její právní osud (v situaci, kdy vznik uplatňovaného nároku spadá do doby před 1. 1. 2014 a krom příslušného restitučního předpisu, zákona o půdě, se obecné otázky jím neupravené řídí /subsidiárně/ zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), lze uvést následující.
12. Součástí věci hlavní ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. První zákonné kritérium přitom představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží“, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy vyloženě ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Jak bylo již v rozhodovací praxi opakovaně akcentováno, zákonodárce touto úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří“ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je objektivnější, sledující spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila“ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení“ zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci, přes manipulaci neničící podstatu věci, po pouhé volně proveditelné odnětí věci (srov. např. rozsudek ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, rozsudek ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, jakož i rozsudek ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 351/2002, a rozsudek ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4869/2009). Přitom samo posouzení, zda určitý výsledek stavební činnosti je samostatnou stavbou jako předmět občanskoprávních vztahů, resp. zda došlo k vybudování přístavby jako součásti věci hlavní, je věcí právní úvahy soudu, kdy tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v daném řízení.
13. V souladu s uvedenými východisky je pak závěr odvolacího soudu, že budova označovaná rozsudky nalézacích soudů jako XY má charakter samostatné stavby, která může fyzicky existovat nezávisle na objektech A2, B1, B2 a B3 a která si kontinuálně udržela původní obytný charakter a neprošla zásadní přestavbou, zatímco ostatní, po přechodu vlastnictví na stát nově vybudované objekty svým účelovým určením brání zemědělskému či lesnímu využití pozemku. Jestliže ze skutkových závěrů nalézacích soudů dále vyplývá, že nové budovy vznikly po úplné destrukci původních objektů ke zcela rozdílnému účelu, přičemž objekt XY může být nadále plně využíván k tomu účelu, k němuž je kolaudačně určen, pak je tento závěr odvolacího soudu plně v souladu s nastíněnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a stejně tak s jeho rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2604/2008, jakož i s rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2595/2006 (v němž dovolací soud shrnuje své závěry připínající se k rozdílnému skutkovému základu spočívajícímu v dostavbě funkčně a provozně technicky propojených částí s věcí hlavní), jež žalobkyně a) a b) citují ve svém dovolání. V rozporu není napadený rozsudek ani s dovolatelkami odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 500/2000, v němž Ústavní soud vytkl nalézacím soudům absenci posouzení, zda si nedemolovaná část původní stavby zachovala povahu stavby v občanskoprávním smyslu, ačkoliv podle skutkových zjištění soudů s ní byly fyzicky těsně spojeny nové přístavby vytvářející se stavbou jeden funkční celek. Stejně tak i usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. IV. ÚS 145/2000, bylo vydáno na odlišném skutkovém a právním základu (restituce realizovaná dohodou o vydání věci dle zákona č. 403/1990 Sb., jejímž předmětem měla být věc hlavní vytvářející jeden funkční a technologický celek, jehož jednotlivé části byly dle ve věci učiněných skutkových zjištění neoddělitelné).
14. K námitkám skutkové povahy sluší se uvést, že skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn (vady skutkových zjištění nepředstavují naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za výše shrnutých skutkových okolností nelze mít závěry odvolacího soudu (který na tyto objekty pod označením A2, B1, B2 a B3 – na rozdíl od dovolatelek – nenazírá jen jako na přístavby věci hlavní, nýbrž jako na samostatné stavby) za zjevně nepřiměřené či snad excesívní (a takový závěr pak nelze učinit ani z obsahu spisu).
15. Sama okolnost, že dovolatelky mají ztížený přístup k jim vydávaným nemovitostem (podílům na nich), neodůvodňuje vydání těch nárokovaných pozemků, u nichž je jinak dána některá z překážek naturální restituce dle zákona o půdě, a to tím spíše, lze-li přístup zajistit prostřednictvím k tomu určených právních instrumentů, ať již smluvně, zřízení věcného břemene dle §9 odst. 5 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 685/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4386/2010, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, uveřejněný pod č. 88/1998 Sb.), nebo uplatněním práva nezbytné cesty dle §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. obdobně v režimu zákona č. 428/2012 Sb. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 176/2019, či ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 380/2019, případně srov. též rozsudek ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 999/2012).
16. Nepřípadná je i námitka dovolatelek směřující proti postupu odvolacího soudu ústícího v potvrzení výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo částečně nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 5. 2011, č. j. PÚ 233/91/5, jde-li o geometrickým plánem vymezené pozemky, jež vznikly rozdělením pozemků původních. K této výhradě sluší se odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu setrvávající dlouhodobě na konkluzi, dle níž zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části oprávněné osobě je i zákon o půdě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, a ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2128/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021). Žalobkyněmi a) a b) kritizovaným postupem nalézacích soudů přitom nebylo nijak materiálně zasaženo do vlastnických (či jiných) práv třetích osob, které budou i v budoucnu moci svá práva plně realizovat.
17. Přípustné není ani dovolání podané žalobcem c), neboť i jím označené právní otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
18. Podle §11 odst. 4 zákona o půdě obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
19. Jak Nejvyšší soud v dané věci připomněl již ve svém předchozím rozhodnutí – zrušovacím rozsudku ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4349/2018, z ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení zákona o půdě jako jednoho z tzv. restitučních předpisů je nutno vykládat předně s ohledem na jeho účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008). V těchto a mnoha dalších rozhodnutích bylo konstatováno, že daným účelem je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum) před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Institut překážek bránících vydání nemovitosti obsažený v §11 zákona o půdě je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu §11 odst. 1 tohoto zákona je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než extenzivním způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03).
20. K významu termínu „zásadní přestavba“ (při interpretaci obdobně konstruovaného ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) se Nejvyšší soud vyjádřil již ve stanovisku ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde uvedl, že na zásadní přestavbu lze usuzovat tehdy, jestliže při ní došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti. Při výkladu pojmu „stavba, která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter“, lze na ztrátu původního stavebně technického charakteru stavby usuzovat tam, kde při zásadní změně (slovy zákona „zásadní přestavbě“) došlo k obměně (výměně) těch konstrukcí, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž životnost (původní) stavby přímo odvisí, tzv. prvků dlouhodobé životnosti stavby, a že alespoň u některého z těchto prvků šlo o zásah reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu. Prvky dlouhodobé životnosti stavby jsou přitom zejména hlavní svislé a vodorovné konstrukce stavby, konstrukce střechy a taktéž konstrukce schodiště za předpokladu, že tvoří součást nosného systému stavby (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, a ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 154/97, a ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 565/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura sv. 9, roč. 2003, pod č. 149). V nálezu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 486/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 145, sv. 12, Ústavní soud konstatoval, že pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, nicméně při současném zdůraznění spornosti a nerovnocennosti jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti, takže např. změna konstrukce střechy sama o sobě nemusí znamenat ztrátu původního stavebně technického charakteru (obdobně např. nález ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, uveřejněný ve Sbírce pod č. 69, sv. 22).
21. V rozsudku ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4349/2018, Nejvyšší soud osvětlil i to, že k vyloučení naturální restituce podle §11 odst. 4 zákona o půdě musí zásadní přestavba zapříčinit zánik souvislosti stavby se zemědělskou výrobou; i s pozemky odňaté objekty náležející k původní zemědělské usedlosti, jež prodělaly signifikantní rekonstrukci, avšak nadále souvisí se zemědělskou výrobou, jsou proto způsobilé vydání oprávněné osobě (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 28 Cdo 290/98 , a dále ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1299/98, a ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 28 Cdo 76/2006 ). Nelze však vyvozovat odlišný závěr, že přerušení souvislosti se zemědělskou výrobou brání naturální restituci majetku oprávněné osobě i v případě, že byly na dané stavbě provedeny úpravy, jež s ohledem na jejich omezený rozsah za zásadní přestavbu ve smyslu §11 odst. 4 zákona o půdě označit nelze.
22. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že není vyloučena naturální restituce budovy XY a pozemků zastavěných budovou XY, neboť v posuzovaném případě při rekonstrukci nedošlo k výměně prvků dlouhodobé životnosti v míře reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí dotčeného prvku, tudíž budova neprošla zásadní přestavbou ve smyslu §11 odst. 4 zákona o půdě, není ani tento jeho závěr v rozporu s výše citovanou judikaturou. Ke zbylým námitkám zpochybňujícím správnost konkluzí skutkových sluší se pak znovu připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání tudíž nemůže založit ani otázka týkající se (ne)existence překážky spočívající v zásadní přestavbě spojená s polemikou se soudem učiněným skutkovým závěrem o rozsahu nových prvků stavby vůči celku.
23. Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
24. Rozhodovací praxe dovolacího soudu – jde-li o řešení relevantní otázky hmotného práva týkající se výkladu a aplikace výše citovaného „výlukového“ ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě – je ustálena v tom, že překážkou pro vydání pozemků dle tohoto ustanovení může být též funkční souvislost dalších pozemků se stavbou, tedy že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek; pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2918/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4989/2017). Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).
25. Ani existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, přitom bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015; nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17).
26. Posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality), je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, nikoliv Nejvyššího soudu, jenž není instancí skutkovou a jenž by právní posouzení věci odvolacím soudem mohl přezkoumat toliko v případě, kdyby úvaha odvolacího soudu (o funkční spjatosti nemovitostí) byla zjevně nepřiměřená, nezohledňující podstatné skutkové okolnosti či měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018).
27. Pakliže odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, uzavřel, že vydání budovy XY a pozemků jí zastavěných oprávněné osobě nebrání výluka ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a učinil tak nejenom se zřetelem na umístnění dané budovy, nýbrž i pro její svébytnou funkci (jako budovy sloužící k ubytování) v rámci komplexu dalších budov (využívaných jako archiv územně plánovací dokumentace hlavního města Prahy, s ním související kancelářské prostory, byt správce a technické zázemí pro provoz archivu), s tím, že za daného stavu vydání budovy XY nemůže vést ke ztrátě funkčnosti a využitelnosti ostatních budov tvořících současný areál XY, nejsou jeho konkluze nikterak nepřiměřené či nelogické a neodchylují se ani od výše citované judikatury dovolacího soudu (včetně té, na niž odkazuje dovolatel).
28. Tvrzení dovolatele, že vydáním budovy XY a jí zastavěných pozemků (spoluvlastnického podílu k nim) dojde k narušení nedělitelného funkčního celku a ztrátě funkčnosti a využitelnosti areálu, nemá oporu ve skutkových zjištěních nalézacích soudů ani v obsahu spisu, přičemž ani dovolatel v rámci jím uplatněné argumentace blíže neosvětluje, z jakého důvodu je pro něj možnost plného využití ubytovací kapacity budovy XY natolik spjata s výkonem archivační činnosti prováděné ve zbývajících budovách, že jejím snížením (či snad i úplnou ztrátou) má dojít ke ztrátě funkčnosti a využitelnost dalších nemovitostí. Zřejmé pak nejsou ani důvody, pro něž by dovolatel neměl být schopen zajistit ochrannou funkci zbylých budov (tvořících areál archivu) v jeho podobě po vydání spoluvlastnického podílu k budově XY žalobkyním a) a b) coby oprávněným osobám.
29. Napadené rozhodnutí pak není v rozporu ani s tou rozhodovací praxí, podle níž lze ve výjimečných případech pod výluku z naturální restituce dle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (obdobně i dle §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017) podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; o takovou situaci jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), kdy by se restituentu mělo dostat toliko tzv. holého vlastnictví (kromě dovolatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, srovnej i nález ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017). Vydáním budovy XY sloužící k ubytování však – jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá – na své využitelnosti a funkčnosti ničeho neztratí ostatní budovy, které nadále budou moci být využívány k totožnému účelu. Žalobce c) přitom nikterak nekonkretizoval, proč by neměla být možná realizace vlastnických (spoluvlastnických) práv žalobkyň a) a b) k budově XY a pozemků budovou XY zastavěných, resp. jak by vydání budovy XY (v níž jsou nyní apartmány) znemožnilo (vyprázdnilo) jím tvrzené užívání komplexu budov využívaných jako archiv. Z obsahu dovolání se pak nepodává ani to, čím (v důsledku čeho) konkrétně by veřejné užívání nevydaných objektů za daného stavu a při účelu, jenž budovy A2, B1, B2 a B3 plní, mělo znemožnit výkon práv žalobkyň a) a b) k objektu XY (resp. k pozemku, na němž je umístěn) takovým způsobem, že by bylo možno usoudit na vznik pouhého holého vlastnictví. K tomu sluší se připomenout, že ani ze skutkových zjištění nalézacích soudů se nic, co by mohlo vést k závěru o vyprázdnění vlastnických práv žalobkyň a) a b) nepodává. Napadené rozhodnutí přitom není v kontradikci s dovolatelem uváděnými rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu, která ve specifických skutkových poměrech jimi projednávaných věcí reagovala na situace, kdy restituentem nárokovaný pozemek (pozemky) nebylo možné vydat z důvodu působení konkrétního veřejného zájmu omezujícího využití pozemku restituentem natolik, že v daném případě převážil takový (konkrétní) zájem nad účelem restituce. Nebylo-li tedy v nyní posuzované věci zjištěno, že pozemek vydaný společně s budovou XY podléhá veřejnému užívání, nemůže být případná ani argumentace, že právě proto jej nelze užít k zemědělským účelům (a tedy ani tato žalobcem c/ kladená otázka připínající se k naposled uvedenému závěru nemůže založit přípustnost dovolání).
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy reflektuje výsledek dovolacího řízení, jímž je odmítnutí obou podaných dovolání.
31. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 2. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu