ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3737.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3737/2022-621
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně R. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 6 C 248/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 17. srpna 2022, č. j. 72 Co 151/2022-595, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 17. srpna 2022, č. j. 72 Co 151/2022-595, se mění takto:
Usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. června 2022, č. j. 6 C 248/2018-528, se mění tak, že se řízení nepřerušuje .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 17. 8. 2022, č. j. 72 Co 151/2022-595, potvrdil usnesení Okresního soudu v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 16. 6. 2022, č. j. 6 C 248/2018-528, jímž bylo rozhodnuto o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 60/2018.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval v pořadí svým druhým rozhodnutím, že v dané věci jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), za situace, kdy u Obvodního soudu pro Prahu 8 v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 60/2018 bude rozhodováno o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Konstatoval, že se jedná o řízení, v němž bude řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v této věci, a to otázka určení výše restitučního nároku žalobkyně. Uvedl, že při řešení předestřené otázky postoupil dále Obvodní soud pro Prahu 8 v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 60/2018, neboť jmenovanému soudu již byl dne 21. 6. 2022 předložen revizní znalecký posudek týkající se ocenění oprávněné osobě odňatých pozemků, přičemž pro nyní projednávanou věc lze považovat za podstatný rovněž rozsah, v jakém bude restituční nárok žalobkyně uspokojen po pravomocném skončení zmíněného řízení vedeného pod sp. zn. 8 C 60/2018.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Domnívá se, že přerušení řízení znemožňuje rychlou a účinnou ochranu práv žalobkyně a v rozporu s oprávněným zájmem žalobkyně ztěžuje uspokojení jejího restitučního nároku. Přerušení řízení pokládá za postup nehospodárný a neúčelný, jelikož související řízení nepostoupilo do pokročilejšího stadia než řízení přítomné, nachází-li se ve stavu před vydáním meritorního prvoinstančního rozhodnutí a není-li vyřešena ani otázka vhodnosti a ocenění v souvisejícím řízení požadovaných náhradních pozemků. Namítá, že v řízení o poskytnutí náhradních pozemků má soud jako otázku předběžnou vždy sám posoudit výši neuspokojeného restitučního nároku a hodnotu nárokovaného náhradního pozemku. Podotkla, že v průběhu odvolacího řízení žalobkyně předložila odvolacímu soudu k otázce ocenění jejího restitučního nároku revizní znalecký posudek. Má za to, že i pokud by soud prvního stupně chtěl vyčkat na výslech zpracovatele revizního znaleckého posudku, který je v souvisejícím řízení již nařízen, není namístě s ohledem na okolnosti daného případu řízení přerušovat až do pravomocného skončení paralelního řízení, nýbrž je možno učinit jiná vhodná opatření. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádřila nesouhlas s dovoláním žalobkyně a usnesení odvolacího soudu označila za věcně i právně správné. Zdůraznila, že přerušení řízení zamezuje, aby hodnota restitučního nároku žalobkyně nebyla posuzována různými soudy nehospodárně dvakrát a popřípadě též rozdílně. Vzhledem ke vhodnosti některých náhradních pozemků k převodu, jež není v souvisejícím řízení sporována, navíc dle mínění žalované pravděpodobně dojde k uspokojení restitučního nároku žalobkyně již v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 60/2018 a vedení dalšího dokazování v rámci tohoto řízení by bylo nadbytečné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné pro řešení otázky naplnění předpokladů pro aplikaci ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení vymezené otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (uvedené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), vysvětlil, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu.
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud si ji může vyřešit sám podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení tkví v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).
Závěr odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci (podle dosavadního stavu řízení) je dán důvod pro přerušení řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť takové opatření považuje odvolací soud za hospodárné, neobstojí a lze jej označit za nepřiměřený. Odvolací soud se řádně nevypořádal především s tím, že si soud v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku s oprávněnou osobou může otázku, která mohla mít význam pro jeho rozhodnutí (a to otázku výše dosud neuspokojeného restitučního nároku oprávněné osoby), vyřešit v posuzované věci jako otázku předběžnou (srovnej §135 odst. 2 o. s. ř.); k povaze otázky výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného pozemku (toliko) jako otázky předběžné srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018. Řešení předběžných otázek přitom není pro soudy v dalších řízeních závazné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016), a to navzdory tomu, že formálně je hodnota nároku oprávněné osoby a (někdy i) hodnota vydávaného pozemku technicky součástí výroku rozhodnutí. Jím je však autoritativně rozhodováno (toliko) o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o výši restitučního nároku či hodnotě náhradních pozemků, jimiž má být restituční nárok takto saturován. Ostatně, i proto rozhodovací praxe – v případně spornosti nároku a jeho výše – současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, a ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, jakož i ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradního pozemku není stricto sensu předmětem řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015).
Odvolací soud současně nikterak nereflektoval, že v průběhu odvolacího řízení dne 27. 7. 2022 žalobkyně odvolacímu soudu předložila revizní znalecký posudek vztahující se k hodnotě jejího restitučního nároku, jenž byl vypracován v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 60/2018. Odvolací soud tak v době svého rozhodování, kterýžto stav je relevantní i pro rozhodnutí dovolacího soudu (srovnej ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř.), disponoval důkazem (revizním znaleckým posudkem) vypovídajícím o výši restitučního nároku žalobkyně. Závisí-li vyřešení otázky výše restitučního nároku na hodnocení revizního znaleckého posudku, jak je naznačeno v napadeném usnesení, nelze je považovat za výrazně procesně složité. Přiléhavost postrádá i úvaha odvolacího soudu, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 60/2018 „lze předpokládat, že při splnění ostatních podmínek bude nárok žalobkyně zcela nebo zčásti uspokojen“. V této souvislosti se jeví vhodným podotknout, že odvolací soud vychází výhradně z okolnosti, že u některých pozemků vybraných jako pozemků náhradních ve zmíněném řízení sp. zn. 8 C 60/2018 není mezi stranami sporná vhodnost jejich převodu na žalobkyni, přičemž výslovně uvádí, že je třeba splnění podmínek dalších, aniž by se jimi ovšem jakkoli zabýval, přestože tyto další podmínky mohou pravomocné ukončení označeného řízení oddálit. Je tak zřejmé, že vyčkání výsledku řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 8 by neúměrně prodloužilo řízení v souzené věci; plynulé pokračování v řízení přispěje k rychlejšímu a hospodárnějšímu projednání věci a umožní účastnicím řízení účinněji bránit svá práva, a to i s přihlédnutím k ustanovení §6 o. s. ř., podle kterého je povinností soudu postupovat i ve vztahu k úvaze o možném přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tak, aby ochrana práv účastníků byla rychlá a účinná. Konstatování odvolacího soudu, že tentýž znalecký posudek byl Obvodnímu soudu pro Prahu 8 doručen již dne 21. 6. 2022, pročež řízení u označeného soudu pokročilo dále než řízení přítomné, nelze přitakat, jelikož z okolnosti, že totožný důkaz byl jinému soudu dodán o přibližně jeden kalendářní měsíc dříve, nelze bez dalšího takto konstatovaný stav řízení dovozovat.
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud podle ustanovení §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil způsobem vyplývajícím z výrokové části tohoto usnesení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu