ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.88.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 88/2023-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Právovárečného měšťanstva v Plzni , se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, identifikační číslo osoby: 10358986, zastoupeného Mgr. Lukášem Lorencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 256/34, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, identifikační číslo osoby: 00007064, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, 2) České republice - Policii České republiky, Krajskému ředitelství hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 4, Kongresová 1666/2, identifikační číslo osoby: 75151472, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 476/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2022, č. j. 36 Co 100/2022-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 31 C 476/2019-152, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem (či spoluvlastníkem) ve výroku specifikovaných nemovitých věcí (pozemků) nacházejících se v obci Praha a katastrálním území Smíchov - dále „předmětné pozemky“ (výrok I. až V.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 2.100,- Kč (výrok VI.).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 36 Co 100/2022-224, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 900,- Kč (výrok II.).
3. Soudy obou stupňů založily závěr o nedůvodnosti žaloby na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům na výsledku řízení o zřízení věcných břemen, jež probíhalo u soudu prvního stupně pod sp. zn. 13 C 264/2010 (u odvolacího soudu pod sp. zn. 35 Co 30/2016, u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3897/2016 a z podnětu ústavní stížnosti podané žalobcem, jež byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2624/17). Uvedly, že v odkazovaném řízení byla coby otázka předběžná řešena otázka vlastnictví k předmětným pozemkům, jež byla posouzena s využitím judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o nemožnosti uplatnit vlastnickou žalobu podle obecných předpisů soukromého práva, mohl-li se žalující svého nároku domáhat vydáním věci podle některého z restitučních předpisů. Na skutkovém pozadí věci, v níž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, jež měl stát převzít bez právního důvodu [s využitím argumentace, že dekret presidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského (dále „dekret č. 101/1945 Sb.“) byl ve vztahu k majetku žalobce proveden nezákonným způsobem], konstatoval, že v konkurenci obecného prostředku ochrany vlastnického práva a uplatnění práva na vydání věci dle restitučních předpisů je postup (a právní úprava) restituční vůči obecné úpravě speciální, a tudíž cestou obecné ochrany práva vlastnického nelze postupovat. Odvolací soud s odkazem na ustanovení §135 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), a ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), uzavřel, že o podstatné otázce vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům již bylo rozhodnuto v řízení o zřízení věcných břemen, a byť se její řešení neprojevilo ve výrokové části, je z odůvodnění zřejmé. Odvolací soud pak z předchozího rozhodnutí vycházel, neboť po skutkové stránce není mezi věcí odkazovanou a aktuálně posuzovanou žádný rozdíl, jenž by měl vést k vydání odlišného rozhodnutí.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro řešení (nesprávně) posouzené otázky „přípustnosti“ žaloby na určení vlastnického práva dovolatele k předmětným pozemkům. Má za to, že tato otázka byla v dosavadní praxi Nejvyššího soudu řešena vadně [v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, č. j. 28 Cdo 3897/2016-999 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz )], a měla by být posouzena jinak. Z tohoto důvodu také navrhl, aby věc byla předložena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Současně ve vztahu k označenému usnesení dovolatel uvedl, že na aktuálně projednávanou věc nedopadá, neboť není tvrzeno, že by došlo k nezákonnému pozbytí vlastnického práva žalobcem, ale že vlastnické právo nikdy nepřešlo. Neaplikovatelnost závěrů předmětného usnesení vyplývá i z toho, že na žalobce nebylo možné vztáhnout žádné restituční předpisy, a to i se zřetelem na okamžik, kdy k pozbytí vlastnického práva žalobce mělo dojít. Rovněž zdůraznil, že svou povahou je označené usnesení rozhodnutím dovolacího soudu vydaným ve smyslu ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., a nemohlo tudíž řešit věcně - právní otázky. Pokud tak v něm Nejvyšší soud učinil, nemělo by být v dalších řízeních k učiněným věcným závěrům přihlíženo. Přípustnost dovolání dále žalobce vymezil odchýlením se odvolacího soudu od rozhodovací praxe Ústavního soudu, přičemž připomněl, že v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2624/17 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), Ústavní soud uzavřel, že se (v kontextu posuzované věci o zřízení věcných břemen – poznámka Nejvyššího soudu) nabízí jako vhodné a účelné řešení nejprve dosáhnout určení, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků. Ve světle této konkluze pak měl odvolací soud žalobu na určení vlastnického práva řádně projednat a zabývat se argumentací žalobce směřující k prokázání jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům. Pokud tak odvolací soud neučinil, zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné.
9. Žalobce důvody přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. vymezuje argumentací o porušení jeho základních práv rozsudkem odvolacího soudu, a to práva na spravedlivé řízení (proces) ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Dovolací soud, ač aprobuje závěr vyplývající z třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. [námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod byla Ústavním soudem shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“], současně připomíná, že samotné vymezení důvodu přípustnosti dovolání prostřednictvím námitky mající ústavně-právní rozměr dovolatele nezbavuje povinnosti uplatnit dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Takový požadavek Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, což se zcela zřetelně podává z bodu 39. odůvodnění shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu [„Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“].
10. Z výše uvedené konkluze plenárního stanoviska Ústavního soudu vyplývá, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. lze sice vymezit porušením některého ze základních práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem České republiky, nicméně povinností dovolatele je současně uvést jaké konkrétní ustanovení hmotného či procesního práva bylo porušeno v intenzitě mající ústavně-právní rozměr, tedy uplatnit způsobem vyplývajícím z ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. jediný zákonem aprobovaný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odkaz dovolatele na závěry vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15 (o naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci argumentací o porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím či postupem odvolacího soudu) je tak zjevně nepřípadný, neboť dovolatelem připomenuté závěry byly precedenčně nadřazeným a časově později přijatým plenárním stanoviskem Ústavního soudu zřetelně překonány. Důvod dovolání vztahující se k námitce o porušení základního práva žalobce na spravedlivý proces tak lze z dovolání odvodit pouze obsahově.
11. Žalobce poměřoval důvod přípustnosti dovolání opírající se o ústavněprávní konotace o usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2624/17, jímž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost dovolatele ve věci zřízení věcných břemen k předmětným pozemkům. Z bodu 15. odůvodnění citovaného usnesení dovozuje, že je v něm formulován (odvolacím soudem nenásledovaný závěr) o potřebě věcně projednat a rozhodnout o žalobě na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, kterážto se nabízí jako vhodné a účelné řešení, jež měl žalobce primárně volit, chtěl-li dosáhnout vydání konstitutivního rozhodnutí. Sluší se především zdůraznit, že smysl usnesení Ústavního soudu odmítající ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou spočívá primárně jen ve vysvětlení důvodů, pro které Ústavní soud neshledal ústavní stížnost „přijatelnou“ k meritornímu posouzení, a nepodává se z něj tudíž pravidlo (konkluze), jež by při řešení určité právní otázky mající ústavně-právní rozměr přinášelo judikatorní materii coby součást ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k povaze usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti srovnej bod 65. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21). Nejvyšší soud rovněž nepřehlédl, že ve vzpomenutém bodě 15. odůvodnění usnesení Ústavní soud (ve shodě s nalézací Obvodním soudem pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 13 C 264/2010) spojuje vhodné a účelné řešení v podobě určovací žaloby o vlastnickém právu s uplatněným žalobním žádáním na zřízení věcných břemen, pro jehož úspěch nebyl splněn předpoklad již jen vzhledem ke stavu zápisu v katastru nemovitostí, kterýžto vydání požadovaného konstitutivního rozhodnutí neumožňoval. Je tak zřejmé, že z citované pasáže usnesení Ústavního soudu dovolatel vynechal podstatný kontext, který nesouvisel s tím, zda určovací žaloba je účelným prostředkem dosažení vlastnického práva k předmětným pozemkům, jež přešly před rokem 1948 do vlastnictví státu, ale předpokladem pro změnu stavu zápisu v katastru nemovitostí, jež by žalobci přinesla hmotně-právní oprávnění (zapisované do katastru) domáhat se zřízení věcných břemen. Lze uzavřít, že usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2624/17, neformulovalo žádný závěr o „přípustnosti“ žaloby na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, od nějž by se odvolací soud odchýlil, nehledě na to, že posouzení, zda se žalobce může domáhat určení vlastnického práva podle obecných předpisů soukromého práva pro případ, že by se na možnost jeho obnovy nevztahoval žádný z restitučních předpisů (typicky tehdy, došlo-li k tvrzené majetkové křivdě před rozhodným obdobím), je spojeno s posouzením důvodnost žaloby po věcné stránce, což je zřejmé z reprodukovaných bodů 5. a 6. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu; citovaným usnesením Ústavního soudu tudíž důvod přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. (hlediskem odklonu odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu) poměřovat nelze.
12. Přípustnost dovolání nezakládá ani stěžejní žalobcova argumentace o naplnění důvodu přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. založená na potřebě odlišného posouzení otázky „přípustnosti“ žaloby na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, jež by měla být řešena jinak než v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, č. j. 28 Cdo 3897/2016-999; s touto argumentací pak žalobce spojil i návrh na předložení nyní posuzované věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 6/2002 Sb.“).
13. Dovolatel ve zřejmé snaze v nyní projednávané věci eliminovat shodné posouzení přípustnosti dovolání, má za to, že modifikace některých tvrzení, na níž zakládá dovolací argumentaci (viz bod 5. odůvodnění dovolání), přítomnou právní věc odlišuje od dřívější věci, v jejímž rámci byla předběžná otázka tvrzeného vlastnického práva dovolatele k pozemkům z pohledu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. zkoumána usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016. Protože závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu), s nimiž dovolací soud v dřívější právní věci konfrontoval přípustnost dovolání žalobce, řeší i právní otázky, jež žalobce nyní předestírá za použití – dle jeho náhledu – odlišné či modifikované argumentace, neshledává dovolací soud žádný relevantní důvod nekonfrontovat přípustnost dovolání v nyní projednávané věci s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (Ústavního soudu), k níž bylo přihlédnuto i v dřívější věci.
14. Dovolací soud dále neshledává důvody pro předložení nyní posuzované věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. Dovolatel tento návrh odůvodňuje s vědomím existence usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, v němž byla ve věci o uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby týchž účastníků z hlediska naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. posuzována (coby prejudiciální) otázka vlastnického práva žalobce k pozemkům, k nimž má být jeho vlastnické právo určeno v tomto řízení. Dovolací soud přitom uzavřel, že dovolání žalobce není přípustné, „jelikož právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.“ Dovolatel si v argumentaci o naplnění předpokladů odůvodňujících postup pro institucionalizovanou změnu dosavadního právního názoru (a také při odůvodnění výše označeného důvodu přípustnosti dovolání „jiného posouzení otázky již Nejvyšším soudem řešené“) protiřečí. Na jedné straně tvrdí, že usnesením o odmítnutí dovolání nemohl dovolací soud v předchozí právní věci meritorně řešit žádné právní otázky, avšak na straně druhé navrhuje postup, který změnu v řešení dosud přijatých otázek hmotného práva jako jediný umožňuje. Skutečnost, že dovolací soud v předchozí věci uzavřel, že odvolací soud řešil právní otázku vztahující se k vlastnictví pozemků v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, neznamená, že by sám tyto otázky věcně posuzoval. Potom tudíž absentuje podmínka změny judikaturou ukotveného meritorního řešení určité právní otázky, neboť to se nenalézá v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, ale v závěrech rozhodnutí dovolacího soudu (potažmo Ústavního soudu), s nimiž přípustnost dovolání žalobce v dříve posuzované věci Nejvyšší soud poměřoval.
15. Dovolatel v přítomné právní věci pominul, že Nejvyšší soud již ve skutkově i právně téměř totožné věci v minulosti rozhodoval [v řízení o určení vlastnického práva žalobce k pozemkům nacházejícím se v katastrální území Plzeň – město proti žalované Plzeňský Prazdroj, a. s. (věc vedená u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 25 C 109/2015 a u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 61 Co 234/2019)] a usnesením ze dne 3. 6. 2020, č. j. 28 Cdo 836/2020-947, dovolání žalobce odmítl, když je na základě shodných či obdobných námitek neshledal přípustným (označené usnesení Nejvyššího soudu bylo napadeno ústavní stížností žalobce, jež byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 2306/20). Nejvyšší soud maje na zřeteli zásadu stare decisis, vtělenou do ustanovení §13 o. z., neshledává žádný důvod, pro který by měl v přítomné právní věci přípustnost dovolání žalobce posoudit jinak než v právní věci předešlé. Určení vlastnického práva žalobce k jiným pozemkům totiž není diferenciačním kritériem, jež by s sebou přinášelo potřebu odlišného posouzení.
16. Dovolatel předestřel požadavek na (z jeho pohledu) správnou a ústavně konformní aplikaci stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 477/2005 Sb.), jež mu přiznává aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby a naléhavý právní zájem na navrhovaném určení, a možnost žalobu věcně projednat s cílem dosáhnout změny stavu zápisu v katastru nemovitostí, jenž je založen na vadně provedeném procesu znárodnění. Dovodil přitom (s odkazem na jím označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), že může využít při ochraně vlastnického práva postup podle obecných předpisů soukromého práva, neboť žádný právní předpis vydaný po roce 1989 dovolateli nepřiznal postavení oprávněné osoby (restituenta), jež by se mohla domáhat nápravy majetkových křivd spáchaných v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Tento názor dovolatele Nejvyšší soud nesdílí, přičemž se považuje za vhodné upozornit na ty části odůvodnění usnesení ze dne 3. 6. 2020, č. j. 28 Cdo 836/2020-947, jež se problematice nastolené žalobcem věnují.
17. V citovaném usnesení Nejvyšší soud připomněl, že „ rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází dlouhodobě v otázce uplatnitelnosti (tvrzeného) vlastnického práva podle obecných předpisů (žalobou na vydání věci, žalobou na vyklizení či žalobou určovací) podle obecných předpisů v konkurenci s předpisy restitučními (jako předpisy zvláštními) ze závěru, že ti, kteří by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecného předpisu - občanského zákoníku (z rozhodovací praxe dovolacího soudu lze odkázat zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Uvedený závěr byl aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu a rozšířen i na případy, v nichž došlo ke ztrátě vlastnického práva před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů (tj. před 25. 2. 1948) a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, publikovaného pod číslem 477/2005 Sb., Ústavní soud odpověděl záporně na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů. Ve shora označeném plenárním stanovisku, jehož závěry aproboval Ústavní soud i ve své další nálezové judikatuře a reflektoval je i soud dovolací, se uzavírá, že „restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, čímž byla současně vyloučená možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů, ačkoliv by jinak bývalo v některých případech možné uplatnit k takovému majetku vlastnické právo podle obecných předpisů“ (srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1677/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011); stejný závěr uplatní se také v případě vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, tedy před rozhodným obdobím (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1566/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3481/2007), a vztahuje se i na nároky osob, jimž postavení osob oprávněných nepřiznával žádný restituční předpis.“
18. Porovnává-li žalobce odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99, a ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2163/2000 (další žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu – rozsudek ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1252/2005, neexistuje) své postavení s oprávněnou osobou dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, pak poměry v odkazovaných věcech byly nesouměřitelné s okolnostmi přítomné právní věci, neboť žalobci, jimž byla přiznána možnost ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, byli fyzickými osobami a ke spáchání majetkové křivdy došlo až po 25. 2. 1948. Především však, citovaná rozhodnutí byla vydána ještě před přijetím plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. K časovému působení tohoto stanoviska se vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 355/21 (v řízení o ústavní stížnosti žalobce). V usnesení připomněl, že „pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 směřovalo pouze a jen vůči rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/98 a IV. ÚS 403/98 nutno uvést, že takový náhled na účinky stanoviska by byl notně zužující a formalistický. Na závěry obsažené v citovaném stanovisku je třeba nahlížet především z materiálního úhlu pohledu. O tom ostatně svědčí i stěžovateli známý výklad v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2306/20 . Z toho se podává, že nálezy Ústavního soudu přijaté před účinností stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 je třeba vykládat v souladu s tímto stanoviskem, byť se vůči nim formálněprávně nevymezuje ; toto je pak i případ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1347/2005, jehož závěry žalobce ve prospěch možnosti žalovat na určení vlastnického práva podle obecných předpisů rovněž argumentuje. Žalobcem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, jenž byl rovněž vydán před přijetím označeného plenárního stanoviska Ústavního soudu, řešil otázku konkurence žaloby podle předpisu restitučního a obecného na zcela odlišném skutkovém pozadí, kdy Ústavním soudem bylo přisvědčeno stěžovatelům, kteří se žalobou bránili nárokům osoby, jež je mohla uplatnit podle restitučního předpisu, což však neučinila. Odkaz žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná po přijetí plenárního stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (nálezy ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 35/06, ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06, a ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, a usnesení ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3895/13) je rovněž nepřípadný, neboť teze z uvedených rozhodnutí (žalobcem v dovolání citované) se připínají k jinému s projednávanou věcí nesouměřitelnému skutkovému stavu a k odlišné právní problematice odvislé buď od jiného postavení, popřípadě povahy, žalujícího nebo i žalovaného, nebo rozdílného titulu či okolností převzetí majetku státem až v rozhodném období, anebo konečně od časového působení změn judikatury řešící problematiku konkurence žalob podle restitučních předpisů a podle obecných předpisů soukromého práva. Rovněž žalobcem připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 1/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), do poměrů projednávané věci svými závěry nijak nedopadá, neboť řešená otázka naléhavého právního zájmu na určovací žalobě se vztahovala k věci náležící do zaniklého, avšak nevypořádaného, společného jmění manželů.
19. Snaží-li se žalobce argumentovat možností zpochybnit samotný proces znárodnění žalobou podle obecných předpisů soukromého práva, nutno uvést, že ve shora zmíněném stanovisku pléna se Ústavní soud věnoval účinkům plynutí času na věci minulé. Mimo jiné dospěl k závěru, že „ skutečnosti nastalé před rokem 1948 a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona č. 243/1992 Sb. v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento účinek i z hlediska práva vnitrostátního. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparovatelná dnešními právními prostředky“ (srovnej část III. odůvodnění stanoviska). Ústavní soud tak odpověděl záporně na otázku, zda je možné domáhat se za použití obecných občanskoprávních institutů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, nikoliv tedy způsoby stanovenými restitučními předpisy. Judikatorní rámec vymezený primárně stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, na něž odkazuje další rozhodovací praxe Ústavního soudu (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 280/04, nebo nález ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 881/07), jakož i judikatura Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3481/2007, ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 836/2020, nebo ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1006/2020), nemůže být zpochybněn ani rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), na níž v podobě rozsudků ze dne 22. 5. 1998 ve věci Vasilescu proti Rumunsku, ze dne 31. 10. 1995 ve věci Papamichalopoulos a další proti Řecku a ze dne 11. 1. 2000 ve věci Almeida Garret, Mascarenhas Falco a další proti Portugalsku žalobce odkazuje. Shora citovaná rozhodnutí ESLP konstruují přijaté konkluze na stavu „trvajícího vlastnictví“ stěžovatele, což není žalobcův případ, popřípadě rozhodnutí uvedené jako třetí v pořadí vychází ze skutkových okolností, jež jsou z historického hlediska nesouměřitelné s procesem znárodnění probíhajícím v letech 1945 až 1948 v poválečné Československé republice.
20. Nejvyšší soud, byť již s vědomím určité procesní nadbytečnosti (bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání), považuje za vhodné upozornit na tu část odůvodnění usnesení ze dne 3. 6. 2020, č. j. 28 Cdo 836/2020-947, v níž se věnoval předpokladům znárodnění majetku žalobce ve smyslu dekretu č. 101/1945 Sb., jež byly naplněny. V citovaném usnesení, mimo jiné, uvedl, že „ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky docházelo ex lege a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím, byť vydaným na základě znárodňovacího dekretu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 10. 1996, sp. zn. II. ÚS 275/95, ze dne 11. 6. 2002, II. ÚS 336/01, a ze dne 15. 12. 2010, I. ÚS 2816/09). Na účinky znárodnění nemělo by vliv ani případné pozdější nevyplacení náhrady (kdy na zmírnění majetkové křivdy, k níž došlo v rozhodném období neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945-1948, avšak toliko v případě oprávněných fyzických osob, jež byly vlastníkem znárodněného majetku, pamatuje ustanovení §2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, a z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96). Přitom i na otázku, zda je nicotný výměr o určení rozsahu znárodnění majetkové podstaty podniku (Měšťanského pivovaru v Plzni, ze dne 29. 12. 1948, č. j. 128.230/V-1948) proto, že jej nevydal ministr výživy, nýbrž ministerstvo výživy, dává judikatura odpověď zápornou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1565/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2621/98).“
21. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož v poměrech projednávané věci neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, nebyl by povinen přihlédnout k tvrzené zmatečnostní vadě řízení [§229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] ani tehdy, pokud by byla dána. Námitka zakládající se na tvrzení o tom, že členka senátu odvolacího soudu, JUDr. Lucie Bičáková, byla z projednávání a rozhodnutí věci se zřetelem na ustanovení §14 odst. 2 o. s. ř. vyloučena (dovolatel uvedl, že jádro právní argumentace odvolacího soudu je shodné jako ve věci projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 13 C 264/2010, v níž jmenovaná soudkyně rozhodla rozsudkem ze dne 13. 11. 2015, č. j. 13 C 264/2010-827, o zamítnutí žaloby), ovšem navíc není důvodná.
22. Poměr k věci ve smyslu ustanovení §14 o. s. ř. může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, v němž soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce, či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský, či naopak zjevně nepřátelský (srovnej např. účastníkem řízení citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSCR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 23 Nd 321/2013).
23. Vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci lze jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě, respektive když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude s to nezávisle a nestranně rozhodovat (viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 209/04, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 4 Nd 178/2009). Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení §14 o. s. ř. totiž představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
24. Pokud žalobce jako důvod pro vyloučení členky senátu odvolacího soudu, JUDr. Lucie Bičákové, označuje fakt, že jako samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 projednala a rozhodla věc, v níž byl vysloven názor, jenž se stal jádrem argumentace v přítomné právní věci využité odvolacím soudem, pak jde o okolnost, která spočívá v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jiných věcech, jež podle ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. nejsou důvodem k vyloučení soudce. Povědomost o věci jmenovaná soudkyně nezískala mimoprocesními prostředky, ale v rámci postupu, jenž je spojen s výkonem její funkce (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 29 NSCR 81/2018). Nejvyšší soud považuje za významné zdůraznit, že pokud by právní závěry soudce měly - se zřetelem na konstrukci o potřebě jakéhosi materiálního výkladu ustanovení §14 odst. 2 o. s. ř. - zakládat objektivní pochybnost o jeho nepodjatosti, dovedeno ad absurdum by to znamenalo, že jednou vyslovený závěr by jej diskvalifikoval z rozhodování všech dalších obdobných případů, což je výklad zjevně nepřijatelný. Pro závěr o vyloučení soudce může být relevantní pouze jeho poměr k předmětu řízení v konkrétní věci, popř. k jeho účastníkům nebo zástupcům. Teze „o nepřímém podílu soudce na rozhodování věci“, spočívající v jeho dřívější účasti na projednávání a rozhodování jiné právní věci téhož účastníka řízení vymezené shodnou či obdobnou skutkovou či právní problematikou, by tak měla vždy podléhat striktní konfrontaci s ústavním pořádkem garantovaným právem na zákonného soudce. Lze uzavřít, že řízení o odvolání žalobce, jež proběhlo před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 36 Co 100/2020, tvrzenou zmatečnostní vadou definovanou v ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. postiženo nebylo.
25. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Protože žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i ve výroku o nákladech řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
27. V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu