ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.938.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 938/2021-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a/ B. S. , narozené XY, zemřelé 2. března 2020, posledně bytem XY, b/ T. K. , narozeného XY, zemřelého 31. prosince 2022, posledně bytem XY, c/ M. A. E. K. , narozené XY, bytem XY, d/ M. P. K. , narozeného dne XY, bytem XY, všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem, se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, PSČ 120 00, e/ J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ Incanto, a. s. , se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 26934582, zastoupenému Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, 2/ O. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem v Praze, Musílkova 1311/5e, PSČ 150 00, a 4/ J. Č. , narozené XY, zemřelé 19. listopadu 2019, posledně bytem XY, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 2/2017, o dovolání žalovaného 1/ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2019, č. j. 19 Co 182/2018-296, takto:
I. Namísto žalobkyně a/ B. S., zemřelé 2. března 2020, bude v řízení pokračováno s D. P. S., narozeným XY, bytem XY.
II. Namísto žalobce b/ T. K. , zemřelého 31. prosince 2022, bude v řízení pokračováno s Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem, se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, PSČ 120 00, jako správcem pozůstalosti tohoto žalobce.
III. Dovolání se odmítá .
IV. Žalovaný 1/ je povinen zaplatit žalobcům a/ až d/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 120 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.
V. Žalovaný 1/ je povinen zaplatit žalobci e/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Nejvyšší soud úvodem předesílá, že označení žalovaných číslicemi 1/, 2/ a 4/ (kdy absentuje žalovaný 3/) není chybné. Takto vymezily žalované v záhlaví i odůvodnění rozhodnutí soudy obou stupňů, když o žalobě vůči žalovanému 3/ P. T. rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. září 2017, č. j. 52 C 2/2017-163 (rozsudkem pro zmeškání).
2. Rozsudkem ze dne 14. listopadu 2017, č. j. 52 C 2/2017-220, soud prvního stupně:
[1] Určil, že žalobci jsou (ve specifikovaném poměru) vlastníky pozemků p. č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY (bod I. výroku).
[2] Určil, že žalobci jsou (ve specifikovaném poměru) vlastníky pozemků p. č. XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY (bod II. výroku).
[3] Zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou (ve specifikovaném poměru) vlastníky pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, vzniklého z části pozemku p. č. XY v katastrálním území XY dle geometrického plánu 1483-416/2015, zapsaného na LV XY (bod III. výroku).
[4] Zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou (ve specifikovaném poměru) vlastníky pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, vzniklého z části pozemku p. č. XY v katastrálním území XY dle geometrického plánu 1483-416/2015, zapsaného na LV XY (bod IV. výroku).
[5] Zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou (ve specifikovaném poměru) vlastníky pozemku p. č. XY, zapsaného na LV XY (bod V. výroku).
[6] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod VI. až IX. výroku).
3. Ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným vyšel soud prvního stupně mimo jiné z toho, že:
[1] Právní předchůdkyně žalobce e/ (B. S.) uplatnila podáním doručeným 21. prosince 1992 restituční nárok na vydání zemědělského majetku po bývalém manželovi P. K. dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), přičemž pozemky byly specifikovány ve výpisech z pozemkové knihy, mj. knihovních vložkách č. 175 a 107 pozemkové knihy pro katastrální území XY (PK XY role a XY role). Dle uplatnění nároku ze dne 26. listopadu 1992 uplatnila svůj nárok na vydání nemovitostí i přímo u Brněnských cihelen, státního podniku - v likvidaci. Žalobci a/ až d/ uplatnili 8. srpna 1996 své restituční nároky k veškerým nemovitostem po P. K. a M. K. v okrese XY a XY.
[2] Dne 15. července 1998 byl prohlášen konkurs na Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci (dále jen „úpadce“), správkyní konkursní podstaty úpadce byla ustanovena JUDr. Stanislava Vrchotová, která zahrnula pozemky, na které byl uplatněn restituční nárok žalobců, do konkursní podstaty úpadce.
[3] Krajský obchodní soud v Brně usneseními ze dne 2. září 1999 a 28. března 2000, sp. zn. 27 K 30/97, která nabyla právní moci 22. září 1999 a 3. dubna 2000, vyslovil souhlas s tím, aby správkyně konkursní podstaty úpadce prodala mimo dražbu přímým prodejem pozemek p. č. XY, XY, XY, XY, XY a pozemky PK XY o výměře 359 m 2 , PK XY o výměře 707 m², PK XY o výměře 1946 m 2 , zapsané na LV XY pro katastrální území XY.
[4] Dne 24. září 1999 uzavřela správkyně konkursní podstaty a E. P. (dále jen „E. P.“) kupní smlouvu, kterou úpadce převedl na E. P. pozemek p. č. XY v katastrálním území XY.
[5] Dne 31. března 2000 uzavřela správkyně konkursní podstaty a A. K. (dále jen „A. K.“) kupní smlouvu, kterou úpadce převedl na A. K. parcely PK XY o výměře 359 m 2 , PK XY o výměře 707 m 2 , PK XY o výměře 1946 m 2 , zapsané na LV XY pro katastrální území XY.
[6] V roce 2000 A. K. jako zakladatelka společnosti XY (dále jen „společnost A“) vložila do společnosti pozemek XY o výměře 44 m 2 , pozemky PK XY o výměře 707 m 2 a PK XY o výměře 1946 m 2 , zapsané na LV XY pro katastrální území XY.
[7] Předsedou představenstva společnosti A byl od 13. prosince 2000 J. K. (dále jen „J. K.“), členem představenstva mj. A. K. a předsedkyní dozorčí rady byla od 13. prosince 2000 A. K.
[8] Součástí konkursního spisu 27 K 30/97 vedeného Krajským soudem v Brně je (dále též jen „konkursní soud“) sdělení Ing. Josefa Havla (dále jen „J. H.“) z 24. dubna 2001 (zástupce právní předchůdkyně žalobce e/) týkající se vznesených restitučních nároků. Dále je součástí konkursního spisu sdělení J. H. adresované členům představenstva společnosti A, dle něhož byly správkyně konkursní podstaty A. K. opakovaně upozorňovány na nezákonnost prodeje zhruba poloviny areálu, na který byl uplatněn restituční nárok, a tudíž nelze uvažovat o nabytí pozemků společností A v dobré víře.
[9] Dne 22. října 2004 uzavřely právní předchůdkyně žalobce e/, společnost A, správkyně konkursní podstaty A. K. dohodu o narovnání vzájemných vztahů - prohlášení o společném záměru a postupu, v níž strany deklarovaly svůj zájem na společném postupu při řešení v minulosti nahromaděných problémů ve vztahu mj. k řízení vedeném u Pozemkového úřadu pod sp. zn. 3239/92/22-RBD a určitým souvisejícím rozhodnutím a sporům.
[10] Dne 1. dubna 2005 uzavřel E. P. se společností A kupní smlouvu, kterou převedl na společnost A pozemek p. č. XY o výměře 16 m 2 , zapsaný na LV XY pro katastrální území B.
[11] Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 4. srpna 2016, č. j. SPU 395740/2016 3236/92/91-RBD, bylo rozhodnuto o restitučním nároku uplatněném žalobci, případně jejich právními předchůdci tak, že vlastníky pozemku - část p. č. (PK) XY role o výměře 723 m 2 v katastrálním území XY, nyní pozemků celá p. č. (KN) XY o výměře 16 m 2 , celá p. č. (KN) XY o výměře 670 m 2 , celá p. č. (KN) XY o výměře 36 m 2 a podle geometrického plánu č. 1483-416/2015 celá p. č. (KN) XY o výměře 1 m 2 (vzniklá z části p. č. KN XY), vše v katastrálním území XY jsou žalobkyně a/, žalobce b/ a žalobce e/, každý s podílem o velikosti id. 1/4, žalobkyně c/ a žalobce d/ každý s podílem o velikosti id. 1/8. Dále bylo rozhodnuto o pozemku p. č. (PK) XY role o výměře 2020 m 2 v katastrálním území XY, nyní pozemků celá p. č. (KN) XY o výměře 1915 m 2 , celá p. č. (KN) XY o výměře 14 m 2 , celá p. č. (KN) XY o výměře 16 m 2 , celá p. č. (KN) XY o výměře 11 m 2 , celá p. č. (KN) XY o výměře 25 m 2 , celá p. č. (KN) XY o výměře 40 m 2 a podle geometrického plánu č. 1483-416/2015 celá p. č. (KN) XY o výměře 1 m 2 (vzniklá z části p. č. KN XY), vše v katastrálním území XY. Pozemkový úřad shledal restituční nárok žalobců oprávněným a přiznal jim shora uvedené podíly. Mimo jiné konstatoval, že pozemky jsou vydatelné a část pozemku XY odpovídá části pozemku (PK) XY role.
[12] S výjimkou pozemku XY tvoří předmětné pozemky jeden celek.
[13] Spis Pozemkového úřadu 3239/92 obsahuje mimo jiné i přípis společnosti A včetně doručenky z 3. ledna 2006, v níž reaguje pozemkový úřad na sdělení společnosti A z 14. prosince 2015 ohledně restitučního řízení a předložení dohody s právní předchůdkyní žalobce e/, kterou považovala za zpětvzetí restitučního nároku.
[14] Návrh na vklad rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 4. srpna 2016, č. j. SPU 395740/2016, katastrální úřad zamítl, jelikož povinná osoba – úpadce není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník vydávaných pozemků dle předmětného rozhodnutí.
[15] Dle výpisu z katastru nemovitostí k 26. prosinci 2016, LV XY pro katastrální území XY, byl první žalovaný (správně společnost A) evidován jako vlastník pozemku p. č. XY o výměře 1915 m 2 , XY o výměře 16 m 2 , XY o výměře 11 m 2 , XY o výměře 25 m 2 , XY o výměře 36 m 2 , XY o výměře 40 m 2 . Jiné zápisy obsahují poznámku spornosti na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. března 2014, č. j. 37 C 169/1999-667, o určení právního vztahu, kterým byla žaloba zamítnuta, s právními účinky k 17. listopadu 2014.
[16] U Městského soudu v Brně je pod sp. zn. 39 C 2/2017 veden spor mezi žalobci a/ až d/ a společností Bainbridge Czech Republic Brno Královo Pole Holding s. r. o. o určení vlastnictví k pozemkům v katastrálním území XY dle rozhodnutí, jímž Státní pozemkový úřad určil podílové spoluvlastnictví žalobců a/ až d/. Soud žalobě vyhověl s ohledem na nezákonnost postupu třetích osob při převodu pozemků dotčených restitučním nárokem. Odkázal na §984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, s tím, že žalovaný si musel být vědom (při zachování běžné míry opatrnosti), že daná oblast, v níž se pozemky nacházejí, je dotčena restitučním nárokem.
[17] Společnost A zanikla 5. dubna 2017 výmazem z obchodního rejstříku v důsledku fúze sloučením se společností M. (která při fúzi rovněž zanikla) a s prvním žalovaným, na něhož přešlo její jmění. Předsedou představenstva prvního žalovaného byl J. K. a členem představenstva A. K.
4. Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že žalobci řádně a včas uplatnili restituční nárok na pozemky, jež byly vyvlastněny jejich právním předchůdcům, včetně pozemků PK XY a PK XY v katastrálním území XY v držení úpadce. Pozemek PK XY tvoří nyní pozemky KN XY a XY, v katastrálním území XY, v držení prvního žalovaného. Pozemek PK XY tvoří nyní pozemky KN XY, XY, XY, XY, XY v držení prvního žalovaného a pozemek XY v držení čtvrté žalované. Přestože k předmětným pozemkům byl uplatněn restituční nárok a probíhalo řízení u Pozemkového úřadu 3239/92, správkyně konkursní podstaty je zahrnula do konkursní podstaty úpadce a prodávala, kromě jiného A. K., E. P. a čtvrté žalované. A. K. a E. P. pozemky převedli na prvního žalovaného, jenž byl o vznesených restitučních nárocích informován mj. v roce 2001 a v roce 2004 sepsal dohodu o společném postupu s mj. právní předchůdkyní žalobce e/.
5. Soud prvního stupně – cituje §5 odst. 3 zákona o půdě, §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), §130 odst. 1 a 2, §132 odst. 1 a §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl k závěru, že vlastníky pozemků uvedených v bodu I. a II. výroku jsou žalobci, jelikož je první žalovaný nabyl na základě absolutně neplatného právního úkonu a nedošlo k jejich vydržení, ani k tzv. dobrověrnému nabytí. K pozemku XY, který nabyl první žalovaný od E. P., soud prvního stupně dodal, že první žalovaný jej nabyl v době, kdy již musel být s jistotou informován o restitučních nárocích.
6. Podle soudu prvního stupně mají žalobci naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, jelikož disponují pravomocným rozhodnutím deklarujícím jejich vlastnické právo a v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci pozemků zapsáni žalovaní. Dále soud prvního stupně uvedl, že zákon výslovně zakazoval převod předmětných pozemků a jejich zahrnutí do konkursní podstaty. Proto je jakýkoliv jejich převod i v rámci konkursu absolutně neplatný pro rozpor se zákonem. První žalovaný tedy nemohl nabýt vlastnictví k pozemkům převodem od správkyně konkursní podstaty, avšak mohl je nabýt vydržením. K dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a k absenci skutečností, které musely v držiteli objektivně vyvolat pochybnosti, že mu věc náleží, soud prvního stupně citoval závěry judikatury představované rozhodnutími 28 Cdo 4729/2016 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2016), 28 Cdo 2496/2016 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2016), 22 Cdo 145/2003 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003,) a 22 Cdo 417/98 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000).
7. K možnosti prvního žalovaného nabýt vydržením pozemky KN XY, KN XY (vzniklé z pozemku PK XY), KN XY, KN XY, KN XY a XY (vzniklé z pozemku PK XY) v katastrálním území XY, které vložila A. K. do základního kapitálu právního předchůdce prvního žalovaného (společnosti A), soud prvního stupně uvedl, že již listiny založené v konkursním spise obsahují informace o restitučních nárocích, včetně korespondence J. H. (v níž zdůrazňuje, že v roce 2001 upozorňoval funkcionáře společnosti A na jejich uplatnění a neplatnost převodů). Zdůraznil, že společnost A musela vědět o restitučních nárocích a její dobrá víra musela být narušena nejpozději k 22. říjnu 2004, kdy podepsala výše zmíněné prohlášení. K vydržení pozemků prvním žalovaným nemohlo dojít, neboť „byly nabyty v roce 2000 a desetiletá promlčecí doba do té doby neuplynula“. Soud prvního stupně poukázal na neoddělitelnost vědomí právnické osoby a fyzických osob působících v jejích orgánech, s tím, že společnost A se nemůže dovolávat toho, že nevěděla něco, co věděla A. K., která působila jako předsedkyně její dozorčí rady a místopředsedkyně představenstva prvního žalovaného.
8. K pozemku 1216/31 v katastrálním území XY, který nabyl právní předchůdce prvního žalovaného (společnost A) od E. P. kupní smlouvou v roce 2005, soud prvního stupně uvedl, že za dobu držení pozemku E. P. (od 24. září 1999) nemohlo dojít k jeho vydržení a společnost A v době jeho nabytí již věděla, že je dotčen restitučními nároky. Nemohla tak být v dobré víře a nemohla nabýt vlastnictví vydržením.
9. K námitkám prvního žalovaného, že byl v dobré víře, jelikož prodej pozemků schválil konkursní soud, soud prvního stupně vysvětlil, že konkursní soud schvaluje prodej ve vztahu k zájmu věřitelů a konkursní podstaty, posuzuje vhodnost zpeněžení majetku sepsaného v konkursní podstatě daným způsobem, ale neposuzuje soulad prodeje s restitučními předpisy. Právnická osoba, respektive obchodní společnost musí při koupi pozemků od správkyně konkursní podstaty vědět, co konkursní soud při schvalování úkonu posuzuje, navíc se to podává z odůvodnění předmětných usnesení konkursního soudu. Nelze tak přitakat prvnímu žalovanému, že konkursní soud schválením prodeje předmětných pozemků vytvořil podklad pro existenci dobré víry nebo dokonce tzv. dobrověrné nabytí. Dále uvedl, že společnosti A musel být zřejmý rozsah uplatněných restitučních nároků, protože nešlo o izolovaný pozemek, ale o celou dotčenou oblast.
10. Konečně soud prvního stupně k námitce prvního žalovaného, že nabyl vlastnictví k nemovitostem tzv. dobrověrným nabytím s odkazem na judikaturu 28 Cdo 3342/2011 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012), uvedl, že zmíněné rozhodnutí na danou věc nedopadá, jelikož šlo o jinou situaci. Dodal, že uplatněním institutu dobrověrného nabytí by došlo k „legitimizaci dvojího neplatného převodu přes dvojí blokaci“. Po neplatném převodu pozemků správkyní konkursní podstaty vložila A. K. pozemky do společnosti A (právního předchůdce prvního žalovaného), v jejíchž orgánech působila a která nakupovala další pozemky v dané oblasti, přičemž byla upozorňována na rizika s tím spojená. Vědomosti A. K. a společnosti A byly shodné.
11. K odvolání žalobce e/ a prvního žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., II., V., VI., VII. a IX. výroku (první výrok).
[2] Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
12. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně odkázal. Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dostatečné dokazování a věcí se pečlivě zabýval. Dále uvedl, že v mezidobí dovolací soud vydal rozhodnutí, jež mají přímý vliv i na projednávanou věc. Dovolací soud v nich dospěl k závěru, že převody pozemků z konkursní podstaty úpadce na třetí osoby jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a absenci dobré víry.
13. Výslovně proti té části prvního výroku rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., II., VI. a VII. výroku, dále proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil, a v návaznosti na to zrušil také rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu bodů I., II., VI. a VII. výroku a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která je dovolacím soudem řešena rozdílně. Jde o otázku kolize nabytí vlastnického práva na základě restitučních nároků plynoucích ze zákona o půdě a nabytí vlastnického práva koupí z konkursní podstaty dle zákona o konkursu a vyrovnání.
14. Dovolatel snáší argumenty proti závěru soudů, že kupní smlouvy uzavřené mezi správkyní konkursní podstaty a třetími osobami nemohly být titulem pro nabytí vlastnického práva pro jejich rozpor s §5 odst. 3 zákona o půdě. Argumentuje zejména tím, že správkyně konkursní podstaty nebyla osobou povinnou dle §5 zákona o půdě. K rozporu převodu s §68 odst. 1 ZKV uvádí, že soudy bagatelizovaly význam usnesení konkursního soudu o udělení souhlasů s převodem vlastnického práva k pozemkům. Namítá, že pravomocné rozhodnutí konkursního soudu je veřejnou listinou, která prokazuje (není-li dokázán opak) pravdivost toho, co je v ní osvědčeno. Konkursní soud by jistě neudělil souhlas s prodejem, kdyby při znalosti všeho, co je v konkursním spise (včetně soupisu majetkové podstaty), pozemky byly sepsány v rozporu s §68 ZKV. Jestliže konkursní soud neudělil pokyn k vyloučení pozemků ze soupisu konkursní podstaty, pak byl dovolatel v dobré víře, že daný postup je v souladu se zákonem. K závěru, že nemohl nabýt vlastnictví k pozemkům převodem od správkyně konkursní podstaty pro absolutní neplatnost kupní smlouvy (pro rozpor se zákonem), dovolatel namítá, že jde o závěr rozporný s označenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Zmiňuje „kauzu XY a kauzu M.“, s tím, že danou věc měl soud posoudit stejně jako „věc XY“.
15. V rámci polemiky se závěrem o nemožnosti nabytí pozemků vydržením jeho právním předchůdcem dovolatel odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu (dle nichž lze nabýt vydržením i pozemky, ke kterým je uplatněn restituční nárok) a tvrdí, že vlastnictví k předmětným pozemkům nabyl a pozemky držel v dobré víře od roku 2000, respektive od roku 2005, když předtím je v dobré víře nabyla a držela A. K. (v roce 2000) nebo E. P. (v letech 1999-2005) a již uplynula doba 10 let pro vydržení vlastnického práva. K dobré víře a oprávněné držbě odkazuje na označené rozsudky Nejvyššího soudu.
16. Dovolatel rovněž zpochybňuje závěr soudů, že nemohl dobrověrně nabýt vlastnictví k pozemkům. Potud odkazuje na označenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, namítaje, že jeho právní předchůdce uzavřel kupní smlouvu poté, co její uzavření schválil usnesením konkursní soud a poté, co byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nelze pochybovat, že právní předchůdci dovolatele si byli jistí legitimitou uzavření kupní smlouvy správkyní konkursní podstaty úpadce, a nabytí vlastnického práva k pozemkům, stejně jako v případě nabytí pozemku od E. P. Právní předchůdce dovolatele nabyl pozemky od A. K. na základě prohlášení z 23. října 2000 vkladem 7. března 2001. Vlastnické právo k pozemkům bylo zapsáno v katastru nemovitostí a nebylo nikým zpochybněno. Není zde žádná skutečnost, která by mohla v roce 2000 narušit dobrou víru společnosti A.
17. Konečně dovolatel namítá, že soudy neprovedly žádné (nebo neprovedly dostatečné) dokazování k včasnému a řádnému uplatnění restitučních nároků žalobci, k vědomosti správkyně konkursní podstaty o uplatnění restitučních nároků k pozemkům a k informovanosti dovolatele (jeho právního předchůdce) o vznesených restitučních nárocích k pozemkům, a to již od roku 2001. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněný pod číslem 57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Žalobci a/ až d/ ve vyjádření k dovolání uvádějí, že otázku obnovení jejich vlastnického práva v restitučním řízení a dovolatelem tvrzený konflikt nabytí vlastnického práva Nejvyšší soud opakovaně vyřešil tak, jako soudy nižších stupňů v této věci. Jde např. o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 4716/2015, ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 520/2016, která zohledňovala závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016. V označených rozhodnutích Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatel ani s ním propojené osoby nemohli ve skutkově obdobných případech nabýt vlastnické právo k pozemkům z konkursní podstaty úpadce pro absolutní neplatnost převodů pro rozpor se zákonem a pro absenci dobré víry. Dovolatel tudíž nemá pravdu v tom, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zdůrazňují dále, že rozhodnutí citovaná v dovolání, od nichž se má dle dovolatele napadené rozhodnutí odchylovat, jakož i rozhodnutí, která mají dokládat rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, byla vydána ve skutkově odlišných věcech nebo byla překonána novějšími judikáty. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
19. Žalobce e/ ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, když bylo prokázáno, že pozemky byly převedeny v rozporu s blokačním ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě a §68 odst. 1 ZKV. Dovolatel nemohl pozemky nabýt vydržením, neboť „funkcionáři“ jeho právního předchůdce věděli o vznesených restitučních nárocích.
20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
21. V průběhu dovolacího řízení zemřeli žalobkyně a/ (dne 2. března 2020) a žalobce b/ (dne 31. prosince 2022). Dovolací soud proto podle §107 odst. 2 a §243b o. s. ř. rozhodl, že namísto zemřelé žalobkyně a/ bude v řízení pokračováno s jejím dědicem a právním nástupcem D. P. S., který vstoupil do práv žalobkyně a/, o něž v řízení jde (viz usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2022, č. j. 59 D 651/2020-527, v řízení o pozůstalosti po žalobkyni a/, jež nabylo právní moci dne 5. května 2022) [výrok I. tohoto usnesení] a namísto zemřelého žalobce b/ bude v řízení pokračováno s jeho nástupcem Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem, který vstoupil do práv žalobce b/, o něž v řízení jde (výrok II. tohoto usnesení). Žalobce b/ povolal jmenovaného správcem pozůstalosti listinou ze dne 11. června 2015 (notářským zápisem sepsaným notářem Mgr. Pavlem Bernardem, NZ 415/2015, N 399/2015, Z, 22/2015), podle níž je ve vztahu k spravované pozůstalosti na území České republiky oprávněn činit úkony a právní jednání v plném rozsahu, v jakém by byl oprávněn je činit žalobce b/ sám.
22. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výrokům o nákladech řízení (proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil body VI. a VII. výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení), je Nejvyšší soud odmítl jako objektivně nepřípustné (§243c odst. 1 a §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
23. Ve zbývajícím rozsahu (proti té části prvního výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou představují následující závěry:
24. Souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§27 odst. 2 ZKV), není odkládací podmínkou ve smyslu §36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§39 obč. zák.). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
25. Ustanovení §68 odst. 1 ZKV nelze vykládat izolovaně, nýbrž v rámci stanoveném zákonem o konkursu a vyrovnání, a to zejména ve vazbě na §2 odst. 3, §6, §17 a §18 ZKV. Vyjde-li najevo, že správce konkursní podstaty při plnění výše uvedené povinnosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty i věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd (k tomu, které zákony lze zahrnout mezi tzv. restituční zákony, viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Odo 426/2005, uveřejněného pod číslem 22/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má tato skutečnost za následek, že ohledně takových věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, které zákon o konkursu a vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje, zejména pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas uplatněné restituční nároky nebyly zamítnuty. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009.
26. Jestliže osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k sepsanému majetku vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, v hmotněprávní lhůtě určené soudem ve výzvě podle §19 odst. 2 ZKV nepodala vylučovací žalobu nebo jestliže o vylučovací žalobě této osoby soud pravomocně rozhodl jinak než tak, že žalobě vyhověl (že příslušný majetek z konkursní podstaty úpadce vyloučil), pak platí, že z titulu tohoto svého práva již nemůže vznášet žádné nároky (prosadit své vlastnické právo k dotčenému majetku) vůči osobě, která následně tento majetek nabyla od správce konkursní podstaty v důsledku jeho zpeněžení (srov. §27 ZKV). Jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí výše popsané nevyvratitelné domněnky prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“). Tato ochrana se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené při zpeněžení takového majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají tyto důvody původ v porušení norem konkursního práva nebo v okolnostech spočívajících na straně kupujícího. Srov. např. R 19/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007.
27. Dobrá víra předpokládá omluvitelný omyl o (ne)existenci určité právně rozhodné skutečnosti. Obecně pak platí, že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; včetně literatury a judikatury v něm označené), kdy právní omyl může být omluvitelný pouze výjimečně (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001. Tato dobrá víra se přitom posuzuje nejen v době uzavření smlouvy, ale až do doby provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí – do nabytí vlastnického práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 22 Cdo 3418/2017).
28. Dobrá víra do té doby oprávněného držitele věci zaniká ve chvíli, kdy se tento držitel od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost, že mu věc po právu patří, popř. pochybnost, že je subjektem práva. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil v mnoha dalších rozhodnutích.
29. K dobré víře právnické osoby je potom možné uvést, že se zásadně odvíjí od vědomosti statutárních orgánů společnosti. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013.
30. Napadené rozhodnutí, v němž odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že právní předchůdce dovolatele měl nabýt předmětné pozemky na základě absolutně neplatné kupní smlouvy pro rozpor se zákonem a nedošlo k jejich vydržení ani k tzv. dobrověrnému nabytí (když dovolatel ani jeho právní předchůdce nebyli v dobré víře), je v mezích uvážení obou soudů souladné se závěry citovanými shora (nevybočuje z nich v intenzitě vyžadující korekci prostřednictvím věcného přezkumu závěrů odvolacího soudu soudem dovolacím). Důvod připustit dovolání na základě argumentace v něm obsažené tak není dán.
31. Převodu předmětných pozemků z konkursní podstaty úpadce do vlastnictví právního předchůdce dovolatele bránilo uplatnění restitučních nároků žalovanými (§68 odst. 1 ZKV). Vydání souhlasu konkursního soudu s převodem na věci nic nemění, když souhlas je předpokladem platnosti smlouvy, tj. musí podpisu smlouvy, kterou se převádí majetek z konkursní podstaty, předcházet (nikoliv následovat). Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 88/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není případný vzhledem k odlišným skutkový okolnostem (šlo o spor mezi správcem konkursní podstaty a odděleným věřitelem o výtěžek zpeněžení předmětu zajištění).
32. Názor dovolatele o nejednotné rozhodovací praxi dovolacího soudu Nejvyšší soud nesdílí. V tomto ohledu lze pro stručnost odkázat na přiléhavou a výstižnou argumentaci žalobců a/ až d/ obsaženou v jejich vyjádření k dovolání (článek III., část D, poslední odstavec).
33. Dovolacími námitkami, podle nichž soudy provedly nedostatečné dokazování k otázce uplatněného restitučního nároku, dovolatel jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však ˗ se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. ˗ nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 větou první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto. Procesně úspěšní žalobci tak mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobců a/ až d/ sestávají z mimosmluvní odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. května 2019), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí u každého z žalobců (po provedeném snížení o 20 %) částku 2 480 Kč, tj. celkem 9 920 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), což vše představuje celkovou částku 11 120 Kč, kterou je první žalovaný povinen zaplatit žalobcům a/ až d/ k rukám jejich advokáta.
35. Náklady žalobce e/ sestávají z mimosmluvní odměny jeho advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. května 2019), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, činí částku 3 100 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), což vše s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč představuje celkovou částku 4 114 Kč, kterou je první žalovaný povinen zaplatit žalobci e/ k rukám jeho advokáta
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu