ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.803.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 803/2023-895
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 7 To 24/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 55/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 5 T 55/2022, byl obviněný J. T. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 16. 4. 2022 kolem 23:30 hodin v XY, okres XY, na ulici XY v kuchyni rodinného domu č. p. XY během oslavy narozenin po předchozím požívání alkoholických nápojů bez zjevného důvodu zaútočil vykosťovacím nožem s čepelí o délce 11 cm na nezletilou AAAAA (pseudonym), narozenou XY, kterou velkou až střední silou bodl do zad a způsobil jí bodnou ránu s vbodem vpravo dole na zádech ve výši asi 10. hrudního obratle nepronikající do hrudní, resp. břišní dutiny, s bodným kanálem probíhajícím kůží a podkožím, v případě proniknutí nože do tělní dutiny přitom mohlo dojít k bezprostředně život ohrožujícím poraněním orgánů dutiny hrudní nebo břišní – plíce, střeva, ledviny, žaludku, jater či velkých břišních cév, a poté, co jmenovaná z kuchyně utekla, obrátil svou pozornost na F. D., který napadené po jejím výkřiku přispěchal na pomoc a kterého dvakrát bodl do trupu, čímž mu způsobil s použitím velké síly bodnou ránu s vbodem vpravo vpředu nahoře na hrudníku ve výši 2. – 3. mezižebří pronikající do hrudní dutiny s poraněním větve plicnice a horního laloku pravé plíce, s krvácením do pravé hrudní dutiny a do osrdečníku a s proniknutím vzduchu do pravé hrudní dutiny (tzv. hemopneumotoraxem) a s použitím střední síly bodnou ránu s vbodem nad předním trnem lopaty kosti kyčelní vlevo zasahující pouze do podkoží, v případě rány do hrudníku se přitom jednalo o vážné, bezprostředně život ohrožující poranění, které by bez včasné odborné lékařské pomoci a následné specializované bezodkladné operace vedlo ke smrti napadeného, dalšímu případnému útoku obžalovaného pak zabránil P. L., který jej od F. D. odtrhl, obžalovaný si přitom musel být na základě běžných znalostí o stavbě lidského těla vědom, že svým útokem, který vedl nejméně střední silou nožem vůči trupu poškozených, mohl způsobit fatální následek na jejich životě, neboť jen kvůli shodě okolností nezávislých na vůli obžalovaného, zásahu další osoby a poskytnuté lékařské péči nedošlo k úmrtí napadených .
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému současně uloženo ochranné léčení psychiatrické a protialkoholní v ambulantní formě.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem, Roškotova 1225/1, 140 00 Praha 4, majetkovou škodu ve výši 15.480 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 411 97 518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, majetkovou škodu ve výši 245.886,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 18. 1. 2023 do zaplacení.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA, nar. XY, bytem XY, XY, bolestné ve výši 78.705,12 Kč, a poškozenému F. D. u, nar. XY, bytem tamtéž, bolestné ve výši 679.020,85 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 5 T 55/2022, podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 7 To 24/2023 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pod bodem 1) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 16. 4. 2022 kolem 23:30 hodin v XY, okres XY, na ulici XY v kuchyni rodinného domu č. p. XY během oslavy narozenin po předchozím požívání alkoholických nápojů bez zjevného důvodu zaútočil vykosťovacím nožem s čepelí o délce 11 cm na nezletilou AAAAA, nar. XY, kterou nejméně střední silou bodl do zad a způsobil jí bodnou ránu s vbodem vpravo dole na zádech ve výši asi 10. hrudního obratle nepronikající do hrudní, resp. břišní dutiny, s bodným kanálem probíhajícím kůží a podkožím , a pod bodem 2) pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že poté, co poškozená AAAAA po útoku obžalovaného uvedeném v bodě ad 1) z kuchyně utekla, obrátil obžalovaný svou pozornost na F. D., nar. dne XY, který poškozené AAAAA přispěchal na pomoc a dvakrát jej bodl do trupu, čímž způsobil poškozenému D. s použitím velké síly bodnou ránu s vbodem vpravo vpředu nahoře na hrudníku ve výši 2. – 3. mezižebří pronikající do hrudní dutiny s poraněním větve plicnice a horního laloku pravé plíce, s krvácením do pravé hrudní dutiny a do osrdečníku a s proniknutím vzduchu do pravé hrudní dutiny (tzv. hemopneumotoraxem) a s použitím střední síly bodnou ránu s vbodem nad předním trnem lopaty kosti kyčelní vlevo zasahující pouze do podkoží, v případě rány do hrudníku se přitom jednalo o vážné, bezprostředně život ohrožující poranění, které by bez včasné odborné lékařské pomoci a následné specializované bezodkladné operace vedlo ke smrti napadeného a dalšímu případnému útoku obžalovaného pak zabránil P. L., který jej od F. D. odtrhl, obžalovaný si přitom musel být na základě běžných znalostí o stavbě lidského těla vědom, že tímto útokem mohl způsobit fatální následek na životě poškozeného, neboť jen kvůli shodě okolností nezávislých na vůli obžalovaného, zásahu další osoby a poskytnuté lékařské péči nedošlo k jeho úmrtí .
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému současně uloženo ochranné léčení psychiatrické a protialkoholní v ambulantní formě.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem, Roškotova 1225/1, 140 00 Praha 4, majetkovou škodu ve výši 15.480 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 411 97 518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, majetkovou škodu ve výši 245.886,02 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 18. 1. 2023 do zaplacení.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA, nar. XY, bytem XY, XY, bolestné ve výši 78.705,12 Kč, a poškozenému F. D., nar. XY, bytem tamtéž, bolestné ve výši 679.020,85 Kč.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 7 To 24/2023, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 853-856), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný brojí proti závěru o úmyslném spáchání trestných činů, jimiž byl shledán vinným s tím, že ani u nepřímého úmyslu tento nelze jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Soudy nicméně zcela rezignovaly na to, aby zjistily možnou dovolatelovu pohnutku, když toliko označily motivaci dovolatele jako jevící se poněkud nesrozumitelnou. Obviněný je přesvědčen, že z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že nechtěl vůbec nikomu ublížit a jeho motivace byla naopak zcela srozumitelná, když se toliko bránil nečekanému a intenzivnímu útoku dvou osob. Zdůraznil, že jako bývalý onkologicky léčený pacient popíjel alkohol od ukončení léčby pouze sporadicky, přičemž se ohrazuje proti závěru, že by byl pravidelným konzumentem alkoholu. Podle znaleckého posudku se nacházel na hranici střední až těžké opilosti, přičemž takový stav musel nepříznivě ovlivnit jeho koordinaci, rovnováhu i vědomí.
Pokud pak jde o jednání vůči poškozené AAAAA, míní, že se jednalo o nešťastnou náhodu, když z důvodu špatné pohybové koordinace způsobené opilostí do poškozené nechtěně narazil, a když se otočil, ztratil rovnováhu. Naplocho vedená mělká rána, zasahující pouze do podkoží, v zádech poškozené, která měla na sobě pouze tričko, neodpovídá v žádném případě svým rozsahem úmyslnému bodnutí nože s čepelí o délce 11 centimetrů stokilovým mužem. Naopak vzhled, umístění a hloubka rány, kterou poškozená AAAAA utržila, objektivně podporuje verzi dovolatele o nešťastné nehodě, resp. jím prezentovaný skutkový děj věrohodně odpovídá způsobenému zranění poškozené. Mělká rána byla evidentně způsobena čepelí tzv. naplocho a nikoliv tak, jak by člověk pravděpodobně úmyslně bodal, tedy čepelí rovně. Z provedeného dokazování podle dovolatele rovněž vyplynulo, že neměl žádnou motivaci poškozené AAAAA jakkoli ublížit. Jestliže odvolací soud dovodil, že jí chtěl ublížit na zdraví, míní, že toto skutkové zjištění je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
Pokud jde o právní kvalifikaci pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit vůči poškozenému F. D. míní, že z důkazní situace nelze dovodit, že poškozený F. D. poškozenou AAAAA bránil. Poškozený totiž neviděl žádný konflikt, útok nebo napadení a nezaznamenal ani co se poškozené mělo stát, pokud vykřikla „ Au “. Poškozený neviděl v rukách dovolatele ani žádnou zbraň. Jestliže tedy poškozený přiběhl do kuchyně, žádný útok ze strany dovolatele již netrval ani nehrozil, sám poškozený dovolatele popsal tak, že tento stál se svěšenýma rukama podél těla. Přesto v tento moment na něj poškozený F. D. bez varování zaútočil, a to na jeho hlavu a tělo. Sám poškozený to před soudem prvního stupně popsal tak, že vlastně dovolatele napadl první, a zcela se ztotožnil se subjektivním vnímáním celé situace dovolatelem. Jestliže poškozený utržil dvě bodné rány, hodnotí dovolatel celou situaci tak, že první rána na hrudníku byla způsobena jeho reflexivní obranou, neboť nevěděl, že má v ruce nůž. Pouze „vystřelil“ rukou proti osobě, která ho bila do hlavy a těla, aby ji odstrčil. Druhá mělká rána u pánve poškozeného byla podle něj způsobena při jeho svedení na zem v momentě, kdy na něj útočili již dva muži a on se snažil zabránit pádu na zem a něčeho se zachytit. Opět se podle něj jedná o reflexivní a pochopitelné jednání osoby padající na zem. Současně opět zdůraznil, že nevěděl, že má v ruce nůž. Je přesvědčen, že vzniklou situaci je třeba hodnotit zejména z jeho pohledu, kdy uvádí, že se sám cítil napaden, nevěděl, co se stalo, nevěděl, že někomu ublížil a rozhodně to nezamýšlel. Byl v bolestech a dezorientovaný, pod vlivem alkoholu a zjištěného psychosyndromu mohl situaci vyhodnotit nepřiměřeně. Je také nutno brát v potaz fyzickou početní převahu. Podle dovolatele šlo v případě druhého skutku o nutnou obranu, kdy se bránil trvajícímu útoku dvou osob, aniž si uvědomoval, z jakého důvodu na něj útok přišel, a aniž by vůbec věděl, že se brání nožem. Směrodatné je, jak sám konflikt vnímal. Nevěděl, že svým jednáním může poškozenému způsobit smrt a nebyl s tím ani srozuměn.
Soudy podle dovolatele v rámci hodnocení důkazů postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť jednostranně zaměřily svou pozornost na způsobená zranění poškozených a z nich dovozovaly jeho úmysl, aniž by komplexně posoudily veškeré okolnosti, za kterých se událost odehrála. Adekvátně nehodnotily veškeré okolnosti mající význam ve vztahu k závěru o eventuálním naplnění subjektivní stránky a vyšly pouze z toho, že poškozené bylo vlivem jeho jednání způsobeno zranění, což je postup v přímém rozporu s konstantní judikaturou i dikcí zákona. Soudy rovněž adekvátně nehodnotily veškeré okolnosti mající význam ve vztahu k závěru o tom, čí útok na koho trval nebo alespoň hrozil, resp. k tomu, že jednal v nutné obraně.
Obviněný J. T. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 9. 2023, sp. zn. 1 NZO 603/2023.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel označil dovolací důvody správně a jím uplatněná argumentace jim odpovídá. Posouzením rozsudku odvolacího soudu z hlediska namítaných vad je však třeba dospět k závěru, že hodnocení dokazování netrpí deficitem extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a právní kvalifikace obou stíhaných skutků byla odvolacím soudem vyřešena přiléhavě. V posuzovaném případě nebyly pro právní kvalifikaci zvolenou soudem prvního stupně dány souvislosti subjektivního charakteru, neboť byť k útoku došlo v časové souvislosti i na jednom místě a prostřednictvím jednoho nástroje, motivace obviněného k útoku, a tím i subjektivní stránka, byly odlišné, neboť v prvním případě obviněný poškozenou AAAAA napadl nožem v zásadě naprosto bezdůvodně, ale jejího přítele F. D. až v momentě, kdy přišel obviněného zpacifikovat, a to jak slovně, tak fyzicky.
Skutková zjištění mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základním usvědčujícím důkazem byly svědecké výpovědi poškozených, avšak i dalších svědků, a to D. K., K. L., P. L. a J. Š., kteří se zúčastnili oslavy, v rámci níž došlo k posuzovanému incidentu. Z těchto skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný v poměrně hojné míře užíval alkoholické nápoje a pod jejich vlivem se ve společnosti jemu neznámých lidí dopouštěl slovních agresivních výpadů, které vygradovaly fyzickou agresí. Ze znaleckého zkoumání dovolatelovy osobnosti se podává, že u obviněného je přítomna smíšená porucha osobnosti. Navíc je u něj přítomen organický psychosyndrom vaskulární etiologie, který akcentuje osobnostní rysy obviněného a prohlubuje intelektově kognitivní deficit a zvyšuje účinky alkoholu na jeho jednání a chování. Právě charakteristika osobnosti obviněného svědčí o znalecky potvrzeném závěru, že motiv trestného činu nebyl sycen faktory psychopatologickými, ale vycházel z osobnostních rysů obviněného a jeho reaktivity, přičemž toto jednání bylo akcentováno alkoholem.
Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství bylo možné dovodit charakter utrpěných zranění poškozených, včetně mechanismu jejich vzniku, přičemž v případě poškozené AAAAA nemohlo dojít k jejímu zranění omylem nebo náhodou, neboť bylo třeba vyvinout střední až velkou sílu. Je tedy logický závěr soudu, že v popsaných souvislostech obviněný sám volil intenzitu útoku, která svědčí o závěru způsobit poškozené újmu na zdraví. V případě poškozeného F. D. se jednalo o dva zásahy nožem zepředu, z nichž vbod na hrudníku pronikající do hrudní dutiny byl způsobem za použití velké síly a jednalo se o vážné poranění bezprostředně ohrožující život poškozeného. Je tedy logické, že soud uzavřel, že útok vykazoval známky útoku vražedného.
Soudy, zejména pak soud odvolací, hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů, ale ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.
Státní zástupkyně uvedla, že na jednání obviněného nelze nahlížet jako na nutnou obranu. Jestliže se obviněný již před útokem na poškozenou AAAAA choval agresivně, byl pod značným vlivem alkoholu a nikdo z přítomných jej v zásadě neznal, byla reakce F. D. i svědka P. L. vůči obviněnému poté, co poškozená vyběhla s křikem z kuchyně, naprosto legitimním a legálním zásahem, tedy nutnou obranou proti prvotnímu napadení, byť poškozený F. D. nevěděl, že obviněný je ozbrojen. Ze strany obviněného totiž v očích obránců další útok bezprostředně hrozil, o čemž svědčila jeho alkoholem sycená agresivita, která se promítla do fyzického napadení poškozené AAAAA. Z okolností případu je zjevné, že hrozba útokem obviněného trvala, resp. okolnosti nasvědčovaly tomu, že jednání obviněného je nevyzpytatelné a další útok není vyloučen.
Stran subjektivní stránky státní zástupkyně uvedla, že závěr, že obviněný jednal záměrně a cíleně, tedy úmyslně, je dostatečně zřejmý z prokázaných okolností a vykonaného útoku, zejména použil-li obviněný zbraň. Uvedené platí jak vzhledem k přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, tak i vzhledem k pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný svůj útok záměrně vedl proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život a uvedené skutečnosti tedy bylo třeba vyložit tak, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že zvoleným útokem může přivodit smrt, ke které v posuzované trestní věci nedošlo pouze díky včasné lékařské péči.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dne 20. 10. 2023 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, v rámci níž obviněný uvedl, že trvá na podaném dovolání, stručně zrekapituloval své dovolací námitky s tím, že státní zástupkyně nezohlednila jeho tělesnou konstituci v době činu. Rovněž podle něj stejně jako soudy nižších stupňů nepřiléhavě hodnotila jeho chování na večírku jako agresivní. Zároveň se vymezil proti názoru vysloveném ve vyjádření státní zástupkyně, že na rozdíl od svědků D. a L., nejednal v nutné obraně.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 7 To 24/2023, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. T. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Podanému dovolání je nejprve možno vytknout, že obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. bez toho, aby blíže konkretizoval, jaké jím vznesené konkrétní námitky naplňují podle jeho názoru jeden či druhý z dovolacích důvodů. V praxi se sice mohou uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývat, resp. navazovat na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu vypreparovávat jednotlivé námitky obsažené v textu dovolání a podřazovat je pod odpovídající dovolací důvody, stejně jako rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Na uvedený požadavek je Nejvyšším soudem opakovaně poukazováno.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani námitku tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší. Má však za to, že v projednávané věci je dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V tomto směru obviněný zpochybňuje skutkový stav tak, jak byl na podkladě provedeného dokazování ustálen a zachycen ve skutkové větě rozsudku.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný předkládá vlastní verzi událostí, kdy zpochybňuje závěry týkající se způsobených zranění, jednání poškozených a svědků, svého psychického a fyzického stavu a průběhu celé události. Ve vztahu k poškozené AAAAA uvádí, že jím způsobená mělká bodná rána na zádech poškozené odpovídá jemu uváděné verzi událostí, tedy, že se jednalo o nehodu, kdy se v důsledku opilosti zapotácel a nechtěně „o poškozenou AAAAA štrejchnul“, přičemž rána neodpovídá úmyslnému bodnutí. Uvedené závěry obviněného však byly vyvráceny provedeným dokazováním, a to nejen výpovědí poškozené AAAAA a svědků, kteří se zúčastnili oslavy narozenin, ale rovněž znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství prim. MUDr. Jiřího Hladíka, který se vyjádřil jak k mechanice vzniku zranění poškozené, tak k otázce intenzity, jakou bylo třeba vynaložit k tomu, aby nůž pronikl tkaninou a podkožím. „ Zranění poškozené vzniklo tlakem hrotnatého nástroje působícího střední až velkou intenzitou “ (bod 41. rozsudku nalézacího soudu). Nelze přisvědčit námitce obviněného, že zranění poškozené odpovídá jemu uváděné verzi. Z umístění rány na zádech je zjevné, že si zranění nemohla poškozená způsobit sama, znalec pak vyloučil, že by k uvedenému zranění mohlo dojít náhodně, a to s ohledem na intenzitu, která musela být vynaložena, aby ostří projelo tkaninou a podkožím, rovněž vyloučil verzi úchopu nože prezentovanou obviněným (srovnej body 14., 41. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud v bodě 12. odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ze znaleckého posudku se jasně podává, že „ zranění poškozené AAAAA nemohlo vzniknout pouhým náhodným máchnutím nože, nýbrž obžalovaný musel pevně svírat jeho střenku a mít fixované zápěstí, neboť jinak by měl pořezané prsty. Samotná kůže klade poměrně velký odpor a k poranění poškozené musela být vyvinuta alespoň střední síla “. Nelze proto ani přisvědčit námitce, že pokud by bylo cílem dovolatele usmrtit poškozenou, bodal by ji opakovaně, případně by byla rána vedena jinak, rovně, namísto tzv. na plocho. Obviněný poukazuje na jakési zatmění mysli, kdy vůbec netušil, co a jak se stalo, v rámci své obhajoby však předkládá zcela detailní verzi, jak poškození ke svým zraněním přišli. V kuchyni se nicméně s poškozenou nacházel toliko obviněný, který sice opakovaně uvádí, že si incident zcela nevybavuje a ani si nebyl vědom toho, že by měl v ruce jakýkoli nůž, tento však prokazatelně držel v ruce v době, kdy došlo k útoku na poškozeného F. D., neboť tímto nožem na poškozeného zaútočil. K útoku na poškozeného přitom došlo v bezprostřední časové návaznosti. Rána na zádech poškozené pak byla prokazatelně způsobena nožem, což odpovídá závěrům znalce. Skutečnost, že poškozený F. D. si žádné zbraně v rukách obviněného nevšiml, není nijak zásadní. Jednalo se o krátkou, ale rovněž velmi intenzivní situaci, kdy pozornost poškozeného byla zřejmě jinde, než na rukách obviněného. Navíc zcela zjevně poškozený ani nepředpokládal, že by byl obviněný ozbrojen nožem, neboť takovou situaci, na oslavě narozenin rodinného přítele, lidé běžně neočekávají.
Skutečnost, že poškozený F. D. přispěchal své přítelkyni, poškozené A. K. na pomoc, se podává nejen z výpovědi poškozeného F. D. ale lze ji dovodit i z výpovědí dalších svědků (D. K., J. Š.) a s ohledem na svědky popisované chování obviněného v průběhu celého večera. Obviněný se během oslavy choval slovně agresivně a vulgárně, útočil zejména na přítomné ženy, o nichž se zcela nevhodně vyjadřoval a slovně je napadal. Pro oba poškozené, ale i další svědky (D. K., manžele L.), byl navíc osobou zcela neznámou a jeho přítomnost na oslavě jim nebyla z důvodu jeho nevhodného chování příjemná. Poškozená uvedla, že s ním proto žádný kontakt nenavazovala. Skutečnost, zda poškozený viděl či neviděl útok na svoji přítelkyni není podstatná. Poškozený F. D., stejně jako ostatní svědci, reagoval na výkřik poškozené, kterýžto byl zjevně reakcí na bolest a který její přítel mohl snadno vyhodnotit jako zcela nestandardní a alarmující. Ostatně jeho reakce tomu zcela odpovídala, neboť se ihned rozběhl do kuchyně. Nelze samozřejmě opominout předchozí jednání obviněného během oslavy a jeho slovní útoky na přítomné ženy, kdy poškozený popsal obviněného jako zvláštního a skutečnost, že se obviněný nacházel v kuchyni sám s jeho přítelkyní, která následně nečekaně vykřikla, měla pro něho zcela jistě alarmující povahu. Poškozený F. D. tedy své přítelkyni přispěchal na pomoc a k takové reakci nebylo nutné, aby snad viděl obviněného na jeho přítelkyni fyzicky útočit, bodat ji nožem či cokoli podobného, jednoduše stačilo, že vykřikla způsobem, který nejen jeho, ale i další svědky zaskočil.
Nalézací soud vyhodnotil výpověď obou poškozených a přítomných svědků jako věrohodné, přičemž v bodě 36. odůvodnění poukázal i na to, že se výpovědi v některých skutečnostech neshodují. Taková skutečnost je však zcela přirozená, a to zejména s ohledem na nečekanost celé situace, která byla pro mnohé přítomné zcela jistě šokující. Nejvyšší soud se domnívá, že pokud by se naopak všechny výpovědi osob nacházejících se na místě oslavy, kde se slavilo a popíjel se zde ve zvýšené míře alkohol, shodovaly, bylo by to naopak velmi podezřelé. Každá z přítomných osob tak popsala incident ze svého pohledu, přičemž se v podstatných okolnostech shodují.
Lze uzavřít, že nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Stěžejní zde byly samozřejmě výpovědi poškozených AAAAA a F. D., rovněž se však jednalo o svědecké výpovědi D. K., P. L., K. L. aj. Š. Dále, jak uvedeno již výše, se jednalo o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství prim. MUDr. Jiřího Hladíka, a výpověď tohoto znalce, v rámci něhož byla zkoumána zranění poškozených, mechanika útoku a jeho následky (bod 14. rozsudku nalézacího soudu). Dalším zásadním důkazem pak byla znalecká zkoumání týkající se osobnosti obviněného. Jednalo se o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., z něhož se podává, že u obviněného nebyly zjištěny žádné projevy duševní choroby nebo forenzně podstatné duševní poruchy či obdobný klinický stav. Obžalovaný je z psychologického hlediska osobností silně akcentovanou až poruchovou, nese zvýrazněné povahové rysy z okruhu příznaků emoční lability, nevyváženosti a nezdrženlivosti, s poruchami chování v opilosti. Emočně je nevyvážený, afektivně labilní, v zátěži se skonem k rozvoji impulzívní, dráždivé reaktivity, která se v opilosti dále zvýrazňuje a vede ke konfliktnímu jednání. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Vlastimila Tichého, pak vyplynulo, že u obviněného je přítomna smíšená porucha osobnosti smíšené etiologie. Jeho osobnost je simplexní, emočně nevyvážená, afektivně dráždivější, nezdrženlivá, sebestřednější, se sníženou frustrační tolerancí a impulzivní reaktivitou v opilosti. Navíc je u něj přítomen organický psychosyndrom vaskulární etiologie, který akcentuje osobnostní rysy obviněného a prohlubuje intelektově kognitivní deficit a zvyšuje účinky alkoholu na jeho jednání a chování.
Je možno konstatoval, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. V bodě 43. pak nalézací soud zjištěný skutkový stav zastřešil příslušnou právní kvalifikací. S touto se však odvolací soud neztotožnil, když ve vztahu k poškozené AAAAA shledal, že jí vzniklé zranění dosahuje intenzity pouhého ublížení na zdraví a nelze dospět k bezpečnému závěru, že by obžalovaný byl alespoň srozuměn s tím, že takovým útokem může přivodit smrt či zranění mající charakter těžké újmy na zdraví. Ve vztahu k poškozenému F. D., u kterého šlo o dva zásahy nožem zepředu, z nichž vbod na hrudníku pronikající do hrudní dutiny byl způsoben za použití velké síly a jednalo se o vážné poranění, bezprostředně ohrožující život poškozeného, shledal právní kvalifikace jakožto trestného činu vraždy zcela adekvátní.
Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo . K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
S ohledem na závěry týkající se provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu, neobstojí námitky obviněného ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Obviněný namítá, že jednání, které bylo v trestním řízení posuzováno, „ vůbec není trestným činem “. V rámci uplatněného dovolacího důvodu nicméně není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel.
Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Co se týká nedostatku subjektivní stránky trestného činu, kdy obviněný zpochybňuje své zavinění, Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku jsou trestnými činy úmyslnými (§13 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §15 tr. zákoníku).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kterýžto požadavek byl ze strany obecných soudů beze zbytku dodržen. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Nalézací soud v bodě 42. rozsudku uvedl, že „ i když obžalovaný popírá jakýkoli úmysl poškozené usmrtit, s ohledem na způsob, jakým obžalovaný vůči poškozeným jednal s bodnou zbraní, je soud přesvědčen, že obžalovaný musel vědět, že takovým způsobem může předpokládaný následek (smrt) poškozeným způsobit. S tímto musel být obžalovaný srozuměn, když útok vedl do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány “. Jeho jednání tak vyhodnotil přinejmenším jako jednání v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud, byť se neztotožnil s právní kvalifikací učiněnou nalézacím soudem, jak uvedeno výše, se ztotožnil se závěry stran zavinění obviněného. V bodě 13. napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že „ nelze spolehlivě vyvodit závěr o srozumění obžalovaného se způsobením smrti poškozené “, čímž byla vyloučena právní kvalifikace jednání obviněného vůči poškozené AAAAA jako trestného činu vraždy. Stran prostého ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku však taková pochybnost podle odvolacího soudu nevzniká. Motiv jednání obviněného ve vztahu k poškozené AAAAA obviněný nesdělil, z prokázaných okolností, kdy k útoku na její osobu došlo stejným nožem, jakým byl pobodán poškozený F. D., kdy byla poškozená bodnuta do zad, nelze dospět k závěru, že by absence jeho motivu byla sto zpochybnit závěr o jeho záměrném a cíleném jednání.
Ve vztahu k námitce týkající se skutku pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu, spočívající v tom, že jednání obviněného vůči poškozenému F. D. nutno vnímat jako nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku, se již vyjádřil jak soud nalézací, tak soud odvolací.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou zavinění). Proto nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit, ani usmrtil-li obránce útočníka, aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 398–406).
Nalézací soud v bodě 39. odůvodnění rozsudku uvedl, že lze „ s ohledem na pořízený protokol o prohlídce těla obžalovaného včetně pořízené fotodokumentace ze dne 17. 4. 2022 uzavřít, že se nejednalo o obranu zcela zjevně přiměřenou způsobu útoku “. Odvolací soud v bodě 12. odůvodnění rozsudku rovněž kategoricky odmítl možnost, že jednání obviněného bylo jednáním v nutné obraně.
Z ustáleného skutkového stavu se podává, že obviněný nejdříve v kuchyni napadl poškozenou AAAAA, která svým výkřikem přivolala poškozeného F. D.. Jak již bylo rozvedeno výše, jednání obviněného uvedeného večera, skutečnost, že byl pro poškozené a některé další hosty oslavy zcela neznámou osobou, slovně agresivně a nevhodně se projevující, navíc byl již ve stavu značné opilosti, bylo pro mnohé z hostů oslavy rušivým elementem. Ve chvíli, kdy z kuchyně, kde se nacházel pouze obviněný a poškozená, zazněl její výkřik, na který reagoval nejen poškozený F. D., ale i další svědci, a poškozená vzápětí vyběhla s křikem z kuchyně, byla reakce poškozeného, stejně jako svědka P. L., zcela pochopitelná. Uvedenou situaci vyhodnotili jako alarmující, kdy vše nasvědčovalo tomu, že výkřik poškozené je ve spojitosti s něčím, k čemu v kuchyni došlo mezi ní a obviněným. Její přítel, poškozený F. D. na situaci reagoval tím, že vůči obviněnému zakročil. Jeho jednání však bylo v podstatě hned ukončeno, neboť byl obviněným dvakrát bodnut do trupu, kdy bodné rány byly vedeny velkou silou. Absence obranných zranění u poškozeného dává tušit, že poškozený neměl v podstatě čas na to, aby na obviněného jakkoli déle útočil. Obviněný užil smrtící zbraně, útoky vedl proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, ze strany obviněného se tak jednalo o zcela nepřiměřenou reakci.
Nejvyšší soud k uvedenému závěru stran naplnění subjektivní stránky obou obviněnému za vinu kladených trestných činů uvádí, že se se závěry odvolacího soudu plně neztotožňuje. Odvolací soud stran útoku na poškozenou AAAAA vychází z toho, že zranění poškozené dosahovalo toliko charakteru prostého ublížení na zdraví, kdy se jednalo o vbod probíhající toliko měkkými tkáněmi, užším podkožím, a nijak nepronikl do tělních dutin, a dále z toho, že motivace obviněného k útoku na poškozenou je poněkud matoucí. V bodě 14. pak odvolací soud uvádí, že obviněný „ si laicky řečeno sám zvolil intenzitu útoku, jež nebyla následně ničím zmírněna a jakékoliv úvahy ve smyslu, co by se stalo, kdyby něco bylo jinak, se tak pohybují ryze v rovině spekulací “. Takový závěr je však v rozporu s tím, co je chápáno jako pokus trestného činu. Pokus u trestných činů, jejichž podstatou je způsobení zranění či dokonce smrt, vždy bude vycházet z toho, jaký následek jednání pachatele při dokonání činu hrozil. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964). Obviněný opakovaně uvádí, že šlo o nehodu. Odvolací soud sám možnost nešťastné shody náhod kategoricky vyloučil, kdy odkázal na závěry znalce, že útok byl veden alespoň střední silou a obviněný měl nad nožem kontrolu (musel pěvně svírat jeho střenku a mít fixované zápěstí). Pokud pak odvolací soud dovozuje, že obviněný poškozenou jednoduše toliko jednou píchl nožem do zad, z čehož nelze dospět k bezpečnému závěru, že by byl obviněný alespoň srozuměn s tím, že takovým útokem může přivodit smrt či zranění mající charakter těžké újmy na zdraví, pak je třeba položit jednoduchou otázku, co tedy chtěl obviněný způsobit. Obviněný zaútočil na nic netušící oběť, zezadu, vykosťovacím nožem a střední silou jí nůž zabodl do zad. I z obecného povědomí mu muselo být jasné, že útok nožem může mít závažné, až fatální následky na životě a zdraví. Z odůvodnění odvolacího soudu však nutno nabýt dojmu, že má za to, že obviněný si takové skutečnosti nebyl vědom. Pokud oběť stála zády k útočníkovi a její zranění nebylo život ohrožující oproti tomu, kdy zaútočil na jinou osobu tváří v tvář a způsobil jí život ohrožující zranění. Z provedeného dokazování a ustáleného skutkového stavu nelze nabýt dojmu, že obviněný sám tyto dvě situace jakkoli odlišoval. Sama skutečnost, že zranění poškozené se ukázalo jako méně závažné, nevylučuje, že jednání obviněného nesměřovalo ke způsobení závažnějšího následku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat např. právě z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla směřoval) a z pohnutky činu. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1013/2022. Nejvyšší soud nicméně zcela akceptuje, že ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529). S ohledem na zásadu zákazu reformace in peius se pak toliko jedná o úvahy Nejvyššího soudu nemající vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřenými ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. T. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu