ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2203.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2203/2023-485
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. Z. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alenou Kuhnovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradě škody ve výši 1 029 700 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 51/2015, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2023, č. j. 26 Co 343/2022-446, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2023, č. j. 26 Co 343/2022-446, ve výrocích II a III, o nákladech řízení, a ve výroku I, pokud jím byl v rozsahu částky 85 722 Kč potvrzen výrok II rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2022, č. j. 7 C 51/2015-402, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2022, č. j. 7 C 51/2015-402, ve výrocích II a IV se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce se odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení poté, co již bylo ve věci o jeho ostatních žalobou uplatněných nárocích pravomocně soudy rozhodnuto, domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“] spočívající v ušlém zisku z podnikání za dobu od 1. 10. 2008 do 12. 10. 2008 a dále za dobu od 14. 4. 2009 do 30. 6. 2015 v celkové výši 320 564 Kč. Škoda v podobě ušlého zisku mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové, [dále jen „správní orgán“] č. j. P/1558/2008/OS1/Šir a P/1/559/2008/OS1/Šir, ze dne 7. 8. 2008, [dále jen „rozhodnutí magistrátu“], ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Královehradeckého kraje č. j. 16161/DS/2008/GI, ze dne 10. 10. 2008, jimiž byl uznán vinným z přestupku a byl mu uložen, mimo jiné, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců [dále jen „ZŘMV“], který žalobce vykonal v období od 13. 10. 2008 do 13. 4. 2009. Tato rozhodnutí byla posléze jako nezákonná zrušena rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 51 A 6/2010, ze dne 8. 6. 2010, který nabyl právní moci dne 7. 7. 2010. Ohledně zažalovaného ušlého zisku za dobu od 1. 10. 2008 do 12. 10. 2008, to je co do částky 3 097 Kč, vzal žalobce svou žalobu zčásti zpět a řízení bylo v tomu odpovídajícím rozsahu zastaveno. Naposledy tak bylo věcně rozhodováno o nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku (když žalobcovo předchozí podnikání bylo bytostně spjato s řízením motorových vozidel) za období od 14. 4. 2009 do 30. 6. 2015 v celkové výši 317 467 Kč.
2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 7 C 51/2015-402, řízení v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 3 097 Kč „coby ušlého zisku za období od 1. 10. 2008 do 12. 10. 2008“ zastavil (výrok I rozsudku), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 85 722 Kč (výrok II rozsudku), „jinak“ žalobu zamítl (výrok III rozsudku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV rozsudku).
3. Soud prvního stupně na základě před ním provedeného dokazování uzavřel, že v období od 14. 4. 2009 (den následující po skončení výkonu šestiměsíčního trestu zákazu činnosti) do 7. 7. 2010 (který považoval za den vrácení řidičského oprávnění žalobci) byl správními orgány řidičský průkaz žalobci „blokován“ na základě nezákonného rozhodnutí magistrátu, přičemž toto „zadržování“ vyhodnotil jako neoprávněné, tj. jako nesprávný úřední postup dle §13 OdpŠk, který však měl podle jeho názoru „věcnou souvislost s nezákonným rozhodnutím“ (odstavec 18 a 22 odůvodnění rozsudku), když nadto uvěřil žalobci, že se opakovaně u správního orgánu prvního stupně (ústně) dožadoval vrácení řidičského průkazu. Na tomto závěru nemohlo podle jeho náhledu ničeho změnit ani to, kdyby žalobce o vrácení řidičského oprávnění po výkonu trestu zákazu činnosti nepožádal. Soud prvního stupně proto žalobci přiznal za dobu od 14. 4. 2009 do 7. 7. 2010 s podrobnějšími výpočty nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku ve výši 85 722 Kč (jež odvodil od žalobcova daňového přiznání za období předcházející právní moci rozhodnutí magistrátu), a ve zbývající části („jinak“) žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost, neboť ušlý zisk musí být věcně i časově limitován a do 7. 7. 2010, kdy mu byl správním orgánem vrácen řidičský průkaz, uplynula doba dostatečně dlouhá k tomu, aby žalobce vyvinul potřebnou aktivitu k tomu, aby předchozí výdělečnou činnost (výpadek spojený s vydaným nezákonným rozhodnutím) nahradil. Doplnil rovněž, že od 7. 7. 2010 byl žalobce držitelem řidičského oprávnění a jeho žalobní tvrzení, že nemohl obnovit podnikání z důvodu pošramocené pověsti a z důvodu toho, že hlavní odběratel nahradil žalobce novými dodavateli, nepovažoval za příčinu důležitou, podstatnou a značnou vzhledem k tvrzené škodě. Za stavu, kdy žalobce (soudě podle jím podaných daňových přiznání) z podnikání dosahoval nízkého zisku již před výkonem nezákonně uloženého trestu ZŘMV, nelze podle soudu prvního stupně dát do příčinné souvislosti deliktní jednání žalované a nutnost prodat zařízení nutné k žalobcově podnikání. Dosahovaný zisk už za dobu předchozího podnikání nemohl žalobci stačit k uspokojení ani základních životních potřeb. Příčinná souvislost není dána ani mezi deliktním jednáním žalované a újmou vyvolanou stavební krizí a ztrátou šance uspět u jiného odběratele.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně vyjma jeho nenapadeného výroku I, o částečném zastavení řízení, potvrdil, a to v jeho výroku III, tak učinil ve správném znění, že se „žaloba o zaplacení 231 745 Kč zamítá“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), stejně jako o tom, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud jednak zčásti převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jednak sám dokazování doplnil zprávou Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, z níž zjistil, že v roce 2009–2014 žalobce nevykazoval příjem z podnikání. Z výpisu ze živnostenského rejstříku vyšlo najevo, že přerušení provozování činnosti bylo žalobcem ohlášeno „živnostenskému rejstříku“ od 3. 11. 2014 až do 30. 9. 2015. Sdělením Magistrátu města Hradec Králové bylo prokázáno, že až v listopadu 2022 došlo v registru řidičů z evidenční karty žalobce k odstranění záznamu o „blokaci“ jeho řidičského oprávnění. V ostatním odvolací soud (patrně) převzal skutková zjištění soudu prvního stupně.
6. Vzal za nesporné, že rozhodnutí magistrátu bylo v soudním řízení správním posléze zrušeno pro nezákonnost (podle odvolacího soudu na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 č. j. 1 As 92/2009-65) a správní řízení vedené vůči žalobci poté neskončilo meritorním rozhodnutím, ale bylo zastaveno z důvodu promlčení (prekluze). V době od 13. 10. 2008 do 13. 4. 2009 byl „realizován“ trest ZŘMV na základě nezákonného rozhodnutí magistrátu a odvolací soud již v předchozích svých rozhodnutích dospěl k závěru, že je dán vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou danou ušlým ziskem na straně žalobce a uložil žalovanému nahradit za tuto dobu ušlý zisk 37 055 Kč (šlo o jiný nárok, než ten, který je předmětem nynějšího rozhodování, poznámka Nejvyššího soudu). Vyšlo-li najevo, že řidičské oprávnění bylo žalobci „blokováno“ až do 7. 7. 2010, tj. až do právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní správní rozhodnutí (magistrátu) ukládající šestiměsíční trest ZŘMV zrušeno. Písemnou žádost o vrácení řidičského průkazu po skončení trestu zákazu činnosti žalobce podle skutkových zjištění odvolacího soudu nepodal.
7. V rovině vlastního právního posouzení odvolací soud akcentoval, že jádrem sporu ohledně té části nároku, který byl uplatňován za dobu od 14. 4. 2009 do 7. 7. 2010, se stala otázka, zda nečinnost žalobce (tedy to, že nepožádal o vrácení řidičského oprávnění - poznámka Nejvyššího soudu) přerušila příčinou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, neboť ve smyslu ustanovení §102 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění účinném k 30. 6. 2010 [dále jen „zákon o silničním provozu“], platilo, že po výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v ZŘMV nedochází k vrácení řidičského oprávnění automaticky či z podnětu příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, ale (až) na žádost osoby, která pozbyla řidičské oprávnění. Odvolací soud měl přitom za to, že hlavní a důležitou příčinou, pro kterou bylo ve výše uvedené době řidičské oprávnění žalobce „blokováno“, bylo nezákonného rozhodnutí magistrátu, neboť jiný prvotní a hlavní důvod „blokace“ řidičského oprávnění nebyl zjištěn. K přerušení takto chápané příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a ušlým ziskem nečinností žalobce dle závěru odvolacího soudu nedošlo. Bez ohledu na to, zda žalobce o navrácení řidičského oprávnění žádal ústně (jak tvrdil) či nikoli, je třeba podle odvolacího soudu vyjít z toho, že následně bylo postaveno najisto, že rozhodnutí o trestu ZŘMV bylo nezákonné, k tzv. odebrání „řidičského průkazu“ žalobci nebyl dán právní titul a nezákonná tak byla i „blokace řidičského průkazu“ nejen v době od 13. 10. 2008 do 13. 4. 2009 (po dobu trvání původně uloženého trestu ZŘMV), ale i po dobu od 14. 4. 2009 až do 7. 7. 2010, kdy mělo být řidičské oprávnění žalobci navráceno, aniž by byla vyžadována jakákoliv jeho aktivita (tj. bez nutnosti podání písemné žádosti o vrácení řidičského oprávnění po skončení trestu), tj. k vrácení řidičského oprávnění došlo dle náhledu odvolacího soudu nikoli postupem předpokládaným dle §102 zákona o silničním provozu, ale z důvodu zrušení nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud přitom akcentoval, že škoda (v podobě ušlého zisku) na straně žalobce v období od 14. 4. 2009 až do 7. 7. 2010 není daná hlavně (podstatně) tím, že žalobce o vrácení řidičského oprávnění nepožádal, ale tím, že k „blokaci“ řidičského oprávnění docházelo i v době po uplynutí trestu zákazu činnosti, a to stále na základě nezákonného rozhodnutí magistrátu. Jinými slovy, podle odvolacího soudu optikou následného zrušení rozhodnutí magistrátu nebyl žalobce v postavení řidiče, kterému byl řádně uložen trest ZŘMV a nebyl tedy ani v postavení řidiče, který by měl o vrácení řidičského průkazu po skončení trestu ZŘMV žádat. K vyhovující části rozsudku soudu prvního stupně tak odvolací soud uzavřel, že existence nezákonného rozhodnutí magistrátu byla i v období po uplynutí výkonu trestu ZŘMV sice nikoliv jedinou příčinu, ale příčinou, která se podílela na nepříznivém následku v podobě ušlého zisku podstatným způsobem.
8. Ve vztahu k žalobu zamítajícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o ušlý zisk žádaný od 8. 7. 2010 do 30. 6. 2015, odvolací soud přisvědčil všem jeho skutkovým i právním závěrům. Žalobci nezákonné rozhodnutí magistrátu narušilo realizaci jeho dosavadní podnikatelské činnosti, avšak nezbavilo ho trvale způsobilosti či schopnosti příjmu z pracovní činnosti. Ušlý zisk musí být v rámci spravedlivého (vyváženého) rozhodnutí časově i věcně limitován tím, že poškozený měl dozajista možnost vyvinout jinou pracovní aktivitu, kterou by dosavadní výdělečnou činnost nahradil. Taková povinnost ho, jak zdůraznil odvolací soud, dozajista stíhala i vzhledem k tomu, že právě minimální příjmy žalobce z doby před vydáním nezákonného rozhodnutí byly podstatným důvodem rozprodeje jeho podnikatelského majetku, bez nějž by ani v navazujícím období nemohl dosahovat odpovídajícího zisku. Dále odvolací soud odůvodnil výroky o nákladech řízení, kdy z důvodů zvláštního zřetele hodných aplikoval ust. §150 o. s. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadli v rozsahu výroku I, o věci samé, oba účastníci dovoláním.
10. V dovolání žalobce (a jeho doplnění prostřednictvím ustanovené zástupkyně) směřujícím proti uvedenému výroku v rozsahu, jímž byl po formulační úpravě potvrzen žalobu zamítající výrok III rozsudku soudu prvního stupně, bylo namítáno, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily výši ušlého zisku po 7. 7. 2010. Žalobce (dále též „dovolatel“) se nemohl v krátké době přeorientovat na jinou pracovní činnost, když o dřívější zakázky vinou nezákonného rozhodnutí přišel, zvláště pak, když byl následně, v souvislosti s nezákonným rozhodnutím magistrátu, ještě nezákonně odsouzen i v trestním řízení. Žalobce, jako osoba práva neznalá, musel vynakládat mnoho času, sil i finančních prostředků na dosažení spravedlnosti, spočívající v odklizení nezákonného správního rozhodnutí magistrátu i odsuzujícího rozhodnutí učiněného v později zahájeném trestním řízení (nároky z nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního řízení nebyly předmětem nyní posuzovaného návrhu – poznámka Nejvyššího soudu). Pro specifika daná osobností žalobce i vadným průběhem správního i trestního řízení nelze podle dovolatele na projednávanou věc aplikovat teorii adekvátní příčinné souvislosti, ale je třeba z jí stanoveného rámce vykročit a důsledně zohlednit konkrétní okolnosti případu (tedy jiným, než obvyklým pohledem). Žalobce tak navrhoval, aby Nejvyšší soud v jím napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Naproti tomu v dovolání žalované [dále též „dovolatelka“] bylo namítáno, že v rozsahu, v němž bylo žalobě soudy obou stupňů vyhověno, je rozhodnutí odvolacího soudu poplatné nesprávnému právnímu posouzení věci. Předpoklad přípustnosti dovolání žalovaná spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, když neposoudil nečinnost žalobce (nepodání žádosti o vrácení řidičského oprávnění po výkonu trestu) jako nesplnění prevenční povinnosti ve smyslu tehdy platných ust. §415 a ust. §417 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „obč. zák.“], a nesprávně vyřešil s tím spojenou otázku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím správního orgánu a vznikem škody. Tím se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázala např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. „25 2308/2005“ (správně 25 Cdo 2308/2005 – poznámka Nejvyššího soudu), podle jehož závěrů „pokud bylo v možnostech a schopnostech [tehdejšího] žalobce škodu odvrátit a neučinil tak, je závěr odvolacího soudu o porušení prevenční povinnosti ze strany žalobce v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou vyšších soudů“. Obdobně podle dovolatelky vyznívají závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1408/2009, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4512/2011, nebo usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4921/2008.
12. Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že závěry výše uvedené judikatury plně dopadají i na nyní projednávaný případ. Žalobce mohl a měl po vykonání trestu ZŘMV požádat o vrácení řidičského oprávnění a odvrátit tak vznik další škody spočívající v ušlém zisku z důvodu nemožnosti řídit motorová vozidla vznikající po 13. 4. 2009 (kdy žalobce vykonal uložený trest ZŘMV). To však žalobce, aniž by mu v tom cokoliv bránilo, neučinil. Žalobce si dle žalované svou nečinností, kterou sama hodnotí jako porušení prevenční povinnosti, způsobil škodu vznikající mu po 13. 4. 2009 sám, a proto ji musí nést ze svého. Nelze tak souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že nezákonné rozhodnutí magistrátu bylo i poté, co žalobce uložený trest ZŘMV vykonal, hlavní a podstatnou příčinou vzniku škody. Uvedené rozhodnutí totiž žalobci po výkonu trestu ZŘMV již nezakazovalo řídit motorová vozidla, a jedinou hlavní a podstatnou příčinou následku, že žalobce nadále nemohl po výkonu trestu řídit motorová, byla skutečnost, že žalobce písemně nepožádal o vrácení řidičského oprávnění. Žalovaná nesouhlasila ani se způsobem, jak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem, a ani s tím, jak nákladové výroky odůvodnil. Z těchto důvodů žalovaná navrhovala, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzující část) tak, že žaloba se zamítá a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, popř. aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Žalobce měl dovolání žalované s podrobnější argumentací za nedůvodné.
14. Žalovaná s k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobce. Dovolání sepsal žalobce nejprve bez splnění podmínky povinného zastoupení. Podle §241 odst. 4 o. s. ř. však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu §241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel. Posléze (ve stanovené lhůtě) bylo dovolání podáno prostřednictvím žalobci ustanovené zástupkyně z řad advokátů.
17. Posuzované dovolání žalobce (sepsané advokátem) neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V posuzovaném dovolání není žádný důvod přípustnosti dovolání vymezen (žalobce ani implicitně neoznačuje žádný důvod přípustnosti dovolání, jak jsou taxativně vypočteny v §237 o. s. ř.).
18. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
19. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení nebo – jako v projednávané věci - za dovolatele domýšlel, jaký ze zákonem nabízených důvodů přípustnosti dovolání chtěl v konkrétní věci uplatnit, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
20. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
21. Nejvyšší soud se zřetelem k výše řečenému nemohl podané dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. věcně projednat (a prověřit správnost jím uplatněné argumentace), neboť vady, jímž bylo zatíženo, a které brání jeho meritornímu přezkoumání, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.); žalobcovo dovolání proto výrokem II tohoto rozsudku odmítl.
22. Nejvyšší soud se poté zabýval dovoláním žalované, které bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky §241 o. s. ř.
23. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (a jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že žalobci byla přiznána náhrada škody v podobě ušlého zisku i pro období, kdy již uplynula doba stanovená k výkonu trestu ZŘMV (do 13. 4. 2009). V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, zda i v uvedeném období (v době po 14. 4. 2009) lze shledat příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím magistrátu a ušlým ziskem v podobě uniklého příjmu a zda a jaký význam má skutečnost, že žalobce po uvedeném datu písemně nepožádal o vrácení řidičského oprávnění. Dovolání žalované shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
26. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání žalované je nejen přípustné, ale též opodstatněné.
27. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
28. Podle §5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle §102 zákona o silničním provozu platilo, že po výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo po upuštění nebo podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel podle zvláštních právních předpisů rozhodne o vrácení řidičského oprávnění příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla řidičské oprávnění podle §94a (odstavec 1).
29. Žádost o vrácení řidičského oprávnění podává osoba uvedená v odstavci 1 u příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Žádost musí mít písemnou formu a musí v ní být uvedeno: a) jméno a příjmení žadatele, b) adresa trvalého nebo přechodného pobytu žadatele na území České republiky, c) datum, místo narození a rodné číslo žadatele, d) datum ukončení výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel nebo datum právní moci rozhodnutí o upuštění nebo usnesení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku této sankce nebo tohoto trestu, e) skupina nebo podskupina řidičského oprávnění, o jehož vrácení je žádáno (odstavec 2).
30. K žádosti podle odstavce 2 musí být přiložen a) platný doklad totožnosti žadatele, b) rozhodnutí, kterým byla žadateli uložena sankce, nebo rozsudek, kterým byl žadateli uložen trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, popřípadě ověřená kopie rozhodnutí nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto o upuštění nebo o podmíněném upuštění od výkonu zbytku této sankce nebo tohoto trestu, c) doklad o odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel zařazených do skupiny nebo podskupiny řidičského oprávnění podle odstavce 5, který nesmí být ke dni podání žádosti starší než 60 dní (odstavec 3).
31. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu odpovědnost státu za škodu vzniká za současného splnění tří podmínek představovaných 1) existencí nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznikem škody a 3) příčinnou souvislostí mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1879/2013).
32. Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi týkající se ušlého zisku v podstatných bodech již shrnul např. ve svém rozsudku ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019, když – mimo jiné – konstatoval, že pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce . Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku. Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události , k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by získal určitý prospěch, tíží žalobce, který je povinen nepochybně prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu; neunesl-li břemeno v tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný.“
33. Obecně dále platí, že otázka příčinné souvislosti [vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody], včetně jejího případného přetržení, je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti (ev. jejího přetržení) může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). V projednávané věci dovolatelka, ohledně učiněných zjištění, nezpochybňuje skutkové závěry, za nichž odvolací soud dospěl k závěru o existenci příčinné souvislosti, nýbrž mu (potud přípustně) vytýká výhradně nesprávné právní posouzení ústící v závěr o zachování nezbytné kauzality i poté, co byl na základě nezákonného rozhodnutí žalobcem vykonán trest ZŘMV.
34. Při řešení otázky existence nároku na náhradu ušlého zisku, který žalobce v souvislosti se zmíněným nezákonným rozhodnutím v tomto řízení rovněž uplatnil, postupoval odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) principiálně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zaměřil-li se na posouzení, zda je mezi tvrzenou škodou a tímto rozhodnutím dán vztah příčinné souvislosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, jenž byl uveřejněn pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 414/13). Přitom platí, že příčinná souvislost, která je nezbytným předpokladem odpovědnosti státu za škodu, je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). K přerušení příčinné souvislosti pak dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Naopak zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
35. V režimu OdpŠk se o vztah příčinné souvislosti jedná, vznikla-li újma následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž, je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, k újmě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou újmy totiž může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl.
36. Je přitom běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň je však příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1329/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017).
37. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, a dále v rozsudku ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, nebo v usnesení ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3293/2022, Nejvyšší soud vyslovil závěr, v souladu s nímž právně relevantními příčinami nemohou být kterékoli faktické příčiny sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. zásada umělé izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost).
38. Vztaženo do poměrů projednávané věci je oproti mínění soudů nižších stupňů zřejmé, že nezákonné rozhodnutí magistrátu mělo i podle žalobních tvrzení způsobit žalobci majetkovou škodu (v podobě ušlého zisku) právě tím, že mu [jak se posléze ukázalo nezákonně] uložilo trest (sankci) ZŘMV v délce šesti měsíců, jehož konec připadl na 13. 4. 2009, resp. škoda měla původ ve vlastním výkonu uloženého trestu ZŘMV v právě uvedeném období. V tomto období nepochybně žalobce objektivně nemohl podnikat v rámci svého oboru. Nezákonné rozhodnutí magistrátu, z hlediska jeho časové působnosti, však po 14. 4. 2009 bez dalšího (samozřejmě s připočtením přiměřené doby určené správnímu k vyřízení písemné žádosti žalobce o vydání nového rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění) nebránilo žalobci vykonávat živnostenské oprávnění, k němuž bylo nezbytně třeba odpovídajícího řidičského oprávnění. V té době žalobce nemohl logicky ani předvídat, jak správní soudy rozhodnou o jím podané správní žalobě, pravomocná správní rozhodnutí byla v té době nadána presumpcí jejich správnosti a měl si proto žalobce počínat tak, aby narůstání škody v podobě ušlého zisku sám co nejúčinněji zabránil. Právní stát je založen na zásadě presumpce správnosti a zákonnosti aktů orgánů veřejné moci, dokud není zákonem stanoveným způsobem takový akt veřejné moci odklizen (zrušen, změněn), z čehož plyne, že porušení prevenční povinnosti ze strany žalobce (povinnosti eliminovat nárůst škody tím, že bez prodlení písemně požádá o vrácení řidičského oprávnění, aby mohl svou podnikatelskou činnost co nejdříve obnovit) je proto nutno zkoumat retrospektivně (tedy k okamžiku, kdy měla být prevenční povinnost porušena). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že obecná prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák. se (v podobě, jak byla upravena do 31. 12. 2013) vztahovala na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy nejen na škůdce, ale i na toho, komu hrozilo riziko vzniku škody nebo zvýšení jejího rozsahu. Bylo tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu nejen jinému, nýbrž ani své vlastní osobě (zákon v tomto směru poškozeného blíže nevymezoval), případně aby nezpůsobil vznik škody či zvýšení jejího rozsahu, došlo-li k porušení právní povinnosti škůdcem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2214/2018). To platí i ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku, o který může poškozený přicházet i po určité časové období; tato doba zpravidla nemůže být neomezená a závisí vždy na tom, zda a kdy je poškozený schopen výpadek příjmu nahradit jiným zdrojem. Právě z tohoto úhlu pohledu lze na poškozeného klást určité nároky poměřované pravidlem prevenční povinnosti.
39. Nejvyšší soud pro úplnost poukazuje i na svoji novější judikaturu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3574/2021), v níž dospěl k závěru, že „pokud nárok na vrácení (vratky) DPH vyplývá přímo ze zákona, není třeba podávat žádost. Pokud ale správce daně vratitelný přeplatek nevrátí v zákonné lhůtě, je na daňovém subjektu, aby se vzniklé situaci bránil v souladu s obecnou právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva přejí bdělým). Jinými slovy, je to především sám dotčený jednotlivec, kdo by se měl domáhat ochrany svých práv. Ačkoliv tato zásada platí primárně pro rovinu soukromoprávní, uplatní se nepochybně rovněž v oblasti ochrany veřejných subjektivních práv, tedy ve styku s veřejnou správou (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 3 Afs 153/2016). Z uvedeného vyplývá, že bylo jen na (tamní) dovolatelce, aby za situace, kdy dospěla k přesvědčení, že vratitelný přeplatek jí měl být vrácen z úřední povinnosti správce daně, postupovala podle §34c zákona o správě daní a poplatků upravujícího ochranu před nečinností správce daně. Pokud odvolací soud (v tamní rozhodované věci) dospěl k závěru, že žalobkyně byla pasivní, když se vratitelného přeplatku u správce daně nedomáhala, což vedlo k přerušení příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a škodou, je jeho právní posouzení věci správné“. Obdobně v posuzované věci měl žalobce bezprostředně po výkonu uloženého trestu ZŘMV o navrácení řidičského oprávnění písemně požádat. Na tom ničeho nemění okolnost, že se posléze vydané rozhodnutí ukázalo jako nezákonné, neboť povinnost vrátit řidičské oprávnění žalobci i bez písemné výzvy vznikla správnímu orgánu až právní mocí zrušovacího rozhodnutí (7. 7. 2010), a jen od uvedeného okamžiku je možno přisvědčit právnímu závěru odvolacího soudu, že písemné žádosti ze strany žalobce již nebylo třeba. To nic ale nemění na skutečnosti, že žalobce v době, kdy o nezákonnosti vydaného rozhodnutí nevěděl, neučinil v předepsané formě potřebné kroky, aby mu mohlo být v souladu s právní úpravou po skončení výkonu trestu ZŘMV řidičské oprávnění navráceno a mohl se znovu věnovat své podnikatelské činnosti.
40. Úprava odvrácení škody nebo újmy, která přímo hrozí poškozenému, je přitom projevem základních principů soukromého práva, že každý má především chránit své zájmy, a nikoli jen trpně přihlížet, jak vzniká nebo se zvětšuje újma. Právním následkem nečinnosti je, že vznikne-li právně relevantní škoda nebo újma, nemůže se její náhrady poškozený v tomu odpovídajícím rozsahu úspěšně domáhat. Důvodem je, že poškozený škodu fakticky (spolu)způsobil, respektive neučinil vše, co by rozumná osoba na obranu svých práv učinit měla. Občanský zákoník přitom nevychází z pojetí, že náhrada utrpěné újmy se neposkytuje, protože poškozený porušil svoji povinnost, ale z důvodu, že spoluzpůsobil její neodvrácení v rozsahu, v jakém by se každá rozumná osoba chovala, tedy v měřítku objektivním [srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§2521-3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 591/2021]. Lze tak k dané materii shrnout, že soudní praxe dlouhodobě považuje nečinnost poškozeného, který sám mohl odvrátit vznik škody či působit na omezení její výše, za porušení prevenční povinnosti. V rozsahu, v jakém poškozený tuto povinnost porušil, neodpovídá stát za vzniklou škodu.
41. Vycházel-li proto odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) z úvahy, že byla bez dalšího zachována nezbytná kauzalita mezi nezákonným rozhodnutím magistrátu a ušlým ziskem v období od 14. 4. 2009 až do 7. 7. 2010, kdy mělo být řidičské oprávnění žalobci navráceno, je jeho závěr nesprávný. Soudy obou stupňů rovněž na podporu svých závěrů uváděly, že správní orgán ve výše uvedeném období nesprávně „blokoval“ vydání řidičského oprávnění žalobci. Jednak – není-li skutkově sporu o tom, že žalobce v té době nepožádal o vydání řidičského oprávnění písemnou žádostí, je zřejmé, že mu nemohlo být správním orgánem do doby právní moci rozhodnutí, jímž správní soud pravomocně zrušil rozhodnutí magistrátu, formou navazujícího rovněž pravomocného správního rozhodnutí řidičské oprávnění vráceno. Soudy nižších stupňů nebylo nijak skutkově ani právně ustáleno, co se míní onou správními orgány opakovaně zmiňovanou „blokací“, tedy zda šlo, jak ovšem bez bližšího vysvětlení soudy prvního a druhého stupně dovodily, o faktickou překážku, jíž správní orgány s odkazem na nezákonné rozhodnutí bez opory v zákoně bránily ve vrácení řidičského oprávnění, či zda spíše nešlo o administrativní poznámku v evidenci řidičů o tom, že žalobce ve smyslu §94a odst. 1 až 3 silničního zákona pozbyl řidičské oprávnění na základě předtím uloženého trestu ZŘMV, a že si (až do právní moci zrušovacího rozhodnutí) o jeho vrácení písemně nepožádal [k tomu srov. např. §119 odst. 1 a 2 písm. j/ a n/ zákona o silničním provozu] a není tedy držitelem řidičského oprávnění, které tak bylo evidenčně (slovy správních orgánů i nižších soudů) „blokováno“. V posledně zmíněném případě by však taková „blokace“ (tedy evidenční údaj o tom, že žalobci byl uložen trest ZŘMV a v důsledku nepodání žádosti nebyl do 7. 7. 2010 držitelem řidičského oprávnění) nemohla z výše uvedených důvodů zpochybnit závěr o přetržení příčinné souvislosti tím, že žalobce včas o vrácení řidičského průkazu nepožádal. Žalobce měl totiž (po předložení zákonem vyžadovaných listin) právní nárok na vrácení řidičského oprávnění na základě písemné žádosti, která by byla podána po výkonu trestu ZŘMV (po 13. 4. 2009), a to zcela bez ohledu na probíhající řízení před správním soudem; na obsahu takového práva by se nic nezměnilo dokonce ani kdyby správní soudy jeho žalobu zamítly.
42. Státu by bylo naopak možné, s ohledem na zachování příčinné souvislosti, k tíži přičíst období od právní moci zrušovacího rozhodnutí vydaného správním soudem do doby faktického vrácení řidičského oprávnění žalobci, neboť (právě a jen) v té době nebylo třeba, jak správně vystihl odvolací soud, postupovat podle §102 zákona o silničním provozu a žalobci mělo být bez prodlení řidičské oprávnění vráceno. Nejvyšší soud, vázán důvody dovolání, v této otázce vychází z kvalifikovaně nezpochybněného právního závěru nižších soudů, že šlo o „nesprávný úřední postup podle §13 OdpŠk, který měl původ v nezákonném rozhodnutí magistrátu“. Lze tedy zopakovat, že vztah příčiny a následku je zachován u ušlého zisku požadovaného v období do konce výkonu trestu ZŘMV a ještě v přiměřené době nezbytné pro navazující vydání rozhodnutí o vrácení řidičského oprávnění podle §102 odst. 1 zákona o silničním provozu. Dále bude, s ohledem na výše uvedené, zachována příčinná souvislost i v období od právní moci zrušovacího rozhodnutí do doby faktického vrácení řidičského oprávnění žalobci příslušným správním orgánem.
43. Přestože tedy Nejvyšší soud v základu přisvědčil dovolací argumentaci žalované, nelze již mít za správnou její navazující úvahu, podle níž je a priori vyloučeno soudit na existenci příčinné souvislosti z hlediska požadovaného ušlého zisku vzniklého kdykoliv po 14. 4. 2009, kdy byl ukončen výkon trestu ZŘMV. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že otázku příčinné souvislosti je třeba vždy posuzovat mezi konkrétním protiprávním jednáním a každým jednotlivým následkem, z něhož měla poškozenému vzniknout škoda či nemajetková újma. Přestože nezákonné rozhodnutí bylo co do trestu ZŘMV omezeno jen na dobu 6 měsíců jeho trvání (a poté mohl žalobce, jak vyloženo výše, žádat o vrácení řidičského oprávnění bez ohledu na další průběh řízení před správním soudem), pak v důsledku své nezákonnosti se mohlo rozhodnutí magistrátu nepříznivě projevit v majetkové sféře žalobce i později: např. jak žalobce uváděl, tím, že v důsledku samotného výkonu trestu ZŘMV pozbyl část svých dřívějších obchodních partnerů, v důsledku čehož mu po určitou (věci přiměřenou) dobu poklesl i po 14. 4. 2009 zisk. I takto vzniklou škodu (vzniklou po 14. 4. 2009, ale vycházející ze skutečností, které nastaly v době nezákonně vykonávaného trestu ZŘMV), je obecně možno dát z hlediska nezbytné kauzality do souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí. V dané věci je však podstatné, že žalobce řádně podaným dovoláním nezpochybnil shodné závěry obou nižších soudů, že odliv smluvních partnerů i potřeba rozprodat část věcí nezbytných pro podnikání po faktickém vrácení řidičského oprávnění již nesouvisela s vydáním nezákonného rozhodnutí, popř. jeho výkonem, ale s jinými okolnostmi přičitatelnými samotnému žalobci.
44. Odtud plyne, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky odvolacím soudem je neúplné, a tedy i nesprávné.
45. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 nebo §238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud sice neshledal existenci zmatečnostních vad, avšak řízení (či přesněji řečeno vydané rozhodnutí odvolacího soudu) je zatíženo vadami řízení, jež mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, a které jsou poplatné dílčím nepřesným (neúplným) skutkovým zjištěním.
46. Odvolací soud implicitně vycházel z dokazování provedeného soudem prvního stupně, které tak měl patrně za správné (na skutkové závěry soudu prvního stupně neměly v zásadě vliv výsledky dokazování, které bylo provedeno při odvolacím jednání). Zatímco soud prvního stupně nejprve uváděl (srov. odst. 12 a 13 jeho rozsudku), že ze zprávy Ministerstva dopravy, odboru agend řidičů ze dne 12. 9. 2022 bylo zjištěno, že žalobce měl pozbýt řidičské oprávnění v důsledku správního rozhodnutí v době od 13. 10. 2008 do 9. 6. 2010 , kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2010, č. j. 51 A 6/2010-86, kterým soud správní rozhodnutí zrušil, když toto zjištění potvrzuje i zpráva Magistrátu města Hradec Králové, odboru dopravně správních agend ze dne 16. 9. 2022, podle které řidičské oprávnění žalobce bylo blokováno až do právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2010, č. j. 51 A 6/2010-86, tak v odstavcích 16 a 17 odchylně uvádí, že tentýž rozsudek nabyl právní moci (až) 7. 7. 2010. Tento skutkový rozpor odvolací soud neodstranil, přitom sám, bez bližšího vysvětlení, odchylně uvádí v odstavci 11 nyní přezkoumávaného rozsudku, že „nesporné rovněž je, že toto rozhodnutí [míněno totožné rozhodnutí magistrátu – poznámka Nejvyššího soudu] bylo v soudním řízení zrušeno pro nezákonnost (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 č. j. 1 As 92/2009-65)“. K tomu ale Nejvyšší soud doplňuje, že posledně označený rozsudek byl podle veřejně přístupné databáze Nejvyššího správního soudu (viz www.nssoud.cz ) rozsudkem, jímž Nejvyšší soud přisvědčil kasační stížnosti nynějšího žalobce a zrušil nikoliv nezákonné správní rozhodnutí magistrátu, nýbrž toliko předchozí rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu správního, ze dne 30. 6. 2009, č. j. 51 Ca 15/2008-26, pokud jím byla žalobcova správní žaloba směřující proti krajskému úřadu zamítnuta. Odlišný skutkový závěr odvolacího soudu ohledně toho, které rozhodnutí je třeba považovat za rozhodnutí zrušovací zůstal náležitě neodůvodněn (srov. §157 odst. 2 ve spojení s §211 o. s. ř.). Přitom správné určení toho, kdy a jakým konkrétním rozhodnutím došlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí, včetně exaktního určení data právní moci tzv. zrušovacího rozhodnutí, bylo nezbytné pro náležité rozhodnutí v dané věci. Přesvědčivě prozatím nevyznívají ani úvahy o okamžiku, kdy bylo žalobci vráceno řidičské oprávnění. Soudy nižších stupňů tu patrně zaměňovaly délku „blokace“ řidičského oprávnění, datum právní moci příslušného zrušovacího rozhodnutí a datum fatického vrácení řidičského oprávnění. Ostatně žalobce již v žalobě uváděl, že mu bylo řidičské oprávnění vráceno po 7. 7. 2010, soud prvního stupně v důvodech svého rozsudku uzavřel (v odstavci 16), že „řidičský průkaz (žalobce) proto obdržel až po 7. 7. 2010, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2010, č. j. 51 A 6/2010-91“, zatímco v odstavci 18 opačně tvrdí, že k vrácení řidičského oprávnění došlo nikoliv po, ale již dne 7. 7. 2010. Tento rozpor ve skutkových zjištěních pro věc určujících odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti rovněž nijak neodstranil, když bez dalšího uzavřel, že řidičské oprávnění bylo žalobci vráceno právě 7. 7. 2010.
47. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán v řízení, které bylo postiženo kvalifikovanou procesní vadou a je současně založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.).
48. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
49. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, ve spojení s §226 o. s. ř.).
50. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby s ohledem na odchylný skutkový závěr odvolacího soudu postavil najisto, jakým rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí magistrátu a s účinky k jakému dni a který den bylo žalobci fakticky vráceno řidičské oprávnění. Poté bude třeba určit, v jaké (přiměřené) době bylo možno očekávat vydání pravomocného rozhodnutí podle §102 odst. 1 zákona o silničním provozu, kdyby žalobce v přiměřené době po skončení výkonu trestu ZŘMV o něj písemně požádal. Do takto určeného okamžiku bude možno žalobci sanovat ušlý zisk z titulu nezákonného rozhodnutí. Současně bude třeba prověřit, co je třeba rozumět „blokací“ řidičského oprávnění žalobce po 14. 4. 2009 a podle učiněných skutkových zjištění znovu posoudit, zda z toho titulu žalobci náleží i v dalším období (nejdéle do doby faktického vrácení řidičského oprávnění) náhrada škody v podobě ušlého zisku či nikoliv.
51. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.), přitom se vypořádá i s námitkami žalované obsaženými v dovolání, že nebylo namístě postupovat podle ust. §150 o. s. ř., který umožňuje jen ve výjimečných případech odepřít zcela či převážně úspěšnému účastníkovi právo na (poměrnou) náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu