ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.237.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 237/2023-273
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně KV PLUS, s.r.o. , identifikační číslo osoby 28917448, se sídlem v Praze 3, Husinecká 903/10, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Obce XY , se sídlem XY, zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Spojenců 689/3, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 34/2021, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 23 Co 226/2022-227, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 23 Co 226/2022-227, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 3. 2022, č. j. 15 C 34/2021-187, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 1 422 231,15 Kč jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu při provádění legalizace listiny. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že zaměstnankyně Obecního úřadu XY J. Š. porušila své povinnosti a řádně nezjistila totožnost žadatele pro účely legalizace podpisu na zástavní smlouvě k nemovitostem uzavřené mezi žalobkyní a J. J. a A. J. Kdyby úřednice své povinnosti neporušila a „neověřila“ podpis v nepřítomnosti A. J., nedošlo by dne 27. 4. 2012 k uzavření zástavní smlouvy, kterou byly zastaveny nemovitosti ve prospěch žalobkyně, žalobkyně by na základě smlouvy o podnikatelském úvěru z téhož dne, tj. 27. 4. 2022, neposkytla J. J. podnikatelský úvěr ve výši 835 000 Kč těmito nemovitostmi zajištěný a nakonec by jí nevznikla škoda ani v podobě nesplacené jistiny, ani v podobě nesplaceného příslušenství pohledávky sjednaného v úvěrové smlouvě (tj. smluvního úroku ve výši 24 % p. a. z částky 833 000 Kč od 1. 11. 2012 do 17. 7. 2019 a smluvního úroku z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 833 000 Kč od 1. 11. 2012 do 17. 7. 2019) a ani v podobě náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 99 998 Kč, neboť tuto škodu (dohromady v zažalované výši) by bylo lze uspokojit z výtěžku zpeněžení předpokládané zástavy.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 28. 3. 2022, č. j. 15 C 34/2021-187, žalobu zamítl. Z jím zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně poskytla J. J. podnikatelský úvěr ve výši 835 000 Kč, podmíněný jeho zajištěním zástavním právem k nemovitostem vlastněným J. J. a A. J., jeho bývalou manželkou. V důsledku nesplácení úvěru dlužníkem byla věc předložena rozhodci JUDr. Janu Havlíčkovi, který rozhodl svým rozhodčím nálezem ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 120048, tak, že J. J. uložil zaplatit žalobkyni částku 879 688 Kč společně se značným příslušenstvím. K žalobě A. J., jejíž podpis na zástavní smlouvě k nemovitosti byl v její nepřítomnosti ověřen zaměstnankyní Obecního úřadu XY J. Š. v rozporu s právními předpisy, bylo soudem určeno, že zástavní smlouva je neplatná a že předmětné nemovitosti ve vlastnictví A. J. smluvním zástavním právem zatíženy nejsou. J. Š. byla následně pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2014, č. j. 5 T 200/2014-521, uznána vinou, že jako matrikářka vědomě ověřila pravost podpisu na zástavní smlouvě, ačkoliv A. J. předmětné listiny nepodepsala a jejím jménem se podepsal její manžel J. J.
3. Žalobkyně se jako oprávněná domáhala vymožení povinnosti uložené J. J. rozhodčím nálezem v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 EXE 4413/2013, v rámci kterého byl pověřeným soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou vydán dne 3. 10. 2013 exekuční příkaz, č. j. 103 EX 15153/13-20, kterým bylo na předmětných nemovitostech zřízeno exekutorské zástavní právo; tato exekuce byla později v rozsahu postižení id. 1444/1990 předmětných nemovitostí zastavena usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, č. j. 50 EXE 4413/2013-693, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 10. 2019, č. j. 40 Co 187/2019-738. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2019, č. j. KSOL 16 INS 8124/2019-A9, byl zjištěn úpadek J. J. Insolvenční správce do majetkové podstaty mimo jiné zahrnul spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na nemovitostech, které byly ve veřejné dražbě na základě nejvyššího podání vydraženy částkou ve výši 980 000 Kč. Žalobkyni (jako oprávněné) bylo z dosaženého výtěžku dne 10. 8. 2020 vyplaceno poměrné uspokojení ve výši 821 352,89 Kč. Zbytek dlužné částky žalobkyně uplatnila žalobou vůči státu.
4. Soud prvního stupně v odůvodnění zamítavého rozsudku uzavřel, že nárok uplatněný žalobkyní je promlčený, neboť u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba, která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy kdy zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah. Podle prvostupňového soudu se žalobkyně ke dni 4. 9. 2013 (kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2013, č. j. 22 C 346/2012-97, kterým byla vyslovena neplatnost zástavní smlouvy) dozvěděla, že její pohledávka není zajištěna smluvním zástavním právem, tedy nejméně od toho okamžiku věděla, že se nebude moci uspokojovat zpeněžením zástavy. Podle prvostupňového soudu bylo také rozsudkem v trestní věci J. Š., který nabyl právní moci dne 2. 1. 2015, postaveno najisto, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a tento okamžik tak lze v daném případě považovat za nejpozdější počátek běhu promlčecí doby, neboť od něj žalobkyně věděla, kdo je za způsobenou škodu odpovědný. Promlčecí doba tak, s ohledem na šestiměsíční přerušení jejího běhu ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“), uplynula nejpozději dnem 22. 1. 2018.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala, že odpovědnost státu za škodu nemohla být úspěšně uplatněna, dokud na majetek povinného (přímého dlužníka J. J.) probíhala exekuce, resp. insolvenční řízení. S ohledem na postižení nemovitého majetku v exekuci (a později též v insolvenčním řízení) nebylo možné postavit na jisto, zda žalobkyně bude či nebude v exekučním či navazujícím insolvenčním řízení úspěšná, a pokud vymůže plnění, nebylo možné postavit na jisto, jaká bude jeho výše. Jelikož tedy do skončení pozdějšího insolvenčního řízení žalobkyně nevyčerpala všechny možnosti, jak svůj nárok uspokojit, nebylo možné pro předčasnost uvažovat o uplatnění škody vůči státu a uplatněný nárok tak nemohl být promlčen.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil svým rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 23 Co 226/2022-227. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně shledal, že žalobkyně všechny potřebné skutečnosti pro uplatnění práva na náhradu škody znala nejpozději ke dni 4. 9. 2013. Jestliže bylo určeno, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zástavního věřitele – žalobkyně, pak žalobkyně ke dni 4. 9. 2013 věděla, že její pohledávka z titulu úvěrové smlouvy není zajištěna, a proto úvěr a jeho příslušenství nemohou být uspokojeny formou realizace zástavního práva. Žádostí žalobkyně ze dne 2. 12. 2014 byla prokázána její vědomost o tom, že J. J. nemá žádný jiný majetek, z něhož by žalobkyně mohla svou pohledávku uspokojit. Věděla tedy, že jí vznikla škoda, v jakém rozsahu, a kdo za ni odpovídá. Podle odvolacího soudu se tak žalobkyně všechny rozhodné skutečnosti k uplatnění žaloby dozvěděla nejpozději ke dni 2. 1. 2015, kdy nabyl právní moci rozsudek vydaný v trestní věci proti J. Š., která neoprávněnou legalizaci podpisu provedla. Promlčecí lhůta podle odvolacího soudu uplynula nejpozději dne 22. 1. 2018, přičemž žaloba byla podána 28. 1. 2021. Námitka promlčení tak byla vznesena důvodně a odvolací soud její uplatnění taktéž neshledal v rozporu s dobrými mravy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále také „dovolatelka“) napadla v celém jeho rozsahu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí stojí na vyřešení většího počtu právních otázek, v rámci kterých se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde konkrétně o otázky, (1) zda je uplatněný nárok na náhradu škody vůči žalované České republice promlčen; (2) zda se odchýlil odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; (3) zda je stát až posledním dlužníkem; (4) zda lze zkoumat odpovědnost státu za škodu dříve, než je samotný vznik škody jako vyčíslitelné újmy v majetkové sféře poškozeného jednoznačně postaven najisto; (5) zda je nutné vyčerpat všechny zákonné možnosti poškozeného k uspokojení nároků ze svých právních vztahů proti soukromé osobě, než může být nastolena otázka vzniku škody a případné odpovědnosti státu za ni; (6) zda počala běžet promlčecí doba nároku na náhradu škody vůči žalované právní mocí rozhodnutí soudu v trestní věci proti J. Š.; (7) zda byla žádostí dovolatelky ze dne 2. 12. 2014 prokázána její vědomost o tom, že J. J. nemá žádný jiný majetek, z něhož by dovolatelka mohla svoji pohledávku uspokojit; (8) zda věděla dovolatelka ke dni 2. 1. 2015, že mu vznikla škoda, v jakém rozsahu, a kdo za ni odpovídá; (9) v jakém okamžiku vznikne poškozenému nárok na náhradu škody vůči státu způsobené škůdcem (třetí osobou); a (10) zda je akceptovatelné v demokratické společnosti a v souladu s dobrými mravy, aby stát v rámci odškodňovacího řízení poučil poškozeného o nutnosti vyčerpat všechny možnosti dané mu soukromoprávním vztahem, ze kterého mu měla vzniknout škoda, domoci se svého nároku vůči primárnímu škůdci, aby následně, když jsou marně všechny takové možnosti vyčerpány, vznesl v rámci nového uplatnění nároku na náhradu škody námitku promlčení.
8. Dovolatelka v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 996/2021, podle kterého škoda vzniká až tím okamžikem, kdy je zřejmé, že pohledávka žalobce je pro nemajetnost dlužníka v rozsahu očekávaného výtěžku ze zpeněžení výše popsaných nemovitostí nevymahatelná, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze kterého dovozovala, že teprve po vyčerpání všech zákonných možností věřitele k uspokojení nároků proti soukromé osobě může být nastolena otázka vzniku škody a případné odpovědnosti státu za ni. Promítnuto do poměrů nynější věci, dovolatelka měla za to, že jelikož byla podle ní až do ukončení insolvenčního vedení proti J. J. žaloba proti státu předčasná (k tomu poukazuje např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, nebo ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003), nemohla „uplynout promlčecí doba pro uplatnění nároku vůči státu“.
9. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že považuje závěry „obou napadených rozhodnutí“ za správné a zcela se s nimi ztotožňuje, a navrhla, aby dovolací soud „podané dovolání zamítnul“.
10. Vedlejší účastnice ve svém stanovisku vyjádřila souhlas s postupem prvostupňového i odvolacího soudu. Argumentovala, že dovolatelka nesprávně zaměňuje škodu vzniklou v důsledku vyplacení úvěru na základě zdánlivě platné zástavní smlouvy, za škodu vzniklou nemožností uspokojit svou již vzniklou pohledávku z exekutorské zástavy. Tato nemožnost totiž nemá podle vedlejší účastnice příčinnou souvislost s vadnou legalizací, jelikož pro nedostatek vůle A. J. by smluvní zástava stejně nemohla nikdy vzniknout. Vedlejší účastnice dále upozornila, že úvěrová smlouva mezi žalobkyní a J. J. vykazovala znaky absolutně neplatného právního jednání a vzbuzovala důvodné obavy, že cílem dovolatelky mohlo být získání nemovitostí, případně „likvidačních částek“, nikoliv spravedlivé úplaty za poskytnutí peněz. Při celkovém pohledu na úroky a sankce spojené s úvěrem, tedy smluvní úrok ve výši 24 % p. a., smluvní úrok z prodlení ve výši 15 % p. a., dále smluvní pokuta ve výši 0,4 % denně za každý den prodlení, a nakonec též jednorázová pokuta ve výši 35 % z dlužné jistiny při prodlení delším než 60 dní, vedlejší účastnice uzavřela, že faktická sankce za nesplácení dluhu mimo výše zmíněné jednorázové pokuty činila 196 % p. a. Za této situace však žalobkyně nevyvinula žádné úsilí ke zjištění schopnosti úvěrového dlužníka splácet, neboť jí postačilo prohlášení schopnosti splácet v úvěrové smlouvě. Jeví se přitom nutným, aby si profesionálně jednající věřitel u dlužníka jako základní věc od něj nechal předložit právě daňová přiznání, účetní doklady a doklady k pravidelným a očekávatelným příjmům. Pro nepřiměřenost plnění a rozpor smlouvy s dobrými mravy i poctivým obchodním stykem se tak podle vedlejší účastnice úvěrová smlouva již okamžikem svého vzniku „stala nezákonným aktem a absolutně neplatným právním úkonem“, který nemůže požívat právní ochrany. Žalobkyni ostatně byla v insolvenčním řízení vyplacena částka vyšší než reálně poskytnutý úvěr a není zde právní důvod, pro který by mohla žalobkyně požadovat po státu úhradu smluvních nároků ze smlouvy o úvěru, jíž nebyl stát účasten a která navíc vykazuje znaky „hrubě nepřiměřeného plnění“ a rozporu s dobrými mravy.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky §241 o. s. ř.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolatelka uvádí v bodě 16 dovolání, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolatelka tak pouze cituje důvody přípustnosti vymezené v §237 o. s. ř., avšak neuvádí, který z důvodů přípustnosti dovolání je naplněn. K projednání dovolání však nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání pro každou jednotlivou otázku zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Pouhé citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Tento bod tak přípustnost dovolání založit nemůže.
16. Dovolatelka však v bodě 78 dovolání zároveň uvádí, že je přesvědčena, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž v textu dovolání odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 996/2021, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, a uvádí deset otázek hmotného či procesního práva specifikovaných výše.
17. Otázky (1), (7) a (8) přípustnost dovolání založit nemohou, neboť jde o otázky směřující k tomu, aby dovolací soud přezkoumal skutková zjištění soudu odvolacího, případně vyvodil od něj odlišné a žalobkyni příznivé skutkové závěry. Nejvyšší soud není soudem skutkovým (je povolán toliko k posouzení právních otázek), a v řízení o dovolání mu tak zásadně není umožněno, aby přezkoumával správnost či úplnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a proto vychází pouze z těch skutkových zjištění, která byla těmito soudy učiněna (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
18. Přípustnost nemůže založit ani otázka (2) „zdali se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Takováto formulace ve skutečnosti není sama o sobě vůbec způsobilou otázkou hmotného či procesního práva, jde naopak o jeden ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod přípustnosti dovolání (zde odklon od judikatury Nejvyššího soudu) musí být vždy propojen s konkrétní otázkou, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vybudováno. Řečeno jinak: dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl nesprávně, měl se odchýlit od judikatury dovolacího soudu, avšak neuvádí, v čem konkrétně má (blíže neurčená) judikatorní rozpornost spočívat.
19. Přípustnost dovolání nakonec nemůže založit ani otázka (10) týkající se dobrých mravů. Dovolatelka sice pro tuto otázku uvádí svou argumentaci, nicméně její přípustnost vymezuje v bodu 78 podaného dovolání tak, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka však neuvádí konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se při řešení právní otázky měl odvolací soud odchýlit, když se žádná dovolatelkou citovaná rozhodnutí problematiky dobrých mravů ani okrajově netýkají. Pro způsobilé vymezení přípustnosti dovolání je však v případě odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe nutné vymezit, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. rozhodnutí uvedená výše).
20. Otázkami (3), (4), (5), (6) a (9), v jejich vzájemné propojenosti, se potom dovolatelka domáhá, s odkazem na blíže určená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přezkumu toho, zda se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když uzavřel, že od okamžiku, kdy byl pravomocným rozsudkem v trestní věci postaven najisto nesprávný úřední postup, a tedy i odpovědnost státu jakožto posledního dlužníka, znala dovolatelka všechny skutečnosti významné pro podání žaloby na náhradu škody vůči státu (včetně otázku samotného vzniku škody), a tedy zda jí počala běžet promlčecí doba, přestože v té době probíhalo proti úvěrovému dlužníkovi jako povinnému exekuční řízení (včetně vydání exekučního příkazu na předmětné nemovitosti) a následně i řízení insolvenční, v rámci kterých mohlo dojít k (částečnému) uspokojení dovolatelčina nároku.
21. Dovolání shledal Nejvyšší soud, ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, též opodstatněné.
23. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. Podle §13 odst. 1 věty první OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
25. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen, tedy vůči tzv. „primárnímu dlužníkovi“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3127/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011), uvedené pravidlo však platí jen tam, kde s ohledem na povahu nároku a okolnosti vzniku škody se stát neocitá v postavení tzv. solidárně odpovědného dlužníka, kdy poškozený nemusí vyčkávat s uplatněním nároku na náhradu škody vůči státu až do okamžiku, kdy je zřejmé, že je nárok vůči jinému dlužníkovi nevymahatelný.
26. Ve sledovaných souvislostech Nejvyšší soud předesílá, že jedna příčina může vést k více následkům a naopak více příčin může vést k jedinému následku. Posouzení, zda má stát v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu postavení solidárně odpovědného dlužníka nebo je naopak dlužníkem tzv. posledním, je tak vždy odvislé jak ze vztahu každé jedné příčiny ke způsobenému následku, tak (a to především) právě charakterem následku, od nějž poškozený své nároky odvozuje. Je třeba vždy věnovat pozornost tomu, jak poškozený [v rámci předběžného uplatnění nároku, resp. posléze v podané žalobě] svůj nárok ve skutkové rovině konstruoval; není totiž vyloučeno, že na základě jediného protiprávního jednání přičitatelného státu může vzniknout více škod, přičemž ve vztahu k některým z nich bude stát posledním dlužníkem, jindy naopak dlužníkem přímým (solidárním). Postavení posledního dlužníka bude mít stát zpravidla tehdy, jestliže na základě jeho protiprávního jednání nevznikl nový závazek, nýbrž závazek jiné osoby vůči poškozenému nemůže být právě a jen v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu řádně uspokojen. Naopak při škodě způsobené více subjekty, nejde-li o případ nevymahatelnosti pohledávky vůči přímému dlužníku, dává v ostatních případech zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému, uplatnění nároku vůči státu jako jednomu ze škůdců je tak dispozitivním projevem realizace této možnosti vyplývající z ustanovení §2915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008, jejichž závěry se uplatní i ve vztahu k nové právní úpravě).
27. V nynějším řízení se dovolatelka podle obsahu žaloby domáhala náhrady škody, která jí vznikla v souvislosti s vadnou legalizací podpisu. Odvolací soud v bodu 15 svého rozsudku konstatoval, že podle dovolatelky škodu představuje celá nesplacená jistina ve výši 833 000 Kč a „část jejího příslušenství“ (jistinu úvěru by dovolatelka J. J. neposkytla, neboť by v důsledku absence řádně uzavřené zástavní smlouvy vůbec neuzavřela ani úvěrovou smlouvu a podle ní by neplnila). Tedy v rozsahu nároku na náhradu škody odpovídající poskytnuté jistině úvěru (popřípadě též zákonných úroků z prodlení této částky [srov. §15 odst. 1 OdpŠk] nesprávný úřední postup podle odvolacího soudu přímo vedl ke vzniku škody dovolatelky, za kterou je stát spoluodpovědný, nikoliv k nevymahatelnosti její pohledávky za J. J. Obdobně vedlejší účastnice ve svém vyjádření přiléhavě argumentovala, že škoda, jak byla v žalobě specifikována, v tomu odpovídajícím rozsahu vznikla již samotným uzavřením úvěrové smlouvy, kdy stát vystupuje (vedle J. J.) jako solidární dlužník, nikoliv jako dlužník subsidiární (poslední). Na základě toho odvolací soud však zamítl žalobu, jelikož konstatoval, že v případě solidární odpovědnosti státu se běh promlčecí doby odvíjí od okamžiku, kdy mohl být nárok proti státu uplatněn poprvé, a naopak se neuplatní povinnost nejprve se domáhat uspokojení nároku po původním dlužníku.
28. S tímto hodnocením se však Nejvyšší soud ztotožňuje jen zčásti, jelikož je podle něj nutné na uplatněný nárok správně pohlížet jako na kumulaci dvou samostatných nároků.
29. Dovolatelka v původní žalobě uvádí, že poskytla J. J. úvěr jen díky svému přesvědčení (založeného nesprávným úředním postupem přičitatelným státu), že došlo k naplnění podmínky dostatečného zajištění splnění závazku v podobě platného zřízení zástavního práva k nemovitosti. V případě, že by nebylo zástavní právo zřízeno, dovolatelka by úvěr ve výši 835 000 Kč podle žalobních tvrzení vůbec neposkytla. Odvolací soud zde správně shledal, že nesprávný úřední postup vedl přímo ke vzniku škody dovolatelky, nikoliv k prosté nevymahatelnosti již existující pohledávky vůči přímému dlužníku, a stát je tak vedle J. J. za vzniklou škodu spoluodpovědný. Tento jinak správný závěr ovšem platí jen ve vztahu k části uplatněného nároku, totiž v rozsahu jistiny poskytnutého úvěru a případného příslušenství ve smyslu §15 odst. 1 OdpŠk.
30. Z obsahu žaloby nicméně vyplývá, že dovolatelka – vedle nároku z titulu, že nebýt nesprávného úředního postupu při legalizaci, neuzavřela by úvěrovou smlouvu – současně požaduje další („druhý“) a skutkově samostatný nárok odvozovaný od toho, že se jí v důsledku nemajetnosti přímého dlužníka nepodařilo vymoci příslušenství pohledávky, zejména pokud jde o tzv. komerční úroky a smluvní úroky z prodlení, jež byly sjednány pro případ prodlení J. J. v úvěrové smlouvě. Závěry o solidární odpovědnosti státu vzhledem k jistině vyplacené na základě úvěrové smlouvy, kterou by dovolatelka nebýt nesprávného úředního postupu vůbec neuzavřela, však nemohou být vztaženy také na tu část žalovaného nároku vycházející, nad rámec úvěrové jistiny (a zákonného úroku z prodlení), ze smluvních ujednání obsažených v úvěrové smlouvě. Vymáhá-li dovolatelka také „smluvní sankce“ mající původ v uzavřené úvěrové smlouvě (má jít o pohledávky na smluvní úrok z úvěru ve výši 24 % p. a. a smluvní úrok z prodlení ve výši 15 % p. a.), pak nezbytným předpokladem možného úspěchu jejího nároku je platně uzavřená úvěrová smlouva. Odpovědnost státu se, se zřetelem k tomu, jak je tento uplatněný nárok samotnou dovolatelkou konstruován, nespojuje s vlastním uzavřením úvěrové smlouvy, jako tomu bylo u poskytnuté jistiny úvěru, nýbrž právě a jen s jejím neplatně sjednaným zajištěním odrážejícím se následně v tvrzené nevymahatelnosti „úvěrové pohledávky“. Lze tedy uzavřít, že dovolatelka vzhledem ke smluvním sankcím namítala ztrátu vymahatelnosti pohledávky jako výlučný důvod vzniku požadované škody; ve vztahu k části tohoto žalobou konstruovaného nároku má stát již postavení tzv. posledního dlužníka. V takových případech je podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vznik škody spočívající v tom, že poškození nemohou úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči primárnímu dlužníkovi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).
31. Co se týče promlčení, z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že předmětem promlčení je vždy právo, které je charakterizováno jednak svým obsahem, to znamená vymezením konkrétních subjektivních oprávnění a povinností, včetně vymezení skutkových okolností, na nichž je obsah daného práva založen, jednak účastníky, to znamená subjekty, mezi nimiž existuje takto definovaný právní vztah. Podmínky promlčení se sice posuzují vždy v celém souhrnu těchto prvků, ovšem při jejich pluralitě je třeba zpravidla jednotlivé nároky (či jejich části) a účastníky vztahu odlišit. Sestává-li například právní vztah mezi týmiž osobami z více samostatných nároků (jako je tomu i v poměrech projednávané věci), bude počátek promlčecí doby běžet u každého nároku zvlášť (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99).
32. Pro rozhodnutí v nynější věci je tak klíčová otázka, od kterého okamžiku počala běžet promlčecí doba u každého z obou skutkově samostatných nároků.
33. Dovolací soud dlouhodobě judikuje, že u nároků z odpovědnosti za nesprávný úřední postup se uplatní pouze jediná, a to subjektivní tříletá promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 1 OdpŠk, která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah v penězích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011). Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1297/2019).
34. Zároveň platí, že pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, zjistí-li poškozený skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004).
35. Vzhledem k úvěrové jistině, která byla J. J. poskytnuta na základě nesprávně uzavřené smlouvy, lze – vzhledem k výše popsanému postavení státu jako solidárního dlužníka – odkázat na zcela přiléhavé hodnocení odvolacího soudu, který shledal, že se dovolatelka o skutečnostech potřebných pro uplatnění práva na náhradu škody dozvěděla nejpozději ke dni 2. 1. 2015, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu v trestní věci vedené proti J. Š., tedy rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2014, č. j. 5 T 200/2014-521. Od tohoto okamžiku tak dovolatelka věděla jak to, že vznikla škoda, tak že za způsobenou škodu je odpovědný stát.
36. Co se však druhého nároku vycházející z nemožnosti realizace úvěrové smlouvy týče, je nutno připomenout, že požadovaná škoda dovolatelce jako poškozené nevznikla již okamžikem, kdy došlo k nezpochybňovanému nesprávnému úřednímu postupu, za nějž je odpovědný stát, ani vlastním uzavřením úvěrové či (neplatné) zástavní smlouvy, nýbrž až v okamžiku, v němž bylo zřejmé, že judikátní pohledávka dovolatelky (přiznaná rozhodčím nálezem) je pro nemajetnost dlužníka v rozsahu očekávaného výtěžku ze zpeněžení výše popsaných nemovitostí nevymahatelná. Má-li škodu představovat nemajetnost dlužníka a z toho plynoucí nevymahatelnost části přiznaného nároku, pak ačkoliv stát v poměrech projednávané věci odpovídá u druhého nároku nejvýše jen do hodnoty, jíž by bylo možno dosíci při zpeněžení (neplatně sjednané) zástavy, se dovolatelka sama mohla hojit i na jakémkoliv jiném postižitelném majetku J. J., a existence škody, za níž by odpovídal stát, tak může být spojena až se závěrem o nevymahatelnosti pohledávky jako takové (bez ohledu na předmět a rozsah zamýšleného zajištění). I do poměrů právě projednávané věci je třeba, pokud jde o druhou část zažalovaného nároku, vztáhnout obecné pravidlo, na základě kterého nárok na náhradu škody (představované zmařeným uspokojením pohledávky) způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5197/2008), neboť teprve až v takovém okamžiku vznikla samotná škoda.
37. Co do nemožnosti uspokojení („druhé“) pohledávky přímým dlužníkem, odvolací soud uzavřel, že všechny potřebné skutečnosti pro uplatnění žaloby na náhradu škody dovolatelka znala ke dni 4. 9. 2013, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým bylo určeno, že předmětné nemovitosti nebyly zatíženy zástavním právem věřitele, a že tedy pohledávky ze smlouvy nemohou být uspokojeny prodejem zajištěných nemovitostí. I pokud ne, uvádí odvolací soud jako nejzazší datum počátku běhu promlčecí lhůty den 2. 1. 2015, kdy bylo pravomocným rozsudkem v trestní věci postaveno na jisto, že se J. Š. dopustila nesprávného úředního postupu, když legalizovala podpis A. J. bez její přítomnosti, a zároveň ještě před tímto datem věděla dovolatelka, jak vyplývá z její vlastní výzvy ze dne 2. 12. 2014, že J. J. nedisponoval žádným majetkem, ze kterého by bylo možné pohledávku uspokojit. Tento závěr odvolacího soudu je podle Nejvyššího soudu nesprávný vzhledem k vázanosti počátku promlčecí doby na vědomost o existenci škody (a tedy i vědomost o nedobytnosti pohledávky).
38. Soudy obou stupňů sice ve smyslu výše uvedeného na základě vlastní dovolatelčiny výzvy adresované žalované uzavřely, že nejpozději ode dne 2. 12. 2014 dovolatelka věděla, že J. J. nedisponuje dalším majetkem, nicméně ze skutkových zjištění soudů obou stupňů současně vyplývá, že ještě dříve, dne 3. 10. 2013, byl soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou vydán exekuční příkaz zřizující exekutorské zástavní právo na předmětných nemovitostech, které exekutor postihnul, jelikož dle jeho názoru spadaly do majetku ve společném jmění bývalých manželů J. a A. J., toho času již rozvedených. V rámci stejné exekuce poté bývalá manželka povinného podala dne 20. 4. 2017 návrh na její částečné zastavení, na základě kterého byla exekuce na nemovitý majetek v části zastavena. Postižené nemovitosti byly ve zbývající části zpeněženy v insolvenčním řízení vedenému proti J. J., přičemž celý výtěžek zpeněžení byl vyplacen právě dovolatelce jako první zajištěné věřitelce v pořadí.
39. Promítnuto do nynější věci výše zmíněné znamená, že až do okamžiku právní moci usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli [srov. §167 a 298 zákona č. 186/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], které bylo vydáno dne 11. 6. 2020 a nabylo právní moci dne 18. 7. 2020, nemohla dovolatelka znát rozsah způsobené škody, ani to, zda ji nějaká škoda uplatnitelná vůči státu vznikne, jelikož výše škody způsobené nesprávným úředním postupem žalované byla odvislá od konkrétní výše nejvyššího podání učiněného v rámci veřejné dražby, ve které byly předmětné nemovitosti zpeněžovány (po odpočtu nákladů se zpeněžením spojených). Z téhož důvodu nelze učinit ani závěr, že do uvedeného okamžiku mohla dovolatelka (přes své opačné prohlášení adresované Ministerstvu spravedlnosti) nabýt přesvědčení o „nemajetnosti“ přímého dlužníka a o nevymahatelnosti uplatněné pohledávky jako takové. Závěr o tom, že k počátku běhu promlčecí doby došlo u druhého nároku dříve, než se dovolatelka domohla částečného uspokojení své pohledávky v rámci insolvenčního řízení proto správný není, neboť i nadále platí, že promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než došlo ke vzniku škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014).
40. Lze proto shrnout, že právní posouzení odvolacího soudu není správné, jestliže vzhledem ke dvěma skutkově samostatným nárokům neposuzoval počátek běhu promlčecí doby odděleně.
41. Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou je zatíženo i přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu, neboť soudy obou stupňů přehlédly, že byly ve skutkové rovině uplatněny dva samostatné nároky na náhradu škody (viz výše) které musí být žalobkyní postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. odlišeny a kvantifikovány; jinak řečeno žalobkyně musí formou upřesnění (doplnění) žaloby náležitě vymezit, jakou konkrétní částku požaduje z důvodu, že by při správném úředním postupu úvěrovou smlouvu vůbec neuzavřela a jaká konkrétní částka jí má být naopak přiznána z titulu, že nemohla realizovat zástavní právo podle návazně uzavřené neplatné zástavní smlouvy. To se pravděpodobně neobejde ani bez upřesnění (§118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), jakou částku dosud žalobkyně od J. J. obdržela a jaký z dílčích nároků tím byl zčásti nebo zcela umořen. Z hlediska procesní projednatelnosti (§79 odst. 1 o. s. ř.) je pak nepodstatné, zda z pohledu hmotněprávního mohou oba nároky, s ohledem na to, jak je žalobce konstruoval, vedle sebe obstát.
42. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedených právních otázek nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
43. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby se po odstranění vad žaloby námitkou promlčení znovu zabýval ve výše uvedených souvislostech, a jen pokud neshledá-li některý z nároků promlčeným, bude na místě, aby se jím zabýval z hlediska nezbytné kauzality, tedy zda zjištěné protiprávní jednání přičitatelné státu mohlo být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou (škodami). I kauzalitu je třeba (shodně jako v případě promlčení) posuzovat ve vztahu mezi jednotlivými následky (uplatněnými nároky) samostatně.
44. Pokud neshledá jiné důvody k zamítnutí nároku (nároků), bude ještě zapotřebí (k námitkám vedlejší účastnice) rovněž zvažovat, zda by při pravidelném běhu věcí byla dovolatelka v rámci exekučního řízení vůči J. J. úspěšná s ohledem na námitky o nemravnosti (části) plnění přiznaného rozhodčím nálezem.
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu