ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2954.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2954/2022-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně Janiga Labs, s. r. o. , IČO 63990148, se sídlem v Praze 6, Jinočanská 251/4, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 58 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 55/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 35 Co 113/2022-368, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 26 C 55/2015-328, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 58 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 9. 6. 2015 do zaplacení (výrok I), řízení co do částky 4 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 9. 6. 2015 do zaplacení zastavil (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 99 508 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně i žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částky původně ve výši 62 500 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého daňového řízení zahájeného dne 9. 9. 2009 Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 6 pod č. j. 250676/09/006934108951 daňovou kontrolou u žalobkyně, v rámci kterého bylo dne 25. 7. 2012 vydáno 24 dodatečných daňových výměrů, které byly následně k odvolání žalobkyně dne 25. 11. 2014 správcem daně zrušeny (dále jen „posuzované daňové řízení“). Ve věci bylo soudem prvního stupně nejprve rozhodnuto rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 26 C 55/2015-49, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 39 720 Kč s příslušenstvím, co do částky 22 780 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 35 Co 375/2016-85, první rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 39 720 Kč s příslušenstvím, konstatoval porušení práva žalobkyně na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, v zamítavém výroku první rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. K dovolání žalované ale Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 30 Cdo 4561/2017-116, oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, č. j. 26 C 55/2015-169, kterým žalobu co do částky 58 150 Kč s příslušenstvím zamítl a co do částky 4 350 Kč s příslušenstvím řízení zastavil pro částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní, rovněž rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 35 Co 47/2020-218, druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ale k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 30 Cdo 3118/2020-250, oba rozsudky opět zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v rámci kterého po vydání třetího rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud napadeným rozsudkem. Vzhledem k tomu, že výrok II třetího rozsudku soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení co do částky 4 350 Kč s příslušenstvím nabyl oddělené právní moci, zůstala předmětem řízení pouze částka 58 150 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřuje jen do výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I o věci samé rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl z části jako nepřípustné a z části pro jeho vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Dále se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16.
Žalovaná v dovolání výslovně vymezila osm právních otázek, které předkládá dovolacímu soudu k vyřešení, neboť je považuje za „esenciální pro efektivní a zároveň zákonný postup orgánů finanční správy, zejména s přihlédnutím k recentní rozkolísanosti judikatury v této oblasti“ (část IX dovolání). Ohledně těchto otázek však žalovaná řádně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod (pro každou právní otázku), neboť v části II dovolání pouze obecně konstatovala, že ohledně těchto otázek se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. … otázka hmotného práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Žalovaná tudíž jednak vymezila předpoklady přípustnosti dovolání nepřípustně alternativním (vzájemně se vylučujícím) způsobem a navíc je nespecifikovala pro každou otázku samostatně. Rovněž není z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, nebo která konkrétní otázka hmotného práva má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně (tj. jaká jsou tato vzájemně rozporná rozhodnutí). V tomto rozsahu tedy dovolání žalované neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a je vadné.
Zbývající část dovolání (části III až VIII) je převážně pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že se žalovaná domáhá přezkumu správnosti posouzení otázky, zda lze do daňového řízení zahrnout i daňovou kontrolu, která podle ní měla být posouzena v rozporu s (v dané věci) vydaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, a dále i s nálezem Ústavního soudu (v související věci) ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2404/21, a dále nesouhlasila se závěrem, že daňové řízení je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž v něm účastníkům svědčí právo na přiměřenou délku řízení, a v této souvislosti poukázala na dle ní rozkolísanou judikaturu, kterou navrhovala překonat předložením věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“).
Otázka, zda lze do daňového řízení zahrnout i dobu daňové kontroly, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť tím, že ji do doby trvání daňového řízení odvolací soud zahrnul, se od judikatury Nejvyššího, ani Ústavního soudu neodchýlil. V žalovanou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, vydaném v předmětné věci, totiž Nejvyšší soud uzavřel, že daňová kontrola je jedním z dílčích oprávnění správce daně v rámci daňového řízení a že daňové řízení včetně daňové kontroly představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví a dotýká se i práva na informační autonomii jednotlivce, které je dotčeno právě v průběhu daňové kontroly, jedná se tedy o řízení, jehož předmětem je základní právo a svoboda, v jehož rámci žalobkyni svědčilo právo na přiměřenou délku řízení. Daňovou kontrolu tudíž Nejvyšší soud za součást daňového řízení považoval. Tento závěr Nejvyššího soudu (včetně závěru, že daňová kontrola je součástí daňového řízení) pak akceptoval i Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2404/21, vydaném v související věci, a vyplývá i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11.
Výše uvedené závěry nejsou v rozporu ani s žalovanou zmiňovanými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 334/02, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 Afs 144/2004, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 5 Afs 16/2004), které se vztahují k definici daňové kontroly, neboť ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, nepovažovaly daňovou kontrolu za samostatné řízení, ale jen za jeho součást, za jedno z procesních oprávnění správce daně, které se uplatňuje v průběhu daňového řízení. Daňová kontrola v rámci daňového řízení představuje fázi „dokazování“, kdy správce daně zkoumá předložené podklady a daňový subjekt může podávat námitky, vyjádření či doplňovat podklady, což mu po ukončení daňové kontroly do vydání dodatečných daňových výměrů již umožněno není (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 8 Afs 41/2013, nebo LICHNOVSKÝ, Ondřej, ONDRÝSEK, Roman a kol. Daňový řád. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 331–332). Zahájením daňové kontroly, která má vymezený předmět a rozsah, tedy začalo ve vztahu k žalobkyni doměřovací řízení, které následně bez nutnosti zahajovat další řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 8 Afs 41/2013) vyústilo ve vydání 24 dodatečných daňových výměrů, které byly následně k odvolání žalobkyně zrušeny. Jedná se tudíž o jedno doměřovací řízení, po celou jehož dobu byl daňový subjekt v nejistotě, jak doměřovací řízení dopadne, a zda při odvedení přezkoumávané daně za přezkoumávané období postupoval správně či nikoliv. Pokud žalovaná nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že daňové řízení je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž v něm účastníkům svědčí právo na přiměřenou délku řízení, uvedeným v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, tak Nejvyšší soud (tříčlenný procesní senát) neshledal na základě argumentace žalované důvody pro to, aby věc velkému senátu postoupil. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu a svůj odlišný názor zdůvodní. Žalovaná namítala rozpornost závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, který vycházel z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, č. j. 31 Cdo 2402/2020 (dále jen „rozsudek velkého senátu“), s řadou rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, nicméně sama zdůraznila, že pohled na tuto problematiku prošel dlouhým (20 let trvajícím) judikaturním vývojem. Za této situace tudíž nemůže vzájemnou rozpornost judikatury založit diskrepance mezi rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, který vycházel z nového judikaturního přístupu vyjádřeného v rozsudku velkého senátu, a dřívějšími rozhodnutími, které byly právě sjednocujícím rozsudkem velkého senátu překonány (srov. žalovanou namítané rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4815/2015, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016, a ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4561/2017) a které vycházely z překonaného závěru, že v daňovém (resp. správním) řízení (vyjma řízení o uložení daňového penále, které bylo posouzeno pro účely výkladu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jako řízení trestní a za počátek takového trestního řízení bylo považováno doručení rozhodnutí o uložení penále) účastníkům nesvědčí právo na přiměřenou délku řízení a vznik nemajetkové újmy tak spojovaly pouze s konkrétními průtahy v řízení. Další namítané rozsudky Nejvyššího soudu se týkaly zcela jiného typu nároku, a to náhrady majetkové škody vzniklé v důsledku konkrétních průtahů v řízení, nikoliv odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5454/2016, ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016), judikaturní rozpor tedy rovněž zakládat nemohou. Pokud žalovaná dále poukazovala na diskrepanci mezi takto vyvinutou judikaturou a (ve vztahu k rozsudku velkého senátu) pozdějším usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3922/2020, tak forma usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost v první řadě vylučuje, aby v něm mohl být vyjádřen právní názor, který by měl sjednocující význam ve smyslu §14 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích, a který by zakládal judikaturní rozpor (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17). Navíc toto usnesení, které bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2404/21, řešilo odškodnění za zcela jiný typ řízení (odvolací řízení, v rámci kterého bylo rozhodováno o poškozeným požadovaném převedení přeplatku na jedné dani na jiný druh daně) a na závěry rozsudku velkého senátu zcela odkazovalo, takže jeho závěry se nemohly do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, dostat.
Rozpornost nově ustálené judikatury Nejvyššího soudu a judikatury Ústavního soudu nemůže založit ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 819/18, a ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, na nález pléna Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 23/20, na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 3816/13, či na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, která se týkají zcela jiné právní problematiky. Navíc i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, vychází ze závěru, že daňové řízení včetně daňové kontroly představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, to však nic nemění na tom, že daňové řízení je řízením, jehož předmětem je základní právo (a to buď právo vlastnit majetek, nebo právo na informační autonomii jednotlivce, které je dotčeno v průběhu daňové kontroly), což právě zakládá právo účastníka takového řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že ohledně shora specifikované právní otázky nerozhoduje dovolací soud rozdílně, nýbrž došlo k judikaturnímu vývoji, s nímž se žalovaná neztotožňuje, nicméně Nejvyšší soud neshledal důvod, aby se od takto vyvinuté judikatury odchýlil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč určené podle §1 odst. 2 věty první, §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady hotových výdajů za tento jeden úkon právní služby podle §13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně. Žalovaná tedy je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč. Tuto náhradu je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu