ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3251.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3251/2022-106
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Z. P. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2104 C 15/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2022, č. j. 44 Co 24/2021-83, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2022, č. j. 44 Co 24/2021-83, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2020, č. j. 2104 C 15/2019-56, potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 40 727 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 105 727 Kč s příslušenstvím, připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 124/2012.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 2104 C 15/2019-56, řízení ve vztahu k částce 52 813 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 25. 7. 2019 do zaplacení zastavil (výrok I), dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 52 914 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 7. 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 105 727 Kč od 22. 5. 2019 do 25. 7. 2019 (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že žalobce byl účastníkem posuzovaného řízení, v němž vystupoval rovněž v procesní pozici žalobce, přičemž se žalobou podanou dne 30. 5. 2012 domáhal coby advokát vůči svému klientovi L. V. zaplacení částky 81 537,50 Kč z titulu odměny za zastupování jmenovaného v soudním řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 978/2003. Poté, co žalobce k výzvě soudu doplatil soudní poplatek ze žaloby a co byl dne 15. 10. 2012 ve věci vydán platební rozkaz, proti kterému L. V. podal dne 9. 11. 2012 odpor, se jmenovaný dne 7. 12. 2012 k žalobě vyjádřil, načež první jednání ve věci se u Okresního soudu Brno-venkov konalo dne 26. 2. 2013. V jeho průběhu byli účastníci řízení poučeni ve smyslu §118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu o nutnosti doplnění tvrzení a označení důkazů ke sporným položkám a jednání bylo poté odročeno na den 12. 3. 2013, během něhož žalobce krátkou cestou předložil soudu rozšíření žaloby o částku 228 393,50 Kč, a to za současné změny skutkových tvrzení. Za účelem rozhodnutí o připuštění navržené změny žaloby soud jednání odročil na den 9. 5. 2013, kdy změnu žaloby připustil. Jednání však bylo odročeno na den 25. 6. 2013, kdy se ale nekonalo, neboť k žádosti zástupce L. V. bylo odročeno na 3. 9. 2013. Další jednání proběhlo dne 8. 10. 2013, kdy byl žalobce opětovně soudem poučen podle §118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu. V reakci na žalobcem doplněná tvrzení a navržené důkazy pak L. V. požádal o lhůtu k zaujetí procesního stanoviska, přičemž současně vznesl námitku promlčení. V návaznosti na to bylo jednání odročeno na den 12. 11. 2013. Z důvodu nemožnosti připojení vyžádaného soudního spisu však toto jednání bylo následně odročeno na den 14. 1. 2014, kdy se nekonalo, neboť bylo k žádosti zástupce L. V. odročeno na 22. 1. 2014. V tento den jednání proběhlo, přičemž po provedení listinných důkazů a přednesů závěrečných návrhů stran bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na den 28. 1. 2014, a poté (z důvodu nemoci soudkyně) na den 30. 1. 2014, kdy byl rozsudek vyhlášen. Lhůta k odeslání písemného vyhotovení rozsudku byla následně prodloužena do 17. 3. 2014, kdy byl rozsudek procesním stranám též doručen.
4. Oba účastníci posuzovaného řízení se proti zmíněnému rozsudku odvolali ke Krajskému soudu v Brně, jemuž byl procesní spis předložen k rozhodnutí dne 29. 7. 2014. Usnesením ze dne 28. 11. 2016 tento krajský soud napadený rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodu jejího odlišného právního posouzení, jež bylo spojeno s potřebou doplnit dokazování k otázce vzniku zažalovaného nároku. Další jednání ve věci, nařízené po jejím vrácení Okresnímu soudu Brno-venkov na den 10. 5. 2017, bylo z důvodu zdravotní indispozice právního zástupce L. V. odročeno na 24. 5. 2017. Při tomto jednání vznesl žalobce námitku podjatosti soudkyně, přičemž se strany též vyjádřily k možnosti mimosoudního řešení sporu a byly vyzvány (v intencích zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu a podle §118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu) k doplnění tvrzení a návrhů důkazů. Za účelem rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti bylo jednání odloženo na neurčito, načež Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 7. 2017, č. j. 13 Nc 426/2017-171, rozhodl, že námitkou dotčená soudkyně z projednávání a rozhodnutí věci vyloučena není. Tato soudkyně nicméně byla od 1. 7. 2017 dočasně přidělena k výkonu své funkce ke Krajskému soudu v Brně, pročež další úkony ve věci konala zastupující soudkyně, která v srpnu 2017 vyzvala strany ke sdělení procesních stanovisek a k vyjádření se k možnosti mimosoudního vyřešení sporu. Strany v návaznosti na tuto výzvu soud informovaly, že mimosoudní jednání mezi nimi stále probíhá a požádaly o prodloužení lhůty k jeho dalšímu vedení. Obdobně se soud účastníků řízení dotázal v říjnu 2017, načež dne 23. 10. 2017 obdržel stejnou odpověď. Další dotazy na stav mimosoudního jednání soud účastníkům adresoval ve dnech 18. 12. 2017 a 25. 1. 2018, načež zástupce L. V. reagoval sdělením, že mimosoudní jednání stále probíhají a jejich výsledek sdělí soudu do konce února 2018. Vzhledem k tomu, že k další výzvě soudu ze dne 6. 3. 2018 zástupce L. V. dne 28. 3. 2018 sdělil, že k mimosoudní dohodě mezi stranami nedošlo, nařídil soud jednání ve věci na den 13. 6. 2018, které poté k žalobcově žádosti odročil na 11. 7. 2018 a posléze (tentokrát k žádosti zástupce L. V.) na den 25. 7. 2018. Ani toto jednání se však nekonalo, neboť usnesením ze dne 12. 7. 2018 soud nařídil první setkání s mediátorem, v důsledku čehož řízení na dobu tří měsíců přerušil a nařízené jednání odročil na neurčito. První setkání s mediátorem se uskutečnilo dne 24. 8. 2018, k zahájení mediace však nedošlo s tím, že strany se samy pokusí o smírné vyřešení věci. K výzvě soudu ze dne 6. 9. 2018 pak zástupce L. V. informoval soud o stále probíhajících jednáních, načež dne 8. 10. 2018 vzal žalobce se souhlasem L. V. žalobu zpět. Usnesením ze dne 25. 10. 2018, č. j. 25 C 124/2012-204, které nabylo právní moci dne 15. 11. 2018, proto Okresního soudu Brno-venkov řízení zastavil.
5. Žalobce svůj nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v tvrzené nepřiměřené délce posuzovaného řízení předběžně uplatnil u žalované dne 21. 11. 2018. Vzhledem k tomu, že žalovaná mu dne 25. 7. 2019 (tj. po podání žaloby v této věci) z uvedeného titulu vyplatila částku 52 813 Kč, vzal žalobce žalobu v tomu odpovídajícím rozsahu zpět, v reakci na což soud prvního stupně výrokem I svého rozsudku řízení podle §96 občanského soudního řádu ve vztahu k uvedené částce zastavil.
6. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jakož i ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve zbývajícím rozsahu (tj. co do částky 52 914 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 7. 2019 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení z částky 105 727 Kč za dobu od 22. 5. 2019 do 25. 7. 2019) žaloba důvodná není.
7. Co se týče složitosti posuzovaného řízení, které trvalo 6 let a 5,5 měsíce (od 30. 5. 2012 do 15. 11. 2018), soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že ve věci rozhodoval jednou okresní soud a jednou soud odvolací. Věc, jejímž předmětem byla odměna za právní služby, však byla po skutkové stránce „komplikovanější a časově náročnější“, a to vzhledem k rozsahu prováděného dokazování, přičemž žalobce v průběhu řízení zásadně změnil skutková tvrzení a soud musel zkoumat též platnost smlouvy o právní pomoci, dohodu o odměně a vznesenou námitku promlčení. Žalobce se na délce posuzovaného řízení podílel, když navzdory své profesi advokáta (nadto v řízení zastoupeného dalším advokátem) musel být soudem opakovaně vyzýván k tomu, aby splnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní (jednání konané dne 26. 2. 2013 muselo být v souvislosti s jeho žádostí o poskytnutí dodatečné lhůty za účelem porady s jeho tehdy nepřítomným právním zástupcem odročeno), přičemž současně s rozšířením žaloby při jednání konaném dne 12. 3. 2013 též podstatně změnil svá skutková tvrzení, pročež soud musel toto jednání odročit. V souvislosti s kritériem postupu orgánů veřejné moci během řízení soud konstatoval, že před vyhlášením prvostupňového rozsudku, kdy se ve věci konalo celkem šest jednání, soud postupoval v souladu s procesními předpisy. K nečinnosti nedošlo ani poté, co na podkladě podaného odvolání Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, když v této fázi řízení probíhala posléze úspěšná jednání stran o mimosoudním urovnání jejich sporu, k čemuž je soud také vedl. K průtahům tak došlo pouze ve fázi odvolacího řízení. Skutečnost, že kasační rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z odlišného právního názoru na platnost a určitost uzavřené dohody stran, přitom nesprávný úřední postup soudu prvního stupně nezakládá. Při hodnocení významu posuzovaného řízení pro poškozeného soud prvního stupně odmítl žalobcovo tvrzení, že uplatněný nárok představoval významný zdroj jeho příjmů, a to s poukazem na podstatu sporu a skutečnost, že výše odměny za poskytnuté právní služby se stala předmětem několika soudních sporů vedených mezi týmiž účastníky. Kromě toho byl dle soudu prvního stupně výsledek sporu pro žalobce velmi nejistý, pročež uzavření mimosoudní dohody a následné zpětvzetí žaloby, kterým žalobce předešel vzniku dalších nákladů řízení, bylo pro obě strany sporu ideálním řešením. Prvostupňový soud rovněž nesdílel žalobcův názor připodobňující posuzované řízení k pracovněprávnímu sporu. Žalobce totiž právní služby poskytoval jako advokát, tedy jako podnikatel na základě živnostenského oprávnění, svou advokátní činnost vykonával nejen pro L. V. a v právním vztahu s ním se nenacházel v závislém postavení. Význam sporu pro žalobce byl proto standardní či „spíše menší“.
8. Soud prvního stupně tudíž uzavřel, že zadostiučinění, které již žalobce od žalované obdržel ve výši 52 813 Kč (když žalovaná tuto částku vyčíslila za pomoci základní částky tohoto odškodnění ve výši 81 250 Kč odpovídající částce 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení a dále stejné částce za každý další rok tohoto trvání, kterou následně snížila o 35 % z důvodu složitosti řízení a podílu žalobce na jeho délce, zatímco zbývající shora zmíněná kritéria k žádné další modifikaci této částky již nevedla), je přiměřené okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy. Za současného konstatování, že na výši zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změny jejího kurzu, proto výrokem II svého rozsudku žalobu co do zbývajícího požadavku zamítl.
9. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II změnil jen tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci další částku 12 187 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky za dobu od 22. 5. 2019 do zaplacení, jakož i úrok z prodlení z již uhrazené částky 52 813 Kč v téže sazbě a za dobu od 22. 5. 2019 do 24. 7. 2014, zatímco ohledně zbývající částky ve výši 40 727 Kč s příslušenstvím tento rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k částce 85 000 Kč s příslušenstvím, o níž žalobce v průběhu odvolacího řízení svůj nárok na požadované odškodnění dále navýšil, a to s poukazem na nepřiměřenou délku tohoto odškodňovacího řízení, odvolací soud žalobu zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
10. Odvolací soud se předně ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o průběhu posuzovaného řízení, tak i s jeho právními závěry, v souladu s nimiž v posuzovaném řízení došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, v důsledku čehož žalobci náleží vůči žalované právo na odškodnění tím způsobené újmy relutárním plněním. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně týkajícím se výše základní částky tohoto odškodnění vyčíslené na 81 250 Kč. V souvislosti s hodnocením jednotlivých kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk však již nesouhlasil s úpravou této základní částky spočívající v jejím snížení o konečných 35 %, neboť dle jeho názoru je základní částku namístě redukovat pouze o celkových 20 %. Samotné složitosti posuzovaného řízení, související se skutkovou a procesní povahou projednávané věci, předně vyhovuje snížení základní částky o 30 %. Jednání poškozeného v průběhu tohoto řízení, které si vyžádalo opakované výzvy soudu k odstranění nedostatků v jeho skutkových tvrzeních, a dále spočívalo ve změně těchto skutkových tvrzení, v nedůvodně podané námitce podjatosti soudkyně, v opakovaných žádostem o poskytnutí časového prostoru pro mimosoudní jednání s protistranou, jakož i v opakovaných žádostech o odročení jednání, pak odpovídá dalšímu snížení této základní částky o 10 %. K těmto snížením však přistupuje též potřeba základní částku zvýšit, a to o 20 % odrážejících postup soudu během řízení, jenž byl ve fázi odvolacího řízení zatížen průtahem trvajícím od 29. 7. 2014 do 28. 11. 2016. Z pohledu zbývajícího kritéria představovaného významem posuzovaného řízení pro poškozeného pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně důvody pro další modifikaci výše odškodnění neshledal. Takto odvolací soud dospěl k výsledné částce 65 000 Kč, na kterou žalobcův nárok vyčíslil. Za situace, kdy žalobkyně již žalobci zaplatila částku 52 813 Kč, mu proto vůči ní nadále svědčí právo na zaplacení zbývající částky 12 187 Kč. Ve vztahu k této částce spolu s požadovaným příslušenstvím proto odvolací soud cestou částečné změny zamítavého výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhověl.
11. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolacím řízení svůj požadavek navýšil o dalších 85 000 Kč s příslušenstvím, což odůvodnil nepřiměřenou délkou aktuálního kompenzačního řízení, odvolací soud dále konstatoval, že délka tohoto řízení, jež započala předběžným uplatněním nároku u žalované dne 21. 11. 2018, přičemž řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, z toho u odvolacího soudu od 11. 2. 2021 do 20. 4. 2022, není k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu, tj. ke dni 20. 4. 2022, nepřiměřeně dlouhá. Na délce tohoto řízení se totiž ve fázi, která byla vedena před odvolacím soudem, nepříznivě projevila omezení v možnosti nařizování jednání související s pandemií COVID-19, což nelze přičítat k tíži žalované. Odvolací soud se proto dalším posuzováním odpovídající formy satisfakce ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk, jakož i hodnocením jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk nezabýval, a žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním.
13. V něm žalobce předně zformuloval otázku, zda je hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení přezkoumatelné, a to vzhledem k tomu, že odvolací soud neuvedl žádné důvody, proč považoval posuzované řízení za skutkově i procesně složité, nevypořádal se s odvolací argumentací předloženou žalobcem a nezdůvodnil, proč dané kritérium hodnotil jinak, než jak jej zhodnotil soud prvního stupně. Při řešení předmětné otázky se tak odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudky ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, a ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 588/2021, jakož i od judikatury Ústavního soudu reprezentované nálezy ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1041/14, nebo ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17. V souvislosti s řešením této otázky mělo dle žalobce nevypořádáním se s jeho argumentací dojít rovněž k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
14. Přípustnost svého dovolání žalobce dále dovodil ze skutečnosti, že se odvolací soud při řešení otázky kritéria jednání poškozeného v posuzovaném řízení odchýlil od Stanoviska, když v napadeném rozhodnutí základní částku přiměřeného zadostiučinění z tohoto důvodu snížil o 10 %. Odvolací soud měl totiž žalobci nesprávně přičíst k tíži využití prostředků určených k uplatňování a bránění jeho práv. Žalobce též rozporoval, že by jakkoli přispěl k průtahům v posuzovaném řízení nebo že by se v něm dopouštěl obstrukčního jednání. Naopak se měl snažit zamezit dalšímu protahování řízení a využít prostředků k odstranění průtahů v řízení. Tyto žalobcovy námitky však odvolací soud nezohlednil.
15. Další otázkou, kterou žalobce v dovolání vymezil a při řešení které se měl odvolací soud rovněž odchýlit od ustálené judikatury odvolacího soudu, je otázka, zda odvolací soud správně posoudil kritérium postupu soudů v posuzovaném řízení, v souvislosti s nímž částku přiměřeného zadostiučinění navýšil o 20 %. Zde měl odvolací soud pochybit tím, že konání celkem šesti jednání, která prvostupňový soud ve věci nařídil, zhodnotil jako souladné se zákonem, přičemž současně nesprávně interpretoval vliv soudu na uzavření mimosoudní dohody mezi stranami, načež jediné pochybení soudu spojil toliko s průtahem v odvolacím řízení. I v tomto případě se pak odvolací soud se žalobcovou argumentací týkající se dotčené otázky řádně nevypořádal.
16. Podané dovolání je dle žalobcova názoru přípustné i ve vztahu k otázce hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného, neboť odvolací soud dostatečně nespecifikoval důvod, proč základní částku přiměřeného zadostiučinění z pohledu tohoto kritéria nijak nemodifikoval, a současně nevzal v potaz žalobcovu argumentaci vycházející z jeho tvrzení, že žalobou uplatněný nárok představoval významný zdroj jeho příjmů.
17. Výpočet celkové částky přiměřeného zadostiučinění dále žalobce označil za nesrozumitelný a zmatečný, neboť odvolací soud měl dle odůvodnění napadeného rozhodnutí dospět k výsledné částce tak, že základní částku odškodnění ve výši 81 250 Kč „navýšil“ o 20 %. Tento postup by však správně vedl k částce 97 500 Kč, nikoliv k částce 65 000 Kč, na kterou odvolací soud konečné zadostiučinění stanovil.
18. Pochybení odvolacího soudu dále žalobce spatřoval i v tom, jak naložil s jeho požadavkem na navýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky probíhajícího kompenzačního řízení, když toto řízení nezhodnotil z pohledu všech kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk, nýbrž se omezil pouze na kritérium postupu soudu v tomto řízení, které hodnotil v souvislosti s omezeními způsobenými pandemií COVID-19, přičemž svou úvahu ani náležitě nekonkretizoval. Tím se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudky ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, a ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2716/2019.
19. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení, nebo aby tento rozsudek změnil tak, že žalobci požadovanou náhradu nemajetkové újmy přizná.
20. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
22. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky upravené v §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
23. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Ve vztahu k té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn tak, že žalobě bylo co do částky 12 187 Kč s příslušenstvím, jakož i co do příslušenství z částky 52 813 Kč za dobu od 22. 5. 2019 do 24. 7. 2019 vyhověno, však v případě žalobce uvedená podmínka zjevně splněna není. V rozsahu, v němž žalobcovo dovolání směřuje i proti tomuto výroku napadeného rozsudku, se tudíž jedná o dovolání subjektivně nepřípustné, pročež je Nejvyšší soud v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
27. V části dovolání, v níž žalobce namítá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí neprávně hodnotil kritérium postupu soudů v posuzovaném řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, však toto dovolání obsahové požadavky plynoucí z uvedeného ustanovení nesplňuje, neboť se v něm žalobce omezil pouze na konstatování, že „řešení tohoto kritéria odvolacím soudem není souladné s konstantní judikaturou dovolacího soudu“, aniž však blíže specifikoval, od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud dle jeho názoru odchýlil.
28. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně judikuje, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo i Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17) se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
29. Namístě je poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Ústavní soud přitom Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
30. Tentýž závěr o nevyhovění obsahovým požadavkům, jež jsou na dovolání kladeny, platí i ve vztahu k další žalobcově námitce týkající se nesprávného hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. V souvislosti s ní totiž žalobce vůbec nevymezil, který předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. je dle jeho názoru naplněn.
31. Dovolání tedy v dotčených částech nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
32. Otázka týkající se posouzení kritéria jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od Stanoviska, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Zohlednil-li odvolací soud v rámci zmíněného kritéria takové jednání žalobce, které spočívalo v nutnosti opakovaného dodatečného doplňování žalobních tvrzení, k němuž musel být soudem vyzýván s tím, že tato tvrzení posléze významně měnil, jakož i v podání nedůvodné námitky podjatosti soudkyně a v opakovaných žádostech o prodloužení stanovených lhůt a o odročení nařízených jednání, přičemž je zhodnotil jako skutečnosti, které měly negativní vliv na délku posuzovaného řízení, což následně promítl do snížení základní částky, neodchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2914/2020, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021. V části v níž žalobce uvedl, že namísto toho, aby přispěl k délce posuzovaného řízení, se svým aktivním přístupem naopak snažil zamezit jeho dalšímu protahování, pak svou dovolací námitku staví na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu, čímž uplatňuje nepřípustný dovolací důvod, neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
33. Podané dovolání pak není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
34. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť při řešení otázky přezkoumatelnosti závěrů, které odvolací soud vyslovil v napadeném rozhodnutí ve vztahu k hodnocení kritéria složitosti řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, jakož i při řešení otázky hodnocení přiměřenosti délky aktuálního kompenzačního řízení, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
IV. Důvodnost dovolání
35. Dovolání žalobce je důvodné.
36. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
37. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
38. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
39. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem zakotveným v citovaném §157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Přitom platí, že je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat i s argumentací účastníků řízení, a to způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18). Pakliže tak soudy neučiní, byť je řešení námitky účastníka pro výsledek sporu významné, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost, přičemž řízení současně zatíží vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005).
40. Z ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu se podává, že soud sice není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, avšak uvedené platí jen potud, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Uvedené závěry přitom musí nutně platit i v situaci, kdy odvolací soud bezdůvodně pomine nosnou skutkovou nebo právní argumentaci soudu prvního stupně a v důvodech svého rozhodnutí se s ní bez bližšího vysvětlení nevyrovná (k tomu srov. žalobcem přiléhavě poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 588/2021).
41. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).
42. V posuzovaném případě však napadené rozhodnutí v části, v níž odvolací soud hodnotí kritérium složitosti posuzovaného řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, požadavkům, jejichž dodržením citovaná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu podmiňuje jeho přezkoumatelnost, nevyhovuje. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který s poukazem na složitost posuzovaného řízení a chování poškozeného v jeho průběhu snížil základní částku odškodnění souhrnně o celkových 35 %, aniž rozlišil, jaký podíl tohoto snížení připadá na zmíněnou složitost a jaký je přičítán jednání poškozeného. Svůj závěr o tom, že na samotné kritérium složitosti posuzovaného řízení připadá snížení základní částky o 30 %, přitom odůvodnil stručným konstatováním, že se tak děje „s ohledem na složitou skutkovou a procesní povahu věci“ (srov. body 12 a 13 odůvodnění napadeného rozsudku). Na podkladě jakých konkrétních skutkových zjištění k závěru o vyšší skutkové a procesní složitosti posuzovaného řízení dospěl, však již odvolací soud neobjasnil. Nikterak přitom nezareagoval ani na odvolací námitku, jejímž prostřednictvím žalobce brojil proti závěru prvostupňového soudu o tom, že posuzovaná věc byla po skutkové stránce komplikovanější a časově náročnější, přičemž argumentoval, že takovéto hodnocení soudu prvního stupně neobstojí, bylo-li založeno především na poukazu na nutnost dokazování skutečností, jež byly mezi účastníky posuzovaného řízení sporné (viz bod 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), neboť tato činnost představuje standardní náplň každého soudního řízení. Popsaný nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku byl přitom žalobci zjevně na újmu při formulaci adekvátních dovolacích námitek vztahujících se k dotčené právní otázce a tím i při uplatnění jeho práv dovolatele ve smyslu výše uvedené judikatury.
43. Nejvyšší soud proto uzavírá, že odůvodnění napadeného rozsudku v dotčené části nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i na něj navazujícího právního posouzení, pročež se jedná o rozsudek, který je v této části nepřezkoumatelný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016).
44. Ve vztahu k otázce hodnocení přiměřenosti délky nyní probíhajícího kompenzačního řízení pak z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jež je představována např. rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, a ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, nebo usnesením ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, plyne, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení. Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je proto nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení dalších kritérií, jež jsou v §31a odst. 3 OdpŠk upravena (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022).
45. Navzdory těmto judikatorním závěrům však odvolací soud posouzení otázky přiměřenosti délky probíhajícího kompenzačního řízení omezil pouze na zhodnocení jediného kritéria upraveného v §31a odst. 3 OdpŠk, a totiž na zhodnocení postupu soudu během řízení, když délku odvolacího řízení trvajícího od 11. 2. 2021 do 20. 4. 2022 ospravedlnil existencí omezení souvisejících s opatřeními přijatými v souvislosti s pandemií COVID-19, načež dospěl k závěru, že délka tohoto kompenzačního řízení není nepřiměřená. Přestože současně uvedl, že tento závěr přijal „s přihlédnutím ke všem okolnostem případu“, o žádných dalších okolnostech, jež by byly z pohledu zbývajících kritérií vymezených v §31a odst. 3 OdpŠk pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení významné, se již odvolací soud ve svém rozhodnutí nezmínil. Jeho právní posouzení dotčené otázky je tedy neúplné, a tudíž nesprávné.
46. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto smyslu se dovolací soud zabýval námitkou žalobce týkající se údajné zmatečnosti výpočtu konečné částky přiznaného zadostiučinění. Dospěl přitom k závěru, že žalobce sice přiléhavě odvolacímu soudu vytkl chybu vyskytující se v dotčené části odůvodnění jeho rozhodnutí, když namísto správného údaje o „snížení“ základní částky zadostiučinění ve výši 81 250 Kč o 20 % na konečných 65 000 Kč, se v bodě 14 tohoto odůvodnění objevil údaj o „navýšení“ základní částky o zmíněný procentuální podíl, jedná se však toliko o zřejmou nesprávnost v psaní, která v kontextu se zbývajícími částmi odůvodnění sama o sobě srozumitelnost ani správnost vlastního výpočtu významně neovlivnila. Svědčí o tom ostatně i obsah podaného dovolání, z něhož je nepochybné, že žalobce navzdory uvedené nepřesnosti způsob, jakým odvolací soud k vyčíslení konečné částky dospěl, bez obtíží správně pochopil a identifikoval. Dovolací soud proto neshledal, že by uvedená nesprávnost představovala vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
47. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v souladu s §243e odst. 1 o. s. ř. v části specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
48. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, který byl v tomto rozsudku vysloven.
49. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu