ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3286.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3286/2022-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce I. S. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Františkem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Píškova 1958/36, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 931 142,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 71/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 12 Co 43/2022-378, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení původně domáhal vůči žalované zaplacení částky 2 441 000 Kč s příslušenstvím. Poté, co vzal podanou žalobu částečně zpět ohledně částky 941 000 Kč s příslušenstvím (ve vztahu k níž bylo řízení následně částečně zastaveno) a co byl jeho požadavek v části představované částkou 568 857,42 Kč s příslušenstvím pravomocně zamítnut, byl další předmět řízení tvořen pouze částkou 931 142,58 Kč s příslušenstvím. Její přiznání žalobce požadoval z titulu náhrady újmy, kterou utrpěl na svém zdraví v souvislosti se svým nezákonným trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 16/2015, v jehož závěru byl žalobce zproštěn obžaloby. Tato částka konkrétně sestávala z částky 898 688,18 Kč připadající na náhradu žalobcova ztížení společenského uplatnění a z částky 32 454,40 Kč odpovídající náhradě bolestného.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 15 C 71/2019-348, žalobu zamítl (výrok I), dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II) a současně jej zavázal i k náhradě nákladů řízení, které platil stát (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Byl-li součástí žalobního požadavku nárok na zaplacení částky 32 454,40 Kč, kterou žalobce požadoval jako náhradu za utrpěnou bolest, zatímco zbývající část předmětu řízení, o němž odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl, připadá na odlišný nárok představovaný náhradou za ztížení žalobcova společenského uplatnění, je tedy v souladu s uvedenými závěry namístě uzavřít, že podané dovolání není ve vztahu k nároku na náhradu bolestného podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť jeho výše nepřesahuje částku 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztah.
Dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a dále v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to s ohledem na znění §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Nejedná-li se o případ, kdy řešení konkrétní právní otázky přijaté v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu bude na straně jedné shledáno v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, a současně zde bude dán odlišný důvod přípustnosti dovolání z pohledu judikatury soudu dovolacího (tj. buď tatáž otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo již dříve vyřešená otázka by měla být dovolacím soudem nadále posouzena jinak), totiž z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k téže otázce splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Popsaným požadavkům však podané dovolání ve zbývající části nevyhovělo. Žalobce se zde totiž po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a shrnutí obsahu rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího, jakož i po následné kritice postupu odvolacího soudu a jeho závěru týkajícího se otázky absence vztahu příčinné souvislosti mezi žalobcovým trestním stíháním a vznikem tvrzené újmy, omezil jen na citaci celého ustanovení §237 o. s. ř., aniž by specifikoval, ke které ze čtyř vzájemně se vylučujících variant přípustnosti dovolání, jež jsou v uvedeném ustanovení upraveny, se jím zpochybňované řešení zmíněné otázky konkrétně vztahuje.
Dovolání žalobce tedy nelze ve zbývající části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu