ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1778.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1778/2023-2504
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně UIP, Ltd. , se sídlem ve Spojených státech amerických, 35 00 South Dupont Highway, Dover, Delaware 19901, zastoupené Mgr. Janem Balarinem, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, proti žalované České spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62 (identifikační číslo osoby 452 44 782), zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křížovnické nám. 193/2, o 992 829 841 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 182/2010-2463, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2023, č. j. 29 Co 445/2022-2482, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení 992 829 841 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody.
Podáním ze dne 8. 3. 2022 žalobkyně navrhla, aby na její místo vstoupila do řízení obchodní společnost Ramupilo SE, se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Mikuláše z Husi 382/12, identifikační číslo osoby 118 88 261 (dále jen „společnost Ramupilo SE“. Návrh odůvodnila tím, že dne 25. 1. 2022 s uvedenou společností uzavřela smlouvu, kterou jí postoupila žalovanou pohledávku s příslušenstvím; uvedená společnost tak vstoupila do všech jejich práv a povinností.
Usnesení ze dne 22. 3. 2022, č. j. 20 C 182/2010-2398, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 připustil, aby společnost Ramupilo SE vstoupila do řízení namísto dosavadní žalobkyně, Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2022, č. j. 20 C 182/2010-2430, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, aby doručil žalované návrh žalobkyně na postup podle §107 o. s. ř., což dosud neučinil.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. 10. 2022, č. j. 20 C 182/2010-2463, připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila společnost Ramupilo SE. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že byly splněny všechny formální předpoklady pro procesní nástupnictví. Důvody, které by odůvodňovaly závěr, že navrhovaný postup je zneužitím práva, neshledal. Pouhá skutečnost, že výše společnost Ramupilo SE byla založena teprve v září 2021, k takovému závěru nepostačuje.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2023, č. j. 29 Co 445/2022-2482, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se vstup společnosti Ramupilo SE na místo dosavadní žalobkyně nepřipouští.
Vyšel ze zjištění, že jde o skutkově i právně složitý spor trvající 12 let, kdy v řízení byla žaloba opakovaně (doposud nepravomocně) zamítnuta a náklady řízení, které vznikly žalované, přesahují 20 milionů Kč. Procesní nástupce žalobkyně nevykazuje ve veřejně přístupných informačních zdrojích žádnou aktivitu, nezaložil do sbírky listin obchodního rejstříku účetní závěrky, není známo, že by vlastnil jakýkoli majetek a jako obchodní společnost vznikl zhruba měsíc před uzavřením smlouvy o postoupení předmětné pohledávky. Žalobkyně jeho bonitu nikterak neosvědčila, o úhradě ceny za postoupenou pohledávku nic netvrdí (a neprokazuje) a ekonomický zájem na postoupení pohledávky je nejasný. Okolnost, že procesní nástupce má sídlo v České republice, neskýtá záruku dobytnosti případné budoucí pohledávky za žalobkyní. Odvolací soud s podporou závěrů dovozených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3064/2018, uzavřel, že v projednávané věci jsou přítomny takřka všechny prvky skutkového stavu, které jsou postihovány jako suspektní okolnosti; proto dovodil, že v případě vstoupení společnosti Ramupilo SE do řízení na místo žalobkyně je důvodné podezření ze zhoršení dobytnosti případné pohledávky žalované z titulu náhrady nákladů řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního nástupnictví odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, či sp. zn. 32 Cdo 2851/2019, jestliže „formálně nezkoumal podmínky pro odmítnutí návrhu na procesní nástupnictví v singulární sukcesi, které odvolací soud dovodil nad rámec podmínek vyplývajících přímo ze zákonné úpravy, a sice zda je zřejmé, že žalobce bude v řízení neúspěšný a zda nový žalobce nebude schopen splnit povinnost k náhradě nákladů řízení“ . Rozhodovací praxi dovolacího soudu nerespektoval ani stran požadavku na zhoršení dobytnosti případné pohledávky žalované z titulu náhrady nákladů řízení; ta musí být objektivně dána, aby bylo možné uvažovat o aplikaci jinak mimořádného odmítnutí návrhu na procesní nástupnictví při singulární sukcesi. Dovolatelka prosazuje, že „ze spisu je zřejmé, že při navrhovaném procesním nástupnictví fakticky nemůže ke zhoršení postavení žalované dojít, když na místo cizozemského subjektu, který nevlastní v České republice žádný majetek, a vymáhání pohledávky by bylo možné jen na základě uznání rozhodnutí v domovském státě, má do řízení vstoupit subjekt, který je možné postihnout nařízením exekuce přímo v České republice“ .
Žalovaná se vyjádřila k námitkám žalobkyně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Výtkou, že odvolací soud „formálně nezkoumal podmínky pro odmítnutí návrhu na procesní nástupnictví v singulární sukcesi “, dovolatelka nezpochybnila právní závěry odvolacího soudu, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. K nim však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013 , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014 , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014 ).
Odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe shledává dovolatelka v tom, že odvolací soud nerespektoval, že aby bylo možné uvažovat o aplikaci jinak mimořádného odmítnutí návrhu na procesní nástupnictví při singulární sukcesi, musí být objektivně dáno zhoršení dobytnosti případné pohledávky žalované z titulu případné náhrady nákladů řízení.
Podle §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
Podle §107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí (srov. usnesení ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Cdo 708/2002, uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 29 Cdo 988/2007, usnesení soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1382/2010). Formální soudní přezkum je omezen na to, zda nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práv a povinností, zda označená právní skutečnost je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práv a povinností, o které v řízení jde, a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Soud naopak neřeší otázky, zda existuje právo, jež mělo být převedeno, respektive zda náleží původnímu věřiteli (žalobci) a skutečně podle platné postupní smlouvy přešlo na nového věřitele. Soud řeší tyto otázky až při meritorním rozhodnutí, neboť v opačném případě, tedy při zkoumání těchto otázek ve fázi rozhodování podle §107a o. s. ř. by došlo k předjímání ve věci samé. Platností smlouvy o postoupení pohledávky při zkoumání procesního nástupnictví se soud nezabývá, neboť se jedná o posouzení věci samé, k němuž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, publikované pod č. 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Návrh na vstup účastníka musí být podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadní žalobkyně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1242/2004; srov. shodně DRÁPAL, L. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 736.).
Ve výjimečných případech může soud založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2851/2019). Před rozhodnutím o návrhu podaném podle §107a o. s. ř. je totiž třeba zkoumat, zda nedošlo k postoupení pohledávky, které lze považovat za zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku však nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 46/2012“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2560/2012, usnesení ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015, nebo jeho rozsudek ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 933/2013).
Rovněž Ústavní soud zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na §2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Měly by proto zhodnotit možnost účelového postoupení pohledávky zejména vzhledem k nejasným a podivným okolnostem předcházejícím návrhu podle §107a o. s. ř. a měly by soustředit svou pozornost i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení (jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd.) a na případném podezřelém základě by se měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky - procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky - mohou pro dané řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici protistrany. Výše popsaný postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v §107a odst. 2 o. s. ř. pak přichází v úvahu pouze v případech zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11).
Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle §107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. např. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, a ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014). Není zcela standardní a vyžaduje si pozornost při rozhodování o návrhu podle §107a o. s. ř, dojde-li k postoupení pohledávky, která je předmětem dlouhotrvajícího a poměrně složitého soudního sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013). Dále lze přihlédnout k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání či k obtížně zjistitelné bonitě postupníka (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015).
Na právní závěry dovozené v R 46/2012 navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž dovodil, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle §107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být patrné, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnu stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle §107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. Závěr Nejvyššího soudu dovozený v R 46/2012, podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., je třeba pojímat tak, že závěr o možném neužití návrhu za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2851/2019).
Promítnuto do poměrů projednávané věci, odvolací soud – vycházeje ze zjištění, že jde o složitý a dlouholetý spor, kdy náklady řízení žalované přesahují 20 milionů Kč, a že postupníkem je subjekt, který nevykazuje ve veřejně přístupných informačních zdrojích žádnou aktivitu, nezaložil do sbírky listin obchodního rejstříku účetní závěrky, není známo, že by vlastnil jakýkoli majetek (jeho bonita není nikterak osvědčena) a jako obchodní společnost vznikl přibližně měsíc před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky - postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 , ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013 , ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012 , ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2668/2017, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3064/2018, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2851/2019), a jakož i se závěry dovozenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11), jestliže návrh žalobkyně na singulární sukcesi zamítl, shledal-li, že důvody pro mimořádný postup podle ustanovení §2 o. s. ř. převažují.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu