ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2939.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2939/2021-283
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, proti žalovanému J. S. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230/19, o zaplacení 90.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 111/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, č. j. 11 Co 380/2020-217, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 97.526,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Nykodýma, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 7. 2020, č. j. 14 C 111/2018-119, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 90.000.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 4 % p. a. z této částky od 1. 3. 2012 a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 8. 2016, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 11 Co 380/2020-217, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že se zamítá žaloba ve znění, aby žalovaný byl povinen plnit částku 90.000.000,- Kč s uvedeným příslušenstvím na účet L. M. č. XY, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o nákladech řízení státu.
Soudy vyšly mimo jiné ze zjištění, že žalobkyně byla pověřena správou zajištěných pohledávek po L. M. (zemřelém 9. 3. 2013) opatřením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 28. 11. 2014, č. j. 2 VZV 1/2012-4146, a vymáháním práv spojených s těmito pohledávkami; tyto pohledávky byly zajištěny usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci dne 28. 11. 2014, č. j. 2 VZV 1/2012-4136. Pod položkou 4 byl uveden dlužník J. S. a jistina 90.000.000,- Kč z titulu půjčky mezi ním a věřitelem L. M. se splatností 28. 4. 2016. Uvedené usnesení bylo vydáno ve věci obviněného A. K. a dalších (mezi nimi i L. M., zemřelého 9. 3. 2013) a byly jím zajištěny majetkové hodnoty a pohledávky, jejichž majitelem byl L. M. a jehož právním nástupcem se stala jeho jediná dědička B. Č. (vůči níž bylo zajišťovací usnesení vydáno). B. Č. jako majiteli zajištěných jiných majetkových hodnot a pohledávek bylo zakázáno, aby s nimi nakládala, a dlužníkům (pod bodem 4 žalovanému J. S.) bylo uloženo, aby místo plnění majiteli jiných majetkových hodnot složili plnění na účet, jehož majitelem byl L. M. Dluh zemřelého L. M. z titulu předmětné smlouvy o půjčce není uveden v soupisu dědictví; dědička B. Č. podepsala dne 21. 11. 2014 prohlášení adresované žalovanému S., z něhož vyplývá, že L. M. ke dni úmrtí pohledávku z titulu půjčky vůči žalovanému S. ve výši 90.000.000,- Kč neevidoval, neboť tato byla postoupena třetí osobě a nestala se proto ani součástí aktiv dědictví. V řízení se jedná o původní pohledávku z titulu smlouvy o půjčce z 22. 8. 2011, jíž věřitel (zemřelý) L. M. půjčil S. částku 90.000.000,- Kč, o níž panuje přesvědčení, že pochází z trestné činnosti. Dle opisu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 12. 2011 postoupil postupitel L. M. pohledávku z titulu uvedené smlouvy o půjčce na postupníka Prologis Hotel Verwaltungs und Management Anstalt.
Soud prvního stupně zamítl žalobu pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně s odůvodněním, že předmětná pohledávka nebyla součástí aktiv dědictví a dědička B. Č. se tak nemohla stát jejím vlastníkem. Byla-li tato pohledávka před smrtí L. M. a tři roky před vydáním usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci postoupena na třetí osobu, pak usnesení státního zastupitelství není kvalifikovaným aktem k založení aktivní legitimace žalobkyně v této věci, neboť nemá validitu zvrátit vůli původního majitele pohledávky tuto převést na nového nabyvatele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně není aktivně legitimována z důvodu, že L. M. postoupil pohledávku z předmětné smlouvy o půjčce na třetí osobu před zahájením trestního řízení a před vydáním zajišťovacího usnesení Vrchního státního zastupitelství. Dále se soustředil na námitky žalobkyně vůči smlouvě o postoupení pohledávek. Doplnil dokazování o zjištění, zda a kdy L. M. oznámil žalovanému postoupení pohledávky z titulu předmětné smlouvy o půjčce a o znalecký posudek znalce PhDr. Valešky k prokázání pravosti podpisů L. M. na smlouvě o postoupení pohledávek (jejím českém a anglickém originále). Dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena platně, nabyla účinnosti a je opatřena pravými podpisy L. M.; L. M. tak v době rozhodnutí státního zastupitelství o zajištění této pohledávky nebyl jejím vlastníkem, a toto rozhodnutí proto není způsobilé založit povinnost žalovaného plnit pohledávku složením na tam specifikovaný účet (resp. ve změně žaloby specifikovaný účet zemřelého L. M.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešeny. Formuluje následující otázky
- zda je zajištění ve smyslu §79a a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění účinném do 31. 5. 2015 (dále jako „trestní řád“), činěno výhradně k majetkovým právům konkrétní osoby k předmětné věci nebo k věci jako takové,
- zda je z pohledu výkonu povinností ve smyslu §10 odst. 1 zákona č. 279/2003 Sb. relevantní, zda osoba, jíž byla věc odňata, je vlastníkem dané věci a zda je tedy aktivní věcná legitimace správce zajištěného majetku odvozována výhradně od osoby, jíž byla věc odňata z dispozice,
- zda je nezbytné vykládat pojem „vlastník“ v ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 279/2003 Sb. tak, že jde o osobu, jíž byla věc odňata, a nikoliv o osobu, jíž svědčí právní vlastnictví věci.
Vytýká soudům zejména to, že vůbec nereflektovaly právní úpravu obsaženou v trestním řádu a v zákoně č. 279/2003 Sb. Prosazuje, že v rámci zajištění majetku dle trestního řádu nedochází ke změně vlastnického práva k věci (zde pohledávce), ale pouze dočasnému omezení možnosti uplatňovat některá práva k pohledávce nebo vykonávat s tím související povinnosti. Má za to, že z pohledu zajištění není významné, kdo je faktickým vlastníkem, případně detentorem věci (pohledávky). Akcentuje, že smyslem zajištění je zatímně zajistit pohledávku pro účely trestního řízení a řešení otázky, kdo je jejím vlastníkem, proto není relevantní. Je toho názoru, že dle příslušné právní úpravy dochází k zajištění věci a nikoliv „konkrétních majetkových práv přímo identifikované osoby“ . Pro existenci a trvání zajištění tak není podstatné, kdo je faktickým a právním vlastníkem zajištěné věci; to je podstatné teprve pro případ rozhodování o ukládání trestů, popř. ukládání ochranných opatření jako např. zabrání nebo odnětí věci. Proto je i v případě občanskoprávního řízení o žalobách na zaplacení finančních částek z titulů zajištěných pohledávek irelevantní, zda osoba, u níž byly pohledávky formálně zajištěny, je právním vlastníkem takových pohledávek. Žalobkyně je přesvědčena, že v §10 odst. 3 zákona č. 279/2003 Sb. zákonodárce výslovně vyjádřil záměr „neodvozovat práva správce zajištěného majetku od práv osob, jímž byly věci odňaty v rámci rozhodnutí o zajištění, ale od práv, jaká by svědčila vlastníku věci“ . Domnívá se, že jakýkoliv jiný výklad institutu zajištění než jí prezentovaný by vedl k vyprázdnění tohoto institutu a k faktickému znemožnění realizace výkonu daného zajištění. Pro samotné zajištění, jeho existenci a výkon, resp. pro posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně, je podstatné zjistit pouze čtyři základní skutečnosti – totiž zda pohledávka existuje, zda je předmětem zajištění, zda zajištění trvá a kdy byla případně pohledávka splatná. Předmětem zajištění v nyní projednávané věci je pohledávka ve výši 90.000.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce z 22. 8. 2011 a nikoliv majetková práva zemřelého L. M., resp. jeho nástupkyně B. Č. k této pohledávce, přičemž odvolací soud pro vyhovění žalobě potřeboval učinit pouze zjištění, že předmětná pohledávka existuje, že zajištění trvá a že žalobkyně byla pověřena její správou, a jsou tedy splněny všechny podmínky pro to, aby se namísto oprávněné osoby domáhala jejího zaplacení. Pro uvedené svědčí i formulace ukládající povinnost složit předmět pohledávky na zajištěný bankovní účet a nikoliv jejímu majiteli obsažená v inkriminovaném usnesení vrchního státního zastupitelství. Konečně žalobkyně brojí rovněž proti obsahu znaleckého posudku PhDr. Valešky a závěrům, které na jeho základě odvolací soud učinil. Znalecký posudek označuje za nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný. Pokud odvolací soud vady znaleckého posudku a výhrady, které vůči němu žalobkyně měla, nezohlednil v odůvodnění svého rozhodnutí, pak své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti, čímž porušil její právo na spravedlivý proces deklarované v této souvislosti v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/01 nebo III. ÚS 360/96. Nevypořádal-li se s jejím návrhem na vypracování revizního znaleckého posudku, postupoval v rozporu se závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 437/03 a II. ÚS 1738/16. Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytýká, že se v napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi jejími námitkami a nevyvrátil její argumentaci obsaženou zejména v podání z 23. 9. 2020; napadené rozhodnutí tak nesplňuje kritéria náležitého odůvodnění stanovená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010. V této souvislosti dovolatelka připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 968/18, podle něhož porušení povinnosti vypořádat se s námitkami účastníků představuje porušení práva na spravedlivý proces, přičemž porušení práva na spravedlivý proces je samostatným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019). Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl. Zdůraznil, že L. M. nebyl od 28. 12. 2011 vlastníkem zajišťované pohledávky a tato se nestala součástí aktiv dědictví. Žalobkyně tak nemůže odvozovat svoji aktivní legitimaci k podání žaloby od dědičky B. Č., vůči níž bylo vydáno zajišťovací usnesení vrchního státního zastupitelství, které navíc obsahuje nepravdivé prohlášení, že splněním zajištěné pohledávky na zajišťovací účet by zanikla povinnost žalovaného plnit na předmětný dluh z titulu smlouvy o půjčce. Žalovaný je přesvědčen, že i po splnění na označený účet by zůstal postupníkovi zachován nárok vůči němu z titulu smlouvy o půjčce, resp. smlouvy o postoupení pohledávky z jejího titulu (a tedy by hrozilo duplicitní vymáhání, resp. hrazení dlužné částky). Otázku, kterou žalobkyně má za dovolacím soudem dosud neřešenou, označuje za irelevantní. Upozorňuje, že ve skutkově a právně obdobné věci vydalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci usnesení ze dne 21. 4. 2015, č. j. 2VZV 1/2012-4728, jímž zrušilo zajištění jiné majetkové hodnoty – pohledávky za společností F. G., jejímž původním majitelem byl rovněž L. M., a učinilo tak s odůvodněním, že byla-li tato pohledávka za života L. M. postoupena na třetí osobu (a proto ani nebyla předmětem dědictví), neměla být vůbec předmětem zajišťovacího usnesení, neboť „takovou pohledávku by nebylo možné zajistit jako jinou majetkovou hodnotu vůči věřitelce B. Č. jako právní nástupkyni L. M.“ . Argumentaci, že předmětem zajištění je pohledávka a nikoliv k ní se vztahující majetková práva (konkrétní osoby) považuje za protiústavní, neboť nerespektuje a nechrání dobrou víru ani práva třetích osob, které věc (pohledávku) nabyly v dobré víře dlouho před tím, než bylo zahájeno trestní stíhání původního vlastníka. Konečně pojem „vlastník“ tak, jak je užit v §10 odst. 3 zákona č. 279/2003 Sb., chápe v jeho pravém slova smyslu, tj. že v nyní projednávané věci žalobkyně nepřevzala panství nad správou předmětné pohledávky, protože L. M. nebyl (v době zahájení trestního stíhání ani v okamžiku své smrti) jejím vlastníkem.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu žalobkyně zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že ve věci není aktivně legitimována.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, konkrétně otázky, zda se zajištění jiné majetkové hodnoty (zde pohledávky) dle trestního řádu váže na tuto majetkovou hodnotu bez ohledu na to, kdo je jejím majitelem, nebo zda musí být činěno konkrétně vůči majiteli (vlastníku) této majetkové hodnoty, resp. držiteli práv s touto majetkovou hodnotou nakládat. Řečeno jinak a konkrétně ve vztahu k nyní projednávané věci, je třeba zodpovědět otázku, zda je dlužník, jemuž bylo rozhodnutím dle §79e trestního řádu uloženo, aby namísto plnění majiteli pohledávky (postupníkovi) složil předmět plnění na místo určené orgánem činným v trestním řízení (zde na zajištěný účet zemřelého L. M.), povinen plnit dle tohoto zajišťovacího rozhodnutí v případě, kdy v důsledku postoupení předmětné pohledávky před vydáním zajišťovacího rozhodnutí není povinen plnit majiteli pohledávky uvedenému v zajišťovacím rozhodnutí, nýbrž osobě, na níž byla pohledávka před vydáním zajišťovacího usnesení postoupena.
Podle §79e odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění účinném do 31. 5. 2015 (dále jen „trestní řád“), nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že jiná majetková hodnota, než která je uvedena v §78 až 79d, je určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita, nebo je výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové majetkové hodnoty. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Předchozího souhlasu státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin své rozhodnutí předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší. Proti rozhodnutí o zajištění jiné majetkové hodnoty je přípustná stížnost.
Podle odst. 2 téhož ustanovení v usnesení o zajištění jiné majetkové hodnoty se zakáže jejímu majiteli, aby nakládal s majetkovou hodnotou uvedenou v usnesení a aby po oznámení usnesení převedl jinou majetkovou hodnotu na někoho jiného nebo ji zatížil. V usnesení o zajištění jiné majetkové hodnoty lze omezit také výkon dalších práv souvisejících se zajištěnou majetkovou hodnotou, je-li to zapotřebí pro účely zajištění. Dále se majiteli jiné majetkové hodnoty uloží, aby předsedovi senátu a v přípravném řízení státnímu zástupci do 15 dnů od oznámení usnesení sdělil, zda a kdo má k jiné majetkové hodnotě předkupní nebo jiné právo, s poučením, že jinak majitel jiné majetkové hodnoty odpovídá za škodu tím způsobenou. V usnesení o zajištění jiné majetkové hodnoty se její majitel vyzve k vydání všech listin, jejichž předložení je nutné k uplatnění určitého práva k zajištěné jiné majetkové hodnotě, s upozorněním na následky nevyhovění takové výzvě ve stanovené lhůtě (§66 a 79). Tyto listiny se sepíší a složí do úschovy soudu.
Podle odst. 3 téhož ustanovení usnesení o zajištění jiné majetkové hodnoty oznámí orgán činný v trestním řízení, který rozhodl o zajištění podle odstavce 1, rovněž dlužníku majitele jiné majetkové hodnoty a uloží mu, aby místo plnění majiteli jiné majetkové hodnoty složil předmět plnění do úschovy soudu nebo na místo určené orgánem činným v trestním řízení uvedeným v odstavci 1. Složením předmětu plnění do úschovy soudu nebo na určené místo dlužník svůj závazek v rozsahu poskytnutého plnění splní. Usnesení o zajištění jiné majetkové hodnoty se dlužníku oznámí dříve než jejímu majiteli.
Podle odst. 8 téhož ustanovení stanoví postup při správě zajištěné jiné majetkové hodnoty zvláštní právní předpis.
Komentářová literatura (k §79e trestního řádu) uvádí, že v případě zajištění nemusí jít nutně o jinou majetkovou hodnotu v majetku obviněného, neboť tato může být např. nabyta osobou, která se bezprostředně na této trestné činnosti nepodílela, anebo může být na takovou osobu převedena, důsledně však trvá na tom, aby usnesení o zajištění majetkové hodnoty obsahovalo konkrétní a nezaměnitelné vymezení zajišťované jiné majetkové hodnoty a stejně tak jejího majitele. Uvedené ostatně vyplývá již ze samotné litery zákona (§79e odst. 2 trestního řádu). Nelze dovozovat, že by zákonodárce do označení „majitel“ jiné majetkové hodnoty zahrnoval kohokoliv, v jehož dispozici se majetková hodnota nachází nebo v minulosti nacházela, případně že by umožnil, aby orgán oprávněný vydat usnesení o zajištění toto směřoval vůči neurčitému okruhu adresátů. Majitele jiné majetkové hodnoty je třeba ve výroku usnesení o zajištění, jde-li o fyzickou osobu, uvést jménem a příjmením, rodným číslem nebo datem narození a trvalým bydlištěm nebo jiným pobytem majitele. Je-li majitelem jiné majetkové hodnoty fyzická osoba-podnikatel nebo právnická osoba, pak je rovněž třeba je označit příslušnými (nezaměnitelnými) identifikačními údaji. Komentátor výslovně uvádí, že vzhledem k tomu, že jde o významný zásah do základních lidských práv, je třeba, aby byl majitel jiné majetkové hodnoty náležitě konkretizován, přičemž dotčeným osobám musí být dána možnost, aby se tomuto zásahu mohly v souladu se zákonem bránit (srov. §2 odst. 4 a §52 trestního řádu).
Zákon současně umožňuje omezení výkonu dalších práv v souvislosti se zajištěním jiné majetkové hodnoty v případě, je-li to potřebné pro účely zajištění. Uvedené je běžné např. u pohledávky, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení zakáže dlužníkovi majitele takové pohledávky (jiné majetkové hodnoty), aby plnil svému věřiteli, a uloží mu, aby plnění na místo toho složil do úschovy soudu nebo na jiné určené místo, čímž fakticky omezí výkon práv majitele pohledávky. Aby v mezidobí nedošlo k plnění závazku ze strany dlužníka majiteli pohledávky či jiné podobné majetkové hodnoty, provede se podle §79e odst. 3 trestního řádu oznámení usnesení o zajištění jiné majetkové hodnoty dlužníku jejího majitele dříve než majiteli. Složením předmětu plnění do úschovy soudu nebo na určené místo dojde ke splnění závazku dlužníkem (srov. P. Šámal, M. Růžička. Trestní řád, 7. vydání, 2013, s. 1073 – 1087).
Řečeno jinak, zajištění jiné majetkové hodnoty směřuje vůči jejímu majiteli, případně osobě oprávněné s ní nakládat a nikoliv vůči neurčitě vymezenému a předem neznámému okruhu osob, které by mohly být jejími majiteli nebo by ji mohly mít v dispozici, jak se snaží prosadit žalobkyně. Skutečnost, že má být tato majetková hodnota v zajišťovacím usnesení konkrétně specifikována, neznamená, že předmět zajištění je jedinou podstatnou náležitostí zajišťovacího usnesení a že toto může směřovat vůči jakékoliv (v okamžiku vydání zajišťovacího usnesení) neznámé osobě. Taková situace (kdy by usnesení o zajištění jiné majetkové hodnoty nebylo adresované výslovně majiteli této majetkové hodnoty, nýbrž směřovalo by vůči obecně vymezenému okruhu osob) by vnášela nepřípustnou právní nejistotu do právních vztahů a majetkových práv účastníků soukromoprávních vztahů a narušovala by tak jejich ústavně zaručená základní práva.
Shora uvedené vyplývá rovněž z výkladu ustanovení §10 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 18. 3. 2017 (dále jen „zákon o zajištění majetku“).
Podle §10 odst. 1 písm. b/ zákona o zajištění majetku je správce povinen právně jednat za účelem zabránění snížení hodnoty nebo zmenšení zajištěného majetku, zejména průběžně sledovat, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky k zajištěnému majetku, včas uplatňovat a vymáhat práva, která jinak přísluší vlastníku zajištěného majetku, případně jiné osobě oprávněné s majetkem nakládat, a zamezovat promlčení nebo zániku těchto práv,
Podle §10 odst. 3 zákona o zajištění majetku činí správce za účelem ochrany zajištěného majetku v soudním, správním nebo jiném řízení všechny úkony, které je jinak oprávněn činit jeho vlastník, případně jiná osoba oprávněná s majetkem nakládat.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že v teorii a soudní praxi nečiní problém závěr, že správce činí v rozsahu oprávnění v soudním řízení veškeré úkony (podává žaloby a pokračuje v řízení) svým jménem a na svůj účet (srov. §10 odst. 3 zákona o zajištění majetku; argumentem mutatis mutandis potom též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 2081/2016, nebo ze dne 28. 3. 2018 sp. zn. 33 Cdo 3230/2016). Dále není sporu o tom, že v případě správy majetku podle zákona o zajištění majetku se jedná o správu věci cizí a že vztahy mezi správcem majetku a osobami, jejichž majetek spravuje, jakož i správcem majetku k třetím osobám, jsou vztahy ryze soukromoprávní povahy, a proto v tom rozsahu, v jakém tyto právní vztahy nejsou zákonem o zajištění majetku upraveny, se řídí ustanoveními občanského zákoníku (srov. §9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, příp. u právních vztahů řídících se předchozí právní úpravou §1 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. 21 Cdo 11/2019).
Z citovaných ustanovení zákona o zajištění majetku vyplývá, že správa zajištěného majetku je souborem právních jednání a dalších administrativních a praktických úkonů, které správce vykonává za účelem uchování hodnoty majetku po dobu zajištění v trestním řízení tak, aby nedošlo bezdůvodně ke snížení hodnoty zajištěného majetku nebo k jeho zmenšení, popřípadě aby se majetek očekávaným způsobem zvýšil. Pro dosažení uvedeného účelu (cíle) správy správce vykonává v potřebném rozsahu práva a povinnosti spojené se zajištěným majetkem, jak mu je přiznává (ukládá) zákon o zajištění majetku, nebo jejichž výkon byl obviněnému zakázán soudem. V případě nehmotného majetku (mezi který lze řadit též pohledávky) především půjde o aktivní správu spočívající v uplatňování a vymáhání, ale také bránění práv, která náležejí vlastníkovi zajištěného majetku. Mezi tato práva patří též vymáhání pohledávky z titulu smlouvy o půjčce, kteréžto správce činí u dlužníka jménem věřitele, případně zde jeho právního nástupce (postupníka) z titulu smlouvy o postoupení pohledávek. Správce dohlíží zejména na to, kdy nastane splatnost předmětné půjčky a aby dlužník z titulu smlouvy o půjčce plnil (půjčku jako jinou majetkovou hodnotu) na jím určené místo. Součástí právního jednání správce jsou též úkony v soudním, správním nebo jiném řízení, které je jinak za účelem ochrany zajištěného majetku oprávněn činit jeho vlastník; je přitom nerozhodné, v jakém procesním postavení v řízení správce (namísto vlastníka zajištěného majetku) vystupuje (žádná omezení v tomto směru z ustanovení §10 odst. 3 nebo jiného ustanovení zákona o zajištění majetku nevyplývají). Tyto úkony v procesním postavení žalovaného proto správce (namísto věřitele) činí též v soudním řízení o vymáhání pohledávky z titulu smlouvy o půjčce, která byla předmětem postoupení pohledávky (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4625/2018). Správce se samostatně rozhoduje, zda je potřeba takové řízení zahájit (pokud samozřejmě není výslovně pověřen tímto úkonem správy, tj. zahájit a vést řízení např. za účelem vymožení plnění z nesplacené pohledávky), a jednotlivé úkony v řízení rovněž vykonává zcela samostatně. Z pohledu řízení, v nichž je správce oprávněn jednat, je důležité naplnění kritéria ochrany hodnoty zajištěného majetku. Správce v takovém řízení jedná vlastním jménem, nikoli v zastoupení obviněného či jiné osoby, které byl majetek zajištěn. Své oprávnění činit v řízení úkony (aktivní legitimaci) prokazuje správce vůči soudu či jinému orgánu pověřením ke správě (toto oprávnění není od 1. 6. 2015 /den nabytí účinnosti zákona č. 86/2015 Sb./ podmíněno předchozím souhlasem orgánu činného v trestním řízení, postačuje např. usnesení o ustanovení správy nad zajištěným majetkem). Vzhledem k tomu, že správci náleží při správě zajištěného majetku -zde vymáhání zajištěné jiné majetkové hodnoty - stejná práva, jako jejímu majiteli, pak v soudním řízení může provádět všechny úkony jako vlastník zajištěné jiné majetkové hodnoty, a proto je požadavek na konkrétní a nezaměnitelné označení vlastníka (~ majitele) zajištěné jiné majetkové hodnoty v zajišťovacím usnesení orgánu činného v trestním řízení odůvodněný a neopominutelný (srov. rovněž komentář nakladatelství Wolters Kluwers k §10 zákona o zajištění majetku dostupný v systému ASPI).
Na základě uvedeného lze uzavřít, že je-li správce zajištěného majetku oprávněn činit za účelem ochrany zajištěného majetku v soudním, správním nebo jiném řízení všechny úkony, které je jinak oprávněn činit jeho vlastník, a je-li pověřen správou konkrétně vymezené jiné majetkové hodnoty (pohledávky) z titulu půjčky, která je zajištěna usnesením podle §79e trestního řádu, které směřuje proti konkrétně označenému majiteli předmětné pohledávky (jiné majetkové hodnoty), pak je aktivně věcně legitimovaný v soudním řízení o vymáhání této pohledávky namísto jejího majitele (~ vlastníka ~ věřitele). Dlužníkovi v postavení žalovaného přitom musí zůstat zachovány veškerá práva a námitky, které by mu svědčily vůči původnímu věřiteli (tedy i námitka nedostatku aktivní věcné legitimace).
Pro nyní posuzovanou věc shora podaný výklad znamená, že odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována z důvodu, že B. Č., vůči níž směřuje zajišťovací usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, není majitelkou (případně slovy zákona o zajištění majetku „vlastníkem“) zajištěné pohledávky z titulu předmětné smlouvy o půjčce, která, jak vyšlo v řízení najevo, byla zesnulým L. M. převedena na třetí osobu smlouvou o postoupení pohledávek ještě před zahájením trestního řízení, resp. vydáním zajišťovacího usnesení. Toto zajišťovací usnesení proto není způsobilé založit aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení o plnění předmětné pohledávky na určený zajištěný účet vedeném vůči dlužníkovi původního věřitele L. M., neboť B. Č. se nikdy nestala věřitelem žalovaného, resp. žalovanému by vůči ní svědčila námitka nedostatku aktivní věcné legitimace a tato zůstává zachována i vůči žalobkyni coby správci zajištěné jiné majetkové hodnoty.
Z uvedeného vyplývají následující odpovědi na otázky vznesené žalobkyní jako dovolacím soudem dosud neřešené: zajištění ve smyslu §79a a násl. trestního řádu je vždy činěno vůči konkrétní osobě – majiteli zajišťované věci nebo jiné majetkové hodnoty a nikoliv pouze k předmětné věci nebo hodnotě jako takové. Vzhledem k tomu, že správci zajištěné věci nebo jiné majetkové hodnoty náleží při výkonu správy všechna práva a povinnosti, které by dle soukromoprávních a procesních předpisů náležely jejímu vlastníkovi, pak je od jeho konkrétní osoby odvozena i aktivní věcná legitimace správce zajištěné věci při vymáhání plnění namísto vlastníka věci nebo jiné majetkové hodnoty (případně pasivní věcná legitimace, stál-li by správce na straně žalované). A pojem „vlastník“ ve smyslu §10 odst. 3 zákona o zajištění majetku je skutečně třeba chápat v pravém slova smyslu vlastnictví dané věci nebo práv k jiné majetkové hodnotě.
Obiter dictum dovolací soud doplňuje, že shora přijaté závěry neznemožňují orgánům činným v trestním řízení zajištění pohledávky z titulu předmětné smlouvy o půjčce. V okamžiku, kdy vyšlo najevo, že tato pohledávka se nestala majetkem pozůstalé B. Č. a namísto toho přešla na základě smlouvy o postoupení pohledávek na nového majitele, postupníka Prologis Hotel Verwaltungs und Management Anstalt, mělo Vrchní státní zastupitelství buď samo ze své iniciativy anebo na základě stížnosti podané B. Č. nebo žalovaným podle §79e odst. 1 poslední věty trestního řádu, zrušit zajišťovací usnesení ve věci zajištění předmětné pohledávky vůči B. Č. a vydat nové zajišťovací usnesení týkající se uvedené pohledávky a směřující vůči postupníkovi Prologis Hotel Verwaltungs und Management Anstalt, kdy by žalobkyně byla opětovně pověřena její správou. Žalobkyně by pak v rámci řádného výkonu povinností správce sledovala splatnost předmětné pohledávky a zajistila by její plnění od dlužníka (žalovaného) na určený zajištěný účet s tím, že takovým plněním zaniká povinnost žalovaného plnit postupníkovi (viz podrobně ke správě zajištěné jiné majetkové hodnoty výše). Jen na okraj dovolací soud doplňuje, že se ze spisu podává, že uvedená půjčka je dle dodatku č. 1 ke smlouvě o půjčce ze dne 30. 9. 2011, jehož platností se soudy dosud v řízení nezabývaly, splatná teprve 22. 8. 2026.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká především nedostatky v odůvodnění jeho rozhodnutí a to, že se nevypořádal se všemi jejími námitkami, které přednesla v odvolacím řízení. Ustálená rozhodovací praxe přijímá tezi, že soud je na jednu stranu povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, na druhou stranu však tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012, nebo shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09). Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, odvolací soud se námitkami žalobkyně zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu. Námitka, že odvolací soud nevyvrátil její argumentaci, neobstojí, neboť tuto vyvrátily již řádně odůvodněné právní úvahy odvolacího soudu, které této argumentaci zcela protiřečí a samy o sobě z hlediska práva obstojí (právní náhled žalobkyně na věc pak vedle nich obstát nemůže). Zejména pečlivě pak odvolací soud rekapituloval závěry znaleckého posudku a dával je do souvislostí s konzistentní výpovědí znalce. Dospěl-li na jejich základě k závěru, že byla jasně vyvrácena námitka žalobkyně, že není zřejmé, zda podpisy L. M. na smlouvě o postoupení pohledávek a na dokumentech předložených k porovnání byly podpisy L. M., pak zcela zjevně neshledal potřebu nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Neobstojí tak ani námitka, že odvolací soud svým postupem porušil právo žalobkyně a spravedlivý proces.
Jen na okraj dovolací soud připomíná, že námitky proti obsahu znaleckého posudku, nejsou přípustným dovolacím důvodem. Argumentace, kterou s nimi žalobkyně spojuje, totiž nasvědčuje tomu, že se pouze snaží prosadit vlastní způsob hodnocení v řízení provedeného důkazu (znaleckého posudku), respektive tvrdí, že z tohoto důkazu nebylo - bez doplnění dokazování - možné učinit úplná skutková zjištění nutná pro správné právní posouzení věci. Taková argumentace nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 věty první o. s. ř. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 věty první o. s. ř. a contrario ).
Jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud z obsahu spisu nezjistil.
Vzhledem k tomu, že se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud nedůvodné dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Při určení výše nákladů dovolacího řízení postupoval Nejvyšší soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 80.300,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 7 a §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z částky 16.926,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému ve lhůtě patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta (§160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k plnění dovolací soud stanovil delší než zákonnou s ohledem na technicko-organizační podmínky čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu