ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.850.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 850/2023-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. J. , bytem v XY, zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, proti žalované V. H. , bytem v XY, zastoupené Mgr. Janou Hustopeckou, advokátkou se sídlem v Ostravě, náměstí Jurije Gagarina 1230/3, o zaplacení 2 212 990 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 122/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, č. j. 22 Co 152/2022-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 26 C 122/2020-144, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 731 490 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % od 1. 1. 2019 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení dalších 1 495 510 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 22 Co 152/2022-271, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 1 731 490 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném rozsahu částky 481 500 Kč s příslušenstvím“ potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „ závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. “ Odvolacímu soudu především vytýká, že nevzal za prokázané, že peníze žalované půjčoval s příslibem, že mu je v dohodnuté lhůtě vrátí, a že se nevypořádal s jeho právně významnými tvrzeními, že se žalovanou opakovaně pokoušel kontaktovat za účelem podpisu smlouvy o půjčce a dohody o uznání závazku. Uzavřel-li odvolací soud, že existenci půjčky neprokázal, pak náležitě neozřejmil, jaké prokázané skutečnosti ho vedly ke skutkovému závěru (významnému z hlediska promlčení práva), že měl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení již v momentě uskutečňování plateb ve prospěch žalované. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že se o tom, že nejde o zápůjčky, nýbrž o bezdůvodné obohacení, dozvěděl až v průběhu soudního řízení, kdy žalovaná tento svůj postoj vyjevila před soudem, což mělo být - a nebylo - zohledněno při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. V této souvislosti se dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 539/2012, z něhož se podává, že až od okamžiku, v němž byl žalobce obeznámen s tím, jak záležitost pojímala žalovaná, počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Tyto závěry v nyní posuzované věci odvolací soud nerespektoval. Protože napadený rozsudek postrádá řádné hodnocení důkazů a nesplňuje podle názoru dovolatele náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., koliduje s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3012/2021, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, a současně znamená libovůli soudu a významný zásah do práva žalobce na spravedlivý proces (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/12, a řadou dalších).
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud musí v první řadě zopakovat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, ani kritika hodnocení provedených důkazů; námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, proto nemohou - až na výjimky -založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019), ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023).
Většina argumentace dovolatele ulpívá právě v rovině polemiky s hodnocením důkazů odvolacím soudem ohledně prokázání existence zápůjček a potažmo pak stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Dovolatel sice zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že jeho právo na vrácení části peněžních prostředků, které žalované poskytl v průběhu let 2015 až 2018 v hotovosti nebo převodem na účet, je promlčeno, činí tak ale za užití argumentace založené na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci, z něhož odvolací soud vycházel. Výhradou k dokazování, ani prosazováním vlastní skutkové verze, že peněžní prostředky, které žalované poskytl, vždy považoval za zápůjčky, resp. že neměl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení již v momentě uskutečňování plateb ve prospěch žalované, dovolatel ve skutečnosti nezpochybnil závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávném zjištění, že v řízení neprokázal, že peněžní prostředky žalované poskytl na základě právních jednání, jejichž součástí byl její závazek peníze vrátit. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, však je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 539/2012, není případný pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz; v nyní posuzované věci totiž soud neuvěřil tvrzení žalobce, že se o bezdůvodném obohacení žalované na jeho úkor dozvěděl až z jejího postoje před soudem, neboť poskytnuté peněžní prostředky považoval od počátku za zápůjčky.
Jak již bylo výše předestřeno, dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle. Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, že peněžní prostředky žalované předával v přesvědčení a s jejím ujištěním, že mu je vrátí, a teprve při jednání před soudem zjistil, jak celou záležitost pojímala žalovaná, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná.
Kritizuje-li žalobce kvalitu odůvodnění napadeného rozhodnutí, konkrétně vytýká-li odvolacímu soudu, že se v něm nevypořádal dostatečně se všemi jeho relevantními tvrzeními, nevylíčil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Řečeno jinak, není tím namítána otázka správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Jelikož uvedenou výtkou žalobce nevystihl způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, jsou jeho odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva bezpředmětné. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3012/2021, dovolatel podpořil svou argumentaci nepřiléhavě, neboť se vyjadřuje k situaci, kdy odvolací soud vůbec nereagoval na právně významnou argumentaci dovolatele v odvolacím řízení, V nyní posuzovaném případě však žalobce v odvolacím řízení netvrdil skutečnosti (že se pokoušel žalovanou kontaktovat za účelem podpisu smlouvy o půjčce a dohody o uznání závazku), ve vztahu k nimž odvolacímu soudu vytýká, že se jimi nezabýval.
Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy také proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, ve vztahu k nim však žádné konkrétní výhrady neuplatnil. Ostatně proti rozhodnutí o nákladech řízení není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu