ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1153.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1153/2022-625
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2023 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, bytem XY, XY, t. č. bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 6 To 293/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 90/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 19 T 90/2017 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
v době od 11. 11. 2013 do 11. 5. 2015 ve XY, okr. XY jako jednatel společnosti E. společnost s ručením omezeným XY, XY, IČ: XY (dále jen společnost), odpovědný za platby jejím dodavatelům, neodvedl dodavateli E. N., XY, XY, IČ: XY, ponechal v majetku společnosti a následně užil k jeho škodě k úhradě dalších závazků společnosti částku 439.913,23 Kč, představující peněžní ekvivalent tomuto dodavateli nezaplaceného elektromateriálu, který od něj společnost na základě Rámcové kupní smlouvy ze dne 20. 9. 2013, na jejímž sjednání se sám podílel, a která obsahovala ujednání o výhradě vlastnického práva prodávajícího k prodávanému zboží do úplného zaplacení jeho kupní ceny kupujícím, odebrala podle faktur čís. 131115477 ze dne 29. 11. 2013, čís. 131115936 ze dne 30. 12. 2013, čís. 141190429 ze dne 31. 1. 2014, čís. 141190815 ze dne 27. 2. 2014 na celkovou částku 465.535,23 Kč bez DPH, z níž však uhradil toliko 25.622 Kč, kdežto zbylých 439.913,23 Kč již nikoliv, přičemž takto odebraný elektromateriál společnost užila k realizaci zakázek v rámci své podnikatelské činnosti, za něž inkasovala po obdržení předmětného elektromateriálu od svých odběratelů v úhrnu 6.363.335 Kč.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně dovolateli podle §206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku a 4 (čtyř) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
3.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud dále obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti E. N., XY, XY, IČ: XY, částku ve výši 439 913,23 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou společnost odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody způsobené trestným činem na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 19 T 90/2017, podal dovolatel odvolání směřované proti všem výrokům. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 6 To 293/2021, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 6 To 293/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť obě rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel následně uvádí, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny pojmové znaky trestného činu, konkrétně a) protiprávní jednání neboli porušení právní povinnosti; b) zavinění; c) příčinná souvislosti mezi jednáním a následkem. Je toho názoru, že soudy v napadených rozhodnutích a řízeních, která jim předcházela, porušily jeho právo na nestranné posouzení věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy.
7. Obviněný poté v dovolání osvětluje pozadí předmětné věci a jednotlivě se věnuje vzniku a vývoji obchodně závazkového vztahu mezi společností E., Š. [dále „společnost E.“], ve které vykonával funkci jednatele, se společností E., N. [dále „společnost E.“]. Následně popisuje insolvenční řízení se společností E. a také genezi trestního řízení.
8. Poté dovolatel rozebírá smluvní ujednání mezi společnostmi E. a E. [správně zřejmě E. N.], kde popisuje okolnosti uzavření Rámcové kupní smlouvy ze dne 20. 9. 2013. Dodává, že rámcová kupní smlouva nezakládala závazkový vztah, neboť pohledávky a závazky smluvních stran z ní nevznikly. Uvádí, že název „Rámcová kupní smlouva“ je spíše determinací listiny, která byla tímto způsobem označena, jelikož se jednalo o rámcovou smlouvu vztahující se k budoucím realizačním kupním smlouvám, než o výrok, který by měl relevanci z hlediska právní kvalifikace. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 936/2012, a dále se opírá o citaci z jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, které však blíže nespecifikuje. Zdůrazňuje, že na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 20. 9. 2013 uzavřely účastnici pět dílčích kupních smluv, na jejichž základě dodala společnost E. společnosti E. zboží. Kupující [E.] nakládal se zakoupeným zbožím v souladu s Rámcovou kupní smlouvou a se smluvním ujednáním s prodávajícím v rámci své podnikatelské činnosti a zboží zapracoval do nově vzniklých staveb M. O. N. a následně převedl i s hodnotou souvisejících prací jako „dílo“ vlastníku předmětné stavby, třetí osobě. Pokud je zboží v souladu se svým určením použito k zabudování do díla pro třetí osobu, transformuje se jeho povaha svěřené cizí věci do peněžního ekvivalentu poskytnutého onou třetí osobou. Za převedené zboží „dílo“ obdržel od odběratelů finanční úhradu. Po jejím obdržení za prodej zapracovaného zboží do nové věci a finanční úhradě se hodnota zakoupeného zboží od prodávajícího změnila na finanční ekvivalent v hodnotě zakoupeného zboží. Z obdržené finanční úhrady zaplatil dovolatel, odpovědný za platby jiným dodavatelům, prodávajícímu z vystavených 5 faktur částku 1 384 299 Kč, když zůstala neuhrazena částka 657 675 Kč (dlužná částka).
9. Dovolatel dále uvádí, že podle §1901 obč. zák., je stranám na vůli ujednat si změnu svých práv a povinností. Podle §1902 obč. zák. dohodou o změně obsahu závazku, se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým. Dohoda o změně závazku se může vztahovat k jakémukoliv jeho prvku, včetně lhůty k plnění. Dohodou lze nahradit i závazek, jehož lhůta k plnění již uběhla. V této souvislosti zdůrazňuje, že smluvní strany E. a E., před podáním trestního oznámení Policii ČR pro podezření spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle §223 tr. zákoníku a před zahájením vyšetřování Policií ČR, prostřednictvím svých statutárních zástupců projevily svoji vůli zřídit mezi sebou závazek, řídit se obsahem smlouvy při řešení konkrétní situace v rámci smluvní volnosti, k ochraně vzájemných práv a povinností a tento uzavřely v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb. obč. zákoníkem.
10. Obviněný poukazuje na skutečnost, že smluvní strany mezi sebou uzavřely Smlouvu o splátkování závazku podle §1724 a násl, §1931 a §1973 zákona č. 89/2012, obč. zák. ze dne 24. 6. 2015, kterou transformovaly nezaplacené částky z pěti vystavených faktur do jedné částky ve výši 657 675 Kč, která byla stranami smlouvy považována jako dluh, bez ohledu, ke které z pěti vystavených faktur společnosti E. [zřejmě E.] dlužná částka náležela. Ve smlouvě byl sjednán způsob a termín úhrady dlužné částky, a to ve čtrnácti měsíčních splátkách. První splátka měla termín splatnosti 31. 7. 2015, přitom v případě prodlení dlužníka (byť jedné měsíční splátky), delšího než 15 dnů, ztratil dlužník výhodu splátek, zbývající částka dluhu se stala splatnou ihned. Danou smlouvou byla tedy podle dovolatele zrušena povinnost hradit prodávajícímu hodnotu odebraného zboží podle kupních smluv podle výše uvedených pěti faktur. Vznikl tak nový závazek – tedy povinnost ve splátkách uhradit dluh ve výši 657 675 Kč, přičemž v případě prodlení měl dlužník povinnost uhradit zbývající dlužnou částku ihned (do 5 dnů).
11. Dovolatel připouští, že E. jako dlužník nezaplatila první splátku a ve smyslu §1959e obč. zák., takže byla povinna celou dlužnou částku zaplatit do 20. 8. 2015. Akcentuje, že počátek možného páchání trestného činu zpronevěry nastal až následující den po dni 20. 8. 2015.
12. Obviněný uplatňuje následně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Konkrétně uvádí, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že je vinen pro jednání od 11. 11. 2013 do 11. 05. 2015. Nicméně při realizaci Smlouvy o splátkování závazku byl termín k úhradě dluhu, při nezaplacení první splátky, stanoven na 20. 8. 2015. V termínu uvedeném ve výrokové části rozsudku tak ještě neuplynula doba stanovená k úhradě dluhu. Společnost E. zastoupena jednatelem (obviněným) nakládala s finanční částkou (peněžním ekvivalentem) v souladu s uzavřenou Smlouvou o splátkování závazku, se souhlasem prodávajícího. Proto se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, když nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu, tedy přisvojení si cizí věci. Uvádí, že pro posouzení, zda byl trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku spáchán, je rozhodující obsah ujednání stran smlouvy. A je podstatné, zda z jeho strany bylo postupováno v souladu se smluvním ujednáním. Má za to, že postupoval v souladu se smluvním ujednáním.
13. Namítá tedy, že skutek zjištěný soudem prvního stupně byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Nebyl ani splněn úmysl přisvojit si cizí věc. Dovolatel také namítá, že nesprávné právní posouzení mělo za následek i nesprávné rozhodnutí o vzniku a náhradě škody. O náhradě škody bylo rozhodnuto přesto, že škoda v období 11. 11. 2013 do 11. 5. 2015 nevznikla.
14. Podle obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily obsah smluv, na základě kterých byly realizovány dodávky zboží pro společnost E. Má za to, že je nutno na Rámcovou kupní smlouvu pohlížet tak, že předpokládá závazek spočívající v koupi, aniž by vymezovala esenciální kusy kupní smlouvy, když neobsahovala náležitosti podle §409 [zřejmě obchodního zákoníku]. Nezakládala tedy závazkový vztah. Dovolatel je přesvědčen, že podle Nejvyššího soudu význam rámcových smluv spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztahy, stanoví jejich prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní tzv. realizační smlouvy na jejich základě uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4445/2011, č. j. 32 Odo 953/2002-260, ze dne 26. 2. 2002. Námitky proti rámcové kupní smlouvě ze dne 20. 9. 2013 se netýkají ujednání o tzv. rozhodčí doložce a ujednání, kde strany smlouvy sjednávají, že vlastnické právo ke zboží přechází na kupujícího až úplným zaplacením sjednané kupní ceny. Společnost E. odebírala zboží na základě samostatných kupních smluv, když nedodržením termínu splatnosti podle vystavených faktur se dostala do prodlení s placením peněžitého závazku. Dovolatel je toho názoru, že nelze jednoznačně, konkrétně stanovené dlužné částky k jednotlivým fakturám transformovat do jedné anonymní částky bez určení, ke které vystavené faktuře náleží. Soud ve výroku o vině ani v odůvodnění rozsudku kupní smlouvy neposuzoval, nevyvodil z nich žádný závěr. Soud uvedl jen čísla faktur bez stanovení, ke které faktuře náleží konkrétní dlužná částka. Postup soudu při posuzování, hodnocení vzniku, úhrady jednotlivých faktur ve vztahu k trestnému činu je tak podle dovolatele nesprávný. Dále namítá, že z důvodu uzavření Smlouvy o splátkování závazku, kde si strany vzájemně nově upravily práva a povinnosti z rámcové smlouvy ze dne 30. 9. 2013 [zřejmě ze dne 20. 9. 2013], mohl nakládat v době od 11. 11. 2013 do 15. 5. 2015 s finančními prostředky získanými od jiných dodavatelů bez omezení, tedy užít je k realizaci zakázek v rámci podnikatelské činnosti. Částku ve výši 657 675 Kč byl povinen uhradit dodavateli E. v souladu se smlouvou o splátkování, takže termín splatnosti závazku nastal až dne 20. 8. 2015.
15. Dovolatel rovněž namítá zásadu subsidiarity trestní represe. Domnívá se, že věc neměla být řešena prostředky trestního práva, nýbrž práva soukromého a toto subsumuje rovněž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To dále rozvádí a následně shrnuje, že obchodně právní vztahy byly v celém rozsahu upraveny soukromým právem, účastníci si upravili řešení sporů „rozhodčí doložku“ a v době zahájení trestního stíhání jeho osoby byla úhrada dluhu již upravena Smlouvou o splátkování závazku. Obviněný je toho názoru, že trestní stíhání mělo být soudem zastaveno. Domnívá se, že soud nemůže uplatňovat trestní právo hmotné na jednání, které je smluvně upraveno soukromým právem, zvláště tehdy, pokud neuplynula doba k úhradě dluhu. Dovolatel uvádí, že Nejvyšší soud konstatoval, že nezaplacení kupní ceny není dostatečným důvodem k posouzení jednání jako trestný čin zpronevěry, jestliže chybí naplnění znaku trestného činu přisvojení si cizí svěřené věci. Samotné nesplnění uvedeného závazku z kupní smlouvy nezakládá trestní odpovědnost, ale je důvodem k uplatnění prostředků soukromého práva. Navíc princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát prostředky trestního práva uplatňoval zdrženlivě, především tak, kde jiné prostředky selhávají, nebo nejsou efektivní (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 561/2011). Předmětná zásada nebyla v jeho věci dodržena.
16. Následně obviněný v dovolání opětovně popisuje velmi podrobně průběh insolvenčního řízení a odkazuje na to, že trestný čin zpronevěry ve smyslu §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku je spáchán, pokud si obviněný úmyslně přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena. Přisvojení znamená, že pachatel věc prodá, zcizí nebo si ji ponechá a vědomě ji dlouhodobě používá. Dlouhodobost užívání je jednou z podmínek spáchání trestného činu zpronevěry. Dlouhodobost užívání odlišuje trestný čin zpronevěry od trestného činu neoprávněného užívání cizí věci. Při aplikaci podmínky dlouhodobosti užívání by počátek páchání trestného činu zpronevěry zasahoval do období insolvenčního řízení, kdy s finančními prostředky nakládal insolvenční správce. Všechny rozhodnutí krajského soudu v rámci insolvenčního řízení byly vydány ještě před zahájením jeho trestního stíhání. Insolvenční řízení zásadním způsobem ovlivnilo jeho možnosti nakládat s finančními prostředky společnosti, za společnost jednal likvidátor či insolvenční správce. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 201 [zřejmě ze dne 12. 8. 2015] o zrušení společnosti, bylo vydáno v době, kdy ještě neuplynula lhůta k úhradě dluhu společnosti E. Dovolatel tak namítá, že neposouzení insolvenčního řízení ve vztahu ke spáchání trestného činu zpronevěry je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, konkrétně nesprávné právní posouzení Smlouvy o splátkování závazku ze dne 24. 6. 2015, kterou byl částečně změněn obsah závazku z Rámcové kupní smlouvy a nahrazen ustanovením novým ve Smlouvě o splátkování závazku, jenž se vztahuje i na důsledky insolvenčního řízení.
17. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud shledal podané dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil ho obžaloby. Pokud Nejvyšší soud neshledá, že byly naplněny podmínky pro jeho přímé rozhodnutí, pak dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání.
18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 1 NZO 988/2022, nejprve shrnul průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněného. Podle státního zástupce lze některé konkrétní námitky dovolatele s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Toto se však netýká námitek, v jejichž rámci dovolatel bez jakékoli konkretizace namítá absenci protiprávního jednání, zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem.
19. Státní zástupce uvádí, že těžiště dovolacích námitek obviněného spočívá v mnohonásobně opakovaném tvrzení, podle kterého jeho jednání nemohlo být trestným činem zpronevěry vzhledem k tomu, že lhůta splatnosti kupní ceny byla bez ohledu na sjednanou výhradu vlastnického práva nově stanovena smlouvou o splátkování závazku. Tyto námitky však hodnotí z hlediska existence formálních znaků trestného činu zpronevěry jako naprosto irelevantní. Dovolatel si podle státního zástupce totiž neuvědomuje, kterým momentem byl trestný čin zpronevěry dokonán. Stalo se tak v době od 11. 11. 2013 do 11. 5. 2015, kdy dovolatel použil peněžního ekvivalentu zboží (elektromateriálu dodaného s výhradou vlastnického práva) k úhradě jiných závazků společnosti nežli k platbám společnosti E. N. Podle státního zástupce je nerozhodné, že poškozená společnost ve snaze dosáhnout alespoň opožděné úhrady dodaného zboží uzavřela dne 24. 6. 2015, tj. až po dokonání trestného činu zpronevěry, smlouvu o splátkování závazku. Dovolatel poněkud absurdně dovozuje, že v době 11. 11. 2013 do 11. 5. 2015 nebyl povinen respektovat sjednanou výhradu vlastnického práva na základě smluvního ujednání, které v té době ještě neexistovalo.
20. Podle státního zástupce by daná smlouva o splátkování mohla mít význam nanejvýše z hlediska uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, ovšem toliko v případě, že by na jejím základě došlo k alespoň opožděné úhradě dodaného elektromateriálu, což se i podle argumentace dovolatele nestalo. Jako irelevantní hodnotí státní zástupce také odkazy obviněného na insolvenční řízení, když toto bylo zahájeno až po dokonání trestného činu zpronevěry.
21. Státní zástupce akcentuje, že rámcová smlouva nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Při vzniku realizační smlouvy uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v rozsahu, v němž strany nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy. Ze skutkových zjištění ani z tvrzení samotného dovolatele nevyplývá, že by snad při uzavření jim uváděných konkludentních smluv byl vyloučen účinek ujednání rámcové kupní smlouvy o výhradě vlastnického práva. Výklady dovolatele o rámcové kupní smlouvě a realizačních smlouvách v dovolání, jsou z tedy z hlediska znaků trestného činu zpronevěry irelevantní.
22. Jako nedůvodné hodnotí státní zástupce také námitky dovolatele týkající se znaku přisvojení si cizí věci. S odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 73/2001 uvádí, že ze skutkových zjištění ve věci vyplývá, že za elektromateriál společnost E. od svých zákazníků dostala zaplaceno. Sjednaná výhrada vlastnického práva se týkala veškerého dodaného a fakturovaného elektromateriálu a je tudíž bez významu, že zpronevěřená částka nebyla rozčleněna ve vztahu k jednotlivým vystaveným fakturám.
23. Ohledně námitek dovolatele směřujících do aplikace zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvádí, že tyto uplatňuje obviněný poněkud rozporuplně, neboť současně odmítá existenci formálních znaků trestného činu zpronevěry. O uplatnění zásady subsidiarity trestní represe přitom lze uvažovat až tehdy, kdy je postaveno najisto, že formální znaky trestného činu naplněny byly. Státní zástupce nad to dodává, že majetkový trestný čin může být spáchán i v rámci občanskoprávních resp. obchodněprávních vztahů, jestliže jednáním pachatele byly naplněny všechny znaky trestného činu. Skutečnost, že k ochraně práv poškozeného subjektu by mohlo být použito i prostředků práva civilního, nemůže být sama o sobě důvodem k odmítnutí uplatnění trestní represe. Odkazuje přitom na závěry usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1035/2010. Uplatnění trestněprávní odpovědnosti tedy není vázáno na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu ani na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků k odstranění protiprávního stavu. Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že prostředky práva občanského se ukázaly být nedostatečnými k ochraně práv poškozeného, když k dodatečnému splnění závazku nevedlo sjednání nových podmínek pro úhradu ceny zboží a ani následné uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení. Byly tedy splněny podmínky §12 odst. 2 trestního zákoníku a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe nepřicházelo předmětné trestní věci v úvahu.
24. Podle státního zástupce jsou dovolací námitky obviněného, které lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod, zjevně nedůvodné. Proto státní zástupce navrhuje Nejvyššímu soudu dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
28. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
29. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
30. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
32. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že protože obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím obhájce uplatnil pouze dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání. Nejvyšší soud nechce postupovat příliš formalisticky, když z obsahu dovolání tento uplatněný dovolací důvody vyplývá. Je ovšem nutno poznamenat, že skutečnost nutnosti podání dovolání prostřednictvím obhájce, tedy osoby právně vzdělané a erudované, by právě měla takovýmto situacím předejít.
33. Pro úplnost tedy Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
34. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
35. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Argumentaci dovolatele, že nenaplnil jednotlivé znaky trestného činu zpronevěry (zejména absence dlouhodobosti přisvojení si cizí věci či úmysl přisvojit si cizí věc, otázka výkladu Rámcové smlouvy a Smlouvy o splátkování) případně neaplikování zásady subsidiarity trestní represe, lze s vyšší dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z dovolání obviněného je patrné, že tento obsah své dovolací argumentace opírá zejména o jiný výklad obsahu Rámcové kupní smlouvy a Smlouvy o splátkování, který je v rozporu se závěry, které učinily soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Dovolatel tedy fakticky namítá nesprávný výklad jiného hmotněprávního předpisu, konkrétně občanského zákoníku. Navíc v rámci dovolaní z pohledu jednotlivých dovolacích argumentů dovolatel výslovně odkazuje toliko na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a k dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádnou faktickou argumentaci neuvádí, takže tento citovaný dovolací důvod uplatnil ryze formálně, bez nějakých bližších námitek. Takový postup nemůže zakládat přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet či vytvářet, právně fundovanou argumentaci zajišťuje právě povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.).
36. Obviněný konkrétně namítá, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že je vinen pro jednání od 11. 11. 2013 do 11. 5. 2015, přičemž podle jeho názoru z důvodu uzavření Smlouvy o splátkování dne 24. 6. 2015 počátek možného páchání trestného činu nastal až následující den po dni 20. 8. 2015 (z důvodu nezaplacení první splátky dne 31. 7. 2015). K tomu považuje Nejvyšší soud předně za vhodné poznamenat, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo dostatečně prokázáno (bod 13 nalézacího soudu), že dovolatel jako jednatel společnosti a ekonom, věděl o uzavření Rámcové kupní smlouvy ze dne 20. 9. 2013 (její sjednávání bylo v jeho kompetenci a komunikoval ohledně této smlouvy se svědkem S., tedy podílel se na jejím uzavření) se společností E., kde byla sjednána výhrada přechodu vlastnického práva až úplným zaplacením kupní ceny. Z pohledu tohoto skutkového závěru je naprosto bezpředmětné, zda následně mezi společností E. a E. vznikla Smlouva o splátkování ze dne 24. 6. 2015, když finanční ekvivalent za odebraného zboží měl v dispozici obviněný již před tímto datem a tyto svěřené finanční prostředky společnosti E. nepředal. Z Rámcové kupní smlouvy totiž vyplývalo, že se společnost E. zavázala vystavit po dodání zboží fakturu s lhůtou splatnosti 60 dnů ode dne vystavení. Článek III. bod 5) pak obsahoval ujednání, že vlastnické právo ke zboží přechází na kupujícího až úplným zaplacením sjednané kupní ceny. Jak k tomuto správně uvedl nalézací soud v bodě 13 jeho rozsudku „[p]řitom však peněžní ekvivalent, který se do dispozice kupujícího dostane ve formě plnění od třetí osoby jako úplata za subdodávku při zhotovování díla, při kterém je zapracováno právě zboží (elektromateriál) nakupované s předmětnou výhradou přechodu vlastnického práva, má povahu pro kupujícího (tedy v daném případě společnost E., jejímž jménem obžalovaný jednal) jen svěřené věci, a pokud se s tímto peněžním ekvivalentem nakládá jinak, než že je předán prodávajícímu (společnosti E. N.) k úhradě ujednané kupní ceny, tedy třeba i k úhradě jiných závazků kupujícího vůči jiným subjektům, pak ten, který takto jedná (v daném případě dovolatel), se dopouští jednání charakteru zpronevěry podle §206 odstavec 1 trestního zákoníku, jsou-li naplněny i další znaky této skutkové podstaty…“ S tímto právním závěrem soudu prvního stupně se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a na body 13 až 15 rozhodnutí nalézacího soudu pro stručnost plně odkazuje. Nad rámec tohoto závěru Nejvyšší soud jen dodává, že trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl ze strany obviněného dokonán v okamžiku, kdy společnost E. obdržela plnění od třetí osoby za zhotovení díla, do kterého byl zapracován materiál poškozené společnosti, kterého se týkala výhrada vlastnictví, pokud v té době již uplynulo 60 dní splatnosti faktury poškozené společnosti (stalo se tak dne 27. 4. 2014) a obviněný příslušný finanční ekvivalent poškozené společnosti nepředal. Z pohledu tohoto závěru mohla mít vliv Smlouva o splátkování jen na náhradu škody, nikoliv na výrok o vině.
37. Dovolatel rovněž namítá, že na Rámcovou kupní smlouvu je nutno nahlížet jako na rámcovou smlouvu, která předpokládá závazek spočívající v koupi, aniž by vymezovala esenciální kusy kupní smlouvy. Podle dovolatele tedy rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah – pohledávky a závazky smluvních stran z ní nevznikají. Nejvyšší soud musí konstatovat, že z řízení před soudy nižších stupňů je přitom zřejmé, že to, co bylo pro soudy esenciální, je výhrada vlastnického práva vymezená v této Rámcové kupní smlouvě, kterou se následně konkludentně uzavřené kupní smlouvy řídily. Z pohledu argumentace dovolatele lze v tomto odkázat na znění bodu VI. – Závěrečné ustanovení této rámcové smlouvy, kde je uvedeno, že „[s]mluva se uzavírá na dobu neurčitou, případné změny této smlouvy budou provedeny na základě písemných dodatků.“ Také „[v]e věcech touto smlouvou výslovně neupravených se právní vztahy prodávajícího a kupujícího řídí ustanovením §409 a násl. obchodního zákoníku.“ Další písemné dodatky v rámci dodání zboží od společnosti E. nebyly zjištěny, tedy nebyla zjištěna písemná změna ujednání podle Rámcové smlouvy, vyjma následně uzavřené Smlouvy o splátkování závazku ze dne 24. 6. 2015. Je tedy nepochybné, že dodávky zboží a vystavené faktury od společnosti E. se musely řídit uvedenou Rámcovou kupní smlouvou. Pokud dovolatelova námitka směřovala na skutečnost, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že daný elektromateriál byl dodán „na základě Rámcové kupní smlouvy ze dne 20. 9. 2013“, tak v tomto Nejvyšší soud nevidí žádného rozporu, jelikož ze spisového materiálu je zřejmé, že daná Rámcová kupní smlouva byla sjednána právě z důvodu následných dodávek předmětného elektromateriálu, což je dostatečně rozebráno v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně [viz výpověď obviněného (bod 2), svědka N. (bod 3) či svědka S. (bod 6 a násl.)]. Z pohledu významu rámcové smlouvy lze pro stručnost odkázat na bod 20 tohoto rozhodnutí.
38. V souvislosti s výše uvedeným lze odmítnout také námitku dovolatele směřující do nenaplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry §206 tr. zákoníku – tedy dlouhodobost přisvojení si cizí věci. Dovolatel namítá, že počátek páchání trestného činu zpronevěry zasahoval do období insolvenčního řízení, kdy s finančními prostředky nakládal insolvenční správce. Konkrétně uvádí, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2015 o zrušení společnosti, bylo vydáno v době, kdy ještě neuplynula lhůta k úhradě dluhu společnosti E. Z této argumentace je patrné, že danou námitku dovolatel váže na předchozí námitku, tedy že potencionální začátek páchání trestného činu byl až po 20. 8. 2015. S tímto se však neztotožnily jak soudy nižších stupňů, tak i Nejvyšší soud. V tomto lze odkázat na body 35 a 36 tohoto rozhodnutí. Stejně tak lze na tyto body odkázat v případě dovolatelovi námitky, že škoda jako nezbytný znak dané skutkové podstaty nevznikla v období 11. 11. 2013 do 11. 5. 2015. Pokud touto námitkou dovolatel opětovně cílil na to, že společnost E. uplatnila svou pohledávku v insolvenčním řízení (jelikož obviněný danou námitku formuloval velmi kuse), pak jej lze odkázat na bod 16 rozhodnutí odvolacího soudu, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje.
39. Dovolatel také namítá, že nelze jednoznačně a konkrétně stanovené dlužné částky k jednotlivým fakturám transformovat do anonymní jedné částky bez určení, ke které vystavené faktuře náleží. Podle dovolatele soud prvního stupně ve výroku o vině uvedl jen čísla faktur bez stanovení, ke které faktuře náleží konkrétní dlužná částka. I tuto námitku vyhodnotil Nejvyšší soud jako bezpředmětnou. Způsob jakým nalézací soud k částce, jenž představuje výši způsobené škody, dospěl, je dostatečně popsán v bodech 10, 11, 12 a 14 rozsudku nalézacího soudu. Výši peněžního ekvivalentu za materiál dodaný poškozenou společností s výhradou vlastnictví dokladují jak listinné důkazy, svědecké výpovědi, tak i znalecký posudek vypracovaný znalcem z oboru ekonomiky (tento byl i následně vyslechnut soudem odvolacím, viz bod 5 rozhodnutí odvolacího soudu). Nad to lze odkázat na to, že sám obviněný výši závazků za dodávky (tedy peněžní ekvivalent), jakož i nesplacený dluh stvrdil svým podpisem za společnost E. i na uznání dluhu ze dne 24. 6. 2015. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, nespatřuje jako nutné ve výroku o vině, výslovně uvést jaká část z toho peněžního ekvivalentu vyplývá z jaké faktury, když celková výše tohoto ekvivalentu je dostatečně prokázána a vyjádřena ve skutkových zjištěních. Navíc pro stanovení výše způsobené škody jako znaku skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku je rozhodující celková výše zpronevěřeného finančního ekvivalentu za dodané zboží, kterého se týkala výhrada vlastnictví, což bylo ve skutkových zjištěních řádně vyjádřeno. I tuto námitku vyhodnotil Nejvyšší soud jako neopodstatněnou. Jediné, co lze nalézacímu soudu skutečně vytknout ohledně dané částky, je skutečnost, že okresní soud nesprávně stanovil způsobenou škodu bez DPH. Toto pochybení je bylo ve prospěch obviněného (viz bod 6 rozhodnutí odvolacího soudu).
40. Dovolací soud musí rovněž odmítnout tvrzení dovolatele, že následně uzavřenou Smlouvou o splátkování automaticky zanikla trestnost jeho jednání. Viz jeho argumentace v dovolání, kde de facto uvádí, že uzavřením Smlouvy o splátkování mohl díky této „dodatečné úpravě“ nakládat v době od 11. 11. 2013 do 15. 5. 2015, tedy zpětně, s finančními prostředky získanými od jiných dodavatelů bez omezení, jelikož předmětnou částku 657 675 Kč byl povinen uhradit dodavateli E. v souladu s touto smlouvou o splátkování. Zde je opětovně nutno odkázat na závěry Nejvyššího soudu stran okamžiku dokonání předmětného trestného činu (viz bod 35 tohoto rozhodnutí). Z pohledu argumentace dovolatele je nezbytné uvést, že následné sjednání způsobu úhrady již splatných závazků (uzavření Smlouvy o splátkování), tedy dlužné částky, které již měla být uhrazena a případné její splacení by mělo (při existenci dalších skutečností) maximálně význam při posuzování uplatnění zásady subsidiarity trestní represe či pro otázku náhrady škody. Stejnou logikou uplatněnou dovolatelem by se například pachatel krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku tohoto trestného činu nedopustil, jestliže by následně poškozenému odcizenou věc vrátil. Argument obviněného, že se trestné činnosti tedy mohl dopustit až po 20. 8. 2015 je tedy zcela vadný a danou námitku vyhodnotil Nejvyšší soud také jako neopodstatněnou.
41. Stejně tak bezpředmětnou shledal Nejvyšší soud další námitku dovolatele, že z důvodu sjednání Smlouvy o splátkování se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, jelikož nebyl splněn znak objektivní stránky trestného činu „přisvojení si cizí věci“. Zde je nutno pro stručnost odkázat na body 35 a 36 tohoto rozhodnutí stran dokonání trestného činu zpronevěry a významu uzavřené Smlouvy o splátkování v předmětné věci. Obecně nad rámec těchto úvah lze uvést, že pokud osoba (kupující) nakládá se svěřenou věcí, kterou získala na základě kupní smlouvy obsahující výhradu vlastnického práva, jako s vlastní (před uhrazením kupní ceny), tak je pro závěr o přisvojení si cizí věci ve smyslu §206 potřeba posoudit, zda postupovala v rozporu s obsahem kupní smlouvy. Pokud kupříkladu z kupní smlouvy nevyplývá, že by věc byla určena k dalšímu prodeji či zpracování, a kupující s ní přesto takovým způsobem (před zaplacením kupní ceny) naloží, může svým jednáním naplňovat znaky trestného činu zpronevěry, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 43/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 560/2006 (viz také ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1666). Pokud bylo mezi stranami kupní smlouvy dohodnuta výhrada vlastnického práva ke zboží, které je již ze své povahy určeno k tomu, aby ho kupující v rámci své podnikatelské činnosti dále zapracoval do nějakého díla zhotoveného pro třetí osobu, pak předmětem zpronevěry spáchané kupujícím není toto zboží, nýbrž jeho peněžní ekvivalent, který se do dispozice kupujícího dostane ve formě plnění oné třetí osoby jako úplata za zhotovení díla. Zboží, jehož se týká výhrada vlastnického práva a za které nebyla zaplacena kupní cena, má z hlediska kupujícího povahu cizí svěřené věci. Jinak vyjádřeno , pokud je zboží v souladu se svým určením použité k zabudování do díla pro třetí osobu, transformuje se jeho povaha cizí svěřené věci do peněžního ekvivalentu poskytnutého onou třetí osobu. Z hlediska kupujícího se tak cizí svěřenou věcí stává peněžní částka reprezentující cenu zboží, kterou kupujícímu zaplatila ona třetí osoba (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1279/2015). K tomuto také viz bod 9 rozhodnutí odvolacího soudu. Tak tomu bylo i v dané věci.
42. Z pohledu shora naznačených závěrů je nutno uzavřít, že samotná skutečnost, že následně byla sjednána Smlouva o splátkování mezi společností E. a E., nemůže anulovat trestné jednání obviněného. Dovolatel dokonal trestný čin tím, že finanční prostředky v míře reprezentující předmětné zboží od společnosti E., nepředal této společnosti v okamžiku, kdy se dostaly do jeho dispozice, resp. do dispozice společnosti E. Jak uvedl nalézací soud v bodě 14 svého rozsudku, není pochyb o tom, že společnost E. měla k dispozici v době od 4. 12. 2013 do 28. 3. 2014 postupně až nejméně 6 363 335 Kč, jako úplatu za zakázky v rámci, kterých byl spotřebován poškozeným dodaný materiál, a tyto prostředky zcela obviněnému postačovaly k tomu, aby pohledávky poškozeného mohl uhradit (také viz bod 11 rozhodnutí odvolacího soudu). Obviněný jako jednatel společnosti měl tedy k dispozici peněžní ekvivalent představující hodnotu odebraného zboží (s výhradou přechodu vlastnického práva). Tyto však nepředal společnosti E. byť, jak bylo již výše uvedeno, ekvivalentní hodnota finančních prostředků měla povahu pro kupujícího svěřené věci – tedy obviněný naplnil znak objektivní stránky trestného činu zpronevěry §206 tr. zákoníku – přisvojení si cizí věci. Danou námitku obviněného je tedy také nutno odmítnout jako bezpředmětnou. Současně je třeba také odmítnout námitku obviněného, že nebyl splněn úmysl přisvojit si cizí věc, když jak bylo výše uvedeno, sám dovolatel věděl o výhradě vlastnického práva (není pochyb o tom, že se aktivně podílel na uzavření rámcové smlouvě, byť to popírá), a ve chvíli, kdy měl finanční prostředky za zakázky od třetích stran a tedy v dispozici daný finanční ekvivalent, za zboží, kterého se týkala výhrada vlastnictví, tedy jednalo se o věc svěřenou, nepředal tento úmyslně společnosti E. Jak správně doplnil odvolací soud, dovolatel se dopustil činu formou úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 9 rozhodnutí odvolacího soudu).
43. Dovolatel také namítá zásadu subsidiarity trestní represe. Domnívá se, že věc neměla být řešena prostředky trestního práva nýbrž skrze právo soukromé. Předně je třeba mít za to, že tuto námitku obviněný uplatnil poněkud rozporuplně, když část jeho argumentace je založena na zpochybňování naplnění všech znaku přečinu zpronevěry. Zde je nezbytné pro jistou přesnost uvést, že námitku subsidiarity trestní represe lze uplatňovat za situace, kdy došlo k naplnění všech znaku daného trestného činu, včetně subjektivní stránky. Protože ovšem obviněný zejména vyjadřuje přesvědčení , že soud nemůže uplatňovat trestní právo hmotné na jednání, které je smluvně upraveno soukromým právem, tak se Nejvyšší soud touto námitkou zabýval. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný nebyl odsouzen pro uzavření soukromoprávního vztahu. Pro trestný čin zpronevěry je typické, že mu předchází určité soukromoprávní jednání, kterým dochází ke svěření cizí věci pachateli, přičemž jednání pachatele nabývá kriminální povahy tím, že si svěřenou věc přisvojí – nakládá s ní jako s vlastní v rozporu s účelem svěření. Soudy nižších stupňů bylo dostatečně prokázáno, že dovolatel nakládal se svěřenou věcí v rozporu s účelem tohoto svěření. Nad to je nutno poukázat, že jednání obviněného se rozhodně nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nejvyšší soud k tomuto považuje také za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 ), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“. Lze tedy uzavřít, že pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012 ).
44. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
45. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod uvedené v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu