ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.925.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 925/2023-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání obviněného K. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 7 To 91/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 140/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 2 T 140/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný K. K., nar. XY (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
v blíže nezjištěné době od večerních hodin dne 8. 10. 2021 do dne 9. 10. 2021 do 14:10 hodin v ul. XY, Praha XY, blíže nezjištěným způsobem překonal uzavřené okno v přízemí dlouhodobě neobydleného rodinného domu, vnikl do něj a prohledal ho a dne 9. 10. 2021 v době od 9:30 hodin do 14:10 hodin v uvedeném domě odcizil dva svazky klíčů od tohoto domu, čímž způsobil škodu odcizením ve výši 2.600 Kč a škodu poškozením ve výši 1.000 Kč, a to T. F., narozenému XY,
přičemž se tohoto jednání dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 40 T 87/2020, s datem nabytí právní moci dne 8. 5. 2021, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 1 roku se zkušební dobou do 8. 5. 2023.
2. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 6. 2022, č. j. 14 T 107/2021-181, který nabyl právní moci dne 2. 6. 2022, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 12. 2021, č. j. 14 T 145/2021-85, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2022, a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 11. 2021, č. j. 2 T 105/2021-68, který nabyl právní moci dne 3. 1. 2022, uložil soud prvního stupně obviněnému podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud prvního stupně současně zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 6. 2022, č. j. 14 T 107/2021-181, z trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 12. 2021, č. j. 14 T 145/2021-85, a z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 11. 2021, č. j. 2 T 105/2021-68, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením dne 3. 5. 2023, sp. zn. 7 To 91/2023 (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“), tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 7 To 91/2023, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 2 T 140/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítá, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti napadenému rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání [dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Dále uvádí, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Napadená rozhodnutí rovněž spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. V souvislosti s uplatněnými dovolacími důvody má za to, že napadená rozhodnutí jsou stižena zásadními vadami, kterými byly porušeny základní zásady trestního řízení a došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, vymezených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně dovolatel spatřuje ve vadném závěru o skutkovém stavu věci, ke kterému soud dospěl po provedeném dokazování, a o němž vznikají pochybnosti. Zásadně nesouhlasí s tím, že by se dopustil skutku popsaného v napadeném rozsudku. Zdůrazňuje, že od počátku zahájení trestního řízení spáchání trestné činnosti popírá a má za to, že v trestním řízení nebyl předložen žádný relevantní důkaz usvědčující jej z uvedené trestné činnosti. Za takový důkaz nelze považovat skutečnost, že se v domě nacházel, když opakovaně připustil, že v domě byl na základě pozvání jiné osoby. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by rozbil okno, ani že odcizil svazky klíčů. Upozorňuje dále na skutečnost, že není zřejmé, kdy mohlo dojít k poškození okna, zdali nebylo rozbito již dříve, nežli navštívil předmětný dům. Namítá, že ačkoliv soud prvé instance dospěl k závěru, že okno poškodil právě on, jedná se o pouhou domněnku, neboť k tomuto závěru chybí ve spisovém materiálu jakýkoliv důkaz. Připouští, že na předmětném okně sice byly nalezeny stopy DNA, tyto ovšem nebylo možno vyhodnotit, a tudíž nelze uzavřít, že patří právě jemu a že to byl on, kdo okno poškodil. Nad rámec výše uvedeného dodává, že přes okno s rozměry 110 x 50 cm by se se svojí tělesnou konstitucí zřejmě nedostal. Má za to, že rozhodná skutková zjištění týkající se tvrzeného překonání uzavřeného okna, a tím možného vniknutí do rodinného domu jeho osobou, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když bylo ze strany soudu prvního stupně nesprávně uzavřeno, že se tohoto dopustil právě on.
5. Z další z řady nesrovnalostí a pochybností poukazuje obviněný na okolnosti ohledně prohledání domu a zmizení svazků klíčů. Akcentuje, že podle poškozeného byly skříňky v domě otevřené, když vzhledem k tomu, že byl dům vyklizený, tam nebylo kromě klíčů nic k odcizení. Závěr soudů o tom, že klíče odcizil právě on, považuje za spekulaci. Poukazuje na skutečnost, že s ním v domě byly i další osoby, jak také prokazují zajištěné stopy, které se však nepodařilo určit a ztotožnit. Má za to, že ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo zcela rezignováno na prověření přítomnosti dalších osob v domě a jejich případného ztotožnění. Zjevné rozpory vyvstávají podle názoru obviněného také ohledně stavu domu, v jakém měl být v době, kdy jej poškozený měl objevit tzv. „vykradený“, když v době příjezdu policie byly veškeré dveře otevřené, tudíž není zřejmé, jaký byl stav nemovitosti v době příjezdu poškozeného F. a s čím vším tento manipuloval. Další zjevné rozpory ohledně skutkových zjištění spatřuje ve skutečnosti týkající se údajně odcizených svazků klíčů, když odmítá, že by jakékoliv klíče odcizil. V souvislosti s tím poukazuje na to, že v rámci vedeného trestního řízení nebylo prokázáno, kolik svazků klíčů vlastně existovalo, neboť počty svazků klíčů se liší ve výpovědích uvedených svědků a toto nelze ani zjistit z předávacího protokolu, který byl sepsán dne 9. 10. 2021, neboť se o svazcích klíčů v rámci protokolu neuvádí ničeho, když není zjevné, jak byly předmětné klíče uspořádány do svazků, zda vůbec do svazků byly uspořádány a kolik takových svazků mohlo případně být. Namítá, že soudy nezkoumaly, jak byly klíče do svazků uspořádány a kolik takových svazků mohlo případně být, takže nelze v takovém případě naplnit znaky trestného činu krádeže podle ustanovení §205 tr. zákoníku, když navíc z provedeného dokazování nikterak nevyplývá, že předmětné klíče odcizil právě on. S tím souvisí i závěry znaleckého posudku ohledně údajně způsobené škody, v němž je kalkulováno s určitým počtem klíčů, které však znalkyně neměla k dispozici, tudíž je přesvědčen o nesprávnosti takového posudku, který se nemusí zakládat na odpovídajících vstupních parametrech.
6. V souvislosti s výše uvedeným dále dovolatel poukazuje na další zjevné rozpory a nesrovnalosti týkající se obsahu provedeného dokazování a s tím související rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Uvádí, že se zapletl se skupinkou lidí, které dříve neznal, tito jej vzali do předmětného domu, neboť jeden z předmětné skupinky zřejmě disponoval klíči od domu. Z toho vyvozuje závěr o pozvání do nemovitostí a nemohl se tak nikam vloupat. Obviněnému není zřejmé, jak měl poznat, že je dům neobydlený, když taková skutečnost zvenku nelze poznat a uvnitř byly spotřebiče a nábytek.
7. Dále akcentuje, že v rodinném domě byly sice nalezeny jeho daktyloskopické stopy, ale i daktyloskopické stopy, které mu nepatří, když se nepodařilo nalézt shodu s konkrétní osobou a ztotožnit ji. Zároveň poukazuje na nalezené nedopalky od cigaret, když ani jeden nedopalek tam nezanechal on. Má za to, že obžaloba rezignovala na hledání takových osob, když ze strany policejního orgánu byl zamítnut návrh na doplnění vyšetřování, v němž žádal porovnání daktyloskopických stop a stěrů DNA z místa činu se vzorky osob uvedených v rámci spisového materiálu.
8. S poukazem na uvedené skutečnosti dovolatel dodává, že nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že by se dopustil vloupání s odkazem na ustanovení §121 tr. zákoníku, neboť byl do domu vpuštěn osobou, kterou považoval za majitele či osobu oprávněnou do domu vstoupit a pobývat v něm. Proto nelze v jeho jednání spatřovat ani znaky jiného trestného činu. Zároveň odmítá, že by se dopustil krádeže podle §205 tr. zákoníku. Je naopak přesvědčen, že je stíhán jen kvůli tomu, že je jedinou osobou, kterou se podařilo ztotožnit v rámci genetické analýzy či v rámci otisků prstů, avšak dále bylo v podstatě rezignováno na zjištění skutkového stavu, neboť není zřejmé, zda se popsaná událost opravdu stala, případně, kdy se mohla stát, a jaké osoby se jí mohly účastnit. V dané věci tak dle jeho názoru nebyly v žádném případě naplněny znaky skutkové podstaty příslušných trestných činů, když z podkladů vedeného řízení nelze dovodit, že se skutek stal, zda se jednalo vůbec o trestný čin a již vůbec nebylo prokázáno, že skutek spáchal on. Zároveň má za to, že není v daném případě možné dovodit jakýkoliv úmysl, tudíž zde chybí naplnění subjektivní stránky trestného činu.
9. Je přesvědčen, že došlo nejen k nesprávným skutkovým zjištěním rozporným s provedeným dokazováním, ale také k nesprávnému právnímu posouzení skutku, a je nutno napadená rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Akcentuje, že zejména řízení trestní je vázáno zásadou materiální pravdy, kdy má být vina obviněného prokázána bez důvodných pochybností a mají a musí existovat jednoznačné a zřejmé důkazy svědčící o vině obviněného v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Obsahem této zásady je pravidlo, že je vždy nutno v případě pochybností o zjištěném skutkovém stavu přiklonit se ke skutkové verzi pro obviněného příznivější (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2142/11, ze dne 8. 8. 2013, nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 pod sp. zn. II. ÚS 1975/08). Má za to, že jeho vina nebyla žádným rozumným způsobem prokázána, ve věci existuje řada nesrovnalostí a pochybností svědčících v jeho prospěch, a stavět vinu na řadě domněnek a dohadů není možné a odporuje to základním zásadám trestního procesu a trestního práva.
10. S přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe a zásadě ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku shrnuje, že v projednávaném případě nebyly a nejsou dány podmínky pro jeho odsouzení. Je přesvědčen, že před oběma soudy nebyly respektovány zásady spravedlivého procesu v tom, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, který již dříve zformuloval zásadu zákazu tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která nevyplývají z provedeného důkazu. Předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazů je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoliv deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítla do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97. V souvislosti s tím má za to, že vznikla obligatorní podmínka dle §226 písm. c) tr. ř. pro jeho zproštění obžaloby.
11. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodné a obě napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 1. 2023, č. j. 2 T 140/2022-254, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 7 To 91/2023, zrušil a přímo ho zprostil obžaloby v plném rozsahu.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání ze dne 4. 9. 2023, sp. zn. 1 NZO 632/2023, nejprve shrnula průběh trestního řízení, trestnou činnost dovolatele, jeho argumentaci a uplatněné dovolací důvody. Státní zástupkyně v prvé řadě konstatovala, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Odmítá tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky obviněného s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
13. Podle ní je jednání obviněného prokázáno zejména výpovědí poškozeného a svědkyně Z. Tyto výpovědi zcela korespondují i s dalšími provedenými listinnými důkazy, tedy s protokolem o ohledání místa činu a odborným vyjádřením z oboru daktyloskopie a genetiky. V provedených důkazech nelze shledat jakékoli rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Pokud obviněný tvrdí, že byl do domu pozván neznámými lidmi, které potkal té noci na nádraží a následoval je do domu, který jeden z mužů odemkl přinesenými klíči a v domě pili celou noc a kouřili a on sám ráno dům opustil a šel na vlak, přičemž ostatní v domě ještě byli, pak protokol o ohledání místa činu a výpověď poškozeného tuto verzi zcela vylučují. Zdůrazňuje, že poškozený a svědkyně Z. měli v domě schůzku dne 9. 10. 2021 dopoledne. Když do domů přišli, byl zcela v pořádku, bylo uklizeno a žádný kouř nebyl cítit. Poté, co se poškozený do domu za pár hodin vrátil, našel ho již vykradený. V domě nebyly žádné známky noční zábavy, vše bylo netknuté, uklizené a v domě se nacházela jen jedna rozpitá lahev, která se původně v domě nacházela. Na této lahvi byly otisky prstů obviněného. V horním patře domu byly nalezeny jen dva nedopalky. Státní zástupkyně připouští, že jeden nedopalek patřil jiné osobě než obviněnému, nicméně tato skutečnost nijak neovlivnila závěr, že to byl právě obviněný, který do domu vnikl. Jednání obviněného tak bylo provedenými důkazy prokázáno a právní kvalifikace jeho jednání je zcela přiléhavá.
14. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř ., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. V dané věci uplatnil obviněný předmětný dovolací důvod v jeho druhé variantě.
23. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v řízení před soudy nižších stupňů je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
24. Obviněný výslovně označil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Následně uplatnil řadu námitek, které fakticky směřují k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou založeny na tom, že obviněný nesouhlasí se skutkovými závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud druhého stupně, takže vychází při jejich formulaci z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně. Lze proto mít za to, že ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný žádné právně relevantní námitky neuplatňuje, neboť při zvažování relevance dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními vyjádřenými především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé.
25. Jak již bylo konstatováno, obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Formálně je tato argumentace podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem obsahově nepřekračuje pouhou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudů nižších stupňů. Proto lze tuto argumentaci podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen s velmi velkou dávkou tolerance. Těžiště námitek obviněného je totiž fakticky založeno toliko na pouhém nesouhlasu se způsobem hodnocení provedených důkazů (otázka vloupání, odcizení klíčů, určení počtu klíčů v jednom svazku) soudy nižších stupňů, přičemž dovolatel jen předkládá pro něho příznivější skutkovou verzi, kterou však soudy nižších stupňů vyhodnotily jako vyvrácenou provedenými důkazy a dožaduje se, aby Nejvyšší soud vycházel z této jeho verze, tedy aby bylo bezvýhradně přijato jeho hodnocení provedených důkazů.
26. Bez ohledu na shora uvedené musí Nejvyšší soud akcentovat, že v projednávané věci neshledal tvrzený rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, natož extrémní. Zde se sluší především poznamenat, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Důležité je, že soudy při hodnocení důkazů dodrží ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotí provedené důkazy jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Tento požadavek soudy nižších stupňů dodržely.
27. Nejvyšší soud ovšem považuje za vhodné uvést, toliko na podporu závěru, že v případě dovolatele skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Zde je třeba i zdůraznit, že dovolatel ani nezpochybňuje rozsah provedeného dokazování, nýbrž jen způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Tyto provedené důkazy následně hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně zcela logicky předestřel své úvahy ohledně hodnocení použitých důkazů. V tomto směru lze poukázat na zcela přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 16 rozsudku soudu prvního stupně), když nelze skutečně pominout, že v předmětné věci se jednalo o souhrn důkazů (svědeckých výpovědí F., Z., případně K., listinných důkazů – protokolu o ohledání místa činu, odborném vyjádření z oboru daktyloskopie a genetiky, předávacího protokolu), které na sebe logicky navazovaly a doplňovaly se. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně nevycházel toliko z výpovědi poškozeného, byť není pochyb o tom, že jeho výpověď byla rozhodující, nýbrž i z dalších provedených důkazů. Na obhajobu obviněného nakonec i velmi podrobně a precizně reagoval soud druhého stupně (viz body 6–8 usnesení soudu druhého stupně), a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Nad rámec těchto úvah je nutno akcentovat, že na rozdíl od obviněného soudy nižších stupňů provedené důkazy posuzovaly komplexně, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný v rámci podaného dovolání, který pouze prosazuje svoji verzi skutkového stavu věci a veškerá svoje skutková zjištění staví na své verzi skutkového děje, kterou ovšem soudy nižších stupňů považovaly za vyvrácenou. Z rozhodnutí obou soudů je zřejmé a řádně odůvodněno, proč neuvěřily verzi obviněného (viz bod 7 usnesení odvolacího soudu). Na tomto místě je nutné dále zdůraznit, že Nejvyšší soud nemá důvod se od závěrů soudů nižšího stupně odlišovat, proto na tyto závěry soudu prvního a druhého stupně odkazuje (otisky prstů na místě činu, vypáčené okno, nedopalek apod.).
28. Nejvyšší soud jen skutečně stručně uvádí, že na rozdíl od obviněného neshledal nějaké zásadní nejasnosti ve výpovědi poškozeného stran stavu domu v době, kdy poškozený zjistil, že je dům vykradený. Z pohledu posouzení věrohodnosti tohoto poškozeného je nezbytné zdůraznit, že skutečně nelze pominout, že poškozený dům převzal předmětného dne, přičemž z provedeného dokazování nevyplývá, proč by měl zájem oznamovat, že do domu bylo neoprávněně vniknuto, pokud by tomu tak skutečně nebylo, když poškozený ani nepožadoval škodu. Současně je třeba uvést, že na rozdíl od obviněného neshledává Nejvyšší soud pochybnosti stran odcizených klíčů, které by zakládaly tvrzený extrémní rozpor. Z pohledu dovolacích námitek je třeba uvést, že za situace, když poškozený převzal klíče od domu předmětného dne v 10.00 hod., není důvod zpochybňovat jeho tvrzení, že mu byly odcizeny dva svazky klíčů, když lze zcela logicky předpokládat vzhledem k časovému úseku mezi předáním klíčů svědkyni Z. a zjištěním jejich ztráty, že si poškozený pamatoval, kolik svazků klíčů bylo odcizeno. Tento závěr nemůže zpochybňovat ani výpověď svědkyně Z., která počet předaných klíčů jen odhadla. Rovněž skutečnost, že na místě byly zajištěny stopy svědčící o přítomnosti další osoby (např. daktyloskopické, DNA) nemůže vést k závěru o existenci extrémního rozporu. Předně je třeba uvést, že fakt, že na místě mohl být i další spolupachatel nakonec připustil i soud prvního stupně, takže nevyloučil, že trestnou činnost spáchal obviněný s další osobou či osobami. Z pohledu tvrzení obviněného, že orgány činné v trestním řízení neprověřily shodu těchto zajištěných stop s dalšími osobami, aniž by ovšem bylo naznačeno, jaké osoby má dovolatel na mysli, lze jen stručně uvést, že shoda se svědkem K. byla již v přípravném řízení vyloučena (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně). Navíc tato námitka směřuje vůči rozsahu dokazování, takže ji nelze podřadit pod tvrzený extrémní rozpor. Bylo by ji možno podřadit za jistých okolností pod námitku tzv. opomenutých důkazů, kterou ovšem obviněný ani neuplatnil a z pohledu shora naznačených závěrů by byla i bezpředmětná.
29. Lze tedy uzavřít, že v předmětné věci se nejednalo o situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci, neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Proto nebylo namístě ani aplikovat zásadu in dubio pro reo. Nad rámec tohoto závěru je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Takže tato námitka by nemohla zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
30. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
31. Nejvyšší soud musí tedy konstatovat, že si soudy nižších stupňů vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a při hodnocení důkazů nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř., když zejména soud prvního stupně přesvědčivě vyvrátil verzi skutkového stavu obviněného. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
32. Zároveň není pochyb o tom, že soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování byl pak dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce jednak přímých, jednak navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo jen z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
33. Nejvyšší soud považuje dále za vhodné, byť skutečně velmi stručně, reagovat na námitku stran neaplikování zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obecně lze třeba uvést, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Ovšem v dané věci je třeba zdůraznit, že způsob uplatnění této námitky stojí zcela mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný při její formulaci vychází z toho, že se trestné činnosti nedopustil. Zde je třeba uvést, že námitkou subsidiarity trestní represe je možno se právně relevantně zabývat jen za situace, kdy pachatel nezpochybňuje, že se dopustil skutku, který vykazuje znaky konkrétního trestného činu. O takovou situaci se v dané věci nejedná, neboť obviněný, jak již bylo konstatováno, v souvislosti s touto námitkou tvrdí, že nebyly podmínky, pro jeho odsouzení z hlediska důkazní situace. Proto ve vztahu k této námitce nebyla založena přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu, takže se dovolací soud touto námitkou věcně nezabýval. Stejné povahy je i další námitka obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky, která je rovněž obecně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když i zde obviněný dovolací argumentaci staví na své verzi skutkového děje (do domu ho pozvala další osoba).
34. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že tato námitka je velmi obecná, když obviněný ani výslovně nezmiňuje, která konkrétní práva podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy měla být postupem soudů nižších stupňů porušena. Obecně je možno připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14 a 26, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
35. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
36. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze konstatovat, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť s velkou dávkou tolerance, když ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k tvrzenému naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uvést, že tento byl uplatněn jen formálně, bez nějaké relevantní argumentace. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v dané věci nebyl rovněž naplněn, když jeho naplnění je závislé na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
37. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu