ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.437.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 437/2023-823
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 9. 2023 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. 44 To 174/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 76/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Z. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2022, č. j. 9 T 76/2021-368, byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1, §68 (správně §68 odst. 1) tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil tím, že v blíže nezjištěné době v listopadu roku 2017 na blíže nezjištěném místě již pravomocně odsouzený R. B. informoval poškozeného J. P., zaměstnaného na pozici vedoucího O. h. v. oblast Praha 1, O. h. a v. a p. b. u., Hygienické stanice hl. m. Prahy (dále jen „HSHMP“), kam byl přijat po předchozích opakovaných jednáních s obviněným a s pravomocně odsouzeným RNDr. Janem Jarolímkem, MBA, Ph.D., který působil na pozici ředitele HSHMP, o tlaku ze strany RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., jakožto nejvyššího nadřízeného poškozeného, s doporučením, že mu má dát nějaké peníze,
následně v polovině prosince 2017 R. B. na jedné z pravidelných schůzek uskutečňovaných v daném období nejméně jednou týdně v restauračních zařízeních v centru Prahy prvotní informaci konkretizoval a vyzval poškozeného k vydání částky alespoň 20 000 Kč k rukám RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., jako odměny za přijetí na pracovní pozici s tím, že pokud mu peníze nedá, ředitel jej vyhodí, současně poškozenému sdělil, že vlastně o nic nepřijde, protože od ředitele dostává vysoké odměny, které by v případě nevyhovění mít nemusel,
mezitím došlo i ke schůzce poškozeného s RNDr. Janem Jarolímkem, MBA, Ph.D., na níž tento poškozenému mimo jiné řekl, že mu bylo z ministerstva doporučeno prostřednictvím ředitelky Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje, aby se jej zbavil, ale že pokud bude vše fungovat dle jeho představ a bude se řídit pokyny R. B., nemá důvod jej vyhodit, načež poškozený v obavě o ztrátu zaměstnání později v polovině prosince roku 2017 v Praze 1, XY, v obchodním domě XY, předal R. B. ze svých prostředků finanční hotovost v požadované výši 20 000 Kč pro RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D.,
poté v blíže nezjištěné době v březnu 2018 přišel R. B. za poškozeným přímo na pracoviště HSHMP na adrese v Praze 1, Rytířská 12/404, a vyzval jej k vydání dalších nejméně 20 000 Kč, následně dne 13. 3. 2018 sdělil poškozenému v kanceláři obviněný, v té době již ředitel odboru e.-p. činností HSHMP, že má do pátku odevzdat další částku, a to celkem 40 000 Kč, jinak jej RNDr. Jan Jarolímek, MBA, Ph.D., vyhodí, načež byl poškozený dne 15. 3. 2018 telefonicky vyzván obviněným, aby přišel do kavárny A. na adrese Praha 1, XY, kde v době oběda za přítomnosti obviněného a P. V., předal v obálce R. B. požadovanou finanční hotovost s tím, že na pracovní pozici nenastupoval, aby bral úplatky, načež mu R. B. a obviněný sdělili, že pokud peníze dává ze své výplaty, je blázen a má odejít, peníze má získávat od podnikatelů, téhož dne z vlastní iniciativy RNDr. Jan Jarolímek, MBA, Ph.D., navrhl poškozenému navýšení osobního příplatku, s čímž byl poškozený seznámen a R. B. jej ubezpečil, že toto inicioval RNDr. Jan Jarolímek, MBA, Ph.D., po převzetí finančních prostředků,
dne 11. 4. 2018 v kanceláři poškozeného sdělil obviněný poškozenému, že do pátku musí odevzdat peníze pro RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., poté obviněný telefonicky upřesnil částku na 35 000 Kč, což dne 18. 4. 2018 po poradě potvrdil gestem naznačeným prsty sám RNDr. Jan Jarolímek, MBA, Ph.D., načež téhož dne na pracovišti předal poškozený v kanceláři obviněnému obálku s finanční hotovostí ve výši 35 000 Kč, kterou obviněný vložil do časopisu, zalepil mezi stránky a bezprostředně poté odnesl do kanceláře RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., kde mu ji předal,
dne 11. 5. 2018 v době kolem 09:30 hodin vyzval RNDr. Jan Jarolímek, MBA, Ph.D., poškozeného prostřednictvím telefonátu Z. S., aby šel ihned do své kanceláře, před níž na něho čekal obviněný, jenž mu v kanceláři sdělil, že peníze od něho předal s tím, že nemá zapotřebí jej „stáhnout o čtyři pětky“ a s tím, že RNDr. Jan Jarolímek, MBA, Ph.D., očekává peníze za další měsíc, což doložil textovou zprávou a sdělením, že kdyby to tenhle měsíc s RNDr. Janem Jarolímkem, MBA, Ph.D., nevyřešil, tak by jej vyhodil, ale další si s ním již bude řešit sám, a pokud to řešit nebude, tak jej asi „vysype“,
dne 21. 5. 2018 vyhledal poškozeného osobně v kanceláři R. B., jenž jej vyzval k procházce venku, na níž mu mimo jiné tlumočil rozčilení RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., s tím, že měl udělat těch 300 až 500 kontrol, a že z toho musí mít spoustu peněz, současně jej opakovaně ubezpečil, že on ani obviněný z toho nic nemají a vše si bere RNDr. Jan Jarolímek, MBA, Ph.D.,
přibližně v polovině června 2018 opětovně R. B. osobně kontaktoval na pracovišti poškozeného s tím, že si zjistili, že žádné peníze nevzal a RNDr. Jan Jarolímek, MBA, Ph.D., mu dává novou šanci s tím, že za měsíc květen bude postačovat částka 15 000 Kč, ale za červen již částka 35 000 Kč, když však poškozený nadále nic neuhradil, byl opětovně kontaktován R. B., jenž mu sdělil, že měsíční částku mu snižují na 30 000 Kč, načež R. B. po poškozeném dne 8. 8. 2018 požadoval finanční prostředky za „předchozí měsíce“ v celkové výši 85 000 Kč, na jejichž vydání mu stanovil termín do 10. 8. 2018, kdy od něho R. B. ve své kanceláři č. XY převzal v hotovosti částku 20 000 Kč s tím, že její převzetí verbálně nepotvrdil, ale poškozenému na papírový blok napsal „NAHRÁVÁŠ“ a následně odešel ke kanceláři RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., s nímž chtěl okamžitě mluvit, avšak v tomto mu zabránila sekretářka B. O., s odkazem na již sjednanou odpolední schůzku v pozdějším termínu toho dne.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 44 To 174/2022-659, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1, §68 (správně §68 odst. 1) tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 100 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b), g), h) a m) tr. ř. Úvodem namítl, že senát soudu prvního stupně byl v rozporu s rozvrhem práce špatně obsazen přísedícími, když podle pořadí měli ve věci rozhodovat přísedící jiní, což považuje za porušení práva na zákonného soudce. K tomu poukázal na úřední záznam pracovnice trestní kanceláře soudu prvního stupně, který byl vypracován až značnou dobu po nařízení hlavního líčení ve věci. Připouští sice, že je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí, avšak zároveň má za to, že pokud jsou určitá pravidla pro přidělování přísedících stanovena rozvrhem práce, musí být respektována. Je přesvědčen, že senát soudu prvního stupně nepostupoval podle principů vyplývajících z práva na zákonného soudce, neboť uspokojivě nevysvětlil změnu v obsazení senátu, když za takové vysvětlení nepovažuje uvedený úřední záznam. Dále konstatoval, že nebyl ani informován o tom, že k rozhodování nebyla podle rozvrhu práce povolána přísedící Helena Vojtěchová a zdůraznil, že vnitrostátní právo neposkytuje dostatečné procesní záruky proti zneužití diskrece soudu při sestavování senátu, což považuje za neslučitelné s právem na nezávislý a nestranný soud. Tuto námitku přitom měl vznést již ve svém odvolání, avšak odvolací soud se jí nikterak nezabýval, v čemž rovněž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
5. Senátem soudu prvního stupně mu bylo upřeno právo na přednesení celé závěrečné řeči. Zdůraznil, že nebyly dány podmínky pro přerušení závěrečné řeči podle §216 odst. 4 tr. ř., když podle jeho názoru nevybočovala z rámce projednávané věci, přesto předseda senátu žádal o stručnost závěrečné řeči, což shledává v rozporu se zákonem. Nebylo mu umožněno ani využití práva posledního slova. Vytýká odvolacímu soudu, který v rámci ústního odůvodnění svého rozsudku konstatovat minimální podíl obviněného na způsobené škodě, že toto neuvedl v písemném vyhotovení rozsudku, v čemž spatřuje porušení svého práva v intenzitě vyžadující kasační zásah Nejvyššího soudu. Pochybení soudu prvního stupně spatřuje také v tom, že neprovedl k důkazu závěry znaleckého posudku stran věrohodnosti poškozeného. Má přitom za to, že soudy neprokázaly, že je možno poškozenému věřit a jejich pochybení má zakládat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K předmětnému znaleckému posudku soudy přitom přihlédly a učinily z něj podstatná skutková zjištění, aniž by jej provedly k důkazu, čímž porušily mj. zásadu bezprostřednosti i právo obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. S poukazem na judikaturu namítl, že uvedené skutečnosti měly ve svém souhrnu natolik omezující dopad na práva obhajoby, že došlo k porušení zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stejné pochybení lze shledat i v opomenutí důkazů soudem prvního stupně, které nebylo napraveno ani soudem odvolacím. O některých důkazních návrzích soud nijak nerozhodl, případně je nepřečetl, nepřehrál či jinak nezpřístupnil, ačkoliv strany požadovaly přečíst a přehrát vše. Soud řádně ani nezdůvodnil, z jakého důvodu některé důkazy neprovedl. Konkrétně vytkl, že již odsouzeným R. B. byl soudu prvního stupně doručen dokument „ Vyjádření k nepřípustnosti důkazu – soukromých nahrávek pořízených J. P. ”. V tomto dokumentu měly být obsaženy důkazní návrhy na zpracování znaleckého posudku v oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie a kybernetika, kybernetická odvětví různá; celý obsah telefonu poškozeného a vnitřní předpisy Policie České republiky vztahující se k zajišťování stop, zejména informační a telekomunikační techniky. O těchto důkazních návrzích však soud prvního stupně nerozhodl. Sice tyto důkazy nenavrhl on sám, avšak zdůraznil, že následně tento dokument soudu předkládal, byť ne jako důkazní návrh. Rovněž připomněl, že soudu navrhl provést všechny důkazní návrhy učiněné jeho spoluobviněnými. K tomu blíže zdůvodnil, proč tyto důkazy byly podstatné pro rozhodnutí ve věci, a konstatoval, že se s touto otázkou dostatečně nevypořádal ani odvolací soud, který se k obdobným námitkám vyjádřil toliko obecně.
6. Další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje ve způsobu, jakým mu soud prvního stupně bránil v přednesu a odůvodnění důkazních návrhů. Uvedl několik příkladů této situace a v těchto případech následně soud ani neumožnil se o těchto důkazních návrzích poradit s obhájcem, a když proti tomuto postupu soudu vznesl námitky, soud o nich bezprostředně nerozhodl. Tyto důkazy, které nemohl dostatečně ani odůvodnit, následně soud prvního stupně zamítl pouze obecně bez jejich dostatečného vymezení. Odvolací soud se pak nevypořádal dostatečně s námitkami vůči tomuto postupu soudu prvního stupně. Za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný rovněž označil způsob, jakým se soud vypořádal s jeho obhajobou, resp. s navrhovanými důkazy. Soud prvního stupně řádně nevysvětlil, proč navržené důkazy neprovedl. Zamítané důkazy ani dostatečně neidentifikoval, resp. nevymezil a v rámci hlavního líčení jejich zamítnutí ani neodůvodnil, když je toliko paušálně označil za nadbytečné. Z audionahrávek provedl soud k důkazu pouze některé z nich, ačkoli v rozsudku následně konstatoval, že se seznámil s veškerým jejich obsahem. Tento postup soudu shledává zjevně nesprávným a porušujícím jeho právo na spravedlivý proces. K tomu zdůraznil, že soud měl povinnost provést všechny nahrávky, neboť je stranám předložil a ty požadovaly vše přehrát.
7. Obviněný je přesvědčen, že mnohé ze soudem prvního stupně zamítnutých důkazů byly podstatné pro rozhodnutí o vině, když většina těchto důkazů směřovala k prokázání nedůvěryhodnosti poškozeného, neboť podle jeho názoru nelze poškozeného, s ohledem na rozporuplnost jeho výpovědi, považovat za důvěryhodnou osobu, k čemuž dále uvedl příklady důkazů, které měly lhaní poškozeného prokázat. Blíže rozvedl i tvrzení poškozeného, že jeho jediným příjmem byl plat z HSHMP, ačkoli z komunikace poškozeného a z obsahu jeho telefonu má vyplývat, že měl i další příjem, tudíž je sporné, zda mohl být naplněn znak skutkové podstaty trestného činu vydírání ve formě jiné těžké újmy. Dále namítl, že soud provedl SMS komunikaci poškozeného s obviněnými prostřednictvím policií vytvořených úředních záznamů vycházejících z obsahu telefonu poškozeného, tedy informace z nosiče na č. l. 422 (pokud nebude dále konstatováno jinak, níže uvedené odkazy na čísla listu se týkají obsahu původního trestního spisu vedeného pod sp. zn. 9 T 130/2019 před vyloučením věci obviněného k samostatnému projednání a rozhodnutí), a tento nosič soud předložil stranám k nahlédnutí, avšak ačkoli obviněný požadoval přehrát celý obsah tohoto nosiče, soud z něj neprovedl nic, a to ani nahrávky, na kterých má být zachycen projednávaný skutek. Dále se negativně vyjádřil i k postupu soudu při hodnocení důvěryhodnosti výpovědi poškozeného, když soud neumožnil konfrontovat poškozeného s jeho tvrzeními v dalších důkazech. S uvedenými okolnostmi zamítnutí důkazů se nedostatečně vypořádal i odvolací soud, a ve vadném postupu soudů obou stupňů spatřuje existenci opomenutých důkazů.
8. Za opomenuté důkazy dále označil i obsah datových nosičů, které soud předložil stranám, obviněný je požadoval přehrát, avšak následně byly tyto důkazy soudem zamítnuty. Mělo se jednat o důkazy ve formě datových nosičů na č. l. 422 a 505, nepřehrané nahrávky a jejich části a videa z datového nosiče na č. l. 425 a nepřehrané části nahrávky z datového nosiče na č. l. 572, přičemž obviněný dále popsal průběh řízení a nedostatečné přehrání datových nosičů soudem. K tomu zdůraznil, že soud u většiny nosičů jejich obsah provedl toliko zprostředkovaně prostřednictvím úředních záznamů, ačkoli obviněný žádal přehrát vše, případně měl soud místo obsahu nahrávek vycházet z výpovědi poškozeného. Taktéž namítl, že soud nepřehrál nahrávku Hlas 32, jejíž obsah podle jeho názoru mohl vyvrátit některá skutková zjištění soudu prvního stupně. S uvedeným se nedostatečně vypořádal i soud druhého stupně. Dále nalézacímu soudu vytkl, že k důkazu neprovedl ani jednu z nahrávek, na nichž je zachycen odsouzený RNDr. Jan Jarolímek, MBA, Ph.D., ačkoli tyto nahrávky měly obsahovat samotné skutky tvrzené v obžalobě a uvedené v rozsudku. Tyto nahrávky přitom podle obviněného měly svědčit v jeho prospěch, jejich přehrání navrhoval a rovněž o nich hovořil v závěrečných řečech i odvolání, avšak soudy se s tímto nevypořádaly. Opětovně namítl, že soud neprovedl k důkazu nic z nosiče na č. l. 422, ačkoli v řízení argumentoval, že z jeho obsahu mělo vyplývat opakované lhaní poškozeného. Blíže se vyjádřil i k obsahu nosiče na č. l. 505, který soud taktéž neprovedl k důkazu, přičemž má vyvracet závěr o vydírání. Dále podrobněji rozvedl i obsah nosičů na č. l. 572 a 836, které soud také neprovedl, resp. provedl k důkazu pouze částečně, ačkoli obsah těchto nosičů měl prokazovat jeho nevinu. Nosič na č. l. 836 přitom soud neměl ani předložit stranám, když v rozsudku vycházel pouze z úředních záznamů z něj zpracovaných. K nosiči na č. l. 425 dále doplnil, že tento je neformálně vytvořený, a tudíž nemůže sloužit jako důkaz v trestním řízení. Namítané nepřehrání, resp. pouze částečné přehrání obsahu nosičů považuje za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu opomenutých důkazů.
9. Opomenuté důkazy pak shledává i ve způsobu provedení listinných důkazů, které soud i přes požadavek stran nepřečetl celé, případně je nepřečetl vůbec. Připomněl, že tyto listinné důkazy jako základ pro své rozhodnutí vymezil soud prvního stupně, když je předložil stranám k nahlédnutí, aniž by je následně přečetl, přičemž tímto postupem měl soud porušit §213 odst. 2 tr. ř. Přečtení všech listin požadoval jeho spoluobviněný ve společném řízení, a dále vymezil listiny, které soud předložil stranám, ale nepřečetl je vůbec. Soud přitom podle něj vycházel z neprovedených listinných důkazů při rozhodování o vině, konkrétně z vyhodnocení dat z mobilních telefonů obžalovaných a poškozeného s jejich přepisy; vyhodnocení finančních toků zájmových bankovních účtů a vyhodnocení informací od HSHMP. V nepřečtených listinných důkazech se navíc nachází i důkazy svědčící v jeho prospěch. Obviněný rovněž uvedl i příklady částečně nepřečtených listin a zdůraznil, že na jeho totožné námitky odvolací soud reagoval nesprávně a nedostatečně.
10. Rozhodná skutková zjištění, určující naplnění znaků předmětného trestného činu, na kterých je napadený rozsudek postaven, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Za takový důkaz považuje výsledek předstíraného převodu, neboť povolení k němu nebylo v řízení provedeno, stejně jako povolení ke sledování osob a věcí. Výsledky těchto důkazů proto není možné v řízení použít. K tomu taktéž akcentoval, že zrealizovaný předstíraný převod ani nebyl povolen, když povolení směřuje k předstíranému převodu jiné věci, než byl zrealizovaný předstíraný převod, a navíc bylo vydáno na základě rozporné informace. Sledovaného účelu předstíraného převodu mohlo být dosaženo jinak a poškozený měl převzetí peněz vyprovokovat. Dále presumuje, že mělo být zrealizováno i nezákonné nepovolené sledování podezřelých prostřednictvím jejich mobilních telefonů, aniž by o tom byl záznam. Za další procesně nepoužitelný důkaz považuje soukromé nahrávky pořízené poškozeným. Nosič na č. l. 425, ze kterého byly provedeny nahrávky, nebyl zajištěn v souladu se zákonem a vnitřními předpisy policie, neboť se jednalo o neformální nosič, o jehož zajištění neexistuje formální záznam. Za nesprávný označil i postup policie, kdy nebyla provedena fyzická extrakce mobilního telefonu poškozeného, ale pouze z něj zajištěné nosiče dat, kromě toho byly porušeny i další povinnosti, které uvedl ve svém odvolání. Původ nosiče je pochybný a nahrávky měly být přehrány z nosiče na č. l. 422, což měl být jediný formální výstup odborného vyjádření zpracovaného policií. K nepřípustnosti použití nosiče na č. l. 425 dále akcentoval, že neexistuje fotodokumentace zajištění, nebyl pořízen otisk celého telefonu, ani nedošlo k vytvoření tzv. HASH kontrolní sumy pomocí algoritmu MD5, přičemž jediný dokument zmiňující stahování dat byl vytvořen až deset dní poté, co policie obdržela daný nosič, avšak tento dokument nebyl proveden k důkazu. Odborné vyjádření nese vady v tom smyslu, že zkoumaný předmět nebyl v době zkoumání v dispozici Odboru kriminalistické techniky a expertíz PČR, a to s poukazem na časový sled vypracování odborného vyjádření a protokolů.
11. Dále poukázal na to, že některé nahrávky byly pořizovány poškozeným jakožto soukromou osobou za účasti policie, avšak bez splnění zákonných požadavků. Skutečnost, že poškozený byl v době pořízení nahrávek ve spojení s neznámou policejní složkou, obviněný dovozuje z výpovědi svědka K. Š., kterému se poškozený měl zmínit o kontaktu na blíže neurčený útvar policie a rovněž z jejich komunikace v aplikaci Threema, kdy se poškozený zmínil o možnosti „jít přes jiné policejní složky.“ Namítl, že bylo s nahrávkami manipulováno, což plyne z jejich samotného obsahu i označení, když je v nich přerušená posloupnost a z nahrávek obsažených na nosiči na č. l. 425 chybí některá data, přičemž toto měl osvětlit znalecký posudek, který však soud neprovedl, když jiný znalecký posudek soudem provedený k důkazu se s těmito otázkami dostatečně nevypořádal. K nahrávkám pořízeným poškozeným taktéž doplnil, že tyto byly nahrávány po nepřiměřeně dlouhou dobu, kdy poškozený mohl podle jeho názoru postupovat i šetrnějším způsobem. Za další procesně nepoužitelný důkaz označil i odborné vyjádření OKTE z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností týkající se bloku a roztrhaného listu papíru zajištěného v kanceláři odsouzeného R. B. Má za to, že prohlídka, při které došlo k zajištění tohoto důkazu, byla prováděna jako neodkladný úkon, aniž by byly dány zákonné podmínky pro tento postup, a není jasné, proč prohlídka neproběhla až po sdělení obvinění. S ohledem na procesní nepoužitelnost odborných vyjádření pak považuje za nepoužitelný i další obsah z odborných vyjádření vzniklých nosičů na č. l. 422 a 505, když dané vady lze podle obviněného vztáhnout i na odvozené úřední záznamy. Dále označil za procesně nepoužitelné i všechny důkazy, které soud v řízení neprováděl ze zdroje nejbližšího zjišťované skutečnosti, a to s odkazem na zásadu bezprostřednosti. K tomu uvedl několik příkladů důkazů, kdy soud vycházel z odvozeného zdroje informací, místo zdroje původního, který k důkazu neprovedl. V uvedených vadách důkazního řízení obviněný spatřuje flagrantní a nepřiměřené zásahy do svých základních práv a svobod.
12. V řízení shledává i případ tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Tento rozpor spatřuje v tom, že soud bezvýhradně uvěřil verzi poškozeného ignorujíc veškeré další provedené důkazy, které soud navíc hodnotil jednostranně v jeho neprospěch. Na nahrávkách není zachycena žádná jeho komunikace s poškozeným, v rámci které by mu vyhrožoval ztrátou zaměstnání, pokud nebude platit. Výpověď poškozeného s ohledem na provedené dokazování nemůže být považována za důvěryhodnou. Další případ extrémního rozporu spočívá v tom, že soud posoudil obsah nahrávek v jeho neprospěch, přestože je šlo vyložit i jinými způsoby. K tomu uvedl příklad nahrávky Hlas 025, z níž nevyplývá jakékoli vydírání ve vztahu k zaměstnání poškozeného, a naopak vyvrací verzi prezentovanou poškozeným. Tato nahrávka zpochybňuje i výši částek popsaných v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž dále v podrobnostech odkázal na své odvolání. K rozporům v rámci interpretace nahrávky Rozhovor 001 pak uvedl, že tato neobsahuje nic o hrozbě poškozenému výpovědí v případě neplacení. Co se týče nahrávky SAVO, uvedl, že ani z této nevyplývá jakákoliv pohrůžka jiné těžké újmy, aby poškozený něco konal. Navíc zdůraznil, že byl na HSHMP zaměstnán přibližně dva měsíce, v kontaktu s poškozeným pak byl přibližně šest týdnů, tudíž se nemohl po dobu deseti měsíců dopouštět trestné činnosti. Rovněž namítl, že hotovostní vklady odsouzeného RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., byly vykládány pouze v jeho neprospěch, ačkoli k uvedené věci neprokazují nic, neboť se neshodují s údajnými finančními transakcemi od poškozeného. Dále extrémní nesoulad shledává v tvrzení soudu, že nebylo zasahováno do nahrávek, ačkoli to nebylo znalecky zkoumáno. Zpochybnil správnost závěru soudu ohledně finančního hodnocení poškozeného, který je podle obviněného v rozporu s fakty, k čemuž dále odkázal na svoji argumentaci uvedenou v odvolání. S ohledem na tyto rozpory a způsob, jakým se s nimi soudy vypořádaly, považuje jejich rozsudky za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
13. V další části dovolání obviněný namítl nesprávné hmotněprávní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [obviněný ve svém dovolání tento dovolací důvod nesprávně označil jako §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Má za to, že skutek popsán ve výroku rozsudku nenaplňuje ve vztahu k jeho osobě znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, a to ani z hlediska objektivní, ani subjektivní stránky. Zdůraznil, že ze skutkové věty nevyplývá, že by spáchal čin se dvěma osobami, tedy že by věděl o jednání dalších dvou obviněných, ani že by bylo jejich jednání vedeno společným záměrem. Taktéž vytkl skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, že v ní není popsána subjektivní stránka trestného činu, když tato je obsažena až v odůvodnění rozsudku, avšak nedostatečně. S ohledem na tato pochybení soudu prvního stupně shledává obviněný skutkovou větu rozsudku jako nedostatečnou a porušující jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž namítl, že soud pominul jeho námitky týkající se nenaplnění znaků pohrůžky jinou těžkou újmou. Zdůraznil, že poškozený chtěl z HSHMP odejít a měl v rozhodném období další příjem jako neformální konzultant. Je proto přesvědčen, že z tohoto důvodu soud nesprávně posoudil ztrátu zaměstnání v případě poškozeného jako jinou těžkou újmu.
14. Dále obviněný namítl porušení svého práva na spravedlivý proces v kontextu nedostatečného vypořádání se s jeho obhajobou ze strany soudů obou stupňů. Soud prvního stupně s odkazem na destrukční charakter obhajoby nereagoval na téměř žádnou konkrétní námitku, přičemž ani odvolací soud se s jeho odvolacími námitkami nevypořádal správně, případně některé vůbec nezmínil, či je nesprávně vyložil. K tomu opětovně připomněl nahrávky, které měly být nejbezprostřednějším důkazem, avšak nebyly provedeny k důkazu a soudy se s jejich neprovedením reálně nevypořádaly, k čemuž zopakoval i tvrzené rozpory mezi obsahem nahrávek a výpovědí poškozeného. Další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v popření kontradiktornosti řízení, popření práva na právní pomoc, popření možnosti odůvodnit námitku podjatosti a porušení dalších práv v souvislosti se vznesením námitky proti způsobu provádění úkonu. K námitce popření kontradiktornosti řízení akcentoval, že mu soud nedovolil v hlavním líčení použít obsah spisu v otázce, předestřením listiny či puštěním nahrávky, čímž porušil jeho právo na obhajobu, neboť nemohl konfrontovat poškozeného s obsahem dalších důkazů. Dále namítl, že mu soud v několika případech neumožnil poradu s jeho obhájcem, čímž došlo k porušení práva uvedeného v §33 odst. 1 tr. ř. Má za to, že mu soud systematicky znemožňoval realizaci tohoto práva v hlavních líčeních, neboť mu určoval, ve kterých případech se s obhájcem může radit. Soud měl rovněž nesprávně interpretovat §33 odst. 1 tr. ř., když s poukazem na toto ustanovení zabraňoval obviněnému v poradě s obhájcem, přestože neprobíhal jeho výslech. Tento postup měl mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku a došlo jím k porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces.
15. Za další porušení svých práv označil nemožnost odůvodnit námitku podjatosti. Tuto námitku vznesl v souvislosti s nemožností odůvodnit důkazní návrh a s nepřiměřeným chováním předsedy senátu, který však do odůvodnění námitky podjatosti zasahoval a určoval, co má obsahovat. Soud, zvláště v počátcích řízení, neumožnil vznést různé námitky, bezprostředně o nich nerozhodl a opakovaně je neumožnil odůvodnit. Obdobně měl soud postupovat i v případě žádosti o přezkum podle §203 odst. 3 tr. ř., kterou taktéž ignoroval, případně ji neumožnil odůvodnit s odkazem, že senát námitku slyšel. K tomu obviněný uvedl několik případů této situace a zdůraznil, že popření jeho práv v takovém rozsahu dosahuje intenzity zásadního porušení ústavního práva na spravedlivý proces a ovlivnilo správnost a zákonnost rozsudku. Znění skutkové věty ještě vytkl, že na nahrávce nezazněla ta část, že musí poškozený přinést do pátku 40 000 Kč nebo bude vyhozen. Rovněž pak část, podle které měl telefonicky upřesnit poškozenému částku na 35 000 Kč není pravdivá, když z důkazů tento hovor nevyplývá. Taktéž nebylo prokázáno, že by předal odsouzenému RNDr. Janu Jarolímkovi, MBA, Ph.D., složku, natož obálku. Dále pak namítl, že soud relevantně nereagoval na jeho výtky vůči porušování trestního řádu v konkrétních skutečnostech, když soud navíc v reakci na tyto výtky na něj podal trestní oznámení, na základě kterého však státní zastupitelství s ohledem na jeho zjevnou nedůvodnost nečinilo žádné úkony. V takovéto reakci soudu shledává důvod vyloučení předsedy senátu pro podjatost. Obdobný důvod pak spatřuje i v tom, že předseda senátu podal návrh na kárné potrestání všech tří obhájců činných v této věci, avšak advokátní komora žádného z nich neshledala ničím vinným. Tím měl soud porušit §80 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
16. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a úvodem konstatoval, že je dovolací argumentace obviněného vystavena na podobných námitkách jako jeho odvolání. K tomu připomněl, že v případě, že se s námitkami již soudy nižších stupňů vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Dále stručně zrekapituloval průběh řízení před i po vyloučení věci obviněného k samostatnému projednání a rozhodnutí a zdůraznil, že v této věci již podal dovolání R. B. odsouzený za totožný trestný čin. Jeho dovolání, ve většině námitek identické s nyní projednávaným dovoláním, přitom Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., tudíž lze na některé závěry usnesení Nejvyššího soudu poukázat. Konkrétně k námitkám obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že se s touto argumentací vypořádal již odvolací soud a s obdobnou námitkou v dovolání R. B. i Nejvyšší soud, přičemž se s argumentací soudů ztotožňuje, když pochybení administrativní povahy nemůže vést k závěru, že senát nebyl obsazen v souladu s rozvrhem práce. K námitkám pod dovolacím důvodem podle §265 odst. 1 písm. b) tr. ř. připomněl znění §30 tr. ř. a zdůraznil, že výhrady obviněného proti chování předsedy senátu a způsobu vedení řízení, stejně jako tvrzení o jeho procesních pochybeních, nejsou důvodem podjatosti podle tohoto ustanovení. Dále s poukazem na judikaturu akcentoval, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajících objektivně. Odvolací soud se přitom touto otázkou zabýval a pochybení soudu prvního stupně neshledal, přičemž právo obviněného na obhajobu nebylo nijak potlačováno či kráceno, naopak se obhajobě dostalo až nadstandardního prostoru pro uplatnění a předseda senátu postupoval v souladu s §203 odst. 2 tr. ř. Tyto námitky obviněného tak nejen nenaplňují tento dovolací důvod, ale neshledává je důvodnými ani v ústavněprávní rovině.
18. Taktéž nepřisvědčil ani námitkám spadajícím pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznil, že obdobné námitky obviněného byly vypořádány již odvolacím soudem, který se zabýval jak nadbytečností provedení všech nahrávek, tak i jejich autentičností. Rovněž doplnil, že soud prvního stupně neprovedení dalších důkazů řádně zamítl pro nadbytečnost. Nalézacímu soudu však vytkl, že se při hlavním líčení nevypořádal s důkazním návrhem ve formě znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie a kybernetika, kybernetická odvětví různá; provedení obsahu telefonu poškozeného; vnitřních předpisů Policie ČR a úředních záznamů o podaných vysvětleních poškozeného a svědkyně I. F. K tomu však konstatoval, že soud ve věci provedl znalecký posudek Ing. Jaroslava Kothánka, Ph.D., jenž byl následně doplněn dne 11. 5. 2021 jeho výslechem a další důkazní návrhy na vypracování znaleckých posudků soud řádně zamítl. Taktéž uvedl, že obsah telefonu poškozeného byl fakticky proveden formou jednotlivých nahrávek, úředních záznamů a důkazů o obsahu telefonu. Stran úředních záznamů o podání vysvětlení pak připomněl, že soud nejprve sdělil, že svědci již byli před soudem vyslechnuti, přičemž následně nesprávně zamítl provedení jejich opětovného výslechu místo zamítnutí přečtení navržených úředních záznamů. Poukázal však, že se soud s argumentací na doplnění dokazování vypořádal ve svém rozhodnutí, kdy zdůvodnil jak použitelnost nahrávek jako důkazu, tak i korektně odůvodnil závěr o nadbytečnosti dalšího dokazování s tím, že mu již provedené důkazy poskytovaly dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak shledal sice stručným, avšak dostatečným. Dále akcentoval, že ve věci nelze uvažovat o existenci opomenutých důkazů nebo extrémního rozporu odůvodňujícího kasační zásah Nejvyššího soudu, k čemuž připomněl zásady dokazování a uvedl, že soudy splnily požadavek na náležité odůvodnění svých rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces. K tomu taktéž poukázal na závěry Nejvyššího soudu ve věci odsouzeného R. B. s tím, že ani Nejvyšší soud v této věci neshledal zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, opomenuté důkazy, ani procesně nepoužitelné důkazy. K námitkám podřazeným obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak konstatoval, že tyto spíše napadají odlišné hodnocení důkazů soudy obou stupňů oproti představě obviněného, což jsou však námitky nezakládající dovolací přezkum pod tímto dovolacím důvodem, avšak v sekundární rovině mohou spadat pod dovolací důvod podle písmene g). Ani tak tyto námitky neshledává důvodnými, k čemuž dále odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Má za to, že ve věci nebyly naplněny dovolací důvody podle písmen a), b), g), ani h), a tudíž nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě.
19. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného sice částečně naplňuje uplatněné dovolací důvody, avšak namítané vady nedosahují takové úrovně, aby Nejvyšší soud přikročil ke kasaci napadeného rozhodnutí.
IV. Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že v této věci již projednával dovolání odsouzených RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., usnesením ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 7 Tdo 337/2022 a R. B. usnesením ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 777/2022, přičemž Nejvyšší soud obě zmíněná dovolání odmítl. Taktéž je namístě konstatovat, že ve věci odsouzeného R. B. již rozhodl i Ústavní soud usnesením ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. III. ÚS 1449/23, když ústavní stížnost odsouzeného, týkající se většinově námitek vůči postupu soudu prvního stupně ve společném řízení, do značné míry totožných s námitkami uvedenými v nyní projednávaném dovolání, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. K tomuto dovolacímu důvodu obviněný namítl, že byl senát soudu prvního stupně nesprávně obsazen přísedící, která podle rozvrhu práce neměla v této věci rozhodovat. Podle jeho názoru měla v dané věci v souladu s rozvrhem práce rozhodovat přísedící Helena Vojtěchová, avšak tato povolána nebyla, přičemž o této skutečnosti nemá existovat žádný záznam. Obviněný v tomto shledává porušení práva na spravedlivý proces a zákonného soudce, k čemuž dále zdůraznil, že mu vnitrostátní právo ani neposkytuje dostatečné záruky proti zneužití diskrece předsedy senátu při výběru přísedících. Rovněž pak v této souvislosti vytkl odvolacímu soudu, že se s touto otázkou v reakci na jeho odvolací argumentaci nedostatečně vypořádal. Uvedené námitky lze pod tento dovolací důvod podřadit.
23. Jak Nejvyšší soud konstatoval již v související věci odsouzeného R. B., a jak ostatně poukázal i sám obviněný ve své dovolací argumentaci, při posuzování postavení soudce a přísedícího je namístě zohledňovat především významné rozdíly v povaze jejich funkcí. Ty počínají již tím, že zatímco je soudce jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období. Dále je soudce v pracovním vztahu, zatímco přísedící nikoliv. Především je to v senátu soudce, resp. předseda senátu, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování ať už procesní či meritorní. Proto jsou i zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde u určení konkrétního přísedícího, méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13). Jak rovněž konstatoval Ústavní soud, „ není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15). Podle rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 1 ve společné věci obviněného a již odsouzených R. B. a RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., vedené pod sp. zn. 9 T 130/2019, měl senát původně rozhodovat ve složení předseda senátu a přísedící Mgr. Bohumila Turzó a Helena Vojtěchová. Soudu prvního stupně se však nepodařilo zajistit přítomnost přísedící Heleny Vojtěchové, která se k hlavnímu líčení nemohla dostavit, a tudíž soud povolal další přísedící, která byla podle rozvrhu práce v pořadí pro daný senát, tedy Mgr. Bc. Petru Dostálek (dříve příjmením Zlámalíková). O skutečnosti, že se účast přísedící Heleny Vojtěchové nepodařilo zajistit, sice v trestním spise v té době absentoval doklad, avšak předmětná komunikace s přísedící byla následně potvrzena úředním záznamem od trestní kanceláře Obvodního soudu pro Prahu 1 (viz č. l. 598 trestního spisu vedeného pod sp. zn. 9 T 76/2021, po vyloučení věci obviněného k samostatnému projednání a rozhodnutí). Ačkoli byl daný doklad o komunikaci do spisu založen po značné době, podle názoru Nejvyššího soudu ani v důsledku tohoto administrativního pochybení trestní kanceláře nevznikly pochybnosti o správném obsazení senátu, když k řízení byla řádně povolána další přísedící následující v pořadí podle účinného rozvrhu práce v souladu se zákonem i rozhodovací praxí. Obvinění přitom byli se složením senátu rozhodujícím v jejich trestní věci seznámeni a měli možnost se k těmto přísedícím vyjádřit a namítnout jejich případnou podjatost.
24. Dále k poukazu obviněného na nedostatečnou právní úpravu přidělování přísedících Nejvyšší soud akcentuje, že vnitrostátní právní řád, spolu s ustálenou judikaturou a praxí soudů, poskytuje i s ohledem na výše uvedené dostatečné procesní záruky při přidělování jednotlivých přísedících k senátům v trestních věcech, přičemž administrativní pochybení trestní kanceláře ve formě pozdního založení dokladu o komunikaci s přísedící tyto záruky samo o sobě nemůže narušit. Rovněž je namístě uvést, že se odvolací soud obdobnými námitkami obviněného v dostatečné míře zabýval, a tudíž ani v jeho postupu nelze shledat namítaných pochybení (viz odst. 65 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž i na jeho zevrubné odůvodnění této otázky je možné ve stručnosti dále odkázat. Lze proto konstatovat, že Obvodní soud pro Prahu 1 měl v rozhodné době pevný vnitřní systém přidělování přísedících do jednotlivých soudních oddělení, a nikoliv systém účelový a nahodilý, a ani obě přísedící ve věci obviněného nebyly vybrány libovolně, nýbrž podle předem daných pravidel určených účinným rozvrhem práce a jeho přílohami. Obsazení senátu v projednávané věci tak nenese znaky libovůle či účelového obsazení, a tudíž ve věci rozhodl zcela zákonně obsazený senát. Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zjevně neopodstatněnými.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Obviněný v rámci svého dovolání namítl podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně, a to s poukazem na jeho chování v průběhu hlavního líčení, způsob jakým se vypořádával s námitkami obhajoby i to, že měl předseda senátu podat nedůvodné trestní oznámení na obviněného a rovněž podnět k zahájení kárného řízení na obhájce obviněného.
26. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle odstavce druhého uvedeného ustanovení je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Podle odstavce třetího je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Podle odstavce čtvrtého je z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen soudce nebo přísedící, který ve věci rozhodoval v původním řízení. A konečně podle odstavce pátého daného ustanovení je z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování. Z uvedeného výčtu je zjevné, že obviněným vznesené výhrady proti chování předsedy senátu a proti způsobu, jakým vedl řízení, stejně jako tvrzená procesní pochybení, nejsou důvodem podjatosti podle §30 tr. ř., neboť poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Za takový důvod pak nelze považovat ani skutečnost, že předseda senátu podal podnět k zahájení kárného řízení na obhájce obviněného činného v této věci, pokud u něj zaznamenal jednání, které by mohlo opodstatnit jeho kárné potrestání. Jestliže soud měl u obhájce obviněného podezření na opakované maření hlavního líčení, tedy jednání, které lze za kárné provinění považovat, pak byl jeho postup spočívající v podání podnětu k zahájení kárného řízení zcela opodstatněný a standardní, tudíž v něm nelze spatřovat znaky podjatosti, když soud svůj postup i řádně odůvodnil jak v podaném návrhu ze dne 22. 2. 2022, tak i v rámci odůvodnění rozsudku (odst. 84 rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak ani podnět k prověření jednání obviněného v průběhu jeho závěrečné řeči, který obvinil policisty ze zmanipulování důkazů, Nejvyšší soud nepovažuje za důvod podle §30 tr. ř., který by znamenal podjatost předsedy senátu opodstatňující jeho vyloučení podle §31 tr. ř., když předseda senátu tímto fakticky konal svoji zákonnou povinnost. K tomu lze dále odkázat i na rozsudek odvolacího soudu, který se předmětnou otázkou rovněž zabýval (viz odst. 62 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak uzavírá, že uvedené námitky obviněného nejsou s to naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž je neshledal opodstatněnými ani v ústavněprávní rovině.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
28. Pod uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl existenci opomenutých důkazů. Tyto spatřuje především v tom, že se soud prvního stupně nevypořádal s důkazy, které navrhl odsouzený R. B. v rámci společného řízení, a to vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie a kybernetika, kybernetická odvětví různá; provedení obsahu telefonu poškozeného a vnitřních předpisů Policie ČR, když tyto důkazy obviněný shledává důležitými i pro své řízení. Rovněž k tomu doplnil, že se v rámci hlavního líčení po vyloučení věci snažil tyto důkazy soudu sám znovu navrhnout, byť je neoznačil jako důkazní návrh, nýbrž pouze jako vyjádření, a taktéž pak v hlavním líčení navrhoval provést veškeré důkazy navržené všemi obviněnými a jejich obhájci v rámci společného řízení, tudíž i tyto výše uvedené. Takto koncipované námitky lze se značnou mírou tolerance pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, byť se i s ohledem na §89 odst. 1 tr. ř. nejedná o důkazy, které by byly pro posouzení věci svým významem natolik zásadní, tedy podstatné důkazy ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento závěr lze učinit především s ohledem na celková skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, neboť uvedené důkazy měly sloužit toliko ke znevěrohodnění autentičnosti některých z nahrávek pořízených poškozeným, o nichž si však v rámci řízení nalézací soud udělal dostatečně podložený závěr.
29. K tomu je namístě nejprve akcentovat, že existenci tzv. opomenutých důkazů není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je přitom dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených závažných procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli ke kompletní revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k detailnímu přezkumu provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat prakticky jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (srov. §259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.), kdy Nejvyššímu soudu přísluší toliko náprava flagrantních vad týkajících se skutkových zjištění významných pro rozhodnutí soudu, které důkazní řízení deformují natolik, že jsou s to zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces.
30. V rámci společného řízení odsouzený R. B. výše uvedené důkazy uvedl v obsahu textu svého podání soudu prvního stupně ze dne 17. 5. 2021, založeného na č. l. 2210 a násl., označeného jako „ Vyjádření k nepřípustnosti důkazu – soukromých nahrávek pořízených J. P. zřejmě v období březen – srpen 2018“ , přičemž soud prvního stupně v rámci hlavního líčení dne 8. 6. 2021 na tyto výslovně nereagoval tím, že by jejich provedení zamítl, v čemž lze shledat určité pochybení soudu prvního stupně.
31. Jak však Nejvyšší soud konstatoval k totožné námitce obhajoby již ve věci odsouzeného R. B., co se týče znaleckého zkoumání předmětných nahrávek, soud prvního stupně k důkazu provedl znalecký posudek Ing. Jaroslava Kothánka, Ph.D., který byl dále doplněn výslechem jmenovaného znalce v rámci hlavního líčení dne 11. 5. 2021. Navíc soud prvního stupně neměl o pravosti a použitelnosti nahrávek pochybností, jak bude ještě dále rozvedeno. Další obhajobou navržené důkazy na vypracování ještě jiných znaleckých posudků z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, a z oboru kriminalistika, zkoumání ručního písma, pak byly v rámci hlavního líčení dne 8. 6. 2021 soudem řádně zamítnuty pro nadbytečnost. K důkazu obsahem telefonu poškozeného lze pak taktéž doplnit, že tento byl v rámci řízení fakticky proveden jako důkaz ve formě jednotlivých nahrávek, příp. úředních záznamů a dalších důkazů o obsahu telefonu, přičemž další jednotlivé důkazní návrhy obhajoby týkající se obsahu tohoto telefonu soud řádně zamítl. Ke zmíněnému pochybení soudu prvního stupně přitom mohlo dojít i v důsledku určitého zmatku v průběhu hlavního líčení dne 8. 6. 2021, který byl vyvolán obhajobou všech tří obviněných, přičemž z následných návrhů na doplnění dokazování již tyto důkazní návrhy dále nevyplývaly, když obhajoba navrhovala provedení jiných důkazů, které soud již zamítl.
32. Soud prvního stupně se navíc s argumentací uvedenou odsouzeným R. B. v předmětném podání ze dne 17. 5. 2021 vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, když řádně a dostatečným způsobem zdůvodnil použitelnost nahrávek pořízených poškozeným jako důkazu v trestním řízení, jak bude ještě dále rozvedeno. Taktéž korektně odůvodnil svůj závěr, že mu již provedené důkazy poskytovaly dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí o vině a trestu, a tudíž považoval provedení dalších důkazů navržených obhajobou za nadbytečné, když by podle jeho názoru do věci nevnesly dalších zásadních relevantních skutečností (srov. odst. 82 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto ohledu lze dané odůvodnění soudu prvního stupně shledat sice stručným, avšak dostatečným, a to především v kontextu jinak komplexního odůvodnění skutkových zjištění soudu v rámci rozsudku.
33. Jestliže pak obviněný zamýšlel tento důkazní návrh odsouzeného R. B. ze společného řízení soudu zopakovat, avšak jako důkazní návrh ho neoznačil, pak soud prvního stupně neměl povinnost na tento výslovně reagovat zamítavým usnesením. Rovněž pak lze doplnit, že pokud obviněný při hlavním líčení dne 5. 4. 2022 po vyloučení jeho věci k samostatnému projednání a rozhodnutí značně obecným způsobem navrhl provedení všech důkazů, které navrhli i jeho spoluobvinění ve společné věci, tedy mimo jiné i těchto výše uvedených důkazů, pak soud prvního stupně při souhrnném zamítnutí důkazních návrhů v rámci hlavního líčení v daný den zamítl i tyto důkazní návrhy.
34. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dokazování je primárně doménou soudu prvního stupně, který má nejlepší a bezprostřední možnost provedené důkazy hodnotit. Nejvyššímu soudu tak přísluší toliko hodnotit výše uvedené závěry optikou základních práv, tedy případy, kdy by napadený postup soudu zjevně nedostačoval k odsouzení obviněného, příp. pokud by soud nedokázal uspokojivě odůvodnit, jaké důkazy ke svému rozhodnutí považoval za potřebné a jaké naopak za nadbytečné. Jestliže však ze závěrů soudu prvního stupně jasně vyplývá nadbytečnost, a tudíž nedůležitost předmětného dokazování k přípustnosti nahrávek jako relevantního důkazu, pak nelze navržené důkazy shledat podstatnými pro jinak uzavřený a správně odůvodněný důkazní řetězec, a tudíž je ani nelze shledat opomenutými důkazy ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. ve světle zmíněných ústavněprávních východisek. S ohledem na uvedené proto lze uzavřít, že v postupu soudu prvního stupně v rámci hlavního líčení byly shledány vady týkající se nedostatečného vypořádání se s těmito důkazními návrhy. Předmětné důkazy však nelze i s poukazem na učiněná skutková zjištění, stejně jako na celkové odůvodnění nadbytečnosti dalšího dokazování v rozsudku soudu prvního stupně, shledat natolik podstatnými a významnými ve smyslu uvedených východisek i s ohledem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aby případný kasační zásah Nejvyššího soudu mohl jakkoli ovlivnit postavení obviněného, přičemž takový zásah Nejvyššího soudu by pak byl přehnaně formalistický.
35. Za opomenuté důkazy obviněný dále označil postup soudu, který měl ve svém rozsudku vycházet ze závěrů znaleckých posudků zkoumajících věrohodnost a osobnost poškozeného, aniž by je v hlavním líčení provedl k důkazu. Nejvyšší soud však tuto námitku neshledal důvodnou. Soud prvního stupně sice v rámci odůvodnění svého rozsudku v odst. 88 a 89 zmínil tyto znalecké posudky zkoumající primárně věrohodnost poškozeného, avšak argumentace soudu, kterou v kontextu předmětných znaleckých posudků uvedl, se týkala odůvodnění toho, proč soud dané posudky k důkazu neprovedl. Nelze tedy souhlasit s tvrzením obviněného, že by soud z těchto znaleckých posudků ve svém rozhodnutí vycházel, a proto se ani nemohlo jednat o případ opomenutých důkazů.
36. Pokud pak obviněný spatřuje případ opomenutých důkazů i ve způsobu, jakým soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, pak ani v tomto se Nejvyšší soud s jeho argumentací neztotožnil. Lze sice připustit, že soud prvního stupně v rámci hlavního líčení v některých případech důkazní návrhy obhajoby zamítl stručným, případně i souhrnným způsobem, avšak s ohledem na značnou četnost důkazních návrhů obhajoby, které v rámci řízení vznášela, a to často i opakovaně, nelze tento postup soudu prvního stupně považovat za výraznější narušení standardních procesních postupů, které by zasáhlo do roviny ústavních práv obviněného. Dále jestliže soud prvního stupně v rámci hlavního líčení dne 5. 4. 2022 souhrnně zamítl zbytek důkazních návrhů vznesených obhajobou, jak již bylo zmíněno výše, byla to adekvátní reakce soudu na velmi obecný návrh obhajoby, aby byly provedeny kompletně všechny důkazy navržené obhajobou všech tří spoluobviněných v průběhu celého společného řízení. S ohledem na takto obecný a excesivní požadavek obhajoby pak nelze postup soudu prvního stupně shledat nesprávným. Rovněž lze doplnit, že se s obdobnými námitkami v rámci svého rozsudku vypořádal, byť stručněji, i soud druhého stupně (viz např. odst. 42, 50 či 56 rozsudku odvolacího soudu), přičemž se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, že by se těmito otázkami odvolací soud zabýval nedostatečně.
37. S uvedeným dále souvisí i námitky obviněného, kterými vytýká soudu prvního stupně, že k důkazu neprovedl nosiče s nahrávkami, resp. nepřehrál celý jejich obsah, v čemž obviněný rovněž spatřuje případ opomenutých důkazů. K tomu obviněný především zmínil nosiče na č. l. 422, 425, 505, 572, 836 a 837.
38. K datovému nosiči na č. l. 422 lze konstatovat, že tento byl v rámci hlavního líčení dne 20. 4. 2021 předložen stranám k nahlédnutí, když stejného dne bylo k důkazu provedeno i odborné vyjádření policie (OKTE) na č. l. 419 a násl. vztahující se k tomuto nosiči. Obviněný pak z tohoto nosiče v rámci vyloučeného řízení při hlavním líčení dne 5. 4. 2022 navrhl provést další dílčí důkaz, přičemž soud prvního stupně i tento návrh zamítl. Navíc pokud obviněný namítá, že nebyly provedeny nahrávky z obsahu tohoto nosiče a místo toho byly přehrány nahrávky z nosiče na č. l. 425, pak je namístě zdůraznit, že relevantní obsah nosiče na č. l. 422 byl totožný s obsahem nosiče na č. l. 425, jak Nejvyšší soud ověřil, tudíž pokud soud provedl ty důkazy, které byly relevantní pro posouzení viny obviněného z nosiče na č. l. 425, nedošlo k jakémukoliv zásahu do postavení obviněného. Co se týče datového nosiče na č. l. 425, tento byl rovněž dne 20. 4. 2021 v hlavním líčení předložen stranám k nahlédnutí, následně téhož dne soud k důkazu provedl úřední záznamy vycházející z tohoto nosiče, a poté při hlavním líčení dne 8. 6. 2021 došlo i k přehrání podstatných částí záznamů z předmětného nosiče. Rovněž pak v rámci hlavního líčení dne 17. 2. 2022 a 5. 4. 2022 soud prvního stupně přehrál z tohoto nosiče další relevantní části. Datový nosič na č. l. 505 byl taktéž dne 20. 4. 2021 v rámci hlavního líčení předložen stranám k nahlédnutí, a následně i téhož dne soud přečetl odborné vyjádření a úřední záznamy týkající se tohoto nosiče. Obviněný poté při hlavním líčení dne 5. 4. 2022 navrhl z tohoto nosiče provedení dalších důkazů, přičemž soud prvního stupně tento návrh zamítl. Pokud jde o nosič na č. l. 572, týkající se nahrávky SAVO, dne 20. 4. 2021 jej soud při hlavním líčení předložil stranám k nahlédnutí, a téhož dne přečetl i protokol s přepsaným rozhovorem z předmětného nosiče. Při hlavním líčení dne 8. 6. 2021 soud následně přehrál i podstatné části záznamu z tohoto nosiče a návrh na další doplnění přehráním záznamu řádně zamítl. Při hlavním líčení dne 17. 2. 2022 pak soud přehrál i další relevantní části předmětné nahrávky. Pokud obviněný následně při hlavním líčení dne 5. 4. 2022 navrhl provedení celého obsahu nosiče, soud prvního stupně i tento návrh zamítl. K nosičům na č. l. 836 a 837 pak lze konstatovat, že první návrh na jejich přehrání vzneslo státní zastupitelství v rámci hlavního líčení dne 8. 6. 2021, když se k tomuto návrhu následně připojil i odsouzený R. B. Obviněný následně jejich provedení k důkazu opětovně navrhl při hlavním líčení dne 5. 4. 2022, přičemž soud prvního stupně jeho důkazní návrh zamítl.
39. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení podstatný obsah relevantních datových nosičů přímo jejich přehráním a v případech, kdy to nepovažoval za nutné k posouzení věci, pouze prostřednictvím odvozených důkazů ve formě úředních záznamů, analýz apod., případně návrh na jejich provedení řádně zamítl. K tomu je namístě s ohledem na uvedené uzavřít, že pokud soud v případě části některých nosičů posoudil jako dostatečné provedení odvozených důkazů např. ve formě úředních záznamů zachycujících obsah datových nosičů, jednalo se toliko o výkon jeho práva určit si v souladu s §203 odst. 2 tr. ř., zda je k hladkému a efektivnímu vedení řízení a objasnění věci potřeba provést rozsáhlejší dokazování originárními důkazy, či zda v případě důkazů méně významných může vycházet toliko ze stručněji provedených důkazů odvozených. Pokud pak obviněný s poukazem na porušení zásady bezprostřednosti namítá, že nalézací soud tímto postupem pochybil, Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného připomíná, že podstatou dělení důkazů na původní a odvozené je především nutnost zachovat informační hodnotu daného důkazu. Obviněný přitom ve svém dovolání konkrétně nepoukazuje na to, že by některý z provedených úředních záznamů, týkajících se skutečností významných pro posouzení viny a trestu, měl mít rozdílný obsah oproti nosičům, ze kterých byl odvozen, když obviněný toliko obecně tvrdí jejich sníženou informační hodnotu, příp. jiné formální nedostatky. K možnosti založení dovolacího přezkumu je přitom nutné, aby obviněný ve své argumentaci konkrétně uvedl, v čem došlo k oslabení informační hodnoty provedených úředních záznamů, resp. v čem se má lišit informace získaná z odvozeného důkazu od informace obsažené v originárním důkazu, tudíž čím konkrétně došlo k porušení zásady bezprostřednosti. Toto porušení se přitom musí týkat právě důkazů významných, resp. podstatných pro rozhodnutí o vině a trestu, nikoli důkazů pouze okrajových, jejichž potenciální vady by nebyly s to založit dovolací přezkum ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na vše uvedené proto nelze v postupu nalézacího soudu shledat existenci opomenutých důkazů. Soud prvního stupně navíc v odůvodnění svého rozsudku zdůvodnil nepřehrání částí audionahrávek pořízených poškozeným, když přistoupil k přehrání těch podstatných částí nahrávek, které obsahovaly skutečnosti relevantní pro projednávanou trestní věc (viz odst. 82 rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže pak obviněný tomuto postupu vytýká, že soud prvního stupně rozhodoval o relevanci jednotlivých nahrávek jako důkazů v řízení, aniž by tyto byly provedeny v rámci hlavního líčení, když se navíc měl soud sám neprocesně seznámit s jejich obsahem (srov. odst. 82 rozsudku soudu prvního stupně), lze pro úplnost doplnit, že si soud dané kvalifikované závěry o potřebě jejich provedení jako důkazů mohl učinit i z řádně provedených úředních záznamů a dalších dokumentů vycházejících z jejich obsahu.
40. S ohledem na vše uvedené je namístě opětovně akcentovat, že pokud soud prvního stupně ve svém rozsudku řádně (byť stručně) odůvodnil, že měl ke svému rozhodnutí dostatečný skutkový podklad ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a z jeho skutkových zjištění nevyplývají zjevné rozpory, pak Nejvyššímu soudu nepřísluší provádět detailní přezkum veškerých skutkových zjištění, příp. jejich kompletnosti pro rozhodnutí o vině a trestu. Je v pravomoci soudů prvního a druhého stupně, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a potažmo průtahům v řízení. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence a je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 971/2014). Pokud tedy soud prvního stupně považoval další dokazování v určitém směru za nadbytečné, a tuto nadbytečnost ve svém rozhodnutí zdůvodnil, pak i s ohledem na §203 odst. 2 tr. ř. a zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení lze jeho postup akceptovat. Zároveň je však namístě konstatovat, že se soud prvního stupně mohl v rámci hlavního líčení se zamítnutím některých důkazů vypořádat lépe, v čemž Nejvyšší soud spatřuje určité formální pochybení. To však nelze považovat za pochybení zásadní, když jej navíc soud prvního stupně částečně napravil v rámci odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud proto ani v tomto směru neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
41. Obviněný s poukazem na opomenuté důkazy dále namítl, že soud prvního stupně nepřečetl veškeré listinné důkazy, přestože v rámci společného řízení žádala obhajoba přečíst vše. Ani tyto námitky však nelze shledat důvodnými. Jak Nejvyšší soud již zdůraznil k totožné námitce v související věci odsouzeného R. B., podle §213 odst. 1 tr. ř. posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům. Podle druhého odstavce, pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení listiny uvedené v odstavci 1, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst. Z uvedeného ustanovení sice vyplývá povinnost soudu předložené listinné důkazy přečíst v případě, že některá ze stran jejich přečtení navrhne, avšak předmětné pravidlo nelze považovat za absolutní. Výjimky se týkají případů, kdy soud zhodnotí nadbytečnost přečtení takové listiny, případně její části, přičemž by však takovou nadbytečnost měl zdůvodnit (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2684). Je přitom nutné akcentovat, že pokud by se bezpodmínečně trvalo na povinnosti soudu přečíst kompletně celý rozsah všech ve spisu založených listinných důkazů, vedlo by to ke zcela neúměrnému prodlužování celého soudního řízení, které by již kolidovalo se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Rovněž by se tím předseda senátu dostal do zjevného rozporu s povinnostmi plynoucími z ustanovení §203 odst. 2 tr. ř. Zůstává tedy v diskreci předsedy senátu nalézacího soudu, v jakém rozsahu tyto listiny přečte podle toho, jaké části jejich obsahu jsou potřeba pro posouzení viny a trestu, avšak zároveň soud nesmí tohoto zneužívat k omezování práv obviněného. Obdobně lze pak poukázat i na judikaturu Ústavního soudu, podle které postup, kdy soudy nevyhoví návrhu na čtení všech listinných důkazů, nýbrž provedou důkaz demonstrací ve formě předložení listinného důkazu stranám k nahlédnutí, automaticky nezakládá zásah do práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 3707/19). V nyní projednávané věci lze sice konstatovat, že se soud prvního stupně mohl s daným nepřečtením všech částí listinných důkazů vypořádat v rámci hlavního líčení lépe, v čemž Nejvyšší soud shledal jisté pochybení, avšak i s ohledem na extenzivnost takto obecného návrhu k přečtení kompletně všech ve spise založených listinných důkazů je namístě uzavřít, že se toto formální pochybení neodrazilo v posouzení viny a trestu obviněného či již odsouzených, a nemůže být považováno ani za případ opomenutých důkazů, když soud přečetl veškeré relevantní listiny potřebné pro rozhodnutí ve věci. Dané pochybení nalézacího soudu tak není s to odůvodnit kasační zásah Nejvyššího soudu.
42. Pokud pak obviněný tvrdí, že měl soud prvního stupně vycházet i z některých obviněným v dovolání uvedených listin, které soud neprovedl k důkazu, resp. nepřečetl, ani tyto námitky Nejvyšší soud neshledal důvodnými. Je namístě konstatovat, že obviněným uvedené příklady se buď přímo netýkají otázek, které podle jeho argumentace měly řešit, nebo je soud mohl zjistit i z jiných v řízení řádně provedených důkazů, tudíž se nejedná o opomenuté důkazy. Konkrétně pokud obviněný tvrdí, že soud vycházel z neprovedených dokladů o vkladech odsouzeného RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., na jeho účet, pak lze připomenout, že dne 11. 5. 2021 při hlavním líčení nalézací soud přečetl mj. i dokumenty poskytnuté bankami k účtům odsouzeného (srov. č. l. 857 a násl.), z nichž předmětné vklady vyplývají. K informacím o odměnách pak lze akcentovat, že soud dne 20. 4. 2021 při hlavním líčení provedl důkazy na č. l. 253, 259-275, ze kterých dané skutečnosti rovněž vyplývají. Co se dále týče námitek stran nedostatečně prokázané komunikace mezi obviněným a odsouzenými, resp. i poškozeným, a to jak přes email, SMS, tak i aplikaci Threema, pak lze konstatovat, že i k tomuto byl především v rámci hlavního líčení dne 20. 4. 2021, 11. 5. 2021 a 8. 6. 2021 proveden dostatek důkazů, ze kterých soud mohl k daným otázkám vycházet (viz např. dokumenty na č. l. 484-485, 506-509, 518-529, 817-831, 1030-1048 a další). Ani v tomto postupu soudu prvního stupně tak Nejvyšší soud neshledal tvrzených vad.
43. Co se dále týče námitek obviněného vztahujících se k povolení předstíraného převodu, prohlídce jiných prostor a povolení ke sledování osob a věcí, v rámci kterých vytýká soudu prvního stupně, že tato povolení neprovedl k důkazu, a navíc měla být nezákonná, příp. podložená nesprávnými informacemi, ani tyto Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Je namístě zdůraznit, že pokud předmětná povolení nebyla provedena k důkazu, nezpůsobuje to samo o sobě nezákonnost či nepřípustnost důkazů získaných v souvislosti s těmito povoleními. Pokud pak obviněný brojí proti části informací, na základě nichž došlo k vypracování předmětných povolení, pak se již v tomto kontextu jedná o tvrzení toliko polemizující se skutkovými zjištěními, která nejsou rozhodná pro naplnění znaků trestného činu, tudíž jde o námitky mimo dovolací přezkum. K namítaným vadám v povolení k předstíranému převodu lze dále doplnit, že sice v nadpisu povolení je v důsledku zjevné chyby v psaní nesprávně uvedené zákonné ustanovení, samotné povolení však následně bylo správně učiněno podle §158c odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. (viz povolení ze dne 25. 7. 2018, č. l. 535), tudíž v tomto případě nedošlo k porušení procesních práv obviněného. K samotnému předstíranému převodu, proti kterému obviněný rovněž brojí, lze pak doplnit, že Nejvyšší soud v jeho provedení neshledal pochybení, když z provedeného dokazování ani nevyplývá tvrzení obviněného, že by došlo ze strany poškozeného k vyprovokování předmětného převodu.
44. Taktéž k námitkám týkajícím se povolení k prohlídce jiných prostor, tedy k prohlídce kanceláře odsouzeného R. B., kterému obviněný vytýká, že prohlídka na základě tohoto povolení byla nesprávně provedena jako neodkladný úkon, a navíc příkaz k ní neobsahoval řádné odůvodnění, čímž mělo dojít ke znehodnocení všech důkazů takto opatřených, je pak namístě konstatovat, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 6. 8. 2018, sp. zn. 43 Nt 1092/2018, založený na č. l. 610, stejně jako dodatečný souhlas s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 11. 8. 2018, sp. zn. 43 Nt 1093/2018 na č. l. 617, obsahují zcela dostatečné a standardní odůvodnění, včetně argumentace opodstatňující provedení prohlídky jako neodkladného úkonu. Nejvyšší soud k tomu dále zdůrazňuje, že v obdobných případech je konání prohlídek jako neodkladných úkonů zcela obvyklé, neboť u trestné činnosti konané v rámci spolupráce více osob, jako tomu je v nyní projednávané věci, vždy hrozí závažné riziko znehodnocení či ztráty důkazního materiálu. Pro úplnost lze k uvedeným otázkám odkázat i na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se s obdobnými námitkami obhajoby vypořádal (srov. odst. 62 rozsudku odvolacího soudu). Lze tedy uzavřít, že prohlídka kanceláře odsouzeného R. B. byla vykonána v souladu se zákonem, a tudíž i důkazy z ní získané jsou procesně použitelné.
45. Pokud jde o námitky, kterými obviněný vytýká soudu prvního stupně, že obhajobě v rámci hlavního líčení neumožnil dostatečně konfrontovat svědky, především pak poškozeného, s některými částmi spisového materiálu, je namístě připomenout, že v souladu s ustanovením §203 tř. ř. je vedení hlavního líčení v dispozici předsedy senátu, který i provádí dokazování. S tím souvisí i právo a zároveň povinnost předsedy senátu vyhodnotit, zda je určitý postup, v tomto případě konfrontace svědka s obsahem spisového materiálu, proveditelný, příp. potřebný k náležitému objasnění věci. Pokud pak soud prvního stupně v rámci hlavního líčení návrhy obhajoby na konfrontaci svědků neumožnil a svůj postup i odůvodnil, pak v takovém postupu nelze shledat pochybení opodstatňující zásah Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. hlavní líčení ze dne 19. 5. 2020). V tomto lze rovněž dále odkázat i na rozsudek odvolacího soudu, který se totožnou námitkou obhajoby taktéž zabýval (srov. odst. 45 rozsudku odvolacího soudu).
46. Co se dále týče námitky obviněného, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nesprávně uvedl dobu páchání trestné činnosti obviněným v souvislosti s uložením trestu, je namístě konstatovat, že v tomto postupu soudu lze skutečně shledat vady. V odstavci 107 odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně nesprávně uvedl, že se obviněný trestné činnosti dopouštěl po dobu deseti měsíců, a tato byla přerušena až zákrokem policejního orgánu, nikoliv z jeho vlastní vůle. Na základě této skutečnosti nalézací soud určil jako adekvátní výměru zkušební doby čtyři roky. Tato skutečnost však dostatečně nevyplývá z provedeného dokazování, neboť podle skutkových zjištění soudu se obviněný trestné činnosti měl účastnit kratší dobu. Je však namístě zdůraznit, že dané pochybení nalézacího soudu v rámci odůvodnění rozhodnutí o trestu v konečném důsledku nemělo na postavení obviněného vliv, neboť bylo následně napraveno soudem odvolacím, který uložený trest správně korigoval, když výši peněžitého trestu snížil z 500 000 Kč na 100 000 Kč, tedy o 80 % a zkušební dobu obviněnému snížil na polovinu ze čtyř let na dva roky. Odvolací soud přitom výslovně v jednání obviněného neshledal žádné přitěžující okolnosti (srov. odst. 72 rozsudku odvolacího soudu), tudíž nepřihlédl ani k existenci přitěžující okolnosti podle §42 písm. m) tr. zákoníku, tedy páchání činu po delší dobu, ke které v rámci rozhodování o délce zkušební doby fakticky přihlédl soud prvního stupně. Po zásahu odvolacího soudu je tedy výše trestu zcela adekvátní s přihlédnutím ke všem prokázaným aspektům trestné činnosti obviněného a dané pochybení soudu prvního stupně bylo soudem odvolacím zcela napraveno.
47. Dále k námitce obviněného, že soud prvního stupně hodnotil hotovostní vklady odsouzeného RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., výhradně v neprospěch obviněného a odsouzených, ačkoli částky neměly plně souhlasit s odváděnými platbami, lze doplnit, že v případě hodnocení těchto vkladů je klíčová především časová souvislost s peněžními prostředky, které odsouzený získal od poškozeného, kdy odsouzený RNDr. Jan Jarolímek, MBA, Ph.D., dané hotovostní vklady v průběhu trestního řízení nijak nevysvětlil. Pokud pak nejsou předmětné částky zcela shodné s částkami odváděnými poškozeným, může to být například dáno tím, že odsouzený RNDr. Jan Jarolímek, MBA, Ph.D., tyto peníze užil z části v rámci hotovostních plateb, příp. naopak část hotovosti získal i z jiného zdroje, avšak tuto skutečnost Nejvyšší soud již nepovažuje za podstatnou k posouzení zmíněných časových souvislostí. Dále pak lze v této otázce odkázat i na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, se kterými se Nejvyšší soud ztotožnil (srov. odst. 93 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 61 rozsudku odvolacího soudu). Rovněž je namístě doplnit, že nalézací soud nepochybil ani pokud jako jeden z článků řetězce nepřímých důkazů podporujících výpověď poškozeného posoudil i časovou souvislost mezi platbami předávanými obviněnému, resp. odsouzeným, a odměnami poškozeného, neboť i tyto měly ve většině případů zjevnou časovou souvislost s vývojem předmětných plateb a aktuálním stupněm kooperace poškozeného s obviněným a odsouzenými.
48. Obviněný v rámci svého dovolání taktéž namítl, že nahrávky pořízené poškozeným měly být procesně nepoužitelným důkazem, a to jak s poukazem na to, že se jednalo o soukromé nahrávky poškozeného, tak i na údajnou manipulaci s nahrávkami, nesprávné zajištění nosiče, pořizování nahrávek za účasti neznámé policejní složky, dlouhou dobu nahrávání a údajné vady odborného vyjádření vztahujícího se k těmto nahrávkám. Tato dovolací argumentace je s určitou mírou tolerance podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jejím prostřednictvím obviněný brojí proti procesní použitelnosti důkazů významných pro rozhodnutí o vině a trestu, avšak Nejvyšší soud ji neshledal důvodnou. Co se týče samotné procesní přípustnosti použití soukromých nahrávek pořízených poškozeným, soud prvního stupně správně v rámci odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že podle ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Zákonem stanovený demonstrativní výčet tedy využití zvukových či obrazových záznamů pořízených poškozeným obecně připouští. Nalézací soud se přitom v rámci rozsudku podrobně věnoval nejen samotné přípustnosti použití nahrávek jako důkazu v řízení, ale rovněž rozvedl i ústavněprávní východiska s touto problematikou spojená (viz odst. 99 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud jeho závěry potvrdil (viz odst. 57 rozsudku odvolacího soudu), Nejvyšší soud se s jejich odůvodněním v této otázce rovněž zcela ztotožnil, a ve stručnosti na ně dále odkazuje, když taktéž neshledal pochybení týkající se zajištění předmětných nahrávek. Pokud pak obviněný spatřuje nepřípustnost nahrávek i ve vadách odborného vyjádření, kdy podle jeho názoru neměl být předmět zkoumání vůbec v dispozici zkoumajícího, pak ani toto tvrzení Nejvyšší soud neshledal relevantním. Především lze uvést, že z dokumentů na č. l. 407-421 a 500 a násl., vyplývá, že mobilní telefon i nahrávací hodinky měly policejní složky po určitý čas v době vypracování odborných vyjádření k dispozici, přičemž pokud do trestního spisu nejsou založené i další doklady o jejich vydání, resp. vrácení v rámci znaleckého zkoumání, pak tato skutečnost sama o sobě nezpůsobuje procesní nepoužitelnost odborných vyjádření, či předmětných nosičů.
49. Co se dále týče tvrzení obviněného o možné manipulaci s nahrávkami, pak ani toto nelze shledat důvodným. Pokud podle obviněného manipulaci prokazuje, že na nosiči na č. l. 425 byly některé nahrávky, které se nevyskytovaly na nosiči na č. l. 422, pak lze zdůraznit, že na nosiči na č. l. 422 byly staženy zájmové, tedy pro trestní řízení relevantní soubory, zatímco na nosiči na č. l. 425 se nacházely i další soubory, které s předmětným řízením neměly souvislost. Pokud se pak nacházely na nosiči dvě nahrávky se stejným očíslováním, mohlo to být způsobeno např. tím, že k nahrávání došlo prostřednictvím různého software, příp. do různých adresářů, jak ostatně poukázal i znalec Ing. Jaroslav Kothánek, Ph.D., přičemž s uvedenými okolnostmi se ve svém rozhodnutí vypořádal i odvolací soud (srov. odst. 48 rozsudku odvolacího soudu). Navíc obviněným tvrzené vady v označování nahrávek by ani neměly vliv na samotný obsah relevantních nahrávek svědčících o jeho vině. Lze rovněž akcentovat, že se uvedený znalec v rámci svého znaleckého posudku zabýval i autenticitou souborů, když shledal, že relevantní zadokumentované soubory byly na předmětných nosičích totožné. Pokud pak obviněný jako důvod nepoužitelnosti nahrávek poukazuje i na delší dobu jejich pořizování, pak je namístě k tomu doplnit, že ani tato okolnost není s to zapříčinit procesní nepoužitelnost poškozeným pořízených nahrávek jako důkazů v trestním řízení.
50. Rovněž ani další argumentaci obviněného, kterou poukazuje na manipulaci s důkazy ze strany policie, stejně jako na údajnou protiprávní účast neznámé policejní složky v průběhu pořizování předmětných nahrávek, nelze shledat relevantní. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, jak ostatně k totožným tvrzením uvedl již v související věci odsouzeného R. B., že vyřešení takovýchto podezření není otázkou projednatelnou v rámci dovolacího řízení, a pokud má obviněný o tvrzeném protiprávním jednání policejních složek podložené poznatky, pak by se s nimi měl neprodleně obrátit na příslušný orgán (srov. §174 tr. ř., či §2 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů). S ohledem na vše uvedené lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal obviněným tvrzené vady, a tudíž soukromé nahrávky pořízené poškozeným jsou přípustným důkazem použitelným v trestním řízení.
51. Pokud pak obviněný v rámci své dovolací argumentace dále rozsáhle namítá, že nalézací soud neprovedl některé další nahrávky, příp. části provedených nahrávek, či jiné důkazy, kterým obviněný přikládá důkazní hodnotu pro dokreslení skutku a posouzení důvěryhodnosti poškozeného, pak je namístě zopakovat, že je věcí rozhodnutí soudu prvního stupně, jaké důkazy k rozhodnutí o vině a trestu provede, pokud svůj postup řádně odůvodní. Jestliže tedy soud prvního stupně přehrál relevantní části nahrávek, příp. provedl i jiné důkazy, ze kterých pak v rámci svého rozhodnutí vycházel, další obhajobou navržené důkazy zamítl a v odůvodnění svého rozsudku pak řádně rozvedl, z jakých důkazů vycházel, jaká skutková zjištění z nich učinil, proč měl jednotlivé části skutku za zcela prokázané, a tudíž proč již další důkazy pro své rozhodnutí o vině a trestu nepotřeboval, pak postupoval zcela správně a v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř.
52. K námitce, že záznamy o telefonním provozu nepodporují výpověď poškozeného o upřesnění částky 35 000 Kč, pak lze uvést, jak správně konstatoval i soud druhého stupně, že mimo komunikace mobilními telefony mohli zúčastnění vést hovory rovněž pevnou linkou na pracovišti, když tato komunikace nebyla nijak monitorována a nelze ani zpětně získat výpis hovorů mezi konkrétními linkami. Nadto nemuseli nutně komunikovat telefony ze svých kanceláří, ale mohli využít i jiného telefonního spojení (srov. odst. 56 rozsudku odvolacího soudu). Tudíž samotná skutečnost, že daný hovor přímo nevyplývá z provedených záznamů telefonního provozu, ještě v žádném případě nevyvrací tuto část skutku, která je výsledkem uceleného důkazního řetězce, ve kterém figuruje i výpověď poškozeného.
53. Obviněný dále v rámci své dovolací argumentace prostřednictvím značného množství námitek brojí proti skutkovým závěrům, které soud prvního stupně učinil z jednotlivých v řízení provedených nahrávek, a to především nahrávek označených jako Rozhovor 001, SAVO, Hlas 020, Hlas 024, Hlas 025. Takto postavenou dovolací argumentaci lze se značnou mírou benevolence pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, když obviněný v této souvislosti mj. tvrdí i existenci extrémního nesouladu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy. Nejvyšší soud však po přezkoumání námitek a přehrání relevantních částí nahrávek shledal, že se obviněný prostřednictvím těchto námitek toliko účelově snaží o odlišnou interpretaci obsahu nahrávek, vytrhává z kontextu daných nahrávek jednotlivé věty a po jejich izolaci se jim snaží přikládat odlišný význam, příp. jejich části účelově parafrázuje. K těmto námitkám lze přitom nejprve obecně zdůraznit, jak ostatně uvedl i soud druhého stupně, že je pochopitelné, pokud obžalovaní v některých případech na nahrávkách hovoří v náznacích a vyhýbají se přímým označením a jednoznačným pojmům, když si museli být dobře vědomi, že jejich počínání je v rozporu se zákonem (srov. odst. 56 rozsudku odvolacího soudu).
54. Konkrétně pokud obviněný brojí proti interpretaci nahrávky Rozhovor 001, lze konstatovat, že z této nahrávky vyplývá, že obviněný poškozenému sděluje, že pokud poškozený nezaplatí peníze, bude vyhozen. Obsah této nahrávky tedy odpovídá závěrům, jaké z ní učinil soud prvního stupně (srov. odst. 41 a 96 rozsudku soudu prvního stupně). K námitkám týkajícím se obsahu nahrávky SAVO pak lze konstatovat, že i z této nahrávky vyplývají závěry, jaké z ní učinil soud prvního stupně (viz odst. 42 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud přitom obviněný část daného rozhovoru odsouzeného R. B. s poškozeným na této nahrávce převrací tak, že měl celou věc vymyslet poškozený, pak se s tímto nelze ztotožnit. Z předmětné nahrávky vyplývá, že odsouzený R. B. mluvil o odsouzeném RNDr. Janu Jarolímkovi, MBA, Ph.D., tudíž nalézací soud dané skutečnosti uvedl správně. Taktéž interpretace nahrávky Hlas 020 soudem prvního stupně odpovídá jejímu obsahu (viz odst. 38 a 94 rozsudku soudu prvního stupně), když tato koresponduje s výpovědí poškozeného týkající se mj. předání peněz odsouzenému RNDr. Janu Jarolímkovi, MBA, Ph.D., za použití časopisu, tedy skutku, který se odehrál v dubnu roku 2018. Tím je vyvrácena i námitka obviněného, že žádnými důkazy nemá být podpořeno tvrzení poškozeného o předání složky, resp. obálky. Rovněž skutková zjištění soudu prvního stupně z nahrávky Hlas 024 (viz odst. 39 a 95 rozsudku soudu prvního stupně) plně odpovídají jejímu obsahu a prokazují mj. zjevný nátlak obviněného na poškozeného a korespondující emoce. Obsah této nahrávky tak vyvrací i tvrzení obviněného, že z žádného důkazu nebylo prokázáno, že by na poškozeného činil nátlak, neboť tato skutečnost vyplývá nejen z výpovědi poškozeného, ale rovněž právě i mj. z obsahu nahrávky Hlas 024, či Rozhovor 001. Stran nahrávky Hlas 025 lze pak konstatovat, že soud prvního stupně správně uzavřel, že její obsah prokazuje předávání finančních prostředků od poškozeného (viz odst. 40 a 96 rozsudku soudu prvního stupně).
55. Lze tedy uzavřít, že co se týče námitek obviněného týkajících se obsahu a interpretace jednotlivých v řízení provedených nahrávek, tyto námitky Nejvyšší soud neshledal důvodnými, když snahou obviněného je toliko vyvrátit uzavřená a správná skutková zjištění soudu prvního stupně tím, že se snaží obrátit význam, dezinterpretovat, či účelově vytrhávat jednotlivé části rozhovorů z kontextu. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud neshledal mezi skutkovými závěry, které soud prvního stupně z provedených nahrávek učinil, a obsahem nahrávek rozpory, které by byly s to naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
56. Obviněný v rámci své dovolací argumentace dalšími četnými námitkami brojí i proti hodnocení věrohodnosti částí výpovědi poškozeného soudem prvního stupně. Takto postavené námitky však již nejsou s to materiálně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o námitky toliko polemizující s hodnocením dílčích úseků svědecké výpovědi soudem. Přesto k nim Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že výpověď poškozeného sice byla stěžejním důkazem, jak ostatně soud prvního stupně poukázal i v rámci odůvodnění svého rozsudku (viz odst. 87 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), avšak nebyla důkazem osamoceným. Věrohodnost výpovědi poškozeného byla podpořena řadou dalších v řízení provedených důkazů, a to mj. obsahem pořízených nahrávek, výsledky sledování osob a věcí, obsahem bloku nalezeného v kanceláři odsouzeného R. B., výsledky předstíraného převodu, časovým sledem uvedených vkladů odsouzeného RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., načasováním změn ve finančním ohodnocení poškozeného v rámci jeho pracovní pozice, či četnými záznamy o komunikaci osob figurujících v projednávané věci. K tvrzeným lžím, příp. mlžení poškozeného v rámci jeho komunikace jak s obviněným, tak i odsouzenými, je pak namístě konstatovat, že tyto byly v řízení vysvětleny tím, že se poškozený jejich prostřednictvím snažil vyhnout předmětným platbám, případně tyto odložit či zredukovat, když i poškozený mnohé z nich v rámci své výpovědi označil za tzv. kouřovou clonu. Nalézací soud řádně zdůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o důvěryhodnosti výpovědi poškozeného (viz především odst. 87 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž pokud další extenzivní důkazní návrhy obhajoby v tomto směru zamítl, pak tomuto postupu nelze nic vytknout. Ostatně i soud druhého stupně se obdobným námitkám brojícím proti věrohodnosti výpovědi poškozeného zevrubně věnoval v rámci odůvodnění svého rozsudku (viz např. odst. 43, 56, 58, 59, či 61 rozsudku odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud dále připomíná, že mu ani nepřísluší konat zpětné hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí, když tyto jsou s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti doménou soudu prvního stupně, před kterým výslech svědků probíhá. Nejvyšší soud tak může toliko ověřit zákonnost postupu soudu a případnou existenci zjevného nesouladu obsahu provedené výpovědi a skutkových zjištění, která z ní soud prvního stupně učinil, avšak v nyní projednávané věci takový nesoulad shledán nebyl.
57. K dalším námitkám, kterými obviněný polemizuje s ustálenými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, týkajícími se především méně významných a okrajových skutkových okolností, je pak třeba uvést, že ani tyto nejsou s to materiálně naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud opětovně připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v trestním řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily. V hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně přitom Nejvyšší soud neshledal rozpory, natož rozpory extrémní, když v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům zcela odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Tyto závěry následně i relevantním způsobem odůvodnil v souladu s §125 tr. ř. (srov. odst. 84 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud je v rámci svého rozsudku řádně přezkoumal a potvrdil.
58. S ohledem na vše uvedené lze k námitkám obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uzavřít, že se soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí stručným, avšak dostatečným způsobem vypořádal s tím, z jakých důkazů vycházel, kterým důkazům neuvěřil, které považoval za nadbytečné a jaké skutkové závěry z provedených důkazů následně vyvodil. V jeho postupu tudíž Nejvyšší soud neshledal existenci zjevného rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, která z něj soud učinil, ani případ opomenutých důkazů týkajících se významných skutkových zjištění ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž skutková zjištění soudu nebyla založena na procesně nepoužitelných důkazech. Formální pochybení však Nejvyšší soud spatřuje v postupu nalézacího soudu při odůvodňování neprovedení části důkazů, příp. nepřečtených částí listin v rámci hlavního líčení. Nešlo však o pochybení podstatná, která by mohla mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud v tomto případě dospěl k závěru, že uvedené vady ani v souhrnu nedosahují takové závažnosti, aby měly vést ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, potažmo ani rozhodnutí soudu prvního stupně. Nelze totiž očekávat, že by ani v případě vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudům nižších stupňů mohlo dojít k nějakým změnám v postavení obviněného, a to především s ohledem na uzavřený řetězec řádně provedených důkazů a z nich vyplývajících přiléhavých skutkových zjištění.
59. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
60. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
61. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
62. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
63. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s jistou mírou tolerance podřadit námitky obviněného směřující proti naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání ve formě pohrůžky způsobením jiné těžké újmy. Obviněný k tomu především namítl, že poškozený měl v době, kdy mělo k tvrzenému jednání docházet, jiný příjem a rovněž měl poškozený na pracovní pozici v HSHMP brzy končit. Proto nepokládá pohrůžku ztrátou zaměstnání u HSHMP za dostatečnou ke způsobení jiné těžké újmy. Rovněž pak soudům obou stupňů vytkl, že se touto otázkou nedostatečně zabývaly.
64. Trestného činu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami. Pohrůžka jiné těžké újmy přitom může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat. Za této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozeného (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1752).
65. Je tedy zjevné, že případná ztráta zaměstnání by pro poškozeného mohla být v obecném smyslu jinou těžkou újmou. Co se týče konkrétních okolností případu, na které obviněný ve své dovolací argumentaci poukázal, tedy že by pro poškozeného tato ztráta zaměstnání nebyla tak těžkou újmou vzhledem k jeho dalšímu příjmu a rovněž omezené době, po kterou měl na daném místě pracovat, pak je namístě uvést, že ani tyto okolnosti posouzení újmy jako těžké nevylučují, a to i pokud by se odhlédlo od toho, že tvrzení obviněného v řízení nebylo prokázáno a nevyplývá tak z ustálených skutkových zjištění soudu prvního stupně.
66. Poškozený se dlouhodobě věnoval práci ve veřejném sektoru, tudíž pokud by dostal výpověď ze zaměstnání u HSHMP, případně by došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, znamenalo by to pro něj nejen aktuální výrazné zhoršení výdělečných možností, ale potenciálně i dlouhodobější omezení následného pracovního uplatnění ve veřejné sféře. Tuto skutečnost přitom nemůže změnit ani možný přivýdělek poškozeného, když by se jednalo toliko o vedlejší příjem, nikoli hlavní pracovní poměr. Jak ostatně správně konstatoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, „ poškozený je osobou, která v minulosti působila na poměrně významných postech v oblasti státní správy. Po odchodu z ČOI však po poměrně dlouho dobu zůstal bez zaměstnání a jak sám uváděl, pobíral rovněž podporu v nezaměstnanosti. Následně nastoupil na HSHMP. V průběhu jeho pracovního poměru se měl poškozený v plánu přihlásit k odborné zkoušce (tak i učinil), aby se případně mohl posunout na místo služební, přičemž z výslechů svědků vyplynulo, že s poškozeným bylo nejprve počítáno na nově vytvořené místo centralizovaného dohledu “ (viz odst. 102 rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedeného je zjevné, že by výpověď ze zaměstnání u HSHMP mohla u poškozeného vyvolat citelnou majetkovou i nemajetkovou újmu jak objektivně, tak i ze subjektivního pohledu poškozeného, a tudíž pohrůžka ukončením pracovního poměru poškozeného je v tomto případě s to naplnit znak pohrůžky jinou těžkou újmu ve smyslu §175 tr. zákoníku. Rovněž odvolací soud pak obdobné námitky obviněného reflektoval ve svém rozsudku, přičemž i na jeho odůvodnění Nejvyšší soud může ve stručnosti odkázat (viz např. odst. 59 rozsudku odvolacího soudu). Lze tedy uzavřít, že znak skutkové podstaty ve formě pohrůžky jinou těžkou újmou byl v tomto případě naplněn, soudy obou stupňů se jeho naplněním dostatečným způsobem zabývaly, a námitky obviněného proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
67. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný dále vznesl námitky proti obsahu skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně. Skutkové větě především vytýká, že v ní popsaný skutek neobsahuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, a to ani subjektivní, ani objektivní stránku, ani znak opodstatňující naplnění kvalifikované skutkové podstaty ve formě spáchání činu se dvěma osobami. Tyto námitky jsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, neboť v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě rozsudku neobsahuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vyjádřené ve výroku o právním posouzení skutku, v tzv. právní větě, jedná se o nesprávné právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1157/2007).
68. Objektivní stránka trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1751-1752).
69. Soud prvního stupně shledal obviněného vinným tím, že spolu s odsouzenými R. B. a RNDr. Janem Jarolímkem, MBA, Ph.D., ve stručnosti nutili poškozeného pod hrozbou ztráty zaměstnání k opakovanému odevzdávání finančních prostředků pro odsouzeného RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D. Jak již výše Nejvyšší soud konstatoval, pohrůžku poškozenému ztrátou zaměstnání lze v tomto případě považovat za jinou těžkou újmu ve smyslu §175 tr. zákoníku, přičemž skutková věta obsahuje společné jednání obviněného s odsouzenými spočívající právě ve využití této pohrůžky k získání předmětných plateb. S ohledem na uvedené tedy lze konstatovat, že ze skutkové věty dostatečným způsobem vyplývají znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání.
70. Co se dále týče námitek obviněného stran nedostatečného vyjádření subjektivní stránky ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako samotného naplnění znaků subjektivní stránky a jejich nedostatečného popisu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pak ani tyto Nejvyšší soud neshledal důvodnými. Soud prvního stupně jednání obviněného vyhodnotil jako spáchané v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když měl za to, že „ bylo provedeným dokazováním jednoznačně prokázáno, že motivem obžalovaného Z. V. bylo vyhovění odsouzenému Janu Jarolímkovi, jehož jednoznačným motivem byla zištnost. Z provedeného dokazování vyplývá, že obžalovaný Z. V. činil na poškozeného za součinnosti dalších dvou osob nátlak, aby tento odsouzenému odváděl finanční prostředky, které si měl opatřit zejména korupční činností v oblasti vydávání závazných stanovisek. Proč chtěl obžalovaný odsouzenému Jarolímkovi vyhovět, se nepodařilo v průběhu dokazování zjistit, to ovšem nic nemění na všech uvedených závěrech “ (viz odst. 103 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se tak v odůvodnění svého rozsudku naplněním subjektivní stránky obviněným správně, byť stručně, zabýval, a na jeho argumentaci proto lze odkázat. K námitkám stran vyjádření subjektivní stránky ve skutkové větě je pak namístě konstatovat, že skutková věta obsahuje skutečnosti, ze kterých lze úmyslné zavinění obviněného daným trestným činem dostatečně identifikovat, byť i zde lze připustit, že jeho vyjádření soud prvního stupně mohl formulovat pregnantněji. K tomu je však namístě dále zdůraznit, že skutková věta nemusí obsahovat konkrétní vyjádření úmyslu, protože stačí, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence úmyslu obviněného nepochybně vyplývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1307/2013). Nejvyšší soud má za to, že tato podmínka byla v nyní projednávané věci splněna, když ze skutkové věty vyplývá úmysl obviněného získat pro odsouzeného RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., finanční prostředky od poškozeného, a to pod pohrůžkou ztráty zaměstnání v případě, že poškozený peníze nepředá. Naplnění znaku subjektivní stránky ve formě úmyslu přímého tak vyplývá nejen ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, ale soud rovněž naplnění tohoto znaku řádně popsal v rámci odůvodnění svého rozsudku. Tudíž i tyto námitky Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
71. Ke znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívajícímu ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami ve smyslu ustanovení §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pak lze uvést, že i jeho naplnění je ve skutkové větě vyjádřeno, byť je pravdou, že role obviněného v rámci součinnosti s odsouzenými je ve skutkové větě rovněž vyjádřena spíše stručněji. Zapojení obviněného do trestné činnosti společně s odsouzenými R. B. a RNDr. Janem Jarolímkem, MBA, Ph.D., je ve skutkové větě implikováno, když tato popisuje jednání obviněného spočívající v opakovaných výzvách poškozeného k zaplacení finančních částek s tím, že pokud tak neučiní, odsouzený RNDr. Jan Jarolímek, MBA, Ph.D., poškozeného vyhodí ze zaměstnání. Toto jednání pak zjevně navazuje na činnost ostatních dvou odsouzených, která zapadá do společného rámce jejich aktivit směřujících k získání finančních prostředků pro odsouzeného RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., kdy tento činnost koordinoval, zatímco odsouzený R. B. a obviněný přímo komunikovali jeho požadavky s poškozeným a přebírali od něj peníze, a to jak samostatně, tak i společně. Spolupráce všech tří navíc konkrétně vyplývá i z jednotlivých pasáží skutkové věty, například ze společného jednání odsouzeného R. B. a obviněného při schůzce v kavárně A., či prohlášení R. B., že „ on ani obviněný Z. V. z toho nic nemají a vše si bere Jan Jarolímek “, stejně jako samotného jednání obviněného spočívajícího v předání peněz od poškozeného odsouzenému RNDr. Janu Jarolímkovi, MBA, Ph.D., a v tlumočení výzev k zaplacení poškozenému. Skutková věta tudíž obsahuje i skutečnosti opodstatňující posouzení činu podle kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ostatně lze doplnit, že se obdobnými námitkami obviněného zabýval i odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku, když rovněž shledal skutkovou větu dostatečně zachycující a popisující jednání obviněného i odsouzených a plně odpovídající právní větě (viz odst. 60 rozsudku soudu druhého stupně).
72. Přestože si lze představit pregnantnější vyjádření naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty obviněným v rámci skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, ve skutkové větě je možné naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu najít, a tudíž je obsah skutkové věty zcela souladný s právní větou. Rovněž i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak obsahuje stručný, avšak zcela dostačující popis naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty. Proto lze výše uvedené námitky obviněného pod uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. souhrnně označit zjevně neopodstatněnými.
73. Dalším okruhem námitek, které obviněný ve svém dovolání vznesl, jsou námitky směřující proti procesním pochybením soudů obou stupňů, jež obviněný považuje za porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. Takto koncipované námitky sice nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., avšak s přihlédnutím k jejich potenciální ústavněprávní rovině Nejvyšší soud dále považoval za vhodné se k některým z nich blíže vyjádřit.
74. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný spatřuje v tom, že soud prvního stupně zasahoval do jeho závěrečné řeči sloučené s posledním slovem, tu přerušoval a následně ji nenechal obviněného dokončit, resp. měl svým postupem i fakticky odejmout obviněnému právo posledního slova.
75. Soud prvního stupně v rámci hlavního líčení dne 5. 4. 2022 sloučil dohromady závěrečnou řeč a poslední slovo obviněného. Samotný tento postup soudu prvního stupně sice není zcela standardní, avšak nelze jej považovat za porušení práva obviněného na spravedlivý proces, když se i v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu jedná spíše o formální pochybení. Jak konstatoval Ústavní soud v usnesení ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 1641/08: „ pokud v dané věci bylo stěžovateli uděleno slovo k závěrečné řeči a současně i poslední slovo, aniž by nalézací soud tyto úkony řádně navenek odlišil, došlo ze strany soudu k formálnímu pochybení. Nicméně i přes tuto drobnou výhradu k postupu prvoinstančního soudu se Ústavní soud nedomnívá, že by postupem soudu bylo současně zkráceno ústavní právo stěžovatele na obhajobu. Vyšel přitom z materiálního pojetí ústavnosti. Ne každý zásah do zákonného rámce práva na obhajobu je současně porušením ústavního práva na obhajobu.“ . Je přitom namístě akcentovat, že v nyní projednávané věci po závěrečné řeči a posledním slovu obviněného již nenásledovaly řeči jiných stran, a rozhodování soudu tak fakticky nebylo jiným proslovem ovlivněno. Obviněný tak měl reálnou příležitost vyjádřit své stanovisko jako poslední procesní subjekt před poradou senátu, a této příležitosti také využil (k tomu dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 479/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1926/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 671/15, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 1486/15). Taktéž lze pro úplnost doplnit, že proti tomuto postupu soudu, který spojil závěrečnou řeč a poslední slovo, obviněný v průběhu hlavního líčení nic nenamítal. Daný postup soudu prvního stupně tedy nelze považovat za upření práva posledního slova a Nejvyšší soud jej ani neshledal natolik závažným, aby jím došlo k porušení základních práv obviněného.
76. Co se dále týče namítaného přerušení závěrečné řeči, resp. i posledního slova obviněného, je namístě uvést následující. Podle §216 odst. 4 tr. ř. může předseda senátu přerušit závěrečnou řeč jen tehdy, vybočuje-li zřejmě z rámce projednávané věci. Předseda senátu je rovněž oprávněn přerušit i poslední slovo, pokud by zcela zřejmě vybočovalo z rámce projednávané věci nebo působilo urážlivě či rušivě (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2705). V nyní projednávané věci předseda senátu při hlavním líčení dne 5. 4. 2022, dne 7. 4. 2022 a dne 28. 4. 2022 opakovaně upozorňoval obviněného na skutečnost, že jeho závěrečná řeč a poslední slovo kontinuálně vybočují z rámce projednávané věci, příp. že mnohokrát opakuje již řečené. Současně byl obviněný soudem upozorněn na to, že závěrečná řeč neslouží tomu, aby rozváděl důkazy, které soud zamítl, s tím, že pokud v tom bude pokračovat, bude mu slovo odebráno. Pokud pak obviněný i přes opakované upozornění předsedy senátu soudu prvního stupně pokračoval svůj přednes mimo rámec projednávané věci a opakoval již mnohokrát řečené, a to po dobu tří dnů, pak předseda senátu postupoval správně, pokud přistoupil k přerušení závěrečné řeči a posledního slova, a to v souladu s §216 odst. 4 tr. ř., resp. i §217 tr. ř. Předseda senátu tímto postupem toliko realizoval své povinnosti vyplývající z §203 odst. 2 tr. ř., tedy dbal na to, aby jednání soudu nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci (pro srovnání dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2918/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 430/19, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. I. ÚS 1100/21). Jak ostatně ve své rozhodovací praxi uzavřel i Ústavní soud, „ sama existence takovéhoto ústavně zaručeného práva ještě neznamená, že by jeho uplatňování v řízení nemělo a nemohlo být předmětem jakéhokoliv usměrňování, typicky právě směřujícího k tomu, aby se obviněný vyjadřoval k věci a neopakoval se“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 3513/15). Taktéž pak lze pro úplnost odkázat na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, které se i s těmito otázkami zevrubně vypořádaly (viz odst. 84 a násl. rozsudku soudu prvního stupně a odst. 46, 54 a 62 rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na uvedené tak Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu prvního stupně taková procesní pochybení, která by měla ústavněprávní rozměr opodstatňující zásah Nejvyššího soudu.
77. Obviněný v kontextu porušení práva na spravedlivý proces dále namítl, že existují rozpory mezi ústním odůvodněním a písemným vyhotovením rozsudku soudu druhého stupně. Především uvedl, že odvolací soud v rámci vyhlášení svého rozsudku označil jeho podíl na vzniku škody za minimální, avšak přesto ho shledal vinným předmětným zločinem a v písemném vyhotovení rozsudku tuto skutečnost nijak nereflektoval. K této námitce lze připustit, že odvolací soud v rámci veřejného zasedání během vyhlašování svého rozsudku zmínil jako jeden z důvodů zrušení výroku o náhradě škody to, že podíl obviněného na vzniku škody byl minimální, ačkoli pak danou skutečnost v rámci písemného vyhotovení rozsudku formuloval tak, že nebylo prokázáno, že by obviněný získal svým protiprávním jednáním konkrétní finanční prospěch (viz odst. 73 rozsudku odvolacího soudu). Faktické dopady však tato poznámka soudu neměla, neboť výrok rozhodnutí odvolacího soudu byl zcela totožný jak v rámci ústního vyhlášení, tak i v písemném vyhotovení rozsudku. Je tak namístě konstatovat, že tato drobná odlišnost u odvolacího soudu se jakkoli neodrazila v postavení obviněného, a tudíž rovněž neopodstatňuje kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu.
78. Obviněný dále porušení svého práva na obhajobu a spravedlivý proces shledává v postupu soudu prvního stupně, který mu v rámci hlavního líčení opakovaně odmítl umožnit poradu s jeho obhájcem, dále mu mělo být bráněno v odůvodnění důkazních návrhů a námitek, a rovněž soud nereagoval na některé jeho námitky vznesené v průběhu řízení. Jak již Nejvyšší soud konstatoval k totožným námitkám v související věci odsouzeného R. B., v rámci trestního řízení je klíčové zachování rovnováhy mezi možností obhajoby uplatnit svá práva na jedné straně a na druhé straně právem státu, spoluobviněných i poškozených na spravedlivý proces (pro srov. lze rámcově poukázat např. na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. března 2005 ve věci č. 35476/03 – Čermochová proti České republice). V souladu se zásadou rychlosti a spravedlnosti řízení je přitom nutné zdůraznit, že pouze dostatečně rychlá spravedlnost je spravedlností skutečnou, přičemž pro zachování spravedlnosti řízení je nutné, aby se konečné pravomocné rozhodnutí dostalo účastníkům řízení v přiměřené době, což však samozřejmě nesmí být na úkor řádného výkonu práv obhajoby (obecně lze v této souvislosti poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1782/19). Rovněž je pak namístě připomenout, že i podle Ústavního soudu je „k obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti dlužno přiřadit i právo samotného státu na spravedlivý proces, zejména když v trestním řízení stát sám, v limitech, které si stanovil, je zúčastněnou (procesní) stranou. Ke zmíněným limitům zcela nesporně náleží i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jímž je Česká republika ve smyslu čl. 10 Ústavy vázána)“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96). Ostatně i trestní řád v rámci §203 odst. 2 tr. ř. výslovně stanovuje pro předsedu senátu povinnost dbát o to, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Je tedy zjevné, že i využívání práv obhajoby má své určité, byť široké limity, jejichž hranici stanovují výše uvedené zásady zajišťující efektivní provedení řízení v adekvátní lhůtě. K tomu je namístě konstatovat, že jak obhajoba obviněného a odsouzených ve společném řízení, tak i následně po vyloučení věci obviněného v jeho samostatném řízení již hraničila s obstrukčním jednáním a uvedených limitů zjevně dosahovala, a to jak celkovým chováním obhajoby při hlavním líčení, tak i např. četností opakovaných námitek a opětovným mařením konání hlavního líčení (k čemuž lze dále odkázat např. i na odst. 84 rozsudku soudu prvního stupně).
79. Co se týče porad obviněného s obhájcem, lze připomenout, že v souladu s ustanovením §33 odst. 1 tr. ř. má obviněný právo radit se s obhájcem i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení, avšak v průběhu svého výslechu se nemůže s obhájcem radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku. V rámci hlavního líčení v nyní projednávané věci jak obviněný, tak i jeho spoluobvinění před vyloučením věci žádali o poradu se svými obhájci ve značně neobvyklé četnosti. Jak přitom vyplývá z protokolů o hlavním líčení, většina porad obviněného s jeho obhájcem byla soudem prvního stupně povolena, avšak menší část soud nepovolil, přičemž lze připustit, že v některých případech k tomuto přistoupil s ne zcela správným odůvodněním. V ojedinělém případě pak předseda senátu na žádost obviněného, resp. i odsouzených, o poradu nezareagoval, k čemuž však došlo i vzhledem k občasné nepřehlednosti hlavního líčení do značné míry vyvolané obhajobou, když předseda senátu žádosti obviněných dostatečně nezaznamenal, a tudíž na ně ani nemohl náležitě reagovat (lze zmínit hlavní líčení ze dne 21. 5. 2020). Nejvyšší soud však k tomuto konstatuje, že značnou část z těch několika žádostí o poradu, které soud prvního stupně nepovolil, lze skutečně shledat nadbytečnými, až obstrukčními, a to zvláště v případě opakovaných žádostí. Rovněž pak lze poukázat i na to, že obviněný měl k poradě se svým obhájcem o některých z předmětných úkonů dostatek příležitostí i v průběhu četných přestávek v hlavním líčení a mezi jednotlivými jednacími dny. Uváží-li se celkový dopad tohoto postupu předsedy senátu na celý průběh hlavního líčení, a to zejména s ohledem na obecnou možnost obviněného v jeho průběhu uplatňovat svá práva a realizovat je ať sám či prostřednictvím obhájce, nejednalo se z jeho strany o podstatné pochybení ve vedení procesu dokazování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 799/2014). Vzhledem k povinnosti předsedy senátu vyplývající z ustanovení §203 odst. 2 tr. ř. tak lze konstatovat, že soud prvního stupně výraznějším způsobem nezasáhl do práv obviněného, pokud některé z porad při jejich značném množství z důvodu nadbytečnosti nepovolil. Určité pochybení soudu prvního stupně však lze shledat právě v tom, že v ojedinělých případech nepovolení požadovaných porad v rámci hlavního líčení nedostatečným způsobem odůvodnil.
80. Za obdobné formální pochybení předsedy senátu lze pak označit i vypořádávání některých v hlavním líčení vznesených námitek. V rámci hlavního líčení, především ve společné věci obviněného a odsouzených R. B. a RNDr. Jana Jarolímka, MBA, Ph.D., ale i následně po vyloučení věci obviněného k samostatnému projednání a rozhodnutí, bylo obhajobou vznášeno zcela nestandardně vysoké množství námitek brojících jak proti úkonům soudu, tak i proti předsedovi senátu a jeho postupu v řízení. Značná část těchto námitek přitom byla vznášena opakovaně a z protokolů o hlavním líčení vyplývá, že s naprostou většinou těchto námitek se předseda senátu řádně vypořádal. Soud prvního stupně však minoritní část námitek vypořádal nedostatečně, případně se v ojedinělých případech k námitkám nevyjádřil. Je však namístě konstatovat, že k tomu v některých případech evidentně došlo i mj. v důsledku neurčitosti vznesených námitek, které navíc mnohdy přímo nesměřovaly proti způsobu provádění úkonů ve smyslu §180 odst. 4 tr. ř. Nelze rovněž odhlédnout ani od skutečnosti, že v době jednání soudu prvního stupně byla v souvislosti s pandemickou situací přijata různá opatření např. ve formě povinných respirátorů. Není také vyloučeno, že si předseda senátu ve výjimečných případech s obhajobou plně neporozuměl stran obsahu některých připomínek obhajoby, přičemž pokud pak obhajoba na opakovanou otázku předsedy senátu změnila svoji argumentaci, pak již předseda senátu na původní námitku řádně nezareagoval.
81. Navíc k příkladům uvedeným v dovolání, ve kterých obviněný shledává porušení svého práva na spravedlivý proces postupem předsedy senátu, je namístě konstatovat, že se jen v malé části jednalo o případy námitek obviněného, když většina z nich se týkala námitek vznesených odsouzenými R. B. a RNDr. Janem Jarolímkem, MBA, Ph.D., případně jejich obhájci. Obviněným uvedené situace, kdy námitky byly vzneseny přímo jím, příp. jeho obhájcem, přitom byly soudem prvního stupně zamítnuty. V obviněným uvedených případech tedy nelze shledat porušení jeho práva na obhajobu, resp. na spravedlivý proces. Rovněž námitek proti tvrzené podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu obhajoba všech tří obviněných vznesla v průběhu řízení zcela nadstandardní množství. Opakovaně o nich rozhodoval nejen soud prvního stupně usneseními v rámci řízení, ale rovněž i soud druhého stupně, přičemž podjatost předsedy senátu shledána nebyla. K těmto námitkám pak lze pro úplnost odkázat i na rozsudek soudu druhého stupně, který se danou otázkou rovněž zabýval (srov. např. odst. 47 a 52 rozsudku odvolacího soudu). Pokud pak obviněný namítá, že mu předseda senátu soudu prvního stupně neumožnil plně odůvodnit některé rozsáhlejší důkazní návrhy, pak ani tyto námitky nelze s ohledem na výše uvedené shledat důvodnými, když se i v tomto jednalo o uplatnění povinností předsedy senátu vyplývajících z §203 odst. 2 tr. ř., a to zvláště, pokud šlo o důkazní návrhy v řízení již jednou vznesené a soudem řádně zamítnuté, příp. i důkazy v řízení již jednou provedené. I zde však lze doplnit, že předseda senátu mohl omezení rozsáhlejšího odůvodňování důkazních návrhů obhajobou v rámci hlavního líčení řešit lépe, avšak stejně jako ve výše uvedených případech jde toliko o formální pochybení soudu, které s ohledem na již uvedené výraznějším způsobem neporušilo právo na spravedlivý proces obviněného.
82. Navíc lze k uvedenému pro úplnost připomenout, že se Ústavní soud v rámci svého rozhodnutí ve věci odsouzeného R. B. vyjádřil k postupu soudu prvního stupně ve společném řízení, když neshledal, že by průběh vedení řízení, průběh dokazování, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení či vypořádání se s důkazními návrhy obhajoby, dosahovalo dostatečné úrovně protiústavnosti, aby odůvodnily zásah Ústavního soudu, přičemž uzavřel, že práva obhajoby nebyla porušena do té míry, že by to mohlo mít sebemenší vliv na výsledek řízení jako celku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. III. ÚS 1449/23).
83. K dalším námitkám obviněného, prostřednictvím kterých vytýká soudům obou stupňů, že se v odůvodnění napadených rozhodnutí nedostatečným způsobem vypořádaly se všemi jeho vznesenými námitkami a tvrzeními, lze pak rovněž připomenout, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13). K uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že se soudy obou stupňů s argumentací obviněného v rámci svých rozhodnutí vypořádaly sice stručněji, avšak zcela adekvátně a v mezích požadavků, které na jejich rozhodnutí klade trestní řád v §125 tr. ř. Přestože soudy ve svých rozhodnutích zvláště nereflektovaly každou jednotlivou námitku vznesenou obhajobou, odůvodnění jejich rozhodnutí obsahuje dostatečně logickou a důkazy podloženou argumentaci zcela podporující správnost jejich závěrů o vině obviněného. Nejvyšší soud proto v tomto postupu soudů neshledal takových pochybení, která by vyžadovala kasační zásah.
84. S ohledem na uvedené lze k ústavněprávní části dovolací argumentace obviněného uzavřít, že je odpovědností předsedy senátu podle §203 odst. 2 tr. ř., aby našel určitý rovnovážný stav mezi rychlostí, hospodárností, efektivitou a důstojností řízení na jedné straně a možností obhajoby plně vykonávat svá práva na straně druhé. V nyní projednávaném řízení soud prvního stupně postupoval v souladu s uvedeným pravidlem, když obhajobě umožnil výkon jejích práv, avšak zároveň správně limitoval její kroky, které již hraničily s obstrukčním jednáním. Předseda senátu soudu prvního stupně se však mohl s celkovou situací v průběhu řízení vyrovnat o něco lépe a Nejvyšší soud v jeho postupu shledal výše uvedené nedostatky. Tyto však nedosahují, ani spolu s dalšími již konstatovanými vadami takové úrovně, aby to opodstatnilo zásah Nejvyššího soudu ve formě zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů. K tomu je nutné uvážit i komplexní dopad zmíněných procesních pochybení předsedy senátu nalézacího soudu na celý průběh hlavního líčení, kdy jimi nebyla významně narušena celková možnost obviněného v jeho průběhu uplatňovat svá práva a realizovat je ať sám či prostřednictvím obhájce, neboť se nejednalo o podstatné chyby ve vedení procesu dokazování, nýbrž o nepodstatné vady toliko procesního a formálního rázu, které se nikterak neodrazily na správnost vlastního posouzení viny a trestu.
85. Pro úplnost pak lze doplnit, že obviněný ve svém dovolání opakovaně odkazoval i na obsah své předchozí obhajoby a především na námitky ze svého odvolání podaného v této věci. K tomu nezbývá než zdůraznit, že se Nejvyšší soud může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů obviněný nemůže své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Ke zmíněným odkazům obviněného se proto Nejvyšší soud nemůže vyjádřit a zabývat se jimi.
86. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného částečně důvodným z pohledu námitek pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. i námitek okrajově zasahujících do ústavněprávní roviny, jak bylo podrobně rozvedeno výše, pak je namístě konstatovat, že došlo i k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alinei.
V. Závěrečné zhodnocení
87. Je tedy namístě uzavřít, že část uplatněných dovolacích námitek obviněného podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na tento dovolací důvod pak i pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., stejně jako dovolacích námitek mimo zákonné dovolací důvody, u nichž byl potenciál ústavněprávního přesahu, shledal Nejvyšší soud částečně důvodnými. Jak bylo konstatováno výše, soud prvního stupně se v rámci svého postupu v hlavním líčení dopustil několika formálních pochybení, a to především při odůvodňování zamítnutí některých z navržených důkazů, odůvodnění nepřečtení částí listinných důkazů, příp. při zamítnutí některých z žádostí obhajoby o poradu a námitek vznesených obhajobou v průběhu hlavního líčení. Rovněž pak postup nalézacího soudu při spojení závěrečné řeči a posledního slova obviněného lze označit za nestandardní a posoudit jako pochybení formálního rázu, stejně jako marginální formulační rozpor při ústním odůvodnění rozsudku odvolacího soudu po jeho vyhlášení a v jeho písemném odůvodnění. Zároveň však uvedené vady, zejména pak s ohledem na celkový průběh řízení, nelze shledat natolik podstatnými a závažnými, že by porušovaly právo obviněného na spravedlivý proces, aby bylo na jejich základě potřeba přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud by tak Nejvyšší soud učinil, šlo by o postup čistě formalistický a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu druhého, příp. prvního stupně, by s ohledem na komplexní a správná skutková zjištění, která soud prvního stupně ve věci z provedeného dokazování učinil, stejně jako řádně provedené a odůvodněné právní závěry souladné se zákonem i judikaturou, nemohlo žádným způsobem ovlivnit stávající postavení obviněného, a to ať už jde o výrok o vině, tak i výrok o trestu. V této souvislosti pak nelze zcela odhlédnout ani od toho, že daná pochybení soudu prvního stupně byla z části vyvolána i přístupem obhajoby všech tří spoluobviněných, který v rámci řízení před soudem prvního stupně již hraničil s obstrukčním jednáním.
88. I přes uvedené formální vady týkající se postupu soudu prvního stupně v hlavním líčení se tak Nejvyšší soud zcela ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry, které potvrdil i soud druhého stupně. Soudy správně uzavřely, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž závěry o jeho vině byly učiněny na základě řádně a zákonným způsobem provedených důkazů, které jeho vinu jednoznačně prokazují. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá dostatečná logická návaznost mezi důkazy v řízení provedenými, jejich hodnocením, skutkovými zjištěními, která z nich soud následně vyvodil a právním posouzením jednání obviněného.
89. S ohledem na uvedené je tak zcela zřejmé, že projednání dovolání a případný kasační postup Nejvyššího soudu by v této věci již nemohl zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu