ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1151.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1151/2022-734
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 o dovolání obviněného M. T. , nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 55 To 167/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 89/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 5 T 89/2021, obviněného M. T. uznal vinným pod body I. 1) až 5) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku dílem dokonaným [1) a 2)] a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst.1 tr. zákoníku [ad 3) až 5)], a pod body II. 1) až 5) zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným [2) a 3)] a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [1), 4), 5)]. Za tyto trestné činy jej odsoudil podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil části obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 16. 7. 2021, sp. zn. 2 ZT 55/2021, pro jednání uvedené pod bodem II. 4).
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 55 To 167/2022, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem II. a v celém výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. ho nově uznal vinným v bodě II. 1) až 5) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku dílem dokonaným v bodech 2), 3), 4), 5) a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v bodě 1) na skutkovém základě, že
ad II. 1) dne 2. 4. 2019 v XY podal u společnosti ČSS, žádost o poskytnutí meziúvěru č. XY ze stavebního spoření č. XY ve výši 600.000 Kč, kdy při doplnění podkladů doložil falešnou fakturu č. XY od firmy P. S., IČ: XY, ze dne 30. 5. 2018 na celkovou částku 124.000 Kč, přestože byla faktura skutečně vystavena pouze na 24.000 Kč, a z tohoto důvodu mu nebyl úvěr poskytnut,
2) dne 9. 4. 2019 na blíže nezjištěném místě podal u společnosti Equa bank žádost o poskytnutí konsolidační půjčky č. XY v celkové výši 421.200 Kč, kde uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 60.000 Kč, přestože tento činil v rozhodnou dobu 12.923 Kč, současně uvedl, že jeho měsíční výdaje činily 4.900 Kč, což odpovídalo konsolidačnímu úvěru ze dne 7. 12. 2017, ale již zamlčel úvěr ze stavebního spoření u Modré Pyramidy stavební spořitelny, kde splátka činila 3.531 Kč, jeho skutečné výdaje byly tedy 8.431 Kč, dále zamlčel úvěr ve výši 200.000 Kč, o který souběžně žádal u Raiffeisenbank, a který mu byl poskytnut dne 10. 4. 2019 [viz bod II. 3) níže], tedy v době žádosti o tomto úvěru již prokazatelně věděl, a věděl i o splátkách s tímto úvěrem spojených v celkové výši 3.351 Kč, dále se zavázal, že účelově poskytnuté prostředky použije na konsolidaci půjčky u společnosti Equa bank v celkové výši 313.000 Kč ze dne 7. 12. 2017 ve zbývající výši 283.000 Kč [viz bod I. 2)], splacení kreditní karty u Raiffeisenban, ve výši 138.666 Kč a kreditní karty u Československé obchodní banky, ve výši 15.000 Kč, přičemž kreditní karty nesplatil a ponechal je v platnosti, žádosti bylo na podkladě těchto údajů vyhověno ve zvýšené výši 440.000 Kč, čímž společnosti Equa bank nakonec nezpůsobil tuto škodu, protože úvěr řádně splácel, nedošlo k nesplácení ani porušen podmínek, úvěr řádně splatil ke dni 10. 8. 2021,
3) dne 10. 4. 2019 na blíže nezjištěném místě podal u společnosti Raiffeisenbank, žádost o osobní úvěr č. 2810561 v celkové výší 200.000 Kč, kde uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 60.000 Kč, přestože měl čistý měsíční příjem pouze 12.923 Kč, současně uvedl, že jeho měsíční výdaje jsou 4.900 Kč, což odpovídalo výši splátky úvěru ze dne 7. 12. 2017, ale již zamlčel úvěr ze stavebního spoření u Modré Pyramidy stavební spořitelny, kde splátka činila 3.531 Kč, jeho skutečné výdaje byly tedy 8.431 Kč, dále uvedl limit kreditních karet ve výši 120.000 Kč, přičemž skutečně byl 136.000 Kč, neboť měl kreditní kartu u ČSOB ve výši 15.000 Kč a u Raiffeisenbank ve výši 121.000 Kč, dále v případě platných kontokorentních úvěrů uvedl v žádosti limit 15.000 Kč, i když v té době disponoval úvěrovým rámcem u ČSOB ve výši 10.000 Kč, zároveň zamlčel, že jedná s Equa bank o poskytnutí úvěru ve výši 440.000 Kč, který mu byl poskytnut dne 11. 4. 2019, čímž společnosti Raiffeisenbank nakonec nezpůsobil škodu ve výši 200.000 Kč, protože úvěr řádně měsíčně splácel bez postihu ze strany banky ve smyslu vypovězení smlouvy, i když mu průběžně byly zaslány dvě upomínky, úvěr řádně splatil ke dni 11. 8. 2021,
4) dne 16. 12. 2019 na m. v XY v FC G. Š. podal u společnosti mBank žádost o poskytnutí hypotečního úvěru č. XY ve výši 2.072.200 Kč, kde uvedl jako svůj čistý měsíční příjem 45.000 Kč, přestože podle daňového přiznání činil jeho čistý měsíční příjem pouze kolem 16.163 Kč, současně zamlčel, že má kreditní kartu u ČSOB s úvěrovým rámcem 15.000 Kč, kontokorent u ČSOB s úvěrovým rámcem 10.000 Kč a kontokorent u Equa bank s úvěrovým rámcem 10.000 Kč, avšak nemohl Equa bank způsobit škodu ve výši požadovaného úvěru 2.072.200 Kč, neboť tento úvěr byl by v celé výši zajištěn zástavním právem k nemovitosti, a nebyl mu poskytnut z důvodů probíhajícího šetření z úvěrového podvodu,
5) dne 27. 1. 2020 v XY podal u společnosti mBank žádost o poskytnutí hypotéčního úvěru č. XY ve výši 880.000 Kč, kde uvedl jako svůj čistý měsíční příjem 45.000 Kč, přestože dle daňového přiznání byl jeho čistý měsíční příjem pouze 16.163 Kč, současně zamlčel, že má kontokorent u Equa bank s úvěrovým rámcem 10.000 Kč, avšak nemohl společnosti mBank způsobit škodu ve výši požadovaného úvěru 880.000 Kč, neboť tento úvěr byl by v celé výši zajištěn zástavním právem k nemovitosti, a nebyl mu poskytnut z důvodů probíhajícího šetření z úvěrového podvodu,
celkem tedy žádal o bankovní produkty ve výši 4.192.200 Kč, ze kterých mu byly poskytnuty dva úvěry v celkové výši 640.000 Kč, které splatil, a u dalších třech žádostí banky úvěr v celkové výši 3.552.200 Kč zamítly.
3. Za uvedený pokračující přečin pod bodem II. 1) až 5) a za přečin uvedený v bodě I. 1) až 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, odvolací soud obviněného podle §211 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání, neboť tvrdil, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení výroku uvedeného v bodě II. 4), 5). Dovoláním napadal i výrok o trestu a výrok, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
5. K nesprávnému právnímu posouzení obviněný poukázal na vadu u dílčího útoku v bodě II. 4), kde soud nesmyslně a zmatečně bez jakékoliv souvislosti uvedl, že v něm popsaným jednáním, jímž měl být vylákán úvěr od mBank, nemohl škodu způsobit Equa bank. Taková skutečnost neodpovídá průběhu skutku ani tomu, že obviněný u Equa bank neměl žádné zástavní právo, protože to bylo zajištěno pro úvěr u společnosti mBank, a tedy jde o vadu ve výroku rozsudku, kterou ani odvolací soud nenapravil.
6. Obviněný u tohoto bodu brojil proti použité právní kvalifikaci proto, že příslušnému pracovníkovi mBank předložil všechny požadované dokumenty v souvislosti s úvěrem, mimo jiné i daňové přiznání. Žádost o poskytnutí úvěru byla vypracována společně s pracovníkem mBank, a poukázal na to, že přibližně od roku 2017 začaly banky vycházet vstříc klientům z řad živnostníků a malých podnikatelů s nižšími příjmy tím, že využívají tzv. obratovou metodu při posuzování příjmů. Zatímco běžně se banky zaměřovaly na „čisté příjmy“, u takzvané obratové metody pracovaly s obratem, tedy s číslem uvedeným v řádku 101 Přílohy 1 daňového přiznání. To samozřejmě není jedinou podmínkou, důležitý je i takzvaný „credit scoring“, za pomoci kterého banka prověří schopnost žadatele dlouhodobě splácet, aby mohla stanovit optimální výši úvěru a měsíčních splátek. Používání obratové metody je skutečnost všeobecně známá a používaná. V žádostech o poskytnutí hypotéčního úvěru se v kolonce čistý příjem v těchto případech vypisuje čistý příjem. Jedná se o obvyklou praxi bank, resp. hypotéčních poradců. K potvrzení těchto skutečností navrhoval výslech osoby, která s ním sjednávala hypoteční úvěr. Tento návrh soud druhého stupně zamítl. Obviněný z těchto důvodů tvrdil, že ve výše uvedených případech nedošlo ve vztahu k bance o uvedení nepravdivých údajů, neboť bylo třeba důkladně posoudit celý úvěrový případ nikoliv pouze nesoulad jedné kolonky v žádosti o poskytnutí úvěru.
7. Správnost použité kvalifikace u bodu II. obviněný zpochybnil i proto, že se neztotožnil se závěrem, že jde o podvodné jednání, pokud v žádosti neuvedl kreditní karty s „úvěrovým rámcem“. Podle něj kreditní karta ani její rámec nepředstavují závazek, který by měl jakkoliv ovlivnit banku v rozhodnutí, zda žadateli poskytne úvěr či nikoliv. Úvěrový rámec 10.000 Kč, resp. 15.000 Kč rozhodně nejsou závazky, které podstatně ovlivňují banky v rozhodnutí, zda bude úvěr poskytnut či nikoliv. Taktéž nelze považovat za přečin případy, kdy někdo disponuje s úvěrovým rámcem tak, jak je uvedeno ve výrocích rozsudků obou stupňů.
8. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci došlo podle obviněného k nesprávnému právnímu posouzení, nemůže obstát ani výrok o trestu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) požadavek obviněného na výslech pracovníka banky k okolnostem uzavření úvěru neshledal důvodným, protože soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. I přesto se odvolací soud tímto návrhem zabýval a v bodě 13. odůvodnění rozhodnutí své úvahy vysvětlil a logicky vyložil, že není potřebné dokazování doplňovat o navrhovaný důkaz, neboť věc byla dostatečně objasněna. Navíc zdůraznil, že podstatou úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku je již samotné poskytnutí nepravdivých informací či jejich zamlčení, které obviněný nepopřel. Obviněnému přisvědčil pouze ve výhradě o vadně uvedeném poškozeném ve výroku II. 4), kde soud nedopatřením přiřknul škodu, která mohla vzniknout, společnosti Equa bank, protože dovolatel skutečně nemohl avizovaným jednáním způsobit škodu Equa bank, když jednání směřovalo vůči mBank. Zmíněná nepřesnost nicméně nezakládá žádný z dovolacích důvodů, pro které by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. Navíc skutečnost, že čin obviněného byl zacílen na mBank, přičemž škoda s ohledem na okolnosti nebyla způsobena právě tomuto subjektu, vyplývá nejen ze samotné skutkové věty, ale rovněž z následného odůvodnění rozsudku.
10. Výhrady zaměřené proti vadné právní kvalifikaci činu pod bodem II. státní zástupce nepovažoval za důvodné proto, že dovolatel podobnou argumentaci, při které odkazoval na okolnosti uzavírání úvěrových smluv u dílčích činů v bodech II. 1) až 5), užil i v odvolání a odvolací soud se s ní již dostatečně vypořádal (viz bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Soudy obou stupňů se zabývaly okolnostmi, za kterých došlo k poskytnutí nepravdivých a hrubě zkreslených či úplně zamlčených údajů a vysvětlily, v čem spočívají nepravdivé informace o příjmu a zamlčení zřízených kontokorentů. Státní zástupce zdůraznil, že odvolací soud bral v úvahu i zajištění úvěru zástavním právem a v souvislosti s tím upravil právní posouzení ve prospěch obviněného, adekvátně se vypořádal také s jednáním ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Ke způsobení větší škody (k čemuž směřovalo jeho úmyslné jednání) nedošlo jen proto, že mu nebyl úvěr poskytnut (srov. bod 29 rozsudku soudu druhého stupně).
11. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného M. T. odmítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř..
12. Obviněný ani jeho obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovali.
IV. Přípustnost a další podmínky pro přezkum dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Dovoláním napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v §265b odst. 1, odst. 2 tr. ř., jenž dovolatel musí nejen jeho paragrafovým zněním označit, ale rovněž uvést námitky, které s jeho zákonným vymezením souvisejí (viz §265f odst. 1 tr. ř.), a proto bylo v posuzované věci třeba zkoumat, zda dovolání bylo uplatněno v souladu s označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. Dovolání je možné o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opřít, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
16. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodní nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Tyto zásady je možné prolomit, jen kdyby nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K podanému dovolání
17. Obviněný sice v úvodu dovolání tvrdil, že napadá celý výrok rozsudku odvolacího soudu, avšak konkrétní výhrady vznesl toliko vůči dílčím útokům v bodě II. 4), 5), neboť pouze ve vztahu k nim poukázal jednak na chybu v označení Equa bank, u níž by vznikla škoda, která však ve skutečnosti vůbec nenastala, a jednak vytýkal, že soudy nevyslechly jako svědka pracovníka společnosti mBank, jenž měl doložit jeho tvrzení, že nešlo o nepravdivý údaj, pokud uvedl nikoliv čistý příjem, protože jeho žádost o úvěr měla být posouzena na základě tzv. obratové metody. Rovněž poukazoval na to, že pokud v žádosti neuvedl kreditní karty s úvěrovým rámcem, které nepředstavují závazek, jenž by měl ovlivnit rozhodnutí o poskytnutí úvěru, nešlo o uvádění nepravdivé nebo hrubě zkreslené skutečnosti, což jsou námitky korespondující s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a Nejvyšší soud na jejich podkladě v obviněným vymezeném rozsahu posuzoval (viz §265i odst. 3 tr. ř.), zda jsou tyto výhrady proti bodu II. 4), 5) důvodné. Nejvyšší soud též připomíná, že není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), a proto zásadně nemůže napravovat vady, které nebyly v dovolání vytýkány.
VI. K námitkám obviněného
18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 aj.), a proto z hlediska právních námitek obviněného Nejvyšší soud posuzoval, zda bylo závažným a extrémním nedostatkem, že soudy nižších stupňů neprovedly obviněným navrhovaný výslech pracovníka banky, a zda výsledky provedeného dokazování jsou dostatečné pro objasnění vytýkané části rozsudku soudu druhého stupně.
19. Z výsledků provedeného dokazování, jak jsou zaznamenány v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, i z obsahu spisu, Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně provedl potřebné a dostupné důkazy, aby objasnil, za jakých okolností byly dovoláním napadené dílčí útoky v bodě II. spáchány (srov. body 2. až 10. rozsudku). Pro úplnost lze zmínit bod 7. kde soud poukázal na význam doznání obviněného, a k jednotlivým bodům popsal, které údaje zamlčel a jak zkresloval svoje příjmy (viz č. l. 230 až 243 spisu), jakož i to, že doznal manipulaci s daňovými přiznáními nejméně za rok 2019. V bodě 6. soud zmínil i souvislosti týkající se kontokorentu, jenž vyhodnocuje oddělení risku na základě posouzení důvěryhodnosti a rizikovosti. Soud podrobně poukázal na obsah listinných důkazů, jež provedl k jednotlivým úvěrovým smlouvám a zabýval se i tím, z jakých důvodů byly požadavky obviněného zamítnuty, případně za jakých okolností a z jakých prostředků poskytnuté úvěry splácel (srov. bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedeného je možné učinit závěr, že soud prvního stupně provedl potřebné dokazování a provedené důkazy řádně hodnotil, čímž splnil podmínky stanovené pro rozsah dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Učinil z nich odpovídající závěry a dostatečným způsobem se vypořádal též s obhajobou obviněného.
20. Odvolací soud se k námitkám obviněného správností závěrů soudu prvního stupně zabýval a s úvahami soudu prvního stupně ohledně skutku pod bodem I. 1) až 5) se ztotožnil. Změnu provedl pouze ve vztahu k přečinu pod bodem II. 1) až 5), a to způsobem shora popsaným. Tento postup náležitě odůvodnil a rozebral v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Současně se vypořádal s výhradami obviněného a řádně na ně reagoval (srov. body 12. až 30. rozsudku odvolacího soudu).
21. Nejvyšší soud podle uvedeného shledal, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v dostatečném rozsahu, a proto je neopodstatněná námitka obviněného, že soud druhého stupně nedůvodně neprovedl jím navrhovaný výslech pracovníka společnosti mBank k okolnostem uzavření úvěru a metodiky banky při poskytování úvěrů u svobodných povolání, protože odvolací soud v bodě 13. rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné dokazování doplnit, a proto tento návrh zamítl s vysvětlením, že obviněný fakticky v žádosti o úvěr uvedl podstatně vyšší příjmy, než ve skutečnosti vyplývaly z jeho daňových přiznání. V tomto směru soud druhého stupně nepochybil, neboť rozhodnutí o zamítnutí důkazního návrhu řádně odůvodnil, a tudíž nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). V uvedeném postupu není možné spatřovat ani důkazy nedůvodně neprovedené, protože odvolací soud vysvětlil, na základě jakých skutečnosti nebylo potřebné dokazování uvedeným způsobem doplňovat, když nepotřebnost požadovaného důkazu koresponduje s celkovým rozsahem provedeného dokazování. Navíc je vhodné připomenout, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000). Uvedeným zásadám odvolací soud vyhověl, protože rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, aniž by se dopustil tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Z těchto důvodů nebyla porušena ani pravidla spravedlivého procesu (viz články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy), neboť skutková zjištění popsaná v odsuzujících rozsudcích nevykazují podstatné nedostatky.
22. Nejvyšší soud, když neshledal nedostatky v provedeném dokazování, mohl podle soudy zjištěných skutečností posoudit důvodnost právních námitek, jimiž obviněný namítal vadnost závěru o naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku.
23. Obviněný vůči dílčím útokům pod body II. 4) a 5) vytýkal nesprávnost závěru o znaku uvedení nepravdivých údajů a zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrových smluv, na podkladě tvrzení, že příslušnému pracovníkovi mBank předložil všechny požadované dokumenty, mimo jiné i daňové přiznání, k jehož posouzení mělo dojít se zřetelem na tzv. obratovou metodu. K uvedeným výhradám Nejvyšší soud připomíná, že je nutné je posuzovat s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění, jak vyplynula z výsledů provedeného dokazování u obou dílčích skutků popsaných pod body II. 4) a 5), a nikoliv jen z některých okolností obviněným uváděných. Rozhodný totiž je souhrn všech skutečností, který soud prvního stupně ve vztahu k posouzení nepravdivých a zamlčených podstatných údajů zvažoval. Jeho závěr, že byly objasněny doznáním obviněného i dalšími ve věci provedenými důkazy, má oporu v obsahu spisu, z něhož vyplynulo, že obviněný předmětné smlouvy uzavřel v úmyslu získat úvěr, doznal manipulaci s daňovým přiznáním nejméně za rok 2019, uvedl, že spoléhal na to, že nemusí nic dokladovat, a že stačí uvést údaje o příjmech a výdajích. Podrobné rozvedení skutečností týkajících se údajů, jež obviněný v žádostech o úvěry uváděl, nebo které zamlčel, a to jak zkresloval svoje příjmy, je uvedeno ve spise na č. l. 230 až 243. Soud tyto výpočty s dalšími ve věci provedenými důkazy ověřil a shledal, že odpovídají listinám založeným ve spise, a to daňovým přiznáním obviněného za roky 2017, 2018, 2019, dále výkazům Okresní správy sociální zabezpečení XY o průměrném měsíčním daňovém základu (měsíčním příjmu) za jednotlivá období (viz č. l. 281 až 296 spisu), i sdělením mBank o doložení podkladů k žádostem (viz v podrobnostech body 7. a 10. rozsudku soudu prvního stupně).
24. Odvolací soud se s učiněnými skutkovými závěry ztotožnil a rozvedl, že uvedení nepravdivých skutečností do žádostí o poskytnutí úvěru u různých subjektů, případně zamlčení podstatných skutečností, samo o sobě naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku (srov. body 16. a násl rozsudku odvolacího soudu). Pokud jde o právní kvalifikaci, odvolací soud v bodě 25. přezkoumávaného rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů nepotvrdil úvahy soudu prvního stupně o výši způsobené škody, a tedy naplnění kvalifikačního znaku v odstavci 5 §211 r. zákoníku, a rozvedl, proč závěry soudu prvního stupně nebyly zcela správné. Vysvětlil, že ve vztahu k bodu II. 4) a 5) nebylo možné vzhledem k zástavnímu právu k nemovitosti společnosti mBank způsobit škodu ve výši požadovaných úvěrů – 2.072.200 Kč v bodě 4) a 880.000 Kč v bodě 5), protože hodnota zástavy obviněného činila 6.000.000 Kč. Proto dospěl k závěru, že k této výši škody nemohlo jednání obviněného směřovat, a proto u těchto dílčích útoků byly naplněny pouze znaky dokonaného trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. U dílčího útoku pod bodem II. 1), kde se obviněný pokusil vylákat částku 124.000 Kč, avšak mu úvěr nebyl poskytnut, jeho jednání směřovalo k dokonání dílčího útoku úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 4 tr. zákoníku, kdežto v bodech II. 2) a 3), u kterých obviněný vylákal a následně splatil úvěry ve výši 421.200 K a 200.000 Kč, se jednalo o dokonané dílčí útoky podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Odvolací soud proto uzavřel k bodu II. (srov. body 25. až 29. přezkoumávaného rozsudku), že obviněný spáchal pokračující přečin úvěrového podvodu dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, což odpovídá skutkovým zjištěním, zákonné úpravě i judikatuře (srov. též rozhodnutí č. 49/2019 Sb. rozh. tr.).
25. Nejvyšší soud uvedené závěry o použité právní kvalifikaci v přezkoumávané části dovoláním napadeného rozsudku považuje v zásadě za správné, a pro úplnost na doplnění úvah odvolacího soudu (viz body 23., 24., 30. rozsudku odvolacího soudu) k námitce obviněného o nenaplnění znaků nepravdivých skutečností a zamlčení podstatných údajů, připomíná, že přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Trestný čin úvěrového podvodu vymezený v §211 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, jelikož u něj de iure dochází ke kriminalizaci jednání, které je svou povahou de facto pokusem trestného činu. Tento trestný čin je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. V daném případě tak nemusí dojít k samotnému získání nebo čerpání úvěru na základě takového podvodného jednání, jelikož pro naplnění znaků této základní skutkové podstaty postačí již uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení údajů podstatných. Zákonodárce u trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku tudíž kriminalizuje ne toliko vyvolání majetkových poruch, ale již předpolí takové poruchy, tedy i činy poruchami hrozící (viz např. KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 344; srov. přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08).
26. V projednávané věci soudy shledaly čin obviněného v alternativách, že uváděl nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčel, a proto je vhodné zmínit, že nepravdivými jsou údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. (srov. rozhodnutí č. 36/2009 Sb. rozh. tr.). Uvedený znak skutkové podstaty naplní pachatel i uvede-li nepravdivé údaje (např. o výši svého příjmu) v jakémkoli jiném dokumentu vyžadovaném v celém procesu sjednávání úvěrové smlouvy, např. v žádosti o úvěr, v předtištěném tiskopise, který je její přílohou nebo dodatkem, apod. (srov. rozhodnutí č. 36/2009 Sb. rozh. tr.). Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření nebo pro poskytnutí peněžních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena nebo by nebyly peněžní prostředky vůbec poskytnuty, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či peněžní prostředky při čerpání by byly poskytnuty, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1664/2011, či ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 4 Tdo 787/2010). Zamlčení podstatných údajů je významné proto, že míra zatížení žadatele o úvěr jinými závazky je jedním ze základních kritérií, která poskytovatel úvěru zvažuje při posuzování otázky, zda předmětnou smlouvu s daným subjektem uzavře (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1037/2015).
27. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku), přičemž k trestní odpovědnosti za trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku nemusí úmysl pachatele směřovat ke škodě. Zpravidla tomu tak bude u pachatele, který např. uvedením nepravdivých údajů či zamlčením podstatných údajů získá úvěr, který poté řádně splácí. Záleží však na okolnostech, za kterých k tomu došlo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2109 až 2110, přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05). Pokud jde o zavinění u následku některého z kvalifikačních znaků vzniklé či hrozící škody, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost podle §16 tr. zákoníku.
28. Posoudí-li se podle těchto právních názorů zjištění v této věci plynoucí z výsledků provedeného dokazování, je zjevné, že jednání obviněného v bodě II. bylo dílem dokonaným přečinem podle §211 odst. 1 tr. zákoníku [viz dílčí útoky 4), 5)], dílem dokonaným kvalifikovaným přečinem podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku [viz dílčí útoky 2), 3)], dílem pokusem ke kvalifikovanému přečinu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku [viz dílčí útok 1)], a tedy je odvolacím soudem použitá právní kvalifikace správná.
29. Pro úplnost lze k námitkám obviněného dodat, že ze spisového materiálu nevyplývá, že při posouzení jeho žádosti o úvěr se jednalo o jím zmiňovanou obratovou metodu, která je primárně určena pro posuzování bonity malých podnikatelů a živnostníků s nižšími příjmy. V tomto případě se banky nezaměřují na jejich čisté příjmy, ale pracují s obratem (řádek č. 101 přílohy 1 daňového přiznání), tedy s částkou, kterou podnikatelé reálně inkasují za účetní období před tím, než odvedou daně a další povinné platby. S pojmem obratová metoda souvisí tzv. obratová hypotéka, což je typ hypotečního úvěru využívaný převážně pro osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ). Jak je z názvu patrné, banku nezajímá čistý příjem podnikatele na základě daňového přiznání, ale vychází z obratu zákazníka (počítá se pouze určité procento, obvykle 20 až 30 %). Důležitou podmínkou je, že poslední podané daňové přiznání nesmí končit ztrátou. O využití této metody, resp. poskytnutí obratové hypotéky však v posuzované věci nešlo. Posouzení obratu místo čistého příjmu slouží bankovní instituci výlučně k objasnění solventnosti žadatele, aniž by ho to jakýmkoli způsobem zbavovalo povinnosti bance uvádět v žádosti o úvěr pravdivé údaje. Podstatné v této věci bylo, jak ostatně plyne i z učiněných skutkových zjištění, že banky od obviněného požadovaly uvedení „čistého příjmu“, což však pravdivě neučinil. Z obsahu spisového materiálu lze poukázat i na jeho výpověď, v níž uvedl, že „úvěry si bral nikoliv jako podnikatel, protože neměl historii, to by na to vůbec nedosáhl“, tedy nemohl poukazovat ani na možnost obratové metody, neboť úvěry čerpal jako soukromá osoba na podkladě dosažení vlastních příjmů. Z výsledků provedeného dokazování rovněž vyplývá, že v žádostech o úvěr č. XY a č. XY (č. l. 210 až 221 spisu) měl sdělit bance údaje o výši svého měsíčního čistého příjmu, celkový obrat za poslední účetní období, stejně jako přehled jeho závazků. To však prokazatelně neučinil, neboť v obou smlouvách uvedl, že čistý měsíční příjem dosahuje výše 45.000 Kč a obrat za poslední účetní období 930.000 Kč. Z daňového přiznání, které bylo poskytnuto společnosti mBank společně s žádostmi o úvěry (srov. č. l. 222 až 224), a následného finančního šetření, vyplývá, že obviněný v účetním období (rok 2019) vykázal maximální obrat ve výši 659.619 Kč a ne deklarovaných 930.000 Kč. Jeho daňový základ tvořila částka 263.848 Kč, z níž byla odečtena povinná daň z příjmu fyzické osoby ve výši 14.700 Kč a dále minimální platby OSVČ na důchodové a zdravotní pojištění ve výši 28.656 Kč a 26.496 Kč. Celkový čistý příjem obviněného po odečtení těchto plateb tudíž představoval částku 193.966 Kč, což činí průměrný měsíční příjem ve výši 16.163 Kč (srov. č. l. 230 až 233 spisu). Prokazatelně tedy uváděl nepravdivé údaje jak o svých příjmech, tak o svém ročním obratu. Ze stejných důvodů pak není důvodná ani navazující námitka obviněného, že bankovní instituce mohla ověřit výši jim uváděných příjmů podle doložených daňových přiznání za rok 2019, neboť ze shora uvedených skutečností je patrné, že obviněným poskytnutá daňová přiznání pouze dotvrzují, že v žádostech uváděl nepravdivé a s realitou nekorespondující údaje.
30. Nejvyšší soud tudíž na podkladě těchto zjištění shrnuje, že právní závěr odvolacího soudu o naplnění znaku uvedení nepravdivých údajů je zcela správný, protože obviněný v době, kdy uzavíral předmětné smlouvy o úvěru, resp. podal žádosti o jeho poskytnutí, věděl, že výše jeho příjmů nedosahuje jím tvrzených hodnot, a to ani z poloviny, neboť v obou případech uváděl, že má příjem ve výši 45.000 Kč, i když podle daňového přiznání činil jeho čistý měsíční příjem maximálně pouze 16.163 Kč. Společnosti mBank, u které o úvěr v bodech II. 4) a 5) žádal, tudíž uvedl nepravdivé údaje ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku.
31. K výhradě obviněného, že nebylo možné pro naplnění znaku zamlčení podstatných údajů vycházet z úvěrového rámce kontokorentu, je vhodné doplnit, že do žádostí o hypoteční úvěr, které obviněný uzavíral, byl povinen uvést i přehled svých závazků. Do této skupiny informací se řadí úvěry nebo půjčky, které má obviněný v době uzavírání nového úvěru sjednané, popř. které by mohly v budoucnu ovlivnit jeho solventnost a tím pádem dobyvatelnost finančních prostředků, které mu bankovní instituce poskytne. Takovým typem úvěru je i tzv. kontokorentní úvěr, neboť jde o krátkodobý úvěr poskytovaný na běžném (kontokorentním) účtu tak, že zůstatek účtu může přecházet do debetu, přičemž jeho maximální výše je dána dohodnutým úvěrovým rámcem, a klient platí úroky za takto čerpané peněžní prostředky (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2108). Obdobně účelovou námitkou byla výhrada týkající se sjednané kreditní karty, neboť ta představuje možnost čerpání krátkodobého úvěru v předem sjednané výši. Obviněný měl v době uzavírání smluv o hypotečním úvěru č. XY ve výši 2.072.200 Kč a č. XY ve výši 880.000 Kč kreditní kartu u ČSOB s úvěrovým rámcem 15.000 Kč, kontokorent u ČSOB s úvěrovým rámcem 10.000 Kč (srov. č. l. 38 až 60 spisu) a kontokorent u Equa bank s úvěrovým rámcem 10.000 Kč (srov. č. l. 65, 66 spisu), které mu umožňovaly v těchto výších čerpat krátkodobé úvěry. Ve vztahu ke smlouvě č. XY však tyto možnosti zcela zamlčel, neboť je v příslušné kolonce žádosti o úvěr nadepsané „Závazky“ neuvedl (srov. č. l. 211 spisu). Co se týká smlouvy č. XY, uvedl své možné krátkodobé závazky pouze z části, neboť přiznal kreditní kartu u ČSOB s úvěrovým rámcem 15.000 Kč a kontokorent u ČSOB s úvěrovým rámcem 10.000 Kč, avšak zatajil kontokorent u společnosti Equa bank (srov. č. l. 218 spisu). V souladu s těmito zjištěními se vyjádřil i obviněný, jenž připustil, že „…je pravdou, že jsem asi zamlčel nějaké údaje…“ (srov. bod 2. rozsudku soudu prvního stupně).
32. Kontokorent i kreditní karta představují možnosti, jak bez jakéhokoli souhlasu banky, neboť smlouvy o nich jsou sjednávány dopředu na určitou dobu, uzavřít krátkodobé úvěry, které mohly ovlivnit podstatným způsobem čisté měsíční příjmy obviněného a jeho schopnost splácet zapůjčené finanční prostředky, které mu mohly být poskytnuty na základě hypotečních úvěrů. Uvedené skutečnosti tudíž lze považovat za podstatné z hlediska schopnosti obviněného splnit své závazky, a obviněný je měl při sjednávání úvěrů bankovním institucím uvést, protože mohly rozhodným způsobem ovlivnit posouzení bonity obviněného, a tím případnou možnou výši požadovaného úvěru. Obviněný však tyto údaje ve shora uvedeném rozsahu neuvedl, a to právě proto, že věděl, že by mu při sdělení pravdivých informací, úvěry poskytnuty nebyly.
33. Z těchto důvodů nejsou výhrady obviněného důvodné a nemohly mít význam pro závěr o tom, že obviněný v žádostech o úvěr uváděl lživé informace nebo jiné zamlčel.
34. Opodstatněně obviněný utvrdil, že u dílčího útoku pod bodem II. 4) nemohlo dojít k tomu, že by škoda vznikla Equa bank, protože jeho jednání směřovalo výhradě k mBank. Tato nepřesnost nicméně nemá na závěr o vině obviněného žádný podstatný vliv, jak ostatně rozvedlo ve svém vyjádření k dovolání Nejvyšší státní zastupitelství. V souladu s ním Nejvyšší soud zmiňuje, že jde o chybu v označení uvedené banky. Vzhledem k tomu, že ze zjištění a závěrů odvolacího soudu plyne, že ke vzniku škody vůbec u těchto dvou dílčích útoků nedošlo, nemá uvedená zřejmá nesprávnost (která byla i takto vyhlášena při vyhlášení rozsudku) jakýkoliv význam pro správnost použité právní kvalifikace. Z tohoto hlediska jde o chybu zcela nevýznamnou. Je tomu tak zejména proto, že část tzv. skutkové věty, která uvedenou chybu obsahuje, není k učinění odpovídající právní kvalifikace vůbec nutná, když odvolací soud učinil závěr, že v bodech II. 4), 5) obviněný jednal jen při naplnění základní skutkové podstaty podle §211 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 23. až 29. rozsudku odvolacího soudu). Označení potencionálního poškozeného, kterým měla správně být společnost mBank, tudíž v této situaci nehraje žádnou roli.
35. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněným uvedené výhrady, jež bylo možné podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejsou důvodné, neboť odvolacím soudem užitá právní kvalifikace je zcela správná, protože obviněný v rozsudku popsaným jednáním v bodě II. 1) až 5) naplnil všechny znaky pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
VII. Závěr
36. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud námitky obviněného shledal nedůvodnými, na což mohl usuzovat z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu, a proto jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu