ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1183.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1183/2022-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 o dovolání obviněného V. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2022, č. j. 9 To 230/2022-186, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 2 T 53/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2022, č. j. 9 To 230/2022-186, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného V. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), které podal proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 12. 4. 2022, č. j. 2 T 53/2021-157, jímž byl uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ( vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, jinou činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a způsobil uvedeným činem dopravní nehodu ) a odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 200 Kč (celkem 30 000 Kč). Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku soud stanovil, že peněžitý trest může být zaplacen v 6 splátkách po 5 000 Kč, když první splátka musí být zaplacena do 15ti dnů poté, co bude obviněný vyzván podle §341 tr. ř. k zaplacení peněžitého trestu. Ostatní splátky musí být zaplaceny vždy do každého 20. dne v měsíci způsobem sděleným obviněnému v uvedené výzvě počínaje prvním měsícem následujícím po doručení uvedené výzvy obviněnému. Výhoda splátek odpadá, nezaplatí-li obviněný jakoukoli dílčí splátku včas. Obviněnému byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 (osmnácti) měsíců. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2022, č. j. 9 To 230/2022-186, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. Obviněný v tomto mimořádném opravném prostředku primárně namítá, že „ nedošlo ke spáchání žádného trestného činu, skutek není trestným činem. Jednání tak jak je popsáno v obžalobě se nestalo. Obžalovaný neřídil pod vlivem alkoholu a nic takového nebylo v žádném případě prokázáno. “ (viz bod V. dovolání). V další části svého dovolání poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo, neboť nebyl po dopravní nehodě bezprostředně zastaven policií a kontrolován na hladinu alkoholu v jeho krvi a „dechová zkouška byla provedena až dvě hodiny po způsobené dopravní nehodě, kdy on nebyl ani nalezen za volantem, či ve vozidle“ (viz též níže bod 12.), přičemž celou dobu se hájil tím, že alkohol požil až ve chvíli, „kdy již věděl, že již nebude muset řídit“. Následně poukazuje na pasáže z odůvodnění rozhodnutí a rozvíjí své závěry, kdo by měl prokazovat vinu pachatele trestného činu, mj. konstatuje, že poslední větou §2 odst. 5 tr. ř. je ve vnitrostátním trestním řízení zakotveno „typické inkviziční řízení, na místo řízení kontradiktorního“. Vyjadřuje své přesvědčení, že znalci byly položeny kapciózní otázky, které trestní řád nepřipouští. Dále rozvádí své úvahy o použitelnosti důkazů, odkazuje na zahraniční úpravy, případně rozhodnutí Ústavního soudu. Závěr vylovený soudem o účelovém návrhu obhajoby označuje za „útok na samotnou podstatu obhajoby“ a „zjevný gramatický blábol“. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, ale také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Klatovech a soudu prvního stupně byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby „dovolání byl přiznán odkladný účinek“.
3. Státní zástupce činný u Nejvyšší státního zastupitelství k dovolání uvedl, že v něm obviněný uplatňuje obsahově shodné námitky, které přednášel také před soudy nižších stupňů, přičemž zmíněné soudy se s nimi beze zbytku a správně vypořádaly a vzhledem k tomu, že na veškeré jeho námitky bylo adekvátně reagováno, státní zástupce se s nosnými body rozhodnutí obou soudů ztotožnil. Pokud jde o argumentaci dovolatele, že před jízdou alkohol nepil a stalo se tak až posléze na čerpací stanici, pak podle státního zástupce se taková argumentace míjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky, jimiž obviněný brojí proti skutkovým zjištěním lze sice podle mínění státního zástupce pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, avšak shledává je zjevně neopodstatněnými. Pokud pak jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., pak nebyla dovolatelem specifikována jeho alternativa (státní zástupce dovozuje, že mělo jít o druhou variantu) a k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který pouze v úvodní pasáži dovolatel zmínil, avšak blíže neodůvodnil, nepovažoval státní zástupce za potřebné, a to s ohledem na uvedený nedostatek, se blíže vyjadřovat. S ohledem na skutečnosti uvedené podrobně ve svém vyjádření navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). Vhodným se rovněž jeví uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
8. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného [aniž by sklouzával na „konfrontační“ způsob argumentace obviněného (obhajoby)] k tvrzení o jeho porušení (myšleno zjevného rozporu), považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci a nutnosti soudů postupovat podle zákona, tudíž i §2 odst. 5 tr. ř., že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Tudíž pokud obviněný soudům vytýká nesprávnost hodnocených důkazů, což je zřejmé ze skutečnosti, když uvádí, že „ Jednání tak jak je popsáno v obžalobě se nestalo. Obžalovaný neřídil pod vlivem alkoholu a nic takového nebylo v žádném případě prokázáno “, pak takové námitky nemohou mít svůj hmotně právní podklad, jak vyžaduje ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tudíž se s tímto dovolacím důvodem zcela míjí, jak mj. také uvedl ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
9. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (dříve extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
10. Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými již před soudy nižších stupňů, přičemž na uvedenou problematiku dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . [před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu však v celém dovolání Nejvyšší soud neshledal žádnou relevantní námitku, která by uvedený dovolací důvod naplňovala, což již zmínil (viz shora bod 8.) ve svém usnesení.
12. I přes skutečnost, že Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, pokud dospěly na základě provedeného dokazování k závěru o vině obviněného a postačovalo by s ohledem na shora uvedené (a shora body 7.-9.) na tato odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat, považuje za potřebné, a to mj. i s ohledem na „rétoriku“ v dovolání použitou, uvést následující skutečnosti, které se váží k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vedou k závěru o zjevné neopodstatněnosti dovolání obviněného. Obviněný argumentuje tím, že se protiprávního jednání nedopustil, že vozidlo, kterým při svém řízení narazil do vozidla zaparkovaného po pravé straně silnice, neřídil pod vlivem alkoholu, že alkohol požil až následně na benzince v XY, kde čekal s kamarády na bratra, který je měl odvézt. Jestliže bylo shora zmíněno rozhodnutí Ústavního soudu a v něm vyjádřená potřebnost logických úvah v rámci hodnocení důkazů, pak stěží logice odpovídá argumentace obviněného, že na benzince měl vozidlo převzít a dále řídit jeho bratr, proto začal pít a vypil ˝ placatky pálenky a ˝ piva Plze ň 12%, když v době, kdy začal podle svých slov alkohol požívat, tam ještě bratr nebyl. Na věrohodnosti této obhajoby bezpochyby nepřidá ani zjištění, že od dopravní nehody, kterou předtím způsobil, odjel, přestože k tomuto odjetí také našel své adekvátní vysvětlení, že z vozidla vystoupil spolujezdec, který se část z nárazníku, která odpadla z vozidla řízeného obviněným snažil na vozidlo nasadit, což se mu nepovedlo, nechal odpadlou část na zemi a z místa rychle a nebezpečně odjel, jak mj. uvedl svědek K., který si pořídil fotodokumentaci, kterou předal jím přivolané Policii ČR. Soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů nepřehlédl ani výpovědi spolucestujících osob ve vozidle jedoucích s obviněným, ani výpověď jeho bratra a s těmito se v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. vypořádal. Podstatná je výpověď svědka H. (tehdejšího pracovníka čerpací stanice v XY, kterou obviněný ve svém dovolání taktně opomenul zmínit), který mj. uvedl, že ke stojanu přijelo vozidlo, které mělo na levé straně zničený nárazník a po pěti minutách od zastavení přišel obviněný do prodejny, kde si chtěl koupit pivo, nestihl ani zaplatit, a přišel strážník městské policie o odvedl obviněného ven, pak přijela státní policie. Rovněž uvedl, že neviděl obviněného popíjet alkohol. Strážník městské policie M. S. mj. uvedl, že z obviněného, který byl v tu chvíli v prodejně byl cítit alkohol a dechovou zkouškou bylo u obviněného zjištěno 1,6 promile alkoholu. Podle tohoto svědka do příjezdu policie obviněný žádný alkohol nekonzumoval. Jestliže tedy obhajoba výše popsaným způsobem soudům vytýká způsob hodnocení důkazů, pak musí Nejvyšší soud v reakci na „rétoriku“ obviněného položit logickou otázku, jak mohl obviněný na benzince, kam přijel, vypít jím tvrzené množství alkoholu, když obviněný uváděl, že „natankovali, čekali na bratra; stáli trochu stranou od auta, protože kluci chtěli kouřit a tam pil ten alkohol“, když např. jeho kamarád H. uvedl, že obžalovaný si šel koupit alkohol na benzinku, když auto stálo u stojanu (nehovoří, že by v tu dobu kouřili či sám byl mimo vozidlo). Svědek C. (rovněž kamarád obviněného) uvedl, že ve vozidle spal a vzbudil ho až policista. Nikdo neviděl obviněného, že by tento pil alkohol v autě po příjezdu, což ani sám obviněný přímo neuvedl, po pěti minutách od zastavení vešel do prodejny, kde si chtěl koupit pivo a strážník městské policie jej vyvedl ven a od té doby pod jeho dohledem do příjezdu policie žádný alkohol nepožil. Oproti vyslovené argumentaci obhajoby obviněného jsou úvahy soudů nižších stupňů logické, neboť lze stěží považovat za věrohodné tvrzení např. již zmíněného svědka C., že podle něj pil obviněný až na benzince, neboť si myslí, že ho tam viděl s placatkou v ruce poté, co byl policistou probuzen, když podle svědka S. (městského strážníka) pod jeho dohledem obviněný žádný alkohol nepožil. Aniž by to bylo potřebné pro meritum věci, považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat na výhradu obhajoby ohledně oprávnění strážníka městské policie k provedení dechové zkoušky u obviněného a upozornit obviněného (obhajobu) na ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zák. č. 361/2000 Sb. a §16 odst. 4 zák. č. 379/2005 Sb., zákona o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a změně souviseních zákonů [Hlava IV Opatření k předcházení a mírnění škod působením tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami (§16 – vyšetření přítomnosti alkoholu nebo jiné návykové látky)]. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést s ohledem na již zmíněnou „rétoriku“ dovolání, a to nad rámec správných úvah soudů nižších stupňů. Zcela přiléhavé v souladu s výše uvedenými zjištěními jsou rovněž závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Luďka Pittera, že z dechových zkoušek a krevních zkoušek vyplynulo, že naměřené hodnoty alkoholu v dechu a krvi obviněného měly sestupnou tendenci a nikoli vzestupnou, jak by mohlo vyplývat z obhajoby obviněného, stejně jako zjištění, že objektivně zjištěných hodnot alkoholu v dechu a krvi obviněného by při jím uváděném množství, druhu a době konzumace alkoholu, nebylo možno dosáhnout ani teoreticky (sestupná a nikoli vzestupná hladina alkoholu byla prokázána rovněž dechovou zkouškou nikoli provedenou až dvě hodiny po způsobené dopravní nehodě, jak v bodě VI. dovolání uvádí obviněný, ale cca v době 15.54 a 15.59 hod., když k dopravní nehodě došlo cca v 15.10 hod. Hladina alkoholu v krvi odběrem byla zkoumána cca k 17.10 hod. Tolik považoval Nejvyšší soud za vhodné uvést pouze k upřesnění neobjektivnosti výhrad).
13. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., pak ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství lze sice konstatovat, že nebyla uvedena příslušná alternativa uvedeného dovolacího důvodu, ale vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumal a zamítl podle §256 tr. ř., pak přicházela v úvahu pouze druhá alternativa §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. a uvedená nepřesnost (nedostatek dovolání) nemohl mít dopad na přezkum dovolání Nejvyšším soudem.
14. Přestože obviněný neuvedl k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. žádné okolnosti, které by jeho naplnění měly odůvodnit, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, alespoň následující. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Tento dovolací důvod tak umožňuje namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Stejně tak platí, že nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 754/2018). Soudy obou stupňů se touto otázkou (trestu) zabývaly (bod 19. rozsudku soudu prvního stupně a bod 6. usnesení odvolacího soudu), přičemž na jejich závěrech nemá Nejvyšší soud potřebu cokoliv doplňovat či měnit. Nad rámec zmíněného Nejvyšší soud poznamenává, že za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 2 tr. zákoníku může být uložen trest odnětí svobody v trvání od šesti měsíců až 3 roky, peněžitý trest [peněžitý trest se ukládá v denních sazbách nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč] nebo trest zákazu činnosti [trest zákazu činnosti lze uložit na jeden rok až deset let]. Trest uložený obviněnému ve výměře 150 denních sazeb, když denní sazba činí 200 Kč a trest zákazu činnosti v trvání osmnácti měsíců lze označit za tresty na spodní hranici trestní sazby, tudíž je rozhodně nelze označit za nepřiměřené přísné. Nutno též poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, Nejvyšší soud že není povinen za obviněného domýšlet směr jeho úvah, pokud tyto nejsou dostatečně vyjádřeny v dovolání, což lze vztáhnout nejen k tomuto dovolacímu důvodu, ale rovněž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak již bylo shora zmíněno v bodech 8. a 11.
15. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti a odkazy obviněného na zahraniční úpravu a různá rozhodnutí Ústavního soudu s dopadem do oblasti práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud s ohledem na v dovolání uplatněné námitky, které však dovolatel spojuje primárně s tím, že soudy neprovedly dokazování podle jeho představ, za potřebné dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného, aby „dovolání byl přiznán odkladný účinek“, byť nebyl učiněn podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu