Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.05.2019, sp. zn. 8 Tdo 754/2018 [ usnesení / výz-CD EU ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.754.2018.1

sp. zn. 8 Tdo 754/2018-129 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovoláních obviněných V. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, J. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, a L. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 12/2014, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. P. a J. J. odmítají . Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá . Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 10 T 12/2014, byli obvinění uznáni vinnými tak, že V. P. organizátorstvím pokusu zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1, §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [v bodech 1C) - 1E) ] a organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [v bodě 2) ], J. J. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [v bodech 1B), 1D) – 1F), 2C), 2D), 3B) a 4) ], organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku [v bodě 1C) ], organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku [(v bodech 2A), 2B), 2E) ], a organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku (v bodech 3A) , 3C) ], a L. D. organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [v bodech 1C) – 1F) ], a organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku [v bodě 4) ], kterých se dopustili skutky popsanými tak, že 1B) obviněný P. S. jako jednatel společnosti L., XY, IČO XY (dále „L.“) po domluvě a spolupráci s obviněným J. J. dne 8. 4. 2010, uzavřel na pobočce Komerční banky, a. s., v XY, Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 7570010200079 na částku ve výši 8.000.000 Kč, s dobou čerpání úvěru do 7. 4. 2011, a rámcovou smlouvu o zástavě pohledávek ze dne 8. 4. 2010 č. 10000241496, přičemž před uzavřením této úvěrové smlouvy, a v době čerpání úvěru, vědomě předkládal do banky doklady, případně potvrzoval pravdivost předkládaných dokladů, ve kterých byly uvedeny nepravdivé údaje týkající se výsledků hospodaření a stavu pohledávek za předložená účetní období společnosti L., konkrétně: - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období roku 2008, ve kterém byl uveden výsledek hospodaření zisk 8.317.226 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala ztrátu 1.104 Kč, - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období roku 2009, ve kterém byl uveden výsledek hospodaření zisk 6.822.165 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala zisk 98.204 Kč, - falešné výkazy zisků a ztrát a rozvahy za roky 2008 a 2009, odpovídající výsledkům v předložených falešných daňových přiznáních, - nepravdivé měsíční seznamy pohledávek do splatnosti za jednotlivá období od dubna do listopadu 2010, vykazované společností L. k postoupení Komerční bance, jako zajištění za poskytovaný úvěr a podmínka dalšího čerpání úvěru, ve kterých byly uvedeny nepravdivé údaje o výši a existenci pohledávek za firmami S. B., IČ: XY, L. D. IČ: XY, UNI Trading (dříve NC Dopravní) IČ: 28355091, M&B Group, s. r. o., IČ: 60698764, Xprofi, s. r. o., IČ: 27714624 (dále „Xprofi“) Lihovar Radkovice, spol. s r. o., IČ: 43371841, Cargo Repase Jihlava IČ: 60701633 (dále „Cargo“), C. T., IČ: XY, P., IČ: XY, na jejichž základě došlo k čerpání úvěru, čímž způsobil Komerční bance, a. s., IČ: 45317054, se sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 (dále „Komerční banka“), škodu ve výši 8.000.000 Kč, 1C) obvinění P. S. a P. Z., jako jednatelé společnosti L., po vzájemné domluvě a spolupráci s obviněnými L. D., V. P., J. J. a P. T., fungujícími jako organizovaná skupina dne 13. 12. 2010 uzavřeli na pobočce České spořitelny, a. s., v XY (dále „Česká spořitelna“) Smlouvu o úvěru č. 0330872469 (později vedenou na č. ú. XY) na částku ve výši 5.000.000 Kč, s dobou čerpání úvěru do 12. 12. 2011, a rámcovou smlouvu o zástavě pohledávek ze dne 17. 12. 2010, č. 330162459/ZP/10 z důvodu zajištění daného úvěru, a úvěru ze dne 5. 2. 2010 č. 0330162459 ze strany České spořitelny, kdy před uzavřením této úvěrové smlouvy a v době čerpání úvěru za součinnosti shora uvedených osob, předkládali do banky doklady, případně potvrzovali pravdivost předkládaných dokladů, ve kterých byly uvedeny nepravdivé údaje týkající se výsledků hospodaření a stavu pohledávek za předložená účetní období společnosti L. konkrétně: - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období roku 2009, ve kterém byl uveden výsledek hospodaření zisk 6.822.165 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala zisk 98.204 Kč, - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období roku 2010, ve kterém byl uveden výsledek hospodaření zisk 6.637.322 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala ztrátu 138.215 Kč, - falešné výkazy zisků a ztrát a rozvahy za roky 2009 a 2010, odpovídající výsledkům v předloženém falešném daňovém přiznání, - měsíční seznamy pohledávek do splatnosti za jednotlivá období od listopadu 2010 do prosince 2011, vykazované společností L. k postoupení České spořitelně, jako zajištění poskytnutého úvěru a podmínka čerpání úvěru, ve kterých byly uvedeny nepravdivé údaje o výši a existenci pohledávek za firmami S. B., L. D. IČ: XY, UNI Trading, M&B Group, Xprofi, Lihovar Radkovice, Cargo, C. T., P., P+K, a. s., IČ: 28118910 (dále „P+K“), Palet Pro, s. r. o., IČ: 25887061 (dále „Palet“), A. Š., IČ: XY, Czech Rent Company, s. r. o., IČ: 27610349 (dále „Czech Rent“), R. Ž. R. S. IČ: XY, na jejichž základě došlo k čerpání úvěru, čímž společně způsobili České spořitelně škodu ve výši 4.950.000 Kč , 1D) obvinění P. Z., jako jednatel společnosti L., po vzájemné domluvě a spolupráci s obviněnými V. P., J. J., L. D. a P. T., fungujícími jako organizovaná skupina v průběhu projednání Žádosti o podnikatelský úvěr společnosti L. Komerční bankou ze dne 5. 4. 2011, na částku 8.000.000 Kč a ústně vzneseného požadavku na zvýšení úvěru o 15.000.000 Kč, předložil obviněný P. Z. v součinnosti s ostatními obviněnými osobami dne 10. 10. 2011 v XY, pozměněný a neúplný výpis z Centrálního registru úvěrů, vydávaný Českou národní bankou, s datem vystavení dne 3. 10. 2011, shrnující informace o poskytnutých úvěrech bankovními ústavy společnosti L., ve kterém byly pozměněny výše úvěrů a vynechány některé úvěry poskytnuté bankovními ústavy, konkrétně byla pozměněna: - výše úvěru poskytnutého Českou spořitelnou ze dne 5. 2. 2010 na částku 5.000.000 Kč, kdy ve skutečnosti měl být údaj uveden na částku 10.000.000 Kč, - vynechány údaje o poskytnutém úvěru Českou spořitelnou ze dne 13. 12. 2010 na částku 5.000.000 Kč a informace o příslibu úvěru ze strany České spořitelny na částku 5.000.000 Kč, které směřovalo k možnosti získání navýšení úvěru o částku ve výši 15.000.000 Kč, přičemž k dokonání tohoto jednání nedošlo z důvodu ověření daného dokumentu ze strany Komerční banky a zjištění, že se jedná o pozměněný dokument, který neobsahuje veškeré informace důležité pro řádné posouzení žádosti o navýšení úvěru, 1E) dne 31. 10. 2011 v XY, požádal obviněný P. Z. u pracovníka České spořitelny o úvěr ve výši 6.500.000 Kč na koupi nemovitosti v XY, XY, určené k podnikání společnosti L., kdy za součinnosti shora uvedených osob, v průběhu roku 2011, předkládal do banky doklady, případně potvrzoval pravdivost dokladů, ve kterých byly uvedeny nepravdivé údaje týkající se výsledků hospodaření a stavu pohledávek za účetní období roku 2010 společnosti L., konkrétně: - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období roku 2010, ve kterém byl uveden výsledek hospodaření zisk 6.637.322 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala ztrátu 138.215 Kč, - měsíční seznamy pohledávek do splatnosti za jednotlivá období od listopadu 2010 do prosince 2011, vykazované společností L. k postoupení České spořitelně jako zajištění poskytnutého úvěru a podmínka čerpání úvěru, ve kterých byly uvedeny nepravdivé údaje o výši a existenci pohledávek za odběrateli, přičemž k dokonání tohoto jednání nedošlo, z důvodu nepředložení dalších požadovaných dokladů ze strany společnosti L., 1F) obvinění P. Z., jako jednatel společnosti L., po vzájemné domluvě a spolupráci s obviněnými L. D., J. J. a P. T., fungujícími jako organizovaná skupina, dne 23. 11. 2011 na pobočce České spořitelny v XY podepsal obviněný P. Z. Dodatek č. 2 ke Smlouvě o úvěru č. 0330872469 ze dne 13. 12. 2010 se stanovením nové částky úvěru ve výši 10.000.000 Kč, kdy za součinnosti uvedených obviněných osob, v průběhu roku 2011, předkládal do banky doklady, případně potvrzoval pravdivost dokladů, v kterých byly uvedeny nepravdivé údaje týkající se výsledků hospodaření za účetní období 2010 společnosti L., s.r.o., konkrétně: - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období roku 2010, ve kterém byl uveden výsledek hospodaření zisk 6.637.322 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala ztrátu 138.215 Kč, - falešné výkazy zisků a ztrát a rozvahy za rok 2010, odpovídající výsledkům v předloženém falešném daňovém přiznání, na jejichž základě došlo k čerpání úvěru až do výše 9.969.814 Kč, čímž společně způsobili České spořitelně škodu ve výši 5.019.814 Kč, 2) obviněný P. K., jako jednatel společnosti S. B., po vzájemné domluvě a spolupráci s obviněnými J. S., V. P., J. J. a P. T., fungujícími jako organizovaná skupina, 2A) dne 7. 9. 2010 uzavřel obviněný P. K. na pobočce České spořitelny v XY Smlouvu o úvěru č. 0330674489 na částku ve výši 3.500.000 Kč, s dobou čerpání úvěru do 6. 9. 2011, kdy před uzavřením úvěrové smlouvy, po jejím uzavření, v době čerpání a trvání úvěru, za pomoci a součinnosti shora uvedených obviněných osob, předkládal do banky doklady, případně potvrzoval pravdivost dokladů, ve kterých byly uvedeny nepravdivé a hrubě zkreslené údaje týkající se jednotlivých výsledků hospodaření za předložená účetní období společnosti S. B., kdy mimo jiné bylo předloženo: - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období 2009, s výsledkem hospodaření zisk 1.334.377 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala ztrátu 6.245.271 Kč, - falešné výkazy zisků a ztrát, rozvahy za rok 2009, a dále falešných výkazů zisků a ztrát a rozvah k datu 31. 3. 2010, 30. 6. 2010 a 31. 7. 2010, ve kterých opakovaně vykazovala zisk, ačkoliv z účetních podkladů společnosti vyplývá, že ke stejným datům hospodařila se ztrátou, na jejichž základě došlo k vyčerpání úvěru, čímž společně způsobili České spořitelně škodu ve výši 3.500.000 Kč, 2B) dne 20. 10. 2010 uzavřel obviněný P. K. na v XY, pobočce Československé obchodní banky, a. s., IČ: 00001350, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5 (dále „ČSOB“), Dodatek č. 2 ke Smlouvě o úvěru č. 6731/06/5198 ze dne 4. 12. 2006 a Smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám č. 1938/10/5638 ze dne 20. 10. 2010, z důvodu zajištění daného úvěru, základě kterého došlo ke zvýšení limitu čerpání kontokorentního úvěru o 1.000.000 Kč z původního limitu 1.500.000 Kč na nový limit 2.500.000 Kč, když s pomocí a za součinnosti uvedených obviněných, předkládal do banky doklady, případně potvrzoval pravdivost dokladů, ve kterých byly uvedeny nepravdivé týkající se výsledků hospodaření a stavů pohledávek za předložená účetní období společnosti S. B., konkrétně: - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období 2009, s výsledkem hospodaření zisk 1.334.377 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala ztrátu 6.245.271 Kč, - falešné výkazy zisků a ztrát, rozvahy za rok 2009, odpovídající výsledkům v předloženém falešném daňovém přiznání, - falešné výkazy zisků a ztrát, rozvaha za období k 31. 7. 2010 s výsledkem hospodaření zisk 795.000 Kč, přičemž z účetních podkladů je zřejmé, že tato společnost ke stejnému datu hospodařila se ztrátou 2.540.000 Kč, obviněný P. K. při zajišťování úvěru podle Smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám potvrdil svým podpisem Seznam pohledávek, vykazovaný společností S. B. k postoupení ČSOB, ve kterých byly uvedeny nepravdivé údaje o výši a existenci pohledávek, případně pohledávky s jinými čísly faktur a data odebraného zboží, vůči svým odběratelům, v seznamu pohledávek za období srpen 2011 až leden 2012, na jejichž základě došlo k vyčerpání nového limitu úvěru, čímž společně způsobili ČSOB škodu ve výši 1.000.000 Kč, 2C) dne 4. 11. 2010 uzavřel obviněný P. K. na pobočce Komerční banky v XY, Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 7570010200302 na částku ve výši 3.000.000 Kč, s dobou čerpání do 18. 10. 2011, kdy před uzavřením úvěrové smlouvy, jakož i po jejím uzavření, v době čerpání a trvání úvěru, za pomoci a součinnosti shora uvedených obviněných osob, předkládal do banky doklady, případně potvrzoval pravdivost dokladů, ve kterých byly uvedeny nepravdivé či hrubě zkreslené údaje týkající se jednotlivých výsledků hospodaření za předložená účetní období společnosti S. B., kdy bylo poškozené bance mimo jiné předloženo: - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období 2009, s výsledkem hospodaření zisk 1.334.377 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala ztrátu 6.245.271 Kč, - falešné výkazy zisků a ztrát, rozvahy za rok 2009, a dále falešných výkazů zisků a ztrát a rozvah k datu 31. 3. 2010, 30. 6. 2010, 31. 7. 2010 a 30. 9. 2010, ve kterých opakovaně vykazovala zisk, ačkoliv z účetních podkladů společnosti vyplývá, že ke stejným datům hospodařila se ztrátou, na jejichž základě došlo k vyčerpání úvěru, čímž společně způsobili Komerční bance škodu ve výši 3.000.000 Kč, 2D) dne 16. 5. 2011 uzavřel obviněný P. K. na pobočce Komerční banky v XY Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 99001021470 na částku ve výši 10.000.000 Kč, s dobou čerpání do 13. 5. 2012, která byla použita ke splacení původního úvěru u Komerční banky ze dne 4. 11. 2010 ve výši 3.000.000 Kč a poskytnutí nového úvěrového limitu ve výši 10.000.000 Kč, kdy před uzavřením úvěrové smlouvy, jakož i po jejím uzavření, v době čerpání a trvání úvěru, za pomoci a součinnosti shora uvedených obviněných osob, předkládal do banky doklady, případně potvrzoval pravdivost dokladů, ve kterých byly uvedeny nepravdivé a hrubě zkreslené údaje týkající se jednotlivých výsledků hospodaření za předložená účetní období společnosti S. B., kdy bylo poškozené bance mimo jiné předloženo: - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období 2010, s výsledkem hospodaření zisk 4.192.090 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala ztrátu 4.192.090 Kč, - falešné výkazy zisků a ztrát, rozvahy za rok 2010, a dále falešný výkaz zisků a ztrát a rozvahu k datu 31. 3. 2011, ve kterých opakovaně vykazovala zisk, ačkoliv z účetních podkladů společnosti vyplývá, že ke stejným datům hospodařila se ztrátou, přičemž část těchto dokladů byla již dříve použita při získání úvěru ze dne 4. 11. 2010, na jejichž základě došlo k vyčerpání úvěru, čímž společně způsobili Komerční bance škodu ve výši 7.000.000 Kč , 2E) dne 29. 9. 2011 uzavřel obviněný P. K. na pobočce České spořitelny v XY Smlouvu o úvěru č. 0331318419 na částku ve výši 3.500.000 Kč do 31. 10. 2011 , která byla účelově určena na splacení závazku vzniklého ze Smlouvy o úvěru č. 0330674489 ze dne 7. 9. 2010 (bod 2A) a na částku 1.000.000 Kč, s dobou čerpání úvěru do 29. 9. 2012, kdy před uzavřením úvěrové smlouvy, v době čerpání a trvání úvěru, za pomoci a součinnosti shora uvedených obviněných osob, předkládal do banky doklady, případně potvrzoval pravdivost dokladů, v kterých byly uvedeny nepravdivé a hrubě zkreslené údaje týkající se jednotlivých výsledků hospodaření za předložená účetní období společnosti S. B., kdy do banky bylo mimo jiné předloženo: - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období 2010, s výsledkem hospodaření zisk 4.192.090 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala ztrátu 4.192.090 Kč, - falešné výkazy zisků a ztrát, rozvahy za rok 2010, a dále falešný výkaz zisků a ztrát a rozvahu k datu 31. 3. 2011, ve kterých opakovaně vykazovala zisk, ačkoliv z účetních podkladů společnosti vyplývá, že ke stejným datům hospodařila se ztrátou, z nichž část byla použita při sjednání úvěru ze dne 7. 9. 2010, a zároveň sloužily České spořitelně k posuzování daných úvěrů před poskytnutím úvěru a v době čerpání úvěru, na jejichž základě došlo k opětovnému vyčerpání částky 3.500.000 Kč , 3) obviněná V. Š. (dříve T.), jako jednatelka společnosti C. T., po vzájemné domluvě a spolupráci s obviněnými J. J. a P. T., fungujícími jako organizovaná skupina, 3A) dne 27. 8. 2010 uzavřela obviněná V. Š. na pobočce České spořitelny v XY Smlouvu o úvěru č. 0330643439 na částku ve výši 4.000.000 Kč, s dobou čerpání úvěru do 31. 8. 2011, kdy před uzavřením dané úvěrové smlouvy, jakož i po jejím uzavření, v době čerpání a trvání úvěru, za aktivní pomoci a součinnosti shora uvedených obviněných, předkládala do banky doklady, nebo potvrzovala pravdivost dokladů, ve kterých byly uvedeny nepravdivé či hrubě zkreslené údaje týkající se jednotlivých výsledků hospodaření za předložená účetní období společnosti C. T., kdy bylo poškozené bance mimo jiné předloženo: - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období 2009, s výsledkem hospodaření zisk 1.294.334 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala ztrátu 392.518 Kč, podle opravného daňového přiznání zisk 20.527 Kč, - falešné výkazy zisků a ztrát a rozvahy za rok 2009, k 31. 3. 2010 a k 30. 6. 2010, odpovídající výsledkům v předloženém falešném daňovém přiznání, na jejichž základě došlo k vyčerpání úvěru, čímž společně způsobili České spořitelně škodu ve výši 4.000.000 Kč, 3B) dne 3. 8. 2011 uzavřela obviněná V. Š. na pobočce Komerční banky v XY Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 99001541426 na částku ve výši 6.000.000 Kč, s dobou čerpání úvěru do 26. 7. 2012, kdy před uzavřením dané úvěrové smlouvy, jakož i po jejím uzavření, v době čerpání a trvání úvěru, za aktivní pomoci a součinnosti shora uvedených obviněných, předkládala do banky doklady, nebo potvrzovala pravdivost dokladů, ve kterých byly uvedeny nepravdivé či hrubě zkreslené údaje týkající se jednotlivých výsledků hospodaření za předložená účetní období společnosti C. T., kdy bylo poškozené bance mimo jiné předloženo: - falešné daňové přiznání k DPPO společnosti za zdaňovací období 2010 s výsledkem hospodaření zisk 5.755.331 Kč, přičemž v daňovém přiznání za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala zisk 2.340.011 Kč, - falešné výkazy zisků a ztrát a rozvaha za rok 2010 a k 31. 3. 2011, odpovídající výsledkům v předloženém daňovém přiznání, na jejichž základě došlo k vyčerpání úvěru, čímž společně způsobili Komerční bance škodu ve výši 6.000.000 Kč, 3C) dne 22. 8. 2011 uzavřela obviněná V. Š. na pobočce České spořitelny v XY Smlouvu o úvěru č. 0331289419 na částku ve výši 4.000.000 Kč do 29. 9. 2011, která se postupně měla snižovat až na částku 2.900.000 Kč do dne 30. 8. 2012, která byla účelově určena na splacení závazku vzniklého ze Smlouvy o úvěru č. 0330643439 (bod 3A), kdy před uzavřením úvěrové smlouvy, v době čerpání a trvání úvěru, za aktivní pomoci a součinnosti shora uvedených obviněných, předkládala do banky doklady, nebo potvrzovala pravdivost dokladů, ve kterých byly uvedeny nepravdivé a hrubě zkreslené údaje týkající se jednotlivých výsledků hospodaření za předložená účetní období společnosti C. T., kdy bylo poškozené bance mimo jiné předloženo: - falešný výkaz zisků a ztrát a rozvaha k 30. 6. 2011 s výsledkem hospodaření zisk 2.994.000 Kč, přičemž z vlastních účetních evidencí společnosti vyplývá, že společnost ke stejnému datu ve skutečnosti hospodařila s výsledkem ztráta 1.193.000 Kč, na jejichž základě došlo k opětovnému vyčerpání částky 4.000.000 Kč, 4) obviněná I. B., jako jednatelka společnosti P. po vzájemné domluvě a spolupráci s obviněnými L. D. , J. J. a P. T. fungujícími jako organizovaná skupina, dne 23. 3. 2011 uzavřela I. B. v XY, na ulici XY v pobočce Citibank Europe plc, se sídlem v Dublinu, North Quay 1, Irsko, registrovaná pod číslem 132781, provozující obchodní činnost v České republice prostřednictvím Citibank Europe plc, organizační složky, IČ: 281 98 131, se sídlem v Praze 5, Stodůlky, Bucharova 2641/14 (dále „Citibank Europe“), smlouvu o revolvingovém úvěru Ready credit – financování pohledávek č. 709243-111259-1 na částku ve výši 4.000.000 Kč, zajištěnou smlouvou o zastavení pohledávek ze dne 23. 3. 2011 č. 709243-111260-1 a prohlášením ručitele společnosti L. ze dne 23. 3. 2011 č. 709243-101359-1, kdy před uzavřením úvěrové smlouvy, po jejím uzavření, v době čerpání a trvání úvěru, za pomoci a součinnosti uvedených obviněných, předkládala do banky doklady, případně potvrzovala pravdivost dokladů, v kterých byly uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající se výsledků hospodaření společnosti P. za předložená účetní období, kdy bylo poškozené bance mimo jiné předloženo: - falešné daňové přiznání k DPPO této společnosti za zdaňovací období roku 2009 s výsledkem hospodaření zisk 1.933.165 Kč, přičemž v daňovém přiznání k DPPO za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala zisk 43.298 Kč, falešný výkaz zisků a ztrát a rozvahu za rok 2009, odpovídající výsledkům v předloženém falešném daňovém přiznání, - falešné daňové přiznání k DPPO této společnosti za zdaňovací období roku 2010 s výsledkem hospodaření zisk 1.799.237 Kč, přičemž v daňovém přiznání k DPPO za stejné zdaňovací období, předloženém na příslušný finanční úřad, tato společnost přiznávala zisk 1.258 Kč, falešný výkaz zisků a ztrát a rozvahu za rok 2010, odpovídající výsledkům v předloženém falešném daňovém přiznání, - předložila bance sestavy faktur dokumentujících pohledávky, které podle smlouvy o zastavení pohledávek zastavuje ve prospěch banky a podepsala dne 30. 5. 2011 Dodatek č. 3 ke smlouvě o zastavení pohledávek, jehož součástí byl seznam zastavených pohledávek, ve kterých byly uvedeny pohledávky za obchodními společnostmi C. T., S. B. a XProfi založené na nepravdivých fakturách za období od února 2011 do květen 2011, na jejichž základě došlo k vyčerpání úvěru, čímž společně způsobili Citibank Europe škodu ve výši 4.000.000 Kč, přičemž obvinění V. P., J. J., L. D. , J. S., a P. T. vědomě, se znalostí rozdělení dílčích rolí a úkolů, vědomi si propojení a organizace jednotlivých činností ve společnostech L., S. B., C. T. a P., společně organizovali součinnost zúčastněných osob a společností, aby vytvořili před bankami klamnou představu fungujících a prosperujících společností, s cílem dosáhnout sjednání úvěrových smluv, vyčerpání poskytnutých úvěrových prostředků, plnili rozdílné úkoly a do podvodného sjednávání a uzavírání úvěrových smluv se zapojili následujícím způsobem: obviněný V. P. se jednání popsaných v bodech 1C) - E) a 2) účastnil vědomě s cílem vylákat uvěrové prostředky od poškozených bank prostřednictvím společností L. a S. B., zejména: - formálně převedl obchodní podíl ve společnosti L. na obviněného P. S. a ve společnost S. B. na obviněného P. K., přesto i nadále fakticky řídil a vystupoval za společnost L. v jednání s obviněnými P. Z., J. S., P. K. a P. T.; - obviněný V. P. s J. J. a P. T. rozhodovali, kde a kdy bude vyřízen úvěr pro společnosti L. a S. B., určovali P. Z., J. S. a P. K., kdy a kam se mají ke sjednání úvěru dostavit, načež vyžadovali vyplacení provizí a odměn za zprostředkování těchto úvěrů; - pověřil obviněného P. T. vedením obchodní činnosti firmy L., domlouval s J. možnosti čerpání nových úvěrů a požadoval po T. zvyšování obratu společnosti prostřednictvím falešných faktur o obchodu s pneumatikami mezi spolupracujícími společnostmi, aby plnily podmínky již získaných úvěrů a tvořily podklad pro další žádosti o úvěry; - zapojil společnost S. B. do obchodu s pneumatikami a instruoval J. S. a P. K., jak si přitom mají počínat, aby tím zvyšovali obrat na bankovních účtech zapojených obchodních společností; - věděl, že J. J. při vyjednávání o úvěrech L. a S. B. používá nepravdivé údaje a dokumenty; - domlouval se s obviněným L. D. na zajišťování přítomnosti obviněného P. Z. při vyjednávání o úvěrech a potřebných úkonech, instruoval P. Z. a L. D. k výběru a vkladu peněžních prostředků na účtech L.; - používal internetové bankovnictví L. u České spořitelny a Komerční banky i v době, kdy neměl ve společnosti žádnou oficiální funkci nebo pozici; - rozhodl o převedení obchodního podílu ve L. z P. Z. na A. M. N.; - podílel se s obviněným J. J. na vytvoření falešného potvrzení ČNB z Centrálního registru úvěrů, tím že zajistil razítko ČNB; - předával části účetních dokladů S. B. účetní společnosti i bez vědomí obviněných P. K. a J. S. jako představitelů společnosti; obviněný J. J. se jednání popsaných v bodech 1B) - F), 2), 3) a 4) účastnil vědomě s cílem vylákat uvěrové prostředky od poškozených bank prostřednictvím společností L., S. B., C. T. a P., zejména: - falšoval a upravoval údaje v daňových přiznáních, daňových výkazech a listinách společností L., S. B., C. T. a P., předkládaných poškozeným bankám v souvislosti s podáváním žádostí o úvěry a jejich následným čerpáním, připravoval žádosti o úvěr další doprovodné dokumenty k žádostem, přičemž věděl, že tyto nepravdivé skutečnosti a dokumenty budou sloužit k rozhodování poškozených bank, zda bude žádajícím společnostem schváleno poskytnutí úvěru a povoleno čerpání schváleného úvěru, - jednal se zaměstnanci poškozených bank, dojednával podmínky schválení a čerpání úvěrů, přitom předkládal bankám falešné podklady za společnosti L., S. B., C. T. a P.; - jednatele společností L., S. B., C. T. a P. – obviněné P. S., P. Z., P. K., V. Š. a I. B. doprovázel při jednání v bankách, dával jim rady a pokyny, jak se mají v bankách při sjednávání úvěrových smluv chovat, aby působili věrohodně před bankéři poškozených bank; obviněný P. T. se jednání popsaných v bodech 1C) - F), 2), 3) a 4 ) účastnil vědomě s cílem vylákat uvěrové prostředky od poškozených bank prostřednictvím společností L., S. B., C. T. a P., zejména: - převzal od obviněného V. P. řízení obchodní činnosti společností L. a fakticky řídil veškerou činnost C. T., jednal za tyto společnosti s obchodními partnery; - obviněný P. T. s J. J. a V. P. rozhodovali, kde a kdy bude vyřízen úvěr pro společnosti L., S. B., C. T. a P., určovali P. Z., J. S. a P. K., načež po nich požadovali vyplatit provizi za zprostředkování těchto úvěrů; - nejprve do poloviny roku 2011 s V. P. a později sám prováděl finanční transakce na účtech společnosti L. na účtu České spořitelny č. XY a Komerční banky č. XY, a dále prováděl finanční transakce na účtech společnosti C. T. vedených u Komerční banky č. XY a u České spořitelny č. XY; - při vedení společností L. a C. T., se aktivně podílel na fiktivním obchodování se společnostmi S. B., P., a s dalšími předem dohodnutými fyzickými a právnickými osobami za účelem falešného navyšování obratů jednotlivých společností na jejich bankovních účtech; obviněný L. D. se jednání popsaných v bodech 1C) - 1F) a 4) účastnil vědomě s cílem vylákat uvěrové prostředky od poškozených bank prostřednictvím společností L. a P., zejména: - zajistil jako jednatele obchodní společnosti L. obviněného P. Z., aby mohl vystupovat jako statutární orgán při jednáních s bankami, instruoval obviněného P. Z. o výběru peněz z účtu L. a předal P. Z. doklady pro jednání na Finančním úřadu v Trutnově; - nabídl obviněné I. B. zapojení společnosti P. mezi firmy obchodující s pneumatikami a přivedl obviněnou na jednání s obviněnými J. J. a V. P., kteří obviněné nabídli vyjednání úvěru u banky; - průběžně po dobu sjednávání a čerpání úvěrů zajišťoval dovoz a odvoz obviněného P. Z. a I. B. k některým jednáním v poškozených bankách; obviněný J. S. se jednání popsaných v bodě 2) účastnil vědomě s cílem vylákat uvěrové prostředky od poškozených bank prostřednictvím společnosti S. B., zejména: - převzal obchodní podíl ve společnosti S. B., určil jednatelem společnosti P. K., fakticky řídil veškerou činnost společnosti S. B., instruoval obviněného P. K. k jednotlivým úkonům za tuto společnost, doprovázel P. K. na jednání v bankách a vyjednával o požadovaných úvěrech, prováděl za společnost obchodní i finanční transakce na účtech vedených u Komerční banky č. XY a XY, a vedeného u České spořitelny č. XY; - využili s obviněným P. K. nabídky obviněných V. P. a J. J. , aby uzavřeli úvěrové smlouvy a vyčerpali poskytnuté prostředky; - zapojil společnost S. B. do obchodu s pneumatikami s dalšími předem dohodnutými fyzickými a právnickými osobami, aby tím falešně zvyšoval obrat na bankovních účtech S. B. prostřednictvím falešných faktur, aby plnily podmínky již získaných úvěrů a tvořily podklad pro další žádosti o úvěry; - předával s P. K. V. P. a J. J. odměny a provize za získání úvěrů pro S. B. 2. Za tyto trestné činy byl obviněný V. P. a za sbíhající se trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 1 T 107/2012, jenž nabyl právní moci dne 6. 2. 2013, odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 a §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen souhrnný peněžitý trest ve výši 515.000 Kč. Podle §43 odst. 2 a §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl stanoven souhrnný náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 1 T 107/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. J. byl odsouzen podle §211 odst. 6 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 750.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obviněný L. D. byl odsouzen podle §211 odst. 6 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných P. S., nar. XY, P. Z., nar. XY, P. K., nar. XY, V. Š., nar. XY, I. B., nar. XY, J. S., nar. XY, a P. T., nar. XY, kteří dovolání nepodali, a rovněž o náhradě škody, jakož i o zproštění části obžaloby obviněných V. P., J. J., L. D. a P. T. 4. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017, rozhodoval o odvoláních všech obviněných, poškozené Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., a státního zástupce podaného v neprospěch obviněných J. J. a V. P. proti výroku o trestu. Ve vztahu k dovolatelům rozhodl tak, že I. podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných V. P., a rovněž z podnětu odvolání státního zástupce ohledně obviněného V. P. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu, v bodě II. podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že obviněnému V. P. uložil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 515.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Výrokem pod bodem IV. podle §259 odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozeného Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., rozsudek soudu prvního stupně doplnil a tuto poškozenou banku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V bodě V. uvedl, že ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně ponechal beze změn. V bodě VI. odvolání obviněných L. D. , J. J. a státního zástupce podané proti výroku o trestu v neprospěch obviněného J. J., podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. II. Z obsahu dovolání obviněných Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění V. P., J. J. a L. D. prostřednictvím obhájců dovolání. 6. Obviněný V. P. dovolání učinil s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože má za to, že již od obžaloby vykazuje popis skutku nedostatek spočívající v konkrétní identifikaci toho, co mu je kladeno za vinu, zejména se neztotožnil s tím, že jednal „po vzájemné domluvě“ a „ve spolupráci s obžalovanými fungujícími jako organizovaná skupina“, když tato vada nebyla zhojena ani cestou odůvodnění napadených rozsudků, a proto popis skutku nesplňuje požadavky podle §120 odst. 3 tr. ř. a je nepřezkoumatelný. Namítl, že ve všech částech výroku o vině, v níž má jít o jednání obviněných jako členů organizované skupiny, chybí specifikace jejich jednotlivých rolí a úkolů. Popis činů je bez jakékoli návaznosti na jednání a konkrétní trestněprávně významné skutečnosti ve vztahu k ostatním obviněným a neodpovídá ani jeho předchozímu jednání organizátora. V popisu skutku absentují detaily, z nichž by byly zřejmé kroky organizátora, a to, zda, kdy, vůči komu a s jakou odezvou byly realizovány. Podle obviněného výrok ani odůvodnění rozsudku se nedá podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Z výrokové části ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá nic o podílu obviněného na vyhotovení nepravdivých daňových přiznání, falešných výkazů zisků a ztrát, rozvahách a seznamech pohledávek. Mohl nanejvýš poskytnout obviněným v pozicích statutárních zástupců právnických osob v neformálním rozhovoru obecné informace k podmínkám poskytnutí bankovního úvěru, které by jim poskytl kterýkoli jiný finanční poradce či úvěrový pracovník banky. Z rozsudků neplynou ani žádné informace ohledně okolností příjmů a tvrzených provizí, chybí detailní specifikace bankovních operací, příkazů, rozkazů a jiných pro organizátora typických kroků, přesný popis rolí v organizované skupině. Nebyla prokázána ani její struktura. V této podobě napadená rozhodnutí nemohou z hlediska vymezení zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §24 odst. 1 a §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku obstát, když soud prvního stupně nikde ve svém rozsudku nepopsal konkrétním způsobem všechny rozhodné skutkové okolnosti a ani odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil. 7. Soudům obviněný vytýkal, že mu byla k tíži přičítána dvakrát tatáž skutečnost, když nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku v rámci úvah o trestu uvedl, že mu přitěžuje okolnost uvedená v §42 písm. k) tr. zákoníku, kdežto soud druhého stupně konstatoval, že nově uložený trest odpovídá všem kritériím podle §39 odst. 1 tr. zákoníku. Zohlednění okolnosti vymezené v §42 písm. k) tr. zákoníku při ukládání trestu je v rozporu se skutkovou podstatou vymezenou v §211 odst. 6 tr. zákoníku, kde výše škody je již jejím zákonným znakem, a tudíž mu stejná okolnost byla přičítána dvakrát. Pro další přitěžující okolnost podle §43 písm. a) [správně má být „§42 písm. b) tr. zákoníku“ ‒ pozn. Nejvyššího soudu ] tr. zákoníku, spočívající v ziskuchtivosti, pak chybí odraz ve výroku o vině, jímž mu je kladeno za vinu způsobení škody ve výši 18.000.000 Kč, avšak ve výroku o náhradě škody mu bylo uloženo k náhradě 18.379.423,60 Kč. Uvedená pochybení v aplikaci hmotného práva se odrazila rovněž ve výroku o trestu, který neodpovídá ani zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak byla vyjádřena v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1183/2013, a ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 331/2015, v návaznosti na mimořádné snížení trestu odnětí svobody s ohledem na uložení povinnosti k vysoké náhradě škody a zájem poškozených na uspokojení přiznaného nároku na její náhradu, který by byl použitím nesnížené trestní sazby nepochybně ohrožen. 8. Závěrem dovolání obviněný V. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Obviněný J. J. podal dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a zaměřil ho především proti závěru, že čin spáchal jako účastník ve formě organizátorství, coby nejškodlivější formy účastenství, což se promítlo i do trestu. S ohledem na to, že se u organizátorství stejně jako u ostatních forem účastenství předpokládá úmysl, který musí pokrývat jak základní charakteristiku trestného činu, k němuž se vztahuje, i vlastní konkrétní formu účastenství, v této věci tak tomu není, protože nebyly zjištěny, procesně zadokumentovány ani v dokazování prokázány znaky organizátorství souzené trestné činnosti, ani jakékoli formy pomoci k ní. 10. Dovolatel přiznal, že zpracovával žádosti o úvěr a další se žádostmi související dokumenty, avšak z podkladů, které mu dodávali zástupci v rozsudku uvedených společností, nevěděl, že by tyto jimi dodané dokumenty obsahovaly nepravdivé údaje. Připustil, že v některých případech skutečně jednal se zaměstnanci poškozených bank, dojednával podmínky schválení a čerpání úvěru, ale nikdy bankám vědomě nepředkládal za uvedené obchodní společnosti falešné podklady. Poskytování odborné pomoci při jednáních o úvěrech bylo přitom náplní jeho pracovní činnosti, za kterou byl řádně placen. Jeho role však byla pouze poradní a neměl žádnou možnost, právo ani povinnost kontrolovat správnost podkladů dodaných mu jednateli o úvěr žádajících obchodních společností. Jeho činnost vycházela ze znalosti bankovních postupů v úvěrové oblasti, ale nemohl garantovat jejich pravdivost a nést za ně odpovědnost, která zůstává zcela na žadatelích o úvěr, pro něž pracoval na smluvním základě za řádně zdaněné provize. Z žádného důkazu nevyplynula jakákoli skutečnost svědčící o jeho pachatelství či jiné formě účasti na posuzované trestné činnosti, tím méně pak jeho organizátorství. 11. Jestliže soudy učinily závěr, že se jako pachatel dopustil zločinu úvěrového podvodu v bodech 1B), 1D) – 1F), 2C), 2D), 3B) a 4) odporuje to učiněným zjištěním, neboť dovolatel sám nikdy nebyl žadatelem o úvěr a nebyl ani účastníkem žádné úvěrové smlouvy. V této části rozsudek odporuje závěru uvedenému v rozhodnutí uveřejněnému pod č. 27/2001 Sb. rozh. tr., že ten, kdo účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné podklady může být nanejvýš pomocníkem §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to jen tehdy, dospěje-li jednání pachatele alespoň do stadia pokusu. Stejně tak závěr soudu, že se jako organizátor dopustil zločinu úvěrového podvodu v bodech 1C), 2A), 2B), 2E), 3A), 3C) , nemá oporu v provedeném dokazování, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, že by naplnil znaky skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu. 12. Z těchto důvodů obviněný J. J. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. 13. Obviněný L. D. dovolání opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Zdůraznil, že po celou dobu pracoval jako osobní řidič, a tudíž nelze dovozovat jeho zavinění pouze z toho, že vykonával činnosti obvyklé pro práci osobního řidiče. Soudu vytkl, že své závěry o jeho vině opíral o výpovědi spoluobviněných P. Z. a I. B. (strana 91 odůvodnění jeho rozsudku soudu prvního stupně). Spoluobviněný P. Z. však ve výpovědích ze dne 11. 12. 2013 a 3. 9. 2015 uvedl jako jednatele společnosti L. osobu od něj zcela odlišnou, naopak jej opakovaně zmiňoval jako řidiče. Učiněná skutková zjištění nevyplynula ani z výpovědi spoluobviněné I. B. 14. Dále obviněný namítal, že ze skutku nevyplývá důvod jeho jednání, ani zda měl úmysl organizovat činnost jiných, a proto jsou závěry o jeho zavinění jen obecně konstatované, aniž by byly blíže konkretizované. Takové neodůvodněné závěry bez vazby na obsah provedených důkazů činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Obviněný má za to, že soud prvního stupně vycházel toliko z toho, že obvinění P. Z. a I. B. byli již v podané obžalobě označeni za spolupracující obviněné podle §178a odst. 1 písm. a) tr. ř., z čehož dovodil pravdivost a věrohodnost jejich výpovědí. Z těchto důvodů shledal mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry extrémní nesoulad, neboť nebyly řádně zdůvodněny závěry o účastenství k zločinu úvěrového podvodu a odůvodnění trpí vadami, které nebyly odstraněny ani odvolacím soudem. Především se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a dostatečně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. provedené důkazy nevyhodnotily. Ze všech těchto důvodů spatřoval ve věci extrémní vady, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát. 15. V závěru dovolání obviněný L. D. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve všech výrocích jeho se týkajících jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 2 To 20/2017, tak i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 10 T 12/2014, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 16. K podaným dovoláním státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že pokud obvinění zpochybňovali kvalitu odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí a odkazovali na porušení principu in dubio pro reo či presumpce neviny, považovali dokazování za nedostatečné a shledávali porušení §2 odst. 6 tr. ř., nebo tvrdili, že skutková zjištění nepostačují, anebo, že se na trestné činnosti se nepodíleli, neměli o ní vědomí, a jejich jednání nebyla závadná, označil dovolání za uplatněná mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v této části nesměřují proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení, ale jde o přehodnocení důkazů a vyvození jiných, pro ně příznivějších skutkových zjištění. Vzhledem k tomu, že skutkové závěry soudů nejsou extrémně vadné, neboť mají oporu v provedených důkazech, (viz strany 48 až 57 rozsudku vrchního soudu), nezjistil žádné vady. Ani námitky obviněného V. P. o nesprávné aplikaci přitěžujících okolností, potažmo nepřiměřenost uloženého trestu na označený důvod nedopadají (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 817/2014 a sp. zn. 5 Tdo 149/2003). 17. K námitce obviněného J. J. , že pachatelem úvěrového podvodu může být toliko strana úvěrové smlouvy, ostatní mohou být nanejvýše účastníkem na trestném činu úvěrového podvodu, poukázal na nesprávnost uvedeného názoru, protože pachatelem tohoto deliktu může být i každá trestně odpovědná osoba, splňuje-li jako pachatel znaky vymezující obecný subjekt, aniž by bylo nezbytné, aby dotyčná osoba byla v určitém právně relevantním (např. smlouvou upraveném) vztahu s poškozeným (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 2110). Státní zástupce nepřisvědčil ani argumentaci obviněného V. P. , že jednání popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku je pojato natolik obecně, že nevykazuje znaky úvěrového podvodu, protože tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku je dostatečná a obsahuje všechny skutečnosti, z nichž plynou znaky organizování pokusu i dokonaného zločinu úvěrového podvodu, protože vedle úvěru jsou v ní uvedeny i skutečnosti o uvádění hrubě zkreslených a nepravdivých údajů, znak škody velkého rozsahu (byť v části nedokonané), jakož i fakt, že se obviněný podílel na určování průběhu a chodu předmětné trestné činnosti jako organizátor, včetně naplnění znaků organizované skupiny, tj. nejméně tří trestně odpovědných osob, jejichž úkoly byly mezi ně rozděleny, šlo o plánovanou a koordinovanou činnost členů skupiny za účelem dosažení zločinného cíle. Jednání zachycené v tzv. skutkové větě přitom nejen že vyplývá z provedeného dokazování bez důvodných pochybností, ale též vykazuje všechny zákonné znaky deliktů, jejichž spácháním byl obviněný V. P., jakož i ostatní spoluobvinění, uznáni vinnými. 18. Protože státní zástupce v přezkoumávaných rozhodnutích neshledal obviněnými vytýkané vady, navrhl dovolání obviněného L. D. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu a dovolání obviněných J. J. a V. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. 19. Obvinění, jimž bylo vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného zasedání nereagovali, resp. Nejvyšší soud takovou případnou reakci neobdržel. IV. K přípustnosti dovolání 20. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všichni tři obvinění dovolání podali jako osoby oprávněné podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., jejich dovolání jsou přípustná, protože směřují proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., a byla v souladu s §265e odst. 1, 2 tr. ř. podána v zákonné lhůtě u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval. V. Obecně k označeným dovolacím důvodům 21. Protože dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného V. P. opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněných L. D. a J. J. založená na důvodech podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s těmito zákonnými důvody obsahově korespondují. 22. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně odvolání obviněných L. D. a J. J. , kteří o uvedený důvod svá dovolání opřeli, směřující proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jejich nedůvodnost je podle §256 tr. ř. zamítl (neodmítl je z formálních důvodů), mohli tito obvinění vedený dovolací důvod dovolání použít jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obvinění dovolání podali též s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnili důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud z těchto důvodů dále posuzoval splnění podmínek vztahujících se k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je shodný pro všechny tři dovolatele. 23. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 24. Tento důvod slouží k nápravě právních nedostatků spočívajících v porušení hmotného práva, a proto ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 25. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě vad spočívajících v procesních nedostatcích, dovozovaných z vadného dokazování, protože jeho prostřednictvím se nelze domáhat přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, které zásadně nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Právní závěry ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu lze činit jen podle skutkových zjištění učiněných soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. 26. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. VI. K dovoláním obviněných 27. Nejvyšší soud předesílá, že obvinění v dovoláních uvedli z velké většiny tytéž výhrady, které namítali již v předchozích stadiích trestního řízení, na něž soudy nižších stupňů reagovaly a na objasnění obviněnými vytýkaných skutečností soustředily své dokazování. S jejich námitkami se vypořádaly, o čemž svědčí obsah přezkoumávaných rozhodnutí. Takový stav řízení zpravidla vede k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněná [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)], pokud však Nejvyšší soud neshledá, že námitky obviněných na jimi označené důvody nedopadají, jedná se o dovolání podaná z jiného než v zákoně označeného důvodu. VII. K námitkám obviněného V. P. 28. Obviněný V. P., který byl uznán vinným v bodech 1C), 1D), 1E), organizátorstvím pokusu zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k 21 odst. 1 a §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku v bodech 2A), 2B), 2C), 2D), 2E), považoval za nesprávný závěr o organizované skupině i to, že tuto činnost organizoval, k čemuž zdůrazňoval i vady v popisu skutku a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, a zásadně vytýkal, že soudy neměly dostatek podkladů pro to, aby mohly učinit dostatečné závěry o jeho vině. Namítl, že došlo k dvojímu přisouzení téže skutečnosti u výše způsobené škody v rámci kvalifikované skutkové podstaty a jako přitěžující okolnosti podle §42 písm. k) tr. zákoníku, poukázal na nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a brojil též proti trestu s tím, že pro ziskuchtivost podle §43 písm. a) tr. zákoníku není v napadených rozsudcích rovněž dostatek podkladů. 29. K takto uvedeným námitkám je třeba uvést, že jen část z nich má hmotněprávní povahu, protože i když obviněný vytýkal vady v právní kvalifikaci a nespokojil se se závěry o tom, že jednal jako organizátor a že šlo o organizovanou skupinu, opíral tyto své argumenty o nedostatky v popisu skutku, který považoval za nedostatečný pro naplnění všech hmotněprávních znaku, případně o nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí ve smyslu nesplnění podmínek stanovených procesními předpisy v §2 odst. 5 a §120 odst. 1 tr. ř. K těmto výhradám Nejvyšší soud připomíná, že jsou zásadně procesní povahy, a tedy se jimi nemůže na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývat, pokud v nich není zjištěn extrémní nesoulad nebo porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). 30. Nejvyšší soud, vědom si těchto principů, však přezkoumal obsah dovolání obviněného V. P. tak, že k jeho hmotněprávním námitkám současně poukáže i na skutečnosti týkající se procesních výhrad s tím, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. a) K výhradám proti organizátorství 31. Pokud obviněný V. P. tvrdil, že z popisu skutku znaky organizátorství nevyplývají, neboť popis jeho konkrétních činností je obecný a nedostatečný, Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že se soudy obdobnou námitkou zabývaly a se zřetelem na učiněná skutková zjištění zkoumaly, zda se v jeho případě jednalo jednak o organizátorství ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednak o organizovanou skupinu ve smyslu odstavce 5 písm. a) §211 tr. zákoníku. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i toho, jak jsou skutky popsány, je zřejmá provázanost vzájemně fungujících postupů, které byly realizovány některými nebo všemi obviněnými, a to podle povahy role, v níž vystupovali. Je třeba zmínit, že popis skutku, jenž je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace, je třeba jej důsledně odlišovat od skutku v hmotněprávním smyslu, kterým se rozumí to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, je u takto složitě realizovaných činů za účasti více osob otázkou formální techniky, s jakou je skutek popsán. Soud prvního stupně si byl této problematiky vědom, a proto své úvahy a postupy, které jej k těmto závěrům vedly, vysvětlil. Trestná jednání obviněných rozdělil podle míry a formy jejich účasti na popsané trestné činnosti na pachatele a účastníky, když někteří v rámci jednotlivých skutků vystupovali postupně v obou těchto rolích. Z těchto důvodů také poté, co popsal účastenství pod jednotlivými skutky a rozdělil je u zločinů podle hlavních pachatelů, tj., jak a kterými obviněnými byly úvěry vylákány, u každého z obviněných vymezil roli, a to podrobně u všech obviněných, kteří jednali v roli účastníků, jak plyne z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Je třeba připomenout, že u účastenství bral na vědomí i zásadu akcesority a to, že o pokračování jde jen u stejných hlavních pachatelů (viz též jeho strany 113 a 114). 32. Obviněný V. P. se podílel na úvěrových podvodech v bodě 1) ve prospěch společnosti L., v níž byl předtím, než převedl svůj obchodní podíl na obviněného P. S., jednatelem. Z tohoto také vyplývala jeho další činnost, která spočívala ve snaze prostřednictvím této společnosti vylákat finanční prostředky, a proto řídil činnost jednotlivých dalších osob za tímto účelem způsobem, jak je v rozsudku soudu prvního stupně popsán v části, v níž je role tohoto obviněného uvedena samostatně. Ke konkrétní činnosti obviněného V. P. je proto vhodné uvést, že ta spočívala v tom, že řídil jednání s ostatními obviněnými, rozhodoval, kdy a jaký bude vyřízen úvěr, a určoval ostatním pachatelům, kdy a kam se mají k jednání o úvěru dostavit, pověřoval další obviněný formálním vedením obchodní činnosti společnosti L., domlouval možnosti nových úvěrů, zapojení společnosti S. B. do obchodu s pneumatikami, dával instrukce spoluobviněným, jak si při obchodu počínat, domlouval přítomnost konkrétních pachatelů při sjednávání úvěrových smluv, používání internetových bankovnictví obchodních společností, rozhodování o převedení obchodních podílů na další osoby (srov. strana 114 rozsudku soudu prvního stupně). 33. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností, které vyplývají jak z výroku rozsudku soudu prvního stupně, tak i z jeho odůvodnění, považuje za nutné zdůraznit, že neshledal, že by ve výroku rozsudku nebyl dostatek podkladů pro závěr o tom, v jaké roli a jakým způsobem obviněný V. P. svou trestnou činnost organizátora uvedených úvěrových podvodů spáchal. Naopak provedené dokazování a jeho výsledky byly dostatečným podkladem pro skutkové závěry, v nichž jsou uvedeny podstatné skutečnosti, z nichž bylo možné dovodit jednotlivé znaky skutkové podstaty trestných činů kladených mu za vinu. Rovněž je třeba poukázat i na to, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že záměrem obviněného bylo, aby jeho účast na uvedené trestné činnosti nebyla zjevná, a proto se „snažil minimalizovat zanechané stopy“ (jak uvedl soud prvního stupně na straně 114 rozsudku), a takto také instruoval své zaměstnance s tím, aby se ho nevšímali a nemluvili o něm. A přitom, jak uvedl soud prvního stupně, s ohledem na postavení tohoto dovolatele v hierarchii všech pachatelů považuje ho za hlavní postavu spáchaných zločinů (společně s obviněným J. J.). Shodné závěry učinil i odvolací soud, jenž k námitkám obdobným těm, které vznesl i nyní v dovolání, shledal skutkové (viz strany 92 až 96 rozsudku soudu prvního stupně) i právní závěry učiněné soudem prvního stupně správnými a odpovídajícími všem zjištěným a výsledky provedeného dokazování najisto postaveným skutečnostem. Poté, co vyloučil obviněným V. P. vytýkané nedostatky v dokazování a hodnocení důkazů, z nichž zdůraznil, že to byl právě tento obviněný, kdo vystupoval při všech klíčových obchodních jednáních (jež nejsou předmětem nyní projednávané trestní věci) jménem společnosti L. vystupoval vždy V. P., a to i v době, kdy už nebyl oficiálním jednatelem této společnosti, který rovněž za tuto společnost předával veškeré daňové doklady účetní firmy. Byl to on, kdo konkrétním osobám (např. J. Ž.) přímo nabízel účast na fiktivních obchodech s pneumatikami. Ostatní spoluobvinění též popsali podrobnosti aktivit obviněného V. P. v celé sérii jednání v rámci posuzované trestné činnosti (srov. strany 50 až 54 rozsudku). Z posouzení všech ve věci provedených důkazů i odvolací soud shledal, že z výsledků řádně provedeného dokazování vyplynulo dominantní postavení obviněného V. P. 34. Na základě těchto skutkových závěrů, které nevykazují vady, jež obviněný namítal, byly učiněny správné právní závěry. Z uvedených důvodů nelze přisvědčit tvrzení obviněného o rozporu mezi skutkovým zjištěním o výši způsobené škody, neboť obviněný nezpůsobil škodu 18.000.000, jak mylně uvedl v dovolání, ale podílel se na spáchání škody představující 19.500.000 Kč a přičítá se mu pokus o způsobení škody dalších 21.500.000. Proto částka, která mu byla uložena ve výroku o náhradě škody k úhradě, tuto výši nepřesahuje, jak obviněný v dovolání tvrdil. 35. Při správnosti skutkových závěrů bylo možné posoudit správnost právních závěrů učiněných soudy obou stupňů, které v jednání obviněného V. P. shledaly zosnování a řízení spáchání obou zločinů, s tím, že šlo o činnost organizátora ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jež bylo učiněno v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud věnoval námitce obviněného pozornost a rovněž vysvětil, jakým způsobem a jakým konkrétním jednáním znaky organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplnil, a zdůraznil, že obviněný zosnoval a řídil trestnou činnost hlavních pachatelů i dalších osob, které se na jednotlivých jemu za vinu kladených činech podílely, k nimž v podrobnostech upozornil na vymezení činnosti obviněného V. P. na straně 12 rozsudku soudu prvního stupně. Tyto závěry mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování (viz strany 58 až 60 jeho rozsudku). 36. Nejvyšší soud na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí nepřisvědčil námitce obviněného, že v jeho případě nejde o organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a jen na doplnění uvádí, že organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle §24 tr. zákoníku, jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu). Ze zásady akcesority, na níž je účastenství založeno, vyplývá, že mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah, a tudíž organizátor je odpovědný jen za čin, jehož provedení zosnoval nebo řídil. Organizátorem je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil. Organizátor se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím (dominantním) způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Trestný čin řídí ten, kdo usměrňuje všechny osoby na trestné činnosti se podílející, vydává konkrétních pokynů těmto osobám, vyžaduje jejich splnění apod. Pro posouzení organizátorství je přitom nerozhodné, do jaké míry si osoby, které jsou organizovány, uvědomují činnost organizátora, neboť organizátor je odpovědný za všechny činy, které zosnoval nebo řídil. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Zosnování je trestná činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymyšlení plánu spáchání, ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009 (uveřejněné pod č. 52/2010-I. Sb. rozh. tr.), dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97 (N 18/10 SbNU 119), též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-140. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. s. 347, 349]. 37. Posoudí-li se ze všech rozvedených hledisek a na základě těchto kritérií jednání obviněného V. P. , jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedeno v odůvodnění téhož rozsudku, případně rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že jednal jako organizátor v obou jeho formách, neboť hrál v celé popsané škále jednání klíčovou úlohu, byl (ještě spolu s obviněnými J. J. a P. T.) tím, kdo inicioval trestnou činnost celé skupiny spoluobviněných, když poté, co formálně a zcela účelově vystoupil z vedení společnosti L., si v ní ponechal faktický rozhodující vliv a její chod nadále reálně řídil a směřoval k jím předem zamýšlenému cíli v podobě podvodného vylákání vysokých finančních částek z úvěrů, a to na základě podvodně sestavených podkladů, případně zamlčení dalších rozhodných skutečností. Zúčastněné osoby i další podstatné okolnosti byly u všech popsaných jednání v zásadě stejné. Z popisu skutků kladených obviněnému V. P. za vinu vyplývají, a jeho činnost je s ohledem na použitou právní kvalifikaci náležitě podrobně vyjádřena, včetně uvedení názvů společností a jmen osob, které svojí činností řídil, i způsobu, jakým tuto svoji organizátorskou činnost. Ve všech případech pod body 1C) – E) a 2) obviněný jednal tak, že naplnil znaky zosnování i řízení trestné činnosti ostatních, protože měl určující roli ještě před tím, než byla trestná činnost zahájena, určil pravidla, jak mají všichni postupovat, vybral osoby, které se budou na činech podílet, a vymezil jejich úkoly a posléze kontroloval, do jaké míry jsou plněny. Šlo o dlouhodobé páchání trestné činnosti (téměř dva roky), vyznačující se celou škálou dílčích jednání a úkonů, jejichž jediným cílem bylo podvodné vylákání finančních prostředků od bankovních ústavů za využití zfalšovaných výkazů o stavu hospodaření společnosti L., popírání jejích finančních ztrát a prezentace neexistujících zisků. Právě za tím účelem obviněný V. P. vymyslel a zajistil všechny potřebné informace i podklady a dokumenty, osoby, které aktivně, vybaveny potřebnými informacemi a pokyny od organizátorů. Vybavil je potřebnými falešnými dokumenty či rozhodoval o převodech obchodních podílů a u jiných činil další kroky popsané na straně 12 rozsudku soudu prvního stupně. K naplnění znaků organizátorství postačí i jen některé z takto popsaných jednání, které obsahově odpovídá znakům „zosnoval“ nebo „řídil“. Ze všech těchto důvodů byla jeho činnost správně posouzena jako organizátorství ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k zločinu či pokusu zločinu podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a to v přímém úmyslu, jak soudy rovněž správně dovodily [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. b) K námitkám proti organizované skupině 38. Obviněný V. P. brojil i proti tomu, že jeho vina byla spatřována v tom, že šlo o organizovanou skupinu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. K tomuto kvalifikačnímu znaku je třeba uvést, že není v zákoně sice výslovně definován, ale jeho bližší vymezení stanovila judikatura, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76 (uveřejněné pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr.) tak, že se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, ve kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo za popsaných okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85 (uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.)]. Podstata tohoto kvalifikačního znaku tkví v tom, že se pachatel vědomě a aktivně podílel na protiprávní činnosti skupiny osob, s jejím účelem byl alespoň rámcově obeznámen, a to bez ohledu na to, zda je mu známo celé složení skupiny a přesné úkoly jejích dalších členů. Pro organizovanou závažnou trestnou činnost je typické, že pachatelé chtějí utajit její fungování nejen před orgány činnými v trestním řízení, ale za účelem maximalizace znesnadnění jejího odhalení jsou určité skryté mechanismy aplikovány i mezi jednotlivé členy. Taková koncepce organizované skupiny však v žádném případě neznamená, že by pachatelé nemohli vědět, že jsou jejími členy, a že se plněním svých úkolů podílejí na organizované trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). 39. Posoudí-li se z těchto hledisek odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, je zřejmé, že soudy uvedené skutečnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §211 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku posuzovaly a všechna hlediska dodržely, neboť obvinění jako organizovaná skupina jednali, a to včetně obviněného V. P. v bodech 1C) – 1E) a 2) . Soud prvního stupně vzal za prokázané, že se na spáchání těchto činů podíleli obvinění P. S., P. Z., L. D. , J. J. , P. T., P. K., a J. S. Je tedy zřejmé, že se jednalo o početnou skupinu. Soud rovněž zdůraznil jednotlivé role každého z obviněných, o čemž svědčí i to, jak se trestnému jednání každého z nich věnoval a jaké poznatky k němu uvedl. Poukázal na užší skupinu zosnovatelů a řídících trestné činnosti (obvinění V. P. , J. J. , P. T., L. D. ), kteří buď sami ovládali obchodní společnosti, které se stali žadateli o úvěr, nebo lákali další obviněné a jejich obchodní společnosti ke spolupráci a nabízeli svoji pomoc při získání nebo zajištění úvěru, zajistili si pro tuto činnost další spolupachatele, zejména osoby, které měly vystupovat v pozicích jednatelů obchodních společností (obvinění P. S., P. Z., P. K.), aby jednali za obchodní společnosti ve styku s bankou v procesu projednání žádostí o úvěry, načež ve spolupráci s osobami přímo jednajícími za obchodní společnosti, nebo osobami obsazenými do těchto pozic, vybavili tyto osoby potřebnými doklady, listinami, žádostmi, účetními výkazy, které vyhotovoval anebo opatřoval obviněný J. J. , těmto osobám pak určili banku, ve které mají žádost podat, doprovázeli je na jednání, účastnili se jednání, jako př. obviněný J. J., kontrolovali tyto osoby a nakonec inkasovali finanční částky z těchto úvěrů získané. Role obviněných byly rozdělené, každý plnil úlohu odlišnou a dílčí, a teprve jejich zřetězením byla zvýšena a umocněna úspěšnost spáchání celého činu, protože před financujícími bankami byl vytvořen takřka dokonalý obrázek o fungující obchodní společnosti s perfektními účetními výkazy a hospodářskými výkazy, ve které všechno funguje, dosahuje výborný hospodářský výsledek, má obraty na účtu. Naplnění znaku „organizované skupiny“ soud prvního stupně považoval za dovršené i u těch obviněných, kteří své zapojení do organizované skupiny popírali, nebo zpochybňovali, neboť ze souboru ostatních provedených důkazů vyplynul celkový obrázek o tom, že všichni obvinění se tohoto činu dopustili právě i v této kvalifikované podobě. Všichni obvinění přitom věděli, že svým jednáním zasahují do majetkových práv poškozených bank, a svým jednáním porušovali povinnosti stanovené trestním zákoníkem, který výslovně zapovídá při sjednávání a čerpání úvěru uvádění nepravdivých skutečností (viz strany 101 až 102 a 118 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k námitkám obviněných taktéž správnost tohoto právního závěru potvrdil (viz strany 58 a 59 jeho rozsudku). 40. Tyto závěry soudů obou stupňů, byť v některých úvahách uvedené jen obecně, mají podstatný význam i pro posouzení jednání a začlenění obviněného V. P. do celé skupiny v roli již shora vyjádřené. S ohledem na okolnosti, které byly v přezkoumávané věci zjištěny, a v souladu se závěry soudů nižších stupňů Nejvyšší soud shledal, že znak uvedené kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku byl naplněn ve smyslu všech shora stanovených zásad a hledisek, protože šlo o plánovanou trestnou činnost, jejímž hlavním organizátorem, resp. jedním ze čtyř hlavních organizátorů byl obviněný V. P. , který finančně zainteresoval další ve výroku o vině uvedené subjekty na výsledku jednání s bankami o úvěru, resp. úvěrech poskytovaných společnosti L. a S. B. pod různými smyšlenými záminkami a ke smyšleným fiktivním účelům na základě předložených nepravdivých údajů, záměrně a účelově zkreslených účetních dokladů, jejichž prostřednictvím vyvolali u bank zdání solventní obchodní společnosti s jasnými obchodními a hospodářskými cíli i výsledky. Šlo o postupné jednání vyznačující se celou škálou dílčích jednání a úkonů za účelem podvodného vylákání finančních prostředků od bankovních ústavů za využití zfalšovaných výkazů o stavu hospodaření společnosti L. a S. B., popírání jejích finančních ztrát a prezentace neexistujících zisků. 41. Pokud jde o rozdělení rolí, obviněný V. P. vymyslel a zajistil všechny potřebné informace i podklady, dokumenty a osoby, které vybavil potřebnými informacemi a pokyny, aby mohly vstupovat do jednání s bankami jako hlavní pachatelé úvěrového podvodu. Mezi jednotlivými aktéry docházelo k detailnímu a konkrétnímu rozdělení jednotlivých úkolů, kdy každý z obviněných měl svěřenu konkrétní úlohu zapadající do řetězce dalších, jí předcházejících i na ni navazujících dílčích jednání dalších obviněných (někdo falšoval doklady předkládané posléze dalšími osobami bankám, jiný získával pro akci další osoby a obchodní společnosti, jiný se zapojoval do převodů obchodních společností za účelem zakrytí skutečných personálních a finančních vazeb, další dovážel obviněné na jednání do bank a instruoval je před samotným jednáním, atd.), díky čemuž obvinění zvýšili svoji šanci na úspěšné dokončení plánu. 42. S ohledem na tato zjištění, když se na činu vedle obviněného V. P. , účastnilo ještě dalších sedm obviněných, a to L. D., J. J. , J. S., P. S., P. Z., P. K. a P. T., kteří jednali v rámci dělby úkolů tak, že každému byla přidělena konkrétní role a všichni se při rozdělených úkolech a stanoveném plánu na činu ve vzájemné koordinovanosti podíleli, byla vyvrácena námitka obviněného V. P. , že o organizovanou skupinu nešlo, neboť jím vznesené výhrady nejsou podporovány výsledky provedeného dokazování. Naopak bylo prokázáno a soudy správně posoudily, že aktivita všech obviněných se odehrávala v rámci přesné a koordinované dělby úloh v rámci skupiny všech deseti spoluobviněných, jak soud prvního stupně podrobně vyjádřil na stranách 11 až 13 svého rozsudku. 43. Nejvyšší soud se se všemi uvedenými úvahami soudů ztotožnil a pouze uzavírá, že soudy správně ohledně obviněného V. P. v jemu za vinu kladeném jednání pod body 1C) až 1E) a 2 ) shledaly naplněné znaky organizované skupiny ve smyslu §211 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. c) K výhradám proti trestu a ultima ratio 44. Obviněný V. P. brojil proti dvojímu přičítání téže přitěžující okolnosti, což jsou výhrady proti výroku o trestu, neboť se domáhal mírnějšího odsouzení. Tento nedostatek spatřoval v tom, že pokud byla do právní kvalifikace zahrnuta způsobená škoda v rámci kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, nemohla mu být přičítána v rámci trestu přitěžující okolnost podle §42 písm. k) tr. zákoníku. 45. K tomu je však třeba uvést, že proti výroku o trestu dovolání zásadně nelze na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podávat, neboť pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)]. 46. I přes tyto skutečnosti Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že soud prvního stupně ve vztahu k obviněnému V. P. konstatoval, že se podílel na spáchání škody představující 19.500.000 Kč a přičítá se mu pokus o způsobení škody dalších 21.500.000 Kč, jeho pohnutka ke spáchání činu byla jednoznačně zištná, když evidentně sledoval zištné motivy. Soudy u tohoto obviněného shledaly přitěžující okolnosti podle §42 písm. a), b), k), n) tr. zákoníku, zejména, že spáchal čin po předchozím uvážení, ze ziskuchtivosti, způsobil jím vyšší škodu, která v jeho případě takřka čtyřnásobně přesahovala hranici škody velkého rozsahu, nadto se dopustil více trestných činů (viz stranu 114 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud výrok o trestu u tohoto obviněného sice shledal vadným, avšak ze zcela jiného důvodu, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku na stranách 62 až 65. 47. K zákazu dvojího přičítání je třeba uvést, že vyplývá z obecných pravidel vyměřování trestů, podle nichž nelze tu samou skutečnost přičítat k tíži pachatele dvakrát – jednou jako znak skutkové podstaty trestného činu a podruhé jako znak podstatně zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti, tudíž se zde analogicky uplatní zákaz dvojího přičítání, vyslovený v ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku, podle kterého k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující [viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)]. 48. Podle §42 písm. k) tr. zákoníku soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel trestným činem způsobil vyšší škodu nebo jiný větší škodlivý následek. Otázku, zda byla způsobena vyšší škoda, je nutno posoudit vždy ve vztahu k výši škody, jaká je minimálně potřebná pro naplnění znaků základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. Z hlediska aplikace §42 písm. k) tr. zákoníku se vyžaduje, aby škoda způsobená trestným činem – má-li jít o tuto přitěžující okolnost – podstatně převýšila zmíněnou minimální hranici; bude tomu tak zejména tehdy, blíží-li se způsobená škoda již hranici další – vyšší kategorie škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, nebo převyšuje-li několikanásobně dolní hranici nejvyšší kategorie škody (tj. škody velkého rozsahu, která činí nejméně 5.000.000 Kč). Přitěžující okolností podle citovaného ustanovení může být způsobení vyšší škody i v případě souběhu více různých majetkových či jiných trestných činů, u nichž se škody jimi způsobené z hlediska jejich právní kvalifikace nesčítají, ale v souhrnu představují vyšší škodu ve smyslu této přitěžující okolnosti (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-140. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 564). 49. Pokud škoda způsobená trestným činem je výrazně vyšší než spodní hranice dané kategorie škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, byť stále zařaditelná do téže kategorie škody (např. škody velkého rozsahu), bude namístě ji vyjádřit v rámci zákonného rozpětí trestní sazby pro danou skutkovou, resp. kvalifikovanou skutkovou podstatu vyšším trestem, byť jde stále o tutéž kategorii škody i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby vyjádřené v rámci kvalifikované skutkové podstaty příslušného trestného činu, a tím (při jinak stejných skutkových okolnostech) lépe zohlednit vyšší společenskou škodlivost a závažnost spáchaného trestného činu. V takové situaci nejde o rozpor se zásadou dvojího přičítání téže okolnosti, jestliže při několikanásobně vyšší škodě v rámci téže kategorie škody (např. velkého rozsahu) soud hodnotí její způsobení kromě přísnější právní kvalifikace při odpovídajícím promítnutí též do výroku o náhradě škody, též jako přitěžující okolnost podle §42 písm. k) tr. zákoníku, neboť tímto způsobem soud vyjadřuje vyšší intenzitu negativního důsledku činu, díky které se uvedená okolnost vymyká obecné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby [srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1124/2015, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014 (uveřejněné pod č. 24/2015-II. Sb. rozh. tr.). 50. Za nedůvodnou Nejvyšší soud považoval také okrajovou zmínku obviněného o tom, že nejednal ziskuchtivě ve smyslu okolnosti zakotvené v §42 písm. b) tr. zákoníku, resp. že tato okolnost není ve skutkových zjištěních přesně vyjádřena, neboť úmyslné jednání směřující ke způsobení škody v celkové výši přesahující 40.000.000 Kč svědčí o tom, že dovolatel, stejně jako další obvinění, jednal veden ziskuchtivostí v zištném úmyslu. 51. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci byla škoda mnohonásobně převyšující znak škody velkého rozsahu představovaný částkou 5.000.000 Kč, bylo tuto okolnost zapotřebí v posuzované věci zdůraznit i při ukládání trestu, tedy náležitě zohlednit a vyjádřit. Proto soudy vedle použití přísnější právní kvalifikace odpovídající naplnění znaku způsobení škody velkého rozsahu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku uložily obviněnému V. P. také vyšší a přísnější trest v horní polovině zákonného rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákoníkem pro tento trestný čin s poukazem na obecné přitěžující okolnosti vymezené v §42 písm. b), k) tr. zákoníku. 52. Jestliže obviněný k námitkám ohledně trestu poukázal i na porušení zásady ultima ratio , z výše již uvedených důvodů a i se zřetelem na citovanou judikaturu, je třeba zdůraznit, že k vadám při ukládání trestu nedošlo. Úvahy směřující k porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj pramenící zásady subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio , mají vztah k otázce trestní odpovědnosti obviněného, protože podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob. [srov. blíže stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)]. Uvedené zásady se do výše uloženého trestu z uvedených důvodů primárně nepromítají, ale okolnosti, které svědčí ve prospěch obviněného, mohou mít význam pro snížení výše ukládaného trestu. 53. Je třeba učinit závěr, že trest, který byl obviněnému V. P. ukládán jako souhrnný za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku, zcela vystihuje všechny aspekty spáchané trestné činnosti i osoby pachatele z hledisek zákonnosti a přiměřenosti trestních sankcí vymezených v §37 a §38 tr. zákoníku, jakož i z hlediska individualizace trestu ve smyslu §39 tr. zákoníku. 54. Pokud obviněný tvrdil, že mu byla uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. k náhradě škody ve výši 18.379.423,60 Kč, zatímco jím způsobená škody podle výroku o vině činila pouze 18.000.000 Kč, je třeba uvést, že ta se vztahovala pouze ke skutkům pod bodem 2) , zatímco částka uložená obviněnému k náhradě (společně a nerozdílně s dalšími spoluobviněnými) podle §228 odst. 1 tr. ř. odpovídá součtu všech jím způsobených škod, tj. jak skutky pod bodem 2) , tak pod bodem 1C) , který jako jediný ze skutků v bodě 1) mu kladených za vinu dospěl do stadia dokonání, kdy celková výše jím způsobené škody u všech těchto činů činila 19.450.000 Kč. Soudy při stanovení povinnosti k náhradě škody vycházely z řádně a včas uplatněných nároků na náhradu škody, s nimiž se poškození připojili k trestnímu řízení, po odečtení částek, které byly v mezidobí poškozeným již vráceny nebo obviněnými nahrazeny, což odpovídá právě uvedenému početnímu rozdílu. V neprokázané výši pak byli obvinění odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 55. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal dovolání obviněného V. P. jako celek zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. VIII. K dovolání obviněného J. J. a) Ke skutkovým výhradám 56. Obviněný J. J. , jenž byl uznán vinným v bodech 1B), 1D) – 1F), 2C), 2D), 3B) a 4) zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku jako pachatel, v bodě 1C) organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, v bodech 2A), 2B), 2E) organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku a v bodech 3A), 3C) organizátorstvím zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, dovolání opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřil proti tomu, že znaky organizátorství, ale ani znaky, které by svědčily o pomoci ke spáchání trestných činů, nebyly zjištěny. K tomu je třeba uvést, že výhrady směřující proti učiněným skutkovým zjištěním nebo kritika provedeného dokazování a jeho výsledků, nemohou být důvodem dovolání, jak již bylo výše vysvětleno (viz body 24. až 26. tohoto usnesení). I přesto je třeba upozornit, že pokud obviněný tyto námitky vznesl, nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, protože soudy se jeho obhajobou zabývaly a dostatečně ji v předchozích fázích trestního řízení zkoumaly. Jen pro úplnost lze zmínit, že soud prvního stupně provedl velmi obsáhlé dokazování, kde se právě obhajobou obviněného J. J. zabýval a na podkladě listinných důkazů (srov. strany 30 a 31 jeho rozsudku) a svědeckých výpovědí (srov. strany 31 až 33 téhož rozsudku) podal rozklad jednotlivých důkazů ke každému ze skutků, jak jsou v rozsudku popsány. Od strany 68 poukázal na další důkazy, protokoly o domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor (srov. jeho strany 68 až 74), elektronické komunikace, jež rozvedl na straně 74, nebo předložené faktury jednotlivých společností, jak jsou ve výroku rozsudku uvedeny, včetně odkazu na emailovou komunikaci a daňová přiznání z finančních úřadů (viz strany 76, 77). Podkladem pro jeho rozhodnutí byly i přehledy a výkazy, jakož i kriminalistické expertízy (viz strany 81 až 84). 57. Na základě těchto důkazů, které soud provedl podle §2 odst. 5 tr. ř. a hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., shledaly soudy všechny rozhodné skutečnosti, z nichž učinily závěr vyjádřený na straně 85 rozsudku (soudu prvního stupně), v němž uvedl, že provedené důkazy vyvrací obhajobu obviněného J. J. spočívající v tom, že se žádného trestného jednání nedopustil. Soud prvního stupně poukázal na to, že vzhledem k počtu subjektů, které obviněnému dodávaly daňová přiznání a účetní výkazy či přehledy, předávaly je v perfektní původní, reálné a nezměněné. Všechny tyto podklady od různých subjektů se u tohoto obviněného shromáždily, a teprve od něj vycházely ve změněné a zfalšované podobě, v níž jím byly předkládány k žádostem o podvodně vylákané úvěry. 58. Jestliže obviněný J. J. namítal, že u bodů 1C), 2A), 2B), 2E) a v bodech 3A) a 3C) nemá právní závěr, že se dopustil v těchto případech tří účastenství jako organizátor ke zločinům úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, oporu v provedeném dokazování, neboť z žádných důkazů nevyplývá, že by se mohlo o tuto právní kvalifikaci jednat, je s ohledem na obsah odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vhodné ve stručnosti uvést, že soudy považovaly obhajobu obviněného za vyvrácenou nejen výpověďmi dalších spoluobviněných, u kterých braly v potaz jejich vlastní zájmy na výsledku trestního řízení, ale především podpůrnými výpověďmi svědků a obsahem věcných a listinných důkazů nalezených v prostorách užívaných obviněným J. J. Tyto důkazy v kontextu s dalšími, byť nepřímými, svědčí o tom, že činnost tohoto obviněného nebyla pouze expertní, externí a neutrální, ale že pro své znalosti v oblasti ekonomiky a účetnictví i bankovního prostředí, kde dříve pracoval v oblasti poskytování úvěrů podnikatelským subjektům, byl tím, kdo byl schopen nejen připravit v neutrálním slova smyslu listiny potřebné pro podání žádostí o úvěr, ale i v nezbytné míře sám vytvořit účetní doklady, závěrky, výkazy a daňová přiznání s nepravdivými údaji o hospodářských výsledcích firmy v takové podobě, aby při podání žádosti o úvěr obstály před financujícími bankami jak po formální, tak i po obsahové stránce. Pro tyto závěry svědčí, že se obviněný J. J. jednak účastnil vyjednávání o úvěrech a jednak instruoval ostatní obviněné před jednáním o úvěru, doprovázel je, dohlížel na ně, radil jim, sám se dokonce u některých jednání projevoval více než ten, kdo o úvěr žádal, jak plyne z výpovědí spoluobviněného P. T. i dalších obviněných, s nimiž jednání v bankách absolvoval. Není proto pochyb, že byl tím, kdo všechny rozhodné skutečnosti určoval (viz zejména strany 96 až 100 rozsudku soudu prvního stupně a strany 54 až 57 rozsudku odvolacího soudu). 59. Konkrétně je třeba podle výsledků provedeného dokazování, které nevykazuje žádné formální ani jiné procesní vady, zdůraznit, že účast a podíl obviněného, ale i to, že byl přímo osobou, která se účastnila jednání v bankách, a byl to on, kdo měl přímo vliv na sjednání úvěrových smluv. Pokud jde o skutek 1B), 1D) , vycházely soudy zejména ze svědeckých výpovědí J. V. a J. T. (č. l. 9164 až 9191, 11079 až 11095, 11185 až 11190 spisu). Z nich totiž vyplývá, že se obviněný J. J. osobně účastnil při jednáních v Komerční bance za L. (srov. strany 34, 38 rozsudku). Uvedené skutečnosti dosvědčuje k činu pod bodem 1C) i svědek J. L. z České spořitelny, jenž potvrdil, že za L. se jednání vedle obviněných P. Z., P. S. a P. T. účastnil osobně i obviněný J. J. , od kterého posléze obdržel doklady k pokračování úvěru, jak to potvrdil i obviněný P. T. (viz strana 36 rozsudku soudu prvního stupně). 60. Výsledky provedeného dokazování bylo rovněž prokázáno, že obviněný V. P. pověřil jednáním o úvěrech na základě nepravdivých dokumentů právě obviněného J. J. , který poté jednal se zaměstnanci bank, dojednával konkrétní podmínky poskytnutí úvěrů a jejich čerpání a osobně bankám předkládal falešné doklady; jednatele zainteresovaných obchodních společností doprovázel na jednání do bank, což vyplývá z výpovědí spoluobviněných (P. S., P. Z., P. K., V. Š. i I. B.; srov. strany 29 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu ke skutku v bodě 1E) to byl svědek M. Š. z České spořitelny (č. l. 11095 až 11100), jenž rozvedl, za jakých okolností byl úvěr sjednán, i to, že potvrdil osobní účast obviněného J. J. při jednáních o úvěru za L. spolu s obviněným P. Z., jenž rovněž vypověděl, že tento obviněný zajišťoval jednání s bankami a předkládal jim listinné materiály, které vyžadovaly. Obdobné skutečnosti plynou i z výpovědi spoluobviněného P. K., jenž také usvědčuje obviněného J. J. z aktivního jednání o úvěrech (srov. strany 39 a 40 rozsudku soudu prvního stupně) a obdobné skutečnosti podává i obviněná I. B., kterou při jednání v bance obviněný J. J. doprovázel. To, že obviněný J. J. byl osobně účasten při uzavírání úvěrových smluv a byl účasten na jednání v bankách, vyplynulo i z výpovědi svědka P. K. (č. l. 11122 až 11129). Svědek R. F. (č. l. 11406 až 11410) poukázal na to, že spolupráce s obviněným jakožto osobou v oblasti bankovnictví a poskytování úvěrů znalou, neboť pracoval v minulosti v bance jako úvěrový a finanční poradce, byla založena v zásadě na tom, že při prvním neúspěšném pokusu o získání úvěru se klienti obraceli na obviněného J. J. , který zařídil, aby se vše povedlo (srov. stranu 61 rozsudku). Rovněž je nutné za další důležitou prokázanou skutečnost považovat to, že všechny upravené, bankám a finančním úřadům předkládané falešné dokumenty byly při domovní prohlídce nalezeny v bytových prostorách právě obviněného J. J. 61. Na základě takto provedeného dokazování je zřejmá účast obviněného J. J. a je tím vyloučena jeho námitka, že by soudy dostatečně nezkoumaly jeho činnost a jeho postavení v celé skupině všech spoluobviněných. Bylo tím vyloučeno i to, že by jeho role byla jen poradní, nebo že by neměl možnost ani právo či povinnost kontrolovat správnost podkladů dodaných mu jednateli, neboť to byl právě on, kdo u těchto dokladů zajistil, aby byly padělány, pozměněny, a poté v této podobě k vymáhání úvěrů předloženy pracovníkům bank a na jejich základě byly úvěry vylákány a peníze čerpány. Byla tím vyvrácena jeho námitka, že by neexistoval žádný důkaz, který by prokazoval jakoukoliv formu jeho pachatelství nebo účastenství na trestné činnosti páchané ostatními spolupachateli, neboť tomu je právě naopak, když bylo výsledky provedeného dokazování objasněno a prokázáno právě to, co je uvedeno ve skutkových zjištěních v bodech, které mu jsou kladeny za vinu. b) K pachatelství podvodu při sjednávání úvěrových smluv 62. Jedinou námitkou, která s ohledem na její hmotněprávní povahu koresponduje s obviněným J. J. uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tvrzení, že nemohl být pachatel, jestliže sám nebyl osobně účastníkem sjednávaných úvěrových smluv, a to s poukazem na rozhodnutí č. 27/2001 Sb. rozh. tr., protože on vlastním jednáním jako pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, když ve všech úvěrových smlouvách byla zjištěna jiná osoba, která sjednala úvěrovou smlouvu. 63. K této argumentaci je třeba uvést, že podle §22 odst. 1 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy. K účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku byl výklad podán shora (viz body 35., 36.). Je třeba jen zmínit, že účastenství může být v konkrétním případě stejně závažné jako pachatelství, když jeho povaha a závažnost (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku) může být ovlivněna i osobou pachatele, a zejména u organizátorství může být i závažnější s přihlédnutím k povaze a způsobu provedení organizování trestné činnosti. 64. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, přičemž podle §211 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku bude stejně potrestán, kdo spáchá čin v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, a podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku bude potrestán, ten, kdo způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu (nad 5.000.000 Kč). 65. Za sjednávání úvěrové smlouvy podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Byť dané úvěrové smlouvy a další související dokumenty podepisovali jednatelé jednotlivých obchodních společností [v bodě 1B), 1D), 1E), 1F) za společnost L. obvinění P. S. a P. Z., v bodech 2C) a 2D) obviněný P. K., v bodě 3) obviněná V. Š. a v bodě 4) obviněná I. B.], o tom, že jsou předkládány zfalšované dokumenty, obviněný J. J. věděl, jak bylo uvedeno výše, je zajistil a připravil všechny potřebné listiny, a rovněž sám do banky peníze přinesl a vedl s úředníky banky osobní jednání za účelem, aby byl úvěr poskytnut. 66. Podle zjištění soudu uvedeného ve výroku o vině, spoluobvinění jednatelé úvěrovaných obchodních společností podepisovali smlouvy o úvěru z jeho podnětu, když předtím on sám, při vědomí všech rozhodných okolností jednotlivých úvěrových případů (neexistující odběratelsko-dodavatelské vztahy podložené fiktivními fakturami a dalšími dokumenty požadovanými bankou), jednal s pracovníky bank o jednotlivých úvěrech. Účastnil se v aktivní roli sjednávání úvěrů se zástupci jednotlivých obchodních společností, tudíž byl o veškerých jejich krocích podrobně informován, a jak je uvedeno ve výroku o vině, před pracovníky bank se sám obviněný prezentoval tak, že řídil společnosti, jimiž byli žadatelé o úvěr. Za uvedených podmínek proto čin spáchal jako pachatel, resp. spolupachatel (§23 tr. zákoníku), přičemž k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Nejvyšší soud pak uvedl např. již v usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012, ohledně úvěrových smluv, které jsou smluvním závazkovým vztahem, že pachatelem úvěrového podvodu (§211 tr. zákoníku), právě vzhledem k smluvní povaze úvěru, jehož poskytnutí předchází proces sjednávání úvěrové smlouvy, může být jak účastník úvěrové smlouvy, tak i jiná osoba, která se bezprostředně i zprostředkovaně na sjednávání úvěrové smlouvy podílí a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a to nejen v samotné úvěrové smlouvě, ale také v tzv. pomocných dokumentech (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 286/2011; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1286/2008, publikované pod č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Shodně pak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016, že pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy nebo i jiná osoba, která se na sjednávání uvěrové smlouvy bezprostředně či i zprostředkovaně podílí, a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. 67. Pokud obviněný J. J. poukazoval na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí č. 27/2001 Sb. rozh. tr., je třeba uvést, že tam vyjádřený právní názor byl již s ohledem na změny mimo jiné i v právní úpravě nyní užitého ustanovení §211 tr. zákoníku (oproti původní právní úpravě v již neúčinném trestním zákoně č. 140/1961 Sb.) překonán. I judikatura v průběhu času může doznat určitých změn. Tehdy se praxe soudů sice řídila publikovaným rozhodnutím č. 27/2001 Sb. rozh. tr., podle kterého pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele, zatímco osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem. V daném případě však jde o skutkově jiný případ, protože obviněný J. J. nebyl jen tím, kdo připravil podklady pro úvěrové smlouvy, ale také tím, kdo v bankách osobně aktivně jednal a fakticky, byť nikoli jako přímý účastník smluv, tyto smlouvy sjednával. V uvedených rozhodnutích proto není možné spatřovat rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť obviněným namítaná judikatura se týkala konkrétních odlišných případů jednání, kdy podíl účastníka (pomocníka) na trestném činu hlavního pachatele spočíval pouze v opatření nepravdivých podkladů, a tomu odpovídal i závěr, že taková osoba nemůže být pachatelem daného trestného činu. Pokud obecně trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje, tak jako tomu bylo v případě obviněného, jde o přímý podíl na sjednávání uvěrových smluv, a proto v tomto případě obviněný J. J. také přímo naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jíž zcela správně a v souladu se zákonem byl uznán vinným. 68. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy použitá právní kvalifikace vychází ze skutku, který byl po procesní stránce správně zjištěn, a proto netrpí žádnými vadami. Z tohoto důvodu právní kvalifikace, která ze skutkových zjištění vychází, netrpí obviněným uvedenými vadami a je použita v souladu se zákonem a obecně uznávanou judikaturou. Dovolání J. J. jako celek posoudil jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. IX. K dovolání obviněného L. D. 69. Obviněný L. D. svoji argumentaci vystavěl na tvrzení, že po celou dobu pracoval pouze jako osobní řidič a jeho jednání bylo v rozporu s výsledky provedeného dokazování právně posouzeno, protože soudy dostatečně nezjistily všechny rozhodné skutkové skutečnosti. Zásadně soudy pochybily, pokud své závěry o jeho vině opíraly o výpovědi spoluobviněných P. Z. a I. B., byť z nich takové závěry nevyplynuly. Obviněný kladl důraz na to, že tito svědci nejsou věrohodní, a že ze skutku nevyplývá důvod jeho jednání, ani úmysl organizovat činnost jiných. Tím soudy zatížily svá rozhodnutí vadou tkvící v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry a jejich odůvodnění trpí vadami, které nebyly odstraněny ani v odvolacím řízení. Rovněž soudům vytkl, že se nevypořádaly s jeho obhajobou, kterou dostatečně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. na základě provedených důkazů nevyhodnotily. 70. Nejvyšší soud shledal, že takto formulované výhrady, byť obviněný formálně poukázal též na nedostatečně objasněný úmysl, zvolenému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají, neboť obviněný jimi primárně usiloval o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch a polemizoval se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a tím i s jimi učiněnými skutkovými zjištěními. 71. Jelikož, jak již bylo uvedeno výše v bodě 27., se soudy obou stupňů s obdobnými skutkovými námitkami obviněného vypořádaly již v předchozích stadiích trestního řízení a reagovaly na ně jak v průběhu hlavního líčení, tak i během odvolacího řízení [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované pod č. TR NS 17/2002-T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], lze pouze stručně poukázat na obsah jejich rozhodnutí, z nichž plyne, že dostály všem svým procesním povinnostem a pečlivě se věnovaly důkazům, které byly v dané věci provedeny, a řádně je hodnotily, tyto důkazy posuzovaly nejen samostatně, ale rovněž ve svém souhrnu, a výsledky takto provedeného dokazování v odůvodnění napadených rozhodnutí také náležitě rozvedly a vysvětlily (ve vztahu k obviněnému L. D. viz zejména strany 28, 30 až 32, 35 až 40, 48 a násl. a stranu 91 rozsudku soudu prvního stupně a strany 48 až 50 rozsudku odvolacího soudu). 72. K námitkám obviněného zaměřeným proti věrohodnosti spoluobviněných P. Z. a I. B. je třeba uvést, že právě této otázce věnovaly oba soudy nižšího stupně potřebnou pozornost se zřetelem na to, že byť se jednalo o spolupracující obviněné, soudy zvažovaly i jejich vlastní zájem na výsledku trestního řízení. Soud prvního stupně však své skutkové závěry neopíral výhradně o jejich svědectví, ale vycházel i z dalších důkazů, které jejich sdělení podporují, a to např. z výpovědi spoluobviněného P. T. a obviněných J. S. a P. K., podporované též výpovědí I. B. ohledně principů i detailů fungování a vzájemné spolupráce mezi obviněnými. Vzájemně navazují i na listinné důkazy, z nichž role a zapojení obviněného L. D. do projednávaných skutků je zřejmá. Povaha jeho aktivit je v míře zásadní. Pokud ji obviněný označil jen za roli řidiče, byla to pouze jeho vlastní interpretace, neodpovídající výsledkům provedeného dokazování. Zmíněné důkazy a závěry z nich plynoucí dokládá i obsah odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí, kde hovořící zmiňují míru zapojení obviněného L. D. (alias S.) do společné trestné činnosti. Podstatné je, že podporovaly věrohodnost výpovědí dalších svědků a obviněných, jak se na spáchání projednávaných skutků podíleli. 73. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který k námitkám obviněného L. D. o obsahově shodných výhradách doplnil, že skutečná míra zapojení tohoto obviněného v celém řetězci skutků byla významná, neboť on sám fakticky zajišťoval ve vzájemné shodě s dalšími obviněnými a zejména organizátory osoby, které osobně vstupovaly do jednání s bankami, a instruoval je ohledně toho, co mají říkat a jak se mají při jednání v bance chovat, doprovázel obviněného P. Z. na jednání do bank, kde za jeho přítomnosti vybíral peníze z bankovního účtu společnosti L., „přenášel“ na základě pokynů obviněného V. P. peníze z jedné banky do druhé, vystavoval faktury na společnost L., atd. (viz strany 48 až 50 rozsudku odvolacího soudu). Tím organizoval činnost některých ostatních spoluobviněných, zejména těch, kteří měli v celkové hierarchii menší či podřadnější roli. 74. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit výhradě obviněného o nevěrohodnosti spoluobviněných P. Z. a I. B., protože jde pouze o jeho vlastní zhodnocení obsahu výpovědí těchto osob, aniž by bral do úvahy názory, jakož i konkrétní závěry, které soudy ve vztahu k této jím i dříve učiněné námitce v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí rozvedly. Zejména pominul rámec všech dalších důkazů, z nichž soudy rovněž vycházely, jakož i jiné ve věci slyšené svědky. Je třeba zdůraznit, že soudy na rozdíl od dovolatele posuzovaly a hodnotily uvedené výpovědi s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem, přičemž závěry, proč těmto osobám uvěřily, náležitým způsobem a podrobně odůvodnily, s přihlédnutím ke všem provedeným důkazům, s nimiž byly ve všech podstatných bodech v souladu. Soud výpovědi svědků i jejich věrohodnost konstatoval zejména v kontextu provedených listinných důkazů, provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a e-mailové korespondence, a neopomněl k námitkám obviněného vzít v úvahu i případnou motivaci k nepravdivým tvrzením, avšak důvody pro jejich nevěrohodnost s ohledem na obsah dalších provedených důkazů neshledal. Všechny přitom vyhodnotil z hlediska podmínek §2 odst. 6 tr. ř. v rámci porovnání s obsahem dalších provedených důkazů. 75. Je třeba zdůraznit, že jestliže verze uváděné jednotlivými obviněnými se rozcházely a stály proti sobě, soudy pečlivě vyhodnocovaly věrohodnost všech aktérů a konfrontovaly jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném vyhodnocení uvedených tvrzení nepochybovaly o tom, že skutky se udály ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsaným způsobem, a vysvětlily, proč nepřijaly verzi obviněného L. D. , a nelze jim vytýkat, že by nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“. 76. V posuzované věci však nešlo o případ, kdy by proti sobě stály jen dvě zásadní výpovědi, které by bylo možné považovat za „tvrzení proti tvrzení“, nýbrž výpověď obviněného byla v rozporu s celou řadou důkazů [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853)]. Nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané. Soudy nepominuly, že v případě, kdy je u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení, musí jejich výpovědi hodnotit obzvláště pečlivě a obezřetně. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. K výhradám obviněného se zejména soud prvního stupně zabýval věrohodností jednotlivých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněných, tak ty, které vyznívaly v jejich neprospěch. Soud měl na zřeteli i to, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, apod. provádí zásadně soud prvního stupně, který je k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilý [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály. 77. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného L. D. vyhovět, protože nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. 78. Nejvyšší soud jen pro úplnost k námitkám obviněného stojícím mimo označený dovolací důvod považuje za vhodné zmínit, že pokud nebyly zjištěny v přezkoumávaných rozhodnutích obviněným namítané vady a nedostatky v procesním měřítku, nebyly shledány ani vady, které by svědčily o vadách ve skutkových zjištěních, a tudíž jsou i na nich učiněné právní závěry plně odpovídající uvedeným skutkovým závěrům. Navíc však tyto skutkové závěry skýtají dostatečný a potřebný podklad pro závěr, že se obviněný L. D. v bodech 1C) – 1F) dopustil organizátorství zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 4) organizátorství zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a), §211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku. Z výsledků provedeného dokazování dostatečně a zcela zřejmě plyne, že skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro to, že obviněný jednal jako organizátor, protože řídil činnost některých z osob, které se s ním na činu organizovaně účastnily, a zajistil jeho realizaci svým vlastním podílem a účastí na trestné činnosti, kterou konal záměrně a chtěně s cílem vylákat uvěrové prostředky od poškozených bank prostřednictvím společností L. a P. Tyto skutečnosti plynoucí ze všech zjištěných skutečností vyvracejí jeho obhajobu, že by nejednal úmyslně. Naopak bylo prokázáno, že zajistil jako jednatele obchodní společnosti L. obviněného P. Z., aby mohl vystupovat jako statutární orgán při jednáních s bankami, a instruoval obviněného P. Z. o výběru peněz z účtu L. či například předal P. Z. doklady pro jednání na Finančním úřadu v Trutnově. Tím tyto obviněné řídil, neboť podmiňoval a organizoval jejich trestnou činnost ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Do této činnosti zapadá i to, že nabídl obviněné I. B. zapojení společnosti P. mezi firmy obchodující s pneumatikami a přivedl obviněnou na jednání s obviněnými J. J. a V. P. 79. Ze všech rozvedených a v předchozích pasážích popsaných důvodů Nejvyšší soud shledal, že když ve věci učiněná skutková zjištění mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, na nich založené právní posouzení je s nimi v souladu a uvedené jednání vykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nejde o žádný (natož extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Námitky obviněného byly uplatněny mimo jím označený dovolací důvod, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného L. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než v zákoně uvedeného dovolacího důvodu. X. Závěr 80. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněných V. P. a J. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného L. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané mimo zákonem vymezený dovolací důvod. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 22. 5. 2019 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu