ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1197.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1197/2022-1021
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání obviněného R. K. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 146/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 116/2021, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 146/2022, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného a byly ponechány nedotčenými v rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 3 T 116/2021, výroky, jimiž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy v penězích poškozeným R. M. částku 413 056 Kč, D. M., nar. XY, částku 413 056 Kč, M. M. částku 309 792 Kč, R. M. částku 309 792 Kč, D. M., nar. XY, částku 309 792 Kč a na náhradu majetkové škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku 357 796,60 Kč, jakož i výroky, jimiž byli tito poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích a náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,
- rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 3 T 116/2021, ve výrocích, jimiž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy v penězích poškozeným pozůstalým po zemřelé poškozené N. M. R. M. částku 413 056 Kč, D. M., nar. XY, částku 413 056 Kč, M. M. částku 309 792 Kč, R. M.částku 309 792 Kč, D. M., nar. XY, částku 309 792 Kč a na náhradu majetkové škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku 357 796,60 Kč, jakož i výroky, jimiž byli tito poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích a náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části označených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití §265 tr. ř. se poškození R. M., nar. XY, bytem XY, D. M., nar. XY, bytem XY, M. M., nar. XY, bytem XY, R. M., nar. XY, bytem XY, D. M., nar. XY, bytem XY, a Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, odkazují s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích a náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstávají napadená rozhodnutí beze změny.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 3 T 116/2021, byl obviněný R. K. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 6 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy v penězích poškozeným pozůstalým po zemřelé poškozené N. M. R. M., nar. XY, částku 413 056 Kč, D. M., nar. XY, částku 413 056 Kč, M. M., nar. XY, částku 309 792 Kč, R. M., nar. XY, částku 309 792 Kč, D. M., nar. XY, částku 309 792 Kč. Zároveň byli všichni jmenovaní poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích (neprávně uvedeno škody) na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit na náhradě majetkové škody poškozeným Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku 357 796,60 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 222 231,10 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly i tyto poškozené zdravotní pojišťovny se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 146/2022, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše označených přečinů dopustil tím, že dne 3. 7. 2018 okolo 01:00 hodin na silnici III. třídy č. XY v obci XY, místní části XY, okres XY, řídil po předchozím požití alkoholu osobní motorové vozidlo tovární značky BMW 520iA, barvy modré metalízy, registrační značky XY, a při průjezdu obcí po uvedené komunikaci ve směru od Čech pod XY v km 3,445 v levotočivé zatáčce, v důsledku podnapilosti, nepřiměřené rychlosti jízdy, nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky a technického stavu vozidla, nezvládl řízení, uvedl vozidlo do smyku a vyjel vpravo mimo komunikaci, kde přední částí vozidla čelně narazil do štítové zdi domu XY, XY, majitele J. S., přičemž v důsledku čelního nárazu vozidla do štítové zdi domu došlo ke smrtelnému zranění spolujezdkyně N. M., nar. XY, která utrpěla těžký otok mozku s nutností neurochirurgického zákroku, tj. dekompresivní kraniektomie, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, prokrvácení měkkých plen mozkových, zlomeninu trnového výběžku 7. krčního obratle, mnohočetné zlomeniny žeber, zlomeninu pažní kosti vpravo, tříštivou zlomeninu pravé stehenní kosti a tukovou embolii plic s rozsevem tukových kapének do mozku a ledvin, na jejíž následky dne 11. 7. 2018 ve Fakultní nemocnici Olomouc zemřela, dále při dopravní nehodě došlo ke zranění spolujezdců, a to k těžkému zranění R. O., nar. XY, který utrpěl polytrauma, zlomeninu pravého ramena, lopatky a žeber a poranění hlavy s délkou léčení a omezením v běžném způsobu života delším 6 týdnů, ke zranění D. S., nar. XY, který utrpěl poranění hlavy, zlomeninu žeber a poranění krční páteře s délkou omezení v běžném způsobu života kratším 6 týdnů, a ke zranění D. Ch., nar. XY, který utrpěl otřes mozku, zhmoždění hrudníku, otevřené rány a poranění pravé ruky s délkou omezení v běžném způsobu života kratším 6 týdnů, kdy lékařským vyšetřením R. K. a následným znaleckým zkoumáním u něj bylo v době řízení zjištěno minimálně 1,32 promile alkoholu v krvi, přičemž svým shora popsaným jednáním porušil ustanovení §4 písm. a), §18 odst. 1 a §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 146/2022, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, byl mu uložen extrémně nepřiměřený trest a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.
5 . Pokud jde o skutková zjištění, která podle názoru dovolatele byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, konstatoval, že soudy byly povinny přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu bez ohledu na jeho doznání a zjistit stav věci bez důvodných pochybností, čemuž nedostály, neboť akcentovaly výlučně důkazy svědčící v jeho neprospěch, přestože existovaly důkazy, které svědčily v jeho prospěch v takové intenzitě, že zakládaly důvodnou pochybnost zejména o tom, kdo vozidlo řídil v okamžiku nehody. V tomto směru odkázal na výpovědi svědků nacházejících se na místě bezprostředně po nehodě z přípravného řízení, a to D. B., J. S. a M. S., z nichž vyplynulo, že obviněný není osobou, která bezprostředně po nehodě seděla na místě řidiče a následně z tohoto místa vystoupila. V souvislosti s těmito výpověďmi byl dotazován znalec z oboru dopravy Ing. Leo Dadák, zda bylo možno určit, kde bezprostředně před dopravní nehodou seděla osoba, kterou svědci ve svých výpovědích popsali. Znalec vyjádřil přesvědčení, že daná osoba seděla vpravo jako spolujezdec, současně uvedl, že pokud jde o okamžik nárazu vozidla do domu, jde o pohyb osob ve vozidle fyzikálně uhlopříčně. Ohledně směru tohoto pohybu vysvětlil, že při pohybu osob ve vozidle v okamžiku nehody nárazem víceméně na pravou stranu dochází k vymrštění osob v pravé úhlopříčce dopředu. To, že posádka vozidla byla v okamžiku nárazu vržena vpravo ve směru jízdy, uzavřel i znalec Ing. Radovan Mládek. Podle obviněného pak nebylo možné, aby se osoba z pravého místa spolujezdce dostala nárazem na sedadlo řidiče směrem doleva. Namítl, že znalec vůbec neprováděl odpovídající simulaci.
6. Obviněný též vytkl, že soud v hlavním líčení nevyhověl jeho návrhu na výslech svědků – obyvatel přilehlých domů, kteří se na místě bezprostředně po nehodě nacházeli, a zasahujících hasičů, a to s odůvodněním, že takové důkazy by byly nadbytečné. Zasahující hasiči přitom byli ti, kteří na místě pasažéry vozidla vyprošťovali. R. V. provedl ve věci šetření dopravní nehody, přičemž kontaktoval příslušníky výjezdu Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje ze stanice v XY. Profesionální hasič M. R. měl popsat, že R. O. byl zaklíněný na přední kapotě vozidla, tudíž nemohl být správný závěr znalce Ing. Lea Dadáka o tom, že osobou, které seděla poškozená na klíně, mohl být D. S. Dále uvedl, že obviněný byl vzadu asi za řidičem, protože ležel na přední zlomené sedačce. Další hasič O. S. uvedl, že vzadu za řidičem seděl nějaký blonďák a hasič R.L. uvedl, že vytahoval spolujezdce ze zadního sedadla, který ležel přes zlomený sedák; tři osoby tak shodně popsaly, že vzadu za řidičem se nacházela zraněná osoba a M. R. uvedl, že touto byl obviněný. U hlavního líčení si však s ohledem na výrazný časový odstup od nehody nebyl již schopen vybavit konkrétní okolnosti. Ze znaleckého posudku MUDr. Martina Tobiáše vyplynulo, že obviněný byl ve chvíli dopravní nehody připoután tříbodovým bezpečnostním pásem, který musel jít z levé strany k pravé kyčli, jiným znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že pás na místě řidiče zřejmě nebyl použit (str. 25 znaleckého posudku Ing. Leo Dadáka). Soudy však považovaly za nadbytečné a irelevantní zabývat se tím, zda byl pás funkční či nefunkční a jeho funkčnost dovodily z ostatních důkazů. Takový závěr je v rozporu se znaleckými zjištěními. Znalec Ing. Leo Dadák také vyslovil, že z předloženého spisu není schopen objektivně stanovit, kdo vozidlo skutečně řídil. Znalec rovněž konstatoval, že bylo chybou, že vozidlo nebylo po nehodě detailně ohledáno a nebylo zjištěno, proč nebyl aktivován airbag řidiče a nebyly detailně zadokumentovány pásy. Obviněný nesouhlasil ani s hodnocením jeho výpovědi. Měl za to, že z jeho výpovědi v přípravném řízení ani před soudem nelze dovodit, že doznal, že vozidlo řídil on. Ani v jedné své výpovědi neuvedl, že by si pamatoval přímo okamžik nehody, naopak uvedl, že si myslí, že musel v tu chvíli spát a že pokud by měl řídit jen on sám, rozhodně by posádka vozidla nedojela tak daleko s ohledem na jeho stav.
7. Soudy nižších stupňů se podle názoru dovolatele nesprávně vypořádaly s otázkou příčinné souvislosti a otázkou posouzení míry spoluzavinění poškozených, zejména zemřelé poškozené N. M. na vzniklém následku. V návaznosti na to soud nesprávně určil výši jednotlivých nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích a škody. Zopakoval, že se poškozená podílela na řízení a pokud soudy měly toto tvrzení za vyvrácené, pak zde panuje extrémní nesoulad. Mínil, že jeho verze byla potvrzena výpovědí D. S., nasvědčují tomu i odebrané vzorky DNA a messengerová komunikace. Obviněný dne 15. 7. 2018 psal D. S., že matka nalezla po nehodě jeho obuv a obuv poškozené pod volantem. K provedené rekonstrukci namítal, že byla vyhodnocena v jeho neprospěch, když figurantka byla odpovídající výšky a váhy, nikoliv však tělesné konstrukce. Opětovně se věnoval také otázce rozmístění posádky ve vozidle. Znalec Ing. Leo Dadák se měl podle jeho názoru zabývat také variantou, že by poškozená měla sedět na předním sedadle a měla být natočena vpravo. Znalec tuto variantu vyloučil a simulaci neprovedl s odůvodněním, že kdyby poškozená takto seděla, měla by poraněnou i hlavu a byla by poškozena stropnice a sluneční clona ve vozidle. Znalec však opomněl, že poškozená měla poraněnou hlavu, když utrpěla těžký otok mozku. Zdůraznil také, že sám znalec poznamenal, že poškození interiéru vozidla nebylo po nehodě dostatečně zadokumentováno. Znalecké zkoumání bylo velice omezené, znalec dokonce nepracoval ani s variantou nepřipoutaného řidiče nebo s variantou poškozené sedící na klíně řidiče čelem do směru jízdy či doleva. Jelikož zde bylo znalecké zkoumání důležité, obviněný navrhl, aby byl přibrán Ústav soudního inženýrství VUT v Brně, který však nebyl odvolacím soudem nijak reflektován.
8. Soudy při hodnocení okolností, které vedly ke vzniklému následku, chybně posoudily otázku míry spoluzavinění, když nesprávně aplikovaly §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“). Aby mohlo být jednání obviněného kvalifikováno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, muselo by být konkrétní porušení povinností obviněným zásadní příčinou vzniklého následku. Při působení více příčin je třeba každou hodnotit zvlášť a určit její závažnost pro vzniklý následek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 586/2017, ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 34/2010). Na jednu stranu nutno hodnotit, jaký mělo význam vlastní jednání obviněného pro vzniklý následek, na straně druhé je nutno hodnotit, jaký mělo význam to, že poškozená sedla do vozidla se zjevně podnapilou posádkou, kterou skoro neznala, nesplnila svou zákonnou povinnost ve smyslu §9 odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), a porušila i generální prevenční povinnost, kterou každému ukládá občanský zákoník. Soudy rovněž měly zohlednit, že poškozená seděla na klíně jiné osoby, ať už řidiči, což by bylo zcela zásadní příčinou vzniklého následku, nebo spolujezdci uprostřed zadního sedáku. V každém z těchto případů je míra jejího spoluzavinění vyšší než u ostatních, soud tak měl aplikovat pravidlo in dubio pro reo . Závěr, že výlučně obviněný byl povinen zajistit bezpečnost přepravovaných osob včetně jejich připoutání se bezpečnostními pásy, nemůže i s ohledem na citovanou judikaturu obstát. Zásadní bylo také to, jaké následky na zdraví by poškozená a ostatní utrpěli za předpokladu, že by ve vozidle seděli na jednotlivých místech a byli řádně připoutáni. MUDr. Martin Dobiáš se k uvedenému v hlavním líčení vyjádřil pouze v obecné rovině, Ing. Leo Dadák dokonce ani nepracoval s variantou kompletně obsazeného vozidla a pracoval pouze s variantou poškozené sedící na klíně spolujezdci. Proto obviněný navrhoval, aby bylo znalecké zkoumání v tomto směru doplněno, čemuž nebylo vyhověno.
9. Obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, a z jeho závěrů vyvozoval, že pokud by soudy vzaly za prokázané, že poškozená vědomě absolvovala jízdu s podnapilou osádkou a nebyla připoutána bezpečnostním pásem, navíc ani neseděla na místě k tomu určenému, zvýšila nebezpečnost celé situace dokonce nad rámec citovaného rozhodnutí. Spoluzavinění poškozené na vzniku škody ve smyslu §2918 o. z. by nemohlo být nižší než 50 % a peněžitá náhrada za duševní útrapy při usmrcení blízké osoby podle §2959 o. z. by měla být snížena minimálně o 50 % a tato míra by se měla promítnout i do nároků uplatněných pojišťovnami.
10. Ve vztahu k pozůstalým poškozeným prarodičům dále namítl, že výše přiznaného odškodnění není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ani se zásadou objektivnosti a přiměřenosti odškodňování nemajetkové újmy. Vzhledem k absenci přiléhavé judikatury v tomto případě obviněný analogicky odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, v němž šlo o situaci, kdy zesnulý a jeho pozůstalí vnuci měli výjimečně intenzivní vztah, sdíleli společnou domácnost a vnuci s pozůstalým trávili více času než s rodiči, přesto bylo pozůstalým vnukům přiznáno odškodnění ve výši 300 000 Kč. S ohledem na spoluzavinění poškozené by pak náhrada nemajetkové újmy pozůstalým prarodičům poškozené v nyní projednávaném případě neměla přesáhnout částku 150 000 Kč u každého z nich. V souladu s judikaturou není ani přiznaná výše odškodnění pozůstalého bratra poškozené (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, odkazující na výpočet výše odčinění duševních útrap ve smyslu §2959 o. z. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 6 To 404/2015). Za základní částku náhrady duševních útrap se podle §2959 o. z. v případě sourozenců považuje čtrnáctinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Bratru poškozené byl přiznán patnáctinásobek takové průměrné měsíční mzdy, přičemž nebyla prokázána vyšší intenzita vzájemného vztahu. Náhrada nemajetkové újmy pozůstalému bratrovi tak i s ohledem na spoluzavinění poškozené neměla přesáhnout částku 206 528 Kč.
11. Dovolatel brojil i proti výroku o trestu, který považoval za nepřiměřený. Soudy podle jeho názoru ve svých úvahách o druhu a výměře trestu nepromítly i míru spoluzavinění ostatních spolucestujících. K závěru soudů, že v případě obviněného nelze uvažovat o jiném trestu než o trestu nepodmíněného odnětí svobody s ohledem na jeho chování po činu a postoji k celé záležitosti, uvedl, že si celou dobu velmi dobře uvědomoval závažnost celé situace a litoval toho, co se stalo. Když se dozvěděl, že poškozená zemřela, nechtělo se mu žít a uzavřel se do sebe. Konstatoval, že vždy žil spořádaně, nikdy se ničeho špatného nedopustil, má pěkné vztahy s rodinou a vážný partnerský vztah, dlouhodobě stabilní zaměstnání, v němž jsou s ním spokojení. Na své onemocnění cukrovkou se nechtěl vymlouvat, skutečnost je ale taková, že tato nemoc do jeho života zásadně negativně dlouhodobě zasahuje. Veškeré tyto skutečnosti však soud nevzal při svých úvahách o trestu v potaz a kladl důraz pouze na okolnosti, které hovořily v jeho neprospěch.
12. Závěrem uvedl, že s ohledem na uvedené skutečnosti uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho opravného prostředku, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.
13. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 146/2022, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, zrušil i další rozhodnutí navazující na citovaná rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
14 . Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného předně poznamenal, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se více méně celým trestním řízením, s nimiž se soudy beze zbytku a také správně vypořádaly. Státní zástupce se s argumentací soudů nižších stupňů zcela ztotožnil. Nad rámec již uvedeného se vyjádřil k jednotlivým námitkám a uvedl, že námitky proti úplnosti a správnosti dokazování jsou zjevně neopodstatněné, neboť nalézací soud realizoval komplexní a bezvadné dokazování, přičemž svým povinnostem dostál také soud odvolací. Obviněným nastíněný rozpor zásadních skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaných trestných činů a provedených důkazů v rozhodnutích soudů spatřovat nelze, neboť nalézací soud zformoval takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. Stejně tak podle jeho názoru nejsou skutková zjištění vystavěna na procesně nepoužitelných důkazech a rozhodnutí soudů nejsou zatížena ani vadou tzv. opomenutých důkazů. Připomněl, že skutková zjištění byla učiněna na základě částečného doznání obviněného, závěrů znaleckých posudků, protokolu o rekonstrukci a SMS komunikace vedené mezi obviněným a některými z přeživších poškozených. Tyto důkazy jednoznačně prokázaly, že řidičem vozidla byl právě dovolatel a že poškozená se na řízení nikterak nepodílela a neseděla mu na klíně. Obhajoba obviněného byla vyvrácena zejména znalci z odvětví soudního lékařství, kteří na základě povahy zranění zemřelé poškozené a zjištěné biologické stopy vyloučili, že by seděla vpředu na místě řidiče či dokonce řidiči na klíně. Z SMS komunikace pak vyplynula snaha obviněného a svědků domluvit se na podobě výpovědí a lze z ní dospět k závěru, že přinejmenším dovolatel a svědek D. S. velmi dobře věděli, kdo na jakém místě v automobilu seděl, stejně tak si pamatovali podstatné časové momenty z doby bezprostředně před nehodou.
15. Neopodstatněnými shledal i námitky dovolatele, že v případě poškozené N. M. bylo namístě dovodit přinejmenším 50% míru spoluzavinění a rozporování výše přiznaných nároků na náhradu nemajetkové újmy s ohledem na míru spoluzavinění poškozené, ale i z důvodu porušení zásady objektivnosti a přiměřenosti nároků přiznaných jejím prarodičům a bratrovi. V dané souvislosti připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže působilo více příčin, je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li přitom rozhodující příčinou způsobeného následku např. jeho významné spoluzavinění, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. V aktuálně řešené věci však soudy nižších stupňů tato východiska respektovaly, když soud prvního stupně správně vyhodnotil, že zásadní a rozhodující příčinou dopravní nehody a následku vzniklého na zdraví a životě poškozených bylo hazardní chování obviněného, který porušil několik důležitých povinností uložených řidiči zákonem, zejména řídil vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost a rychlostí nepřiměřenou a nedovolenou. Státní zástupce nepominul spoluzavinění ostatních poškozených, kteří nebyli připoutání bezpečnostními pásy, míra jejich spoluzavinění však byla podle státního zástupce významně nižší a odpovídala zhruba soudy dovozené jedné třetině. Ztotožnil se i s názorem odvolacího soudu, který konstatoval, že obviněnému nic nebránilo zajistit a požadovat, aby se rovněž zbylí spolupasažéři připoutali. Uzavřel, že soudy dospěly ke správným skutkovým zjištěním a těm přisoudily taktéž odpovídající právní kvalifikaci.
16. Ani výhradám proti výši přiznané nemajetkové újmy státní zástupce nepřisvědčil. Nalézací soud podle něj řádně zohlednil vztahy zemřelé a pozůstalých, kteří své nároky vyčíslili, písemně zdůvodnili a popsali intenzitu a blízkost svých vztahů se zemřelou, a současně respektoval související judikaturu. Za základ náhrady duševních útrap vzal v případě rodičů N. M. dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozené (tedy za rok 2017), u prarodičů zemřelé a jejího bratra pak onen násobek snížil o čtvrtinu a vycházel tedy z patnáctinásobku zmíněné průměrné hrubé mzdy. Výsledné sumy pak v případě všech pěti pozůstalých snížil, a to v návaznosti na dovozené třicetiprocentní spoluzavinění N. M.
17. V reakci na námitky dovolatele proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody spojeného s přímým výkonem ve věznici s ostrahou připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož prostřednictvím lze rozporovat výrok o trestu, lze uplatnit pouze v případech, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen ve výměře mimo zákone stanovenou trestní sazbu, což rozhodně není případ dovolatele. Obviněný nevytkl ani jiné možné vady ve výroku o trestu, které by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce připomněl, za jakých okolností může dovolací soud do výroku o trestu zasáhnout z důvodu extrémní nepřiměřenosti a přísnosti trestu, kam však případ obviněného nepodřadil. Konstatoval, že druh, výše a způsob výkonu trestu uloženého obviněnému byly soudem prvního stupně odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem a rovněž postupem ústavně konformním. V naznačeném směru soud adekvátně zohlednil především závažnost spáchaného jednání, které naplnilo více trestných činů, jakož i chování obviněného po činu, které státní zástupce označil za bezskrupulózní snahu vyhnout se oprávněným následkům vlastního protiprávního jednání a svůj podíl viny přenést v maximální možné míře na člověka, který byl jeho zaviněním usmrcen a lživým tvrzením dovolatele (a v jeho prospěch vypovídajících svědků D. Ch., D. S. a R. O.) se již nijak bránit nemohl. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený ještě v rámci první poloviny zákonné trestní sazby proto podle názoru státního zástupce není nepřiměřeným, extrémně přísným či nespravedlivým.
18. Jelikož státní zástupce neshledal žádnou z vad vytýkaných nalézacímu soudu, konstatoval, že nemohl být naplněn ani dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., založený na výtce, že odvolací soud nevyhověl opravnému prostředku obviněného, přestože již řízení a rozhodnutí prvostupňového soudu bylo zatíženo nedostatky podřaditelnými pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
19. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
20 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř.
22. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody již dříve uvedené, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, zdůrazňující zejména zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, ale také nedůvodné neprovedení navrhovaných důkazů.
24. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. K výtce dovolatele, že soudy nižších stupňů zamítly doplnit dokazování o výslech svědků nacházejících se jako první na místě činu (zasahující hasiči a obyvatelé sousedních domů místa nehody), přibráním Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně a o doplnění znaleckého zkoumání Ing. Lea Dadáka a MUDr. Martina Dobiáše, lze připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
25 . S ohledem na uvedené nutno konstatovat, že se soudy nižších stupňů z hlediska neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů žádného pochybení nedopustily. Nalézací soud zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování o výslech svědků – obyvatel přilehlých domů, kteří se na místě bezprostředně po nehodě nacházeli, a zasahujících hasičů (viz protokol o hlavním líčení ze dne 12. 4. 2022 na č. l. 907) odůvodnil odkazem na vysvětlení podaná těmito svědky v přípravném řízení, z nichž vyvodil, že jejich výslech by byl nadbytečný. Ostatně právě k takovému účelu, tedy ke zjištění, zda něco nasvědčuje závěru, že je užitečný výslech té které osoby, slouží podávání vysvětlení v přípravném řízení (srov. §158 odst. 6 tr. ř.). Nalézací soud svůj závěr odůvodnil tím, že se předmětní svědci k ničemu konkrétnímu (co by mohlo přispět k objasnění věci) nedokázali vyjádřit. Nelze tudíž očekávat, že s odstupem 4 let by si mohli v hlavním líčení vybavit nové skutečnosti. Soud prvního stupně poukázal i na skutečnost, že dokazování bylo provedeno v takovém rozsahu, který je naprosto dostačující pro učinění jednoznačných závěrů, a provádění dalších důkazů by již nemohlo být přínosné (bod 29., str. 24 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Zamítnutí důkazního návrhu s ohledem na předmětné odůvodnění pak zcela odpovídalo kritériím vymezeným judikaturou Ústavního soudu, když z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že doplnění dokazování o výslech předmětných svědků by bylo nejen nadbytečné, ale výslechy nedisponovaly ani vypovídací potencí. Dovolatel dále vytkl, že navrhl, aby byl přibrán Ústav soudního inženýrství VUT v Brně, který však nebyl odvolacím soudem nijak reflektován, stejně tak nebylo provedeno obviněným navržené doplnění znaleckého zkoumání MUDr. Martinem Dobiášem a Ing. Leem Dadákem. Jde-li o tyto návrhy, pak nutno zdůraznit, že obviněný sice v textu svého odvolání navrhl přibrání Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně a doplnění znaleckého zkoumání ke zjištění, jaké následky na zdraví by poškození utrpěli, pokud by seděli na jednotlivých místech připoutáni, a k provedení simulace varianty děje, podle níž by poškozená seděla na klíně řidiče čelem do směru jízdy či doleva, z protokolu o veřejném zasedání o odvolání ze dne 24. 8. 2022 se však podává, že obviněný ani jeho obhájce k výslovnému dotazu, zda mají strany návrhy na doplnění dokazování, žádné návrhy nevznesli (viz protokol na č. l. 957 a verte ). S ohledem na uvedené nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se těmito návrhy blíže nezabýval a neodůvodnil jejich neprovedení, navíc pak za situace, kdy z odůvodnění jeho rozhodnutí je zjevné, že zcela přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně.
26 . Nejvyšší soud neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (zejména str. 21–24, bod 28. rozsudku nalézacího soudu, str. 4, 5, body 6.–7. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nutno konstatovat, že vina obviněného byla v projednávané věci jednoznačně prokázána. Předně nelze než podotknout, že dovolací argumentace obviněného je pouhým opakováním námitek a argumentů, které obviněný vznášel od počátku trestního řízení a s nimiž se zcela logicky a přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů v zevrubném odůvodnění svých rozhodnutí. Namítl-li dovolatel, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s naprosto všemi okolnostmi, které v rámci trestního řízení vytýkal, pak lze konstatovat, že i podle judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 3711/19). Tak tomu bylo i v posuzované věci; orgány činné v trestním řízení postupovaly jak v řízení přípravném, tak v řízení před soudem v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., byly provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy, které byly hodnoceny velice pečlivě, a to nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a skutek obviněného byl správně zjištěn.
27. Postupu soudu prvního stupně při hodnocení důkazů, který aproboval i odvolací soud, tedy nelze ničeho vytknout. Jak již bylo uvedeno, soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného, kterou toliko zopakoval ve svém dovolání, zcela dostatečně a správně vypořádaly, stačí na ně proto v podrobnostech odkázat, aniž by vyvstala potřeba opakovaně reagovat na jednotlivé námitky dovolatele. K tomu je potřeba poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
28. Ve stručnosti lze k výtkám dovolatele uvést následující. Námitky dovolatele proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů možno zařadit do dvou skupin. První skupinou jsou námitky proti zjištění, že obviněný seděl na místě řidiče havarujícího vozidla, druhá skupina námitek směřuje ku podpoře tvrzení dovolatele, že se poškozená podílela na řízení předmětného vozidla, když mu jako řidiči seděla na klíně. První skupina námitek byla zcela vyvrácena, mimo jiné také částečným doznáním obviněného, který uvedl, že nastoupil na místo řidiče a jemu si na klín sedla poškozená. Orgány činné v trestním řízení se sice nemohou spokojit toliko s doznáním obviněného, jak vytýkal dovolatel, a musejí provádět i další důkazy, to však neznamená, že k takovému doznání nemohou přihlížet jako ke klíčovému důkazu, pokud jeho věrohodnost ostatní důkazy nevylučují, naopak variantu předestřenou obviněným alespoň z určité části potvrzují. Skutečnost, že to byl právě obviněný, kdo vozidlo řídil, potvrdil svojí výpovědí svědek D. S., a podpořily ji rovněž závěry znalce MUDr. Martina Dobiáše, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 397–458). Ze znaleckého posudku i výpovědi znalce v hlavním líčení (č. l. 876–877) vyplynulo, že obviněný byl v době jízdy vozidlem připoután, a to pásem vedoucím z levé strany k pravé kyčli, čemuž odpovídá sedadlo řidiče, jeho roli řidiče potvrzují i ostatní jeho poranění hodnocená podrobně znalcem, které není třeba opakovaně připomínat. Tyto důkazy již tak dostatečně svědčící o tom, že to byl obviněný, kdo seděl v době nehody na místě řidiče, byly doplněny i SMS komunikací mezi obviněným a D. S. (obsah na CD nosiči přiloženém na č. l. 594). Z logického výkladu obsahu těchto zpráv rovněž nelze dospět k jinému závěru, než že to byl obviněný, kdo řídil předmětné vozidlo. Svědek D. S. ve svých zprávách zmínil skutečnost, že obviněný by své vozidlo nikomu jinému na řízení nepůjčil, rovněž je z nich zjevné, že si D. S. pamatoval, kdo nasedal na které místo ve vozidle, tedy i to, kdo nasedal na místo řidiče, na což obviněný reagoval tak, že v situaci, kdy svědek tuto skutečnost orgánům činným v trestním řízení vypoví, vyplyne z toho trestní odpovědnost právě obviněnému. Pozice obviněného jako řidiče je patrná i z dotazu D. S., zda si obviněný způsobil úraz na hlavě volantem. Z uvedené konverzace tak jednoznačné vyplývá, že si jak obviněný, tak D. S. od začátku dobře pamatovali, že obviněný řídil předmětné vozidlo, byť v dané době (i roky poté) tuto skutečnost před orgány činnými v trestním řízení tajili. S ohledem na skutečnost, že se pozice posádky vozidla po nárazu vozidla do zdi domu změnila, je zcela bezpředmětná argumentace dovolatele, že on nebyl tím, kdo byl obyvateli domů přilehlých k místu nehody viděn po nárazu vozidla vystupovat z místa řidiče, nebo tím, kdo byl na místě řidiče nalezen. S ohledem na tyto, ale i další soudy nižších stupňů hodnocené důkazy, lze dospět k jednoznačnému závěru o tom, že obviněný byl řidičem předmětného vozidla v době jeho nehody.
29. Vyvráceno bylo i tvrzení obviněného, že se poškozená podílela na řízení vozidla, když mu jako řidiči seděla na klíně. Tato část výpovědi obviněného i svědka D. S. byla považována za účelovou a byla provedeným dokazováním vyvrácena. Již z konstatované SMS komunikace mezi obviněným a D. S. je zjevný záměr svést odpovědnost za dopravní nehodu na zemřelou poškozenou, když obviněný uvedl, že by jej zachránit mohlo pouze to, kdyby se zjistilo, že vozidlo řídila ona poškozená (viz SMS ze dne 11. 7. 2018 v 9:50 hod.), byť z žádné ze zbylých četných SMS mezi těmito osobami se nepodává, že by tomu tak skutečně mělo být. Uvedené tvrzení pak bylo vyvráceno zejména také znaleckými posudky, a to znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaného znalcem MUDr. Martinem Dobiášem, Ph.D. (č. l. 397–458, 876–877), a znaleckým posudkem z oboru dopravy, zpracovaného znalcem Ing. Leem Dadákem (č. l. 465–521, 900 a verte –902). Závěry znaleckého posudku MUDr. Martina Dobiáše, Ph.D., byla po posouzení objektivně zjištěných zranění na těle zemřelé poškozené vyloučena varianta předestřená obviněným, že mu poškozená seděla na klíně, přičemž znalec podrobně vyložil, jaká poranění by poškozené pro takový případ musela vzniknout. Znalec Ing. Leo Dadák v posudku z oboru dopravy s ohledem na zranění poškozené a provedené simulace dospěl k závěru, že poškozená seděla uprostřed zadního sedáku. Oba znalci závěry svého posudku potvrdili a doplnili výpovědí v hlavním líčení, oba znalci se vyjádřili také k variantám toho, kdo kde ve vozidle seděl a jakým způsobem, a to podle vyjádření obviněného. Jiné varianty a simulace než byly ty, které se na základě dostupných důkazů jevily jako pravděpodobné či které orgánům činným v trestním řízení předestřel obviněný, znalci neprováděli (např. jiná varianta toho, jak mohla být poškozená natočená, seděla-li by řidiči na klíně, když provedeným dokazováním bylo vyloučeno, že by poškozená vůbec na klíně řidiče seděla, navíc když nebyla zjištěna odpovídající poškození stropnice a sluneční clony). Zcela nepodstatné také je, že znalec z oboru silniční dopravy neprovedl simulaci toho, kdo kde seděl, s celou posádkou najednou. Znalec vysvětlil, že provedení varianty rozmístění posádky při zachování všech vstupních informací je pro počítač obrovská zátěž. Izolace simulace pohybu poškozené sedící na jiné osobě bez přítomnosti zbytku posádky na správnosti závěrů simulace však ničeho neměnila. Nutno konstatovat, že právo obviněného na obhajobu a spravedlivý proces, jakož ani zásada materiální pravdy či pravidlo in dubio pro reo, na něž dovolatel ve svém podání kladl důraz, v sobě nenese povinnost soudu při provádění dokazování a jeho hodnocení se věnovat každé variantě možného skutkového děje, která se nejeví nikterak pravděpodobnou či z provedeného dokazování nikterak nevyplývá jako možná. S ohledem na uvedené není třeba se opakovaně podrobně věnovat námitkám dovolatele, že znalci neprovedli tu kterou simulaci a soudy se nevěnovaly té které variantě, zejména těm, kde měla sedět zemřelá poškozená, když s ohledem na provedené dokazování byly dovolatelem předestřené varianty skutkového děje bez důvodných pochybností vyvráceny. Pominout pak nelze ani rekonstrukci provedenou dne 27. 11. 2020 (viz protokol na č. l. 197–203), z níž vyplynulo, že pokud by poškozená měla sedět na klíně řidiče a řídit vozidlo tak, jak tvrdil obviněný, poškozená by nemohla dostatečnou měrou ovládat pedály a volant a řídit vozidlo namísto obviněného, který by spal. Figurantka účastnící se rekonstrukce za poškozenou měřila 161 cm a vážila 55 kg, zatímco poškozená měřila 162 cm a vážila 58 kg. Při takových mírách a váhách nelze přisvědčit dovolateli, že by snad poškozená mohla být natolik odlišné tělesné konstrukce od figurantky, že by se na jeho klín mohla vlézt lépe a byla schopna pedály a volant dostatečně ovládat. Navíc lze zdůraznit, že ani obviněný v rámci rekonstrukce nenamítal, že by figurantka byla jiné tělesné konstrukce než zemřelá poškozená N. M. Na všechny tyto důkazy pak nelze pohlížet odděleně, jak činí ve svém podání dovolatel, ale je na ně nutno nahlížet také v jejich souhrnu. Právě souhrn těchto důkazů jednoznačně vylučuje jinou variantu skutkového děje, než je ta, že to byl obviněný, kdo řídil vozidlo, přičemž poškozená mu neseděla na klíně. Jelikož předestřené důkazy představují ucelený řetězec svědčící o vině obviněného, osamocené námitky dovolatele proti jednotlivým důkazům vytrženým z kontextu celého řetězce důkazů nemohou obstát.
30. Nejvyšší soud proto konstatuje, že skutková zjištění soudů relevantní pro rozhodnutí o vině obviněného jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo , na které ve svém dovolání kladl obviněný důraz. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
31 . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
32. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání jsou významnými otázky, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo významnou příčinou následků uvedených v §143 a §147 tr. zákoníku, jaká je míra spoluzavinění poškozených, zejména zemřelé poškozené N. M., a v návaznosti i to, zda jsou správné výroky o náhradě škody Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra a náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozeným pozůstalým po zemřelé N. M.
33. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a spáchal-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a spáchal-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se mimo jiné podává, že obviněný jednak jinému z nedbalosti způsobil smrt, jednak jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví, a uvedené činy spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
34. V kontextu daného případu je z hlediska naplnění zákonných znaků uvedených v §143 odst. 2 a 147 odst. 2 tr. zákoníku relevantní poslední alternativa, tedy porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí silniční zákon. Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí uveřejněné pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
35. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. smrt u trestného činu podle §143 odst. 1 či těžkou újmu na zdraví u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ni vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd.
36. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následků uvedených v §143 a §147 tr. zákoníku v podobě smrti a těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
37. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že při průjezdu obcí v levotočivé zatáčce v důsledku podnapilosti, kdy měl minimálně 1,32 promile alkoholu v krvi, nepřiměřené rychlosti jízdy, nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky a technického stavu vozidla nezvládl řízení, uvedl vozidlo do smyku a vyjel vpravo mimo komunikaci, kde přední částí vozidla čelně narazil do štítové zdi domu, přičemž v důsledku čelního nárazu vozidla do štítové zdi domu došlo ke smrtelnému zranění spolujezdkyně N. M., jakož i k dalším zraněním spolujezdců, a to k těžkému zranění R. O., který utrpěl polytrauma, zlomeninu pravého ramena, lopatky a žeber a poranění hlavy s délkou léčení a omezením v běžném způsobu života delším 6 týdnů, ke zranění D. S., který utrpěl poranění hlavy, zlomeninu žeber a poranění krční páteře s délkou omezení v běžném způsobu života kratším 6 týdnů a ke zranění D. Ch., který utrpěl otřes mozku, zhmoždění hrudníku, otevřené rány a poranění pravé ruky s délkou omezení v běžném způsobu života kratším 6 týdnů.
38. Pokud jde o otázku, zda bylo jednání obviněného příčinou dostatečně významnou z hlediska příčinné souvislosti mezi jednáním a způsobeným následkem a zda byla dostatečně posouzena míra zavinění poškozených, zejména zemřelé poškozené N. M., Nejvyšší soud se ztotožňuje se soudy nižších stupňů, které byly toho názoru, že rozhodující příčinou následku (účinku) v podobě smrti a těžké újmy na zdraví bylo protiprávní jednání obviněného, přičemž míra spoluzavinění poškozených na těchto následcích nebyla z hlediska možného právního posouzení skutku relevantní.
39. V posuzované trestní věci není sporu o tom, že obviněný, který v obci při najíždění do levotočivé zatáčky jel rychlostí minimálně 100 km/h, řídil v podnapilém stavu, když měl v průběhu řízení minimálně 1,32 promile alkoholu v krvi, porušil zejména soudy nižších stupňů jmenovaná ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 2 písm. b), §18 odst. 1 silničního zákona, která mu ukládají povinnosti, jež v konkrétní situaci nelze označit než jako důležité povinnosti, poněvadž jejich porušením pravidelně dochází k dopravním nehodám se závažnými následky na životech a zdraví. Podle §4 písm. a) silničního zákona je každý při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle §5 odst. 2 písm. b) silničního zákona řidič nesmí požít alkoholický nápoj ani jinou látku obsahující alkohol nebo užít jinou návykovou látku během jízdy. Ustanovení §18 odst. 1 silničního zákona pak stanoví, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Jen pro úplnost lze dodat, že podle odstavce 4 tohoto ustanovení smí v obci jet řidič nejvíce 50 km/h.
40. Obviněný tím, že porušil shora uvedené důležité povinnosti uložené mu podle zákona, zavinil dopravní nehodu, při které způsobil smrt jedné osoby, těžkou újmu na zdraví další osobě, jakož i další, z hlediska aktuálního právního posouzení skutku nerelevantní méně významná poškození zdraví dalších 2 osob. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem těchto následků spolehlivě zjištěna. V jeho jednání, kterým porušil citovaná ustanovení silničního zákona, lze spatřovat jednu z příčin, ve svých důsledcích ale rozhodující, takto vzniklých následků. Pokud by nebylo jeho jednání, k popsaným následkům by nedošlo. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že soudy se nezabývaly otázkou možného právního posouzení jednání obviněného také jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k následku (účinku) na zdraví poškozených D. S. a D. Ch. Zabývat se jí nebude a ani nemůže ani dovolací soud, a to z důvodu zákazu reformace in peius , neboť dovolání bylo podáno výlučně ve prospěch obviněného.
41. Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud nesdílí přesvědčení obviněného, že soudy se ve svých rozhodnutích nevypořádaly důsledně s otázkou příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Obviněný konkrétně vytkl, že nevzaly v potřebné míře v potaz i spoluzavinění poškozených, zvláště pak poškozené N. M., jejíž míra spoluzavinění byla podle něj vyšší. Zásadní námitka obviněného byla spojena s výtkou, že poškození spolujezdci nebyli připoutání bezpečnostními pásy a poškozená N. M. navíc neseděla ani na místě k tomu určeném.
42. Dovolací soud v tomto kontextu nepomíjí a připomíná usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., s právní větou ve znění: „K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku“. Ze smyslu tohoto rozhodnutí vyplývá, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku (obdobně i přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku) je taktéž nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, zde jednání obviněného a poškozené, resp. poškozených, je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku.
43. Spoluzavinění poškozených spolujezdců spočívající v tom, že v průběhu jízdy nebyli připoutáni bezpečnostním pásem, že poškozená N. M. neseděla na místě k tomu určeném (i podle zjištění soudu prvního stupně seděla s největší pravděpodobností „na kolenách“ poškozeného D. S. vzadu na volné ploše mezi sedáky, bod 28. jeho rozsudku) a nutno dodat, že také v tom, že nastoupili do vozidla s vědomím, že řidič je ovlivněn alkoholem, jak výstižně uvádí soud prvního stupně (bod 30. jeho rozsudku), však nemusí přerušovat příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče a následkem v podobě smrti či zranění spolujezdce.
44. Podle konstantní judikatury při objasňování skutečného stavu věci u trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti (popř. těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti či usmrcení z nedbalosti) spáchaného řidičem motorového vozidla porušením silničního zákona jsou orgány činné v trestním řízení povinny mimo jiné zjišťovat, zda osoby, které při střetu motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví (na životě) a sedící na sedadlech povinně vybavených bezpečnostními pásy, byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 9/1979 Sb. rozh. tr. či přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 785/2012).
45. Podle §9 odst. 1 písm. a) silničního zákona je přepravovaná osoba povinna být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, je-li jím sedadlo povinně vybaveno, a podle písm. d) tohoto ustanovení dbát pokynů řidiče, zejména při nastupování do vozidla a vystupování z něj. Při výkladu tohoto ustanovení nutno odkázat především na zevrubné závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, z nichž vyplývá, že odpovědnost za to, aby přepravovaná osoba, dospělá, plně svéprávná a mající předchozí zkušenost s cestováním v motorových vozidlech, byla za jízdy připoutána bezpečnostním pásem ve vozidle, jehož sedadla jsou bezpečnostními pásy povinně vybavena, dopadá na tuto přepravovanou osobu. Ústavní soud mimo jiné podotýká, že v současném pojetí materiálního právního státu nese odpovědnost za svou vlastní bezpečnost v prvé řadě sám každý dospělý plně svéprávný jedinec, má-li k tomu v dané situaci dostatečné informace, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout, a dostatečnou faktickou možnost, aby svou bezpečnost mohl zajistit (srov. zejména body 33., 34 nálezu).
46. Pakliže řidič porušuje při řízení svoje povinnosti vyplývající zejména ze silničního zákona (jede nepřiměřenou rychlostí, užívá vozidlo, které je technicky nezpůsobilé k bezpečné jízdě, jeho výhled je omezen znečištěním skel, je pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky atd.), přičemž si je vědom, že přepravovaná osoba jedoucí s ním ve vozidle porušuje svou povinnost podle §9 odst. 1 písm. a) silničního zákona, ví, že svým jednáním vytváří nebezpečí dopravní nehody, jakož i to, že následek této nehody bude spoluurčen právě i skutečností, že přepravovaná osoba není připoutána bezpečnostním pásem. Jelikož tuto skutečnost může a má řidič zahrnout do svých úvah, může a má ji i zohlednit ve způsobu své jízdy. Pokud tak neučiní, ale naopak pokračuje při jízdě v porušování svých povinností vyplývajících zejména ze silničního zákona, nemůže protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti podle §9 odst. 1 písm. a) silničního zákona přerušit příčinnou souvislost protiprávního jednání řidiče k případnému následku, na němž se spolupodílí vedle protiprávního jednání řidiče i toto porušení povinnosti přepravovanou osobou. Jinými slovy, z hlediska trestní odpovědnosti platí, že podílí-li se na následku dopravní nehody jak protiprávní jednání řidiče, tak protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti podle §9 odst. 1 písm. a) silničního zákona, bez něhož by došlo pouze k mírnějšímu následku, toto protiprávní jednání poškozeného zásadně příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče a tímto těžším následkem nepřerušuje (bod 42. nálezu). Touto cestou je proto třeba korigovat kategorický závěr odvolacího soudu, že to byl obviněný, kdo byl povinen zajistit bezpečnost přepravovaných osob včetně jejich připoutání se na sedadlech bezpečnostními pásy (bod 8. jeho usnesení).
47. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Martin Dobiáš, Ph.D., v hlavním líčení jen velmi obecně uvedl (č. l. 877 a verte ), že v případě připoutání spolujezdců bezpečnostními pásy by se dal očekávat menší rozsah jejich poranění, nicméně s ohledem na rozsah poškození kolizního vozidla i poškození stěny kolizního domu musela být kolizní rychlost vozidla poměrně vysoká a i při připoutání bezpečnostním pásem by posádka utrpěla sice jiná poranění, „ale mohli by utrpět i smrtelná poranění“. Otázka, jaký vliv na rozsah poranění mělo či mohlo mít umístění poškozené N. M. ve vozidle, seděla-li na kolenou spolujezdce D. S. vzadu na volné ploše mezi sedáky, znalci nebyla položena. S ohledem na vyjádření znalce a závěry soudů, že v důsledku smyku obviněným řízené vozidlo narazilo svojí pravou přední stranou do domu, nutno konstatovat, že okolnost, že poškození nastoupili do vozidla řízeného obviněným při vědomí jeho ovlivnění alkoholem a že nebyli v době jízdy a dopravní nehody připoutáni bezpečnostními pásy, nebyla z hlediska posuzování příčin vzniku následku příčinou co do významu a důležitosti zásadního významu. Nutno uzavřít, že jednání obviněného bylo z hlediska následků v podobě smrti a těžké újmy na zdraví poškozených příčinou nejvýznamnější a podstatnou. Pokud by právě obviněný primárně neporušil důležité povinnosti vyplývající z dopravních předpisů, k následkům na životě a zdraví by nedošlo. Spoluzavinění poškozených, kteří se nepřipoutali bezpečnostními pásy při vědomé jízdě s podnapilým řidičem, sice není nerelevantní a musí být zohledněno zejména v adhezním řízení, a tedy ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích, nedosahuje však při srovnání s tak závažným porušením více důležitých povinností řidičem vozu takového významu, aby mohlo za daných okolností ovlivnit rozsah trestní odpovědnosti obviněného za způsobené následky. Obviněný nese převažující podíl viny na následcích, které zapříčinil v souvislosti s ignorací takových řidičských povinností, jejichž porušení zpravidla vždy představuje nebezpečí pro lidský život a zdraví.
48. Soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněný svým jednáním naplnil znak objektivní stránky trestného činu spočívající v tom, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, která je v případě přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku, jakož i přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku znakem jejich kvalifikované skutkové podstaty obsažené v odst. 2 obou těchto ustanovení.
49. Dovolateli však nutno přisvědčit v jeho názoru, že soudy nižších stupňů se důsledně nevypořádaly s mírou spoluzavinění všech poškozených v adhezním řízení a nepřesvědčivě tak aplikovaly §2918 o. z., podle něhož vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
50 . Nalézací soud správně považoval za rozhodující příčinu vzniku následků na životě a zdraví poškozených nezodpovědné jednání obviněného jako řidiče vozu, bez jehož porušení důležitých právních povinností by ke škodnému následku nedošlo. Rovněž stanovil, že všichni poškození, tzn. spolujezdci obviněného řidiče, se na následcích předmětné dopravní nehody podíleli z 30 %, a to tím, že nepoužili bezpečnostní pásy v souladu se svou povinností vyplývající ze silničního zákona a ani nedostáli požadavkům generální prevence vyjádřené v §2900 o. z., a přestože věděli, že řidič požil alkoholické nápoje a je pod vlivem alkoholu, sedli s ním do vozidla a nechali se vézt. Explicitně (ale bez bližšího vysvětlení) zmínil, že vylučuje, že by se poškozená N. M. na vzniklém následku podílela měrou vyšší než ostatní spolujezdci. Soud prvního stupně tedy vyvodil, že míra spoluzavinění všech poškozených odpovídá 30 %, o něž pak v souladu s §2918 o. z. snížil povinnost obviněného k náhradě škody a k náhradě nemajetkové újmy v penězích. Soud odvolací závěry nalézacího soudu akceptoval a doplnil, že nalézacím soudem stanovená míra podílu zejména poškozené N. M. na vzniku dopravní nehody obviněného spíše zvýhodňuje, neboť poškozená byla ve věku blízkém věku mladistvých, bez řidičských zkušeností, na místo večírku se dostavila později, obviněného neznala a nebyla tedy schopna dostatečně posoudit míru jeho ovlivnění alkoholem.
51 . Se způsobem, jakým se soudy nižších stupňů vypořádaly s jednotlivými okolnostmi ovlivňujícími míru spoluzavinění poškozených, se však Nejvyšší soud nemohl zcela ztotožnit.
52. V daných souvislostech je nutno připomenout, že Nejvyšší soud již v minulosti konstatoval, že jedná-li se případy, kdy spoluúčast poškozeného spočívá kumulativně jak ve vědomí poškozeného o požití alkoholu řidičem, tak i v nepoužití bezpečnostních pásů, je zpravidla nutno považovat 20%–30% spoluúčast poškozeného za nepřiměřeně nízkou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013). Krajně riskantní přístup poškozeného (dovozený např. právě z rozhodnutí absolvovat cestu s řidičem, o němž věděl, že je pod vlivem alkoholu, a to za nepříznivých povětrnostních podmínek nebo při současném nepřipoutání se bezpečnostním pásem), může podle judikatury Nejvyššího soudu založit jeho spoluzavinění na vzniku škody až v rozsahu jedné poloviny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, či dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007). Přesto nelze opomenout, že konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podíleli jednotliví účastníci nehody, a tedy v jakém rozsahu za škodu odpovídají, závisí vždy na skutkových okolnostech konkrétního případu a na porovnání všech okolností, které mohly mít a měly vliv na výsledek, přičemž zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1292/2006, sp. zn. 25 Cdo 1293/2006).
53. Soudům nižších stupňů lze přisvědčit v tom, že rozhodující příčinou vzniku netoliko dopravní nehody a tedy škodní události, ale i vzniklých následků a tedy škody bylo zcela neodpovědné počínání řidiče vozu, nicméně riziko dopravní nehody při řízení vozu podnapilou osobou za zhoršených světelných podmínek (v noci ve tmě) je tak vysoké, že přístup poškozených, kteří se rozhodli za takových podmínek jízdu absolvovat, ačkoliv prokazatelně věděli, že řidič byl pod vlivem alkoholu, neboť společně strávili večer, při němž společně požívali alkohol, a to navíc bez řádného užití bezpečnostních pásů (usmrcená spolujezdkyně navíc s největší pravděpodobností na místě na zadním prostředním sedáku na kolenou jiné osoby), nelze hodnotit jinak než jako krajně riskantní. I když samozřejmě bez porušení důležitých právních povinností řidičem by ke škodní události a škodě nedošlo, jak správně dovodily oba soudy nižších stupňů, podcenění nebezpečnosti situace poškozenými se rovněž přímo a nezanedbatelnou měrou podílelo na tom, že vedle havárie vozu samotného došlo i k poranění spolujezdců a ke ztrátě života jednoho z nich. Poškození tím, že vědomě podstoupili jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděli, že její řidičské schopnosti jsou ovlivněny požitím alkoholu, a zároveň se ani nepřipoutali bezpečnostními pásy, aby tak riziko negativního následku na svém životě a zdraví snížili, podstatně přispěli ke vzniku škodlivého následku. Je zřejmé, že jejich podíl na něm činí minimálně 30 %.
54. Obviněný konkrétní výhrady vůči rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně v návaznosti na zranění utrpěná poškozenými R. O., D. S. a D. Ch. neuplatnil. Není na dovolacím soudu, aby jeho případnou dovolací argumentaci domýšlel, a proto tento výrok zůstal nedotčen.
55. Ve vztahu k poškozené N. M. obviněný upozorňoval nejen na okolnost, že absolvovala jízdu s podnapilou osádkou, nebyla připoutána bezpečnostním pásem, ale navíc ani neseděla na místě k tomu určeném, z čehož vyvozoval, že míra jejího spoluzavinění je minimálně 50 %. Třebaže soudu prvního stupně nelze upřít snahu o správné a také spravedlivé rozhodnutí, jeho odůvodnění výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích poškozeným pozůstalým po zemřelé N. M. nelze beze zbytku přijmout. Dovolací soud vnímá citlivost posuzované otázky i její dopady do poměrů právě těch, kteří byli smrtí jmenované poškozené zasažení nejvíce, nemůže však slevit z požadavků spravedlivého procesu, které musí být respektovány i za takových okolností.
56. Nejvyšší soud již uvedl, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Martin Dobiáš, Ph.D., se ve výpovědi v hlavním líčení vyjádřil jen velmi obecně až povrchně k případným následkům na zdraví poškozených, byli-li by připoutáni bezpečnostními pásy. Vedle absence přesnějšího a přesvědčivějšího vysvětlení je však situace o to komplikovanější, že znalec nebyl ani dotázán, jaký význam z hlediska vzniklého následku (účinku) měla či by mohla mít skutečnost, že poškozená neseděla na místě k tomu určeném, ale na kolenou spolujezdce vzadu na volné ploše mezi sedáky. S ohledem na absenci relevantních zjištění, případně vymezení odlišných skutkových okolností, jež by skutečně opodstatňovaly 30% spoluúčast poškozené N. M., nelze dosavadní závěry soudů označit za správné. Ani konstatování odvolacího soudu, že na projednávaný případ „nedopadá“ rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, není přesvědčivě odůvodněno. Odvolací soud poukazuje na věk poškozené, že byla bez řidičských zkušeností a že se na místo dostavila později, v důsledku čehož nebyla schopna posoudit míru ovlivnění alkoholem u obviněného, jehož neznala. Tyto výslovně zmiňované okolnosti ale většinově nemají na závěr o spoluzavinění poškozené zásadní vliv. Poškozená byla mladá dívka, dosáhla však věku 18 let a byla svéprávná. Neměla sice řidičské oprávnění, ale nebyl opatřen důkaz o tom, že by nevěděla o tom, že v automobilu je třeba sedět na místech k tomu určených a za použití bezpečnostního pásu. Konečně jako významnou odchylku od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2541/2007, nelze vnímat ani odkaz na to, že se dostavila později, obviněného neznala a nebyla schopna posoudit míru jeho ovlivnění alkoholem. Svědek D. S. v této souvislosti uváděl, že na zahradu přišli s poškozenou sice později, ale ještě za světla, přičemž k dopravní nehodě došlo následujícího dne 3. 7. 2018 kolem 01.00 hodin. Třebaže lze připustit, že v letním období je světlo poměrně dlouho, nic to nemění na závěru, že poškozená byla na zahradě dostatečně dlouho na to, aby viděla požívání alkoholu zúčastněnými, alkohol ostatně požívala i ona sama. Neznala-li obviněného a přesto s dalšími podnapilými do vozidla usedla, nelze to vnímat jako okolnost svědčící jednoznačně v její prospěch. Nejvyšší soud uzavírá, že požadavek jednotného posuzování srovnatelných případů vyplývající z ústavně chráněné rovnosti před zákonem a právní jistoty vyžaduje, aby případné výraznější odchylky od takto typově judikaturou vymezených případů byly náležitě odůvodněny.
57. Vzhledem k existenci určitých pochybností o míře spoluzavinění poškozené N. M., které nelze odstranit za stávajícího stavu dokazování bez jeho dalšího nikoliv nevýznamného doplnění, nemohlo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 146/2022, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného a byly ponechány nedotčenými v rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 3 T 116/2021, výroky o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozeným R. M., D. M. st., M. M., R. M.a D. M. ml. a náhradě škody Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky a o odkázání těchto poškozených se zbytkem nároků na řízení ve věcech občanskoprávních obstát a v těchto výrocích nemohl obstát ani rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 3 T 116/2021. Obě označená rozhodnutí byla proto v označených částech zrušena.
58. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , v jehož rámci brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody spojeného s jeho bezprostředním výkonem. Měl za to, že soudy ve svých úvahách o druhu a výměře trestu měly promítnout i míru spoluzavinění ostatních spolucestujících.
59. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
60 . Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
61. Pouze pro úplnost lze doplnit, že soud prvního stupně se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 6 let. Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 1 roku až 6 let. Nalézací soud vzal při stanovení druhu trestu a jeho výměry v úvahu kritéria §39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti. Za polehčující považoval zejména skutečnost, že obviněný nebyl v minulosti soudně trestán, ani nebyl projednáván pro přestupky a nemá žádný záznam v evidenční kartě řidiče a jeho pracovní hodnocení je pozitivní; za přitěžující považoval množství spáchaných trestných činů, míru překročení rychlosti povolené v obci a míru ovlivnění alkoholem, jakož i vědomost obviněného, jaký vliv na něj má alkohol s ohledem na jeho onemocnění. Zvláště ale akcentoval chování obviněného po činu a jeho postoj k trestnému činu. Spolu s kamarády, které podle mínění soudu přesvědčil, že je lepší si nic nepamatovat, dva roky všem tvrdili, že nikdo si z celé dopravní nehody nic nepamatuje. Nehnula s ním ani ta skutečnost, že ze zaviněného jednání byla obviněna poškozená N. M., a nebýt aktivního zásahu pozůstalých po poškozené N. M., bylo by trestní stíhání v této trestní věci odloženo, protože pachatel zemřel. S ohledem na všechny polehčující, ale i řadu přitěžujících okolností pak považoval za dostatečný a přiměřený trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, tedy v polovině zákonné trestní sazby na čin nejpřísněji trestný. S úvahami soudu prvního stupně k výroku o trestu se ztotožnil i odvolací soud, který rovněž zdůraznil, že obviněný se dopustil tří trestných činů, z toho jednoho úmyslného, kdy způsobil dopravní nehodu s následkem smrti a těžkých zranění dalších osob (správně jedné osoby) poté, co porušil více důležitých povinností stanovených silničním zákonem, navíc projevil pouze malou sebereflexi. Jeho postup po činu, kdy uváděl, že si nic nepamatuje, vedl k průtahům ve vyšetřování. Odvolací soud považoval trest uložený obviněnému za spíše mírný, když byl s ohledem na celou řadu značně přitěžujících okolností odsouzen k trestu odnětí svobody toliko v polovině zákonné trestní sazby. Při zohlednění kumulace porušení důležitých povinností řidiče ze strany obviněného a způsobeného následku odvolací soud zcela vyloučil možnost podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody na zkušební dobu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku.
62. Nejvyšší soud s úvahami obou soudů nižších stupňů souhlasí. S ohledem na zjištěné chování obviněného po činu, snahu svést vinu z co největší míry na zemřelou poškozenou a neschopnost obviněného přijmout svou odpovědnost za tak vážné protiprávní jednání, které vedlo ke smrti spolujezdkyně, těžkému ublížení na zdraví spolujezdce a ublížení na zdraví dalších 2 spolujezdců, které mohlo snadno vést i k poranění jiných osob účastnících se provozu, když nepřiměřenou rychlostí řídil vozidlo značně ovlivněn alkoholem a únavou, nelze reálně uvažovat o možnosti nápravy obviněného bez trestu odnětí svobody spojeného s jeho přímým výkonem. Výměra a druh trestu odpovídají všem zákonným kritériím a úhrnný trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby trestného činu nejpřísněji trestného nutno označit za trest adekvátní. Z hlediska úvah o druhu a výměře trestu není nijak významné dovolatelem zdůrazňované spoluzavinění poškozených, které má v jeho případě význam především v otázce stanovení výše nároků poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Na základě uvedeného lze uzavřít, že trest uložený nalézacím soudem v polovině trestní sazby stanovené v §143 odst. 2 tr. zákoníku, byť spojený s jeho bezprostředním výkonem, rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a nespravedlivý.
63 . S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 146/2022, a to v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného a byly ponechány nedotčenými v rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 3 T 116/2021, výroky o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozeným R. M., D. M. st., M. M., R. M.a D. M. a náhradě škody Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky a o odkázání těchto poškozených se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních, a v těchto výrocích zrušil také rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 3 T 116/2021. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití §265 tr. ř. nově rozhodl tak, že se poškození R. M., D. M. st., M. M., R. M., D. M., Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích a náhradu škody odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstala označená rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu beze změny. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání; s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili obviněný a nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu