ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.383.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 383/2023-1322
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovolání obviněného AAAAA (pseudonym), nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu pro mládež ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 1 Tmo 18/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, pod sp. zn. 102 Tm 4/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný AAAAA (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, ze dne 31. 8. 2022, č. j. 102 Tm 4/2022-1166, uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. i) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 17 (sedmnácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému také uložen trest propadnutí věci a o náhradě nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. (společně a nerozdílně s dalším spoluobviněným nahradit nemajetkovou újmu v penězích) a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, podal obviněný, spoluobviněný mladistvý, státní zástupkyně a rodiče mladistvého odvolání, která Vrchní soud v Praze jako soud pro mládež usnesením ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 1 Tmo 18/2022, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že znalecké posudky vypracované za účelem posouzení jeho duševního stavu jsou nepoužitelné, jelikož znalci nebyli řádně poučeni o následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku a znalecké posudky nemají potřebné obsahové a formální náležitosti, předepsané trestním řádem, zákonem o znalcích a jsou jako důkazní prostředek nepoužitelné. V této souvislosti také uvedl, že v případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch. Rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s názorem odvolacího soudu na to, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení. V reakci na uvedený závěr odvolacího soudu obsáhle poukázal na jednotlivé podmínky, při jejichž splnění lze ochranné léčení uložit, přičemž také uvedl, že z psychiatrického hlediska je jeho pobyt na svobodě pro společnost nebezpečný, přičemž soudy nižších stupňů se měly pečlivěji zabývat jeho nebezpečností pro společnost a následně také uložením ochranného léčení. V rámci své námitky stran ochranného léčení také navrhl, aby si Nejvyšší soud vyžádal zprávu od Vězeňské služby o jeho aktuálním zdravotním stavu, přičemž také navrhl otázky, které by Nejvyšší soud měl položit lékařskému týmu působícímu ve věznici. Obviněný je přesvědčen, že jednal ve stavu zmenšené příčetnosti, v důsledku čehož je trest odnětí svobody, který mu byl uložen, nepřiměřeně přísný. V souvislosti s námitkou nepřiměřeně přísného trestu také uvedl, že považuje uložený trest za neadekvátní i s ohledem na svůj nízký věk, rozumovou a mravní vyspělost, přičemž soudům nižších stupňů vytkl, že nevzaly dostatečně v potaz, že trestnou činnost spáchal ve věku blízkému věku mladistvých. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu uložil mírnější trest odnětí svobody, přičemž jeho formu a případně i způsob výkonu ponechal na úvaze Nejvyššího soudu.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že v případě námitek uplatněných obviněným, je nutno tyto označit za zjevně neopodstatněné, přičemž k námitkám stran uloženého trestu konstatovala, že jsou formálně podřaditelné pod obviněným neuplatněný dovolací důvod. K námitkám ohledně znaleckého zkoumání obviněného uvedla, že oba znalci prohlásili, že jsou si vědomi následků při vypracování nepravdivého znaleckého posudku, přičemž o těchto následcích byli i poučení v rámci hlavního líčení. Podle státní zástupkyně obviněný přehlíží, že na základě znaleckého zkoumání bylo shledáno, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly sníženy, nikoli však forenzně významně, přičemž toto zjištění samo o sobě vylučuje uložení ochranného léčení, a tedy i návrh obviněného na vyžádání zprávy o jeho aktuálním zdravotním stavu se jeví nadbytečným. K námitkám ohledně nepřiměřeného trestu uvedla, že nalézací soud významným způsobem zohlednil polehčující okolnosti, a to i věk obviněného. K argumentaci obviněného, že ze strany soudů obou stupňů nebylo vůbec zvažováno použití moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku konstatovala, že se jedná toliko o fakultativní možnost soudu a aplikování tohoto ustanovení se tak není možné domáhat v rámci žádného z dovolacích důvodů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Předně je třeba uvést, že obviněný směřuje svoje dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí, přičemž však je nutno jej upozornit, že odvolací soud nepřezkoumával výrok o vině, a to ani z pohledu správnosti závěru o naplnění znaků vnitřní psychické stránky protiprávního činu, tedy ve vztahu k příčetnosti (bod 26. usnesení odvolacího soudu), neboť obviněný patrně přehlédl tu skutečnost, že již soud prvního stupně přijal ve smyslu §206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny obviněného. Shora uvedenou skutečnost, stejně jako skutečnost, že obviněný podal odvolání pouze do výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a současně se domáhal uložení ochranného psychiatrického léčení, obviněný patrně přehlédl, když dovolání podal „do všech jeho výroků“ (myšleno výroku usnesení Vrchního soudu v Praze, které však obsahuje pouze výrok o zamítnutí odvolání). V této souvislosti tak považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, že přípustnost dovolání je vázána na rozsah přezkumu, který byl proveden odvolacím soudem. Podle konstantního stanoviska právní teorie je totiž dovolání nepřípustné i za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni odvolací nebo stížnostní soud (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3240 až 3260, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
11. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska lze konstatovat, že dovolání obviněného proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumávat podle §254 odst. 2, odst. 3 tr. ř., není přípustné. Názor, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen, přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, odpovídá i ustálené soudní praxi (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 199/2003, ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 129/2004, aj.). Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání, jako specifického mimořádného opravného prostředku (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02) (k tomu přiměřeně také např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1165/2021).
12. S ohledem na skutečnosti výše uvedené a ve vztahu k námitkám obviněného lze uvést, že obviněný své námitky, kterými je Nejvyšší soud oprávněn se věcně zabývat (viz shora body 10. a 11.), směřuje do výroku o trestu, respektive poukazuje na nepřiměřeně přísný trest a domáhá se toho, aby mu byl vedle ochranného opatření, které mu mělo být s ohledem na znalecký posudek správně uloženo, byl uložen mírnější trest odnětí svobody. Nejvyšší soud tak v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. K výtce obviněného, že mělo být postupováno podle §58 tr. zákoníku Nejvyšší soud pouze uvádí, že podle ustálené judikatury, nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 422/2012, sp. zn. 11 Tdo 74/2019).
13. Ve vztahu k výše uvedenému a obviněným neuplatněnému dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
14. I přes výše uvedené skutečnosti (s ohledem na obsah námitek v dovolání uplatněných) považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným . Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí . Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). V souvislosti s výše uvedeným považuje Nejvyšší soud za potřebné rovněž uvést, že v předmětné trestní věci nejde o prosté konstatování nepřiměřenosti uloženého trestu, které by ospravedlňovalo Nejvyšší soud k postupu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., ale délka uloženého trestu odnětí svobody je zpochybňována ve vazbě na hmotně právní ustanovení §27 tr. zákoníku (tedy otázku zmenšené příčetnosti) a následnou vazbu na hmotně právní ustanovení, která jsou vázána na propojení přiměřeného trestu ve vazbě na ochranná opatření [§99 odst. 3 tr. zákoníku], tedy na posouzení z pohledu práva na spravedlivý proces (spravedlnost a humánnost uložené sankce), zda soudy nižších stupňů měly pro své závěry, že není na místě ukládat obviněnému vedle trestu odnětí svobody také ochranné opatření, a v důsledku toho uložení mírnějšího trestu odnětí svobody, dostatečné a spolehlivé podklady.
15. Takové pochybení (viz shora bod 14.) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest (při polovině trestní sazby), a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.
16. Ve vztahu k výše uvedenému je přitom nutno zmínit, že obviněný opakuje námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci jeho obhajoby musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že mu mělo být uloženo ochranné léčení; soud nepřihlédl k polehčujícím okolnostem při výměře trestu; dostatečně nebylo zohledněno, že se činu dopustil ve věku blízkém věku mladistvých; činu se dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti; nesouhlasí se závěry znalců stran jeho duševního stavu; znalecké posudky trpí formálními i obsahovými vadami atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 57. a násl. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Obžalovanému AAAAA rovněž polehčuje, že spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých (§41 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku), konkrétně ve věku osmnácti let a pěti měsíců, napomáhal při objasňování své trestné činnosti [§41 písm. m) tr. zákoníku], když se okamžitě doznal...Znalci uvedli, že z psychologického hlediska se přes závažnost posuzovaného trestného činu jeví možnost resocializace obžalovaného AAAAA dosažitelná, neboť jde o jedince mladého věku, prožívá ve vztahu k trestnému činu pocit viny...Uložení trestu ve výměře více než dvojnásobné délky by nebylo spravedlivé, a to i s ohledem na skutečnost, že i obžalovaný se obou trestných činů dopustil ve věku blízkém věku mladistvých... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 33. a násl. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Proti uvedeným osobám znalců, kterým, což je podstatné, byly zadány otázky k posouzení skutečností evidentně spadajících do jejich odbornosti, nebyly žádnou ze stran v průběhu celého trestního stíhání vzneseny námitky...znalecký posudek nevykazuje žádné formální nebo metodické vady, pro které by vznikly pochybnosti o jeho kvalitě...vrchní soud vyzdvihuje, že posudek opatřený policejním orgánem netrpí formálními ani metodickými vadami, jeho zpracovatelé nemají žádný vztah k obžalovaným nebo poškozeným či k věci samé...U hlavního líčení pak znalci přesvědčivě zodpověděli všechny položené dotazy, včetně toho, proč nenavrhují uložení ochranného psychiatrického léčení...Odvolatel ve své podstatě jen nesouhlasí s odborným závěrem znalců na míru snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností obžalovaného AAAAA v době činu a laicky spekuluje o závěrech jiných, obhajobě lépe vyhovujících s ohledem na možnost uložení mírnějšího trestu pachateli se sníženou příčetností...odvolací námitky obžalovaných, že soud prvního stupně nedostatečně zohlednil výše zmíněné polehčující okolnosti. Zohlednil je naopak zcela dostatečně. Z jím podaného odůvodnění lze vyčíst, že nebýt jich, tak by uložil oběma obžalovaným trest či trestní opatření odnětí svobody na samé horní hranici zákonné trestní sazby právě s ohledem na intenzitu, jakou obžalovaní naplnili znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, a jak bezcitně si počínali nad tělem umírajícího BBBBB... atd.“
17. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 16.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
18. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že nalézací soud správně a podrobně rozebral, ze kterých polehčujících a přitěžujících okolností vycházel, přičemž odvolací soud se s jeho argumentací ztotožnil a závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, přičemž zcela přiléhavě odůvodnil, proč není potřeba trest uložený soudem prvního stupně modifikovat. I přes výše uvedené, a s ohledem na argumentaci obviněného uplatněnou prostřednictvím nového obhájce, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže ztotožnit s názorem obviněného, že znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, jsou procesně nepoužitelný důkaz s ohledem na absenci řádného poučení o následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku, jelikož v rámci znaleckých doložek oba znalci prohlásili, že si jsou vědomi těchto následků a znalci byli také poučení o těchto následcích ve smyslu §346 tr. zákoníku i v rámci hlavního líčení (str. 17 a 21 protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 8. – 31. 8. 2022). Obviněný pak taktéž namítá obsahové a formální nedostatky daných posudků, aniž by blíže specifikoval, které konkrétní vady vytýká, a to za situace, kdy odvolací soud konstatoval, že znalecké posudky netrpí žádnými formálními či metodickými vadami. V návaznosti na výše uvedené námitky je tak vhodné dále uvést, že znalci konstatovali, že obviněný AAAAA v době činu dosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, že mohl rozpoznat protiprávnost činu pro společnost a své jednání ovládat, přičemž taktéž konstatovali, že v době skutku sice byly jeho rozpoznávací schopnosti sníženy, nikoli však měrou forenzně podstatnou . Ve vztahu k uložení ochranného léčení pak uvedli, že pobyt obviněného na svobodě není z psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný z důvodů léčitelné psychiatrické poruchy psychotického charakteru, a že nejsou dány podmínky pro nařízení ochranné léčby psychiatrického charakteru nebo pro uložení zabezpečovací detence z psychiatrických důvodů. Současně je nutno podotknout, že ze znaleckého posudku rovněž vyplynulo, že zjištěná porucha přizpůsobení a porucha osobnosti s emočně nestabilními rysy je navíc v souladu s lékařskými zprávami z jiných psychiatrických vyšetření obviněného. Vhodným se rovněž jeví uvést, že ochranné léčení [§99 odst. 1 tr. zákoníku] je mj. vázáno na ustanovení §40 odst. 2 a §47 odst. 1 tr. zákoníku, možnost uložení ochranného opatření [§99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] na stav vyvolaný duševní poruchou. Duševní porucha je pak okolností, která může založit zmenšenou příčetnost [§27 tr. zákoníku]. Ze znaleckého posudku přitom vyplynulo, že obviněný netrpí duševní poruchou psychotického charakteru ani defektem intelektových funkcí. Přítomna je u něj porucha přizpůsobení se úzkostně depresivní symptomatickou a suicidiálními myšlenkami, přítomna je též porucha osobnosti s emočně nestabilními rysy, hraničního typu. V době skutku sice byly jeho rozpoznávací schopnosti sníženy, nikoli však měrou forenzně podstatnou. Ze závěrů posudku rovněž vyplynulo, že pobyt obviněného na svobodě z psychiatrického hlediska není pro společnost nebezpečný z důvodu léčitelné psychiatrické poruchy psychotického charakteru. Vzhledem k vývoji jeho osobnosti znalci jeho nebezpečnost pro společnost nemohli vyloučit, současně však konstatovali, že nejsou dány podmínky pro nařízení ochranné léčby psychiatrické nebo pro uložení zabezpečovací detence, přičemž je indikována ambulantní psychiatrická péče, která by měla pokračovat i vzhledem k poruchovému vývoji osobnosti obviněného. Lze uvést, že ochranné léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je toliko fakultativní možností, přičemž nelze nalézacímu soudu, který po provedeném dokazování neshledal jeho uložení opodstatněným, přičemž odvolací soud tento závěr plně akceptoval, vytýkat jeho neuložení. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů nepochybily, když obviněnému neuložily ochranné léčení, ale uložily mu trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let, přičemž dostatečně a správně zohlednily všechny polehčují a přitěžující okolnosti, přičemž neopomenuly zohlednit, že se obviněný trestné činnosti dopustil ve věku blízkém věku mladistvých. Vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na způsob a intenzitu s jakou obviněný naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, je nutné konstatovat, že trest odnětí svobody ve výměře sedmnácti let (při polovině trestní sazby) není nepřiměřeně přísný.
19. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [K uvedenému způsobu odmítnutí dovolání dospěl Nejvyšší soud na základě již dříve zmíněných skutečností v bodech 14. a 18. svého usnesení, přestože námitky v dovolání uplatněné by svým obsahem mohly ospravedlnit odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 19. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu