ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.413.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 413/2023-496
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovolání obviněného M. K., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, u L. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2022, sp. zn. 3 To 84/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 11/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 70 T 11/2019, byl obviněný M. K. uznán vinným 1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, 3) přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za tyto trestné činy byl odsouzen v bodě 1) podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 70 T 187/2018, který nabyl právní moci dne 13. 5. 2019, jímž byl uznán vinným přečinem podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře sedmi měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků, a to jako trest souhrnný při zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2018, sp. zn. 70 T 174/2018, který nabyl právní moci dne 6. 10. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl odsouzen v bodech 2), 3) podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 8. 2022, sp. zn. 3 To 84/2022, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu za trestný čin v bodě 1) a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za něj a sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2018, sp. zn. 70 T 174/2018, a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 70 T 187/2018, odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří roků. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2018, sp. zn. 70 T 174/2018, pravomocného dne 6. 10. 2018, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 70 T 187/2018, pravomocného dne 13. 5. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce s odkazem na §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, které zaměřil pouze proti té části rozsudku, která se týká činu pod bodem 1) a trestu mu za něj uloženého, a to pro nesprávné posouzení jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Vůči jiným částem rozsudku dovolání nepodal. Ve vztahu k činu pod bodem 1) brojil proti tomu, že by jej spáchal proto, aby se zmocnil cizí věci, a tvrdil, že neexistuje žádný přímý důkaz v podobě výpovědi svědka nebo kamerového záznamu, jenž by jej mohl usvědčit ze spáchání loupeže. Pokud neexistuje takový přímý důkaz, nelze vycházet pouze z výpovědi poškozeného, kterou není možné považovat za pravdivý popis dané události, aniž by soud přikládal význam tvrzením obviněného. Tvrdil, že i když tyto výhrady uvedl v odvolání, odvolací soud se jimi nezabýval.
5. Obviněný poukazoval na to, že skutková podstata loupeže nemohla být naplněna, jestliže mu poškozený vydal své cigarety, aniž by je obviněný od něj požadoval, jelikož se pouze domníval, že je obviněný chce. Jde jen o domněnku poškozeného, nikoliv prokázanou okolnost naplňující znak skutkové podstaty loupeže, protože obviněný následně předal poškozenému vlastní cigarety. Takový sled událostí však soud prvního stupně ani odvolací soud nebraly do úvahy, a proto jejich právní závěry jsou nesprávné. Jestliže obviněný poškozenému balíček cigaret, které dobrovolně vydal, bez dalšího vrátil, jde jen o „vyměňování“ balíčků cigaret mezi dvěma alkoholem ovlivněnými muži, nikoliv o zločin loupeže.
6. Výpovědi svědků V. Z., prodavačky v oddělení tabáku, a policistů ve věci zasahujících podle obviněného nesvědčí o tom, jak čin probíhal, protože i soudy obou stupňů je označily za svědky, kteří byli na věci nezúčastnění, a proto o ně nelze výrok o vině opírat. Skutečnost, že žádní jiní svědci nebyli incidentu přítomni, potvrdil i poškozený A. Š., když vypověděl, že v inkriminované době, kdy byl osloven neznámým mužem (obviněným), se v jeho blízkosti nikdo jiný nenacházel. Jedná se tedy o tvrzení obviněného proti tvrzení poškozeného, která jsou navíc poznamenána velkým časovým odstupem.
7. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se nedůvodností právního posouzení činu v bodě 1), kterou v odvolání obviněný namítal, dostatečně nezabýval a pominul, že obě verze událostí popisované obviněným a poškozeným jsou stejně pravděpodobné. Nenapravil nesprávný závěr soudu prvního stupně, který uvěřil jedné z několika výpovědí poškozeného učiněných v průběhu řízení, a připustil, že se opíral o domněnku, že obviněný balíček cigaret vyžadoval. Oba soudy nedůvodně za správnou považovaly výpověď poškozeného, aniž by uvážily, že existují pochybnosti ohledně prokázaného skutku. V takovém případě bylo třeba, aby v souladu se zásadou in dubio pro reo odvolací soud napravil vady v rozsudku soudu prvního stupně a u zločinu loupeže v bodě 1) jej viny zprostil, neboť dalšími důkazy není možné objasnit, která z výpovědí je věrohodnější.
8. Dovolání obviněný zaměřil i proti výroku o trestu, protože soudy nezohlednily, že od údajného spáchání loupeže uběhly tři roky a po tuto dobu se postupně snaží o nápravu svého života, a v současné době řádně plní své občanské povinnosti, je zaměstnán a jeho zaměstnavatel s ním je spokojen. Příjem z tohoto zaměstnání slouží k obživě rodiny, v níž žije se svou přítelkyní a dvěma nezletilými dětmi, o něž pečuje, a má v úmyslu v řádném způsobu života i nadále setrvat.
9. V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2022, sp. zn. 3 To 84/2022, zrušil, a věc podle §265l tr. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí, případně, aby po zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl sám rozsudkem a obviněného pro zločin loupeže zprostil obžaloby.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství dovolání obviněného považoval za nedůvodné, protože přezkoumávaná rozhodnutí neobsahují nedostatky, na které obviněný v dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř odkázal. Obviněný formálně vytýkal existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř., avšak z jeho námitek existence takového rozporu nevyplývá. Nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že o jeho trestné činnosti nebyl předložen žádný přímý důkaz, neboť pominul výpovědi poškozeného a svědkyně V. Z. a zasahujících policistů, byť jde o osoby na incidentu nezúčastněné. Opodstatněným není zpochybňování věrohodnosti výpovědi poškozeného A. Š. Tvrzení o „vjemech“ poškozeného a o výměně balíčku cigaret obviněný uplatnil až ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a tuto argumentaci nyní opakuje v dovolání takřka doslovně. Z uvedeného je zjevné, že se obviněný domáhá pouze jiného hodnocení důkazů, zejména pokud jde o výpověď poškozeného, v jehož výpovědi se žádný zjevný rozpor neobjevil. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný v rámci své argumentace zcela pominul, že při „výměně krabiček cigaret“ na poškozeného opakovaně útočil pěstí, a nijak se nepokoušel vysvětlit zranění poškozeného v obličeji. Skutkové námitky obviněného tedy na dovolací důvod podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. vůbec nedopadají.
11. Obviněným uplatněné námitky nekorespondují podle státního zástupce ani s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím obviněný uváděl pouze formální skutečnosti a spojoval je s absencí zákonného znaku zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Námitky vycházely ze zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudy, z nichž vyplývá, že obviněný (viz zejména bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) minimálně v úvodní fázi incidentu, kdy poškozeného fyzicky napadal s opakovanými dotazy, zda má „trávu“, jednal v úmyslu zmocnit se cizí věci, skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnil. Uvedené okolnosti rovněž svědčí i o jeho úmyslu, jenž podtrhuje i závěrečná fáze incidentu, kdy požadoval vydání „svého“ balíčku cigaret, který však poškozený v té době v držení vůbec neměl. Skutek podle tzv. skutkové věty tudíž vykazuje všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a dovolání je proto ve vztahu k této části rozsudku nedůvodné.
12. Námitky směřující proti výroku o trestu státní zástupce považoval za uplatněné mimo označené dovolací důvody, protože se nijak netýkají správnosti skutkových zjištění ani právního posouzení skutku a jsou z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů irelevantní. Svým obsahem směřují vůči nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, jíž nelze v rámci žádného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. zpochybňovat. Z těchto důvodů státní zástupce uzavřel, že dovolání je nedůvodné, což vyplývá z přezkoumávaných rozhodnutí, v nichž se soudy se shodnými námitkami správně vypořádaly, a proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Obhájce obviněného na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagoval.
IV. Přípustnost
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K důvodům dovolání
15. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
16. K důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., podle nichž obviněný dovolání podal, je vhodné uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
17. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod slouží k nápravě právních vad, tzn. že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podle něj je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž jeho prostřednictvím nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
18. Z obsahu dovolání zaměřeného pouze proti skutku pod bodem 1) se podává, že obviněný s odkazem na uvedené důvody vytýkal způsob, jakým soudy dospěly k závěru o jeho vině, poukazoval na svou obhajobu a měl za to, že provedenými důkazy nebyly objasněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Lze shrnout, že namítal jak nedostatky, které směřovaly proti soudy učiněným skutkovým zjištěním a průběhu a rozsahu dokazování, tak i vady právní, čímž naplnil podmínky obou užitých dovolacích důvodů, a proto Nejvyšší soud na jejich podkladě zkoumal důvodnost obviněným uplatněných námitek.
VI. K námitkám proti skutkovým zjištěním
19. Podle skutkových zjištění soudy čin v bodě 1), proti němuž obviněný dovolání výlučně zaměřil, spočíval v tom, že obviněný dne 31. 8. 2018 v době kolem 20:35 h v XY na ulici XY, před hypermarketem XY, po předchozím požití alkoholického nápoje a omamných látek, přistoupil zezadu k poškozenému A. Š., nar. XY, se slovy: "Máš trávu?" poškozený mu odpověděl, že trávu nemá, a pokračoval v chůzi, načež jej obviněný dostihl a opětovně se jej dotazoval, jestli má trávu, a když mu odpověděl, že nemá a otočil se dozadu, obviněný jej udeřil pěstí do nosu, po tomto úderu mu začala téct z nosu krev a obviněný se jej snažil znovu udeřit do hlavy, ale tuto ránu již vykryl svou rukou, a když se jej opětovně dotazoval, jestli má trávu, poškozený mu řekl, že si právě koupil cigarety a tyto mu ze strachu dal, aby jej už nenapadal, na což reagoval obviněný tak, že vytáhl z kapsy svých kalhot svoje cigarety Marlboro, v červeném obalu, a řekl mu, aby jeho cigarety rozbalil a pár si jich vzal, což učinil, jednu cigaretu si od něj vzal a poté mu cigarety vrátil, obviněný mu na oplátku vrátil jeho cigarety, a když začal poškozený z místa odcházet, tak jej obviněný nařkl, že mu ukradl jeho balíček cigaret a požadoval jeho vydání, přičemž se jej snažil opakované udeřit pěstí do hlavy, avšak tyto údery poškozený vykryl rukama a po obviněném svůj balíček cigaret hodil, aby jej už nenapadal a spěchal se schovat mezi zákazníky do prodejny XY, kde oslovil policejní hlídku, která zde prováděla šetření v jiné věci, a vše jí oznámil, v důsledku fyzického útoku poškozený A. Š. utrpěl zranění spočívající v tržně zhmožděné ráně v oblasti nosu a zlomenině nosních kůstek, což si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření v příjmové ambulanci traumatologického centra a otorinolaryngologické ambulanci Fakultní nemocnice Ostrava a dobu léčení v trvání 21 dnů.
20. Nejvyšší soud takto popsaný skutkový stav věci, vůči němuž obviněný brojil, posuzoval podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i shromážděného spisového materiálu se zřetelem na způsob provádění důkazů a jejich hodnocení provedené soudy. Nedostatky v tomto postupu soudů neshledal. K výhradě obviněného, že neexistuje žádný přímý důkaz, jenž by ho jednoznačně usvědčil ze spáchání loupeže, lze uvést, že z obsahu spisu i přezkoumávaných rozhodnutí taková okolnost neplyne, protože soudy pro závěr o vině obviněného vycházely kromě jeho výpovědí i z výpovědi poškozeného, jenž byl přímým účastníkem činu, a svědků T. K., T. L. a V. Z. Opíraly se i o listinné důkazy (např. protokol o ohledání místa činu se situačním plánkem, fotodokumentace, a lékařských zpráv). Obsah těchto důkazů svědčí o dostatečném objasnění všech skutečností rozhodných pro závěry o vině obviněného, protože na základě nich bylo prokázáno jak chování obviněného, tak i poškozeného a souvislosti, za kterých k činu došlo. Lze se na jejich podkladě ztotožnit se soudem prvního stupně, že poškozený opakovaně potvrdil, že obviněný, jehož neznal, se jej zeptal, zda má „trávu“, a když odpověděl, že nemá a pokračoval v chůzi, tak se jej obviněný znovu zeptal, a když se na něj poškozený otočil, obviněný jej udeřil do obličeje a znovu dotaz opakoval a chtěl jej opět udeřit, tuto ránu však poškozený vykryl.
21. Tyto skutečnosti soudy vzaly za prokázané z výpovědi poškozeného, která je přímým důkazem, a jíž uvěřil proto, že při jejím posouzení s dalšími ve věci učiněnými důkazy shledal, že je s nimi v souladu. Poukázal na to, že tato výpověď korespondovala s objektivně zjištěným zraněním popsaným M. U. a s výpovědí na věci nezúčastněné prodavačky v oddělení tabáku V. Z. a policistů T. K. a T. L., kterým poškozený za pachatele označil obviněného. Z uvedeného je zřejmé, že rozsah provedeného dokazování dostačuje k objasnění skutečností majících význam pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Soud prvního stupně se vypořádal s obhajobou obviněného, jíž považoval za rozpornou, protože obviněný v rámci ní v jedné výpovědi připustil kontakt s poškozeným, ovšem při jiném výslechu zcela popřel, že by se s poškozeným vůbec setkal. Takto rozporné výpovědi soud shledal nevěrohodnými. Proto, aby obviněný nebyl trestně odpovědným za posuzovaný čin, nesvědčily ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož u obviněného došlo k dílčímu snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností, nicméně tyto schopnosti byly v rozhodující míře zachovány, a navíc bylo dílčí snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností zapříčiněno toliko vlastním jednáním obviněného, neboť znal negativní účinky požívání alkoholu a drog na svou osobu (srov. body 2. až 9. rozsudku soudu prvního stupně).
23. Opodstatnění nemají ani výhrady směřující proti rozsudku odvolacího soudu, protože z jeho obsahu plyne, že se odvolacím námitkám věnoval a v potřebné míře na ně reagoval, mimo jiné vyjádřil, že se soud prvního stupně dostatečně vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odkázal na konkrétní důkazy, a hodnotil i to, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Podle něj rozsudek soudu prvního stupně netrpí podstatnými vadami a jeho odůvodnění svým obsahem odpovídá kritériím uvedeným v §125 tr. ř. K námitkám obviněného uvedl, že nešlo o situaci tvrzení proti tvrzení. Zdůraznil, že obviněný ve věci zaujímal různé verze, a to s poukazem na jeho rozporné výpovědi u prvního hlavního líčení dne 8. 11. 2019, v přípravném řízení dne 1. 9. 2018, která byla čtena u hlavního líčení podle §207 odst. 2 tr. ř., a nestejně vypovídal i u hlavního líčení dne 12. 1. 2021, a dne 4. 1. 2022. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nalézací soud nepochybil, pokud vyšel primárně z výpovědi poškozeného A. Š., který vypovídal v rámci trestního řízení konstantně, jeho výpověď neobsahovala logické rozpory a byla v souladu s dalšími provedenými důkazy. Obviněný byl zadržen ihned po činu a poškozeným byl jako pachatel identifikován, význam mělo i to, že u něj byly nalezeny dvě krabičky cigaret, k čemuž nad rámec listinných důkazů v podobě protokolu o zadržení osoby podezřelé a protokolu o vydání věci vypovídali též zasahující policisté T. K. a T. L. Tito navíc popsali krvácivé zranění poškozeného a to, že byl viditelně vystrašený. Pouze dílčí výtku měl odvolací soud k tomu, že soud prvního stupně pracoval též s těmi částmi výpovědí policistů, kde reprodukovali, co jim říkal obviněný ihned po činu, kdy tyto části nejsou použitelným důkazem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011). Odvolací soud však současně k této své připomínce předeslal, že zmíněná dílčí nedůslednost neměla vliv na správnost rozsudku jako celku, neboť skutkový stav byl i bez těchto částí výpovědí policistů dostatečně objasněn a vina obviněného tím není nikterak zpochybněna (srov. body 14. až 16. rozsudku odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud na základě uvedeného postupu soudů obou stupňů shledal, že námitky obviněného směřující do hodnocení důkazů nejsou důvodné, neboť neodpovídají stavu provedeného dokazování ani obsahu spisového materiálu. V reakci na uváděné výhrady je nutné zmínit, že soudy vysvětlily, z jakých důvodů obhajoba postrádá základní prvky věrohodné výpovědi, neboť ta byla uplatňována v různých verzích, které spolu vzájemně nekorespondují a nelze žádnou z nich přiřadit k jiným důkazům, s nimiž by byla v souladu. Naopak soudy dostatečně rozvedly, proč za věrohodnou označily výpověď poškozeného a ve vztahu k ní zmínily jiné důkazy s poukazem na to, v čem se shodují. Obviněným požadované pravidlo in dubio pro reo zde není na místě, a pouze pro úplnost k němu lze uvést, že vyplývá z judikatury Ústavního soudu a přímo vychází z ústavního principu presumpce neviny (srov. čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Právní význam presumpce neviny spočívá v první řadě v povinnosti orgánů činných v trestním řízení hledět na toho, proti komu je vedeno trestní řízení, jako na nevinného. Tato jejich povinnost trvá až do skončení tohoto řízení, přičemž k vyvrácení předmětné domněnky může dojít pouze pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Jde o jednu z nejvýznamnějších ústavních záruk spravedlivého procesu v trestním řízení, od níž se odvíjí některá další důležitá pravidla dopadající zejména na proces dokazování, včetně hodnocení důkazů. Vedle zásady in dubio pro reo takto nelze opominout především požadavek, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly nestranně, neboť tato potřeba je nezbytným předpokladem důvěry veřejnosti v jejich rozhodování. Zásadně je třeba dodržet povinnost objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§2 odst. 5, §164 odst. 3 tr. ř.), jakož i povinnost soudu vypořádat se v rozsudku nebo usnesení s obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13).
25. Po posouzení postupu soudů obou stupňů v rámci dokazování, jakož i způsobu, jakým se vypořádaly s jeho výsledky, je zjevné, že k porušení uvedené zásady ani jiných pravidel pro řádné objasnění věci nedošlo. Soud prvního stupně hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s pravidly podle §2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy a rovněž přihlédl ke konkrétním zvláštnostem projednávaného případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Dostatečně respektoval a dodržel povinnost důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000). Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zpracováno v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř., a v jeho obsahu soud vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřil, a proč naopak vzal za podklad svých skutkových závěrů výpověď poškozeného. Rovněž respektoval, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“, které v přezkoumávané věci de facto ani nenastala, jak správně shledal i odvolací soud, jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Soud neopomněl se výpovědí poškozeného pečlivě zabývat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
26. Při závěru, že dokazování není zatíženo obviněným vytýkanými vadami, Nejvyšší soud shledal, že rozhodná skutková zjištění nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a že ani nebylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, a proto jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné. Se zřetelem na námitky, které obviněný v dovolání uplatnil proti použité právní kvalifikaci zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, posuzoval právní stránku věci na podkladě učiněných skutkových zjištěních.
VII. K právním výhradám
27. Vedle vad týkajících skutkových zjištění obviněný nesprávnost právního posouzení činu mu kladeného za vinu shledal v tom, že nebyly naplněny všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr zákoníku, protože neužil násilí ani pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, neboť při předání balíčků cigaret šlo o konsenzuální výměnu a k žádnému násilí nedošlo. Tato tvrzení obviněného vycházejí nikoliv z celého kontextu zjištěných skutečností, jimiž je průběh činu popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale opírají se jen o obviněným vytrženou část události, která nastala poté, co již zločin loupeže dokonal. Právě průběh skutku, při němž s požadavkem na vydání „trávy“ spojil fyzické napadení poškozeného, obviněný zcela pominul. Je tak zřejmé, že jeho argumentace, na níž své výhrady proti použité právní kvalifikaci založil, nekoresponduje se skutkovými závěry, které soudy podle výsledků provedeného dokazování učinily, protože pomíjel právě ty partie, kde jednal násilně proti poškozenému za účelem vydání cizí věci.
28. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že pro posouzení právních vad je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 aj.), a proto i uvedené námitky proti nesprávnosti právního posouzení v této věci musí zkoumat nikoliv podle toho, jak obviněný skutkový stav věci reprodukuje, ale podle jeho skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku.
29. Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
30. Soud prvního stupně vysvětlil, z jakých důvodů shledal znaky tohoto zločinu naplněnými, jakož i to, že je zjevné, že se obviněný dopustil násilí, které souviselo s úmyslnou snahou obviněného zmocnit se cizí věci (viz bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud s tímto právním hodnocením souhlasil a k námitkám obviněného se vyjádřil v bodě 17. přezkoumávaného rozsudku, z něhož je patrné, že se výhradám obviněného věnoval a reagoval na ně tím, že vysvětlil, že poškozený vydal obviněnému krabičku cigaret poté, co již byl obviněným napaden, když po dotazech, zda nemá trávu, byl udeřen pěstí do nosu, a při dalším naléhaní obviněného z něj již měl strach.
31. Odvolacímu soudu je nutné přisvědčit v závěru, že již v okamžiku prvního úderu pěstí proti obličeji poškozeného byl zločin loupeže dokonán, neboť důvodem užití tohoto násilí byla snaha zmocnit se cizí věci (nebylo podstatné, že věcí v tomto smyslu byla „tráva“, tj. psychotropní látka; k tomu viz rozhodnutí č. 11/2018 Sb. rozh. tr.). Poškozený se tak důvodně domníval, že vydáním svých cigaret zabrání dalšímu napadání. Na uvedeném závěru nic nemohl změnit ani další průběh skutku, o nějž se obviněný v dovolání opírá, kdy poškozenému nabídl své cigarety, a následně i vrátil poškozenému jeho krabičku cigaret, aby ho však bezprostředně poté nařkl z krádeže, a opětovně ho fyzicky napadl. V kontextu všech těchto událostí odvolací soud důvodně shledal, že obviněný spáchal zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
32. Nejvyšší soud s odkazem na správné úvahy soudů obou stupňů k námitkám obviněného pro úplnost dodává, že soudy uvedenou právní kvalifikaci dostatečně vysvětlily a své úvahy rozvedly s respektem k výkladu jednotlivých znaků uvedené skutkové podstaty. Lze jen pro úplnost dodat, že toho zločinu se pachatel může dopustit vůči pro něj cizí věci dvěma alternativně vymezenými jednáními, a to buď užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodná hodnota věcí, ba není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková újma, protože například neměl žádnou věc u sebe. Jinak řečeno, trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. též rozhodnutí č. 1/1980 a č. 37/1970 Sb. rozh. tr.).
33. Nejvyšší soud dále připomíná, že při výkladu znaku násilí, jež soudy shledaly v jednání obviněného ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku, platí, že jde zpravidla o útok směřující proti tomu, kdo má věc u sebe. Rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Z ničeho nevyplývá, že by podmínkou naplnění uvedeného znaku bylo dosažení nebo překročení nějaké minimální intenzity vynaložené fyzické síly. Podstatná je nikoli intenzita síly, ale to, že její vynaložení bylo prostředkem k tomu, aby byl překonán či jinak eliminován odpor poškozeného. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, ze dne 30. 3. 02016, sp. zn. 7 Tdo 382/2016, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1636/2016, či ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1110/2015, aj.). Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1215/2015, či ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014).
34. Posoudí-li se z těchto hledisek skutečnosti, které byly v přezkoumávané věci zjištěny, není pochyb o tom, že byl znak násilí naplněn, protože bylo prokázáno, že obviněný poškozeného opakovaně fyzicky napadl a rozhodně se nejednalo o pouhou obviněným v dovolání deklarovanou výměnu cigaret. Předně je nutné vymezit, že obviněný svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě, naplnil znaky dokonaného trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku již ve chvíli, kdy fyzicky napadl poškozeného, od nějž vyžadoval „trávu“, kterou mu poškozený nedal. O násilném chování obviněného vůči poškozenému svědčí taktéž to, že poškozenému po ráně do obličeje začala téct krev z nosu a bylo mu způsobeno zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření, jež spočívalo v tržně zhmožděné ráně v oblasti nosu a zlomenině nosních kůstek. Není tedy pochybností o tom, že již v této fázi incidentu obviněný použil fyzickou sílu jako prostředek nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor, což se obviněnému v přezkoumávané věci povedlo. O aktivním působení obviněného na psychiku poškozeného svědčí i další vývoj skutkového děje, neboť se poškozený k výměně cigaret uchýlil ze strachu před dalším napadáním ze strany obviněného. Nešlo tudíž o zcela dobrovolnou výměnu cigaret, jak ji prezentuje obviněný v podaném dovolání. Tato aktivita poškozeného nicméně obviněného neodradila od následujícího jednání, při kterém, byť v domnění, že poškozený u sebe drží krabičku cigaret, poškozeného opětovně napadl údery do hlavy a požadoval po něm vrácení krabičky cigaret, kterou však poškozený u sebe v danou chvíli již neměl.
35. Ze shora uvedených důvodů je závěr o spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku správný, a lze pouze zdůraznit, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně shledaly a vysvětlily soudy obou stupňů, a proto Nejvyšší soud námitky dopadající na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neshledal důvodnými.
VIII. K nepřiměřenosti trestu
36. Výrok o trestu obviněný napadal odkazem na výhrady proti výroku o vině s tvrzením, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný a nereflektující jeho osobní a rodinné poměry. Takové námitky však nelze uplatnit prostřednictvím žádného důvodu uvedeného v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Důvod dovolání, jenž je určen k nápravě vad při ukládání trestu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný neuvedl, přičemž o něj lze dovolání opřít, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové okolnosti v projednávané věci nenastaly, ostatně je obviněný ani v dovolání nevytýkal.
37. Výhrada obviněného, že jde o přísný trest, souvisí s hodnocením kritérií podle §39 až §42 tr. zákoníku, avšak ta v dovolání nejsou uplatnitelná prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
38. Pouze pro úplnost lze k rozptýlení pochybností obviněného poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť soudy obou stupňů zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho uložení s potřebnou pečlivostí. Podle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že podrobně uvedly veškeré okolnosti, zejména soud prvního stupně vysvětlil úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil, na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v odpovídající výměře (viz bod 10., 11. jeho rozsudku). Uloženým trestem se k námitkám obviněného zabýval i odvolací soud, který v závěrech soudu prvního stupně neshledal vady, ale výrok o trestu měnil pouze kvůli jeho formálním nedostatkům, jak je vysvětleno v bodě 22. až 25. přezkoumávaného rozsudku. Takový postup svědčí o zodpovědném přístupu, když argumenty soudů obou stupňů jsou dokladem o dostatečném zhodnocení všech potřebných hledisek včetně polehčujících a přitěžujících okolnosti (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Obviněný byl ohrožen trestní sazbou od dvou do deseti let, a tudíž trest ve výměře tří let je trestem uloženým výrazně při spodní hranici respektujícím zákonné požadavky na výměru a druh trestu i princip proporcionality.
39. Nejvyšší soud proto závěrům soudů nižších stupňů přisvědčil, neboť zvažovaly okolnosti rozhodné pro ukládání trestu ve smyslu §39 až 42 tr. zákoníku, nejde o trest exemplární ani nespravedlivý, neboť je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, včetně zařazení obviněného do příslušného typu věznice (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další).
IX. Závěr
40. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal nedůvodným, na což mohl usuzovat z napadených rozhodnutí a příslušného spisu, a proto ho odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu