ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.450.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 450/2023-674
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovolání obviněného I. H. , nar. XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 68 To 280/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 139/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. 7 T 139/2022, obviněného I. H. uznal vinným v bodech 1) až 11) jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (ad 4), a jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku (ad 11). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. Naproti tomu byl obviněný z jednoho dílčího útoku podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby.
2. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako odvolací soud, usnesením ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 68 To 280/2022, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 68 To 280/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. d), e), g), h), i), m) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že odvolací soud nenapravil vadný postup soudu prvního stupně, vůči němuž v odvolání brojil, že nebyl podle §196 odst. 2 tr. ř. poučen spolu s doručením obžaloby a upozorněn na právo se ve stanovené době vyjádřit ke všem skutečnostem uvedeným v obžalobě. Zejména mu tím bylo upřeno právo po přečtení obžaloby prohlásit vinu podle §206c tr. ř. k útokům pod body 2), 3), 6) až 12) obžaloby, v důsledku čehož nebylo možné postupovat podle §58 tr. zákoníku. Odvolací soud toto pochybení nebral do úvahy, nepřiznal, že k němu došlo, a na námitky tímto směrem prakticky nereagoval. Odvolací soud pochybil, jestliže považoval poučení, které mu soud prvního stupně udělil v rámci předvolání k vazebnímu zasedání, za bezvadné, protože ani obhájci poučení doručeno nebylo, protože dne 7. 9. 2022 obdržel toliko obžalobu. Obviněný poukázal na to, že poučení podle §196 odst. 2 tr. ř. považuje za nutné s ohledem na zájem celé justice, aby institut prohlášení viny byl využíván, a to i se zřetelem na Memorandum o součinnosti uzavřené mezi Nejvyšším státním zastupitelstvím a Českou advokátní komorou ze dne 7. 12. 2018, účinné od 1. 1. 2019, k podpoře vzájemné komunikace mezi státním zastupitelstvím a obhájcem v oblasti využívání odklonů v trestním řízení a při uzavírání dohod o vině a trestu a nastavení zásad této komunikace.
4. Absence poučení podle §196 odst. 2 tr. ř. je podle obviněného zásadní skutečností, kterou soudy musí respektovat, a pokud tuto povinnost nesplní, jde o závažné procesní pochybení vykazující porušení práva na spravedlivý proces naplňující důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud odvolací soud potvrdil vadný postup soudu prvního stupně, jenž v rozporu s §12 odst. 12 tr. ř. obviněnému upřel právo na prohlášení viny podle §206c tr. ř. u dílčích útoků pokračujícího skutku, jde o vadu, která dopadá na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z tohoto hlediska je třeba vycházet z možnosti prohlásit vinu k dílčím útokům, protože uvedené ustanovení vymezuje, že se skutkem rozumí i dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Soudy pomíjely, že se obviněný dopustil různých trestných činů, které nemohou tvořit pokračující trestný čin [viz §178 odst. 1 tr. zákoníku u bodu 11) a §234 odst. 1 tr. zákoníku u bodu 5) skutkových zjištění]. Přinejmenším u těchto dvou samostatných trestných činů je evidentní, že mu bylo upřeno právo k nim vinu podle §206c tr. ř. prohlásit, když nebyl podle §196 odst. 2 tr. ř. na tuto možnost upozorněn. Tím, že soudy nepostupovaly podle §206c tr. ř., porušily i právo obviněného na spravedlivý proces, protože odvolací soud tuto vadu neodstranil, když uvedl, že ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. nelze ve vztahu k §206c tr. ř. vykládat tak, jak to činí obhajoba, a žádné další zdůvodnění k této skutečnosti neučinil.
5. Obviněný dále tvrdil, že v důsledku nedostatku poučení mu bylo upřeno právo využít postup podle §206c tr. ř., a došlo k zásahu do jeho práv garantovaných čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, protože nebyl poučen o možnosti prohlásit vinu, byť k jedinému jím spáchanému skutku uvedenému v obžalobě, což představuje podstatnou vadu v řízení, která by mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku ve smyslu odvolacího důvodu podle §258 odst. 1 písm. a) a §258 odst. 1 písm. d) tr. ř., což však odvolací soud neakceptoval, když se těmito námitkami uvedenými v odvolání nezabýval.
6. Vadami vycházejícími z absence poučení podle §196 odst. 2 tr. ř. podle obviněného trpí i výrok o trestu odnětí svobody, který je nepřiměřeně přísný, a to zejména proto, že bez postupu podle §206c tr. ř. soudy neměly možnost využití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Odvolací soud se s námitkou obviněného, jíž uvedený nedostatek vytýkal, nevypořádal, když nesouhlasil s tím, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021, není na danou věc přiléhavé. Podle obviněného sice šlo o skutkově odlišnou věc, nicméně chtěl tímto usnesením poukázat spíše na to, že při faktickém odepření práva na prohlášení viny úvahy a právní otázky ani nemohly být řešeny, a tudíž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tím, že se dovolací soud jím shora uvedenými nedostatky, jež v odvolání namítal, dostatečně nezabýval, došlo podle obviněného i k naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., protože soudy bez potřebného poučení porušily jeho právo na obhajobu ve smyslu možnosti využití institutu prohlášení viny podle §206c tr. ř.
7. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 68 To 280/2022, bylo zrušeno podle §265k odst. 1 tr. ř., a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání podle §265l odst. 1 tr. ř.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replika obviněného
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání uvedl, že i když obviněný odkázal na důvody podle §265b odst. 1 písm. d), e) g), h), i), m) tr. ř., vytkl pouze vadu trestního řízení spočívající v nerespektování §196 odst. 2 a §206c tr. ř., protože se mu nedostalo potřebného poučení, čímž mu bylo znemožněno realizovat prohlášení viny, byť i jen k některým skutkům. S poukazem na zákonná kritéria stanovená k jednotlivým označeným důvodům zdůraznil, že se obviněným uvedené námitky rozcházejí s důvody dovolání. S odkazem na některý z dovolacích důvodů nebylo možné ani vytýkat, že soud prohlášení viny nepřijal, ostatně takové prohlášení viny ani soud přijmout nemusí. Jestliže obviněný ze stejných důvodů vytýkal nepřiměřenost trestu, jde o námitky, které pod žádný dovolací důvod podřadit nelze, což řeší i konstantní judikatura Nejvyššího soudu. Státní zástupce rovněž podotkl, že i kdyby došlo k prohlášení viny obviněným a soud je přijal (§206c odst. 4 tr. ř.), nebyl by povinen při ukládání trestu postupovat podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž ani případné neužití tohoto moderačního ustanovení by v rámci dovolacího řízení nebylo možno úspěšně vytýkat.
9. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce shledal, že dovolání neobsahuje takové námitky, které by dopadaly na obviněným označené důvody dovolání, a proto uzavřel, že dovolání bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného důvodu a navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
10. Obhájce obviněného k vyjádření státního zástupce namítal, že v něm není dostatečně reagováno na jím uvedené argumenty, protože je státní zástupce zaměnil s údajnou výtkou o nepřiměřenosti uloženého trestu, k čemuž však dovolání nesměřovalo, neboť obviněný brojil pouze proti absenci zákonného postupu podle §196 odst. 2 tr. ř. a z toho vyplývajícím důsledkům ve vztahu k §206c a §12 odst. 12 tr. ř., což však státní zástupce pominul. V podrobnostech odkázal na obsah dovolání s tím, že státní zástupce nezaujal k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádný názor, a to ani s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 262/2022, podle něhož i procesní vady lze považovat za následek porušení práva na spravedlivý proces, což je pod uvedený důvod podřaditelné. Rozhodnutí uváděná státním zástupcem nejsou pro věc obviněného relevantní, protože neřeší §196 odst. 2 tr. ř. ani §206c a §12 odst. 12 tr. ř., ale nepřiměřenost výše trestu, a proto požadoval, aby Nejvyšší soud bez ohledu na názor nejvyššího státního zástupce uvedený v jím podaném vyjádření rozhodl v souladu s jeho dovolacím návrhem.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K možnosti podat dovolání
12. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat, pokud splňuje zákonné podmínky. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodu tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), protože dovolání lze podat pouze z důvodů vyjmenovaných v §265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, v tomto případě podle §265b odst. 1 písm. d), g), e), h), i), m) tr. ř., protože o takové důvody jde jen tehdy, když korespondují s tím, jak jsou v zákoně stanoveny. Pouze tehdy Nejvyšší soud může po věcné stránce dovolání přezkoumat, protože jen faktická existence některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.). Nutno též podotknout, že pro rozsah přezkumné povinnosti je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
13. V posuzované věci se Nejvyšší soud z těchto důvodů zabýval obsahem dovolání se zřetelem na to, jaké výhrady obviněný v dovolání vznesl, a podle nich určil, že nedopadají na jím uplatněné důvody, protože obsah námitek směřoval proti tomu, že soud nepostupoval transparentně, pokud jej nepoučil podle §196 odst. 2 tr. ř. o tom, že může ve smyslu §206c tr. ř. prohlásit vinu, a v souvislosti s tím soud nevyužil možnosti mu snížit trest za podmínek podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V návaznosti na to se zabýval tím, zda lze i u dílčího útoku pokračujícího trestného činu ve smyslu §206c tr. ř. rozhodnout s ohledem na §12 odst. 12 tr. ř. o prohlášení viny. Podstatou obsahu podaného dovolání však bylo, že soud prvního stupně nepostupoval důsledně při své poučovací povinnosti, což obviněný zdůraznil i v replice k vyjádření státního zástupce, kde odmítl, že by jeho dovolání směřovalo proti výroku o trestu, jak státní zástupce naznačoval.
14. Takto vznesené argumenty se míjejí se zákonným vymezením jakéhokoliv dovolacího důvodu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. a tudíž nekorespondují ani s těmi důvody, jež obviněný v dovolání označil.
15. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání opřít, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána … v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jak však z uvedeného zákonného vymezené tohoto důvodu plyne, jeho účelem je náprava vad spočívajících v nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a v nemožnosti obviněného vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu podle obžaloby kladeno za vinu, a k jednotlivým důkazům, na nichž je postavena obžaloba. Byl-li však obviněný přítomen u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, pak citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněného o porušení jeho práva na obhajobu, k němuž mělo dojít např. tím, že zde soud vyslýchal svědka v oddělené místnosti určené pro výslech utajených svědků podle §55 odst. 2 tr. ř., ani jiné námitky týkající se důkazů provedených v přítomnosti obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 931/2008). Obdobně je tomu i v posuzované věci, v níž obviněný uvedené zákonem předpokládané nedostatky nenamítal, naopak z obsahu dovolání je zjevné, že sám v dovolání poukazoval na svou přítomnost u všech zasedání soudu prvního i druhého stupně, ostatně takové skutečnosti, že byl vždy řádně předvolán a osobně se účastnil, plynou i z obsahu spisového materiálu. Z těchto důvodů je zjevné, že obviněný zmínil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zcela mimo jeho zákonné vymezení.
16. Obdobně je tomu i u důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který lze použít v případě, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento důvod dopadá na situace, kdy bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, které nebylo zastaveno, ačkoliv existoval některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1, 2 a 5 nebo §11a tr. ř., kde jsou taxativně, pozitivně a výslovně vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady týkající se průběhu trestního stíhání (např. absence obligatorních náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání apod.) nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Z textu podaného dovolání je zcela zjevné, že obviněný v něm nevznesl žádnou námitku, z níž by bylo možné dovodit, že se domáhá toho, aby trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů, které tvoří procesní překážky, s nimiž zákon takový postup spojuje. Ani tento důvod tedy obviněný neuplatnil v souladu se zákonnými předpoklady pro jeho užití.
17. Obviněný proto, že nebyl řádně poučen, brojil proti postupu soudu prvního stupně i s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením, že v důsledku vadného poučení došlo k nezákonnému postupu nejen soudu prvního stupně, ale i odvolacího soudu, což vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Pro tyto výhrady vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 262/2022. Takový výklad však zcela zkresluje jak podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i smysl citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se nezabývalo otázkou nedostatku poučení, ale reagovalo na zcela jiné námitky dovolatele. Jen ve stručnosti lze uvést, že v bodě 26. a násl. v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětloval, avšak mimo označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., vady spočívající v nedostatku tlumočení a překladu rozhodnutí, a v bodě 30. se zabýval nejasností skutkových zjištění. Pokud obviněný I. H. poukazoval na bod 17. uvedeného rozhodnutí, tak v něm Nejvyšší soud pouze vysvětlil výklad důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedené obecné shrnutí podstaty dovolacího důvodu nelze vykládat tak, jak předestřel obviněný v dovolání, že podle něj tvrzené porušení postupu podle §196 odst. 2 tr. ř. představuje porušení práva na spravedlivý proces, a že jde automaticky o naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu je třeba uvést, že dovolání lze s odkazem na uvedený důvod uplatnit, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto alternativních podmínek. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedený výklad se nicméně týká postupu při dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, což jsou nedostatky, které obviněný v dovolání nevytýkal, neboť vady spatřoval primárně v podmínkách poučení podle §196 odst. 2 tr. ř. Nic z toho, proti čemu brojil, tedy nesvědčí o tom, že by vytýkal některou vadu, s níž trestní řád uvedený dovolací důvod spojuje.
18. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě vad rozhodnutí spočívajících na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze prostřednictvím tohoto důvodu namítat jejich neúplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
19. Nejvyšší soud se zřetelem na obsah obviněným v dovolání vytýkaných vad považuje za nutné zdůraznit, že jím tvrzené nedostatky v poučení nepředstavují naplnění žádné okolnosti vymezující jím uváděné dovolací důvody, a nejsou ani porušením práva na spravedlivý proces, jak bude obiter dictum rozvedeno níže. Výhrada o porušení pravidel spravedlivého procesu není žádným dovolacím důvodem, nicméně pouze alternativou k napravení takových extrémních vad a nespravedlivostí, které by jinak nápravy nedošly. Jen v takovém případě přichází v úvahu zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do provádění a hodnocení důkazů, ale jen pokud by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), a to, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 a další). Nejvyšší soud tak musí interpretovat a aplikovat uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou základních práv a svobod (dále jako „Listina“) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“), neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14). Není-li shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, tak na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.).
20. Z uvedeného je zjevné, že obviněným vytýkané nedostatky ani na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedopadají, protože i když obviněný poukazoval na povahu pokračování podle §12 odst. 12 tr. ř., které je procesním ustanovením, činil tak v souvislosti s tím, že jej soud řádně nepoučil, a proto nemohl podle něj využít možnosti prohlásit vinu podle §206c tr. ř. Uvedené námitky, i když je v nich zmiňováno pokračování v trestném činu z hlediska procesních pravidel, svým obsahem nesměřovaly proti nedostatkům v právním posouzení věci, ale jejich smyslem byly výhrady proti procesnímu postupu, a proto se s označeným důvodem zcela míjejí.
21. Důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž je obviněným rovněž označen, spočívá na tvrzení, že při nesprávném poučení nedošlo k postupu podle §206c tr. ř., a tedy ani nemohlo být užito ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což je výhrada, která se trestu dotýká jen okrajově, a navíc způsobem, který nekoresponduje s označeným dovolacím důvodem, jenž platí pro případy, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové nedostatky však obviněný v dovolání nevytýkal, neboť jeho argumenty se týkaly zcela jiných skutečností, na které žádný důvod dovolání nedopadá, protože nepoužití §58 odst. 1, 2, 5 a 6 tr. zákoníku nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. Ve všech těchto případech jde totiž v zásadě o otázku přiměřenosti trestu a použití obecných zásad k ní se vztahujících (srov. rozhodnutí č. 7/2021 Sb. rozh. tr., též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a další). Dovolání je nutné odmítnout v případech, kdy se obviněný v zásadě domáhá přiznání pouze jiné váhy určitých okolností z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentaci směřuje právě jen proti diskreci soudu provedené v jejích zákonných mezích, do níž Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat.
22. Jestliže z takto rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněným vznesené výhrady podle §265b odst. 1 písm. d), e), g), h), i) tr. ř. nekorespondují s žádným z jím označených, potažmo dalších v §265b odst. 1, 2 tr. ř. vymezených důvodů dovolání, nebyl naplněn ani důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci, v níž soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného podle §254 odst. 1 tr. ř. věc přezkoumal, mohl obviněný uvedený dovolací důvod použít jen v rámci druhé z uvedených alternativ, tedy při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato alternativa nebyla z uvedených důvodů naplněna, i v tomto případě obviněný dovolání podal mimo podmínky stanovené v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a proto ke všem označeným důvodům, o něž obviněný dovolání opíral, dovolací soud učinil závěr, že zákonné podmínky stanovené v §265b odst. 1 písm. d), e), g), h), i), m) tr. ř. nebyly splněny, a tedy dovolání bylo podáno z jiných než zákonem označených důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.].
23. Nejvyšší soud i přes tento závěr pro úplnost ( obiter dictum ) mimo rámec obviněným uvedených důvodů považuje za vhodné poukázat na některé podstatné skutečnosti, které dosvědčují, že právo obviněného na řádné projednání věci nebylo porušeno a že jím uvedené argumenty se míjejí s rozhodnými skutečnostmi podávajícími se z obsahu spisu (přiměřeně viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.).
24. Nejprve je třeba poukázat na to, že obviněný zcela vadně pojímal možnost dovolání podat ve vztahu k poučovací povinnosti soudu a s tím souvisejícím postupem podle §206c tr. ř. Dovoláním podle §265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Skutečnost, kdy zákon takovou možnost napadnout dovoláním rozhodnutí soudu druhého stupně připouští, vyplývá z povahy takového rozhodnutí a řízení z jakého vzešlo. Dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Obdobně tomu je tehdy, jestliže obviněný prohlásil vinu podle §206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§206c odst. 4 tr. ř.), protože podle §206c odst. 7 věta druhá tr. ř. skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem [§246 odst. 1 písm. b) tr. ř.], což v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle §254 odst. 1 tr. ř., protože ho podala osoba, která vůči takové části rozsudku nemůže brojit. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat (srov rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 722/2022).
25. Vhodné je zmínit povahu prohlášení viny, o něž obviněný v dovolání usiloval, neboť je institutem do trestního řádu včleněným zákonem č. 333/2020 s účinností od 1. 10. 2020, a jeho smyslem je posílení procesních stran v řízení před soudem, s ohledem na určitá prohlášení obviněného učiněná již na počátku hlavního líčení před zahájením dokazování, čímž se sleduje také významné urychlení a usnadnění jeho průběhu, a tedy nezanedbatelný časový a tím i kladný finanční dopad (k tomu srov. i poslanecký návrh – sněmovní tisk 466/0 ze dne 5. 4. 2019). Podle §206c odst. 1, 2 tr. ř., pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku, anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Pokud obžalovaný učiní prohlášení podle odstavce 1, soud v rozsahu prohlášení postupuje přiměřeně podle §314q odst. 3. tr. ř. Zcela zřejmé je, že tyto nové instituty lze aplikovat jen v těch případech, kdy obviněný si je vědom svého trestného jednání, a proto je ochoten prohlásit, že spáchal skutek a že souhlasí s použitou právní kvalifikací. Bez splnění těchto základních a zásadních podmínek nelze podle §206c tr. ř. postupovat. Ve vztahu k vymezení povinnosti soudu o tomto institutu a jeho důsledcích poučit, slouží zásadně ustanovení §196 odst. 2 písm. a) až d) tr. ř., podle něhož předseda senátu spolu s doručením obžaloby upozorní obviněného, že má právo se v jím stanovené lhůtě vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v obžalobě. Jde o možnost vyjádřit se k tomu, zda se cítí vinen, a u jakých skutků [písm. a)], zda souhlasí s popisem skutku [písm. c)], které skutečnosti považuje za nesporné [písm. d)]. Podle písmene b) upozornění předsedy senátu směřuje k tomu, aby se obviněný vyjádřil, zda má zájem uzavřít se státním zástupce dohodu o vině a trestu nebo zda chce v hlavním líčení prohlásit svou vinu.
26. K poučovací povinnosti soudu je však třeba zmínit, že nemůže být bezbřehá a nemůže se týkat všech změn, případně jiných procesních skutečností, které se vážou k trestnímu řízení, ale vždy vychází z toho, jaké instituty lze za daného stavu aplikovat, případně, zda jsou naplněny zákonné podmínky k tomu, aby je mohl obviněný použít.
27. V posuzované věci je z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 10. 2022 zřejmé, že obviněný po poučení, jehož se mu dostalo, uvedl, že mu porozuměl, a když mu bylo vše blíže vysvětleno, uvedl, že chce prohlásit některé skutečnosti za nesporné, což následně učinil. Je tak zřejmé, že obviněný prohlášení viny podle §206c odst. 1 tr. ř. vůbec neučinil a soud o něm tedy ani ve smyslu §206c odst. 4 tr. ř. nerozhodoval. V takovém případě se nelze v rámci opravných prostředků takového postupu domáhat. Významné je totiž právě prohlášení obviněného, do něhož nemůže být nucen a závisí proto jen na jeho vůli. Při absenci prohlášení viny obviněného chybí základní podnět (vůle obviněného vinu prohlásit), bez něhož není podklad k tomu, aby mohl soud postupovat podle §206c odst. 4 tr. ř., podle něhož soud rozhodne, zda dané prohlášení viny přijímá či nikoliv. Je však třeba zdůraznit, že pokud obviněný takové prohlášení neučiní, případně soud rozhodne, že jím učiněné prohlášení nepřijímá, neznamená takový postup porušení práva obviněného na spravedlivý proces, protože následuje to, že soud vinu obviněného prostředky k tomu určenými za využití jeho obhajovacích práv prokazuje (na podkladě postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.), čímž je zaručeno jeho právo na řádné objasnění věci, a to včetně následných opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí. Z těchto důvodů stojí zcela mimo jakékoliv dovolací důvody výhrady, že soud prvního stupně nepostupoval podle §206c tr. ř. v situaci, kdy obviněný potřebné prohlášení podle §206c odst. 1 tr. ř. neučinil. Toho si byl zřejmě obviněný vědom, protože nepoužití uvedeného ustanovení nevytýkal přímo, ale prostřednictvím tvrzení, že mu nebylo dáno dostatečné poučení ve smyslu §196 odst. 2 tr. ř. k tomu, aby mohl řádně uvedených procesních prostředků využít.
28. Obviněnému v jeho výhradách nelze přisvědčit zejména s ohledem na obsah spisu, z nějž vyplývají skutečnosti, které svědčí o tom, že se potřebného zákonného poučení obviněnému dostalo, jak ostatně soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích rozvedly. Lze připomenout, že odvolací soud poukázal na to, že obviněnému byl v předvolání k vazebnímu zasedání zaslán vzor č. 108 „Upozornění a poučení obžalovaného ve smyslu §196 odst. 2, 3 tr. ř.“, a dne 21. 9. 2022 v průběhu vazebního zasedání se obviněný prostřednictvím obhájce vyjádřil, že vinu nepřijímá u bodů 1) a 5), a prostřednictvím obhájce se vyjádřil i k obžalobě (č. l. 478 spisu) tak, že využívá svého práva podle §196 odst. 2 tr. ř. a uvádí, že se cítí být vinen spácháním skutků uvedených v bodech 2), 3), 6), 7), 8), 9) a 12) obžaloby z důvodu, že se trestné činnosti dopustil. Ohledně těchto skutků měl zájem uzavřít se státní zástupkyní dohodu o vině a trestu a chtěl v hlavním líčení ohledně nich prohlásit svou vinu. K dílčím útokům v bodech 10) a 11) obžaloby prostřednictvím obhájce uvedl, že nesouhlasí se způsobením škody uvedené v obžalobě, a že se trestné činnosti tak, jak je popsána v těchto bodech, nedopustil. Zásadně nesouhlasil se skutky uvedenými pod body 1), 4) a 5) obžaloby, protože je nespáchal a svou vinu tvrzenou obžalobou v těchto bodech zcela popřel. S ohledem na tato zjištění odvolací soud odmítl námitku obhajoby, že v daném případě absentuje poučení obviněného podle §196 odst. 2, odst. 3 tr. ř. (viz bod 11. usnesení odvolacího soudu).
29. Uvedené závěry odvolacího soudu podle zjištění Nejvyššího soudu korespondují s obsahem spisu, a k jinak správným závěrům odvolacího soudu lze k postupu soudu prvního soud doplnit, že obviněný obdržel obžalobu i předmětný vzor č. 108 „Upozornění a poučení obžalovaného ve smyslu §196 odst. 2, 3 tr. ř.“ při oznámení nařízení vazebního zasedání na den 21. 9. 2022 (srov. doručenku u č. l. 428 verte spisu). Nutno podotknout, že z textu předmětného vzoru č. 108 plyne kromě jiného, i poučení ve znění, že „cítíte-li se být vinen spácháním skutku nebo některého ze skutků uvedených v obžalobě/návrhu na potrestání a souhlasíte-li s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě/návrhu na potrestání, avšak nesouhlasíte s trestem, případně ochranným opatřením, můžete prohlásit svou vinu (§206c tr. ř.)“, dále jsou rozvedeny další podmínky postupu podle §206c tr. ř. V průběhu vazebního zasedání se obviněný vyjadřoval a reagoval tak, jak popsal odvolací soud, vzal též na vědomí termín hlavního líčení (č. l. 461 verte spisu). Soud prvního stupně dne 24. 9. 2022 obdržel prostřednictvím obhájce „Vyjádření obžalovaného k obžalobě“, kde své postoje popsal (č. l. 476 až 479 spisu). Nelze proto přisvědčit obviněnému, že by poučen v jím namítaném smyslu nebyl, naopak je dostatečně doloženo, že se mu poučení podle §196 odst. 2, odst. 3 tr. ř. dostalo a k podané obžalobě se dne 24. 9. 2022 vyjádřil. O tom, že obhajoba možnost prohlášení viny zvažovala, svědčí i další vývoj trestního řízení, neboť ve vyjádření k obžalobě obhájce tento postup navrhoval, nicméně tak chtěl učinit pouze k vybraným dílčím útokům pokračujícího trestného činu krádeže, na což poukazoval i odvolací soud (viz shora bod 26.). Podstatné však je, že u hlavního líčení obviněný prohlášení viny podle §206c tr. ř. neučinil.
30. V souladu s názorem odvolacího soudu lze též uvést, že soud prvního stupně povinnosti vztahující se k zahájení hlavního líčení splnil tím, že obviněnému obžalobu a vzor č. 108 tr. ř. zaslal, byť nikoliv přímo v souvislosti s nařízením hlavního líčení, ale před tím, když nařizoval vazební zasedání. To že obdobný postup již při nařízení hlavního líčení neopakoval, jak se toho domáhal obviněný, na splnění poučovací povinnosti ve smyslu §196 odst. 2, 3 tr. ř. nemohlo nic změnit, protože rozhodné bylo, že takového poučení se obviněnému dostalo dříve, než bylo hlavní líčení započato a že na jeho přípravu měl dostatek času, jak ustanovení §198 odst. 1 tr. ř. vyžaduje. Podle §196 odst. 1 tr. ř. má soud povinnost zaslat oprávněným osobám obžalobu, nicméně zde není formálně časově vymezeno, kdy tak má učinit, nutné je, aby to bylo poté, co byla obžaloba soudu doručena, a musí se tak stát spolu s doručením opisu obžaloby a při dodržení podmínek §198 tr. ř., tzn. že splnění této povinnosti nebrání, že se tak stane dříve, než je výslovně nařizováno hlavní líčení, např. při nařízení vazebního zasedání, které hlavnímu líčení předchází, jak tomu bylo v tomto případě, obzvláště, když soud při vazebním zasedání přítomným stranám termín hlavního líčení oznámí a ony ho vezmou na vědomí.
31. Správnost postupu soudu prvního stupně ve vztahu k poučení podtrhuje i to, že již před konáním hlavního líčení dne 26. 10. 2022 obdržel od obviněného podklady, podle nichž mohl posoudit okolnosti významné pro postup podle §206b, §206c, případně §206d tr. ř. a seznat, zda jsou splněny podmínky pro prohlášení viny. S ohledem na toto předběžné stanovisko obviněného i jeho postoj při vazebním zasedání, které spolu korespondovaly, bylo možné dovodit, zda pro prohlášení viny jsou dány podmínky. Proto není pochybením, pokud během hlavního líčení předsedkyně senátu obviněného o možnosti postupu podle §206c tr. ř., o čemž byl poučen vzorem č. 108 tr. ř. dne 8. 9. 2022, již znovu nepoučovala a dále při zahájení hlavního líčení postupovala se zřetelem na §206a odst. 1 tr. ř. a poučila obviněného ve smyslu §206d tr. ř. o možnosti označit za nesporné skutečnosti, s nimiž obviněný podle svého vyjádření k obžalobě souhlasil. K nepřesnosti protokolace o počátku hlavního líčení, na níž upozornil odvolací soud, který podle audiozáznamu shledal, že předsedkyně senátu již obviněného plně slovně ve smyslu poučení, kterého se mu dostalo v písemné podobě, nepoučila, lze poznamenat, že při drobných formálních nedostatcích nejde automaticky o porušení čl. 36 odst. 1 či jiného ustanovení hlavy páté Listiny (viz například rozsudek ESLP, Stanford proti Spojenému království, č. 16757/90, bod 24., aj). Soud je zde arbitrem, pokud je prohlášení viny učiněno, rozhodne, zda takové prohlášení přijme či nikoliv (§206c odst. 4 tr. ř.).
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud po uvážení všech rozvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný učiněnými námitkami označené dovolací důvody nenaplnil. Dále shledal, že výhrady obviněného ohledně porušení pravidel spravedlivého procesu nejsou důvodné, jak bylo vysvětleno, a připomíná, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Tomuto požadavku soudy, s ohledem na výše uvedené závěry, v přezkoumávané věci vyhověly, a proto lze konstatovat, že jejich postupem nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak obviněný namítal.
33. Závěrem lze shrnout, že obviněným uplatněné námitky nedopadají na žádný ze zákonem vymezených důvodů dovolání, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného jako nedůvodné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu