ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.572.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 572/2023-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněného P. S. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2022, č. j. 9 To 400/2022-321, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 79/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 10. 2022, č. j. 6 T 79/2022-275, uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, vše ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podal obviněný a spoluobviněný odvolání, která Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. 12. 2022, č. j. 9 To 400/2022-321, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že celá událost nebyla řádně prošetřena a zhodnocena v celkovém časovém kontextu, tedy i v době předcházející samotné události. Obviněný konstatoval, že nesouhlasí s právní kvalifikací jednání, jelikož ani u jednoho z vytýkaných trestných činů nebylo prokázáno společné jednání. Dále má za to, že se soudy nedostatečně vypořádaly s rozpory ve výpovědi poškozeného, ani řádně nezkoumaly, proč svoji výpověď pozměnil. Dále poukázal na jednotlivé části odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, přičemž má za to, že se skutek neodehrál tak, jak jej soudy ve svých rozhodnutích popisují. Podle mínění obviněného mohlo být jeho jednání toliko kvalifikováno jako trestný čin rvačky podle §158 tr. zákoníku, jelikož se celé události zúčastnil pouze okrajově a z místa utekl. V této souvislosti také uvedl, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a neměl mu být ukládán tak vysoký trest, když mu nebyla vina v plném rozsahu prokázána, přičemž taktéž poukázal na to, že soudy neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení uvedla, že námitky zmíněné v dovolání uplatňuje obviněný prakticky od samého počátku trestního řízení, takže se jimi soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž tyto kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu přikládat z hlediska skutkového děje. Státní zástupkyně dále uvedla, že souhlasí s názorem soudů nižších stupňů, že jednání obviněného je prokázáno zejména výpovědí poškozeného a výpovědí spoluobviněného, jež jsou v souladu s kamerovými záznamy. V této souvislosti dále uvedla, že kamerové záznamy a výpovědi svědků vyvrací verzi skutkového děje, kterou v rámci obhajoby uplatnil obviněný, přičemž státní zástupkyně taktéž uvedla, že i když kamerové záznamy nepostihují plně celý průběh stíhaného jednání, je na nich zachycena převážná část skutkového děje. Státní zástupkyně dále uvedla, že i právní kvalifikace je zcela přiléhavá, a že soudy nepochybily ani stran neprovedení navrhovaných důkazů, neboť s ohledem na usvědčující důkazy, by provedení obviněným navrhovaných důkazů, bylo nadbytečné. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Obviněný, přestože datuje dovolání dnem 14. 3. 2023, tedy již v době účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., doslovně uvádí, že „Tímto usnesením odvolacího soudu byl naplněn dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. l) trestního řádu v jeho druhé alternativě, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, ač v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jelikož rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“, tedy odkazuje na zák. č. 141/1961 Sb., ve znění změn a doplňků účinný do 31. 12. 2021. Obviněným uváděné citace zákonných ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. od 1. 1. 2022 odpovídají doslovně dovolacím důvodům vymezeným v §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Ve vztahu ke shora uvedenému Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování, pokud nejsou dány důvody pro aplikaci dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – viz shora bod 8.] uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
III. Důvodnost dovolání
11. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch), že se dostatečně a správně nevypořádaly v rámci svých hodnotících úvah s provedenými důkazy a jeho odsouzení vybudovaly na základě výpovědí nevěrohodných svědků, což dokládal v průběhu řízení např. poukazem na nesrovnalosti či změny ve výpovědích svědků a v důsledku těchto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že jeho případ nebyl řádně prošetřen a zhodnocen v celkovém časovém kontextu, tedy i v době předcházející samotné události; nebylo dáno společné jednání ani u jednoho z vytýkaných trestných činů; výpovědi svědků jsou nevěrohodné a svědci své výpovědi měnili; jeho jednání mělo být kvalifikováno jako rvačka podle §158 tr. zákoníku; měly být provedeny jím navrhované důkazy atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 6. – 11. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Zásadním důkazem provedeným v hlavním líčení a majícím vliv na rozhodnutí o vině byl vedle výslechů obž. K. a pošk. K. především kamerový záznam zajištěný z kamerového systému hlavního vlakového nádraží v XY. Je třeba konstatovat, že po podrobném přezkoumání tohoto záznamu mohl soud dospět k závěru, že tento záznam je v souladu, jak s výpovědí poškozeného K., tak s výpovědí obžalovaného K. a zásadním způsobem činí nevěrohodnou obhajobu obžalovaného S....Z těchto kamerových záběrů lze tak dovodit, že hlavním iniciátorem a aktérem jednání obžalovaných vůči poškozenému byl právě obžalovaný S., přičemž je zjevné, že tento se snažil zabránit poškozenému v odchodu z místa prvního incidentu na peronu a pokud se poškozený pokoušel snad zčásti aktivně bránit, pak to bylo zjevně důsledkem aktivního jednání právě obžalovaného S. vůči němu...Soud na tomto místě závěrem konstatuje, že při rozhodnutí o vině a právní kvalifikaci jednání obou obžalovaných dospěl bez pochybností k závěru, že předmětného jednání se dopustili oba společně, soud akceptuje doznání obžalovaného K., avšak obhajobu obžalovaného S. hodnotí tolik jako účelovou ve smyslu jeho podíl na trestné činnosti zásadním způsobem bagatelizovat, což však provedené důkazy zcela vyvracejí...V daném případě však je jednání obžalovaných zachyceno z podstatné části kamerovým záznamem a provádět za této situace rekonstrukci je nelogické a soudu není jasné, co by jí mohlo být zjištěno...Tyto návrhy soud zamítl, neboť se nedomnívá, že by jakékoli tvrzení navržených svědků, kteří měli popisovat situaci před činem či po činu, avšak nikoliv čin samotný, neboť na místě nebyli, mohlo mít vlivu na jeho rozhodnutí o vině obžalovaných ve světle důkazů již provedených...atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. bodech 8. – 9. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem rovněž považuje výpověď obžalovaného J.K. a poškozeného S. K. za zcela věrohodné. Výpověď obžalovaného K. a poškozeného K. je plně v souladu s kamerovými záznamy, které byly provedeny k důkazu. Zároveň tyto kamerové záznamy včetně výpovědí poškozeného a obžalovaného K. vyvrací verzi, kterou uplatnil v podaném odvolání obžalovaný S. Sice je možné přijmout námitku obžalovaného S, že kamerové záznamy nepostihují plně celý průběh stíhaného jednání, avšak zachycují převážnou část jednání obžalovaných, kdy plně korespondují s výpovědí obžalovaného K., kterou učinil před samotným zhlédnutím těchto kamerových záznamů. Odvolací soud považuje za zcela vyloučené, že by obžalovaný K. o části jednání, které je zachyceno plně na kamerovém záznamu, uváděl pravdu a o části jednání, kde záběr kamery již není natolik zřetelný z důvodu částečného zakrytí záběru semaforem, by obžalovaný K. uváděl nepravdu, navíc za situace, kdy se jeho výpověď shoduje s výpovědí poškozeného...Tato skutečnost vyplývá z kamerových záběrů, ze kterých rovněž vyplývá, že poškozený K. neútočil na obžalovaného S., jak ve svém odvolání namítal obžalovaný, ale toliko se bránil jednání obžalovaných. Pokud obžalovaný S. namítl, že před jednáním poškozeného K. utíkal, hodnotí tuto námitku odvolací soud jako zcela účelovou, neboť obžalovaný S. zjevně zaměňuje jednání, ve kterém se snažil zabránit poškozenému v odchodu z místa prvotního incidentu na perónu za tzv. útěk...Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že výslechy svědků, kteří měli popsat situaci před činem či po činu, avšak nikoliv samotný průběh stíhaného jednání, neboť na daném místě nebyli, by nemohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé ohledně viny obžalovaných, a to s ohledem na přímé důkazy, které ve věci okresní soud již provedl. Tento závěr platí i pro zkoumání mobilního telefonu, který byl vrácen poškozenému...Obžalovaní vůči poškozenému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizích věcí, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Rozdělení rolí obžalovaných jasně vyplývá z doznání obžalovaného K. a rovněž je dokumentováno kamerovým záznamem. Oba obžalovaní postupovali plánovitě a oba obžalovaní mezi sebou spolupracovali v úmyslu zabránit poškozenému opustit místo konfliktu a při zmocnění se věcí poškozeného... atd.“
15. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 14.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [ avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit ].
16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 3. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil (bod 7. a násl. usnesení odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale primárně z kamerových záznamů, které jsou ve shodě s ostatními ve věci provedenými důkazy. Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na nevěrohodnost, rozpory a změny v jednotlivých výpovědích svědků, je vhodné znovu obviněného upozornit na skutečnost, že dané výpovědi jsou v podstatných bodech ve shodě s kamerovými záznamy, přičemž i samotné jednání obviněného je zachyceno na kamerových záznamech. Je také vhodné konstatovat, že zatímco dané kamerové záznamy jsou v souladu s výpovědí spoluobviněného a poškozeného, jsou naopak v přímém rozporu s výpovědí obviněného, což poukazuje na nevěrohodnost a účelovost jeho výpovědi. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
17. Ve vztahu k uplatněnému dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést, že obviněný nevznáší žádné námitky, kterými by primárně soudům vytýkal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávně hmotně právní posouzení, jelikož veškeré své námitky uplatňuje stran hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Obviněný předkládá svoji vlastní verzi skutkového děje, založenou na jeho vlastním hodnocení důkazů a až sekundárně na tomto základě konstatuje, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin rvačky podle §158 tr. zákoníku, a že nebylo dáno společné jednání ani u jednoho z trestných činů, kterých se měl dopustit. Takto uplatněné a formulované dovolací námitky ovšem mohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze s vysokou dávkou tolerance. Na tomto místě je také vhodné uvést, že se jedná o argumentaci, kterou obviněný použil již v rámci svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí řádně zabýval, když např. v bodě 9. svého usnesení uvedl, že „Pokud jde o námitky obžalovaného P. S. ve vztahu k právní kvalifikaci s tím, že se domáhal změny právní kvalifikace na přečin rvačky podle ustanovení §158 odst. 1 trestního zákoníku, lze konstatovat, že tyto námitky jsou zcela liché, když verze průběhu stíhaného jednání, tak jak ji uváděl obžalovaný S. jak při hlavním líčení, tak i v rámci podaného odvolání, byla vyvrácena výše uvedenými důkazy. Oba obžalovaní se stíhaného jednání dopustili ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Obžalovaní vůči poškozenému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizích věcí, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Rozdělení rolí obžalovaných jasně vyplývá z doznání obžalovaného K. a rovněž je dokumentováno kamerovým záznamem. Oba obžalovaní postupovali plánovitě a oba obžalovaní mezi sebou spolupracovali v úmyslu zabránit poškozenému opustit místo konfliktu a při zmocnění se věcí poškozeného... atd.“ Pouze pro vysvětlení lze uvést, že „rvačkou je třeba rozumět vzájemné napadání nejméně tří osob, při kterém se střídá útok a protiútok a v důsledku toho se všichni účastníci rvačky navzájem ohrožují na životě a zdraví. Nemohou se proto za rvačku pokládat případy, kdy jedna osoba nebo skupina osob je napadena více útočníky a brání se jen jejich útoku (viz blíže rozh. č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k otázce spolupachatelství považuje Nejvyšší soud za potřebné (stejně jako shora u trestného činu rvačky) upozornit obviněného na vymezení spolupachatelství v rozhodnutí č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr., přiměřeně též na rozhodnutí č. 41/1993-III, č. 45/2018 Sb. rozh. tr. [Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24; uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)] , přičemž lze tedy uvést, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). S ohledem na výše uvedené nelze právní kvalifikaci zvolené soudy nižších stupňů ničeho vytknout.
18. Dále je třeba reagovat na námitky obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů, byť obviněný pouze poukázal na skutečnost, že nebyly provedeny některé jím navrhované důkazy, aniž by přímo námitku tzv. opomenutých důkazů vznesl [tyto měly být uplatněny pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
19. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi či kamerové záznamy. Dále je zřejmé, že byly vzaty v potaz i obviněným učiněné důkazní návrhy, přičemž oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné [viz bod 11. rozsudku]. Odvolací soud se k opakujícímu návrhu obviněného dostatečně vyjádřil v bodě 8. svého rozhodnutí.
20. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu