ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.603.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 603/2023-528
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněné R. M., rozené K., narozené XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 6 To 406/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 54/2021, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 6 To 406/2022, a to ve výroku, jímž byla obviněné R. M. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému M. T. nemajetkovou újmu v penězích a jímž byl podle §229 odst. 2 tr. ř. tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. se poškozený M. T., narozený XY, trvale bytem XY, t. č. bytem XY, odkazuje s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 8. 2022, sp. zn. 2 T 54/2021, byla obviněná R. M. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byla podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a 6 měsíců. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněné zaplatit poškozenému M. T. na náhradě škody částku 75 868,80 Kč jako majetkovou újmu a částku 37 537,50 Kč jako nemajetkovou újmu v penězích, vše s úrokem z prodlení 8,25 % z této částky za dobu od třetího dne po prostudování spisu obviněnou po skončení vyšetřování až do zaplacení.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 6 To 406/2022, podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněná byla po dílčí modifikaci skutkových zjištění shledána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byla podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a 3 měsíců. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněné zaplatit poškozenému M. T. nemajetkovou újmu v penězích ve výši 13 650 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z této částky od 17. 6. 2021 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený se svým nárokem na náhradu majetkové škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 30. 5. 2020 kolem 16:30 hodin na silnici XY mezi obcemi XY a XY, okres XY, jako řidička osobního motorového vozidla zn. VW Passat, RZ XY, v tříramenné stykové křižovatce silnice č. XY s místní komunikací ulice XY, se při odbočování vlevo dostatečně nepřesvědčila, že může bezpečně odbočit z hlavní silnice na vedlejší, na přehledném rovném úseku přehlédla v protisměru jedoucí motocykl zn. Suzuki GSR600, RZ XY, řízený poškozeným M. T., který jel nedovolenou rychlostí 114,5 km/hod., a odbočila z hlavní komunikace na vedlejší vlevo, čímž obviněná R. M. porušila ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o silničním provozu“), a poškozený M. T. porušil ustanovení §18 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu, na což řidič motocyklu po vjetí motorového vozidla do jeho jízdní dráhy zareagoval prudkým brzděním, v důsledku čehož došlo k pádu motocyklu s řidičem na vozovku a následným nárazům do dvou směrových sloupků a do vzrostlého stromu, a M. T. tak utrpěl zlomeninu levé klíční kosti, vykloubení palce pravé ruky s nutností operačního zákroku, hospitalizace, přiložení sádrové fixace a omezením obvyklého způsobu života do 31. 7. 2020.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 6 To 406/2022, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla, že soudy náležitě nezjistily skutkový stav věci nebo z něj nevyvodily odpovídající právní závěry a porušily zásady spravedlivého procesu včetně principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo .
5. Konkrétně měla za to, že soudy obou stupňů se výlučně omezily jen na ty části znaleckých posudků, které jsou v její neprospěch, a tyto části vyhodnotily bez ohledu na další důkazy a bez ohledu na zákon o silničním provozu výlučně k její tíži. Závažné porušení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu poškozeným nebylo nikterak hodnoceno ve vztahu k obviněné. Zdůraznila, že v projednávané věci nedošlo ke střetu vozidel. Z pohledu obviněné nebyla soudy obou stupňů řádně uvážena ani skutečnost, že s dostatečným předstihem dávala jasné znamení o změně směru své jízdy, byla tak pro účastníky provozu viditelná a nelze jí vytýkat, že by v tomto směru cokoliv opomněla. Byla tedy viditelná i pro motocyklistu, který, pokud by úmyslně nepřekročil zákonem povolenou rychlost a zvládl techniku brzdění, nemusel intenzivně brzdit a zablokovat kola motocyklu, což vedlo k jeho pádu a zranění, nýbrž mohl bezpečně zastavit či objet vozidlo obviněné.
6. Obviněná zdůraznila, že v době pádu motocyklu se již nenacházela na hlavní vozovce, ale na vozovce vedlejší, k pádu došlo před jejím místem odbočení. Žádným z důkazů jí nebylo prokázáno tzv. „náhlé vjetí“ do dráhy řidiče motocyklu. Měla za to, že jí nelze vytýkat, že správně neodhadla rychlost přijíždějícího motocyklu, neboť takovýto odhad rychlosti protijedoucího motocyklu nebylo možno technicky provést. Soudy obou stupňů se nikterak nevypořádaly s tím, že byla povinna v souladu se zákonem o silničním provozu sledovat místo, kam odbočuje, resp. vjíždí, což činila a plně věnovala pozornost jízdě. Podle dovolatelky jsou na odbočujícího řidiče kladeny vysoké nároky, neboť musí sledovat situaci před sebou, ale i prostor, kam hodlá odbočit, a také situaci za sebou, což je komplikováno existencí tzv. mrtvých úhlů, přičemž řidič nesmí ohrozit řidiče jedoucího za ním. Vyvstává tak otázka, zda lze všem těmto požadavkům při složitosti a různorodosti silničního provozu dostát za situace, kdy protijedoucí účastník úmyslně nedodrží zákonem povolenou rychlost. Dále zdůraznila, že na její straně nebyla prokázána chybná technika jízdy, zatímco byla prokázána chybná technika brzdění poškozeného, což byla příčina jeho pádu, přesto tato skutečnost nebyla vyhodnocena v její prospěch.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dodala, že z revizního znaleckého posudku není patrné, jakým způsobem znalecký ústav spočítal rychlost motocyklu. Vše je dovršeno nepodloženým a spekulativním závěrem znaleckého ústavu, že plastový sloupek vytržený z krajnice vozovky narazil/kontaktoval vozidlo obviněné (str. 30 posudku), ačkoliv pro takový závěr neexistuje žádný procesně použitelný důkaz, a proto takový závěr nelze podle dovolatelky pokládat za odpovídající výsledek odborné činnosti znalce. Soudní znalec vyslechnutý za znalecký ústav jednoznačně setrval na svém stanovisku, že plastový sloupek narazil do vozidla obviněné, a pouhým pohledem na fotodokumentaci vyloučil jakoukoliv jinou příčinu vzniku drobného poškození na vozidle obviněné. Znalec neprovedl žádné technické ohledání vozidla ani žádnou odbornou expertízu či stěr z laku karoserie předmětného vozidla. Vytkla, že znalecký ústav si neověřil ani technické údaje k poškozenému motocyklu tak, jak to učinil soudní znalec Evžen Sperger, zejména pokud jde o maximální rychlost, které je možné dosáhnout na 1. a 2. převodový stupeň daného motocyklu, ale pouze konstatoval, že postup soudního znalce Evžena Spergera je chybný, a sám o rychlosti motocyklu pouze spekuloval. Konstatovala, že jízdu poškozeného popsal očitý svědek, který neměl důvod komukoliv stranit; naopak se zjevně jednalo o zkušeného řidiče motocyklů. Namítla, že výpověď tohoto svědka nebyla soudy nižších stupňů řádně vyhodnocena ve spojení s dalšími důkazy, a to například znaleckým posudkem soudního znalce Evžena Spergera.
8. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná spatřovala v absenci jejího zavinění. Konstatovala, že ze znaleckých posudků vyplynulo, že správně nevyhodnotila rychlost protijedoucího motocyklu (nikoliv vzdálenost), přičemž znalecký ústav na dotaz obviněné, jakým způsobem mohla rychlost odhadnout, odpověděl, že „odhad rychlosti jízdy protijedoucího vozidla se děje na základě různých podnětů (např. zvětšování objektu, reference okolí, rychlosti dovolené v daném úseku komunikace atd.) a zkušeností, které nabíráme už od malička“. Pokud i znalecký ústav považuje za nutné k odhadu rychlosti povědomí o zákonem povolené rychlosti v daném úseku, což je 90 km/hod., pak nelze přehlížet závěr Ústavního soudu České republiky, který se jasně vymezil k principu omezené důvěry v dopravě a dovodil, že princip omezené důvěry v dopravě nelze vykládat tak, že řidič musí předpokládat porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky. Obviněná měla plné právo spoléhat na to, že všichni účastníci provozu budou dodržovat zákonem povolenou rychlost. Závěry revizního znaleckého posudku byly podle ní protichůdné a nebyly uspokojivě vysvětleny.
9. K otázce možnosti odvrácení nehody motocyklistou připomněla závěry revizního znaleckého posudku na str. 46, odpověď na otázku č. 10, podle nichž byl motocyklista při počáteční rychlosti jízdy 90 km/hod. a intenzivním brzděním bez pádu schopen zastavit před koridorem pohybu auta s rezervou 26–28 m. Možnost zastavení motocyklu z rychlosti 90 km/hod. by bylo možné hodnotit jako realizovatelnou. Z odpovědi na otázku č. 12. se podává, že „při správném způsobu brzdění by k pádu motocyklisty dojít nemělo. Nezvládnutím brzdícího manévru či úmyslným uvedením motocyklu do pádu motocyklista znemožnil odvrátit nehodový děj zastavením před trajektorií automobilu. Jakkoliv je intenzivní brzdný manévr jednostopého vozidla obtížné úspěšně zvládnout a je do jisté míry závislý na zkušenostech a dovednostech řidiče, je třeba při posuzování příčiny nehodového děje brát v úvahu potenciál vozidla a vozovky, které řidič k odvracení nehodového děje měl k dispozici. Techniku jízdy motocyklisty lze považovat za technickou příčinu nehodového děje, která nehodový děj znemožňovala odvrátit. Řidič motocyklu je tím elementem, který musí zvážit, zda dokáže správně a bezpečně ovládat motocykl za daných podmínek a rychlosti, a to včetně rizik, která mohou nastat“. Měla za to, že výše uvedený závěr znaleckého ústavu nebyl soudy správně vyhodnocen ve vztahu k ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit mimo jiné zejména svým schopnostem a smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Poškozený si byl vědom toho, že řidičské oprávnění na daný motocykl má cca 1 rok, nemá tak dostatečné zkušenosti, přesto úmyslně překročil zákonem povolenou rychlost minimálně o 20–27 %. Konstatovala, že poškozený byl v minulosti opakovaně trestán v přestupkovém řízení i za rychlou jízdu, zatímco ona byla zcela bez záznamů, pokud jde o přestupky. Přesto jí byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, zatímco poškozenému, který nikoli poprvé překročil zákonem povolenou rychlost a nezvládl techniku brzdění, byla přiznána symbolická spoluúčast na nehodě.
10. Závěrem obviněná konstatovala, že soudy měly posuzovat jednotlivě, které porušení povinnosti je významnější, a neměly dojít k automatickému označení za viníka nehody řidičku odbočujícího vozidla mimo hlavní silnici. Je nesporné, že to byl řidič motocyklu, kdo první porušil platné předpisy, přičemž kdyby tento jel povolenou rychlostí a při správné technice jízdy, nehodě mohl zabránit. Podle dovolatelky soudy nižších stupňů svým postupem vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., aniž by byla její vina prokázána bez jakýchkoliv pochybností, a došlo tak k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Uvedeným postupem byla taktéž porušena zásada zákonnosti a zásada subsidiarity trestní represe podle §12 tr. zákoníku. Připomněla, že pokud ze skutkových zjištění vyplývá více přibližně stejně pravděpodobných variant, musí se soudy vždy v souladu s pravidlem in dubio pro reo a principem presumpce neviny přiklonit k variantě, která je pro obviněného příznivější. Za této situace jsou podle dovolatelky skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, což zakládá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivé řízení před soudem.
11. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 6 To 406/2022, a rovněž předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 8. 2022, sp. zn. 2 T 54/2021, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, popřípadě Okresnímu soudu v Bruntále, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání po shrnutí argumentace dovolatelky konstatoval, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Taková vadná zjištění však ve věci podle jeho názoru nejsou. Měl za to, že odvolací soud řádně odůvodnil, proč určil rychlost jízdy podle revizního znaleckého posudku ústavu, a nikoliv podle posudku opatřeného obhajobou. Podle jeho názoru neobstojí ani poukaz dovolatelky na pravidlo in dubio pro reo , neboť odvolací soud určil rychlost podle horní hranice rozpětí uvedeného ústavem. Nadto s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu poznamenal, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení tohoto pravidla zkoumáno v dovolacím řízení, Nejvyšší soud však je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení tohoto pravidla nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení tohoto pravidla mohlo stát dovolacím důvodem.
13. Státní zástupce považoval za rozhodující, že rychlost motocyklu 114,5 km/hod. je důkazně podložená a žádné pochybnosti o ní nejsou (viz str. 29–35 posudku znaleckého ústavu obsahující výpočty, grafy a synchronizaci pohybu obou vozidel). Pohyb motocyklu byl počítán na základě zpětného odvíjení děje, a nikoliv na základě subjektivního dosazování nějakých hodnot. Za nejasnou označil výtku dovolatelky, která považovala za příliš neurčitý údaj o „technicky přijatelném zpomalení“ a požadovala k tomu nějaké „měření“. Konstatoval, že znalecký ústav na str. 29 uvedl konkrétní hodnoty technicky přijatelných zpomalení (od počátku brzdění až po konečnou polohou motocyklu) a není zřejmé, jak by mohla být tato hodnota „přesně vypočítána“, když motocykl je předmětem zcela nepravidelného tvaru brzděný přesně nezaznamenaným způsobem nejprve brzdami (dílem bez smykových stop) a posléze třením svých nahodilých částí o různý terén v dráze svého pohybu. Znalecký ústav správně uvedl pouze interval rychlosti pravděpodobného pohybu motocyklu a odvolací soud z tohoto intervalu správně vybral rychlost nejvyšší, dovolatelce nejvíce prospívající. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že posudek ústavu se vypořádal jak se svědectvím očitého svědka o motoru vytočeném až k omezovači, tak s tvrzením znalce obhajoby o rychlosti kolem 140 km/hod., nelze mezi skutkovým zjištěním o rychlosti 114,5 km/hod. a provedeným dokazováním spatřovat žádný zjevný rozpor. Dovolání proto v této části označil za zjevně neopodstatněné.
14. K dovolatelkou zdůrazněné otázce, zda a jaký vliv na právní posouzení skutku má, pokud řidič motocyklu překročil povolenou rychlost o 27 %, poukázal státní zástupce na judikaturu Nejvyššího soudu. Vymezil tři skupiny případů. V první skupině jede řidič A na hlavní silnici rychlostí nižší, stejnou nebo nanejvýš o 30 % vyšší, než je rychlost v daném místě povolená. V takovém případě je dominantním viníkem nehody řidič B, kdy řidič A nenese žádné trestně relevantní zavinění, nelze proto uvažovat o jeho spoluzavinění, které by jinak mohlo vyloučit u řidiče B znak „porušení důležité povinnosti“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1196/2022). Ve druhé skupině případů překročí řidič A na hlavní silnici povolenou rychlost jízdy o více než 30 %, avšak méně než o 60 %. V takovém případě nesou zavinění řidiči A i B, a to v různém poměru podle míry překročení rychlosti a dalších okolností případu. Na straně řidiče A ani B zpravidla nelze dovozovat porušení důležité povinnosti (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Ve třetí skupině případů překročí řidič A rychlost jízdy na hlavní silnici o 60 % a více. V takovém případě se zpravidla stává výlučným viníkem nehody a škodlivého následku. Na straně řidiče B, který mu nedal předost, již zpravidla nelze dovodit trestně významné zavinění – jeho spoluzavinění je nepatrné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022, či ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004).
15. Státní zástupce konstatoval, že při porovnání věci dovolatelky s citovanou judikaturou, pak při překročení povolené rychlosti jízdy poškozeným o 27 % náleží dovolatelčina věc stále ještě jen do skupiny prvé, v níž je takto malé překročení rychlosti pro posouzení skutku nerozhodné. Uznal, že ve věci obviněné je v její prospěch nutno hodnotit tři momenty, které státního zástupce původně vedly k pochybnostem, zda není její dovolání důvodné alespoň co do znaku porušení důležité povinnosti. Za prvé se jednalo o to, že ze shrnutí a průběhu nehodového děje na str. 33 posudku ústavu je patrno, že v době rozhodnutí dovolatelky odbočit se motocyklista pohyboval rychlostí cca 91 km/hod., na nepovolenou rychlost 114,5 km/hod. poškozený zrychlil až poté, co dovolatelka započala odbočování, což mohlo dovolatelce ztížit odhad rychlosti motocyklu. Nicméně dovolatelka si motocyklu vůbec nevšimla a žádný odhad tak nečinila. Za druhou skutečnost státní zástupce označil to, že ani při rychlosti motocyklu pouze 90 km/hod. by její odbočení nebylo zcela bezpečné – ke kolizi by sice nedošlo, a to bez ohledu na to, zda by poškozený brzdil či nikoliv, v obou případech by se však poškozený s dovolatelkou minul způsobem dosti nebezpečným, jak konstatoval i znalecký ústav. Za třetí významnou okolnost považoval, že poškozený měl teprve roční zkušenost s řízením takto silného motocyklu, kdy právě neschopnost tento stroj bezpečně ovládat při brždění z vysoké rychlosti, kterou si poškozený sám zvolil, vedla k jeho pádu na zem a k těžkým následkům na jeho zdraví.
16. Z popsaných tří důvodů považoval státní zástupce spoluzavinění poškozeného za poněkud vyšší než odvolacím soudem uvedených 20 %, nicméně nikoliv dosahující 50 %, což by teprve mohlo mít vliv na právní posouzení skutku pouze podle základní skutkové podstaty předmětného trestného činu – tedy bez dovození porušení důležité povinnosti. Po zvážení všech protikladných okolností ve prospěch i v neprospěch dovolatelky se státní zástupce přiklonil k tomu, že právní posouzení skutku bylo správné. Za rozhodné považoval, že poškozený překročil rychlost nejvýše o 27 % a ostatní tři okolnosti vyjmenované shora nejsou dostatečně významné, aby zvýšily spoluzavinění poškozeného na roveň zavinění dovolatelky. V dané souvislosti má podle jeho názoru význam zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1196/2022, ve věci, v níž poškozený řidič A překročil rychlost jízdy dokonce o celých 30 %. Nejvyšší soud z tohoto překročení žádné trestně významné spoluzavinění poškozeného nedovodil. Ani zde řidič B řidiče A vůbec neviděl, a tedy jeho rychlost ani neodhadoval. Rozhodující příčinou následku i zde bylo, že řidič B pohled na řidiče A „zásadně odbyl a na jinak zřetelně viditelného, tedy včas zjistitelného a současně blížícího se poškozeného nijak nereagoval (proto bylo jeho jednání příčinou následku)…“.
17. Shrnul, že ze strany dovolatelky se jedná o opakování námitek uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání jako celek nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
21. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal tedy ani dovolatelkou akcentovaný extrémní (zjevný) rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil (zejména str. 2–8, body 2.–34. rozsudku soudu prvního stupně, str. 5–8, body 8.–13., 18. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Předně je třeba uvést, že námitky, jež obviněná uplatnila v dovolání, jsou opětovným zopakováním její obhajoby z předchozích fází řízení (a téměř doslovným zopakováním jejího odvolání), s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly. S ohledem na uvedené lze tudíž v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu je potřeba poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
22. Dovolatelka vytkla, že ze znaleckého posudku není patrné, jakým způsobem znalecký ústav spočítal rychlost motocyklu, nadto nevzal v úvahu poznatky svědka P. S. o vytočení motoru na 2. rychlostní stupeň do omezovače, a také že jeho závěr, že do vozidla obviněné narazil plastový sloupek vytržený z krajnice vozovky, není ničím podložený. Dále měla za to, že soudy vybočily z mezí volného hodnocení důkazů a bylo porušeno pravidlo in dubio pro reo, když soudy dostatečně neposoudily, které porušení povinnosti bylo významnější, a automaticky za viníka nehody označily vozidlo odbočující vlevo mimo hlavní silnici. Vytkla, že soudy nevzaly v úvahu všechny části znaleckých posudků, ale pouze ty, které byly v její neprospěch a nezohlednily dostatečně porušení povinností poškozeným.
23. Jak již bylo úvodem konstatováno, pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit námitky toliko proti rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků daného trestného činu. Rychlost, kterou se na motocyklu pohyboval poškozený, tak určitě rozhodným skutkovým zjištěním je, stejný závěr však nelze učinit, pokud jde o zjištění, že plastový sloupek z krajnice vozovky narazil do vozidla obviněné, proto se Nejvyšší soud této námitce blíže věnovat nebude, navíc lze v této otázce odkázat nejen na znalecký posudek ústavu, ale také na výpověď znalce Ing. Jana Pokorného, Ph.D., učiněnou v hlavním líčení dne 5. 8. 2022, v níž se k této námitce obhajoby přímo vyjadřoval a jednoznačně vysvětlil, jak k tomuto závěru ústav dospěl. Pokud jde o způsob výpočtu rychlosti motocyklu, pak lze souhlasit se státním zástupcem, který ve svém vyjádření k dovolání obviněné poukázal na to, že ze znaleckého posudku ústavu, Univerzity Pardubice, Dopravní fakulty Jana Pernera (č. l. 371–394, včetně příloh na č. l. 394 a verte –400), je zcela zjevné, jakým způsobem ústav vypočítal rychlost motocyklu řízeného poškozeným. Ústav se co do svých výsledků i způsobu výpočtu ztotožnil se znaleckým posouzením v otázce rychlosti motocyklu poškozeného se znalcem Ing. Ivanem Krejsou (znalecký posudek včetně příloh na č. l. 121–164), a naopak závěry učiněné ve znaleckém posudku Evžena Spergera (posudek včetně příloh na č. l. 283–320) i postup výpočtu tohoto znalce označil za chybné, bez reálného ověření uvažované rychlosti. Způsob výpočtu rychlosti poškozeného ústav podrobně vyložil pod bodem 4.1.4. posudku. Tyto své závěry pak potvrdil ve své výpovědi Ing. Jan Pokorný, Ph.D., zpracovatel posudku zmiňovaného ústavu v hlavním líčení konaném dne 5. 8. 2022. Vysvětlil, že rychlost byla stanovena na základě toho, co se událo po reakci, jak motocykl spadl, jak zanechal konečné stopy až do konečné polohy. Nutno konstatovat, že všechny tyto údaje, z nichž znalecký ústav činil své výpočty, jsou součástí jeho posudku (viz bod 3. znaleckého posudku). Znalecký ústav, jehož úkolem bylo mimo jiné i posouzení závěrů znalce Evžena Spergera a jeho postupu, se ve svém posudku vyjádřil i k tomu, proč nebylo možno při výpočtu rychlosti motocyklu vycházet z výpovědi svědka P. S., který slyšel vytočení motoru motocyklu poškozeného na 2. rychlostní stupeň do omezovače. Konstatoval, že příčinou vytočení motoru do omezovače může být např. i zmáčknutí spojky při brzdění a nepovolení akcelerátoru. Postup omezený na výpočet rychlosti toliko na základě poznatků svědka, který měl z dálky slyšet vytočení motoru do omezovače 2. rychlostního stupně, bez zamyšlení se nad příčinami vytočení motoru do otáček omezených omezovačem a neověření uvažované rychlosti vzájemnou vazbou pohybů vozidel a zajištěných stop, tak označil za chybný. Námitky dovolatelky, že není zjevné, jakým způsobem znalecký ústav dospěl k závěru o rychlosti motocyklu řízeného poškozeným, či že se znalec nevypořádal s výpovědí svědka o vytočení motoru do otáček omezených omezovačem, jsou tudíž liché. Nelze pominout, že i znalecké posudky jsou podrobeny hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., přičemž závěry znalce Ing. Ivana Krejsy a znaleckého ústavu jsou zcela logické, podložené zajištěnými stopami a logickými výpočty založenými na objektivně zjištěných a nezpochybnitelných hodnotách, nadto vzájemně korespondují, zatímco znalecké závěry znalce Evžena Spergera lze hodnotit jako nelogické a nepodložené, což ostatně potvrdil i revizní znalecký posudek podaný znaleckým ústavem. S ohledem na uvedené lze konstatovat, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému skutkovému zjištění o rychlosti motocyklu poškozeného, vycházejícímu z výpočtu znaleckého ústavu, který dospěl k závěru, že se poškozený na motocyklu pohyboval v okamžiku reakce na vozidlo obviněné rychlostí 108–114,5 km/hod. Co do stanovení rychlosti poškozeného v souladu s pravidlem in dubio pro reo vycházely z možnosti pro obviněnou nejpříznivější, pakliže uzavřely, že poškozený se pohyboval rychlostí 114,5 km/hod.
24. Dále je nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů pečlivě a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily všechny znalecké posudky, jakož i všechny jejich části, tedy i ty, kde znalci jako možnost zabránění nehody z technického hlediska uvažovali jízdu motocyklu povolenou rychlostí s pomalým brzděním. Tuto skutečnost neopomněly vzít v úvahu, nýbrž ji z právního hlediska vyhodnotily rozdílně od obviněné, pokud jde o právní hodnocení příčiny nehody zohledňující nejen možnosti zabránění nehody z technického hlediska, ale také zákonem stanovené povinnosti účastníků řízení a očekávatelnost způsobu jízdy účastníků řízení a jejich reakcí. Jelikož jde však o otázku právní, Nejvyšší soud se jí bude zabývat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Neporušily ani zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo , na které ve svém dovolání kladla obviněná důraz. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněné v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněnou (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo ani obecně zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
27. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadená rozhodnutí, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. významnou otázka, zda jednání obviněné popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně naplnilo všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, především jeho subjektivní stránku spočívající v nedbalostním zavinění, ale i objektivní stránku, zejména pokud jde o otázku, zda bylo její jednání významnou příčinou následků uvedených v §147 tr. zákoníku a jaká je míra spoluzavinění poškozeného. Dovolatelka totiž především zpochybnila, že by dopravní nehodu a následky na zdraví poškozeného zavinila svým jednáním, naopak měla za to, že hlavní příčinou způsobeného následku bylo porušení zákonných povinností poškozeným.
28. Trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin ( nullum crimen sine culpa ). Podmínkou trestní odpovědnosti pachatele je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle druhého odstavce citovaného ustanovení pachatel naplní, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
29. Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237].
30. Pro oblast dopravy je třeba akcentovat, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. V judikatuře vztahující se k trestným činům, k nimž došlo v dopravě, je opakovaně vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost). Jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, Nejvyšší soud opakovaně poukazuje i na to, že „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu" (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1982, č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421 . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501–1517).
31. V této souvislosti je možné připomenout výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech právě tzv. nehod v dopravě. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné . 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176). Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012, ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012, aj.). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal.
32. V přezkoumávané věci není sporu o tom, že poškozený těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku utrpěl (srov. popis jeho zranění ve výroku odsuzujícího rozsudku, lékařská zpráva na č. l. 178–179). Sporné však podle dovolatelky je, zda tento následek dopravní nehody vznikl v příčinné souvislosti právě s jejím zaviněným (nedbalostním) jednáním.
33. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že soudy spatřovaly nedbalostní zavinění obviněné v tom, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu porušila ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona o silničním provozu tím, že se při odbočování vlevo dostatečně nepřesvědčila, že může bezpečně odbočit z hlavní silnice na vedlejší, přehlédla v protisměru jedoucí motocykl a odbočila z hlavní komunikace vlevo, tedy že se plně nevěnovala řízení, nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích a jako řidič odbočující vlevo nedala přednost v jízdě protijedoucím motorovým vozidlům. Odvolací soud pak do skutkové věty doplnil, že zároveň porušil svou povinnost poškozený, když v rozporu s §18 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu jel nedovolenou rychlostí 114,5 km/hod. (při rychlostním limitu 90 km/hod.). Odvolací soud pak pod bodem 14. (ve spojení s body 10. až 12.) odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že míra spoluzavinění obviněné na vzniku protiprávního následku je ve výši 80 %. Protiprávní jednání obviněné a porušení důležitých povinností uložených jí zákonem tak považoval za hlavní příčinu následku, nikoliv však příčinu jedinou, neboť dospěl k závěru, že i ze strany poškozeného došlo k porušení důležitých povinností uložených mu podle zákona, když o 27 % překročil na daném místě nejvyšší povolenou rychlost, a ztížil tak obviněné možnost rozpoznat rychlost jím řízeného motocyklu a následné vyhodnocení vzdálenosti, kterou měla obviněná k dispozici pro bezpečné provedení odbočovacího manévru vlevo. Za důležité považoval odvolací soud také zjištění, že v případě rychlosti jízdy motocyklu 90 km/hod. a intenzivního brzdění bez pádu byl schopen řidič motocyklu zastavit před koridorem pohybu auta. Pokud řidič motocyklu nezvládl technicky brzdný manévr a upadl na vozovku, je možno přičítat pouze k jeho tíži, že jednou z příčin pádu na vozovku bylo překročení dovolené rychlosti, čímž si sám technicky ztížil možnost zpomalit bez toho, že by nezvládl brzdný manévr, v důsledku kterého upadl na vozovku. V dané návaznosti určil míru spoluzavinění poškozeného na vzniku protiprávního následku na 20 %. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1145/2011 a 7 Tdo 1355/2012) odvolací soud konstatoval, že za dané situace nepřichází v úvahu právní kvalifikace jednání obviněné pouze podle základní skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, poněvadž pro takový postup by bylo nutno dospět k závěru, že spoluzavinění ze strany poškozeného činí nejméně 50 %.
34. Odvolací soud k námitce obviněné konstatoval nemožnost aplikace tzv. zásady omezené důvěry. Zdůraznil, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že výjimkou ze zásady omezené důvěry v dopravě jsou případě, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situace, aby bylo zabráněno kolizi. Obviněné byla ustanovením §21 odst. 1 zákona o silničním provozu uložena mimo jiné povinnost při odbočování na křižovatce dbát zvýšené opatrnosti, přičemž byla povinna nejen dát znamení o změně směru jízdy, dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým vozidlům a neohrozit řidiče jedoucí za ní, ale musela být schopna s ohledem na skutečnost, že při odbočování vlevo dochází ke křížení jízdní dráhy s protijedoucími vozidly, posoudit způsob a rychlost jízdy i ostatních účastníků silničního provozu, zejména protijedoucích motorových vozidel. V případě, že není schopna bezprostředně odhadnout rychlost v protisměru přijíždějícího vozidla, nesmí zahájit odbočovací manévr, neboť nemůže učinit závěr o rychlosti blížícího se vozidla s tím, že bude schopna včas ukončit odbočovací manévr, aniž by jakýmkoliv zásadním způsobem ohrozila řidiče protijedoucího motorového vozidla (viz bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
35. Takovému způsobu řešení otázky nedbalostního zavinění obviněné a vlivu míry spoluzavinění poškozeného na vzniklém protiprávním následku na právní kvalifikaci jednání obviněné nelze ničeho zásadního vytknout.
36. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení lze konstatovat, že řidič s povinností dát přednost v jízdě může pokračovat v jízdě, pokud nepřinutí protijedoucího řidiče k náhlé změně rychlosti nebo směru jízdy. V tomto ohledu však platí, že jestliže řidič nedá přednost v jízdě řidiči, který tuto přednost má, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž nedal přednost v jízdě (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009). Samotná okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče odbočujícího vlevo dát přednost v jízdě protijedoucímu řidiči. Přednost řidiče tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí. Příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič odbočující vlevo nedal přednost. Překročení dovolené rychlosti řidičem protijedoucího vozidla může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla odbočujícího vlevo. Tyto zásady vyplývají z toho, že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1116/2011). Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa či úseku apod. Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče s předností jízdy dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče s předností jízdy fakticky znemožní řidiči odbočujícímu vlevo splnění povinnosti dát přednost (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014, ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1572/2011, zejména pak usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Jde o to, že jen v důsledku vysoké rychlosti vozidla s předností jízdy řidič vozidla odbočujícího vlevo i při snaze dát přednost objektivně nemůže bezpečně provést jízdní manévr spočívající v projetí křižovatky. Typickým rysem takové situace je to, že řidič, který jinak je povinen dát přednost v jízdě, jen v důsledku vysoké rychlosti jízdy vozidla, jemuž má dát přednost, uvidí toto vozidlo až v době, kdy již není reálné, aby mu přednost skutečně dal. Zároveň je třeba zdůraznit, že nedání přednosti tu nesmí být důsledkem toho, že řidič odbočující vlevo či přijíždějící po vedlejší silnici pominul nějakou významnou okolnost, kterou mohl běžně vnímat nebo kterou mohl snadno předvídat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009).
37. Soud prvního stupně považoval za jedinou trestněprávně relevantní příčinu nehodového děje a způsobeného následku na zdraví poškozeného právě skutečnost, že obviněná při svém rozhodnutí odbočit vlevo zcela přehlédla blížícího se motocyklistu, v důsledku čehož mu vytvořila „neočekávanou překážku v jeho jízdním pruhu“, na což poškozený motocyklista reagoval prudkým brzděním, v důsledku čehož došlo k jeho pádu a následnému zranění. Překročení rychlosti motocyklistou nemělo podle soudu prvního stupně žádný vliv na to, že obviněná svým jednáním způsobila nenadálou překážku motocyklistovi, a tento by musel reagovat brzděním i v případě, že by jel maximální povolenou rychlostí, jinak by došlo ke střetu s vozidlem obviněné (viz bod 34. rozsudku). Jednání obviněné s ohledem na uvedené právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
38. Odvolací soud se k otázce spoluzavinění poškozeného nevyjádřil zcela ve shodě se soudem prvního stupně a připustil určitou míru spoluzavinění poškozeného, a to ve výši 20 % (viz body 11. a 12. odůvodnění napadeného rozsudku). V otázce míry spoluzavinění poškozeného se odvolací soud zaměřil na skutečnost, že poškozený překročil nejvyšší povolenou rychlost o 27 %, a tím obviněné ztížil možnost rozpoznat rychlost jím řízeného motocyklu a následné vyhodnocení vzdálenosti, jakou měla k dispozici pro bezpečné provedení odbočovacího manévru vlevo. S ohledem na zjištění, že obviněná si motocyklu vůbec nevšimla, však taková úvaha odvolacího soudu o tom, že poškozený způsobem své jízdy, kdy porušil rychlost v místě s dobrou rozhledovou vzdáleností o 27 %, ztížil obviněné možnost rozpoznat rychlost jím řízeného vozidla a následné vyhodnocení, zda může bezpečně provést odbočovací manévr, postrádá význam, když ze strany obviněné vůbec nedošlo k hodnocení vzdálenosti, jakou měla k dispozici pro odbočení, a bez náležité míry opatrnosti, kterou byla s ohledem na danou situaci v provozu i výhledové možnosti schopna vynaložit, tak provedla odbočovací manévr. Odvolací soud poukázal rovněž na skutečnost, že ze znaleckého posudku znaleckého ústavu vyplynulo, že v případě jízdy motocyklu 90 km/h a intenzivního brzdění bez pádu by byl schopen řidič motocyklu zastavit před koridorem pohybu auta, přičemž pokud řidič motocyklu technicky brzdný manévr nezvládl a upadl na vozovku, lze přičítat pouze k jeho tíži, že jednou z příčin pádu bylo překročení dovolené rychlosti, čímž si sám technicky ztížil možnost zpomalit bez toho, že by nezvládl brzdný manévr. Uzavřel, že ze strany poškozeného došlo k porušení důležitých povinností, které se spolupodílely na vzniku protiprávního následku, avšak v porovnání s povinnostmi, které porušila obviněná, se jedná o povinnosti kvalitativně nižší úrovně, které nebyly prvotní a hlavní příčinou vzniku dopravní nehody, proto míru spoluzavinění poškozeného stanovil na výši 20 %. Pod bodem 14. odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud konstatoval, že za situace, kdy se poškozený svým zaviněním podílel na vzniku protiprávního následku ve výši 20 %, nepřichází v úvahu s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1145/2011 a sp. zn. 7 Tdo 1355/2012 právně kvalifikovat protiprávní jednání obviněné pouze podle základní skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kdy pro takový postup by bylo nutno dospět k závěru, že spoluzavinění ze strany poškozeného je nejméně 50 %, k čemuž v daném případě nedošlo. Závěry z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, které měly podle odvolacího soudu tuto jeho úvahu podporovat, však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nekonkretizoval, přičemž ani Nejvyššímu soudu není jasné, která z myšlenek vyjádřených v označených rozhodnutích by se měla na nyní projednávaný případ vztahovat. Podle mínění dovolacího soudu rozhodnutí Nejvyššího soudu označovaná odvolacím soudem nejsou pro řešení konkrétní situace nijak přiléhavá. Otázce vlivu míry spoluzavinění pachatele a poškozeného na právní posouzení jednání podle základní skutkové podstaty uvedené v §147 odst. 1 tr. zákoníku či jeho kvalifikované skutkové podstaty popsané v odstavci 2 citovaného ustanovení, spočívající v porušení důležité povinnosti, se totiž relevantně nevěnují.
39. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, že zásadní příčinou střetu a zranění poškozeného vykazujícího definiční znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr zákoníku (tj. trestněprávně relevantního následku, resp. účinku) byla nepozornost obviněné a nedání přednosti poškozenému, a proto setrval též na původní právní kvalifikaci skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Byť odvolací soud tento svůj závěr odůvodnil s odkazem na ne zcela přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, ve své podstatě jeho závěr odpovídá teoretickým východiskům i judikatuře dovolacím soudem již výše citované.
40. Není sporu o tom, že nedání přednosti ze strany obviněné posuzovanou nehodu zapříčinilo bez ohledu na to, zda se jednalo o příčinu jedinou anebo příčinu pouze významnou – spolupůsobící na vznik nehody s dalšími faktory, např. překročení maximální povolené rychlosti poškozeným. Jinak řečeno, příčinná souvislost mezi tímto nedovoleným jednáním obviněné na straně jedné a škodlivým následkem na straně druhé je evidentní. Z tohoto důvodu není pochyb o podřazení jejího jednání pod základní skutkovou podstatu §147 odst. 1 tr. zákoníku. Taková právní kvalifikace je obecnými soudy konstantně aplikována, i když je shledáno významné spoluzavinění poškozeného. Příkladem může být např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 950/2014, jímž bylo odmítnuto dovolání obviněného, který byl uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a jehož skutek spočíval v tom, že jel v brzkých ranních hodinách po městě povolenou rychlostí cca 50 km/hod., avšak dostatečně nesledoval situaci a přehlédl chodkyni, která bez rozhlédnutí a v místě, kde nebyl přechod, vstoupila z pohledu řidiče z levé strany rychlým krokem do vozovky, čímž došlo k jejímu sražení a následné smrti. Obdobně může být (za určitých okolností) nahlíženo na také případy porušení povinnosti dát přednost v jízdě ze strany poškozeného, pokud obviněný jedoucí na hlavní silnici výraznějším způsobem překročí nejvyšší povolenou rychlost, což bylo předmětem posouzení také ve věci řešené v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněném pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. (o němž bude pojednáno níže).
41. Z pohledu Nejvyššího soudu (ve shodě s názorem státního zástupce) bylo problematičtější naplnění kvalifikované skutkové podstaty §147 odst. 2 tr. zákoníku vztahující se na případy způsobení jinému z nedbalosti těžkou újmu na zdraví, je-li uvedený čin spáchán proto, že pachatel porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Lze připomenout, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí Nejvyšší soudu ze 28. 6. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Uvedená podmínka byla v posuzované trestní věci taktéž splněna, jelikož nedání přednosti v jízdě bývá v praxi velmi častou příčinnou dopravních nehod (včetně těch s tragickými následky).
42. Další faktor, který je při úvahách o naplnění předmětné kvalifikované skutkové podstaty nutno zvážit, je spoluzavinění poškozené osoby. V této souvislosti lze poukázat na již odkazované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., podle něhož platí, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Ze smyslu tohoto rozhodnutí vyplývá, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku je taktéž nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, zde jednání obviněného a poškozené, je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku.
43. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že obviněná dostatečně nesledovala situaci v silničním provozu, a přehlédla tak blížícího se poškozeného, jak lze dovodit zejména z výpovědi obviněné učiněné v přípravném řízení (na niž v hlavním líčení odkázala), z níž vyplynulo, že poškozeného motocyklistu neviděla a zaregistrovala jej až po ukončení odbočovacího manévru. Zcela zásadní jsou pak zjištění vyplývající především ze znaleckých posudků z oboru silniční dopravy znalce Ing. Ivana Krejsy a znaleckého ústavu, Univerzity Pardubice, Dopravní fakulty Jana Pernera, včetně výslechů znalců, kteří stanovili rychlost, jakou jel na svém motocyklu poškozený, a okamžik, kdy mohla obviněná poškozeného na hlavní silnici poprvé vidět. Podle znaleckého ústavu, jehož závěry se obecně nikterak výrazně nelišily od závěrů Ing. Ivana Krejsy, poškozený jel rychlostí 108–114,5 km/hod. V souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo tak vycházely soudy ze závěru, že poškozený se pohyboval rychlostí 114,5 km/hod. Znalci rovněž určili, že v době, kdy se obviněná rozhodla se započetím odbočovacího manévru, tj. v čase 5,5 s před minutím provozu, se motocykl s poškozeným nacházel ve vzdálenosti přibližně 152 metrů od místa minutí provozu a s ohledem na místní poměry byl pro obviněnou z větší části viditelný. Na základě uvedeného je možno uzavřít, že obviněná měla rozhled na dostatečnou vzdálenost tak, aby poškozeného spatřila včas před započetím odbočovacího manévru, bylo jí tak umožněno hodnotit, v jaké vzdálenosti se motocykl jedoucí v protisměru nachází, jakou rychlostí se přibližuje a zda může započít odbočovací manévr, aniž by protijedoucího motocyklistu ohrozila provedením odbočovacího manévru vlevo. S ohledem na skutečnost, že obviněná si přijíždějícího motocyklu vůbec nevšimla, přestože tomu z objektivního hlediska nic nebránilo, tyto úvahy vůbec neučinila, provedla odbočovací manévr, aniž by se přesvědčila, že může bezpečně odbočit, a nedbala tak patřičné opatrnosti, které z objektivního i subjektivního hlediska v dané situaci dbát měla a mohla, na což poškozený reagoval intenzivním brzděním, při kterém s motocyklem upadl na vozovku a způsobil si ve skutkové větě výroku o vině popsaná zranění. Pokud by obviněná odložila odbočovací manévr a dala poškozenému přednost v jízdě, ten by mohl plynule pokračovat v jízdě bez náhlého intenzivního brzdění, v jehož důsledku s motocyklem spadl a způsobil si závažná zranění. Poškozený tak rychlostí, kterou se na svém motocyklu pohyboval, obviněné neznemožnil a ani neztížil dát mu přednost v jízdě, neboť obviněná jej mohla na dostatečnou vzdálenost spatřit, pokud by se řádně rozhlédla, a měla dostatek prostoru k tomu, aby zvážila, zda může bezpečně provést odbočovací manévr.
44. V posuzované věci není sporu o tom, že obviněná při odbočování vlevo porušila zejména soudy nižších stupňů označená ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona o silničním provozu, která jí ukládají povinnosti, jež v konkrétní situaci nelze označit než jako důležité povinnosti, poněvadž jejich porušením pravidelně dochází k dopravním nehodám se závažnými následky na životech a zdraví. Obviněná tím, že porušila shora uvedené důležité povinnosti uložené jí podle zákona, zavinila dopravní nehodu, při které způsobila těžkou újmu na zdraví další osobě. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněné a vznikem tohoto následku spolehlivě zjištěna. V jejím jednání, kterým porušila citovaná ustanovení silničního zákona, lze spatřovat jednu z příčin, ve svých důsledcích ale rozhodující, takto vzniklých následků. Pokud by nebylo jejího jednání, k popsaným následkům by nedošlo.
45. Příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním obviněné a následkem v podobě zranění poškozeného nemohlo přerušit ani spoluzavinění poškozeného motocyklisty spočívající v tom, že překročil v daném místě maximální povolenou rychlost o 27 %, a to přesto, že nebyl dostatečně zkušeným řidičem daného typu motocyklu a neměl osvojeny správné techniky jízdy, proto nezvládl intenzivní brzdění motocyklu a spadl, v důsledku čehož mu vznikla těžká zranění.
46. Ze znaleckého posudku ústavu vyplynulo, že poškozený jel v době, kdy se dostal do výhledu obviněné a nacházel se cca 144–152 metrů od místa minutí provozu, rychlostí 91 km/hod. a ve vzdálenosti 88–99 metrů před místem minutí provozu (tj. 3,4–3,5 sekundy před okamžikem minutí provozu) se pohyboval rychlostí 108–114,5 km/hod. Poškozený tedy poté, co spatřil obviněnou stojící v křižovatce a chystající se odbočit vlevo, zcela nelogicky zrychlil na nepovolenou rychlost. Počátek brzdění motocyklu byl vypočítán na 2,5–2,6 s před okamžikem minutí provozu ve vzdálenosti asi 61 metrů od místa minutí provozu. Během tohoto brzdění se motocykl převrátil na levý bok. Dále bylo zjištěno, že poškozený začal na pohyb automobilu reagovat nejpozději po 2,1 sekund od rozhodnutí obviněné odbočit. Při rychlosti 90 km/hod., tedy maximální povolené rychlosti na daném úseku, by motocykl za tuto dobu urazil dráhu 53 metrů a do místa střetu by motocyklu na začátku jeho reakce zbývalo v nejméně příznivé variantě 98 metrů. Z téhož znaleckého posudku však dále vyplynulo, že pokud by motocyklista jel maximální povolenou rychlostí 90 km/hod., byl by při zpomalení 8 m/s 2 schopen zastavit motocykl na dráze 62 metrů, tedy 26–28 metrů před místem, které mu obviněná protínala svým vozidlem. Při zpomalení 2,55 m/s 2 , které znalec označil za nenáhlou změnu rychlosti jízdy, by před koridorem pohybu automobilu k zastavení motocyklu nedošlo, řidič by nenáhle nezastavil, k minutí provozů by došlo o 1,5–1,9 sekundy. Z rychlosti, kterou jel na motocyklu poškozený (114,5 km/hod.), by v situaci, kdy by nedošlo k pádu motocyklu, motocykl při intenzivním brzdění zastavil na dráze 84–92 metrů, zastavil by tak přibližně v místě minutí provozů. V případě, kdy by poškozený motocykl nebrzdil, došlo by k minutí provozů o 0,9–1,1 sekundy, pokud by jel poškozený rychlostí 90 km/h. Minutí provozů o méně než 2 sekundy hodnotil znalec jako nebezpečné. Znalecký ústav také poznamenal, že při správném způsobu brzdění by k pádu motocyklisty nemělo dojít.
47. Nutno uzavřít, že jednání obviněné bylo z hlediska následků v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného příčinou nejvýznamnější a podstatnou. Pokud by právě obviněná primárně neporušila důležité povinnosti vyplývající z dopravních předpisů, dala přednost přijíždějícímu motocyklistovi, nevjela svým motorovým vozidlem do jeho jízdní dráhy (ze závěrů znaleckého ústavu vyplynulo, že bez náhlého brzdění by motocyklista před koridorem pohybu automobilu nezastavil ani v případě, kdy by jel maximální povolenou rychlostí, a při nenáhlém brzdění by došlo k minutí provozů o 1,5–1,9 s, což lze považovat za nebezpečné, nadto poškozený by v dané situaci nemohl vědět, že k takovému těsnému minutí opravdu dojde a že nemusí intenzivně brzdit), k následkům na zdraví poškozeného by nedošlo. Spoluzavinění poškozeného, který překročil maximální povolenou rychlost o 27 %, přestože nebyl dostatečně zkušeným a schopným řidičem na to, aby v takové rychlosti zvládl správně ovládat jím řízený motocykl a technicky správně zabrzdil bez pádu, sice není nerelevantní a musí být zohledněno zejména v adhezním řízení, a tedy ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích, nedosahuje však při srovnání se závažným porušením důležité povinnosti obviněnou takového významu, aby mohlo za daných okolností ovlivnit rozsah trestní odpovědnosti obviněné za způsobené následky. Jak konstatoval i státní zástupce, z judikatury Nejvyššího soudu (např. jím zmiňované usnesení ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1196/2022) se podává, že překročení maximální povolené rychlosti poškozeným o 30 % nemusí mít nijak relevantní význam v otázce míry spoluzavinění dopravní nehody při nedání přednosti jiným účastníkem provozu, pokud poškozený řidiči, který nedal přednost, neznemožnil či relevantně neomezil splnění jeho povinnosti dát přednost v jízdě. Právě k takové situaci v nyní projednávaném případě nedošlo, neboť obviněná si přijíždějícího motocyklu s poškozeným vůbec nevšimla, přestože podle zjištění znalců k tomu měla s ohledem na místní poměry a rychlost jízdy poškozeného opravdu dostatek prostoru, a je tak evidentní, že zcela zanedbala svou povinnost dbát zvýšené opatrnosti při projíždění křižovatkou, řádně se nerozhlédla a nedala přednost protijedoucímu motocyklistovi, v důsledku čehož tento musel na vozidlo obviněné reagovat náhlým brzděním, které vedlo k jeho pádu a zranění. Porušení rychlosti ze strany poškozeného o 27 % ani ve spojení s jeho krátkodobými zkušenostmi pro daný typ motocyklu tak nelze považovat za natolik extrémní míru porušení jeho povinností, která by mohla vést k vyvození mírnější trestní odpovědnosti za způsobený následek obviněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 885/2010). Obviněná nese převažující podíl viny na následcích, které zapříčinila v souvislosti s ignorací takových řidičských povinností, jejichž porušení zpravidla vždy představuje nebezpečí pro lidský život a zdraví.
48. Soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky objektivní stránky trestného činu spočívající i v tom, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona, která je v případě přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku znakem její kvalifikované skutkové podstaty obsažené v odst. 2 tohoto ustanovení, jakož i zákonem vyžadovanou potřebnou formu nedbalostního zavinění, tj. nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve vztahu ke všem ostatním znakům skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
49. Jak již bylo konstatováno, míru spoluzavinění poškozeného je třeba zohlednit v adhezním řízení. Odvolací soud podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněné zaplatit poškozenému M. T. nemajetkovou újmu v penězích ve výši 13 650 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z této částky od 17. 6. 2021 do zaplacení a podle §229 odst. 2 tr. ř. jej se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Na řízení ve věcech občanskoprávních byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán i se svým nárokem na náhradu majetkové škody. Výrok odvolacího soudu o povinnosti obviněné nahradit poškozenému nemajetkovou újmu však nemůže pro níže rozvedená pochybení obstát.
50. V této souvislosti není od věci připomenout ustanovení §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), podle něhož vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
51. Odvolací soud správně považoval za rozhodující příčinu vzniku následků na zdraví poškozeného nezodpovědné jednání obviněné, bez jejíhož porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona by ke škodnému následku nedošlo. Míru spoluzavinění poškozeného na vzniku protiprávního následku s ohledem na jeho porušení povinností vyplývajících z §18 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu stanovil na 20 %.
52. Se způsobem, jakým se soud odvolací vypořádal s jednotlivými okolnostmi ovlivňujícími míru spoluzavinění poškozeného, se však Nejvyšší soud (stejně jako státní zástupce) nemohl zcela ztotožnit. Úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podíleli jednotliví účastníci nehody, a tedy v jakém rozsahu za škodu odpovídají, závisí vždy na skutkových okolnostech konkrétního případu a na porovnání všech okolností, které mohly mít a měly vliv na výsledek, přičemž zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1292/2006 a sp. zn. 25 Cdo 1293/2006). Odvolací soud pod bodem 12. odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že poškozený porušil §18 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu, když rychlost jízdy nepřizpůsobil zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, a překročil maximální povolenou rychlost 90 km/hod., toto porušení však nebylo prvotní a hlavní příčinou vzniku dopravní nehody, kdy míru spoluzavinění poškozeného stanovil na 20 %. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že rozhodující příčinou vzniku dopravní nehody a vzniklých následků bylo neodpovědné jednání obviněné, která nedbala zvýšené opatrnosti a nedala poškozenému motocyklu přednost v jízdě, nicméně způsob jízdy poškozeného, který zcela nelogicky poté, co spatřil vozidlo obviněné chystající se odbočit vlevo, zvýšil rychlost motocyklu a překročil tak v daném místě maximální povolenou rychlost o 27 %, přestože věděl, že s ohledem na své zkušenosti na daném typu motocyklu zřejmě není schopen daný motocykl ve vyšší rychlosti zcela správně ovládat a správně jej zabrzdit, nelze hodnotit jinak než jako riskantní. I když samozřejmě bez porušení důležitých právních povinností obviněnou by k dopravní nehodě a vzniku nemajetkové újmy na zdraví poškozeného vůbec nedošlo, jak správně dovodily oba soudy nižších stupňů, porušení povinností poškozeným se rovněž přímo a nezanedbatelnou měrou (s ohledem na jeho riskantní přístup zřejmě vyšší než pouhých 20 %) podílelo na vzniku účinku v podobě těžké újmy na jeho zdraví.
53. Vzhledem k existenci určitých pochybností o míře spoluzavinění poškozeného, které nelze odstranit za stávajícího stavu dokazování bez jeho dalšího nikoliv nevýznamného doplnění, nemohl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 6 To 406/2022, ve výroku, jímž byla obviněné R. M. uložena povinnost nahradit poškozenému M. T. nemajetkovou újmu v penězích a ve výroku, jímž byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, obstát, proto byl v označených částech zrušen.
54. Závěrem lze poznamenat, že pokud dovolatelka ve svém podání rovněž konstatovala porušení zásady subsidiarity represe, učinila tak pouze v obecnosti s odkazem na jí tvrzené nesprávné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a porušení práva na spravedlivý proces, přičemž ničeho konkrétního, co by mohlo zakládat důvod pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, však ani nenaznačila. Jelikož Nejvyšší soud není povinen, ale ani oprávněn domýšlet si argumentaci dovolatelů, nebude se k této námitce, respektive spíše poznámce, blíže vyjadřovat, když navíc sám neshledal žádné okolnosti, které by jej k opodstatněnosti této neodůvodněné poznámky dovolatelky vedly.
55. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 6 To 406/2022, a to ve výroku, jímž byla obviněné R. M. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému M. T. nemajetkovou újmu v penězích a jímž byl podle §229 odst. 2 tr. ř. tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití §265 tr. ř. nově rozhodl tak, že se poškozený M. T. s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal označený rozsudek odvolacího soudu beze změny. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu