ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.86.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 86/2023-499
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání obviněného P. P. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Odolov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 8 To 266/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 68/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 3 T 68/2022, obviněného P. P. uznal vinným přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2) tr. zákoníku, jichž se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku tak, že
dne 29. 3. 2022, společně s obviněnou G. L. v době kolem 16:25 hodin, v XY, místní části XY, kam společně přijeli osobním automobilem značky Škoda Octavia, RZ XY, po předchozí vzájemné domluvě, vešla nejprve obviněná G. L. pod legendou, že má žízeň, společně s poškozenou M. N., nar. XY, do jejího bytu v domě č. p. XY, kde se obviněná snažila odvést její pozornost, a následně ji zabavila na předzahrádce domu, čehož využil obviněný P. P., který vešel sám do domu, kde prohledal ložnici bytu v prvním patře poškozených M. J. a M. J., nar. XY, a zde z komody z krabiček na šperky odcizil ke škodě M. J. popsanou bižuterii v hodnotě nejméně 2.500 Kč, byl však vyrušen V. J. a z domu odešel,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 26. 2. 2022 vykonal trest odnětí svobody ve výměře 194 dnů, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 13 T 125/2016, jako trest souhrnný k rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 T 58/2017, na základě přeměny původního trestu obecně prospěšných prací ze dne 22. 1. 2019, mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a dne 16. 10. 2020 vykonal třicet šest měsíců trestu odnětí svobody z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 91 T 5/2018, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 8 To 203/2018, nabyl právní moci dne 21. 6. 2018, mimo jiné pro pokus přečinu krádeže podle §§21 odst. 1 k 205 odst. 1 písm. b) odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku,
2. Obviněný P. P. byl za přečiny uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvacet čtyři měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné G. L.
3. Krajský soud v Brně jako odvolací soud usnesením ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 8 To 266/2022, odvolání obviněných P. P. a G. L., a otce obviněného L. L., podaná proti uvedenému rozsudku jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 8 To 266/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné, a došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci.
5. Obviněný poukázal na obsah svého odvolání, v němž namítal opomenutí důkazu, a to lékařské zprávy ošetřující lékařky M. L., podle níž není schopen ovládat své jednání, a proto by navrhovala zahájit řízení o omezení svéprávnosti obviněného. Soud se však podle obviněného obsahem této zprávy nezabýval a učinil závěr pouze k navrhovanému znaleckému posudku z oboru psychiatrie. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1904/20, jenž zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že se nezabýval příčetností stěžovatele. Obviněný, s odkazem na uvedený nález poukazoval na to, že se odvolací soud s jeho návrhem sice vypořádal, avšak dostatečně nebral v potaz lékařské zprávy M. L. ani obsah propouštěcí zprávy AGEL Středomoravské nemocniční, a. s., Nemocnice XY ze dne 16. 3. 2022, kterou obviněný založil do spisu dne 10. 6. 2022 při vazebním zasedání. V uvedeném postupu soudu shledal tzv. opomenutý důkaz, a připomněl též zprávu Vězeňské služby ČR ze dne 26. 9. 2022, z níž vyplývá, že při vstupní kontrole ve Věznici Olomouc dne 31. 3. 2022 vykazoval známky odpovídající odvykacímu stavu, z čehož dovodil, že závislostí na návykových látkách trpěl i v době, kdy spáchal předmětný skutek.
6. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytýkal, že soudy nevěnovaly potřebnou pozornost jeho příčetnosti v době spáchání činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014), přestože jeho závislost na návykových látkách potvrdilo několik lékařů, a obviněný ji namítal od počátku trestního řízení, tudíž bylo opodstatněné vypracování znaleckého posudku. Pokud soudy pominuly lékařské zprávy a z nich plynoucí skutečnosti, shledal v tom obviněný existenci tzv. opomenutých důkazů a zásah do práva na spravedlivý proces podle §36 odst. 1 Listiny.
7. Dovoláním označený důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že poškozeným již v přípravném řízení zaplatil částku ve výši 30.000 Kč, která představovala náhradu vzniklé majetkové škody ve výši 2.500 Kč, a ve zbývající části i náhradu nemajetkové újmy. Převzetí této částky poškození potvrdili písemným prohlášením, kde též vyjádřili, že berou zpět trestní oznámení a netrvají na trestním stíhání obviněných. Přestože soud prvního stupně tuto skutečnost konstatoval (srov. č. l. 162 až 164 spisu), trestní stíhání nezastavil. Náhradu škody hodnotil jen jako polehčující okolnost při ukládání trestu. Obviněný podal podle §163 tr. ř. návrh na zastavení trestního stíhání, a to i v návaznosti na §12 odst. 2 tr. zákoníku, nicméně soud společenskou škodlivost činu v návaznosti na prohlášení poškozených neposuzoval. Odvolací soud nápravu tohoto pochybení nezajistil, ale pouze odkázal na trestní minulost obviněného, aniž by hodnotil otázku přípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Přitom jde o pochybení spočívající v porušení čl. 39 Listiny. Tato vada se promítla i do nesprávného právního posouzení, protože spáchaný čin nebyl dostatečně posuzován z hledisek subsidiarity trestní represe.
8. V dovolání obviněný rovněž k důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že jeho otec zaslal státnímu zástupci v XY prohlášení poškozených ze dne 22. 4. 2022, v němž potvrdili přijetí částky 30.000 Kč s tím, že berou své podané trestní oznámení zpět, na což státní zástupce nereagoval a pokračoval v trestním stíhání, stejně jako soudy nižších stupňů, přestože měli podle §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavit trestní stíhání z důvodu zániku trestnosti činu, či rozhodnout podle §226 písm. e) tr. ř. o zproštění obžaloby. Tím shledal porušenými povinnosti státního zástupce podle §2 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a namítl, že byl v jeho neprospěch porušen zákon, neboť měl být propuštěn na svobodu, a pokud se tak nestalo, je od 9. 5. 2022 nezákonně vězněn.
9. Obviněný poukázal na to, že když v trestních předpisech není uvedeno, že poškozený nemůže vzít trestní oznámení zpět, vyjma §163 tr. ř., jenž definuje skutkové podstaty trestných činů, u kterých je nutný souhlas poškozeného s trestním stíháním, není výklad zákona v souladu s Listinou základních práv a svobod. To, že zaplatil poškozeným újmu, kterou jim způsobil, orgány činné v trestním řízení nezohlednily.
10. Odvolacímu soudu obviněný dále vytkl, že se nezabýval odvoláním jeho otce, ani nesprávností závěru, že trestnost činu nezanikla, rovněž nepřihlížel k tomu, že u trestných činů podle §241 a 242 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele za uvedené činy zaniká, pokud zaplatí jemu doměřenou daň, stane-li se tak v době, než soud prvního stupně počne vyhlašovat rozsudek.
11. Za nedostatek v právním posouzení obviněný označil, že když byl odsouzena za přečin podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, došlo k zakázanému dvojímu trestání, protože mu je opakovaně přičítáno k tíži, že spáchal trestné činy, pro něž byl odsouzen v trestné věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 58/2017, když tam uložený trest již vykonal. Pokud mu je nyní tato skutečnost znovu přičítána k tíži, byl fakticky 2x trestán pro tutéž věc, když soud prvního stupně navíc tuto okolnost zohlednil při ukládání trestu, což je v rozporu s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 9 To 236/2022, jenž vyjádřil, že v rámci úvah o trestu nelze hodnotit jako přitěžující okolnost to, co je v daném případě rozhodné pro právní kvalifikaci. V nyní projednávané trestní věci však soudy tyto okolnosti nebraly v potaz, když na jedné straně konstatují, že zásada vyjádřená v §39 odst. 4 tr. zákoníku nebrání tomu, aby při ukládání trestu bylo přihlédnuto k intenzitě naplnění dané skutkové podstaty.
12. Obviněný tak tvrdil, že je nepřijatelné, aby soudy v rámci zachování objektivity zdůrazňovaly trestní minulost obviněného na jedné straně a na druhé straně to, že škoda dosahovala jedné čtvrtiny výše škody nikoli nepatrné a že poškozeným vše uhradil, když jim zaplatil i nemajetkovou újmu vysoce převyšující výši způsobené škody. Proto závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 8 To 266/2022, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž požádal o přerušení výkonu trestu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na shodnost námitek obviněného s jeho předchozí argumentací, s níž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002), a zmínil, že obviněným uvedené důvody podle §265b odst. písm. g), l) tr. ř. s ohledem na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou 1. 1. 2022, jsou nově vymezeny jako důvody podle §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.
14. K výhradě o pochybnostech o příčetnosti obviněného zmínil, že není úkolem obecných soudů v každém jednotlivém případě zkoumat příčetnost pachatele, neboť se znalecky ověřuje pouze tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti tomu, že může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla snížit či vyloučit jeho příčetnost. V nyní posuzované trestní věci však žádné pochybnosti v naznačeném směru nevznikly a soudy tudíž neměly důvod příčetnost znaleckým zkoumáním ověřovat, nehledě na to, že obviněný před orgány činnými v trestním řízení vystupoval a vypovídal naprosto orientovaně, a i na místě činu jednal cíleně, vědomě, promyšleně a za využití lsti společně se spoluobviněnou G. L. Samotná skutečnost, že občas užíval drogy, ještě neodůvodňuje potřebu zkoumat jeho zdravotní (duševní) stav znalecky. Tato potřeba přitom nevyvstala ani v reakci na sdělení M. L., z něhož nevyplývají žádné objektivní údaje ke konkrétnímu skutku, za něž nelze považovat to, že jen obecně uvedla, že „obviněný je závislý na návykových látkách, není schopen ovládat své jednání a je nebezpečný sobě a okolí, pročež se navrhuje zahájit řízení o svéprávnosti“. Jedná se o objektivními informacemi nedoložené konstatování. Odvolací soud se touto skutečností zabýval v odstavci 20. odůvodnění svého usnesen, kde vysvětlil, s ohledem na další ve věci provedené důkazy, že v kontextu s celým výsledkem provedeného dokazování zůstává takto informace osamocena. Dovolatel byl nedlouho před spácháním skutku po dobu téměř pěti letech ve výkonu trestu odnětí svobody, kde byl opakovaně namátkově kontrolován na přítomnost návykových látek a vyjma jednoho pozitivního výsledku a jednoho odmítnutí testování byl výsledek vždy (v celkem sedmi případech) negativní. Ani ve věznici, ve které vykonával trest, nebylo zaregistrováno žádné chování vzbuzující pochybnosti o jeho příčetnosti. K požadavku na zpracování znaleckého posudku soudy podle provedeného dokazování uzavřely, že takový důkaz není potřebný, a proto nejsou splněna ani kritéria pro tzv. opomenutý důkaz.
15. Nedůvodnou byla i námitka obviněného přiřazená k důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., která je podle státního zástupce i do určité míry nejasná, když spojuje postup podle §163 tr. ř. s náhradou škody a podepsané prohlášení poškozených, a výslovně zmiňuje důvod nepřípustnosti trestního stíhání vymezený v §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., který dopadá na takového pachatele, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Důvodem nepřípustnosti trestního stíhání je nicméně nedostatek souhlasu nebo zpětvzetí souhlasu poškozeného za podmínek uvedených v §163 a §163a tr. ř., což se vztahuje na tam vyjmenované trestné činy výlučně za situace, kdy je mezi pachatelem a poškozeným určitý blízký vztah či poměr. To zjevně není případ dovolatele, který se dopustil trestných činů vůči osobám, s nimiž v žádném bližším vztahu nebyl. K požadavku na zánik trestnosti státní zástupce upozornil na možnost zániku trestnosti u přípravy, pokusu, účastenství, i důvodu účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, případně i podle §242, 248a a 362 tr. zákoníku, a další, které se týkají jen určitých trestných činů. Žádná možnost však nepřichází v úvahu u trestných činů krádeže a porušování domovní svobody, kterých se dopustil obviněný. K uhrazené škodě státní zástupce uvedl, že škodu má pachatel trestného činu nahradit proto, že ji svým úmyslným protiprávním jednáním způsobil, a pokud by ji nezaplatil, byl by soudem zavázán k její náhradě postupem podle §228 odst. 1 tr. ř. Soudy včasné uhrazení škody zohlednily při výměře uloženého trestu odnětí svobody, protože jinak by mu byl vyměřen přísnější trest.
16. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, neboť posuzované jednání zcela odpovídá jiným typově podobným případům přečinů krádeže a porušování domovní svobody spáchaným srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. Bylo důvodně zohledněno, že obviněný je speciálním recidivistou a zvolil lstivý způsob spáchání protiprávního jednání směřující proti třiaosmdesátileté ženě. Úhrada škody obviněným našla svůj odraz v tom, že soud povinnost hradit škodu neukládal. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo tudíž logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání dovolatele. Neztotožnil se ani s námitkou, že byl dvakrát postižen za totéž. Zákonnou podmínkou trestní odpovědnosti podle §205 odst. 2 tr. zákoníku je míněno nejen odsouzení, ale i samotné potrestání pachatele v posledních třech letech. Potrestáním se přitom rozumí předchozí trestní postih, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale také alespoň zčásti vykonal uložený trest. Přímo zákon u skutkové podstaty §205 odst. 2 tr. zákoníku jednoznačně váže trestní odpovědnost mj. na předchozí výkon trestu (částečný nebo úplný), pokud k němu došlo v předchozích třech letech. O žádné nedovolené dvojí přičítání téhož se tedy jednat nemohlo. Pouze na okraj doplnil, že zákaz dvojího přičítáním téže skutečnosti nebyl porušen ani při ukládání trestu, jak obviněný nesprávně naznačuje, neboť kromě rozhodnutí, která zakládají kvalifikační znak zpětnosti u skutkové podstaty §205 odst. 2 tr. zákoníku, byl v minulosti odsouzen i pro další trestné činy majetkové povahy, a tedy přitěžující okolnost podle §42 písm. q) tr. zákoníku byla (vedle dalších přitěžujících a polehčujících okolností) zohledněna v souladu se zákonem.
17. V návaznosti na všechny shora uvedené skutečnosti státní zástupce shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Naznačený způsob rozhodnutí činí bezpředmětnou dovolatelovu žádost o přerušení výkonu trestu.
18. Obviněný ani jeho obhájkyně na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k označeným důvodům dovolání
20. Dovolání bylo podáno dne 14. 12. 2022 na podkladě důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. Podle jeho obsahu se obviněný prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. domáhal zastavení trestního stíhání, na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal porušení pravidel spravedlivého procesu, existenci opomenutých důkazů a tvrdil, že soudy neobjasnily, zda byl v době činu příčetný. S odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. brojil proti tomu, že odvolací soud zamítl podaná odvolání. Z uvedeného plyne, že označené důvody uplatnil ve znění před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022. Z hlediska stávající právní úpravy obviněným uvedené důvody odpovídají §265b odst. 1 písm. e), h) a m) tr. ř. Nejvyšší soud však při posuzování uvedených důvodů vycházel ze zásady, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době prováděného řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.) a při svém rozhodování v této trestní věci po 1. 1. 2022 aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době, kdy rozhoduje, tj. ve znění novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2022. Výhrady obviněného zkoumal se zřetelem na důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., od 1. 1. 2022 ve stejném znění vymezený pod písmenem m) téhož ustanovení, jenž spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Podle obsahu přezkoumávaného rozhodnutí došlo k zamítnutí odvolání obviněného podle §265 tr. ř., což dokladuje, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal, a tedy obviněný dovolání mohl podat pouze v alternativě, že existují důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e), a g) [h] tr. ř.
VI. K námitkám podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
21. Důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, což nastane, když ve věci existuje některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, odst. 4 nebo v §11a tr. ř., pro který nebylo možné trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tak spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) či §314p odst. 3 písm. c) nebo §314r odst. 5 tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku), a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají citovaný důvod dovolání (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
22. Obviněný se nepřípustnosti trestního řízení ve smyslu §11 odst. 1 tr. ř. domáhal proto, že trestní stíhání podle jeho názoru mělo být zastaveno, neboť poškození vzali svá trestní oznámení zpět, v čemž spatřoval důvod pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., ačkoli v současném znění trestního řádu měl zřejmě na mysli důvod pro zastavení trestního stíhání vymezený v ustanovení §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. [obviněný jej označil ve znění trestního řádu účinného do 17. 3. 2017, aniž by zaznamenal změny trestního řádu provedené zákony č. 55/2017 Sb. a č. 183/2017 Sb., podle kterých je s účinností od 1. 7. 2017 do současnosti uvedený důvod v §11 odst. 1 písm. l) tr. ř.], podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
23. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný v něm obecným podmínkám důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dostál, protože poukazoval na okolnost, která formálně mohla být důvodem pro zastavení trestního stíhání. Nebyly však splněny důvody ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř., protože obviněný vycházel z toho, že když poškozeným zaplatil škodu v celkové výši 30.000 Kč (viz č. l. 162 až 164 spisu), a oni prohlásili, že berou zpět podané trestní oznámení a dále netrvají na stíhání obviněného, měly orgány činné v trestním řízení postupovat podle §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. a trestní stíhání zastavit nebo jej zprostit podle §226 písm. e) tr. ř., protože zanikla trestnost činu. Tento názor je však mylný.
24. Nejvyšší soud připomíná, že podmínky pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., tzn., že by byly dány okolnosti předpokládané v §163 odst. 1 tr. ř., by vedly k zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. proto, že je trestní stíhání nepřípustné. Nepřípustným je trestní stíhání, pokud je dán některý z důvodů podle §11 odst. 1 nebo §11a tr. ř., neboť existence takového důvodu vytvoří překážku pro vedení trestního stíhání, a to musí být neprodleně zastaveno. Za takovou okolnost zákon považuje podle §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. i situaci předpokládanou v §163 tr. ř., že jde o trestní stíhání, které je podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Tak lze postupovat v případě, že jde o trestní stíhání pro některý z tam vyjmenovaných trestných činů (mezi něž patří i trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku), proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř., pokud jinak tyto trestné činy vykazují znaky některého z uvedených trestných činů. Tehdy je možné zahájit a již v zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Uvedený souhlas je však vždy vázán jen na osoby uvedené v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř., jimiž jsou příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner nebo druh anebo jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by obviněný právem pociťoval jako újmu vlastní. Výčet osob v něm vyjmenovaných je taxativní, a tedy pouze tyto osoby mají právo odepřít souhlas s trestním stíháním obviněného. V posuzované věci však poškození M. N., M. J. a M. J. takové postavení neměli. Z jejich výpovědí se podává (srov. body 6. a 8. rozsudku soudu prvního stupně), že obviněného před spácháním trestného činu neznali, a proto jejich souhlas s trestním stíháním obviněného nebyl zákonnou podmínkou, a případný nesouhlas nemohl vytvořit překážku v jeho trestním stíhání. Orgány činné v trestním řízení jej ani nezjišťovaly, neboť bylo evidentní, že pro obviněného byli cizími osobami, a nebyl mezi nimi vztah předpokládaný v §100 odst. 2 tr. ř. Tyto výsledky provedeného dokazování byly dostatečným podkladem pro závěr, že poškození nejsou k obviněnému v postavení osoby, vůči níž by měli podle §100 odst. 2 tr. ř. právo odepřít výpověď, a jejich postavení neodpovídá podmínkám §163 odst. 1 tr. ř. Obviněný se proto nemohl domáhat postupu podle §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 201/2020).
25. Rozhodné za těchto okolností je, že obviněný důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. opíral o skutečnost, že poškozeným uhradil škodu (poškození skutečně převzetí částky 30.000 Kč potvrdili), v důsledku čehož uvedli, že berou své trestní oznámení zpět a nebudou trvat na dalším trestním stíhání obviněného (srov. č. l. 162 až 164 spisu). Zpětvzetí trestního oznámení však není zásadně možné, neboť poškození takovou možností podle trestního řádu nedisponují. Nemohou totiž volně nakládat s předmětem řízení (jako je tomu např. v civilním procesu), neboť trestní řízení je ovládáno zásadou oficiality (srov. §2 odst. 4 tr. ř., od níž jsou odvozeny další zásady – legality uvedená v §2 odst. 3 tr. ř. a vyhledávací podle §2 odst. 5 tr. ř.), spočívající v tom, že orgány činné v trestním řízení musí z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení v každé projednávané trestní věci (viz §§157, §158 odst. 1, §164 odst. 1 tr. ř.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. (§1-156). Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 26, 27].
26. Prohlášení poškozených, že berou trestní oznámení zpět, tudíž nemělo na vedení trestního stíhání obviněného žádný vliv. Skutečnost, že obviněný poškozeným uhradil škodu, nemohla mít za následek zánik jeho trestnosti, jak se s odkazem na §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. anebo §226 písm. e) tr. ř. domáhal. K zániku trestnosti, přesněji trestní odpovědnosti, může dojít pouze v zákonem určených případech, jimiž se rozumí v obecné rovině účinná lítost (§33 tr. zákoníku) a promlčení trestní odpovědnosti (§34 a 35 tr. zákoníku), zánik trestní odpovědnosti za přípravu a pokus trestného činu (§20 odst. 3, 4, §21 odst. 3, 4 tr. zákoníku), zánik trestní odpovědnosti za účastenství (§24 odst. 3, 4 tr. zákoníku). Paří sem i zvláštní případy účinné lítosti, jimiž jsou u dospělých pachatelů (§197, 242, §248a, 362 tr. zákoníku) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 440, 441].
27. Posoudí-li se zákonné podmínky obecné účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, je zřejmé, že trestné činy podle §205 a §178 tr. zákoníku ve výčtu, který může přicházet do úvahy, nejsou uvedeny. Úhrada škody jako škodlivého následku trestného činu nemůže být podmínkou pro účinnou lítost. Dojde-li k zaplacení škody, nezpůsobuje tato skutečnost zánik trestní odpovědnosti, může se však promítnout např. do výroku o trestu (srov. §39 a násl. tr. zákoníku). Nelze se domáhat ani zvláštních podmínek účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku (případně ani podle §197, §248a nebo §362 tr. zákoníku), protože tento typ zvláštní účinné lítosti, má vztah vždy jen ke konkrétnímu trestnému činu, neplatí proto pro ostatní trestné činy, u nichž v případě uhrazení vzniklé škody zákon účinnou lítost nepřipouští.
28. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud shledal, že nedošlo k naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože nenastaly takové okolnosti, které by mohly vést k zániku trestní odpovědnosti obviněného.
VII. K námitkám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní písm. h) tr. ř.]
29. Obviněný další námitky podřadil pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní písm. h) tr. ř.], podle něhož lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Tento důvod slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotně právního posouzení. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Správnost právních otázek Nejvyšší soud zkoumá na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
30. Pro posouzení správnosti učiněných skutkových zjištění slouží od 1. 1. 2022 (viz novelu trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb.) důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
31. Nejvyšší soud si byl vědom, že je povinen ve smyslu článků 36 a 38 Listiny a článku 6 Úmluvy posuzovat, zda nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu, protože se při rozhodování o mimořádném opravném prostředku přezkumná činnost nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
32. Ve smyslu těchto kritérií Nejvyšší soud při dodržení zásady, že není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006) posuzoval, zda je dovolání obviněného podle označeného důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) [§písm. h)] tr. ř. důvodné.
33. Výhrady, jimiž obviněný brojil proti neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, s ohledem na lékařskou zprávu M. L., Nejvyšší soud nepovažuje za důvodné, protože podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy se touto námitkou zabývaly. Soud prvního stupně vysvětlil, z jakých důvodů vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, není v případě obviněného nutné. Rozvedl, že pro takový postup nebyly dány žádné objektivní skutečnosti, protože z průběhu činu a chování obviněného neplynulo nic, co by o jeho nepříčetnosti svědčilo. Obviněný jednal naprosto cíleně, vědomě a promyšleně ve vzájemné souhře se spoluobviněnou G. L. (srov. bod 11. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil a v souvislosti s ním posoudil i lékařskou zprávu M. L. (č. l. 200 a 235 spisu) provedenou již soudem prvního stupně. Současně uvedl, že v přípravném řízení obviněný sám uváděl, že netrpí žádnými psychickými problémy, na psychiatrii se léčil před dvaceti lety ze závislosti na drogách, v současné době drogy nebere. Odvolací soud reagoval i na obviněným zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1904/20, tím, že v nyní přezkoumávané věci jde o jinou situaci, na níž tam vyslovené závěry nedopadají, protože z ničeho neplyne podezření, že by obviněný v době činu trpěl psychickým onemocněním. Ve věci zjištěné skutečnosti neodpovídají srovnávané věci projednávané Ústavním soudem, v níž stěžovatel své gamblerství dokladoval znaleckým posudkem, a i z dalších okolností plynulo, že jím mohl trpět v době činu. Zprávu praktické lékařky M. L. nelze s uvedenou věcí srovnávat i s ohledem na další objektivně zjištěné skutečnosti. Lékařka v ní pouze konstatuje, že zprávu činí na základě žádosti otce obviněného, a aniž by obviněného vyšetřila, uvádí, že je závislý na návykových látkách, není schopen racionálně ovládat své jednání, a je nebezpečný sobě i okolí, a proto navrhuje zahájit řízení o zbavení svéprávnosti, přičemž uvedené závěry nepodložila žádnými objektivními nálezy. Neuvedla ani žádné konkrétní důvody takové indikace. Odvolací soud s ohledem na obsah této zprávy hodnotil, zda je nutné obviněného probit znaleckému zkoumání, a to se zřetelem na všechna ve věci učiněná zjištění, mimo jiné i na zprávy o průběhu výkonu trestu odnětí svobody obviněného, v jehož rámci mu byl při namátkových kontrolách metamfetamin zjištěn jen jednou a během tříletého pobytu ve vězení nebylo zaregistrováno, že by jeho stav svědčil o závislosti na drogách, ve vztahu k níž se domáhal zpracování znaleckého posudku. Skutečnost, že by jeho stav byl ovlivněn jinou duševní chorobou obviněný neuváděl. Tudíž pro to, aby byl zpracován znalecký posudek, kromě obsahu lékařské zprávy, s nímž se soudy vypořádaly, nesvědčily žádné jiné skutečnosti. Nutno podotknout, že obviněný byl propuštěn na svobodu z výkonu trestu odnětí svobody dne 26. 2. 2022, tj. měsíc před tím, než spáchal posuzovaný čin (dne 29. 3. 2022). Odvolací soud proto konstatoval, že stav obviněného popisovaný M. L. ve zprávě ze dne 17. 3. 2022, tedy necelé tři týdny po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, uvedeným objektivním poznatkům neodpovídá. Rovněž je třeba konstatovat, že příčetnost ve smyslu §26 tr. zákoníku se zkoumá vždy ke konkrétnímu trestnému činu, a pokud byla zpráva lékařky vydána několik dní před tím, než byl trestný čin spáchán, nedopadají v ní uvedená zjištění na později spáchaný čin. Odvolací soud rovněž posuzoval chování obviněného, z něhož nesvědčilo nic pro závěr, že by jednal pod vlivem drog. Ostatně obviněný ve své výpovědi sám vyjádřil, že nebyl pod vlivem opiátů (srov. body 10. až 22. usnesení odvolacího soudu).
34. Nejvyšší soud považuje úvahy soudů obou stupňů za správné, neboť s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nevyplynuly důvodné pochybnosti svědčící o nepříčetnosti obviněného. Podle §26 tr. zákoníku je nepříčetným ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, proto není za tento čin trestně odpovědný. Duševní poruchou je zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychociálních a environmentálních) faktorů. O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad (např. osoba trpící určitou psychózou dobře reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti určovací se spatřuje v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář, 2. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2001, s. 371, 372).
35. Posouzení otázky nepříčetnosti je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. Soud zjišťuje příčetnost pachatele vždy jen ve vztahu k určitému činu, nikoliv obecně (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.), a to navíc jen tehdy, pokud existují skutečně takové důvody, které znalecké zkoumání duševního stavu opodstatňují, a takové okolnosti musejí vzejít z výsledků provedeného dokazování, nikoliv jen ze subjektivního pohledu obviněného či jeho snahy domoci se zpracování posudku, např. jako tomu je v této věci, kdy obviněný ani nebyl v době činu pod vlivem návykových látek, a dlouhou dobu před činem trávil (více jak tři roky) ve výkonu trestu odnětí svobody.
36. Znalecký posudek o duševním stavu obviněného není třeba vypracovávat ve všech případech, kdy se obviněný takového posudku domáhá nebo naznačuje, že byl v době činu nepříčetný, neboť i pro přibrání znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, musí být splněny podmínky stanovené v §105 odst. 1 tr. ř., tzn., je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Z tohoto ustanovení plyne, že znalecký posudek se zpracovává k posouzení odborné otázky až tehdy, když jde o otázku takové odborné náročnosti, u níž je složité využití teoretických a empirických poznatků, u kterých je třeba komplexního zpracování, konzultace s dalšími odborníky, náročného studia odborné literatury, apod. (srov. rozhodnutí č. 24/1987, č. 27/1988, č. 9/1990, č. 47/1970 Sb. rozh. tr., a další). V posuzované věci se znaleckého zkoumání obviněný domáhal za účelem posouzení svého duševního stavu, a s odkazem na lékařskou zprávu vyžádanou jeho otcem. Soudy však takový požadavek neshledaly důvodným, protože nic s ohledem na průběh činu ani chování obviněného, jakož i to, že těsně před činem byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, nenasvědčovalo tomu, že by v době, kdy se čin udál, trpěl duševní poruchou ve smyslu §26 tr. zákoníku, v jejímž důsledku by vyvstávala obava, že jednal pod jejím vlivem. Obdobný závěr se týká i případné zmenšené příčetnosti podle §27 tr. zákoník. Tyto závěry soudu plně korespondují s výsledky dokazování. Soudy se s ohledem na všechny rozhodné skutečnosti zabývaly chováním obviněného před činem, v jeho průběhu i po něm, a vypořádaly se i s jeho obhajobu. Není pochybením, jestliže dospěly k závěru, že pro zkoumání duševního stavu obviněného nepostačuje pouze sdělení obecné lékařky M. L., že je „závislý na drogách, není schopen racionálně ovládat své jednání, je nebezpečný sobě i okolí, a proto navrhovala zahájení řízení ke zbavení svéprávnosti“. Tomuto obsahu podle zjištěných skutečností v posuzované věci nic nenasvědčuje ani nevyvolává pochybnosti o tom, že by obviněný neměl v době činu zachovány rozpoznávací i ovládací schopnosti, a tedy že by bylo třeba jeho psychický stav zkoumat. Sdělení lékařky neobsahuje takové informace, z nichž by plynulo, že obviněného vyšetřovala či se zabývala jeho zdravotním stavem, neboť žádné poznatky, z nichž uvedený závěr učinila, neuvedla. Jí uváděné skutečnosti jsou osamocené a neodpovídající výsledkům dokazování zjištěným v této věci. Soudy se uvedenou zprávou a skutečnostmi v ní uvedenými zabývaly a neshledaly důvod pro to, aby jen na základě ní byl duševní stav obviněného zkoumán. Uvedený závěr má oporu v hodnocení důkazů ve věci zajištěných postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06).
37. Důvodně proto soudy návrhu obviněného na zpracování znaleckého posudku za účelem zkoumání jeho duševního stavu nepřisvědčily. Důvod pro zpracování znaleckého posudku neplyne ani ze zjištění, že se pokusil o sebevraždu, protože podle propouštěcí zprávy AGEL Středomoravské nemocnice v Prostějově ze dne 16. 3. 2022, obviněný sice požil asi 20 tablet Mabronu, nicméně tak učinil po hádce s rodiči, druhý den byl v dopoledních hodinách propuštěn, byl zcela lucidní a plně orientovaný všemi směry. Neměl už žádné sklony k sebevraždě, nebyl agresivní, nepociťoval žádné obtíže a neohrožoval sebe ani své okolí (srov. č. l. 486 spisu). Nutno podotknout, že i tato zjištění odporují zprávě M. L.
38. Nevyhověním požadavku na znalecký posudek soudy nezaložily existenci tzv. opomenutého důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, aniž by se dopustil tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Z uvedených důvodů nebyla porušena ani pravidla spravedlivého procesu (viz články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy), neboť skutková zjištění popsaná v odsuzujících rozsudcích nevykazují podstatné nedostatky. Nejvyšší soud tudíž mohl na základě provedeného dokazování a soudy zjištěných skutečností posoudit důvodnost právních námitek.
39. Výhrady obviněného směřovaly též proti přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku pro to, že mu bylo dvakrát přičítáno odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 58/2017, které bylo promítnuto do užité právní kvalifikace podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, a navíc k němu bylo k jeho tíži přihlíženo i při ukládaní trestu. Takové výhrady však nemají opodstatnění.
40. Pro krádež podle §205 odst. 2 tr. zákoníku platí, že zákon přísněji postihuje pachatele, pokud byl odsouzen nebo potrestán v době posledních tří let před spácháním činu. U „odsouzení“ je rozhodující právní moc rozsudku, kdežto u „potrestání“ okamžik výkonu trestu, upuštění od výkonu trestu, okamžik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, prominutí trestu nebo jeho zbytku na základě milosti, amnestie apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář, 2. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2001, s. 1989, 1990).
41. Podle §39 odst. 5 tr. zákoníku k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Tento zákaz dvojího přičítání téže okolnosti má zamezit tomu, aby okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak i tzv. kvalifikované, byla ještě zvlášť hodnocena jako přitěžující okolnost ovlivňující výměru trestu v rámci této vyšší trestní sazby. K tomu je však navíc třeba ještě zmínit, že zákaz dvojího přičítání jedné a téže okolnosti ve smyslu §39 odst. 5 tr. zákoníku se uplatní pouze u skutkové podstaty jednoho a téhož trestného činu. Není proto vyloučeno, aby ke stejné okolnosti bylo přihlédnuto u dvou různých skutkových podstat trestných činů spáchaných v souběhu, není-li tu jiný důvod takový souběh vylučující (srov. rozhodnutí č. 42/2002-II. Sb. rozh. tr.).
42. V přezkoumávané věci nejde o dvojí přičítání téže okolnosti, protože z rozsudku soudu prvního stupně v posuzované věci se podává, že obviněný byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, proto, že čin spáchal vloupáním [odst. 1 písm. b)], a znak zpětnosti vycházel z odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 13 T 125/2016, a z odsouzení z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 91 T 5/2018. Podle odůvodnění rozsudku soud prvního stupně žádné rozhodnutí, které by bral jako přitěžující okolnost do úvahy, neuvedl, pouze konstatoval, že obviněnému přitěžuje „předchozí odsouzení, tedy jeho trestní minulost, protože byl opakovaně trestán a odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody za majetkovou trestnou činnost“. Nelze tedy dovodit konkrétní vztah k těm odsouzením, která jsou citována ve výroku o vině. V takovém obecném konstatování není možné shledávat vadu, která by dosáhla intenzity dvojího přičítání téže okolnosti ve smyslu ustanovení §39 odst. 5 tr. zákoníku, protože posuzovaná okolnost musí být konkrétně a jasně uvedená. Není na ni možné usuzovat jen z obecného vyjádření soudu. Rovněž je v této věci třeba zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným i za přečin podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, pro který se uplatní názor uvedený v rozhodnutí č. 42/2002-II. Sb. rozh. tr.
43. K nedůvodnosti námitek obviněného lze shrnout, že pokud soudy přihlédly k tomu, že se v minulosti dopouštěl trestné činnosti majetkové povahy, tak z opisu jeho rejstříku trestů vyplývá, že byl odsouzen za spáchání mnoha trestných činů majetkové povahy, např. podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, úvěrových podvodů podle §211 odst. 1 tr. zákoníku anebo poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž bylo zohlednění jeho pestré trestní minulosti ve vztahu k těmto odsouzením zcela na místě, a z uvedených důvodu nejde o případ dvojího přičtení téže okolnosti.
44. Obviněnému nebylo možné přisvědčit v tom, že by ho nebylo možné vést k trestní odpovědnosti za popsaný čin pro jeho malou společenskou škodlivost. K těmto výhradám je potřeba zmínit, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh.tr.).
45. Posoudí-li se povaha činu, který je obviněnému kladen za vinu, je třeba k jeho škodlivosti zdůraznit okolnosti, za nichž došlo k jeho spáchání, což správně učinil již odvolací soud, který připomněl, že obviněný je tzv. speciálním recidivistou (srov. bod 32. usnesení odvolacího soudu), mimo tuto okolnost jednal se spolupachatelkou G. L. a cíleně si vybrali poškozenou, která byla vyššího věku, kdy zneužili její důvěřivosti a ochoty jim dát napít. Nezdráhali se použít lsti a ve chvíli, kdy byla poškozená úspěšně zabavena ze strany spoluobviněné, využil dovolatel situace a pronikl do jejího domu, a to zcela bez jejího vědomí a souhlasu, aby tam odcizil šperky. Svého jednání zanechal pouze díky tomu, že ho přistihla vnučka poškozené, které navíc lživě uvedl, že ho poškozená do domu pustila. Nelze tudíž přisvědčit obviněnému, že by se jednalo o společensky málo škodlivé jednání, a to ani v případě, kdy došlo ke způsobení relativně nízké škody. Pokud obviněný poškozeným škodu nahradil (byť i ve vyšší částce, jde o náhradu již vzniklé škody, což se promítlo do nižšího trestu). Při uvážení všech těchto skutečností a okolností je zřejmé, že škodlivost odpovídá závěru o trestném činu.
46. Všechna uvedená zjištění svědčí o škodlivosti jednání obviněného, která dosahuje intenzity předpokládané trestním zákoníkem v §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a s ohledem na chování obviněného během činu i po něm, lze konstatovat, že obecnou míru společenské škodlivosti u obou trestných činů v rozhodné míře převyšuje právě tím, že zneužil důvěřivosti staré ženy, jíž obelstil, aby mohl vniknout do jejího domu za účelem krádeže.
47. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal pochybení soudů nižších stupňů v závěrech o vyvození trestní odpovědnosti obviněného za činy, jež mu jsou kladeny za vinu, neboť při závěru o naplnění všech jejich formálních znaků, zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku respektovaly plně v souladu se všemi rozhodnými hledisky, a to zejména s ohledem na to, že stát má uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, nebo ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04).
VIII. Závěr
48. Nejvyšší soud z uvedených důvodů v přezkoumávané věci shledal, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
49. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak požadoval obviněný, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu