ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.923.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 923/2023-824
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání obviněné M. B. , a obviněného J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2022, č. j. 7 To 172/2022-720, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 77/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvinění M. B. a J. B. (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý samostatně jako “obviněný” a „obviněná“) byli rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 3. 2022, č. j. 3 T 77/2019-659, uznáni vinnými, a to obviněná M. B. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců, podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněné uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila, a obviněný J. B. byl rovněž uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců, podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému M. B., nar. XY, a poškozené M. B., nar. XY, oba bytem XY, okres XY, majetkovou škodu ve výši 980 000 Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Lounech podali obvinění odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 11. 2022, č. j. 7 To 172/2022-720, podle §256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obvinění podali prostřednictvím společného obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedli, že rozhodná skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům a jsou s nimi ve zjevném rozporu. Dále poukázali na jednotlivé pasáže skutkové věty odsuzujícího rozsudku s tím, že byla porušena zásada in dubio pro reo, a že soud prvního stupně došel k některým skutkovým zjištěním, aniž by k nim bylo provedeno dokazování, resp. aniž by daná skutková zjištění byla v řízení prokázána. Shodně konstatovali, že soud prvního stupně chybně dovodil jejich úmysl danou půjčku nevrátit, když jej dovozuje z absence písemné formy smlouvy o zápůjčce a z jejich finanční situace. V této souvislosti argumentovali tím, že neexistence písemné formy o zápůjčce byla obvyklou praktikou poškozeného a jejich nepříznivá finanční situace je pouhou spekulací soudu, jelikož byla vystavěna pouze na základě exekucí, které byly vedeny pro zanedbatelné částky, přičemž oni měli nemovité majetky v řádech miliónů a očekávali také finance z prodeje cihelny. Obvinění vyjádřili své přesvědčení, že poškozeného neuvedli v omyl, jelikož mu nebyly z jejich strany zamlčeny žádné podstatné skutečnosti, na základě kterých by si mohl učinit úsudek o tom, zda tyto finanční prostředky obviněným má zapůjčit či nikoliv. Podle dovolatelů došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť poškozený se mohl domáhat svého nároku prostředky soukromého práva. Vzhledem k výše uvedenému navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a sám rozhodl rozsudkem tak, že se obvinění zprošťují obžaloby, případně aby věc vrátil soudům nižších stupňů, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že dovolatelé svojí argumentací nenaplňují jimi uváděné dovolací důvody, jelikož pouze zpochybňují míru důkazní podloženosti přisouzeného skutku v tom směru, zda se ho způsobem uvedeným ve skutkové větě výroku o vině dopustili. Ve vztahu k námitkám stran porušení zásady in dubio pro reo a problematice „extrémního rozporu“ uvedla, že obvinění poukazují na svoji obhajobu, a tedy smyšlenou legendu presentovanou poškozenému, přičemž svojí argumentací nezavdali podnět k dovolacímu přezkumu. Podle mínění státní zástupkyně se soudy, při absenci písemně nastavených podmínek sjednané půjčky, řádně zabývaly otázkou splatnosti předmětné půjčky, přičemž okolnost sdělení čísla bankovního účtu obviněného k zaslání zapůjčené finanční částky na jiný bankovní účet než vedený na obviněnou, se stala čitelným aspektem jejich záměru, aby v inkasu zapůjčených finančních prostředků nebránila exekuční zátěž obviněné. Dále státní zástupkyně uvedla, že podmínky pro vyvození odpovědnostního vztahu výlučně mimo trestní charakter jejich jednání shledány být nemohly za stavu, kdy posuzovaný skutek vykazuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 8.).
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Obvinění svoji argumentaci převážně vtělili v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, a že byla porušena zásada in dubio pro reo. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor (tvrzený extrémní nesoulad-rozpor) však podle argumentace obviněných spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněných (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, přičemž dovolatelé svůj závěr o své nevině dovozují ze zásadně odlišného hodnocení důkazů oproti soudům nižších stupňů, kterým především nesprávné hodnocení důkazů vytýkají (bod 12. dovolání).
12. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. S ohledem na skutečnost, že obvinění svoji argumentaci založili na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněné vinnými jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněných. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obvinění uplatnili, musí Nejvyšší soud rovněž konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněných musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazovali mj. na to, že je dán extrémní rozpor mezi dokazováním a skutkovými zjištěními; ve vztahu k některým skutkovým zjištěním nebylo provedeno dokazování; poškozeného neuvedli v omyl, jelikož věděl, k čemu bude půjčka použita; neměli v úmyslu poškozeného podvést; jejich finanční situace nebyla v té době špatná, jelikož měli přístup k hodnotnému majetku v podobě nemovitostí a exekuce byly na ně vedeny pouze pro nízké částky; k výpovědi poškozeného nemělo být přihlíženo; neměly být uplatněny instituty trestního práva, poškozený se měl nápravy domáhat soukromoprávní cestou atd. ]. S námitkami, které obvinění uplatnili před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 29. – 39. svého rozsudku soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že „Nemovitosti, které obžalovaná M. B. vlastní, jsou zatíženy zástavními právy věřitelů...Informace ohledně exekucí na obžalované byly aktualizovány (čl. 582-583) u obžalovaného je vyznačeno 12 záznamů od roku 2011 do 2021, u obžalované 10 záznamů od roku 2014 do 2019. Majetkové poměry obou obžalovaných byly nepochybně motivem jejich jednání...Od prvopočátku nebyla snaha obžalovaných hradit – předně o tom svědčí smyšlená legenda o existenci nájemního vztahu, jehož předmětem byl jiný lesní stroj, po jehož vypovězení měla být platba nájemného užita k úhradám poškozenému. A také skutečnost, že nikdy nic placeno nebylo...Jak plyne z listin oba obžalovaní byli každý v různé míře a v různých časových intervalech zatíženi exekucemi, pročež k převodu prostředků poskytnutých poškozeným obžalovaná využila bankovní účet obžalovaného J. B., ačkoli fakticky stroj byl dle vyjádření obou obžalovaných zapsán na její společnost. Obžalovaný J. B. v rozhodném období nedisponoval finančními prostředky, jež by mu umožňovaly dluh splácet, sám připustil, že měl pouze pravidelný měsíční příjem v řádech desetitisíců bez dalšího majetku...Finanční situace obou obžalovaných v době vylákání prostředků od poškozeného objektivně neumožňovala řádné splacení. Uvedené svědčí minimálně o úmyslu eventuálním. Z výpovědi svědka M. F. je nepřímo potvrzována pravdivost tvrzení poškozeného ohledně legendy, s jejíž pomocí obžalovaní přesvědčili poškozeného o návratnosti jeho půjčky. Výpovědí svědka je prokázáno, že obžalovaným stroj nepronajímal. O smyšlené legendě se pak vyjadřoval i svědek D. S., který její existenci potvrdil. Tito svědci, pokud sdělovali informace získané od poškozeného, tak je interpretovali ve shodě s tím, co uváděl sám poškozený...K tomu soud poznamenává, že doplatek částky 2 mil. Kč (za cihelnu) měl být hrazen až k 31. 8. 2013 (bod 28.) a předchozí platby byly již obžalovaným vybrány (bod 24.). Tedy i to poukazuje na to, že předem žádné peníze k úhradě nebyly fakticky k dispozici...Naopak poškozený zcela konzistentně tvrdí, že peníze předal a tyto mu nebyly vráceny a činí proto všechny kroky (byť s ohledem na jeho vyšší věk) není vždy úspěšný. Tím má soud na mysli vyvolané civilní řízení, které dopadlo neúspěchem proto, že nebyl schopen unést důkazní břemeno, nicméně toto je potřebné vidět optikou nepravdivých vyjádření obou obžalovaných, které v daném řízení použili (obžalovaná podáním odvolání, obžalovaný při výslechu)...Za takové situace pak nelze ani konstatovat, že nemělo být vedeno trestní řízení, neboť protiprávní jednání obžalovaných má výrazný přesah do trestní roviny a nepochybná je vyšší míra společenské škodlivosti... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 19. – 25. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „pokud jde o výpověď poškozeného, byl procesně použitelným způsobem vyslechnut opakovaně a jeho výpověď zůstala v čase ohledně podstatných okolností neměnná...o zapůjčení peněz jednal s obžalovanou M. B., peníze pak byly zaslány J. B., když o tom, že se jedná o jeho účet, neměl poškozený povědomí do doby, než mu opakovaně zatelefonovala obžalovaná M. B.…zejména z výpovědi poškozeného, o jejíž věrohodnosti ani odvolací soud nemá pochyb, vyplynulo, že zapůjčená částka bude hrazena z peněz, které obžalovaní ušetří za pronájem stroje na lesní práce. Bylo zjištěno, že takový stroj, který by obžalovaná či obžalovaný měli v pronájmu neexistoval, o němž svědčí i inventář, jenž je součástí smlouvy o prodeji podniku. Tento stroj, s nímž v uvedené době v lese pracoval T. B. (bratr obžalovaného) [viz bod 14 rozsudku], patřil výhradně svědku F., který potvrdil rovněž, že veškeré výnosy z práce s tímto strojem patřily jemu, T. B. na stroji pracoval jako jeho zaměstnanec…Je tedy více než zřejmé, že obžalovaní uvedli poškozeného v omyl stran podmínek splácení zapůjčených peněz, když žádné peníze za ušetřený pronájem nemohli získat. O uvedení v omyl stran schopnosti splácení dluhu svědčí i majetková situace obou obžalovaných, kdy společnost obžalované B. byla předlužena a její účet byl odstaven s ohledem na vymáhané exekuční pohledávky v řádu nikoli desítek, ale stovek tisíc korun. Pokud jde o obžalovaného B., s výjimkou měsíční mzdy neměl žádné příjmy ani majetek. Bylo tedy prokázáno, že obžalovaní od počátku neměli v úmyslu závazku dostát a zapůjčené peníze vrátit, byť byly užity k avizovanému nákupu stroje Tiberjack…poškozeného uvedli v omyl ohledně splácení zapůjčených peněz, a to i s vědomím neschopnosti závazku dostát. Pokud jde o údajné peníze z prodeje cihelny zmiňované v rámci podaných odvolání, tak je třeba uvést, že k úhradě kupní ceny mělo dojít až v roce 2013, a to navíc výhradně po splnění dalších podmínek ze strany prodávající M. B. Jelikož obžalovaná tyto podmínky nesplnila, bylo i získání peněz za prodej více než nejisté, což dokládá přinejmenším eventuální úmysl obžalovaných dluh neuhradit… atd.“
15. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné obviněné upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 14.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněné upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil (bod 18. a násl. usnesení odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněných, přičemž takto učiněná skutková zjištění vyplývají z listinných důkazů a svědeckých výpovědí, přičemž soudy nižších stupňů vycházely zejména z výpovědi poškozeného, jehož věrohodností se řádně zabývaly a dospěly k závěru, že je věrohodná, když je v podstatných bodech v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy. Lze poukázat na skutečnost, že se soudy nižších stupňů zabývaly rovněž věrohodností výpovědí obviněných, přičemž dospěly k závěru, že nelze jejich výpovědi považovat za věrohodné, a to mimo jiné i kvůli skutečnosti, že primárně obviněný svoji výpověď před soudy nižších stupňů, ale i před civilním soudem měnil tak, aby jeho výpověď vyhovovala jeho zájmům. I přes výše uvedené a v reakci na námitky obviněných považuje Nejvyšší soud za nutné znovu uvést, že obvinění uvedli poškozeného v omyl ohledně splácení zapůjčených peněz, přičemž si museli být vědomi toho, že v daný okamžik nebyli schopni závazku dostát. Pokud poukazují na peníze z prodeje cihelny, je nutné poukázat na skutečnost, že k úhradě kupní ceny mělo dojít až v roce 2013, a to za splnění dalších podmínek ze strany obviněné, přičemž se také naskýtá otázka, proč takovou skutečnost nesdělili poškozenému, a místo toho zvolili fiktivní verzi způsobu splácení zapůjčených peněz, o které věděli, že jí nejsou schopni dostát. Skutečnost, že poškozený je osobou lehce navoditelnou a manipulovatelnou s primárním zájmem pomoci, doprovázený zájmem o zhodnocení svých financí, svědčí znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. O neschopnosti obviněných dostát závazku vůči poškozenému svědčí také skutečnost, že obvinění nespláceli ani přes opětovné urgence poškozeného. Zmíněné skutečnosti spolu s exekučním zatížením obviněných v době zapůjčení peněz jednoznačně svědčí o tom, že obvinění v dané době byli ve špatné finanční situaci a byli si vědomi toho, že zapůjčené peníze nebudou schopni splácet. V tomto směru je možno také zmínit skutečnost, kterou patrně obvinění (obhajoba) v rámci objektivního zmínění důkazů a výtek stran hodnocení důkazů přehlédli, a to zásadní objektivní zjištění, že v posledním čtvrtletí roku 2012 se zůstatek na účtu obviněného pohyboval v rozsahu od 50 000 do 250 000 Kč. Nový lesní stroj, který obvinění hodlali zakoupit a zakoupili v prosinci 2012 měl stát 1 216 266 Kč, což ve své podstatě odpovídá součtu částky 1 000 000 Kč od poškozeného a možnému zůstatku na účtu obviněného. Při zjištění existence exekucí vůči obviněné v letech 2005-2012 pak zapadá do rámce hodnotících úvah soudů nižších stupňů zjištění o dohodě obou obviněných, o převedení peněz poskytnutých poškozeným na účet obviněného, nikoli na účet obviněné, aby tyto nebyly postiženy (viz obdobně bod 24. rozsudku soudu prvního stupně). Zcela nevěrohodně a účelově (úsměvně) pak v souvislosti s provedeným dokazováním vyznívá tvrzení obviněného, učiněné před civilním soudem [Okresním soudem v Lounech sp. zn. 10 C 77/2016], že to byl poškozený, kdo byl dlužníkem obviněných a částka, která mu (obviněnému) byla připsána na jeho účet 14. 12. 2012, byla vlastně vrácením dluhu od poškozeného, s následným vysvětlením obviněného, že takto vypovídal z důvodu rozzlobení se na poškozeného pro jeho chování vůči rodičům obviněného. Nejen tato pasáž chování obviněného bezpochyby nesvědčí pro závěr o věrohodnosti dovolatelů. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že se obvinění dopustili zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněných.
17. Ve vztahu k uplatněnému dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést, že obvinění nevznáší žádné námitky, kterými by vytýkali nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávně hmotně právní posouzení, jelikož veškeré své námitky staví na odlišném hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Takto uplatněné dovolací námitky ovšem nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obvinění poukazují na skutečnost, že nedošlo k naplnění znaků trestného činu podle §209 tr. zákoníku, neboť absentuje subjektivní stránka tohoto trestného činu, což dokládají mj. tvrzením (viz bod 26. dovolání), že poškozený nebyl uveden v omyl, neboť od počátku „byl prokazatelně seznámen s tím, že finanční prostředky budou použity na nákup lesního stroje, přičemž měli v plánu poskytnutou částku poškozenému postupně vracet formou splátek, které získají právě z činnosti tohoto lesního stroje. Z toho, že obvinění následně museli svůj postoj přehodnotit, a začali splácet později a pomaleji, než si poškozený představoval, neboť stroj nebyl hned schopný provozu , opět nelze učinit závěr o jejich počátečním záměru uvést poškozeného v omyl“. Nejvyšší soud se v plném ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, kdy např. soud druhého stupně obhajobu obviněných hodnotil jako nevěrohodnou, postupem času měněnou a přizpůsobovanou vývoji dokazování. Pro uvedený závěr svědčí shora uvedené skutečnosti, kdy se lze pozastavit nad tvrzením výše označeným (doslovně citovaným z dovolání obviněných), kdy obvinění hovoří o tom, že museli svůj postoj přehodnotit, a začali splácet později a pomaleji, než si poškozený představoval, k čemuž Nejvyšší soud musí tedy poznamenat, že z uvedeného nepřímo vyplývá dohoda jak o termínu splátek, tak jejich výši, což odpovídá verzi výpovědi poškozeného nejen ohledně těchto parametrů dohody mezi ním a obviněnými, ale také hovoří pro věrohodnost výpovědi poškozeného a učiněný skutkový závěr soudů, že poškozený byl uveden v omyl mj. tím, že poškozeného ubezpečovali, že měsíčně budou zapůjčené peníze vracet ze zrušeného nájmu menšího stroje . Uvedený závěr, který nebyl výslovně zmíněn v rozhodnutí soudů nižších stupňů je doložen nejen výpovědí poškozeného, ale také výpovědí svědka D. S., který uvedl, že obviněný mu říkal, že stroj Vimek mají v pronájmu od M. F. (o zrušeném nájmu jako zdroji peněz na placení zapůjčené částky hovořil také poškozený – viz shora). V tomto směru nemůže shora uvedený závěr zpochybnit ani výpověď svědka F., který uvedl, že stroj Vimek nebyl pronajímán ani zapůjčen třetím osobám, pracoval s ním T. B., syn obviněné a bratr obviněného. Subjektivní stránka uvedeného trestného činu byla tudíž obviněnými bez jakýchkoliv pochybností naplněna.
18. Pokud jde o obviněnými namítané pochybení soudů, že tyto neaplikovaly subsidiaritu trestní represe a s ní související princip ultima ratio, pak k uvedeným pojmům je vhodné uvést následující. Zásada „ultima ratio“ je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl: že zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
19. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký , takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Lze přitom konstatovat, že jakkoliv obvinění ve svém dovolání argumentují, že se poškozený měl domáhat svých práv cestou civilního práva, sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněnými, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. V dané věci také není možné spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněných uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání obviněných je pro daný typ trestné činnosti typické. Nad rámec uvedeného lze plně souhlasit se závěrem vysloveným soudem prvního stupně ohledně chladnokrevnosti a vypočítavosti spojené se ziskuchtivostí, která byla cílena na osobu vyššího seniorského věku. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněných na nutnost postupu podle §12 tr. zákoníku zcela nepřiléhavý.
20. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněnými vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu