ECLI:CZ:NS:2024:11.TDO.1115.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 1115/2023-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 3 To 218/2023, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 103/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 4 T 103/2022, byl obviněný J. B. uznán vinným přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému též uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Žižkova 22, České Budějovice, částku ve výši 8.349 (osm tisíc tři sta čtyřicet devět) Kč.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
dne 15. 11. 2021 v době kolem 08:45 hodin v Českých Budějovicích, XY č. XY, v místě odběrného pracoviště COVID-19 testy, po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl administrativní pracovnici R. P., a to tak, že se napřáhl, a poté ji udeřil rukou do zápěstí přes palec pravé ruky, ve které držela jeho cestovní pas, který mu chtěla vrátit, čímž poškozené R. P., nar. XY, způsobil podvrtnutí (distorzi) pravého zápěstí, kdy ze soudně lékařského hlediska jde o poranění lehké (ublížení na zdraví) s obvyklou délkou léčení kolem 2 - 3 týdnů, přičemž minimálně po dobu 1 týdne byla poškozená omezená v obvyklém způsobu života, a to bolestivostí daného poranění a nemožností zcela obvyklých pohybů pravým zápěstím, přičemž toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření v Nemocnici České Budějovice.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. B., rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 3 To 218/2023, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to „v plném rozsahu všech výroků odvolacího soudu“, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotněprávním posouzení.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný ve vztahu k výroku o vině namítá nesprávné hodnocení naplnění zákonného znaku ublížení na zdraví u jemu přisouzeného trestného činu, a to jak z hlediska objektivní stránky, tak i z hlediska stránky subjektivní. Způsobení újmy jinému ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska objektivní stránky musí dosahovat takovou míru intenzitu zranění, jakou předpokládá zákon a ustálená judikatura, a z hlediska stránky subjektivní pachatel musí být veden úmyslem takový následek poškozenému způsobit, a to alespoň ve formě úmyslu nepřímého. Dovolatel je však přesvědčen, že ani jedno z těchto kritérií nebylo v dané věci naplněno, přičemž jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, tyto skutečnosti nesprávně právně hodnotily.
6. Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu ublížení na zdraví trestní zákoník ve shodě s naukou a praxí pojem „ublížení na zdraví“ vymezuje jako způsobení takové poruchy normálních a tělesných nebo duševních funkcí, která znesnadňuje poškozenému výkon obvyklé činnosti, resp. má vliv na způsob jeho života, není zcela přechodného rázu, tedy činí nejméně 7 dnů, a vyžaduje lékařské ošetření. Pro naplnění znaku základní skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku je tak třeba, aby újma na zdraví, porušení zdraví bylo závažnějšího a dlouhodobějšího charakteru, nemělo by se tedy jednat pouze o drobná poranění či krátkodobé bolestivé stavy, např. „přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky, nepatrné ranky, hučení v uších apod.“, jak je demonstrativně vymezeno v komentáři k trestnímu zákoníku. Ublížení na zdraví bude tedy změněný stav, který nastal např. déletrvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, nechutí k jídlu, déletrvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod., patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila, příznaků, jak co do množství, tak co do intenzity, přibylo.
7. Z toho vyplývá, že jestliže je jednáním obviněného poškozené osobě způsobeno menší zranění, jako např. nepatrné ranky, oděrky, otoky, modřiny, přechodné bolesti a nevolnost, nejednalo by se o trestný čin ublížení na zdraví ve smyslu §146 tr. zákoníku, ale dané jednání by mohlo být posouzeno toliko jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Je tedy přesvědčen, že jeho jednání nedosahuje požadované intenzity míry ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákoníku.
8. Taktéž namítá, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví neuvádí, jak konkrétně byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života, přičemž dle odborných statí lehká distorze zápěstí osobu, jež toto zranění utrpěla, v běžném způsobu života nijak neomezuje a jedná se o zranění zcela minimální intenzity. V případě, že by i takto nepatrné zranění bylo podřazeno pod trestně-právní ochranu, tak by za ublížení na zdraví bylo nezbytné považovat v podstatě jakékoliv drobné zranění, včetně lehkých oděrek, neboť i ty teoreticky mohou postiženou osobu omezovat v obvyklém způsobu života po dobu přesahující 7 dní. Je tak třeba zkoumat, zda a konkrétně jakým způsobem byl omezen obvyklý způsob života poškozené. Judikatura vyžaduje vždy posouzení ve vztahu k dané konkrétní osobě, nikoliv pouhé obecné konstatování, tak jak tomu je v tomto případě. Má tedy za to, že v tomto ohledu nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Dále obviněný uvádí, že ve vztahu ke shora uvedené intenzitě zranění musí být naplněna též subjektivní stránka předmětné skutkové podstaty, tedy, že pachatel by musel být přinejmenším srozuměn se způsobeným následkem. Absenci subjektivní stránky daného trestného činu, spatřuje obviněný v tom, že ze svědeckých výpovědí poškozené a obviněného nevyplývá, že by jednal alespoň ve formě úmyslu nepřímého. Tvrdí, že nedisponoval kladným vztahem ke způsobení následku ve formě ublížení na zdraví. Poškozenou nechtěl udeřit, pouze ji chtěl odejmout pas, jež mu podle něj protiprávně odmítala, i přes opakovanou výzvu, vydat. Uvádí také, že poškozené žádným atakem proti tělesné integritě nevyhrožoval, a pokud by mu pas dobrovolně vydala, tak by zcela jistě k žádnému fyzickému kontaktu nedošlo. Je přesvědčen, že poškozenou neuhodil, pouze ji prudce vytrhl pas z ruky. Pokud při jeho pohybu ruky směřujícímu k získání cestovního pasu došlo k fyzickému kontaktu se zápěstím poškozené, tak si dovolatel tuto skutečnost vůbec neuvědomil. Jeho úmysl tedy nesměřoval k tomu, aby poškozené způsobil jakékoliv zranění a ani s takovým následkem svého jednání nebyl srozuměn. Tvrzený fyzický kontakt, jenž mohl zranění způsobit, tak byl pouze zcela náhodným a nezamýšleným důsledkem jednání nesměřujícího ovšem k fyzickému napadení poškozené. Úmyslem dovolatele nebylo komukoliv fyzicky ublížit, ale pouze získat svůj cestovní doklad a co nejrychleji odejít, neboť byl v časovém tlaku z důvodu svého plánovaného odletu do zahraničí. Má tedy za to, že ani k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku z jeho strany nedošlo.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího ve všech výrocích zrušil“.
11. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že argumentace obviněného, kterou lze podřadit pod jím užitý dovolací důvod, směřuje proti tomu, že jeho jednání naplňovalo subjektivní a objektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví. Konkrétně namítá, že nebyl naplněn znak ublížení na zdraví a že jeho jednání nesměřovalo ani v úmyslu nepřímém k ublížení na zdraví poškozené.
12. Podle státního zástupce se lze s obviněným ztotožnit v tom, že při naplnění znaku ublížení na zdraví musí dojít v souvislosti se zraněním ke znesnadnění obvyklého způsobu života po dobu zpravidla alespoň 7 dnů. V nyní posuzované věci byl vypracován posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ve kterém bylo mj. uvedeno, že ze soudně lékařského hlediska jde o poranění lehké s obvyklou délkou léčení kolem 2-3 týdnů, přičemž minimálně po dobu 1 týdne byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života, a to bolestivostí daného poranění a nemožností zcela obvyklých pohybů pravým zápěstím. Sama poškozená pak ke zranění mj. uvedla, že podstoupila vyšetření, měla 6 týdnů ortézu, pohyb ruky byl omezený, a to místo na ruce ji od počátku bolelo. Asi měsíc byla omezena v obvyklém způsobu života, limitovalo ji to. Pořád ruku rentgenovali. Soud prvního stupně poté zcela správně na základě zjištěných skutečností uzavřel, že jednáním obviněného bylo poškozené způsobeno ublížení na zdraví.
13. Státní zástupce projevil nesouhlas rovněž s argumentací obviněného, že nebylo zjištěno, jakým konkrétním způsobem byla poškozená na zdraví omezena, neboť to vyplývá z výpovědi poškozené a částečně i ze znaleckého posudku. Poškozená byla evidentně omezena na obvyklém způsobu života, když měla na ruce 6 týdnů ortézu, pociťovala bolest při ohybu ruky a několikrát podstoupila rentgenové vyšetření. Dané omezení tak překračovalo dobu 7 dnů. U poškozené rozhodně došlo k poruše zdraví, která ji znesnadňovala obvyklý způsob života po nikoli krátkou dobu, která vyžadovala lékařské ošetření a byla zcela nepochybně naplněna objektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Jestliže obviněný rozporoval rovněž naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, ani v tomto mu nelze dát za pravdu. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný se vůči poškozené choval agresivně, byl vulgární, mával rukama kolem sebe, křičel. Těsně před ublížením na zdraví se napřáhl, jak popsala poškozená, jako by ji chtěl udeřit do obličeje a následně ji udeřil rukou sevřenou v pěst do zápěstí na pravé straně palce, až jí papíry vypadly z ruky. Z výpovědi svědkyně N. vyplynulo, že při předávání dokladu slyšela od poškozené „au“ a uvedla, že při vytrhnutí papírů z ruky poškozené byl obviněný vzteklý, do té ruky (poškozené) nějak plácl. Svědkyně K. popisovala, že poškozená měla následně místo zarudlé. Jestliže poněkud odlišně vypovídal svědek D., soud prvního stupně se s danou odlišností vypořádal v odůvodnění rozsudku. Ze skutkových zjištění tedy jednoznačně vyplývalo, že obviněný vyvinul větší sílu, se kterou poškozenou udeřil do zápěstí přes palec pravé ruky. Rozhodně si tedy musel být vědom té skutečnosti, že tím může dojít k poruše zdraví poškozené, byť k tomu nemusel přímo směřovat jeho úmysl, avšak pro případ, že ublížení na zdraví způsobí, s tím pak byl srozuměn. Soud prvního stupně tedy zcela správně uzavřel, že jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Na základě výše uvedeného státní zástupce uzavřel, že byly naplněny znaky jak objektivní, tak subjektivní stránky trestného činu.
15. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
18. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
19. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
20. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“ . Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
21. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve skutečnosti ale v tomto lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
22. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa) .
23. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
24. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku okresního soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
25. Obviněný v podaném dovolání namítá, že byla soudy nesprávně právně hodnocena otázka naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví, když má za to, že nedošlo k naplnění jak jeho objektivní stránky, tak i stránky subjektivní. Nejvyšší soud proto v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. B. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolatelem vznesené námitky jsou pod tento důvod formálně podřaditelné, nicméně po přezkumu projednávaného případu byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné.
26. Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolací soud zásadně vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
27. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro posouzení opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
29. Obviněný v podaném dovolání předně namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
30. Objektem trestného činu podle §146 tr. zákoníku je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví.
31 . Z provedených skutkových zjištění (zejména výpovědi poškozené a přítomných svědkyň) nad veškerou pochybnost vyplynulo, že dne 15. 11. 2021 v době kolem 08:45 hodin v Českých Budějovicích, XY č. XY, v místě odběrného pracoviště COVID-19 testy, po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl administrativní pracovnici R. P., a to tak, že se napřáhl, a poté ji udeřil rukou do zápěstí přes palec pravé ruky, ve které držela jeho cestovní pas, který mu chtěla vrátit, čímž poškozené R. P., nar. 28. 1. 1972, způsobil podvrtnutí (distorzi) pravého zápěstí, kdy ze soudně lékařského hlediska jde o poranění lehké (ublížení na zdraví) s obvyklou délkou léčení kolem 2 - 3 týdnů, přičemž minimálně po dobu 1 týdne byla poškozená omezená v obvyklém způsobu života, a to bolestivostí daného poranění a nemožností zcela obvyklých pohybů pravým zápěstím, přičemž toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření v Nemocnici České Budějovice.
32. Obviněný předně zpochybnil, že nebylo řádně posouzeno naplnění objektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku (respektive způsobení poruchy zdraví poškozené). V návaznosti na citovanou judikaturu obecných soudů zdůraznil, že ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu, když souběžně tvrdí, že znesnadnění obvyklého způsobu života poškozené musí trvat nejméně sedm kalendářních dnů (byť není vyloučena ani doba kratší), přičemž svou námitku konkretizoval tvrzením, že poškozenou utrpěné zranění nebylo nikterak významné. Je nutno ovšem zdůraznit, že soudy své závěry kromě výpovědi poškozené R. P. a svědkyň I. N. a K. K. opřely též o zdravotnickou dokumentaci Chirurgie SEVER s. r. o. České Budějovice a ošetřující lékařky J. Z., vyjadřující se k charakteru a rozsahu zranění poškozené. K druhu a závažnosti utrpěného úrazu se v projednávaném případě podrobně vyjádřil znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř, který své závěry objektivizoval ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z těchto vyplývá, že poškozená utrpěla dne 15. 11. 2021 podvrtnutí (distorzi) pravého zápěstí. Ze soudně lékařského hlediska jde o poranění lehké (ublížení na zdraví) s obvyklou délkou léčení kolem 2–3 týdnů, přičemž minimálně po dobu 1 týdne byla poškozená omezená v obvyklém způsobu života, a to bolestivostí daného poranění a nemožností zcela obvyklých pohybů pravým zápěstím. Obecně jako distorzi či podvrtnutí je označen souhrn změn na kloubu a kolem kloubních měkkých tkání, které jsou výsledkem určitého přehnaného pohybu. Násilí obvykle působí na kloub nepřímo, a to po dobu velmi krátkou. Hranice obvyklých pohybů je překročena rychle a překotně, úměrně s rychlostí působící síly a nepřipraveností měkkého kloubu. I přímé násilí může vyvolat přehnaný pohyb a dochází tak k podvrtnutí (distorzi). Podvrtnutí zápěstních kloubů vznikají kompresí (násilné sevření, stištění), flexí (násilným ohnutím), hyperextenzí (násilné natažení směrem k hřbetní straně předloktí) nebo torzí (kroucením) zápěstí. S ohledem na výše uvedený mechanismus vzniku podvrtnutí zápěstí nelze zcela jednoznačně rozhodnout, zda v daném případě k tomuto došlo přímo úderem pěstí do oblasti pravé ruky či nepřímo, násilným stištěním či sevřením ruky poškozené. Pouhé vytržení dokladů držených v ruce poškozené vznik utrpěného podvrtnutí pravého zápěstí poškozené nevysvětlí. Tyto závěry tak vyvrací obhajobu obviněného, že by k podvrtnutí zápěstí mohlo dojít pouhým prudkým vyškubnutím dokladů z ruky poškozené. Není pochyb o tom, že poškozená byla zcela jistě omezena v obvyklém způsobu života, když měla na ruce 6 týdnů ortézu, pociťovala bolest při ohybu ruky a několikrát podstoupila rentgenové vyšetření. Dané omezení také překračovalo dobu 7 dnů. U poškozené rozhodně došlo k poruše zdraví, která ji znesnadňovala obvyklý způsob života po nikoli krátkou dobu a která vyžadovala lékařské ošetření. Utrpěla tak zranění, jež je možno považovat za újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. Zcela nepochybně tak byla naplněna objektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud připomíná, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. č. 69/1953, č. 20/1981, č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
34. Součástí mimořádného opravného prostředku učinil obviněný rovněž námitku nedostatku zavinění, resp. nenaplnění subjektivní stránky, maje za to, že jeho jednáním ani k naplnění subjektivní stránky, tedy úmyslu směřujícímu k ublížení na zdraví, nedošlo. I tuto námitku Nejvyšší soud nicméně shledal nedůvodnou.
35. Trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
36. Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
37. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
38. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
39. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
40. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. např. rozhodnutí pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
41. Podle ustálené judikatury k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, publikovaný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1962, sp. zn. 9 Tz 46/62, publikované pod č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
42. Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], přičemž svůj závěr stran naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku pak soud prvního stupně odůvodnil tak, že obviněný „ věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.“
43. Ačkoliv obviněný trestnou činnost spočívající v ublížení na zdraví poškozené zpochybňuje, Okresní soud v Českých Budějovicích vyvodil své skutkové závěry z řádně provedených důkazů. Mezi nimi dominuje zejména výpověď poškozené R. P., která popsala průběh celé události prakticky konzistentním způsobem v obou stádiích trestního řízení, přičemž nebyly shledány žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že nepravdivě líčila způsob chování obviněného ve snaze mu uškodit, popř. přivodit jeho trestní stíhání. V tomto směru soud prvního stupně uvedl, že neměl důvod nevěřit poškozené, že skutečně byla při předávání dokladů obviněnému fyzicky napadena úderem do oblasti zápěstí pravé ruky. To ovšem vyplývá nejen z výpovědi poškozené, ale i z výpovědí svědkyň I. N. a K. K., jakož i z opatřené zdravotnické dokumentace. Svědkyně I. N., byť samotný úder nepozorovala uvedla, že zaslechla bolestivý výkřik poškozené, která v návaznosti na jednání obviněného sdělila, že byla napadena i své kolegyni K. K. Ta pozorovala, že místo na ruce poškozené je zarudlé a poškozená si ruku posléze nechala ošetřit. Beze sporu tak příčinou, bez které by ke zranění poškozené nedošlo, byl právě fyzický kontakt obviněného s poškozenou. Nakonec ani sám obviněný nepopírá, že se s poškozenou dostal do konfliktu, neboť nesouhlasil s tím, že mu odňala cestovní pas. Připustil i že na její adresu následně použil nevhodné výrazy. Soud prvního stupně rovněž logicky zdůvodnil, z jakých důvodů neuvěřil výpovědi společníka ve firmě a kamaráda obviněného svědka V. D., kterou shledal zjevně tendenční. Bylo správně zjištěno jednání obviněného spočívající v úderu do zápěstí přes palec pravé ruky poškozené, stejně jako příčinný vztah mezi tímto jednáním a zraněním poškozené. Závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a zraněním poškozené učiněný soudem prvního stupně a aprobovaný soudem odvolacím je proto nutno považovat za správný.
44. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou. Lze tedy konstatovat, že na základě učiněných skutkových zjištění byla bez důvodných pochybností prokázána nejen osoba útočníka, ale i průběh a následky útoku, stejně jako utrpěné zranění poškozené.
45. Ačkoliv obviněný v bodě II. svého mimořádného opravného prostředku uvádí, že rozhodnutí napadá v plném rozsahu všech výroků odvolacího soudu, stran přečinu výtržnictví žádnou relevantní argumentaci neuplatnil. Jak Nejvyšší soud ve své judikatuře nejednou zdůraznil, za situace, kdy dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, není Nejvyšší soud povinen je za obviněného dohledávat či domýšlet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07).
46. Z další části námitek je patrno, že dovolatel usiluje o celkovou bagatelizaci jím spáchaného útoku. V této souvislosti prezentoval výklad pojmů „ublížení na zdraví“ a „poruchy zdraví“, aby následně konstatoval, že poškozenou utrpěné zranění nebylo nikterak významné, aby následně konstatoval, že jeho útok nebyl závažný ve smyslu naplnění míry společenské škodlivosti, z čehož má být zřejmé, že s ohledem na charakter předmětného zranění, jehož intenzita nedosahuje míry ublížení na zdraví ve smyslu §146 tr. zákoníku, mělo být toto jednání posouzeno toliko jako přestupek. Tím v podstatě namítá, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio . Jak je však patrné z obsahu obou dovoláním napadených rozhodnutí, soudy nižších instancí k takovémuto, obviněným prezentovanému závěru v žádném případě nedospěly.
47. Nejvyšší soud k této otázce zdůrazňuje, že trestným činem je chápán protiprávní čin, který je za trestný označen a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku. Pouze v případě méně závažných trestných činů je toto legální vymezení (vycházející z formálního pojetí trestného činu) korigováno použitím materiální zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle které lze trestní odpovědnost pachatele uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Při posuzování míry společenské škodlivosti posuzovaného skutku je tato zásada využívána ve dvojím smyslu – jednak jako interpretační pravidlo a současně jako materiální korektiv. Ve smyslu korektivu je tato zásada aplikována v situacích, kdy byl spáchán trestný čin, nicméně se jedná o skutek tak malé závažnosti, že de facto není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Posláním této zásady je tedy vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
48. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“ , který zdůrazňuje, že trestní právo se má uplatnit pouze tam, kde se jiné prostředky z hlediska ochrany práv jeví jako nedostatečné. Trestněprávní řešení je proto chápáno jako nejzazší prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (tj. občanskoprávní, obchodněprávní či správněprávní). Naopak tam, kde k regulaci dostačují prostředky civilního nebo správního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005, sp. zn. 5 Tdo 315/2010, sp. zn. 8 Tdo 1031/2012, či stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). S tímto postojem Nejvyššího soudu je v souladu i judikatura Ústavního soudu, která mimo jiné opakovaně zdůrazňuje, že trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 69/06, sp. zn. I. ÚS 541/10, sp. zn. II. ÚS 1098/10).
49. V posuzovaném případě dovolatel kontinuálně zpochybňuje, že projednávaný skutek je natolik společensky škodlivý, aby jej bylo nutné kvalifikovat jako trestný čin. Podle jeho náhledu postačuje jeho útok postihnout toliko podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (poznámka Nejvyššího soudu - dovolatel v tomto směru patrně přehlédl, že již s účinností od 1. 7. 2017 byl zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nahrazen novým zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). Jak již bylo uvedeno výše, jednání obviněného, které nepochybně naplnilo skutkovou podstatu hned dvou přečinů (ostatně ohledně naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví dovolatel ani ničeho nenamítá), jednoznačně dosáhlo intenzity trestného činu, když se dopustil nejen ublížení na zdraví, ale i hrubého narušení veřejného pořádku, pročež je projednávaný skutek po všech stránkách kriminálním činem. Jednoznačně se tak jednalo o trestně postižitelné jednání, nikoli o přestupek proti občanskému soužití, kterak se dovolatel pokouší tvrdit a jehož se domáhá.
50. Soudy obou stupňů v rámci dokazování taktéž neidentifikovaly žádnou konkrétní okolnost či okolnosti, které by z útoku poškozeného učinily případ výjimečný či hodný zvláštního zřetele. Ostatně ani sám dovolatel žádnou takovou námitku nevznesl, toliko v rozporu se skutečností tvrdí, že takové okolnosti údajně shledaly soudy nižších stupňů. Za podmínky, že předmětný skutek byl soudy nižších stupňů shodně právně kvalifikován jednak jako přečin ublížení na zdraví a současně jako přečin výtržnictví ve smyslu výše uvedených právních kvalifikací, a zároveň nebyly zjištěny žádné okolnosti mimořádného charakteru (které by měly za následek, že by skutek nebyl posouzen jako dostatečně společensky škodlivý), není na místě, aby byla aplikována zásada subsidiarity trestní represe ani princip ultima ratio .
51. Ani vůči výroku o trestu obviněný explicitně nevznesl žádnou námitku a rovněž neodkázal ani na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V rámci svého podání nicméně zmínil, že Okresní soud v Českých Budějovicích mu uložil trest při samé dolní hranici stanovené trestní sazby s odkladem na nejnižší možnou délku zkušební doby, čímž v kontextu svých námitek vyjádřil s takto vyměřeným trestem nespokojenost – ostatně opakovaně poznamenal, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přestupek. S takovým názorem však nebylo možné vyjádřit souhlas.
52. Pokud soud prvního stupně obviněnému (při ohrožení trestní sazbou odnětí svobody stanovenou podle §146 odst. 1 tr. zákoníku na šest měsíců až na tři léta) uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, nelze takový trest pokládat za nepřiměřeně přísný. To platí zvláště v situaci, kdy soud prvního stupně trest ukládal jako trest úhrnný, tj. za dva sbíhající se úmyslné trestné činy.
53. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud jde o v úvahu přicházející (byť obviněným výslovně neuplatněný), dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, ten je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud – z výše rozvedených důvodů – zjistil, že v napadených rozhodnutích obou nižších soudů nedošlo ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
54. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze shrnout, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích Děčíně) neshledal pochybení ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu, ale ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
55. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 2–11), a rovněž poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 2–4). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo.
IV.
Závěrečné shrnutí
56. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu