ECLI:CZ:NS:2024:11.TDO.99.2024.1
sp. zn. 11 Tdo 99/2024-477
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovolání obviněného J. J. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 50 To 315/2023, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 108/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 1 T 108/2023, byl obviněný J. J. pod body 1) a 2) rozsudku uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byly obviněnému též uloženy tresty propadnutí věcí blíže specifikovaných na straně 3 výroku rozsudku.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
1. v období nejméně od konce měsíce srpna 2022, nejdéle však do 2. března 2023, si pravděpodobně v Plzni dosud nezjištěným způsobem obstarával drogu pervitin, kterou pak poté, co ji po určitou dobu u sebe za účelem následné distribuce přechovával, na různých místech v XY, bez povolení Ministerstva zdravotnictví ve smyslu ustanovení §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, opakovaně za účelem majetkového prospěchu prodal, a to zejména formou jeho předání další osobě do komisního prodeje, či bezúplatně z kamarádství předal, dalším osobám, když nejméně:
- v blíže nezjištěné době nejméně od měsíce října 2022 nejprve ve třech případech předal V. K., narozenému XY, pervitin vždy v množství nejméně 0,3 gramu jako odměnu za opravu výpočetní techniky, následně od počátku prosince 2022 nejdéle však do 28. února 2023 předával V. K. nejméně dvakrát týdně, někdy i dvakrát denně, celkem nejméně ve dvaceti případech, pervitin vždy v množství nejméně 1 gramu, nejvíce 2 až 2,5 gramu, předem navážený a uložený v igelitové uzavíratelné přepravce, a to takzvaně "do komise", kdy V. K. tento pervitin dále distribuoval, přičemž až po jeho následném prodeji mu zaplatil zpočátku 1.800 Kč/gram a později 1.600 Kč/gram, kdy celkem mu takto předal nejméně 30 gramů,
- v blíže nezjištěné době v lednu 2023 předal V. V., narozenému XY, v jednom případě 0,2 gramu pervitinu uloženého v uzavíratelné igelitové přepravce, a to za dvě lahve tvrdého alkoholu zn. rum,
- v blíže nezjištěné době od konce měsíce srpna 2022 nejdéle však do 2. března 2023 předal bezúplatně z kamarádství Z. S., narozené XY, nejméně ve třech případech pervitin vždy o hmotnosti 0,1 gramu, který jí zejména v jejím bydlišti na adrese XY, XY, nasypal přímo do pití,
- v blíže nezjištěné době od prosince roku 2022 nejdéle však do 2. března 2023 předal bezúplatně N. F., narozené XY, ve dvaceti případech v uzavíratelné igelitové přepravce pervitin vždy o hmotnosti 0,2 až 0,3 gramu, a to za hlídání dětí jeho kamarádky A. K., kdy množství pervitinu vždy odpovídalo hodnotě 500 Kč,
2. od blíže nezjištěné doby nejdéle však do 21:25 hod. dne 2. března 2023 na blíže nezjištěném místě v Plzni a na silnici č. XY z Plzně do XY až před dům č. p. XY, kde byl dle §76 odst. 1 tr. řádu zadržen policejním orgánem, bez povolení Ministerstva zdravotnictví ve smyslu ustanovení §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako spolujezdec ve vozidle Volkswagen Touran, RZ: XY, r. v. XY, barva šedá, při sobě přechovával ve třech igelitových uzavíratelných přepravkách za účelem distribuce dalším osobám zavlhlou bílou krystalickou látku o celkové hmotnosti 29,94 gramu, po vysušení o hmotnosti 28,16 gramu, ve které byla zjištěna přítomnost metamfetaminu 78,4 % čistoty vztaženo na bázi metamfetaminu, což představuje 22,08 gramu metamfetaminové báze,
přičemž pervitin obsahuje metamfetamin, který je zařazen v seznamu č. 5 psychotropních látek v příloze č. 5 k nařízení vlády 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve spojení s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
a uvedených jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 3T 138/2012, ze dne 5. prosince 2012, který nabyl právní moci dne 1. ledna 2013, odsouzen pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), písm. b), písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti roků a zároveň nad ním byl vysloven dohled, kdy tento trest byl dne 24. listopadu 2016 přeměněn na odnětí svobody nepodmíněně, a tento vykonal dne 22. března 2022.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. J., rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 50 To 315/2023, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. J. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Celé trestní řízení považuje obviněný za nedůvodné a své odsouzení za nepřípustné, v rozporu se základními principy trestního řízení, neboť závěr o jeho vině byl soudy obou stupňů učiněn na podkladě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými závěry na jedné straně a právním posouzením skutku na straně druhé. Domnívá se, že soudy v souladu s procesními předpisy náležitě nezjistily skutkový stav věci nebo z něj nevyvodily odpovídající právní závěry, čímž porušily právo obviněného na spravedlivý proces a princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny. Žádným z provedených důkazů nebylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že by se dopustil jednání popsaného v obžalobě a jeho obhajoba, na které setrval po dobu celého trestního řízení, nebyla vyvrácena.
6. Připouští, že by bylo možné klást mu za vinu, že neoprávněně pro vlastní potřebu přechovával omamnou látku metamfetamin – pervitin, který se u něj nalezl v době, kdy byl zadržen Policií České republiky na silnici č. I/27 z Plzně do Štěpánovic, mohl se však dopustit toliko jednání ve smyslu §284 tr. zákoníku.
7. Pokud jde o svědka V. K., ten ve své výpovědi ze dne 12. 4. 2023 hovoří o množství přibližně jen desetinovém v porovnání s údajem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 4. 2023, přičemž již v průběhu trestního řízení významně redukoval množství pervitinu, který měl od obviněného obdržet. Soudy proto nemohly s jistotou vyloučit, že svědek měl pouze snahu vyvinit se z jednání (prodeje drog), za které je v současné době stíhán a souzen Okresním soudem Klatovech. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že po poučení v řízení před soudem prvního stupně odmítl vypovídat s tím, že by si mohl přivodit trestní stíhání a na svém stanovisku setrval i poté, co mu byla soudem prvního stupně uložena pořádková pokuta. Nelze proto při posuzování výpovědi tohoto svědka vyloučit, že se mohl dopustit vůči obviněnému v minulosti křivé výpovědi nebo křivého obvinění.
8. V postupu soudu prvního stupně, který svědkovi uložil pořádkovou pokutu, aby si zákonně vymohl jeho výpověď, lze podle obviněného spatřovat rozpor se závěry rozhodnutí vydaného Krajským soudem v Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. 8 To 470/98, podle nějž: „Je-li v trestní věci jednoho obviněného vyslýchán jeho spolupachatel v postavení svědka, má právo odmítnout vypovídat podle §100 odst. 2 tr. řádu pokud jde o jeho vztah k věci pouze tehdy, jestliže by si svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání. Pokud by však stíhané jednání mohlo být u tohoto svědka posouzeno pouze jako přestupek, a tuto skutečnost lze zjistit, aniž by byl porušen smysl uvedeného ustanovení, nemá svědek právo odmítnout vypovídat a mohl by být k výpovědi nucen i ukládáním pořádkových pokut podle §66 tr. řádu.“
9. Obdobná procesní situace v neprospěch obviněného mohla nastat i u svědkyně S., kdy tato po poučení soudem prvního stupně odmítla vypovídat, neboť obviněného považovala za osobu blízkou. S tímto stanoviskem se soud nespokojil a pokračoval ve výslechu. Obviněný je toho názoru, že tvrzení této svědkyně o jejím vztahu k němu nebylo žádným z provedených důkazů spolehlivě vyvráceno. Trvá na tom, že mezi ním a svědkyní S. existoval vztah osob blízkých a svědkyně S. tak byla oprávněna u soudu odmítnout vypovídat. Toto právo mělo být ze strany soudů respektováno, to však neučinily.
10. Obviněný se dále domnívá, že mu nesprávně přitěžovaly okolnosti, které byly uvedeny v obžalobě, aniž by měly reálnou oporu v důkazech či výpovědích. Jedná se zejména o svědka M. M., který teprve jako obviněným navržený svědek u soudu prvního stupně dne 22. 6. 2023 uvedl, že žádné drogy od obviněného nedostal ani nekoupil a neobstarával ani žádné drogy pro D. S. Při hlavním líčení dne 11. 9. 2023 uvedl, že od obviněného žádnou návykovou látku neobdržel ani netuší, jestli uměl sehnat nějakou návykovou látku. Informace o obviněném měl však tento svědek zejména z internetu a z komentářů ke Klatovskému deníku. Je tedy zjevné, že pokud si svědek M. M. nějakým způsobem obstarával drogy, pak rozhodně neznal původ těchto drog, ani nemohl tvrdit, že by tyto pocházely od obviněného.
11. Soudy obou stupňů rovněž nesprávně vyhodnotily výpověď svědkyně N. F., která uvedla, že mluvila s policistou K. pravděpodobně před jednáním okresního soudu s tím, že se k případu nemůže vyjadřovat kvůli psychickému stavu, jednak z důvodu svého těhotenství, jednak z důvodu: „nátlaku ohledně výhrůžek lidí“; neuvedla však, kdo jí měl vyhrožovat. Pokud měla dostávat drogy od obviněného, uvedla, že neví, zda to bylo za peníze či zadarmo. Ve světle její výpovědi ze dne 11. 9. 2023 a dalších důkazů se nicméně svědkyně jeví jako nevěrohodná a její výpověď účelová, a to i s ohledem na její drogovou minulost. Ačkoliv její nepodložené tvrzení o výhrůžkách nebylo ničím prokázáno, obviněnému to přitížilo a promítlo se i do napadeného rozhodnutí soudu.
12. Jako důkaz nemohou podle obviněného obstát ani odposlechy, ze kterých mu nelze prokázat jakýkoliv prodej drog. Zde soudy obou stupňů nepodloženě dovozují jednání, které mělo mít vztah k distribuci či nákupu drog. Nesprávné vyhodnocování jednotlivých důkazů a předjímání nesprávných závěrů bylo patrné již z usnesení o zahájení trestního stíhání, kde se vycházelo ze zcela důkazně nepodložené výše údajného výdělku 480.000 Kč.
13. Výše popsaným postupem soudy vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Také přejaly bez dalšího v celé míře odůvodnění uvedené v obžalobě. Orgány činnými v trestním řízení by měla být prokázána vina obviněného bez jakýchkoliv pochybností, to se však nestalo. V důsledku výše uvedeného nesprávného postupu soudů obou stupňů bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy, stejně jako zásada zákonnosti a zásada subsidiarity trestní represe podle §12 tr. zákoníku. Rovněž zdůraznil, že v případě, že ze skutkových zjištění vyplývá více přibližně stejně pravděpodobných variant skutkového děje, se soudy musí vždy v souladu s principem in dubio pro reo a principem presumpce neviny v trestním řízení přiklonit k variantě, která je pro obviněného příznivější (kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/2014, ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016.) Za této situace shledal obviněný skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, což zakládá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivé řízení před soudem.
14. Pokud jde o výši uloženého trestu, ten obviněný považuje za daných okolností za velmi přísný; k čemuž poukázal na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09: „Jen důsledné respektování principu trestání jako ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí bude možno považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním zákonem. Ze zásady proporcionality trestní represe vyplývá především požadavek, aby byl uložený trest přiměřený spáchanému skutku. Tato zásada neumožňuje tzv. exemplární trestání, sledující pouze cíle generální prevence (odstrašení potenciálních delikventů) bez zřetele k prevenci individuální, vztahující se ke konkrétnímu skutku a ke konkrétnímu pachateli“. Ústavní soud tedy shledal, že v projednávané věci obecné soudy nesprávnou právní kvalifikací trestného činu a vyměřením nepřiměřeně přísného trestu porušily základní právo stěžovatele dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, totiž právo být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem. O takový případ se dle obviněného jedná i v posuzované věci.
15. Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, je-li splněna tzv. materiální podmínka, tj. jestliže tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (srov. §3 odst. 4 tr. zákona). Vždy je nutno konkrétně zkoumat, zda okolnost, podmiňující použití vyšší trestní sazby, sehrála za daných skutkových souvislostí nějakou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že obecný soud nesprávně kvalifikoval jednání stěžovatele podle čtvrtého odstavce písm. c) §187 tr. zákona (čin „byl spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“). Pro tuto trestněprávní kvalifikaci nebyla splněna materiální podmínka dle §88 odst. 1 tr. zákona, protože tento kvalifikační znak nesehrál za daných skutkových okolností žádnou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti.
16. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2023, č. j. 50 To 315/2023-421 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 9. 2023, č. j. 1 T 108/2023-387, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, popř. Okresnímu soudu v Klatovech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně) k podanému dovolání vyplývá, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Projevila souhlas s názorem odvolacího soudu, že výslechy svědků hodnotil již soud prvního stupně i v kontextu dalších provedených důkazů, a to zejména protokolů o záznamech telekomunikačního provozu a odborných vyjádření k zajištěnému pervitinu. Bylo reagováno i na obhajobu obviněného, že V. V. nepředal návykovou látku, kdy se svědek vyjádřil, že nešlo o pervitin. Argumentaci soudu prvního stupně doplnil i odvolací soud o logické hodnocení provedených důkazů. Obviněný měl nabídnout pervitin V. V. jako výměnu za dvě láhve rumu v době, kdy byl on sám pravidelným uživatelem pervitinu. Lze tak stěží uvěřit tomu, že by sám pro sebe měl obviněný nekvalitní pervitin navíc v době, kdy měl pervitin pravidelně dodávat i V. K. k další distribuci, který jako dlouholetý uživatel pervitinu hodnotil obviněným dodaný pervitin jako dobré kvality shodně jako svědkyně S. Rovněž bylo odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky odvětví chemie, fyzikální chemie prokázáno, že pervitin zajištěný u obviněného v době jeho zadržení byl 78,4% čistoty. Jednání obviněného J. J. bylo tedy provedenými důkazy prokázáno a rovněž použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
18. Státní zástupkyně uzavřela, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
21. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
22. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
23. Obviněný předně uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
24. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
25. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
26. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ např. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck). K tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016.
27. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten obviněný uplatnil v jeho první alternativě, tedy, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas dovolatele s tím, že byl uznán vinným na základě skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru svévolně a nesprávně, v důsledku čehož shledal, že stávající skutkové i právní závěry jsou s nimi ve zjevném rozporu. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, nicméně obviněný ve skutečnosti brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí zejména ve vztahu k námitkám, že jeho vina nebyla žádným z provedených důkazů prokázána, že soudy nesprávně při zjišťování skutkového stavu vyhodnotily výpovědi svědků, zejména rozporuje zjištění soudů stran množství pervitinu údajně poskytnutého svědku V. K., tvrdí, že bylo vycházeno z okolností uvedených v obžalobě, aniž by měly oporu v provedených důkazech a výpovědích, že soudy nesprávně vyhodnotily výpovědi svědka M. M. a D. S., přestože potvrdili, že od něj žádnou návykovou látku neobdrželi, pokud namítá, že ani V. V. návykovou látku nepředal, kdy se i tento vyjádřil, že nešlo o pervitin. Rovněž poukazuje, že soudy nesprávně posoudily i výpověď svědkyně N. F., jejíž nevěrohodnost i účelovost její výpovědi namítá. Rovněž tvrdí, že jako důkaz o prodeji drog nemohou obstát ani odposlechy, a další obdobné námitky. Na základě toho dovozuje, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou. Podstata dovolací argumentace obviněného totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně projevující se v závěru o jeho vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž vyšly oba nižší soudy zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje.
28. K tvrzenému zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, které obviněný shledal v závěrech soudu prvního stupně, jenž údajně hodnotil provedené důkazy ve zjevném rozporu s jejich obsahem, když pominul zejména jinou, v úvahu připadající variantu skutkového děje, nutno stran jeho existence zdůraznit, že by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
29. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud stran námitky zjevného rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním a právním posouzením skutku konstatuje, že takto vymezenou vadou rozsudek soudu prvního stupně a potažmo na něj navazující usnesení soudu odvolacího, zatíženy nejsou. Okresní soud v Klatovech realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových a právních závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Plzni, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Klatovech, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Plzni na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, se rozhodně nejedná o žádný, obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
30. Pokud jde o námitku, že nebylo prokázáno, že by obviněný V. V. předal návykovou látku, když se i sám svědek vyjádřil, že nešlo o pervitin, její podstatou je ve skutečnosti brojení proti chybnému hodnocení důkazů soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se nejen množstvím obviněným opatřené a distribuované drogy pervitin, ale i její kvalitou pečlivě zabýval. Argumentaci soudu prvního stupně doplnil odvolací soud konstatováním, že : „Obviněný měl nabídnout pervitin V. V. jako výměnu za dvě láhve rumu v době, kdy byl on sám pravidelným uživatelem pervitinu, lze tak stěží uvěřit tomu, že by sám pro sebe měl nekvalitní pervitin, navíc v době, kdy měl pervitin pravidelně dodávat i V. K. k další distribuci a tento svědek jako dlouholetý uživatel pervitinu hodnotil obžalovaným dodaný pervitin jako dobré kvality, shodně jako svědkyně S. V neposlední řadě bylo odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, fyzikální chemie prokázáno, že pervitin zajištěný u obžalovaného v době jeho zadržení byl 78,4% čistoty. To vše je nutné hodnotit v kontextu toho, že svědek V. přistupoval k látce jako k droze a s tím vědomím ji chtěl i užít. Pokud k tomu v konečné fázi nedošlo, není to pro posouzení věci rozhodné“ (k tomu srov. bod 8 str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
31. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že orgány činné v trestním řízení nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, čímž porušily zásadu in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
32. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
33. Podle řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) se rovněž nelze ztotožnit s názorem obviněného, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
34. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu, které shledává extenzivní, nepřiléhavé, důkazně nepodložené a ryze spekulativní, když bez dalšího přejaly v celé míře odůvodnění uvedené v obžalobě, ve skutečnosti těmito svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudního rozhodnutí, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265 odst. 4 tr. ř.).
35. Nedůvodnou se jeví rovněž námitka, jíž obviněný označil za nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, pokud svědku V. K. uložil pořádkovou pokutu, aby vymohl jeho výpověď u hlavního líčení dne 12. 6. 2023 a ohledně svědkyně Z. S. nerespektoval důvody, jimiž odepření své výpovědi odůvodnila.
36. Podle ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
37. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1679/20 vyplývá, že „právo svědka odepřít vypovídat podle §100 odst. 2 tr. ř. je nutno hodnotit vždy podle konkrétních okolností daného případu s důrazem na objektivní kritérium vyplývající ze svědkem uvedených důvodů, na základě nichž odmítá vypovídat, neboť odepření vypovídat nesmí být zcela zjevně bezdůvodné bez vztahu k trestní věci, v níž má být svědectví podáno. V rámci objektivního kritéria je však legitimním hlediskem i subjektivní vnímání svědka, který je oprávněn si zásadně zvolit rozsah, v němž odepře vypovídat“.
38. Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že svědek V. K. v hlavním líčení konaném dne 12. 6. 2023 (č. l. 299–304 spisu) uvedl, že ve věci nechce vypovídat z důvodu možného trestního stíhání jeho osoby, přičemž soudu se ani dalšími dotazy nepodařilo zjistit, v čem možnost dalšího trestního stíhání své osoby spatřuje. Dále uvedl, že nevěděl, že může odmítnout vypovídat již na policii, ačkoliv o tomto byl řádně poučen. I přesto, že byl následně opětovně soudem poučen ohledně důvodů, kdy nemusí vypovídat, opakovaně setrval na tom, že vypovídat odmítá, aniž by hrozbu dalšího trestního stíhání jakkoliv specifikoval. Poté sdělil, že již jedno trestní stíhání je proti jeho osobě vedeno, nemá však s obviněným žádnou souvislost. Již si sice nepamatuje, co na policii uvedl, ale tehdy vypovídal pravdu. Soud prvního stupně důvody pro odepření výpovědi svědka V. K. neshledal. Vyhodnotil-li za této situace soud prvního stupně, že jeho odepření vypovídat je zjevně bezdůvodné ve vztahu k trestní věci, v níž mělo být jeho svědectví podáno, nelze mu vytýkat, pokud v návaznosti na to za podmínek §211 odst. 3 tr. ř. přečetl výpověď svědka z přípravného řízení ze dne 12. 4. 2023, která se uskutečnila i za přítomnosti obhájce obviněného (č. l. 60-62 spisu), když k tomuto byly splněny zákonné podmínky, přičemž neshledal pochybnosti o její věrohodnosti. Tato výpověď rovněž korespondovala s poznatky ze zajištěné telefonní komunikace mezi dovolatelem a svědkem V. K.
39. Pokud jde o svědkyni Z. S., u hlavního líčení konaného dne 12. 6. 2023 (č. l. 299-304 spisu) sdělila, že chce využít svého práva a k věci nevypovídat. Uvedla, že sice není v příbuzenském vztahu s obviněným, byla však v minulosti jeho milenkou v době kdy byl na svobodě, ale nyní jejich vztah už netrvá a ani s ním není v žádném kontaktu. Jestliže dále uvedla, že odmítnout výpověď na policii nemohla z důvodu psychického nátlaku, tato skutečnost nicméně z protokolu o jejím výslechu konaném dne 20. 4. 2023, kterému byl přítomen taktéž obhájce obviněného, v žádném případě nevyplývá. Z předmětného protokolu se podává, že byla poučena o svém právu podle §100 tr. ř. k předmětné věci nevypovídat, čehož nevyužila a uvedla, že vypovídat chce a bude. Protokol jí byl hlasitě diktován, s jeho obsahem souhlasila, měla možnost si jej pozorně pročíst, žádné jeho změny ani doplnění nežádala a jako správný jej podepsala (č. l. 50-54 spisu). Po opětovném zákonném poučení podle §101 odst. 1 tr. ř. a §103 tr. ř. u hlavního líčení pak k věci vypovídala. S ohledem na neúplnost, resp. rozpory v její výpovědi a s ohledem na postoj svědkyně byla následně podle §211 odst. 3 tr. ř. předmětná výpověď svědkyně z přípravného řízení ze dne 20. 4. 2023 přečtena (č. l. 50-54 spisu), když k tomuto byly splněny zákonné podmínky.
40. Jen pro úplnost lze dodat, že soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu i tyto obviněným zpochybňované výpovědi svědků shledal nejen za důkazy věrohodné, ale také usvědčující. Tyto důkazy totiž nestojí osamoceně, ale je zřejmé, že soud prvního stupně důkazní situaci objektivizoval i dalšími důkazy. Provedené důkazy hodnotil odpovědným způsobem a pochybnosti, které se provedenými důkazy nepodařilo odstranit, v souladu se zásadou in dubio pro reo hodnotil ve prospěch obviněného.
41. K tomu odvolací soud dodal, že: „Obžalovaný v odvolání konkrétně odkazuje na výpověď svědka K. a na vývoj tvrzení svědka ohledně množství odebraného pervitinu od obžalovaného, kdy množství oproti tomu uváděnému na úřední záznam o podaném vysvětlení v rámci své výpovědi výrazně redukoval. I touto okolností se okresní soud dostatečně zabýval. Prvotní výpověď svědka K. zachycená pouze na úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 16. 3. 2023 (č. l. 63-66 spisu) není ve věci procesně použitelná, okresní soud ji správně v řízení k důkazu neprovedl a nemohl tak v rámci hodnocení důkazů z tohoto úředního záznamu vycházet. Naopak protokol o výslechu svědka K. byl proveden v souladu s trestním řádem, má veškeré zákonem požadované náležitosti a obhájce obžalovaného mu byl osobně přítomen. Právě z této výpovědi okresní soud přiléhavě vycházel při popisu skutku. I při výslechu svědků V., S. a F. postupoval okresní soud, jak mu ukládá trestní řád. Výstupy z výslechů svědků adekvátně promítl do skutkové věty. Pokud přetrvávaly pochybnosti o množství či četnosti odebraného pervitinu od obžalovaného, postupoval okresní soud v pochybnostech ve prospěch obžalovaného a množství minimalizoval, čemuž odpovídá popis skutku „nejméně“. Nelze tak souhlasit, že nebyla ze strany soudu dodržena zásada „in dubio pro reo“ (k tomu srov. bod 7 str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
42 . Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není naplněn námitkami, jimiž vyjadřuje nesouhlas s právním hodnocením posuzovaného jednání pod bodem 2) napadeného rozsudku podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což by obecně byly námitky pod tento dovolací důvod podřaditelné. Nejvyšší soud nicméně shledal, že dovolání je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z obsahu dovolání je však zřejmé, že žádné konkrétní námitky obviněného proti právnímu hodnocení posuzovaného jednání nesměřují.
43. Dovolatel totiž svou argumentací, že mu nebylo ničím a bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že by se dopustil jednání popsaného v obžalobě, když toliko připouští, že se mohl v bodě 2) rozsudku dopustit nanejvýše jednání ve smyslu §284 tr. zákoníku, ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli právnímu hodnocení. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově nenaplňují.
44. Soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu ve vztahu k jednání pod bodem 1) rozsudku obviněným zpochybňované výpovědi svědků V. K., V. V., Z. S. a N. F. z přípravného řízení, shledal nejen za důkazy věrohodné, ale také usvědčující. Tyto důkazy totiž nestojí osamoceně, ale je zřejmé, že důkazní situaci objektivizoval i dalšími důkazy, z nichž lze zmínit odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, fyzikální chemie, stejně jako záznamy telekomunikačního provozu. Provedené důkazy hodnotil odpovědným způsobem a pochybnosti, které se provedenými důkazy nepodařilo odstranit, v souladu se zásadou in dubio pro reo hodnotil ve prospěch obviněného. Podrobně se zabýval rovněž obhajobou obviněného, kdy vzhledem k množství zajištěného pervitinu shledal ve vztahu ke skutku pod bodem 2) jeho tvrzení, že šlo o drogy pro jeho vlastní potřebu, za nepodložené. Jak ze skutkových zjištění vyplývá, u obviněného bylo zajištěno celkem 29,94 gramů metamfetaminu, což by při běžné dávce 0,1 gramu pervitinu představovalo celkem 299 dávek. I pokud by soud zohlednil výpověď obviněného, že v té době kvůli zdravotnímu stavu užíval zhruba 0,5 gramu pervitinu denně, měl by u sebe cca 60denních dávek, ani takové zajištěné množství by zjevně jeho běžné potřebě a zásobě neodpovídalo (k tomu srov. bod 10 str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
45. Pro posouzení shora popsaného jednání obviněného jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je tak stěžejní skutkové zjištění, které vyplývá ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, na jehož základě lze učinit právní závěr, že obviněný jednáním blíže popsaným v bodech 1) a 2) rozsudku neoprávněně nabídl, prodal, jinak jinému opatřil a pro jiného přechovával psychotropní látku, a spáchal uvedený čin, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán.
46. Obviněný J. J. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shledal vadným rovněž výrok o trestu odnětí svobody, přičemž namítá jeho nepřiměřenost. Takové námitky však nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnit, neboť nejde o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu.
47. Pro úplnost Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jejž však obviněný v dovolání neuplatnil, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že tento se vztahuje na případy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
48. Nejvyšší soud musí konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
49. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
50. Je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od dvou do deseti roků. Byl-li obviněnému uložen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, není pochyb o tom, že mu byl uložen přípustný druh trestu a zcela v rámci zákonné trestní sazby, v dolní polovině jejího rozmezí. V daném případě obviněný byl odsouzen opětovně pro poměrně závažnou drogovou trestnou činnost, která byla páchána ve vztahu k většímu množství konzumentů drog a ze ziskuchtivosti, přičemž v takovémto způsobu života pokračoval i přesto, že v minulosti vykonal poměrně výrazný nepodmíněný trest odnětí svobody právě pro takovouto trestnou činnost.
51. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že vzhledem k osobě obviněného a charakter trestné činnosti trest musel být ukládán jako trest nepodmíněný, neboť se dopouštěl trestné činnosti minimálně od srpna 2022, tedy pouze zhruba 5 měsíců po výkonu trestu odnětí svobody za obdobnou trestnou činnost celkem ve výměře 6,5 roku (odsouzení Okresním soudem v Náchodě sp. zn. 1 T 55/2016 a Obvodním soudem pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 138/2012). Ten však zjevně neměl na jeho nápravu žádný efekt, když již krátce po jeho propuštění se dopustil opakovaně trestné činnosti. V tomto kontextu lze dodat, že v tomto případě nejde o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitky obviněného stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod.
52. Pokud jde o dovolací argumentaci obviněného v bodě III. dovolání, nepřípadným se jeví odkaz na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1451/09, k čemuž nutno dodat, že stupněm společenské nebezpečnosti bylo použití vyšší trestní sazby posuzováno podle §88 odst. 1 tr. zák. z roku 1961 platného do 31. 12. 2009. Současný trestní zákoník obdobné ustanovení nezná a neužití vyšší trestní sazby je dovozováno jiným mechanismem. Například oslabením porušení důležité povinnosti spoluzaviněním poškozeného v případě dopravních nehod – viz stanovisko velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.
53. Škodlivost činu je proto posuzována pouze v případech nejméně závažných podle §12 odst. 2 tr. zákoníku – pokud „posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“ – viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Mírou této škodlivosti lze odůvodnit neuplatnění trestní odpovědnosti. Nikoliv užití či neužití vyšší trestní sazby. Jednání obviněného, pro které byl uznán vinným, však dosahuje míry škodlivosti nezbytné pro jeho posouzení v rámci trestněprávní odpovědnosti, tedy jako trestný čin. Míru společenské škodlivosti je třeba vždy vyvozovat zejména z povahy a rozsahu zásahu pachatele do chráněných zájmů. V případě obviněného došlo k velice intenzivnímu a cílenému zásahu do chráněných zájmů, což vyjadřuje i zvolená právní kvalifikace. Je tak zcela odůvodněn závěr o uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu včetně trestněprávních důsledků s ní spojených (viz blíže usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
54. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3-13), a rovněž poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 3-4). Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo , jak je jím namítáno.
55. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu