ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.234.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 234/2023-670
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. M. , zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Voršilská 130/10, proti žalované Gala vinařství, a.s., sídlem v Brně, Údolní 388/8, identifikační číslo společnosti 27748499, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zaplacení 396 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 75/2012, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2022, č. j. 4 Co 1/2021-634, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem, v pořadí již čtvrtým, ze dne 22. 10. 2020, č. j. 23 C 75/2012-519, zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.)
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 396 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť dle žalobkyně užívá žalovaná díla vytvořená žalobkyní bez licenčního oprávnění.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, podle níž se žalobkyně zavázala zpracovat pro žalovanou logotyp, etikety a kapsle vinných lahví a žalovaná se zavázala toto dílo převzít. V takovém případě platí dle §61 zákona č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), (dále jen „autorský zákon“) nevyvratitelná právní domněnka poskytnutí licence k užití díla k účelům vyplývajícím ze smlouvy o dílo. Žalovaná tedy dle soudu prvního stupně užívala díla vytvořená žalobkyní na základě takto nabyté licence. Nárok žalobkyně soud prvního stupně posoudil jako nárok na zaplacení ceny za dílo dle §631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Jelikož smluvní strany v rámci ústně uzavřené smlouvy o dílo neurčily cenu díla, určil soud prvního stupně tuto cenu jako cenu přiměřenou. Nárok žalobkyně na zaplacení této ceny soud prvního stupně posoudil jako promlčený. V případě žalobkyní vytvořených pozvánek a oznámení v souvislosti s prezentací žalované při jejím vstupu na vinařský trh dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat jejich objednání či užití žalovanou.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 4 Co 1/2021-634, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 82 617 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení (první výrok), ve zbylé části výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 313 383 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 396 000 Kč od 16. 5. 2012 do 31. 12. 2013, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (třetí až šestý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která doplnil o výslech znalců. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že k uzavření platné smlouvy o dílo mezi účastnicemi nedošlo a nedošlo tudíž ani ke vzniku nevyvratitelné domněnky poskytnutí licence k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo. Žalovaná tak dle odvolacího soudu zasáhla do autorských práv žalobkyně k předmětným dílům a žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle §40 odst. 4 autorského zákona. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud s odkazem na závazný názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2191/2017, uzavřel, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení získaného neoprávněným užitím autorských děl žalobkyně za období od 17. 5. 2010 do 31. 12. 2013 promlčen není, jelikož právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu neoprávněného užití autorského díla vzniká postupně den po dni, a tudíž se též den po dni promlčuje. Výši bezdůvodného obohacení odvolací soud určil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ve výši obvyklé odměny za získání licence v rozhodné době vynásobenou dvěma, přičemž při určení konkrétní částky obvyklé licenční odměny vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Sedláka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda měl nalézací soud v nalézacím řízení při diametrálním rozporu dvou účastníky navržených znaleckých posudků týkajících se výše obvyklé autorské odměny, na základě kterých soud nemohl být schopen posoudit skutečnou výši obvyklé odměny, postupovat tak, aby za účelem přezkoumání znaleckých posudků a nalezení spravedlivého úsudku ustavil jiného znalce, popřípadě vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje odmítnout, či jako nedůvodné zamítnout.
Žalovaná dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že dovolání má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. Dovolacímu soudu žalovaná předkládá „dovolací námitku proti napadenému rozsudku, která odpovídá otázce hmotného nebo procesního práva, na jejichž vyřešení rozsudek odvolacího soudu závisí: vrchní soud nesprávně právně posoudil otázku, zda se v daném případě jedná o neoprávněné užívání autorského díla, či nikoliv“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl pro vady, případně zamítl pro jeho nedůvodnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána v zákonné lhůtě, oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahují zákonem vyžadované náležitosti a zda jsou přípustná.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně.
Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí prvního soudu změněno tak, že se žalobě částečně vyhovuje, jakož i proti rozhodnutí o nákladech řízení, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. a podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně nenaplňuje podmínky přípustnosti §237 o. s. ř.
Žalobkyně v dovolání namítá, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, když v případě diametrálního rozporu dvou účastníky navržených znaleckých posudků neustanovil za účelem odstranění rozporů jiného znalce, popřípadě vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.
V případě rozporu dvou znaleckých posudků z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, na které odkazuje i žalobkyně, či ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 69/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014). Má-li pak soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82, uveřejněné pod číslem 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 746/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018).
Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud hodnotil a přezkoumával odborné závěry znaleckých posudků, zejm. znaleckého posudku znalce, který byl navržen žalobkyní, přičemž tento znalec své závěry soudu vysvětlil a obhájil. Žalobkyni lze přisvědčit do té míry, že soudy nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost znaleckých posudků (odborné závěry v nich obsažené nepodléhají hodnocení soudem), nicméně soudům přísluší hodnotit znalecký posudek jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logickému odůvodnění jeho závěrů a souladu s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněny ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/2014, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018).
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, když se nesouladem uvedených znaleckých posudků zabýval, znalce, kteří dotčené (rozporné) znalecké posudky vypracovali, v řízení vyslechnul a řádně odůvodnil, z jakých důvodů považoval za relevantní a přesvědčivé právě závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Sedlákem, a naopak proč nebyly za podklad rozhodnutí převzaty závěry znaleckého posudku navrženého žalobkyní.
Přitom samotné skutkové zjištění odvolacího soudu o (konkrétní) výši obvyklé licenční odměny za užití děl vytvořených žalobkyní dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
K tomu pak lze doplnit, že skutkový závěr odvolacího soudu o výši této obvyklé licenční odměny v sobě neobsahuje ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů, a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům v konečném důsledku způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud dále posuzoval dovolání žalované.
Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, v němž byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, jakož i proti rozhodnutí o nákladech řízení, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť v této souvislosti dovolání postrádá jakékoli odůvodnění. Kromě toho by v tomto rozsahu dovolání nebylo podle §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. a podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání žalované obsahuje zákonem stanovené náležitosti.
Dospěl při tom k závěru, že dovolání žalované (s výjimkou námitky týkající se odchýlení se odvolacího soudu od dosavadní rozhodovací praxe v otázce počátku běhu promlčecí doby práva na plnění) neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně dovozuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, která z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013).
Navíc má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (či Ústavního soudu), musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Současně lze připomenout, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241b odst. 3 o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání není oprávněn provést sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, tudíž není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Proto uvádí-li žalovaná v dovolání svůj názor, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda se v daném případě jedná o neoprávněné užívání autorského díla či nikoliv, nezformulovala tím žalovaná ve skutečnosti žádnou konkrétní právní otázku hmotného či procesního práva, která by mohla být dovolacím soudem řešena, stejně jako neuvedla, od které ustálené rozhodovací praxe se má řešení jí zamýšlené otázky odvolacím soudem odchylovat (nebo od které rozhodovací praxe se má dovolací soud odchýlit, popř. v čem je tato praxe vzájemně rozporná), nýbrž vyjadřuje tím pouze svoji polemiku se závěry odvolacího soudu opřenou o přesvědčení o nesprávnosti napadeného rozhodnutí.
Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, přitom nemůže přípustnost dovolání založit (srov. např. již zmíněné usnesení Nejvyššího sodu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, popřípadě nevymezuje-li dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu ke konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu (či Ústavního soudu), trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Na uvedeném nic nemění skutečnost, že v úvodu svého dovolání žalovaná obecně cituje úpravu důvodů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Žalovaná totiž (pouze) souhrnně uvádí předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, aniž byť i jen k některému z nich výslovně přiřadila příslušnou právní otázku a konkrétní důvod přípustnosti dovolání. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu dovolání žalované dovolací soud posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Otázka žalované týkající se rozhodného okamžiku pro počátek běhu promlčecí doby v případě, že doba splnění závazku nebyla dohodnuta, při jejímž řešení se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Vyřešení této otázky totiž předpokládá existenci zjištění, že předmětná díla byla žalovanou užita na základě zákonné licence k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo, kterou žalobkyně a žalovaná uzavřely. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí závěr o tom, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo a předmětná díla tudíž byla oprávněně užita žalovanou k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo, neučinil. Naopak uzavřel, že mezi stranami k uzavření takové smlouvy nedošlo. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit otázka, která nevychází ze závěrů, které odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil, nýbrž z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Dovolání žalované proto zčásti neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, zčásti není přípustné, neboť na žalovanou formulované otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu