ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3585.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3585/2023-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Capital ABK s.r.o. , se sídlem ve Zlíně, Santražiny 575, identifikační číslo osoby 07084111, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 592, proti žalovanému D. K. , zastoupenému JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, o zaplacení 2 688 931,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 702 C 10/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, č. j. 74 Co 90/2022-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 426 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 2 690 751,08 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o hypotečním úvěru, kterou dne 14. 11. 2006 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost Komerční banka, a.s., identifikační číslo osoby 45317054) s žalovaným a dalšími dvěma spoludlužníky. Právní předchůdkyně žalobkyně převedla své pohledávky z dané smlouvy na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2018.
Okresní soud v Blansku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 702 C 10/2021-119, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 688 931,08 Kč s kapitalizovaným úrokem ke dni 19. 7. 2018 částkou 1 069 743,89 Kč, úrokem ve výši 5,8 % p. a. z částky 2 688 931,08 Kč za dobu od 20. 7. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni 19. 7. 2018 částkou 309 479,52 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 2 688 931,08 ode dne 20. 7. 2018 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 820 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalovaného proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozhodnutí), zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit úrok kapitalizovaný ke dni 19. 7. 2018 ve výši 35 650,69 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II napadeného rozhodnutí), potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit částku 2 688 931,08 Kč, úrok za období ode dne 18. 5. 2017 do 19. 7. 2018 kapitalizovaný částkou 179 796,12 Kč, úrok z částky 2 688 931,08 Kč ve výši 5,8 % ročně za období od 20. 7. 2018 do zaplacení, úrok z prodlení za období od 18. 5. 2017 do 19. 7. 2018 kapitalizovaný částkou 245 910,78 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 688 931,08 Kč od 20. 7. 2018 do zaplacení (výrok III napadeného rozhodnutí), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu výroku I tak, že žaloba o zaplacení úroku kapitalizovaného ke dni 17. 5. 2017 částkou 854 297,08 Kč a úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 17. 5. 2017 částkou 63 568,74 Kč se zamítá (výrok IV napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky V a VI napadeného rozhodnutí).
Proti tomuto rozsudku (v rozsahu výroku III) podal žalovaný včas dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání odmítla dovolací argumentaci žalovaného, označila jeho dovolání za nepřípustné a nedůvodné a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je zamítl.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel předně vytýká odvolacímu soudu, že se při posouzení právních následků skutečnosti, že postupitel neoznámí postoupení pohledávky dlužníkovi, odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, a nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08.
Nejvyšší soud však v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož ke změně v osobě věřitele může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel oznámil dlužníkovi postoupení pohledávky, popřípadě postupník dlužníkovi prokázal postoupení pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1796/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 1980/08). V rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4935/2008, pak Nejvyšší soud vyložil, že skutečnost, že postupitel neoznámil dlužníku, že ve smyslu §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, došlo k postoupení pohledávky nebo že postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokázal předtím, než podal žalobu o její zaplacení, není důvodem k zamítnutí postupníkovy žaloby; nejde rovněž o důvod neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Jak plyne z dikce §526 odst. 1 věty první obč. zák., důsledkem takové skutečnosti je pouze to, že dlužník, který se o postoupení předepsaným způsobem nedozví, se (logicky) zprostí svého závazku (i) plněním postupiteli. Shodně v usnesení ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2718/2009, Nejvyšší soud uvedl, že na závěru o aktivní legitimaci žalobce nemůže měnit nic ani případná skutečnost, že postupitelé neoznámili žalované postoupení pohledávky na žalobce; postačuje totiž, že postoupení předmětné pohledávky bylo prokázáno v soudním řízení.
Pokud tedy v projednávané věci odvolací soud dospěl k tomu, že uzavření smlouvy o postoupení pohledávky z předmětné smlouvy o hypotečním úvěru bylo v řízení před soudy nižších stupňů jednoznačně prokázáno, je jeho závěr o tom, že absence notifikace daného postoupení učiněné vůči žalovanému nemá žádný vliv na platnost této smlouvy ani na aktivní legitimaci žalobkyně, zcela v souladu se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a první z dovolacích námitek žalovaného tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 1162/2006), neboť nezohlednil, že postoupí-li věřitel svou pohledávku výslovně pouze za jedním z více solidárně zavázaných spoludlužníků, stává se postupník věřitelem pouze ve vztahu k tomuto dlužníkovi; smlouva o postoupení pohledávky přitom podle žalovaného identifikovala postupovanou pohledávku její výší, číslem smlouvy a označením jednoho ze spoludlužníků žalovaného.
Podle soudů nižších stupňů však z předmětné smlouvy o postoupení pohledávky bylo patrné, že předmětem cese byly pohledávky za všemi osobami zavázanými ze smlouvy, a to zejména z jednoznačného označení smlouvy o hypotečním úvěru a z ujednání ve smlouvě o postoupení pohledávky, podle něhož „pokud je zavázáno ze smlouvy více osob, má se za to, že pohledávka je postoupena za všemi smlouvou zavázanými osobami bez ohledu na to, zda byly všechny tyto osoby uvedeny ve specifikaci obsažené v příloze číslo 1 smlouvy o postoupení pohledávek“. Žalovaný tak uvedenou námitkou ve skutečnosti zpochybňuje správnost obsahu právního úkonu zjištěného odvolacím soudem.
Nejvyšší soud ovšem již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se v projednávané věci nejedná a ani z dovolání nevyplývá, že by žalovaný takové pochybení odvolacímu soudu vytýkal. Ani druhá z jeho dovolacích námitek proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Žalovaný rovněž předkládá dovolacímu soudu otázku, kterou podle jeho názoru odvolací soud posoudil rovněž nesprávně, a to, zda bylo vymáhání předmětné pohledávky po téměř patnácti letech a poté, co spoludlužníkům žalovaného, kteří úvěr fakticky čerpali a spláceli, bylo ze strany insolvenčního soudu schváleno oddlužení, v rozporu s dobrými mravy, jestliže právní předchůdkyně žalobkyně po celé toto rozhodné období neučinila vůči žalovanému jako spotřebiteli žádné právní jednání, nezesplatnila úvěr, neinformovala dovolatele o jeho nesplácení a nedala mu příležitost učinit relevantní právní kroky k zaplacení zbytku úvěru.
Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálená v závěrech, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek se přitom musí zakládat na důkladných skutkových zjištěních a současně přesvědčivě dokládat, že tato dovolují v konkrétní kauze přijmout závěr, podle něhož výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013, nebo ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3561/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). Při posuzování daného aspektu sporu přitom dává zákon soudu široký prostor pro uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem projednávané věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017, a v něm uvedená rozhodnutí). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016). V dovolacím řízení by přitom bylo možno úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva či o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019).
O takový případ se přitom v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu, podle něhož dovolatelem vytýkaná nečinnost právní předchůdkyně žalobkyně nedosáhla natolik výjimečné intenzity, aby odůvodnila tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva požadovat zaplacení příslušenství pohledávky, nepovažuje za zjevně nepřiměřenou.
Vyčítá-li konečně žalovaný soudům nižšího stupně, že rozhodovaly na základě nedostatečných skutkových tvrzení žalobkyně, vytýká tím ve skutečnosti vadu řízení, ke které by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaný spolu s dovoláním podal rovněž návrh na odklad vykonatelnosti výroku III napadeného rozsudku. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu