ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3871.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3871/2023-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Elite real service s.r.o. , se sídlem v Olomouci, Nová Ulice, Horní lán 1327/6a, identifikační číslo osoby 27837432, zastoupené Mgr. et Mgr. Petrem Polánkou, advokátem se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, proti žalované DAVAL s.r.o. , se sídlem ve Vyškově,
Vyškov-Předměstí, náměstí Obránců míru 37/8, identifikační číslo osoby 26313812, zastoupené Mgr. Christianem Grymem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 149, o zaplacení 1 659 927,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 20/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2023, č. j. 74 Co 160/2022-394, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 1 659 927,61 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že s žalovanou uzavřela dne 16. 5. 2017 smlouvu o zprostředkování, v níž se zavázala zprostředkovat žalované možnost uzavření kupní smlouvy, smlouvy o budoucí kupní smlouvě nebo obdobné smlouvy ohledně specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“). Žalovaná uzavřela dne 27. 7. 2017 se společností VGP - industriální stavby s.r.o. (dále jen „VGP“) smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem (dále jen „zástavní smlouva“) k zajištění úvěru ve výši 24 000 000 Kč, z něhož byly vyplaceny pohledávky věřitelů žalované. Dne 20. 12. 2017 žalovaná smlouvu o zprostředkování vypověděla. Následně došlo k rozdělení žalované odštěpením a nemovitosti přešly na nástupnickou společnost, jejíž jediný akcionář (a jediný společník žalované) převedl svůj obchodní podíl na společnost VGP NV. Popsaným jednáním měl žalobkyni vzniknout nárok na provizi ve výši 1 538 927,61 Kč a na náhradu škody ve výši 121 000 Kč odpovídající rezervační provizi od vyhledané třetí osoby, neboť zprostředkovávané smlouvy, tj. zástavní smlouva a smlouva o převodu obchodního podílu, byly uzavřeny s jí vyhledanými třetími osobami.
Okresní soud ve Vyškově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 3 C 20/2020-293, žalobu o zaplacení částky 1 659 927,61 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 659 927,61 Kč od 31. 1. 2018 do 22. 7. 2019 (výrok I napadeného rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 659 927,61 Kč s příslušenstvím (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroků II, III a IV dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud při interpretaci sporného pojmu „obdobné smlouvy“ nehodnotil okolnosti tvrzené žalovanou a vyložil jej způsobem, jenž účastníci netvrdili. Odvolací soud měl postupovat v rozporu s procesními předpisy a ustanoveními o výkladu právních jednání, a odchýlit se tak od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Žalovaná rovněž namítla, že žalobkyni nárok na provizi za zprostředkování nevznikl, jelikož zprostředkovávané smlouvy nebyly uzavřeny za podmínek, které si žalovaná vymínila. K tomu uvedla, že cena nemovitostí měla činit celkem 51 297 587 Kč a zprostředkovávané smlouvy měly být uzavřeny do 29. 6. 2017, avšak poskytnutý úvěr činil pouze 24 000 000 Kč a cena za převod obchodního podílu jen 29 633 452,07 Kč; obě smlouvy nadto byly uzavřeny až po uvedeném termínu. Právní posouzení dané otázky odvolacím soudem je dle žalované nesprávné a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Dále žalovaná uvedla, že vymezení zprostředkovávané smlouvy učiněné odvolacím soudem je neurčité a nesplňuje zákonné požadavky, přičemž dovolacímu soudu předložila otázku, „zda může závazek ze zprostředkovatelské smlouvy směřovat k uzavření blíže neurčeného okruhu smluv, k jejichž uzavření činnost zprostředkovatele nesměřovala“, která dle žalované v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.
Podle žalované také neexistovala souvislost mezi činností zprostředkovatelky a uzavřením zprostředkovávaných smluv, neboť v mezidobí došlo k podstatné faktické a právní změně nemovitostí. Stran této námitky žalovaná považovala dovolání za přípustné pro vyřešení otázky v judikatuře dosud neřešené, „zda má zprostředkovatel právo na provizi, dojde-li k uzavření zprostředkovávané smlouvy po zániku smlouvy o zprostředkování, přičemž v mezičase dojde k podstatné změně věci, jejíž prodej je zprostředkováván“.
Žalovaná rovněž namítla, že odvolací soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, a odchýlil se od ustálené judikatury, neboť napadený rozsudek zatížil řadou procesních vad. Odvolací soud dle žalované zcela opomenul jí přednesenou právní argumentaci a odkazovanou judikaturu, a jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Dále namítla, že odvolací soud v důsledku nesprávného poučení žalobkyně doplnil dokazování v rozporu s procesními předpisy, čímž porušil zásady koncentrace řízení a neúplné apelace. Odvolací soud měl též pochybit při hodnocení důkazů a vyvodit z nich nesprávná skutková zjištění. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se vyjádřila pouze k návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, nikoliv však k obsahu samotného dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li žalovaná, že odvolací soud nesprávně vyložil pojem „obdobné smlouvy“, napadá tím právní závěr odvolacího soudu o obsahu práv a povinností dle uzavřené smlouvy o zprostředkování. Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1658/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3525/2021, ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022, ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021). Nejvyšší soud dodává, že se neztotožňuje s námitkou, že odvolací soud nepostupoval v souladu s pravidly výkladu právních jednání, neboť z napadeného rozsudku je naopak zřejmé, že se skutečnostmi uváděnými žalovanou, tj. tím, co právnímu jednání předcházelo a následovalo, podrobně zabýval (viz body 39 až 50 napadeného rozsudku). Uvádí-li žalovaná, že odvolací soud při výkladu postupoval v rozporu s procesními předpisy, namítá tím toliko vadu řízení, k níž by však dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné, což v daném případě není. Tato námitka žalované tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky vzniku nároku na provizi, neboť žalovanou uvedená námitka se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4725/2018). Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na tom, že 1) vůlí stran při uzavření smlouvy o zprostředkování (jejím účelem) bylo uzavřít jakoukoliv smlouvu, na jejímž základě budou zaplaceny splatné úvěry věřitelů žalované, aby nedošlo k výkonu zástavního práva na nemovitostech, a za tímto účelem žalovaná převede nemovitosti třetí osobě, 2) nárok na provizi vzniká mj. uzavřením zprostředkovávané smlouvy do 36 měsíců od ukončení smlouvy o zprostředkování, 3) prodejní cena nemovitostí může být snížena se souhlasem žalované, za nějž se považoval také podpis zprostředkovávané smlouvy, přičemž 4) úhradou splatných pohledávek prostřednictvím úvěru poskytnutého společností VGP a zánikem zástavních práv dotčených věřitelů, ve spojení s následným převodem obchodního podílu v nástupnické společnosti, došlo k naplnění účelu smlouvy, tudíž i ke vzniku nároku na provizi (viz body 40 až 49 napadeného rozsudku).
Argumentuje-li žalovaná v této souvislosti údaji o ceně obchodního podílu či o sjednaném termínu uzavření zprostředkovávané smlouvy (z čehož vyvozuje, že žalobkyni nárok na provizi nesvědčí), opomíjí tím závěry ustálené judikatury dovolacího soudu, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace založená na vlastních skutkových závěrech dovolatele není zpochybněním právního posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněný pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1640/2023).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované týkající se otázky (ne)určitosti vymezení zprostředkovávané smlouvy, jelikož tuto právní argumentaci žalovaná uvádí poprvé až v dovolacím řízení. Podle §241a odst. 6 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, a tak ani dosud v řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud účastník svou námitku neuplatní v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21, ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2067/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. III. ÚS 335/22, ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1761/2022, ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, a ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022).
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že smlouva s určitým obsahem je předmětem zprostředkování, pokud jsou ze strany zájemce uvedeny konkrétní požadavky na obsah zprostředkovávané smlouvy, při jejichž splnění má zájem smlouvu uzavřít; vymezeny musejí být především podstatné obsahové složky zprostředkovávané smlouvy, které jsou pro její vznik nezbytné, vymezení dalších obsahových částí závisí na požadavcích zájemce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 844/2017, a ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2907/2021). V projednávané věci se žalobkyně zavázala vyvíjet činnost směřující k tomu, aby měla žalovaná možnost uzavřít smlouvu kupní, budoucí kupní či obdobnou smlouvu ohledně konkrétně specifikovaných nemovitostí, jejichž cena byla rovněž stanovena v konkrétní výši, a lze proto konstatovat, že takové vymezení zprostředkovávané smlouvy je pro založení dotčeného závazku dostačující. Namítá-li žalovaná, že činnost žalobkyně k uzavření shora uvedených smluv nesměřovala a nepřispěla, zpochybňuje tím skutková zjištění soudů nižších stupňů, jejichž správnost v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze; tyto námitky tak ani nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Námitka týkající se podstatné změny dotčených nemovitostí přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť danou otázkou se odvolací soud ani nezabýval a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani namítané vady řízení, neboť k těm dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 542/2022).
Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Žalovaná spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalované nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyně vyjádření k samotnému dovolání nepodala; náklady žalobkyně spojené s podáním vyjádření pouze k návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, o němž dovolací soud nerozhodoval, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či k bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 396/2023, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu