ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3197.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3197/2023-459
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: Benediktinské opatství Rajhrad , se sídlem v Rajhradě, Klášter 1, identifikační číslo osoby: 00489174, zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, za účasti: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, 2) Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vydání věci - o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 32/2018, o dovoláních České republiky – Státního pozemkového úřadu a Lesů České republiky, s. p. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. května 2023, č. j. 5 Co 16/2021-417, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. května 2023, č. j. 5 Co 16/2021-417, se ruší; současně se, vyjma výroku I., ruší i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2022, č. j. 35 C 32/2018-353, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. února 2023, č. j. 35 C 32/2018-402, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběhu řízení
1. Žalobou podanou dne 16. 11. 2018 u Krajského soudu v Brně (dále také ,,soud prvního stupně“) se žalobce domáhal vydání pozemků v katastrálním území Holasice (parc. č. 708/3, 708/4, 709, 710/1, 710/2, 711/3, 711/4, 72/4, 715/13, 734/15, 735/2, 735/5, 735/6, 735/12, 737, 738/27, 738/34, 739/5 a 739/6 – dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), a tím nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 16VD5301/2014-523102, č. j. SPU 424249/2018 (dále také ,,rozhodnutí správního orgánu“). Žalobce s rozhodnutím správního orgánu, jenž předmětné pozemky žalobci coby oprávněné osobě nevydal, nesouhlasil, neboť se neztotožnil s odůvodněním, že nebyla prokázána majetková křivda dle ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“ nebo „ZMV“). Žalobce proti správnosti rozhodnutí správního orgánu namítal, že u předmětných pozemků došlo k výmazu poznámky záboru a zamýšleného převzetí a pozemky nemohly být z knihovní vložky č. 329 pozemkové knihy odepsány bez vlastnického titulu. „Nadace k podpoře osadníků v Čechách a na Moravě“, jež pozemky spravovala v době okupace, vykonávala zpravidla nucenou správu. Předmětné pozemky jako součást historického majetku žalobce byly uvedeny v soupisu pro účely revize první pozemkové reformy a na Československý stát přešly postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále „zákon č. 142/1947 Sb.“ nebo „zákon o revisi první pozemkové reformy“). Žalobce uplatnil restituční tituly upravené v ustanoveních §5 písm. a), j) a k) ZMV.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 9. 2022, č. j. 35 C 32/2018-353, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne13. 2. 2023, č. j. 35 C 32/2018-402, zamítl návrh žalobce na vydání pozemku parc. č. 715/13 v katastrálním území Holasice (výrok I.), dále všechny ostatní pozemky žalobci vydal (výrok II.), a tím nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 16VD5301/2014-523102, č. j. SPU 424249/2018 (výrok III.). Dalším účastníkům řízení uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 23 514,59 Kč, respektive 28 740,05 Kč (výroky IV. a V.). Dalšímu účastníku řízení 2) uložil povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Brně soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000,- Kč (výrok VI.).
3. Soud prvního stupně vyšel z těchto – pro právní posouzení věci – rozhodných skutkových zjištění:
- Žalobce, tehdy pod názvem „Das Klosterstift zu Raigern“, byl vlastníkem předmětných pozemků, jež vznikly z pozemků PK č. 383/2, 386/4, 387/1 a 387/2, zapsaných pro katastrální území Holasice v knihovní vložce č. 329.
- Usnesením Státního pozemkového úřadu ze dne 15. 1. 1921, č. d. 149/1, bylo rozhodnuto o záboru pozemků státem dle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého pozemkového majetku (dále „záborový zákon“), a poté bylo usnesením Státního pozemkového úřadu ze dne 16. 3. 1925, č. d. 1918/25, rozhodnuto o jejich zamýšleném převzetí na základě zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (dále „náhradový zákon“). Dalším usnesením Státního pozemkového úřadu ze dne 3. 11. 1927, č. d. 8339/27, byl údaj o záboru a zamýšleném převzetí z pozemkové knihy vymazán, aby ovšem na základě oznámení a návrhu Státního pozemkového úřadu ze dne 23. 7. 1931, č. j. 129670131-I/3, byla knihovní poznámka o zamýšleném převzetí pozemků státem do pozemkové knihy opětovně zapsána.
- Na základě protokolu ze dne 8. 8. 1939 a dodatečného protokolu ze dne 10. 8. 1939 byly do knihovní vložky č. 606 pozemkové knihy odepsány i pozemky dle PK č. 383/2, 386/4, 387/1 a 387/2, a zapsáno vlastnické právo pro „Stiftung zur Förderung und Unterstützung von Siedlern in Ländern Böhmen und Mähren“. Současně byla do této knihovní vložky přenesena i poznámka o zamýšleném převzetí pozemků z roku 1921. V souladu s ustanovením §1 odst. 2 dekretu presidenta republiky č. 124/1945 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních (dále „dekret č. 124/1945 Sb.“), bylo na základě návrhu Finanční prokuratury v Brně dne 30. 3. 1949 rozhodnuto o vkladu vlastnického práva k předmětným pozemkům pro Československý stát.
- Pro účely postupu podle zákona č. 142/1947 Sb. byly předmětné pozemky zahrnuty do soupisu pozemkového majetku podléhajícího revisi podle označeného zákona.
- Podáním ze dne 22. 4. 1948 doručeným Okresnímu soudu v Židlochovicích dne 26. 5. 1948 se Ministerstvo zemědělství domáhalo vypovězení žalobce z hospodaření s pozemky zapsanými, mimo jiného, v knihovní vložce č. 329 pozemkové knihy pro katastrální území Holasice.
- Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 10. 3. 1948, č. j. 6.998/48-IX/ER-12 bylo rozhodnuto o záboru a vyvlastnění velkostatku Rajhrad bývalého vlastníka Kláštera Benediktinů v Rajhradě, na nějž navazoval zápis pořízený Krajským národním výborem ze dne 12. 11. 1949 o odevzdání pozemků PK č. 383/2, a 386/4. V dodatku Ministerstva zemědělství ze dne 7. 4. 1950 k revisnímu výměru ze dne 10. 3. 1948 byl obsažen soupis parcel převzatých dle zákona č. 142/1947 Sb., v něm byly uvedeny i pozemky dle PK č. 383/2, 386/4, 387/1 a 387/2, zapsané pro katastrální území Holasice v knihovní vložce č. 329.
4. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav po právní stránce posoudil dle ustanovení §5 a §16 záborového zákona a §26 a §29 náhradového zákona a v souladu s tezemi podávajícími se z nálezů Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS sp. zn. 3918/19 a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (tyto nálezy jsou – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), jimiž byla zdůrazněna potřeba při aplikaci jednotlivých ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. šetřit jeho účel, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobeným registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období, a nutnost zohlednit ústřední princip restitučního zákonodárství ex favore restitutionis. Vysvětlil, že v předmětné věci sice – na rozdíl od odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu – nedošlo k odnětí majetku podle tzv. Benešových dekretů, nicméně jejich konkluze vážící se k jednání státu před rozhodným obdobím a dále již v rozhodném období lze vztáhnout i na poměry projednávané věci. Současně s odkazem na shora označená rozhodnutí Ústavního soudu připomněl, že při konfliktu restituční výluky a restitučního titulu je třeba zkoumat právní a skutkový dopad konfiskační vyhlášky a není-li provedení konfiskace prokázáno, je majetek způsobilý k vydání. Konkrétně pak soud prvního stupně poukázal na to, že před 25. 2. 1948 se k předmětným pozemkům Československý stát jako jejich vlastník nechoval a v rozhodném období jednoznačně vyjádřil postoj, že žalobce považuje za vlastníka církevního majetku, jehož odnětí pak podrobil režimu zákona č. 142/1947 Sb., tedy restitučnímu titulu upravenému v ustanovení §5 písm. a) ZMV. Uzavřel pak, že se v poměrech dané věci „jeví jako pravděpodobné, že ke skutečnému odnětí předmětných nemovitostí došlo až aplikací zákona o revisi první pozemkové reformy, a to rozhodnutími spolu s převzetím nemovitostí vydanými v rozhodném období, tedy na základě restitučního titulu. Za nepřiléhavý označil soud prvního stupně s ohledem na judikaturu Ústavního soudu odkaz účastníka řízení 1) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1696/2018 (tento rozsudek je - shodně jako dále připomenutá rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Námitku účastníka řízení 2) o absentujícím postupu žalobce podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále „zákon č. 128/1946 Sb.“), vypořádal soud prvního stupně argumentem, že by bylo nespravedlivé klást k tíži oprávněné osoby, že za situace, kdy byla státem utvrzována ve svém vlastnictví předmětných pozemků, neuplatnila nárok dle řečeného zákona.
5. K odvolání všech účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 5 Co 16/2021-417, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti dalších účastníků řízení nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 9 558,- Kč (v případě České republiky – Státního pozemkového úřadu) a ve výši 11 718,50 Kč (v případě státního podniku Lesy České republiky, s. p.).
6. Odvolací soud aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i právní posouzení věci přijaté v prvostupňovém rozsudku. S konkluzemi vymezenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, poměřoval i okolnosti projednávané věci, když sice připustil, že majetek žalobce nebyl konfiskován na základě tzv. Benešových dekretů, nicméně názorově se přichýlil k tezi o potřebě zkoumat na základě chování tehdejšího státu a jeho orgánů, zda ke spáchánímajetkové křivdy na církevní právnické osobě došlo před rozhodným obdobím či až po 25. 2. 1948. Souhlasně se soudem prvního stupně pak na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že k odnětí vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům došlo až po 25. 2. 1948 postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.
II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad [dále též „dovolatelka 1)“)], jež má dovolání za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.s.ř.“), pro řešení právní otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [dovolatelka 1) přitom cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, a z usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 78/23, a dále z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2935/2022, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1696/2018)]. Dovolatelka 1) odkázala na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, dle něhož předmětné pozemky byly v roce 1939 vlastnicky připsány „Nadaci ku podporování osadníků v Čechách a na Moravě“, což byla entita, jejíž nacistický charakter nebyl v průběhu řízení před soudy obou stupňů zpochybněn. Žalobce tak měl po skončení doby nesvobody v návaznosti na dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále „dekret č. 5/1945 Sb.“), volit postup podle zákona č. 128/1946 Sb., jenž však nevyužil. Dekret č. 5/1945 Sb. přitom ve vztahu k soukromým osobám deklaroval relativní neplatnost majetkově-právních jednání, jež předpokládala, že původní vlastník uplatní svůj nárok u soudu ve tříleté prekluzivní lhůtě. V této souvislosti odkázala dovolatelka 1) na četnou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jež se problematikou poválečné restituce majetku postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. zabývala, a připomněla i judikatorní konkluzi, podle níž postačovalo i jen uplatnění nároku předepsaným způsobem v prekluzivní lhůtě k tomu, aby byla oprávněná osoba úspěšná v řízení podléhajícímu režimu zákona č. 428/2012 Sb. Dovolatelka 1) rovněž oponovala názoru, že absenci postupu žalobce podle zákona č. 128/1946 Sb. lze v současných poměrech reparovat uplatněním principu ex favore restitutionis. Připomněla, že účelem zákona č. 428/2012 Sb. není náprava všech majetkových křivd, ale pouze zmírnění některých z nich. S odkazem na plenární nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Co 2546/2017, zdůraznila, že snaha do vstřícnější interpretaci restitučních předpisů vůči oprávněným osobám nemůže narážet na zákonodárcem ustavený zákonný rámec majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Dovolatelka 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání rovněž státní podnik Lesy České republiky, s. p. [dále též „dovolatel 2)“]. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, a sice zda majetek žalobce, jenž byl podroben režimu záborového zákona a navazující oznámení o jeho převzetí bylo poznamenáno v pozemkové knize a přetrvalo v ní i po dobu okupace, kdy k předmětným pozemkům bylo poznamenáno vlastnické právo „Nadace ku podporování osadníků v Čechách a na Moravě“, byl žalobci odňat až v rozhodném období na základě zákona č. 142/1947 Sb. Dovozoval, že do projednávané věci nedopadají konkluze nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, jež byla formulována v kontextu prokázané individuálně dané skutkové situace. Vyjádřil přesvědčení, že ke spáchání majetkové křivdy došlo ještě před rozhodným obdobím, a sice na základě zákonů záborového a náhradového, přičemž výslovně poukázal na ustanovení §9, §26 a §31 náhradového zákona. Zdůraznil, že vyznačená poznámka o zamýšleném převzetí majetku působila i jako poznámka vyvlastnění a sama o sobě již svými účinky znamenala přechod vlastnického práva na stát. Proto již před poznamenáním vlastnického práva v Moravských zemských deskách v knihovní vložce č. 606 pro „Nadaci ku podporování osadníků v Čechách a na Moravě“, do níž byla přesunuta i poznámka o záboru z roku 1921, nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům Československý stát. Navíc pozbytí vlastnického práva žalobce ještě před rozhodným obdobím plyne i z oznámení Státního pozemkového úřadu ze dne 23. 7. 1931, č. j. 129670131-1/3, kdy došlo v knihovní vložce č. 329 k opětovnému zápisu poznámky o zamýšleném převzetí předmětných pozemků státem, jež nebyla vymazána z důvodu propuštění pozemků ze záboru. Dovolatel 2) v odvolání namítal, že k poválečné restituci majetku, k němuž v době nesvobody bylo poznamenáno vlastnické právo „Nadace ku podporování osadníků v Čechách a na Moravě“, bylo nezbytné, aby původní vlastník využil v návaznosti na ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. postupu dle zákona č. 128/1946 Sb. a nárok uplatnil u příslušného soudu. To však žalobce neučinil a jeho nárok tak byl ve tříleté lhůtě prekludován. Dovolatel 2) dále s odkazem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, a z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2803/20, uvedl, že neuplatnění postupu podle zákona č. 128/1946 Sb. brání tomu, aby mohl být naplněn i restituční titul dle ustanovení §5 písm. j) ZMV. S oporou v závěrech nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 87/97, dovolatel 2) rovněž brojil proti správnosti právního názoru vyjádřeného odvolacím soudem o nemožnosti přechodu vlastnického práva na stát před rozhodným obdobím s poukazem na požadavek faktického převzetí majetku státem v rámci posuzování dopadů konfiskace, popřípadě prokázání účinného provedení konfiskace, jež nemají oporu v žádném z právních předpisů platných v době tvrzené ztráty vlastnictví. Dovolatel 2) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
9. K oběma dovoláním se vyjádřil žalobce. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 87/97, a znění §26 a §28 náhradového zákona připomněl, že vlastnické právo státu k zabranému majetku muselo být zapsáno do pozemkové knihy. Nepostačoval tudíž, jak dovozoval dovolatel 2), zápis oznámení Státního pozemkového úřadu o zamýšleném převzetí zabraného majetku státem. Žalobce dále oponoval argumentu dovolatelky 1), že proces záboru majetku byl dovršen zápisem vlastnického práva „Nadace ku podporování osadníků v Čechách a na Moravě“ do knihovní vložky č. 606 Moravských zemských desek, neboť podkladem pro takový zápis byl protokol ze dne 8. 8. 1939 a dodatečný protokol ze dne 10. 8. 1939. Za chybný dále označil žalobce názor obou dovolatelů vedený tvrzením, že podmínkou úspěšnosti žaloby v tomto řízení, bylo využití postupu podle zákona č. 128/1946 Sb. Žalobce sice připustil, že ve tříleté prekluzivní lhůtě poválečný restituční nárok neuplatnil, nicméně nelze mu to klást k tíži, když o provedení zápisů vlastnického práva na „Nadaci ku podporování osadníků v Čechách a na Moravě“ nebyl informován a zápis vlastnického práva na Československý stát dle dekretu č. 124/1945 Sb. již ničeho nemohl změnit na odnětí vlastnického práva dle zákona č. 142/1947 Sb. Bylo by v rozporu se zákonem č. 428/2012 Sb., pokud by neuplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. mělo vliv na posuzování důvodnosti nynějšího restitučního nároku. Závěr soudů obou stupňů o spáchání majetkové křivdy až v rozhodném období se opírá i o nezpochybněná zjištění, že žalobce byl až do odnětí majetku dle zákona č. 142/1947 Sb. utvrzován státem o tom, že je vlastníkem předmětných pozemků. V této souvislosti také přitakal názoru soudů obou stupňů, že do poměrů projednávané věci lze promítnout konkluze vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19. Žalobce ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud obě dovolání zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů zaměstnancem s právnickým vzděláním, jenž za dovolatele jedná [§241 odst. 2, písm. b), o. s. ř.], zabýval tím, zda je dovolání dalších účastníků řízení přípustné.
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání státního podniku Lesy České republiky, s. p. není přípustné pro řešení explicitně vymezené právní otázky, zda pozemky zapsané v knihovní vložce č. 329 pozemkové knihy, a sice pozemky dle PK č. 383/2, 386/4, 387/1 a 387/2 v katastrálním území Holasice, přešly do vlastnictví státu postupem podle záborového zákona a náhradového zákona ještě před rozhodným obdobím. Odvolací soud se při jejím posouzení od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, potažmo i Ústavního soudu, neodchýlil.
14. Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, řešil otázku přechodu vlastnického práva na stát v kontextu pozdějšího přijetí občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., přičemž dovodil: „Byla-li (tedy) v případech přechodu vlastnictví k nemovitostem předpokládána jako podmínka nabytí vlastnictví zmíněná intabulace, musela tato podmínka být v lex specialis výslovně uvedena. Tak se také stalo v případě náhradového zákona úzce navazujícího na přídělový zákon č. 81 ze dne 30. 1. 1920 a záborový zákon. Jestliže v ustanovení §5 záborového zákona bylo uvedeno, že záborem uvedeným v §1 nabývá Československá republika práva zabraný majetek přejímat a přidělovat (§10, §11) a v §27 přídělového zákona se konečná rozhodnutí pozemkového úřadu a dohody, opatřené jeho schvalovací doložkou, kladou na roveň vkladným listinám, z ustanovení §26až §29 náhradového zákona jasně vyplývá, že stát i přídělce nabývali vlastnictví k zabranému majetku či přídělu teprve zápisem v pozemkové knize. Při jiném výkladu, jenž by vycházel z principu nepodmíněnosti intabulačního principu, jako obecné, žádnou výjimku nepřipouštějící, podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem, by totiž tato ustanovení, vzhledem k ustanovení §431 o. z. o. a v něm obsaženému intabulačnímu principu, byla nadbytečná. Souhrnně vyjádřeno, vyžadovala-li ustanovení §26 až §29 náhradového zákona jako podmínku nabytí vlastnictví k nemovitostem výslovně vklad vlastnického práva - převzetím nemovitostí zabraných podle §5 záborového zákona zde byl rozuměn knihovní vklad vlastnického práva pro stát - nemohlo výslovné stanovení této podmínky zde znamenat nic jiného, než, že existovaly i případy, jež z principu intabulace nevycházely“.
15. V nálezu ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 87/97, Ústavní soud argumentačně navázal na nález označený výše a zaujal právní názor, že první fáze první pozemkové reformy „spočívala ve vyrozumění vlastníka o tom, které nemovitosti se stát (pozemkový úřad) rozhodl převzít podle svého pracovního plánu. Pozemkový úřad oznámení o zamýšleném převzetí podal u knihovního soudu, v jehož knihách byl dotčený nemovitostní majetek zapsán, soud pak nařídil poznámkou zamýšlené převzetí ve svých knihách (viz příslušná ustanovení zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, příslušná ustanovení zákona č. 329/1920 Sb. z. a n., o převzetí a náhradě za zabraný majetek, ve znění zákona č. 220/1922 Sb. z. a n.). K právnímu převzetí, tj. k nabytí vlastnictví k zabranému majetku státem, došlo pak tím, že na návrh pozemkového úřadu soud provedl vklad vlastnického práva pro stát. Pokud pozemkový úřad rozhodl o přídělu, směně či zcizení zabíraných nemovitostí dříve, než došlo k jejich převzetí, byl vklad proveden již přímo na nového vlastníka (viz §26 a §28 zákona č. 329/1920 Sb. z. a n., o převzetí a náhradě za zabraný majetek, ve znění zákona č. 220/1922 Sb. z. a n.)“.
16. Konkluze nálezové judikatury Ústavního soudu o přechodu vlastnického práva k zabranému majetku na stát až k okamžiku zápisu vlastnického práva do pozemkových knih potvrzují i názory odborné (komentářové) literatury [k tomu srovnej Pozemkové právo, Milan Pekárek, Ivana Průchová, Masarykova univerzita, Brno, 1996, s. 62 až 64, a dále Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný v systému ASPI, v němž se k §5 tohoto zákona uvádí, že „neměl-li by vklad vlastnického práva pro stát podle §26 zák. č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový), účinky přechodu vlastnického práva, postrádal by specifický režim založený §26 a násl. funkčního významu. Oproti běžným podmínkám vkladu (s ohledem na knihovní zákon) stanovuje totiž jako jedinou podmínku vkladu, aby zamýšlené převzetí majetku státem bylo v knihách poznamenáno ( viz rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 18. 1. 1927, sp. zn. R I 1195/26; Vážný 6698 ). Tato formalizace knihovního vkladu - v zásadě pak zrychlení procesu - oproti běžnému řízení má svůj smysl právě, pokud s sebou nese skutečné (konstitutivní) právní účinky“]. Přechod vlastnického práva k zabranému majetku na stát v okamžiku provedení vkladu v pozemkových knihách pak dovozuje dobová právnická literatuře [Krčmář, J., Právo občanské, II. díl - Věcná práva, Praha, 1930; O převzetí zabrané půdy podle §26 a násl. zák. 329/1920 Sb.: „Ze souvislosti citovaných ustanovení jest vysouditi, že při převzetí zabrané půdy přejde vlastnictví na stát teprve tehdy, když se vlastnictví pro Československou republiku zapíše do knih.“]
17. Uvedené judikatorní a literární (komentářové) zdroje pak do poměrů projednávané věci přejímá i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1696/2018 (ústavní stížnost proti němu směřující odmítl jako zjevně bezdůvodnou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 350/19), a reflektuje je v poměrech jím posuzované věci, v níž po samotném vyznačení poznámky zamýšleného převzetí zabraného majetku státem následoval na návrh Státního pozemkového úřadu podaný u příslušného soudu zápis vlastnického práva ve prospěch státu do pozemkové knihy. Je tudíž zřejmé, že postupem podle §26 a následujících náhradového zákona je dovršen proces záboru majetku v režimu zákona č. 215/1919 Sb. I když v citovaném rozsudku Nejvyšší soud poukázal na dvě rozhodnutí prvorepublikového Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1926, Rv I 1098/26 (Vážný č. 6653), a ze dne 28. 11. 1935, Rv I 2613/34 (Vážný č. 14739), v nichž je dovozován vznik vlastnického práva státu k zabranému majetku bez ohledu na intabulaci, nelze přehlédnout zcela odlišný skutkový kontext odkazovaných věcí, což Nejvyšší soud v rozsudku přiléhavě vysvětlil.
18. Se zřetelem na právě uvedené tudíž nemůže obstát argumentace dovolatele 2), že na základě usnesení Státního pozemkového úřadu ze dne 15. 1. 1921, č. d. 149/1, a usnesení Státního pozemkového úřadu ze dne 16. 3. 1925, č. d. 1918/25, popřípadě pozdějšího oznámení a návrhu Státního pozemkového úřadu ze dne 23. 7. 1931, č. j. 129670131-I/3, podle nějž byla knihovní poznámka o zamýšleném převzetí pozemků státem do pozemkové knihy opětovně zapsána, byl dovršen přechod vlastnického práva k zabraným pozemkům. Poukaz dovolatele 2) na znění ustanovení §9 a §31 náhradového zákona nemůže nic změnit na potřebě intabulace, jež se pro přechod vlastnického práva k zabranému majetku na stát z ustanovení §26 náhradového zákona zřetelně podávala a je z tohoto ustanovení dovozována i výše označenou rozhodovací praxí. Samotné přenesení poznámky o zamýšleném převzetí pozemků z roku 1921 do knihovní vložky č. 606 Moravských zemských desek, do níž bylo vloženo v roce 1939 vlastnické právo pro „Nadaci ku podporování osadníků v Čechách a na Moravě“, je tudíž bez jakéhokoliv právního významu, ať již ve vztahu k tehdejšímu žalobci, jenž za podmínek posléze definovaných v ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. vlastnické právo pozbyl, tak i ve vztahu k Československému státu, jehož práva vyplývající z přenesené poznámky se sotva mohla proti vlastnictví zapsanému do pozemkové knihy z rozhodnutí orgánů okupační moci v době nesvobody prosadit.
19. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1696/2018 - se vzdor názoru soudu prvního stupně (viz bod 73. odůvodnění prvostupňového rozsudku) - do poměrů projednávané věci promítnou, neboť je jimi hájen takový výklad rozhodných ustanovení záborového a náhradového zákona (zejména pak §26 až §29 náhradového zákona), jenž spojuje přechod vlastnického práva k zabranému majetku na stát s provedením intabulace v pozemkových knihách. Pokud pak v nyní posuzované věci vlastnické právo k předmětným pozemkům na stát vloženo nebylo (a poznámka zamýšleného převzetí vklad nahradit nemohla), pak se dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež vychází z nálezové judikatury Ústavního soudu, nijak neodchýlilo.
20. Přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. je ovšem dovolání České republiky - Státního pozemkového úřadu, neboť při řešení právní otázky, zda majetková křivda byla na žalobci spáchána v rozhodném období (§1 ZMV) či v souvislosti s pozbytím vlastnického práva k předmětným pozemkům v době nesvobody vymezené od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 ještě před rozhodným obdobím, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil. V rozsahu řešení stejné otázky, byť vymezené obsahově, avšak s odkazem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, jež do poměrů projednávané věci rovněž dopadají a jsou významné pro posouzení referované právní problematiky, je přípustné i dovolání státního podniku Lesy České republiky, s. p.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání České republiky - Státního pozemkového úřadu a státního podniku Lesy České republiky, s. p. (dále též „dovolatelé“), jež je pro výše předestřenou právní otázku přípustné, je i opodstatněné.
22. Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
23. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
24. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Podle §1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
26. Podle §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jsou původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.
27. Podle §3 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
28. Z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. (zde konkrétně podle jeho §9) musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména §2 písm. a) citovaného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v §5 téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle §1 jmenovaného zákona počínajícího dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body č. 94 a 176 odůvodnění). Teprve při naplnění zmíněných předpokladů, lze v procesu posuzování nároku oprávněné osoby na vydání konkrétních věcí přistoupit případně k úvaze o aplikaci výluk ve smyslu §8 citované normy.
29. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve přijal a odůvodnil závěr, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty z konkluzí vyslovených v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva tedy nevedla absolutní pasivita původního vlastníka, ale ani toliko neformální uplatňování mimo rámec zákonem vymezený postup, tedy např. ani žádost o obnovení stavu zápisu v pozemkové knize či žádost podaná k nepříslušnému orgánu); na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů. Ústavní soud už v souvislosti s nárokem uplatňovaným podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jenž stejně jako zákon č. 428/2012 Sb. osoby disponující uvedeným nárokem za oprávněné nepovolává, vysvětlil, že automatické neobnovení vlastnické práva ex lege soukromými osobami bylo spojeno s potřebou nápravy poměrů nastalých za doby nesvobody spočívající v přijetí opatření proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srovnej usnesení Ústavního soudu 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97, ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. III. ÚS 88/06).
30. V poměrech projednávané věci se odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – přichýlil ke konkluzím vyplývajícím z nálezů Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 21.12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3919/18, a zdůraznil, že by bylo nespravedlivé, aby bylo přičítáno k tíži žalobce, že po roce 1945 neuplatnil nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. v situaci, kdy sám stát se před rozhodným obdobím jako vlastník předmětných pozemků nechoval a až v roce 1949 bylo k pozemkům v pozemkové knize zapsáno jeho vlastnické práva. Naopak stát dal najevo, že žalobce i nadále považuje za vlastníka pozemků, neboť až v rozhodném období jejich odnětí žalobci podrobil režimu zákona č. 142/1947 Sb., tedy postupu představujícímu restituční titul dle ustanovení §5 písm. a) ZMV.
31. S takovým závěrem se Nejvyšší soud ztotožnit nemůže, neboť při řešení právní otázky, zda na církevní právnické osobě byla spáchána majetková křivda v rozhodném období či ještě před ním, zjevně koliduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu. Přichýlení se k závěrům shora označených nálezů Ústavního soudu je mylné v situaci, kdy v odkazovaných rozhodnutích byl posuzován odlišný skutkový stav a z něj vyplývající jiné právní posouzení věci. Závěry o potřebě přihlédnout k chování státu k odňatému majetku a k jeho vlastníku v rozhodném období a i v letech 1945 až 1948 byly totiž formulovány v situaci, kdy pozemkový i jiný majetek církevní právnické osoby byl postižen retribučními dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Do zkoumání vztahu státu ke konfiskovanému majetku nutně vstupovaly takové faktory jako akt faktického převzetí odňatého majetku ještě před rozhodným obdobím, či existence konfiskační vyhlášky, jež by nebyla do počátku rozhodného období zrušena, kteréžto byly rozhodující pro závěr, zda - podle mínění Ústavního soudu - „byla konfiskace účinně provedena“. Tyto teze jako relevantní vytýčil Ústavní soud v uvedených nálezech (a dále ještě v nálezech ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20) v kontextu individuálně daných skutkových poměrů s ohledem na teleologické interpretační pravidlo ex favore restitutionis (§18 odst. 4 ZMV) a nutnost zkoumat, zda právě v poměrech odkazovaných věcí „zastavením algoritmu přezkumu u důvodu výluky z restituce [pozn.: dle §8 odst. 1 písm. h) ZMV] nedošlo k posouzení restitučního titulu samotného, včetně jeho zákonných podmínek“ (viz bod 61. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20).
32. V přítomné právní věci se splnění časové podmínky uvedené v ustanovení §1 ZMV neposuzovalo v kontextu konfiskačních dekretů a jejich účinků, ale v návaznosti na akt odnětí vlastnického práva tehdejšímu žalobci v době nesvobody, jež bylo v souladu s ustanovením §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. a navazujícími ustanoveními §1 a §2 zákona č. 128/1946 Sb. prohlášeno za neplatné, přičemž okolnosti, za nichž k odnětí došlo (svědčící o existenci vlivu okupace či některého z druhů persekuce), nebyly v řízení zpochybněny. Nepožádal-li žalobce o poválečnou restituci dle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb., pak se jeho vlastnický statut nemohl restituovat a ke křivdě na jeho majetku nedošlo v rozhodném období, ale před ním. Bylo-li tudíž vlastnické právo žalobce nějakým nedemokratickým způsobem dotčeno, stalo se tak evidentně v době před 25. 2. 1948 (což projednávanou kauzu odlišuje od případů zneužití dekretů presidenta republiky komunistickým režimem v rozhodném období k zabrání majetku jemu nepohodlným osobám – viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 70/99, ze dne 4. 10. 1995, sp. zn. II. ÚS 22/94, či ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 208). V době po řečeném datu mu již, dle prokázaných faktů, vlastnické právo svědčit nemohlo. Jako důkaz o uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. by přitom postačovalo toliko započetí postupu podle citovaného zákona, neboť by bylo třeba zohlednit, že běh prekluzivní lhůty upravené v ustanovení §8 zákona č. 128/1946 Sb. by již přesáhl datum 25. 2. 1948 a nebylo by lze důvodně očekávat, že nastupující komunistický režim bude mít zájem restituci majetku církví a náboženských společností dokončit. V této souvislosti se sluší připomenout, že nelze přihlédnout k těm konkluzím dřívější rozhodovací praxe, dle níž není překážkou realizace restituce oprávněnými osobami skutečnost, že vůbec neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb. Jde totiž o závěry týkající se restituce podle zákona č. 87/1991 Sb., který (jak bylo konstatováno již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018) - na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb. - v ustanovení §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval fyzické osoby, jimž svědčil restituční nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., nebo zákona č. 128/1946 Sb. Ústavní soud přitom v své rozhodovací praxi zdůraznil, že prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se jeví přinejmenším problematickým, protože by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97).
33. Za právně významné nepovažuje Nejvyšší soud v kontextu projednávané věci konkluze o spáchání majetkové křivdy na žalobci až v rozhodném období vyvozované z chování státu, jenž měl žalobce za vlastníka považovat ještě po 25. 2. 1948. Podstatné by bylo takové faktické chování státu vůči žalobci, pokud by k němu došlo ještě před rozhodným obdobím. Tak by dal stát najevo, že i při absenci postupu žalobce dle zákona č. 128/1946 Sb. jej - vzdor majetkově-právnímu jednání z doby nesvobody a předválečné snahy převzít zabraný majetek pro účely provedení pozemkové reformy - považuje za jeho vlastníka. Žádný takový důkaz o faktickém chování státu ovšem z provedeného dokazování nevyplynul. Nelze jej dovodit ani z vkladu vlastnického práva státu k předmětným pozemkům do pozemkové knihy provedeného ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 dekretu č. 124/1945 Sb. k návrhu Finanční prokuratury v Brně dne 30. 3. 1949. Zápisy a výmazy z pozemkových knih činěné za účelem jejich očištění od některých knihovních zápisů z doby nesvobody měly pouze deklaratorní charakter, o čemž svědčí ustanovení §3 citovaného dekretu, jež knihovnímu soudu umožňovalo zápisy i výmazy provádět i z moci úřední při běžném vyřizování knihovních věcí týkajících se příslušné vložky. Akcentovaly-li soudy obou stupňů důkazy, jež promítly do závěru, že majetek byl žalobci odňat postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., tedy dle restitučního titulu dle ustanovení §5 písm. a) ZMV, pak přehlížejí, že žalobce vlastníkem takového majetku již na počátku rozhodného období nebyl. Lze tudíž na danou situaci přiměřeně vztáhnout tu judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, jež reflektuje případy, kdy si stát osoboval právo k majetku podle zákona o revizi prvního pozemkové reformy, jenž již dříve podle některého z retribučních dekretů konfiskoval (srovnej z rozhodovací praxe dovolacího soudu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019, a z judikatury Ústavního soudu nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20, ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3238/2022).
34. Pokud pak jde o užití výkladového pravidla ex favore restitutionis , jak jej při úvaze o okamžiku spáchání křivdy na majetku žalobce pojímá v projednávané věci soud prvního stupně, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že teologický výklad právní normy (stejně jako jakákoliv jiná metoda výkladu standardního či nadstandardního) je způsobilý rozptýlit pochybnosti o významu textu v jeho doslovném znění (se zřetelem ke smyslu a účelu zákona). Jeho významu však nelze dát více než u ostatních interpretačních metod [srovnej citaci: „Výklad teleologický (a v jeho rámci i výklad in favorem restitutionis) je jednou z výkladových metod. Není nicméně důvodu zcela odhlížet ani od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, jimiž je výklad jazykový, gramatický, logický, systematický, historický apod. Současně nelze pomíjet, že zásada ex favore restitutionis se pohybuje na vysokém stupni obecnosti a vztahuje se k restitučním zákonům jako celku. Vysoký stupeň obecnosti této zásady pak umožňuje, aby byl v rámci teleologického výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a bylo zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit“ – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19]. Zásada ex favore restitutionis také není obecnou právní zásadou a není zásadou ústavní, nýbrž ze starší judikatury Ústavního soudu formulovaným vodítkem, jež má vést k šetření práv restituentů a výkladu restitučních předpisů v souladu s jejich účelem a smyslem (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 1283/17). Nemůže být tak sama o sobě kritériem přiznání restitučního nároku a její použití je namístě pouze v mezích příslušného restitučního zákona, tedy i z hlediska rozhodného období, v němž byly spáchány restitučním zákonem reparovatelné majetkové křivdy.
35. Protože je rozsudek odvolacího soudu při posouzení otázky, pro níž bylo shledáno dovolání obou dovolatelů přípustným, založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil, vyjma výroku I., i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
36. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
37. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu