ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.346.2024.1
sp. zn. 28 Cdo 346/2024-1730
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce města Kutná Hora , se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, identifikační číslo osoby: 00236195, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, proti žalovaným 1) R. R. , zastoupenému Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem se sídlem v Úvalech, Hodov 459, 2) V. Š. , zastoupenému Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem se sídlem v Čáslavi, R. Těsnohlídka 420/5, 3) Saveway LLC , se sídlem 3422 Old Capitol Trail, PMB 1362, Wilmington, DE 19810-6192, New Castle, Spojené státy americké, registrační číslo: 4537356, zastoupené Mgr. Tomášem Hokrem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 49/2006, o dovoláních žalovaného 2) a žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2023, č. j. 19 Co 264/2022-1544, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 9 C 49/2006-1404, určil, že vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), je Česká republika – s právem hospodaření s majetkem státu pro žalovaného 1) (výrok I.). Rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a žalovanému 2) uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 12.569,48 Kč (výrok III.).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (výslovně toliko proti výroku III.) a žalovaného 2) (proti výroku I. a akcesorickým nákladovým výrokům) rozsudkem ze dne 21. 4. 2023, č. j. 19 Co 264/2022-1544, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalovaný 1) má právo hospodaření s předmětnými pozemky; v dalším žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem (výroky II. a III.).
3. Soudy obou stupňů, vázány právním názorem vyjádřeným v kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3424/21 (tento nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ), vyšly ze zjištění, že na základě dohody uzavřené dne 8. 2. 1999 mezi žalovaným 1) jako povinnou osobou a žalovaným 2) jako osobou oprávněnou byl ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 403/1990 Sb.“), oprávněné osobě vydán pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, z něhož byly později geometrickými plány odděleny mimo jiné i předmětné pozemky. Jako vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný 2). Na části předmětných pozemků se nachází stavba kotelny, jež je ve vlastnictví žalobce. Kotelna byla vybudována po převzetí předmětných pozemků do vlastnictví státu v souvislosti se stavbou sídliště v 70. letech 20. století. Soudy nižších stupňů shledaly, že dohoda o vydání předmětných pozemků ze dne 8. 2. 1999 se dostala do kolize s ustanovením §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., a tudíž je stižena absolutní neplatností dle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; nemohla tudíž přivodit přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům z České republiky na žalovaného 2). Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobě nelze vyhovět v části, jíž se žalobce domáhá určení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům, a to pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalobcem označených žalovaných ve vztahu k tomuto určení, jakož i pro absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce na požadovaném určení, jestliže z výroku o určení práva hospodaření státního podniku ke sporným pozemkům vyplývá, že vlastníkem tohoto majetku nemůže být nikdo jiný než stát.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Má za to, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav věci, jelikož neprovedl žalovaným 2) předložené důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Domnívá se, že Ústavní soud v kasačním nálezu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3424/21, vědomě ignoroval dřívější judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vztahující se k výkladu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., a to navíc bez náležitého odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil rovněž, že se odvolací soud nezabýval otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobce v přítomné kauze. Vyjádřil přesvědčení, že soudy v projednávané věci opravují žalobní návrhy žalobce a rozhodují tak v rozporu s vůlí žalobce. Namítá též porušení svých ústavně garantovaných práv i základních ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Připomněl, že žalovaná 3) se v posuzované věci nemohla dosud vyjádřit, neboť soudy nižších stupňů ji o existenci tohoto řízení neinformovaly. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a řízení zastavil, popřípadě věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním též žalovaná 3). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že při doručování soudních písemností žalované 3) nepostupoval v souladu s Úmluvou o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních ze dne 15. 11. 1965, vyhlášenou pod č. 85/1982 Sb. (dále „Haagská úmluva“), a ustanovením §50j o. s. ř. Vyzdvihla přitom povinnost odvolacího soudu doručovat soudní písemnosti přímo účastníkovi řízení, nikoli jeho odštěpnému závodu. Upozornila, že žalovaná 3) neměla fakticky možnost účinně hájit svá práva v rámci nalézacího řízení, neboť soudní písemnosti týkající se jejího postavení v řízení, jí nebyly řádně doručeny, čímž současně došlo i k porušení jejích ústavně zaručených práv. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, respektive soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
6. K dovolání žalovaného 2) se nesouhlasně vyjádřil žalobce a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) odmítl.
7. Žalovaný 1) ve svém vyjádření označil dovolání žalované 3) za nedůvodné a k dovolání žalovaného 2) uvedl, že se jedná o pouhou polemiku s jasnými a závaznými právními závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3424/21. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) i žalované 3) odmítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. 4. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 13. 3. 2006 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného 2) a žalované 3) přípustné (§237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalovaného 2) není přípustné.
11. Žalovaný 2) dovolacímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Žalovaným 2) předkládaná interpretace ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. představuje pouhou polemiku se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3424/21, z nichž odvolací soud – vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto jeho zrušovacím nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) – správně vycházel. Nosné důvody zrušovacího nálezu Ústavního soudu jsou závazné též pro Nejvyšší soud.
12. K výhradám žalovaného 2) k odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3424/21, dovolací soud dodává, že Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2127/14). Ústavní soud zde vyložil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi , tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedený přístup akceptoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2330/2021 – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ).
13. K otázce kasační závaznosti se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11, takto: „Zatímco v případě tzv. precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval právní názory Ústavního soudu tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog, kasační závaznost může (pochopitelně toliko za nezměněného skutkového stavu) být reflektována toliko bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu … V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces“ . Obdobně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, již výše zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, či usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III.ÚS 1701/18.
14. Za daných okolností, kdy se odvolací soud při výkladu a aplikaci ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. řídil závazným právním názorem Ústavního soudu vysloveným přímo v této věci, není dán v tomto směru prostor, aby mohl být splněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li dovolání založeno na nové - dosud neuplatněné - argumentaci, jež by se již se závazným právním názorem kasačního nálezu Ústavního soudu míjela.
15. Kritizuje-li žalovaný 2) dále, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i ústavní princip rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelem zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu nebyly námitky vznesené žalovaným 2) v plném rozsahu shledány důvodnými. Nelze přitom přisvědčit ani tvrzení žalovaného 2), že „soud vytváří pro žalobce jeho žalobní návrhy“ v rozporu s jeho vůlí. Změnu žaloby, na niž žalovaný 2) v dovolání poukazuje, navrhl sám žalobce na jednání před soudem prvního stupně dne 21. 6. 2022, přičemž prostřednictvím navrhované (a soudem prvního stupně následně připuštěné) změny žaloby se v žádném případě nedomáhal zcela jiného určení vlastnického práva, k němuž by nemohla být využita dosavadní skutková zjištění či již provedené důkazy. Účelem navrhované změny žaloby bylo upřesnění žalobního návrhu tak, aby žaloba s ohledem na již zjištěný skutkový stav nemusela být z důvodu formulace žalobního petitu, kterým se žalobce domáhal určení, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný 1), zamítnuta, přestože v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovanému 1) svědčí právo hospodaření k uvedeným pozemkům. Dovolací soud tedy v postupu soudů nižších stupňů žádné pochybení neshledal. K výtce žalovaného 2), že se soudy nižších instancí nevypořádaly s otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, jeví se pak vhodným připomenout bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s bodem 48. a 49. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž odvolací soud podal přesvědčivé odůvodnění svého právního názoru stran naléhavého právního zájmu žalobce v přítomné kauze.
16. Namítá-li žalovaný 2), že odvolací soud neprovedl všechny navržené důkazy a dopustil se procesních pochybení ve vztahu k žalované 3), vystihuje tím případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Nadto se jeví vhodným doplnit, že dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť náležitě vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci bylo namístě žalobnímu žádání – i z pohledu úplnosti zjištěného skutkového stavu - vyhovět.
17. Dovozuje-li žalovaný 2) s odkazem rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1380/2013, přípustnost podaného dovolání z ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2012), podle něhož bylo možné podat dovolání, jestliže dovoláním napadeném řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je namístě dodat, že citované ustanovení bylo s účinností od 1. 1. 2013 novelizováno, pročež jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.); ke znění občanského soudního řádu rozhodnému v nyní projednávané věci viz bod 8. odůvodnění tohoto usnesení.
18. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o nákladech prvoinstančního řízení a ve vztahu k výroku III. o nákladech odvolacího řízení, neboť žalovaný 2) výslovně uvedl, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
19. Jelikož dovolání žalovaného 2) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Přípustné není ani dovolání žalované 3).
21. Pokud žalovaná 3) namítá, že odvolací soud v rozporu s Haagskou úmluvou nedoručoval v průběhu řízení jednotlivé písemnosti přímo žalované 3), nýbrž toliko její organizační složce, respektive, že některé listiny nebyly doručeny vůbec (zejména předvolání k jednání konanému dne 21. 4. 2023), čímž jí odvolací soud znemožnil účastnit se řízení a hájit svá práva, pak z obsahového hlediska vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §229 odst. 3. o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení však jako způsobilý dovolací důvod výslovně vylučuje ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř., takže pro jejich projednání připustit dovolání nelze (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sen. zn. 29 NSCR 40/2021). Dovolací soud smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není.
22. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srovnej např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalované 3) na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
23. Byť s vědomím určité procesní nadbytečnosti, považuje Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že žalovaný 2) z pozice jednatele žalované 3) odvolacímu soudu sdělil, že žádá o doručování písemností adresovaných žalované 3) na doručovací adresu XY (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 17. 2. 2023 a ze dne 21. 4. 2023). Pokud tedy odvolací soud na tuto adresu prostřednictvím provozovatele poštovních služeb doručil určité soudní písemnosti adresované žalované 3), nelze z okolnosti, že na dané adresa sídlí odštěpný závod žalované 3), dovozovat – jak činí žalovaná 3), že dotčené písemnosti nebyly žalované 3) řádně doručeny a že ze strany odvolacího soudu došlo k záměně žalované 3) s jejím odštěpným závodem. Jestliže totiž adresát požádá v řízení o doručování na adresu, kterou soudu sdělí, jde o adresu, na kterou mu bude doručováno (viz §46a odst. 2 o. s. ř.).
24. K námitce, že nedošlo k řádnému doručení dovoláním napadeného rozsudku žalované 3), byl-li doručen prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky odštěpného závodu žalované 3), lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž soudy jsou sice povinny doručovat řádně, neboť v opačném případě by účastníci řízení mohli být výrazně dotčeni na svých právech, ale na druhé straně nelze přijmout formalistický přístup, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti. Jestliže se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, ztrácí význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat; rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněný pod číslem 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3489/2012, uveřejněné pod číslem 37/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 119/2017, a ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 954/2019, anebo obdobně stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3026/20). V podání ze dne 5. 6. 2023 (viz č. l. 1597 spisu) přitom žalovaná 3) připustila, že napadený rozsudek odvolacího soudu obdržela prostřednictvím své datové schránky dne 21. 5. 2023 a současně se vyjádřila i ke konkrétním pasážím odůvodnění tohoto rozsudku. Nelze přitom přehlédnout, že prostřednictvím doručovací adresy pro žalovaného 3) – XY, je právnická osoba propojena i s oběma (jedinými) jednateli, žalovaným 2) a P. Š. (viz smlouva o převodu nemovitostí ze dne 19. 9. 2022 na č. l. 1506 a jednomyslný souhlas namísto valné hromady společníků ze dne 17. 2. 2021 na č. l. 1516). Je tudíž zjevné, že žalovaná 3) se s obsahem doručovaného rozsudku seznámila, přičemž jí nebyla upřena možnost uplatnit v zákonné lhůtě opravný prostředek.
25. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované 3) není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
26. V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 2. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu