ECLI:CZ:NS:2024:3.TDO.1032.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 1032/2023-600
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 5 To 150/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 42/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 29 T 42/2020 , byl obviněný P. K. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v průběhu přípravného řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. KRPU-261640/TČ-2016-040370 proti obviněnému T. A. M., stíhanému pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se měl T. A. M. dopustit fyzickým napadením poškozených J. H. a A. S. v baru XY (dnes XY) v XY, ulici XY č.p. XY, ke kterému došlo dne 23. 12. 2016 v době od 5:15 hod. do 5:21 hod., kdy v této trestní věci obviněný K. vystupoval jako přímý svědek, ačkoliv byl řádně poučen o následcích křivé výpovědi podle §346 odst. 2 trestního zákoníku a o povinnost mluvit pravdu a nic nezamlčet, uvedl v procesním postavení svědka dne 21. 2. 2017 při výslechu před policejním orgánem Služby kriminální policie a vyšetřování v sídle Územního odboru Chomutov, ulici Riegrově č.p. 4510, vědomě nepravdivé údaje spočívající v tom, že ve zmíněném baru chtěl J. H., po předchozí verbální komunikaci, jako první fyzicky napadnout T. A. M., kdy před ním „máchal“ rukama, přičemž T. A. M. byl rychlejší, ránu vykryl a v obraně udeřil J. H. pěstí do obličeje a dále obviněný K. uvedl, že neviděl, že by T. A. M. v baru dále jakýmkoliv způsobem fyzicky napadl A. S., což je jednoznačně v rozporu přinejmenším se skutečnostmi zjištěnými z kamerových záznamů z baru, ze kterých je zcela zřejmé, že obviněný K. byl vždy osobně přítomen u toho a přímo sledoval, jak byli J. H. a A. S. opakovaně fyzicky napadáni T. A. M., který vždy zaútočil jako první, a to údery pěstí do obličeje a v případě A. S., po jeho pádu na zem, i kopy vedenými do oblasti hlavy, přičemž obviněný K. jednal se záměrem umožnit M., aby unikl trestnímu stíhání ,
a pod bodem 2) výroku o vině rovněž přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v rámci řízení před soudem v trestní věci vedené pod. sp. zn. 6T 69/2017 proti obžalovanému T. A. M., stíhaného pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se měl T. A. M. dopustit fyzickým napadením poškozených J. H. a A. S. v baru XY (dnes XY) v XY, ulici XY č.p. XY, ke kterému došlo dne 23. 12. 2016 v době od 5:15 hod. do 5:21 hod., kdy v této trestní věci obviněný K. vystupoval jako přímý svědek, ačkoliv byl řádně poučen o následcích křivé výpovědi podle §346 odst. 2 trestního zákoníku a o povinnost mluvit pravdu a nic nezamlčet, uvedl v procesním postavení svědka dne 26. 2. 2019 při výslechu u hlavního líčení konaného Okresním soudem v Chomutově, vědomě nepravdivé údaje spočívající v tom, že viděl, jak se J. H. ve dvou případech nejprve napřáhl pěstí na T. A. M., který ránu vykryl a udeřil J. H. pěstí, a dále, že viděl, jak T. A. M. od sebe pouze odstrčil A. S., který jej chtěl napadnout, a který následně spadl v důsledku své opilosti na zem, kde se udeřil hlavou o podlahu, což je jednoznačně v rozporu přinejmenším se skutečnostmi zjištěnými z kamerových záznamů z baru, ze kterých je zcela zřejmé, že obviněný K. byl vždy osobně přítomen u toho a přímo sledoval, jak byli J. H. a A. S. opakovaně fyzicky napadáni T. A. M., který vždy zaútočil jako první, a to údery pěstí do obličeje a v případě A. S., po jeho pádu na zem, i kopy vedenými do oblasti hlavy, přičemž obviněný K. jednal se záměrem umožnit M., aby unikl trestnímu stíhání .
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §366 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 29 T 42/2020, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.
4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 5 To 150/2022 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným pod body 1) a 2) výroku o vině přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
a to ve vztahu ke skutku pod bodem 1) na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v průběhu přípravného řízení v trestní věci vedené pod. sp. zn. KRPU-261640/TČ-2016-040370 proti obviněnému T. A. M., stíhanému pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se T. A. M. dopustil fyzickým napadením poškozených J. H. a A. S., v baru XY (dnes XY) v XY, ulici XY č.p. XY, k němuž došlo dne 23. 12. 2016 v době od 5:15 do 5:21 hodin, obžalovaný K., který v uvedené trestní věci vystupoval jako přímý svědek, ačkoliv byl řádně poučen o následcích křivé výpovědi podle §346 odst. 2 trestního zákoníku a o povinnost mluvit pravdu a nic nezamlčet, uvedl v procesním postavení svědka dne 21. 2. 2017 při výslechu před policejním orgánem Služby kriminální policie a vyšetřování v sídle Územního odboru Chomutov, ulici Riegrově č.p. 4510, vědomě nepravdivé údaje spočívající v tom, že ve zmíněném baru chtěl J. H., po předchozí verbální komunikaci, jako první fyzicky napadnout T. A. M., kdy před ním „máchal“ rukama, přičemž T. A. M. byl rychlejší, ránu vykryl a v obraně udeřil J. H. pěstí do obličeje a dále obžalovaný K. uvedl, že „neviděl, že by T. A. M. v baru dále jakýmkoliv způsobem fyzicky napadl A. S.“, což je v rozporu přinejmenším se skutečnostmi zjištěnými z kamerových záznamů z baru, ze kterých je zcela zřejmé, že obžalovaný K. byl vždy osobně přítomen u toho a přímo sledoval, jak byli J. H. a A. S. opakovaně fyzicky napadáni T. A. M., který vždy zaútočil jako první, a to údery pěstí do obličeje a v případě A. S., po jeho pádu na zem, i kopy vedenými do oblasti hlavy ,
a ve vztahu ke skutku pod bodem 2) na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v rámci řízení před Okresním soudem v Chomutově v trestní věci vedené pod. sp. zn. 6 T 69/2017 proti obžalovanému T. A. M., stíhanému pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se T. A. M. dopustil fyzickým napadením poškozených J. H. a A. S. v baru XY (dnes XY) v XY, ulici XY č.p. XY, k němuž došlo dne 23. 12. 2016 v době od 5:15 do 5:21 hodin, obžalovaný XY, který v uvedené trestní věci vystupoval jako přímý svědek, ačkoliv byl řádně poučen o následcích křivé výpovědi podle §346 odst. 2 trestního zákoníku a o povinnost mluvit pravdu a nic nezamlčet, uvedl v procesním postavení svědka dne 26. 2. 2019 při výslechu u hlavního líčení konaného u Okresního soudu v Chomutově, vědomě nepravdivé údaje spočívající v tom, že viděl, jak se J. H. ve dvou případech nejprve napřáhl pěstí na T. A. M., který ránu vykryl a udeřil J. H. pěstí, a dále, že viděl, jak T. A. M. od sebe pouze odstrčil A. S., který jej chtěl napadnout, a který následně spadl v důsledku své opilosti na zem, kde se udeřil hlavou o podlahu, což je v rozporu přinejmenším se skutečnostmi zjištěnými z kamerových záznamů z baru, ze kterých je zcela zřejmé, že obžalovaný K. byl vždy osobně přítomen u toho a přímo sledoval, jak byli J. H. a A. S. opakovaně fyzicky napadáni T. A. M., který vždy zaútočil jako první, a to údery pěstí do obličeje a v případě A. S., po jeho pádu na zem, i kopy vedenými do oblasti hlavy .
5. Za to byl obviněný odvolacím soudem odsouzen podle §346 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 60 denních sazeb s výší denní sazby 500 Kč, tedy celkem ve výši 30.000 Kč.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný P. K. prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 584-589 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolatel uvedl, že proces, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, nelze považovat za spravedlivý. Soudy neprovedly dokazování v souladu se zákonnými pravidly, a proto nemohly objektivně posoudit, v čem byla jeho výpověď jako svědka nepravdivá, a zda takovou skutečnost uvedl vědomě nepravdivě. Zdůrazňuje, že u něho nebyl splněn předpoklad úmyslné nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, neboť vypovídal o tom, co subjektivně vnímal, což je nutné řádně přezkoumat. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí vychází ze svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.
7. Obviněný namítá, že popis trestného činu spáchaný T. A. M. v rámci napadeného rozhodnutí je absolutně nedostatečný, a není proto zřejmé, jak by měla vypadat žádoucí výpověď, v jejíž kontrapozici stojí dovolatelova výpověď. Z provedeného dokazování se nepodává vyhodnocení závěrů o nepravdivosti výpovědi, resp. závěr o nepravdivosti jeho výpovědi nemá podklad v důkazech provedených v jeho věci, tj. důkazech, které soudy samy provedly a které samy zhodnotily v rámci projednávaného trestního řízení z hlediska otázky, zda posuzovaná svědecká výpověď je nepravdivá. Dále obviněný napadá závěry soudů stran jeho duševního stavu s tím, že soudy neuvedly, z čeho vycházely při závěru o absenci jakýchkoli nedostatků jeho duševní stránky, které by jej opravňovaly k chybnému vnímání prožitých událostí. Není absolutně zřejmé, z čeho soudy dovodily, že od zásahu ve XY trpí strachem o vlastní život a zdraví, neboť dovolatel žádnými problémy před projednávaným incidentem netrpěl. Právě až tento incident uvedenou traumatickou událost z minulosti připomněl, což se projevilo na jeho vnímání celé situace. S ohledem na jeho konkrétní pracovní zařazení u Policie ČR neprochází takovými zdravotními prohlídkami, které by byly schopné odhalit jakékoliv nedostatky. Obviněný zdůrazňuje, že ačkoli je policistou, je jen člověk, a pokud v souvislosti s minulostí detailně nesledoval vedení útoku nebo jej jeho mysl částečně záměrně zastřela, v důsledku čehož nebyl schopen interpretovat prožitou událost tak, jak by si to orgány činné v trestním řízení přály, nemůže taková skutečnost vést k jeho odsouzení za úmyslný trestný čin. Z provedeného dokazování se nepodává, že by měl být jakkoli jednoznačně disponován ke správnému zhodnocení situace. Soudy nevymezily, jaké jednání předpokládané předpisy, metodikou anebo ustálenou praxí by bylo v dané chvíli žádoucí. Přitom otázka náležitého postupu je jak otázka právní, tak skutková.
8. Dovolatel zopakoval, že situace byla pro něho stresová, snažil se ji do jisté míry nevnímat, byla vyhrocená a namísto potyčky samé sledoval spíše další přítomné osoby v baru, neboť se obával, že se do potyčky zapojí. Nikdy neuvedl, že H. byl první, kdo M. napadl. Pouze uvedl, že „kolem sebe máchal rukama“, což se podává i z kamerového záznamu a výpovědi svědkyně K. Svědek H. byl opilý, M. verbálně napadal, dokonce mu vyhrožoval, což rovněž dosvědčila svědkyně K. Jmenovaná svědkyně dokonce ohledně napadání dalšího muže (svědek S.) uvedla, že M. byl vyprovokován a jen se bránil. Obviněný dále poukazuje na kamerové záznamy, kdy v čase 05:22:02 je patrné, že se díval na druhou stranu a nemohl tedy vidět tu část potyčky, kdy M. napadal kopy poškozeného S. Uvedené zakládá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
9. Dále obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým byl soudy vyhodnocen znalecký posudek PhDr. Karla Netíka, CSc., o duševním stavu dovolatele. Znalec se na tvorbě otázek nijak nepodílel a měl k dispozici veškeré důkazy, které byly provedeny v rámci soudního řízení. Stěžejní je však podle dovolatele skutečnost, že znalec posuzoval jeho reakci na konkrétní situaci, nikoli jeho zdravotní stav. Závěry znaleckého posudku jsou správné, úplné a vycházejí z podkladů, které znalec považoval za dostatečné. Dovolatel trvá na tom, že vypovídal pouze to, co vnímal svými smysly, a tedy u něho není dáno ani pouhé srozumění s tím, že by se mohl dopouštět trestného činu křivé výpovědi. Pokud měl soud pochybnosti o správnosti posudku, a to i po provedeném výslechu znalce, měl ustanovit znalce nového, což dovolatel sám navrhoval. Uvedený návrh však byl zamítnut pro nadbytečnost, kdy odůvodnění tohoto kroku nebylo odvolacím soudem logicky a přesvědčivě vysvětleno. Napadené rozhodnutí je tak založeno na podkladě neúplného dokazování. Existence úmyslu byla podle dovolatele vyvrácena, což zakládá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.
10. Obviněný shledává porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Poukazuje na to, že si byl vědom toho, že je prostor snímán kamerami a celý incident byl na kamerovém záznamu zachycen, a tento záznam byl předán policii. Zatímco popis incidentu orgány činnými v trestním řízení je založen na základě shlédnutí kamerových záznamů z různých směrů a s nekonečnou možností opakování, pozastavení či zpomalení, situace v reálném čase doprovázená křikem, urážkami, špatnou češtinou a vřavou obecně je diametrálně rozdílná. Přestože je dovolatel policista, není stroj. Navíc jak se podává z kamerového záznamu, skutečně sledoval jiné osoby, míhal pohledem ze strany na stranu.
11. Dovolatel závěrem uvádí, že neměl jakýkoli důvod dopouštět se trestného činu křivé výpovědi, a to zejména za situace, kdy ví, že předmětné napadení bylo zaznamenáno kamerovým systémem a skutečný stav věci bude bez jakýchkoliv pochybností zjištěn. Nedává absolutně žádný smysl, aby se záměrně a bezdůvodně vystavoval takovému vysokému ohrožení, že bude uznán vinným a přijde o zaměstnání, a to vše po ztrátě syna, když právě jeho syn a zaměstnání pro něj byli vším. Jeho výpověď, resp. popis událostí se nijak výrazně nelišil od toho, co uvedla svědkyně K., tedy další osoba, která byla v obdobném postavení a incident vnímala podobně. Nelze opomenout ani to, že k incidentu vypovídal až po téměř dvou měsících (dne 21. 2. 2017), v postavení svědka až po více než dvou letech (dne 26. 2. 2019), věc byla rozhodnuta až o téměř čtyři roky později (dne 19. 1. 2023).
12. S ohledem na vše výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 5 To 150/2022, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 2. 2022, č. j. 29 T 42/2020-467, stejně jako i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc znovu projednal a rozhodl.
13. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 22. 9. 2023, sp. zn. 1 NZO 717/2023.
14. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že s námitkami obviněného se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S argumentací soudů se ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkázal. Z hlediska dovolání považuje za podstatné uvést, že v projednávané věci neshledává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nalézací soud v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč dovolatelově obhajobě neuvěřil. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku. V bodech 13.-17. pak vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč považuje zavinění dovolatele za prokázané a důkazní návrh obhajoby na další znalecký posudek za důkaz nadbytečný. Soudy zjevně vyvrátily všechny možné pochybnosti o zavinění dovolatele, a není proto namístě ani dovolatelův poukaz na zásadu in dubio pro reo. Nehledě k tomu, že samotné porušení této zásady žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá, pokud nevygraduje až ve zjevný nesoulad ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud dovolatel hovoří o nesprávném právním posouzení skutku, takové posouzení zjevně dovozuje pouze ze svého alternativního skutkového zjištění o svém neúmyslném zavinění. Obsahově se tak nejedná o námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který nadto dovolatel ani formálně neuplatnil. K této námitce státní zástupce poukázal na body 21.-23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v rámci nichž odvolací soud přiléhavě vysvětlil, proč se jednalo o údaje s podstatným významem pro rozhodnutí a že dovolatel o tomto významu své výpovědi věděl.
15. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
17. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 5 To 150/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
21. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
22. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen o tom, že ve věci nebyl proveden jím navrhovaný důkaz, a to konkrétně znalecký posudek k posouzení jeho zdravotního, resp. duševního stavu. Tím by s největší pravděpodobností byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie.
23. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
24. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
25. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Stěžejní je zde slovo podstatné , tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
26. Obviněný podal dne 13. 5. 2022 písemný návrh na provedení důkazu – znaleckého posudku č. 1253/2021 PhDr. Karla Netíka, CSc., soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie, o duševním stavu dovolatele (č. l. 492-493, 502a-502p), tedy před konáním veřejného zasedání dne 17. 5. 2022. V rámci odročeného veřejného zasedání dne 23. 6. 2022 byl předmětný znalecký posudek proveden a znalec PhDr. Karel Netík, CSc., byl v souladu s ustanovením §106 tr. ř. a §346 tr. zákoníku vyslechnut. Obviněný následně podal písemný návrh (doručený soudu dne 4. 7. 2022) na přibrání dalšího znalce, resp. vypracování dalšího znaleckého posudku (č. l. 519-520). V rámci veřejného zasedání konaného dne 19. 1. 2023 byl návrh na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku usnesením soudu zamítnut (č. l. 544 spisu). Odvolací soud se ke znaleckému posudku PhDr. Karla Netíka, CSc. podrobně vyjádřil v bodech 13. až 15. odůvodnění svého rozsudku, kdy rozvedl, na podkladě jakých skutečností shledal předmětný znalecký posudek jako vypracovaný na základě naprosto nedostatečných podkladů, jednostranně zaměřený, nesplňující po obsahové stránce požadavky obecně na takový důkaz kladené. Odvolací soud nicméně neměl o skutečnostech, k nimž se znalecký posudek vyjadřoval, žádné pochybnosti, resp. dosavadní provedené dokazování shledal pro svůj závěr o psychickém stavu dovolatele v době incidentu zcela dostačujícím s tím, že nevyvstaly jakékoli pochybnosti, které by bylo třeba odstranit prostřednictvím odborného vyjádření. Návrh obviněného na vypracování dalšího psychologického znaleckého posudku tak shledal nadbytečným (bod 17. odůvodnění napadeného rozsudku).
27. S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrh obviněného na doplnění dokazování nebyl soudy opomenut, a to ani stran odůvodnění jeho zamítnutí, byl však shledán nadbytečným, resp. jeho provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným je dána mj. právě při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
28. Tak je tomu v i projednávané věci, neboť „ z provedeného dokazování nevyplynula žádná relevantní a reálná skutečnost, která by bránila obžalovanému objektivně vnímat, zapamatovat si a následně reprodukovat jím vnímanou realitu “ (bod 17. odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že obviněný byl schopen řádně vnímat a reprodukovat průběh celého incidentu, resp. nenastalo to, že by u něho došlo k popření incidentu, kdy by své vzpomínky na předmětnou událost nevědomě vytěsnil a následně je nahradil konfabulacemi.
29. V projednávané věci neobstojí ani navazující námitka existence zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kteroužto obviněný rovněž uplatňuje. Obviněný brojí proti závěru, že vypovídal vědomě nepravdivě, že by svou výpověď úmyslně změnil, resp. je přesvědčen, že provedeným dokazováním, zejména s odkazem na výše citovaný znalecký posudek PhDr. Netíka, byla vyvrácena existence úmyslu coby znaku skutkové podstaty jemu za vinu kladeného trestného činu.
30. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
31. Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chomutově, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak naznačuje obviněný.
32. Obviněný v podstatě namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho úmyslu vypovídat nepravdu. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a to zejména jeho výpověď učiněnou v hlavním líčení ve věci obviněného T. A. M. vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 69/2017, a svědeckou výpověď učiněnou v přípravném řízení, dále výpověď svědkyně R. K., obsluhy baru, kde došlo k předmětnému incidentu, záznamy kamerového systému a již citovaný znalecký posudek PhDr. Netíka. Uvedené námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění a provedeného dokazování, přičemž již byly vyhodnoceny odvolacím soudem, neboť je obviněný učinil obsahem svého řádného opravného prostředku. S některými námitkami obviněného se přitom již vypořádal soud nalézací (zejména bod 15. rozsudku).
33. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval příkladnou pozornost. Stěžejní zde byly samozřejmě výpovědi obviněného učiněné v rámci přípravného řízení a následně u hlavního líčení ve věci sp. zn. 6 T 69/2017, neboť v projednávané věci se jedná o trestný čin křivé výpovědi, tedy je nutné, aby byly takové výpovědi podrobeny řádnému zhodnocení. Podobná je situace i s kamerovými záznamy z baru zachycující incident, s nimiž byla tvrzení obviněného porovnávána. Nelze se nicméně ztotožnit s námitkou obviněného, že by závěr o jeho vině byl učiněn výlučně na podkladě důkazů, které byly provedeny ve věci sp. zn. 6 T 69/2017, a nikoli v rámci projednávané trestní věci. Nalézací soud znovu vyslechl jak obviněného, tak odsouzeného T. A. M., měl k dispozici úřední záznam o podaném vysvětlení svědkyně R. K. a řadu listinných důkazů vztahujících se ke služební činnosti obviněného coby policisty (viz bod 12. odůvodnění rozsudku). Nalézací soud následně hodnotil provedené důkazy, přičemž lze odkázat zejména na bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde nalézací soud rozvedl, na podkladě jakých zjištění a závěrů nemůže přisvědčit obhajobě obviněného a jemu uváděné verzi skutkového stavu věci. Nalézací soud se přitom zabýval obhajobou obviněného i stran jím tvrzených psychických obtíží, které měly zapříčinit chybné vnímání prožívaných událostí. Poukázal na zařazení obviněného do řad členů policejního sboru a stěžejní požadavky na výkon takového povolání, a to bez ohledu na konkrétní výkon služby. Poukázal i na pravidelné lékařské prohlídky, které policisté musí podstupovat a skutečnost, že obviněný byl fyzicky zdráv, nebyl ovlivněn léky, alkoholem či omamnými látkami. Ve světle uvedeného pak neakceptoval obhajobu obviněného v tom směru, že jeho vnímání celé situace bylo ovlivněno tím, že v minulosti byl jako policista vystaven život ohrožujícímu nebezpečí při zásahu vzbouřených cizinců v zařízení ve XY, což v něm v dané situaci vyvolalo obavy, resp. že se proto snažil celý incident vytěsnit. Kamerové záznamy poskytují nepřikrášlený obraz celého incidentu. Byť se jedná o černobílé záznamy bez zvukové stopy, lze díky nim spolehlivě zjistit, jak se celý incident mezi T. A. M. a poškozenými odehrál, kdo se v baru pohyboval, kde se v určité chvíli nacházel a jak se choval. Zejména, jsou-li k dispozici kamerové záznamy z několika míst, resp. úhlů. Jelikož na těchto záznamech je zachycen i obviněný, je možno spolehlivě popsat jeho pohyb, jednání a reakce. Na podkladě kamerových záznamů dospěl nalézací soud k závěru, že obviněný P. K. „ se vždy nacházel v blízkosti míst, kde k napadání J. H. a A. S. docházelo a toto sledoval. Na jednání svědka M. se díval vždy z bezprostřední blízkosti a přímo a není možné, že by z jeho jednání mohl vyvodit závěr, který následně interpretoval v průběhu trestního řízení vůči tomuto svědkovi, jak před policejním orgánem, tak před soudem. Z toho lze dovodit, že mylná interpretace skutkového děje nebyla ze strany obžalovaného dána objektivními okolnostmi, ale že tak učinil vědomě “.
34. Odvolací soud neshledal v předcházejícím řízení jakékoli vady a ztotožnil se se skutkovými závěry a právním posouzením obou skutků jako trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (body 9. a 10. napadeného rozsudku). Dokazování doplnil o výše citovaný znalecký posudek PhDr. Netíka, kdy se k tomuto podrobně vyjádřil zejména v bodech 14. a 15. odůvodnění rozsudku. Jak již uvedeno výše, odvolací soud předmětný znalecký posudek vyhodnotil jako vypracovaný na základě naprosto nedostatečných podkladů, jednostranně zaměřený, nesplňující po obsahové stránce požadavky obecně na takový důkaz kladené. Poukázal na to, že znalec neměl k dispozici celý spisový materiál, tedy ani kamerové záznamy, případně zdravotní dokumentaci obviněného, kdy vycházel v podstatě výhradně z premisy, že obviněný si incident nevybavuje, že jej vytěsnil, tedy pouze z tvrzení obviněného, které považoval za bezmezně pravdivé, čemuž následně přizpůsobil svou hypotézu, že vnímání obviněného v době incidentu bylo zkresleno afektem, a pravděpodobně tak u něho došlo k vytěsnění celého incidentu a nahrazení vytěsněných vzpomínek konfabulacemi. Odvolací soud uvedl, že znalec takový závěr nepodložil žádnými relevantními skutečnostmi, „ když navíc na jiném místě své výpovědi uvedl, že sklon ke konfabulacím u obžalovaného nezjistil .“ Odvolací soud konstatoval, že „ znalecký posudek a výpověď znalce v odvolacím řízení jsou v mnohých ohledech vnitřně rozporné .“ >1< Znalec nicméně připustil v rámci výslechu, že obviněný „ je schopen správně vnímat, zapamatovat si a poté reprodukovat prožité a že obsah jeho svědecké výpovědi v trestní věci již odsouzeného M. mohl být výsledkem jeho vědomého jednání, výsledkem jeho volního rozhodnutí takto vypovídat “ . Nalézací soud pokračuje dále s tím, že se tak stalo „ navíc za situace, kdy z kamerových záznamů je zřejmé, že obžalovaný v klidu, bez známek nervozity a strachu, byl po celou dobu přítomen incidentu, bez reakcí a bez zásahu ho sledoval, po incidentu v 05,22 hodin zvedl převrženou židli, sklonil se k na zemi ležícímu S., kterého převrátil na bok a dál v klidu postával u baru, a také vzhledem k tomu, že jde o policistu, který je hodnocen jako slušný, klidný a kultivovaný člověk, s vyrovnanou povahou, který je schopen v případě vzniku krizových a emočně vypjatých situacích tyto řešit s klidným a rozumným přístupem “ (bod 17. odůvodnění napadeného rozsudku). Neobstojí tak námitka obviněného, že znalec nezkoumal zdravotní stav dovolatele, ale jeho reakci na konkrétní situaci. Dostatečné podklady jsou stěžejní pro každý znalecký posudek bez ohledu na to, za jakým účelem, resp. k posouzení jaké odborné otázky je vypracován. Pokud podle obviněného zkoumal znalec reakci obviněného v konkrétní situaci, o to víc bylo namístě vyžádat si kamerové záznamy tuto konkrétní situaci objektivně zachycující.
35. Pokud pak obviněný namítá, že z kamerových záznamů se podává, že potyčku v baru přímo nesledoval a konkrétně v čase 05:22:02 se z kamerového záznamu Ch03-2016-12-23-05-03-01 podává, že se díval směrem na druhou stranu, a neviděl, a nemohl tedy o tomto ani vypovídat, že by T. A. M. kopl poškozeného S., je možno připustit, že se podle kamerového záznamu jedná o velmi rychlý a krátký okamžik, který by bylo snad možno vyhodnotit tak, že obviněný nemusel přímo vidět samotné jedno kopnutí, neboť na pár sekund otočil hlavu směrem od potyčky, nicméně zcela jistě mu muselo být jasné, že došlo k dalšímu útoku na ležícího poškozeného S., neboť se u obviněného opravdu jednalo pouze o rychlé otočení hlavy směrem od potyčky, přičemž se již zcela prokazatelně díval na T. A. M., jak v následujícím okamžiku překračuje ležícího poškozeného, který se po kopu drží za hlavu. Z kamerových záznamů je zcela očividné, že poškození H. a S. nebyli osobami, které by fyzickou potyčku začaly. Stejně tak je zcela zjevné, že obviněný byl celému incidentu přítomen, a i kdyby Nejvyšší soud připustil, že obviněný na stěžejní okamžik otočil hlavu a neviděl tedy ono jedno kopnutí do poškozeného S., zcela jistě musel vnímat, že poškozený H. je opakovaně napadán, ať už stojící či ležící, stejně jako skutečnost, že poškozený S. byl rovněž opakovaně napaden, že T. A. M. do poškozených strká, případně je strhává na zem. Tvrzení obviněného, že viděl pouze jednu ránu, že poškozený S. byl ze strany T. A. M. napaden jednou a pak zůstal ležet na zemi, že fyzickou potyčku inicioval poškozený H., jsou zcela v rozporu s tím, co je objektivně zachyceno na kamerových záznamech, resp. v rozporu s tím, na co se podle kamerových záznamů díval sám dovolatel.
36. Je možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu stran právního posouzení skutků pod body 1) a 2) jako přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, jak již výše vyloženo, plně ztotožnil a své stanovisko k odvolacím námitkám vyjádřil. Zaujal stanovisko, že řízení předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně netrpělo žádnými vadami a důkazy byly provedeny řádně a v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud se nicméně neztotožnil s právním posouzením skutků pod body 1) a 2) rovněž jako přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, což promítl do znění skutkové věty, kdy uvedenou skutkovou podstatu vypustil (zejména body 25. až 30. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
37. Neobstojí tak námitka obviněného, že nebyl-li zjištěn řádně skutkový stav, nelze dovozovat ani zavinění ve formě úmyslu. Obviněný rovněž namítal, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty jemu za vinu kladeného přečinu, tj. že musel vědět, že se jedná o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Námitky stran naplnění subjektivní stránky, stejně jako naplnění znaků objektivní stránky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku by bylo možno uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Předpokladem existence tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti, přičemž ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Námitky obviněného jsou však bez výjimky námitkami skutkového charakteru. Nadto nelze opomenout, že obviněný předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani neuplatnil.
38. Nalézací soud i odvolací soud subjektivní stránku dovolatelova jednání nijak neopomenuly. Rovněž vysvětlily, na podkladě čeho lze bezpečně dospět k závěru, že se jednalo o údaje podstatné svým významem pro rozhodnutí, resp. že obviněný si byl vědom významu své výpovědi a případných následků při uvedení nepravdivých tvrzení. Nalézací soud v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku ve stručnosti uvedl, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť „ věděl, že takovýmto svým jednáním může způsobit, že skutečný pachatel trestného činu unikne nebo bude ohroženo potrestání skutečného pachatele a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn “. Odvolací soud se uvedenými otázkami zabýval podrobněji, kdy lze odkázat zejména na body 19. a 20. odůvodnění jeho rozsudku, kde se podává podrobný výklad k trestnému činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky, povahy svědecké výpovědi a odpovídající judikatury, a body 21. až 23., kdy jsou tyto závěry aplikovány na projednávanou věc. Odvolací soud uvedl, že v případě dovolatele se jednalo o přímého svědka, jehož výpovědi „ by při absenci dalších důkazů ve věci Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 6 T 69/2017, byly způsobilé od tehdy obžalovaného T. A. M. trestní řízení ve výše uváděné trestní věci odvrátit “. Výpověď obviněného by měla podstatný vliv na posouzení otázky, zda byl T. A. M. útočníkem, či obětí, která se pouze bránila fyzickému útoku na svou osobu, resp. výpověď obviněného, která však nekorespondovala s objektivní realitou (kamerovými záznamy), podporovala tvrzení obviněného T. A. M., že se toliko bránil. Bez existence kamerových záznamů by mohlo být zcela znemožněno zjištění skutečného stavu věci a identifikace útočníka. Odvolací soud pak konstatoval, že se ztotožňuje se závěry nalézacího soudu, že obviněný jednal úmyslně, přičemž se podle odvolacího soudu jednalo o úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť byla v jeho jednání shledána jak složka vědění, tak složka volní. Obviněný byl „ řádně poučený policejním orgánem a následně soudem jako svědek označil T. A. M., osobu, která napadla poškozené J. H. a A. S. za oběť, a poškozené J. H. a A. S. za útočníky, jednal s vědomím, že svým nepravdivým tvrzením o okolnostech majících pro rozhodnutí soudu podstatný význam ohrožuje zájem na správném zjištění skutkového stavu coby podkladu pro zákonné rozhodnutí soudu, a takové ohrožení chtěl způsobit .“
39. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy uvedl, že mu měla být prokázána vina, což se však nestalo, přičemž v souladu se zásadou in dubio pro reo, „ nebylo-li dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj, přetrvávají-li v daných souvislostech důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného “. Podle obviněného však soudy „ v neprospěch odsouzeného nedostály uvedeným požadavkům “. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
40. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
41. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. K. odmítl.
42. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Lze rovněž poukázat na závěr znalce uvedený ve znaleckém posudku, že obviněný vytěsnil celý incident, byť tomuto výpověď obviněného neodpovídá, přičemž v rámci výslechu následně upravil tento svůj závěr tak, že obviněný nejspíše vytěsnil pouze část děje. Rovněž v rámci znaleckého posudku znalec uvedl že obviněný netrpí žádnou duševní porucha, nicméně v průběhu výslechu uvedl, že obviněný trpí poruchou přizpůsobení.