ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.2110.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2110/2023-570
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 331/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2022, č. j. 21 Co 82/2022-519, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 42 C 331/2014-480, rozhodl, že zpětvzetí žaloby co do požadované omluvy je neúčinné (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal konstatování, že postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze 1 při vyřizování jeho žádosti o informace ze dne 26. 1. 2007 ovlivněným nečinností a vydáváním nezákonných rozhodnutí bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a základní právo na informaci v jeho časové dimenzi zaručené čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Listiny základních práv a svobod, dále písemné omluvy v uvedeném znění a zaplacení částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 8. 2014 do zaplacení (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 58 526 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2022, č. j. 21 Co 82/2022-519, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že výše nákladů řízení činí 58 226 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 100 000 Kč s příslušenstvím, omluvy a pro případ neposkytnutí peněžitého zadostiučinění i konstatování porušení práva se žalobce (po připuštění změny žaloby u jednání soudu prvního stupně dne 15. 3. 2016) domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nečinnosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 při vyřizování jeho žádosti ze dne 26. 1. 2007 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Pokud žalobce v úvodu dovolání obecně uváděl, že jeho dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od dále uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, případně tyto otázky nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešeny, a demonstrativně vymezil i některé otázky výkladu podmínek a kritérií podle §31a odst. 2 a 3 OdpŠk pro účely stanovení formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu, tak v další části dovolání jednotlivé otázky i předpoklady přípustnosti dovolání ohledně nich již uvedl řádně; Nejvyšší soud tudíž nepovažoval dovolání ve výše uvedené části za vadné.
6. V první řadě Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
7. Pokud žalobce v souvislosti s námitkami směřujícími vůči formě poskytnutého zadostiučinění citoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu zabývající se existencí vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřené délky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, nebo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“), zcela opomenul, že odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) dospěl k závěru, že z nepřiměřené délky řízení žalobci nemajetková újma (jejíž vznik žalovaná nevyvrátila) vznikla (viz odstavec 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odstavec 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), neboť jinak by nemohl uvažovat ani o poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, ani omluvy s tím, že závěr o zvolené formě zadostiučinění soudy obou stupňů opřely o hodnocení jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk. Od žalobcem výše uvedené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu se tudíž odvolací soud neodchýlil a vzhledem k tomu, že dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce, neodchýlil se při stanovení formy zadostiučinění ani od žalobcem namítaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, či nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, nebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, který se navíc věnoval stanovení výše peněžitého zadostiučinění, nikoliv určení jeho formy.
8. Rozhodnutím o formě přiměřeného zadostiučinění (konstatování porušení práva a omluvy) se pak odvolací soud neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť toto rozhodnutí se týká zcela odlišného typu nároku, a to nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, u níž se pak forma a výše přiměřeného zadostiučinění stanovuje dle zcela odlišných kritérií zahrnujících srovnávání s případy, které se v podstatných znacích shodují, na rozdíl od zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení, které se stanovuje v souladu se Stanoviskem podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk. Ve vztahu k žalobcem namítanému případu odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informací jiného žalobce pak odvolací soud uvedl, že tento žádal o poskytnutí informací jiného charakteru než žalobce, proto nebyl v jeho případě shledán nepatrný význam předmětu řízení jako v předmětné věci a zdůraznil, že ke každému případu je třeba přistupovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti, čímž se judikatuře Nejvyššího soudu opět nevzepřel (srov. například část IV a V Stanoviska nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2863/2020).
9. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů). Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na to, že na získání požadovaných informací neměl žalobce žádný osobní zájem ve smyslu skutečného dopadu do jeho osobní sféry, chtěl je získat z důvodu své občanské angažovanosti v oblasti podpory a ochrany základních lidských práv a svobod a protože byl v minulosti obětí policejního násilí, byť se ho požadované informace osobně nijak nedotýkaly, navíc mu byly v průběhu řízení postupně poskytnuty, byl význam předmětu posuzovaného řízení pro něj nepatrný (viz odstavce 26 a 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tímto závěrem se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která uzavřela, že pro posouzení významu předmětu řízení o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím je rozhodné, jak významná je pro žadatele požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí, popř. v průběhu řízení o její poskytnutí s tím, že o standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu takového řízení a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze uvažovat pouze v případě, že žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci svých konkrétních práv s tím, že není vyloučeno, že se význam předmětu posuzovaného řízení může v čase měnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022).
10. Pokud v této souvislosti žalobce namítal, že nepřiměřenou délkou řízení a průtahy v něm se význam požadované informace pro něj fakticky znehodnotil, což vedlo ke zvýšení jeho nemajetkové újmy, tak toto ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nijak neplyne; právě naopak žalobce žádný osobní zájem (potřebu informací pro realizaci svých konkrétních subjektivních práv) od počátku řízení neměl. Žalobce tudíž v tomto směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a ani tato námitka proto přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
11. Namítal-li žalobce ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce rovněž to, že odvolací soud nepřípustně hodnotil, že je účastníkem více řízení, tak ani tato otázka přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení (výlučně) nezávisí a odvolací soud (který stejně jako soud prvního stupně postavil svůj závěr o nepatrném významu na tom, jak významná pro žalobce požadovaná informace byla; viz odstavec 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 26 a 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale uvedl ji jen nad rámec výše uvedených závěrů, které nepatrný význam předmětu řízení samy o sobě dostatečně odůvodnily, jak je uvedeno výše. Z těchto důvodů se tudíž odvolací soud nemohl odchýlit ani od žalobcem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jenž se navíc věnuje zcela odlišné otázce, a to jaké skutečnosti jsou schopny vyvrátit domněnku vzniku nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení, odvolací soud však vznik nemajetkové újmy na straně žalobce dovodil, jak je uvedeno výše. Nepřípadná je rovněž námitka žalobce, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, na danou věc nedopadají, neboť žalobce „není odsouzeným vrahem“, poněvadž na takových závěrech tato rozhodnutí založena nejsou, pouze z nich vyplývá závěr (jenž v napadeném rozsudku odvolací soud parafrázoval), že při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že poškozený iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení se pak odvolací soud nemohl odchýlit ani od žalobcem citované judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k závěru o litigiózním (sudičském) chování poškozeného, které představuje zneužívání práva (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2865/2017, ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017, ze dne 30. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020), neboť takový závěr ve vztahu k žalobci odvolací soud neučinil a v tomto směru se tedy dovolací námitky míjí s jeho právním posouzením.
12. Z výše uvedených důvodů nemohou přípustnost dovolání založit ani procesní námitky ve vztahu k závěru o „vedení řady sporů“, tedy, že v tomto směru bylo rozhodnutí odvolacího soudu pro žalobce překvapivé, poněvadž odvolací soud k tomu neprovedl dokazování, ani žalobce neupozornil na to, že z této skutečnosti hodlá vycházet jako ze skutečnosti známé mu z úřední činnosti, neboť na tomto závěru posouzení kritéria významu předmětu řízení, a tedy i rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nezáviselo, navíc na vedení obdobných řízení žalobcem poukazovala žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě. Případné vady řízení pak nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.
13. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. není založena ani námitkou, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že se žalobci dostalo omluvy až po letech a že postup orgánů veřejné moci byl licoměrný, až zcela arogantní, nevyhodnotil tudíž všechna (v zákoně jen příkladmo uvedená) kritéria. Ve vztahu k námitce nezohlednění licoměrného, až zcela arogantního postupu orgánů veřejné moci je třeba uvést, že takový skutkový závěr se ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nepodává, naopak odvolací soud výslovně uzavřel, že z obsahu spisu neplyne, že by postup orgánů veřejné moci byl vůči žalobci zlovolný (viz odstavec 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalobce tudíž v tomto směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
14. Stran námitky, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že se žalobci dostalo omluvy až po letech, pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá. Žalobce totiž uvedenou námitku v odvolacím řízení neuplatnil, ačkoliv bezpochyby mohl, pročež se jí odvolací soud nezabýval. Jeho rozhodnutí tak z pohledu předmětné otázky nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li žalobce s námitkou, která z této otázky vychází, až v dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, nebo ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22). Kromě toho nelze nezmínit, že žalobcem odkazované nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 581/99, a ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 281/03, se týkají zcela odlišného typu nároku (nároku z titulu zásahu do ochrany osobnosti) a zcela odlišných skutkových okolností (nemožnost dostatečné omluvy za zásah do práva na ochranu osobnosti publikováním nepravdivých údajů v tiskovině, jejíž vydávání bylo v průběhu soudního řízení ukončeno); na řešení žalobcem (v dovolání nově) vznesené otázky by tudíž jejich závěry nebyly aplikovatelné.
15. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu