ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3697.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3697/2023-537
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. R. , zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2 045 434 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 69/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 11 Co 114/2022-474, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení náhrady škody ve výši 1 000 000 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 045 434 Kč, vzniklých mu v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení, které bylo zahájeno u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 161/1999, poté vedeno u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 304/1999 a nakonec vedeno a skončeno u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 835/2003. Žalobci měla vzniknout v souvislosti s namítaným řízením škoda ve výši 1 000 000 Kč odpovídající hodnotě zamítnutého odškodnění nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč za zničený život žalobce a jeho dcery. Žalobce dále požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku zmíněného řízení u Okresního soudu v Kolíně ve výši 1 045 434 Kč.
Žalovaná vznesla námitku promlčení ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2021, č. j. 12 C 69/2018-389, konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 835/2003 (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 2 045 434 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se nekonstatuje porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 835/2003; ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu všech jeho výroků, včasným dovoláním (ve smyslu jeho včas advokátem podaného doplnění), které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je objektivně nepřípustné v rozsahu, jímž bylo výrokem II rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se nákladů řízení.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být vymezena rozdílná judikatura dovolacího soudu.
K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Současně z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18).
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (nejen) dovolacího soudu. V prvé řadě namítá, že v posuzovaných původních řízeních o poškozeném otci nezletilé dcery (dovolateli) vedených nejprve u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 19/96, sp. zn. 13 Nc 49/97 a sp. zn. 14 P 79/98 a následně u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 9 Nc 180/96, tato řízení projednávaly a rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, a to Okresní soud v Novém Jičíně a Krajský soud v Ostravě, a dále v posuzovaném odškodňovacím řízení vedeném nejprve u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 161/99 a následně zejména u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 835/2003, rozhodovaly místně nepříslušné soudy, a to Okresní soud v Kolíně a Krajský soud v Praze, čímž „Česká republika porušila základní lidská práva poškozeného dovolatele (a jeho nezletilé dcery) mj. na spravedlivý proces a na zákonného soudce a na soud zřízený zákonem.“
Dovolání žalobce v rozsahu této námitky je vadné pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolatel blíže neoznačil judikaturu Nejvyššího (ani Ústavního) soudu, od které se měl dovolací soud odchýlit.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že krom toho na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy je promlčen, tudíž námitka promlčení nároku byla žalovanou vznesena důvodně, a ohledně nároku na náhradu škody dán odpovědnostní titul. Otázkou věcné a místní (ne)příslušnosti soudů rozhodujících v předcházejících řízeních se vůbec nezabýval.
Pro další námitku, kterou je otázka doručování písemnosti žalované (stanoviska žalované k oprávněnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy), a s ní související námitku promlčení případného nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s uvedením vlastního právního hodnocení věci nepostačují. Dovolání tak v části obsahující uvedenou námitku žalobkyně trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolatel dále v dovolací argumentaci namítá, že odvolací soud napadeným rozhodnutím změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním měnícího rozsudku seznámil účastníky řízení (zejména žalobce) se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil žalobci se k němu vyjádřit (ve smyslu např. nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo z uvedeného důvodu dle dovolatele překvapivé.
Uvedená námitka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Překvapivými rozhodnutími jsou jen taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012. Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí (viz např. rozsudky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012) zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (která však přípustnost dovolání nezakládá – viz §242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nejvyšší soud tak dlouhodobě judikuje, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (resp. žádné ustanovení zákona) však soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, taktéž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). V poměrech projednávané věci vycházel odvolací soud při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy právě a jen ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, který se, stejně jako účastníci, vyjadřoval též k otázce promlčení tohoto nároku. Úvahami soudu prvního stupně (ani účastníků) však odvolací soud nikterak vázán nebyl a bylo na něm, aby znovu a v úplnosti posoudil najevo vyšlé okolnosti věci. Účastníkům řízení přitom muselo být v jeho průběhu zřejmé, že soudy obou stupňů se budou posouzením otázky promlčení daného nároku (a související otázky doručování písemností) zabývat. Postup odvolacího soudu v nyní projednávané věci proto není souměřitelný se závěry Ústavního soudu na téma „překvapivé rozhodnutí“, jak je na ně v dovolání poukazováno.
Dovolateli rovněž nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jak má na mysli například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolateli nijak neznemožnilo předestřít v dovolání svou argumentaci.
Žalobce konečně namítá, že v předmětném odškodňovacím řízení vedeném u soudu prvního stupně ve věci pod sp. zn. 12 C 69/2018 rozhodovala (údajně) podjatá (samo)soudkyně a u odvolacího soudu ve věci pod sp. zn. 11 Co 114/2022, tj. ve věci, v níž byl vydán dovoláním napadený rozsudek, rozhodovali podjatý předseda a členové senátu, kteří „porušili mj. povinnost soudců dle ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř. poučit účastníky o tom, že mají právo vyjádřit se k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout“ a „věc projednali a rozhodli bez nařízení jednání a bez provedení dokazování“, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, na nezávislý a nestranný soud a na zákonného soudce. Odvolacímu soudu tím vytýká výhradně jen zmatečnostní vady ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) a odst. 3 o. s. ř., kterými ovšem nelze dovolání odůvodnit (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť k jejich posouzení slouží žaloba pro zmatečnost, a kterými tak samostatně nelze založit přípustnost dovolání (shodně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 837/2003). Dovolací soud se touto námitkou nemůže zabývat za situace, kdy dovolání není přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 477/2023, ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 153/2022, a ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1732/2022).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu