ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3844.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3844/2023-241
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce K. P. T. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 94/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, č. j. 18 Co 158/2022-199, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, č. j. 18 Co 158/2022-199, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení vůči žalované původně domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu na území České republiky, jež bylo od 23. 7. 2013 vedeno u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, pod sp. zn. OAM-1526/ZR-2013, přičemž skončilo dne 22. 3. 2021.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 18 C 94/2021-39, uvedenou žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 43 T 2/2010, byl žalobce, který dlouhodobě žije v České republice, kde vlastní byt a má zde i svou rodinu se dvěma dětmi, nepravomocně odsouzen pro trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), spáchaný ve spolupachatelství a pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon byl podmínečně odložen na dobu pěti let, a k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč. Na základě tohoto žalobcova odsouzení Ministerstvo vnitra dne 23. 7. 2013 zahájilo podle §77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), shora označené správní řízení o zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu na území České republiky, které bylo vedeno pod sp. zn. OAM-1526/ZR-2013. Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 43 T 2/2010, ale Vrchní soud v Praze poté zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením ze dne 13. 9. 2013, které bylo žalobci doručeno dne 19. 9. 2013, proto Ministerstvo vnitra správní řízení na dobu do 18. 3. 2014 přerušilo, přičemž obdobně rozhodlo i usnesením ze dne 27. 5. 2014, kterým bylo předmětné správní řízení přerušeno do 31. 12. 2014. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2007, byl žalobce pravomocně uznán vinným ze spáchání v úvodu zmíněných trestných činů a odsouzen byl ke dvouletému trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu pěti let, jakož i k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč. Dne 24. 9. 2018 bylo žalobci na jeho žádost uděleno povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky, a to s platností do 28. 4. 2024, a dne 22. 3. 2021 bylo posuzované správní řízení zastaveno.
4. Žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délku posuzovaného řízení u žalované předběžně uplatnil dne 22. 3. 2021, avšak neúspěšně.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců a dále §1 odst. 1, §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná.
6. V této souvislosti soud prvního stupně předně zkonstatoval, že v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1528/17, právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje základní právo spadající do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Dále uzavřel, že k samotnému zahájení řízení o zrušení žalobcova trvalého pobytu došlo v souladu s §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť jej žalobce vyvolal svým (byť nepravomocným) odsouzením pro úmyslnou trestnou činnost, přičemž tím nebylo nikterak předvídáno, zda žalobcův pobyt bude skutečně zrušen. Po dobu, po kterou trestní řízení proti žalobci probíhalo, pak nebylo možné v posuzovaném správním řízení pokračovat a rozhodnout, neboť toto řízení záviselo na vyřešení otázky žalobcovy viny za spáchání trestného činu, pro který byl stíhán, tj. otázky, kterou nebylo možné v rámci správního řízení posoudit. Předmětné správní řízení tak muselo být do okamžiku pravomocného skončení trestního řízení dvakrát přerušeno.
7. Ačkoliv soud prvního stupně shledal celkovou délku správního řízení jako nepřiměřenou, když toto řízení skončilo až po třech letech od žalobcova pravomocného odsouzení, dospěl současně k závěru, že žalobci v jejím důsledku žádná újma, kterou by bylo namístě odškodnit, nevznikla. Zahájení správního řízení totiž způsobil sám svým jednáním spočívajícím v páchání rozsáhlé úmyslné majetkové trestné činnosti, přičemž si musel být vědom všech důsledků z tohoto plynoucích, a to včetně možnosti, že jeho povolení k pobytu na území České republiky bude zrušeno. Po celou dobu posuzovaného řízení nadto žalobce ve svém oprávnění pobývat na území České republiky nebyl nijak omezen, přičemž veškerá jeho případná nejistota vážící se k posuzovanému řízení skončila nejpozději dne 24. 9. 2018, kdy mu bylo uděleno povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky. Dalším trváním posuzovaného správního řízení již totiž žalobcův pobytový status nemohl být nijak dotčen.
8. Po zkonstatování, že žalobcova aktivita v posuzovaném řízení spočívající toliko v nahlédnutí do spisu dne 10. 9. 2013, o něž jeho právní zástupce požádal dne 29. 7. 2013, jakož i nevyužití procesních nástrojů sloužících k odstranění nečinnosti správního orgánu z jeho strany, svědčí o skutečném významu tohoto řízení pro žalobce, jenž neodpovídá míře, kterou v řízení prezentuje, proto soud prvního stupně uzavřel, že žalobcův nárok není dán.
9. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 18 Co 158/2022-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
10. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i se závěry, které tento soud učinil na základě právního posouzení věci. Za současného poukazu na judikaturu Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, přitom uvedl, že řízení o udělení povolení k trvalému pobytu nepředstavuje řízení spadající pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené sdělením federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), u kterého by se v případě jeho nepřiměřeně dlouhého trvání uplatnila vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy spočívající v nejistotě o jeho výsledku. Odvolací soud dále uvedl, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Amuur proti Francii ze dne 25. 6. 1996, stížnost č. 19776/92) i Ústavního soudu, přestavované nálezy ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, či ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, vyplývá, že právo cizince na udělení trvalého pobytu není chráněným základním právem. V řízeních, jež se práv cizinců dotýkají, je ovšem třeba vždy posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do jejich soukromého a rodinného života chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), a to i v řízeních, jejichž předmětem není samotné základní právo či svoboda, jeho výsledek je však pro toto právo určující. Žalobce však podle odvolacího soudu netvrdil, že by na území České republiky vedl rodinnou domácnost nebo že by zde měl nejužší rodinné vztahy, přičemž samotná okolnost, že zde žijí jeho dva dospělí synové, je z tohoto pohledu podle odvolacího soudu nevýznamná. Výsledek řízení o zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu proto nemohl výkon jeho práva na respektování rodinného a soukromého života nijak omezit či ovlivnit. Žalobce tedy v řízení stíhala procesní povinnost tvrdit a prokázat, že mu v důsledku porušení povinnosti vydat v posuzovaném řízení rozhodnutí v přiměřené době nemajetková újma vznikla. Tuto svou povinnost ale nesplnil. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci v důsledku porušení povinnosti vydat ve správním řízení rozhodnutí v přiměřené době nemajetková újma, kterou by bylo možné odškodnit podle §31a OdpŠk, nevznikla.
11. Na základě dovolání, jímž žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k jeho požadavku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, poté Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 30 Cdo 3036/2022-141, tento rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zrušení dovoláním dotčené části rozsudku odvolacího soudu přitom Nejvyšší soud odůvodnil tím, že v situaci, kdy se podle právního názoru odvolacího soudu na daný typ posuzovaného řízení neuplatní vyvratitelná právní domněnka vzniku nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou, neboť se nejedná o řízení spadající pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze závěr o nedůvodnosti žalobcova nároku založit na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, které žalobce stran vzniku této újmy tížily, v situaci, kdy mu odvolací soud předtím neposkytl řádné poučení vycházející z §118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu, aplikovaného ve spojení s §213b odst. 1 občanského soudního řádu. Správností závěru odvolacího soudu o tom, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované řízení nedopadá, se přitom Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí nezabýval, neboť ve vztahu k této právní otázce žalobcovo dovolání nebylo pro vady způsobené nedodržením náležitostí vyžadovaných §241a odst. 2 občanského soudního řádu způsobilé k věcnému projednání.
12. Další odvolací řízení, jehož předmětem již byla pouze částka 100 000 Kč s příslušenstvím, následně vyústilo ve vydání v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé částečně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení z této části ve výši 8,5 % ročně od 23. 9. 2021 do zaplacení, zatímco ve zbývajícím rozsahu zamítavý výrok tohoto rozsudku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
13. Odvolací soud, který setrval na svém předchozím závěru, že posuzované řízení pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy nespadá, pročež nelze vyjít z vyvratitelné domněnky, že by v důsledku samotné nepřiměřené délky posuzovaného řízení vznikla jeho účastníkovi nemajetková újma vycházející z jeho nejistoty ohledně výsledku řízení, žalobce při odvolacím jednání konaném dne 14. 6. 2023 poučil ve smyslu §118a odst. 1 občanského soudního řádu o potřebě doplnění jeho tvrzení, a to ve vztahu k okolnostem vzniku nemajetkové újmy, jejíhož odškodnění se domáhá, a jejím konkrétním projevům v jeho osobnostní sféře. Poté, co žalobce tomuto poučení vyhověl, přičemž současně vznesl další důkazní návrhy k prokázání doplněných tvrzení, odvolací soud dokazování doplnil. Z provedených důkazů poté zjistil, že žalobce na území České republiky pobývá již od roku 1992, přičemž povolení k trvalému pobytu obdržel v roce 1997. Společně s ním zde žije i jeho partnerka, která je rovněž držitelkou povolení k trvalému pobytu, a dva dospělí synové, kteří v České republice vyrostli a jsou již jejími státními občany. Od roku 1999 žalobce v České republice též podniká na základě živnostenského oprávnění, a to v oboru administrativní práce, a vlastní zde i majetek. Na podkladě těchto zjištění poté odvolací soud uzavřel, že žalobce v řízení prokázal svá tvrzení o tom, že jej k České republice pojí dlouhodobé vazby obchodní, majetkové i osobní, jejichž existencí správní orgán v posuzovaném řízení odůvodnil svůj závěr, podle kterého by zrušení žalobcova trvalého pobytu na jejím území pro něj znamenalo nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého života (viz body 24 a 25 odůvodnění napadeného rozsudku).
14. Zatímco se odvolací soud po takto doplněném skutkovém závěru neztotožnil se žalobcovým názorem, že by nesprávný úřední postup orgánu státu zakládalo již samotné zahájení posuzovaného řízení, když uvedl, že soud není oprávněn v nyní vedeném řízení posuzovat zákonnost rozhodnutí, které nebylo pro svou nezákonnost zrušeno nebo změněno, přičemž nesprávný úřední postup nelze dle jeho závěru spojovat ani s následným opakovaným přerušením posuzovaného řízení odůvodněným nutností vyčkat na výsledek tehdy vedeného trestního řízení, tento nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk dle jeho závěru zakládá průtah, k němuž v posuzovaném řízení došlo v době od 1. 1. 2015 do 22. 3. 2021, kdy byl příslušný správní orgán zcela nečinný. Žalobce přitom prokázal, že mu v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla nemajetková újma související s jeho opodstatněnou obavou, že případné ukončení jeho trvalého pobytu v České republice bude pro něj znamenat radikální změnu v zavedeném způsobu života. Vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem orgánu státu a uvedenou újmou je nicméně dle odvolacího soudu dán pouze ve vztahu k nečinnosti příslušného orgánu spadající do doby po skončení žalobcova trestního stíhání, tedy po 16. 3. 2018, neboť do té doby mu uvedenou újmu působilo zmíněné trestní stíhání. Za nemajetkovou újmu vyvolanou průtahem v posuzovaném řízení spadajícím do doby od 17. 3. 2018 do 22. 3. 2021 tak žalobci náleží odškodnění, a to v penězích, neboť význam posuzovaného řízení pro něj nebyl nepatrný. Při určení jeho výše odvolací soud vyšel z částky 15 000 Kč za rok trvání odškodňovaného průtahu s tím, že za první rok jeho trvání, kdy bylo na správním orgánu, aby reagoval na žalobcovo pravomocné odsouzení za spáchaný trestný čin, žalobci přiznal pouze částku 5 000 Kč. Tímto postupem tudíž dospěl k částce 35 000 Kč. Délka odškodňovaného průtahu, standardní složitost rozhodování v daném typu řízení, žalobcovo jednání v tomto řízení, i běžný význam tohoto řízení pro žalobce přitom dle odvolacího soudu žádné další úpravy uvedené částky neodůvodňují. Ve vztahu k této částce proto odvolací soud cestou částečné změny rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhověl, zatímco ve zbývajícím rozsahu shledal tento rozsudek jako věcně správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím (byť v souladu s výše uvedenými údaji popisujícími vývoj předmětu odvolacího řízení se tento potvrzující výrok dotčeného rozsudku týkal již pouze částky 65 000 Kč s příslušenstvím – pozn. dovolacího soudu), napadl žalobce včasným dovoláním.
16. Žalobce v tomto dovolání odvolacímu soudu především vytkl nesprávnost jeho závěru týkajícího se aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy a presumpce vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Při řešení této otázky se odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, podle kterého právo na projednání věci v přiměřené době mají i účastníci správních řízení, na něž uvedený článek dopadá, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum. Žalobce je též přesvědčen, že se odvolací soud odchýlil i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2199/2020, nezohlednil-li podobnost posuzovaného řízení s řízením o odnětí autorizace podle §45i odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které pod režim čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadá. Za Nejvyšším soudem dosud neřešenou pak žalobce v této souvislosti označil otázku, zda řízení o zrušení trvalého pobytu cizince dlouhodobě žijícího na území České republiky je řízením, na které uvedený článek Úmluvy dopadá. V podání ze dne 9. 10. 2023, kterým žalobce své dovolání následně doplnil, poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2196/2022 (vyhlášený v den zpracování uvedeného doplňujícího podání), které se k řešení uvedené otázky posléze vyslovilo a s nímž má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
17. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud dle žalobcova názoru dopustil také tím, že přistoupil ke krácení základní částky odškodnění za první dva roky posuzovaného řízení o polovinu, byť současně dospěl k závěru, že žalobci náleží odškodnění nikoliv za nepřiměřenou délku řízení, ale pouze za jednotlivé průtahy. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozpor napadeného rozhodnutí se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4292/2017, jakož i ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), tedy se závěry týkajícími se nepřiměřeně dlouhých soudních řízení či rozdílu mezi nepřiměřenou délkou řízení a průtahy, k nimž v tomto řízení dochází. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou přitom označil otázku, zda se v případě, že na řízení nelze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, základní částka odškodnění za první dva roky průtahů taktéž snižuje na polovinu. Pro případ, že by na posuzované řízení uvedený článek Úmluvy dopadal, se pak žalobce vyslovil pro to, aby Nejvyšší soud vyřešil otázku krácení základní částky odškodnění za první dva roky nepřiměřeně dlouhých správních řízení, v nichž se uplatní zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, odlišně, než jak plyne z jeho rozsudků ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1532/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 154/2013, nebo ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023. V rozsahu týkajícím se „čistě“ správního řízení bez navazujícího soudního přezkumu pak dle žalobcova mínění nebyla uvedená otázka v judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena.
18. Způsob, jakým odvolací soud dospěl k výsledné výši zadostiučinění odpovídající částce 35 000 Kč, resp. jak vyčíslil tento nárok ve vztahu k prvnímu roku trvajícího průtahu na částku 5 000 Kč, je dle žalobce v rozporu se závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1448/2009, a ve Stanovisku, pročež je současně nepřezkoumatelný. Vedle toho uvedený závěr odporuje též nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11. Dovolací soud nadto ve své judikatuře dosud neřešil otázku, zda i v případě, že na řízení nelze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a jsou proto odškodňovány jen jednotlivé průtahy v řízení, se základní částka odškodnění upravuje v závislosti na kritériích upravených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Pro případ, že by se však uvedený článek na dané řízení aplikoval, se pak odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil i od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022, pokud zjištěný „masivní“ průtah, k němuž v řízení došlo, nepromítl v rozporu s §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk do výše přiznaného odškodnění.
19. Také tím, že odvolací soud přistoupil ke krácení zadostiučinění „o více jak 50 %“, aniž by k takovému postupu byl dán důvod, se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a to konkrétně od rozsudku ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 762/2023, nebo od Stanoviska.
20. Základní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, jež byla určena ve Stanovisku v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč, by konečně měla být dle žalobce valorizována, a to v závislosti na změně ekonomické situace, k níž od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo, zejména pak s ohledem na vývoj míry inflace. Nejvyšší soud by tak měl současně rozhodnout jinak, než jak tuto otázku posoudil v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021. Pakliže odvolací soud uvedené změny nezohlednil, ocitlo se jeho rozhodnutí současně v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, stejně jako v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, které (na rozdíl od dříve zmíněných rozhodnutí dovolacího soudu) valorizaci jako prostředek dorovnávání životní úrovně společnosti využívají.
21. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
22. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
24. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
25. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
26. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Otázka týkající se krácení finančního zadostiučinění za první dva roky trvání posuzovaného řízení, stejně jako otázka snížení tohoto zadostiučinění „o více než 50 %“, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž neplyne, že by odvolací soud, veden přesvědčením, že žalobci požadované odškodnění příslušní nikoliv za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nýbrž pouze za zjištěný průtah v tomto řízení, při výpočtu výše odškodnění, jež dle jeho závěru žalobci náleží, k takovýmto úpravám skutečně přistoupil. Na řešení uvedených otázek tedy napadené rozhodnutí nespočívá, resp. odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, pročež přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze ve vztahu k těmto otázkám dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Totéž pak platí i ve vztahu k otázce týkající se valorizace částek vyplývajících ze Stanoviska, neboť odvolací soud nepřiměřenou délku řízení neodškodňoval, a z jeho rozhodnutí proto ani neplyne, že by ze Stanoviska, které se zabývá právě stanovením výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, skutečně vycházel.
28. Ve zbývajícím rozsahu však žalobcovo dovolání přípustné je, neboť při řešení otázky, zda vzhledem k tomu, že právo na projednání věci v přiměřené době mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, je žalobcův nárok namístě právně posoudit jako odškodnění nemajetkové újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a nikoliv jako odškodnění dílčího průtahu, k němuž v průběhu tohoto řízení došlo, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Tato otázka přitom v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo v této věci vydáno, řešena nebyla (navzdory nepřesnému konstatování odvolacího soudu obsaženému v bodě 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí), neboť ve vztahu k ní bylo původní dovolání žalobce vyhodnoceno jako vadné, pročež se dovolací soud, jenž je v souladu s §242 odst. 3 větou první o. s. ř. dovolacími důvody vázán, k této otázce vyjádřit nemohl (viz bod 23 odůvodnění kasačního rozhodnutí dovolacího soudu). V návaznosti na zmíněný odklon od ustálené judikatury dovolacího soudu se pak odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil i při postupu, kterým k vyčíslení přiznaného zadostiučinění dospěl.
IV. Důvodnost dovolání
29. Dovolání je důvodné.
30. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
31. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
32. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
33. Podle čl. 26 odst. 1 Listiny každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
34. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
35. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod č. 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že závěr, podle kterého nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníkům řízení nemajetkovou újmu, je dán, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, soukromoprávní povahy. Nejsou-li splněny tyto předpoklady, pak na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a tudíž nelze aplikovat ani Stanovisko. Ve správním řízení může dojít ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy.
36. Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/2018, ve kterém se zabýval otázkou, zda se čl. 6 odst. 1 Úmluvy vztahuje na řízení o udělení trvalého pobytu. Vyšel přitom z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), konkrétně z rozhodnutí komise ESLP ze dne 11. 5. 1994 ve věci B. H., T. H., R. H. a R. H. proti Švýcarsku, stížnost č. 23810/94, a z rozhodnutí komise ESLP ze dne 19. 3. 1981 ve věci Omkarananda a Divine Light Zentrum proti Švýcarsku, stížnost č. 8118/77, v souladu s nimiž udělení povolení k trvalému pobytu je v diskreci veřejné moci konkrétního státu, tudíž v daném řízení nemůže být zasaženo do žádného soukromého práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, načež uzavřel, že zmíněný článek Úmluvy na daný typ řízení nedopadá, pročež se závěry Stanoviska na toto řízení neuplatní.
37. Změna v náhledu Nejvyššího soudu na řešenou problematiku týkající se aplikace závěrů plynoucích ze Stanoviska je poté spojena s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, jenž byl uveřejněn pod č. 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a kterým Nejvyšší soud reagoval na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20. V souladu s tímto rozhodnutím je pro závěr, zda účastníkovi správního řízení svědčí právo na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, a v návaznosti na to, zda mu při porušení tohoto práva vzniká nárok na odškodnění tím způsobené nemajetkové újmy, na který dopadají závěry formulované ve Stanovisku, podstatné nikoliv jen to, zda na toto řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale i to, zda se jedná o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda. I v druhém z obou uvedených případů totiž účastníkovi správního řízení svědčí právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod (dále k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2606/2021).
38. Otázku, zda je určité základní právo či svoboda předmětem řízení, je třeba poměřovat tím, může-li výsledek takového řízení zasáhnout podstatu či smysl základního práva či svobody nebo může-li jím být potencionálně výkon základního práva nebo svobody v konkrétním případě omezen či jinak ovlivněn (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2606/2021). V rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2196/2022, jenž se týkal délky správního řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu cizince na území České republiky, proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě, kdy na možnosti setrvání v České republice pro cizince, o jehož pobytu se ve správním řízení rozhodovalo, závisela další realizace jeho dosavadních zdejších aktivit spočívajících v jeho účasti v právnické osobě a v naplňování rodinných vazeb, pak účastníkovi tohoto řízení svědčí právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť toto řízení úzce souviselo s právem dotčeného účastníka na rodinný život chráněným čl. 10 odst. 2 Listiny a s jeho právem na podnikání chráněným čl. 26 odst. 1 Listiny.
39. V nyní řešeném případě ze skutkových závěrů odvolacího soudu obsažených v bodech 24 a 25 odůvodnění napadeného rozsudku, jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), vyplynulo, že žalobce žije v České republice již od roku 1992 (v době rozhodování odvolacího soudu tedy již 31 let), přičemž společně s ním zde žije i jeho partnerka, která je taktéž držitelkou povolení k trvalému pobytu, a dva dospělí synové, kteří jsou oba občany České republiky. Odvolací soud také zjistil, že žalobce v České republice dlouhodobě podniká, když je od roku 1999 držitelem živnostenského oprávnění. Současně s tím odvolací soud učinil závěr, že žalobce k České republice dlouhodobě pojí také majetkové vazby (vlastní zde majetek). Přestože odvolací soud tyto skutečnosti v napadeném rozsudku dále nerozvádí a nekonkretizuje (pročež z něj například neplyne, zda a s kým žalobce skutečně v České republice udržoval rodinné soužití, a to právě v době trvání posuzovaného řízení, pakliže jsou oba jeho synové dospělí a o žalobcově partnerce odvolací soud v uvedeném směru žádné zjištění neučinil), uvedená podoba jeho skutkových zjištění hovoří ve prospěch závěru, že výsledek posuzovaného řízení byl způsobilý přímo zasáhnout do podstaty žalobcova práva na rodinný život (chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny), jakož i do jeho práva na podnikání (chráněného čl. 26 odst. 1 Listiny), což v souladu s výše citovanou judikaturou současně znamená, že žalobci svědčilo právo na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. Odvolací soud však navzdory tomu nesprávný úřední postup správního orgánu bez dalšího spatřoval pouze ve zjištěném průtahu v řízení, aniž se v reakci na popsaná zjištění možnou existencí zmíněného žalobcova práva náležitě zabýval a v návaznosti na to aby případně řešil, zda došlo k jeho odškodnitelnému porušení či nikoliv.
40. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ke vztahu mezi nepřiměřenou délkou řízení (v situaci, kdy účastníku tohoto řízení svědčí z výše uvedených důvodů právo na odškodnění nemajetkové újmy, jež byla porušením jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě způsobena) a případnými průtahy v takovém řízení se vyjádřil již ve Stanovisku, přičemž uvedl: „Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. Pro tyto účely považuje Nejvyšší soud za nezbytné vymezit pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.“ Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tedy při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, hledí na řízení jako na celek, tj. celková délka řízení [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se nahlíží optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) téhož zákona se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1075/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3598/15).
41. Závěr o tom, zda bylo porušeno žalobcovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, je přitom určující i pro postup (odvolacím soudem neaplikovaný), jakým lze následně dospět k určení odpovídajícího zadostiučinění za újmu, jež tím byla žalobci způsobena (v podrobnostech viz zejména Stanovisko).
42. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy neúplné, a tudíž nesprávné.
43. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však žádnou takovou vadu řízení neshledal.
44. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to v celém rozsahu aktuálního předmětu řízení, jenž je představován částkou 100 000 Kč s příslušenstvím (tj. nejen v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby v příslušném rozsahu potvrzen, ale i v jeho výroku o změně rozsudku soudu prvního stupně co do částky 35 000 Kč s příslušenstvím), neboť se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to stanoví §153 odst. 2 o. s. ř., pročež podle §242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se dovolatel domáhá přezkoumání vydaného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15).
45. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu