ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.224.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 224/2023-329
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. P. , zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti žalované V. B. , zastoupené JUDr. Janem Bajerem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Špindlerova třída 672, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 295/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 84 Co 193/2022-298, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 84 Co 193/2022-298, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k projednání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem (v žalobě) specifikovaných nemovitostí. Uváděl, že spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální poloviny těchto nemovitostí daroval smlouvou ze dne 15. 11. 2007 žalované, která byla v té době jeho manželkou, žalovaná se však vůči němu dopustila v žalobě popsaných jednání, kterými hrubě porušila dobré mravy, čímž naplnila zákonem stanovené znaky pro vrácení daru podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 7 C 295/2021-250, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY, obec XY, vedených Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm XY, na LV č. XY, a to pozemku p. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY - objekt k bydlení, pozemku p. č. XY, zahrada, a pozemku p. č. XY, ostatní plocha (dále jen „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení. Poté, co dovodil, že v žalobě podané 4. 11. 2021, která byla žalované doručena do vlastních rukou dne 21. 1. 2022, žalobce odvolal ze zde uvedených důvodů svůj dar, uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno žalované vytčené „nemravné“ chování (konkrétně, že žalovaná žalobci v rozporu s jejich ústní dohodou nedarovala podíl na majetku, který v roce 2020 zdědila, a že 23. 10. 2020 spolu s dalšími osobami násilně vnikla do jeho obydlí, kde se nacházela manželka žalobce M. P. se svým synem A. P., a způsobila jim tím újmu na psychickém zdraví) . Návrh na změnu žaloby (rozšíření o další důvod pro vrácení daru spočívající v tom, že žalovaná v květnu 2022 fyzicky napadla dceru účastníků M. B., Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 17. 6. 2022, č. j. 7 C 295/202-241, nepřipustil.
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 84 Co 193/2022-298, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Oproti soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce žalovanou řádně nevyzval k vrácení daru (v žalobě není slovy vyjádřeno, že žalobce žalovanou vyzývá k vrácení daru, či jinak projevuje vůli odstoupit od darovací smlouvy).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 1620/2001), dovodil-li, že žalobce v žalobě neprojevil vůli pro vrácení daru, resp. nevyzval žalovanou k vrácení daru. Prosazuje, že jeho vůle odvolat dar se jednoznačně podává z žaloby, která byla žalované doručena a nebyla žalovanou stranou v průběhu řízení zpochybněna. Napadené rozhodnutí považuje za překvapivé. Odvolacímu soudu dále vytýká, že účastníky nepoučil podle §118a odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu o odlišném právním posouzení otázky projevu vůle dárce k vrácení daru, resp. „nepoučil ho o nedostatku tvrzení nebo důkazů, neposkytl mu dostatečnou lhůtu k doplnění tvrzení nebo důkazů, neumožnil mu vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu, přestože jeho názor byl natolik odlišný od právního závěru soudu prvého stupně, přičemž tento zásah dosahuje ústavněprávní roviny, pro který mu byla odepřena spravedlnost, právo na spravedlivý proces“. V tomto směru sice neformuluje konkrétní právní otázku, odkazuje však na údajně nerespektovanou judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na jeho usnesení ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006, a rozsudky ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009), a Ústavního soudu (konkrétně na nálezy ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15, ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99, a ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, a usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 2675/15). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v žalobě absentuje projev vůle žalobce odvolat dar, a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalobcem) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení projevu vůle žalobce k vrácení daru, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V první řadě je na místě uvést, že soudy v posuzované věci nepochybily, jestliže nárok na vrácení daru poměřovaly zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“). Nejvyšší soud ve své početné judikatuře (např. v rozsudcích ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 387/2021, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 124/2020, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2132/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 437/2020, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3771/2019, ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 453/2020, ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1841/2020, ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2574/2020, ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1088/2020) přijal a odůvodnil závěr, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by mu – logicky vzato – nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení. Právo dárce na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit nevznikají samy o sobě (nejde o typické právo a povinnost sui generis ), ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru.
Odborná literatura i soudní praxe jsou zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to a) hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a b) jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru , k jehož platnosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96 a ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, popř. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013); naplnění předpokladů pro vrácení daru pak je nutné zkoumat pouze ve vztahu k těm konkrétním skutečnostem, které dárce ve výzvě k vrácení daru obdarovanému vytkl a spatřuje v nich hrubé porušení dobrých mravů, tedy důvod pro vrácení daru (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 1499/2005). Označením (identifikací) závadného chování obdarovaného vůči dárci ve výzvě k vrácení daru, případně v žalobě, je dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování. Chování, pro které dárce obdarovaného nevyzval k vrácení daru, je z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku právně irelevantní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, nebo jeho usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3643/2012, a ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3438/2015 ). Důvody pro odvolání (vrácení) daru lze dále v žalobě nebo řízení před soudem precizovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000 , nebo usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3438/2015 ).
Jen při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák. nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví s právními účinky ex nunc (okamžikem, kdy projev vůle došel obdarovanému). Zrušení darovací smlouvy nenastává ze zákona a záleží na vůli dárce, zda možnosti domáhat se vrácení daru využije, zda učiní právní úkon směřující k vrácení daru. Svou vůli zrušit darovací smlouvu může dárce projevit různými způsoby a zrušení darovací smlouvy nastává v důsledku projevu vůle dárce adresovaného vůči obdarovanému, směřujícího ke zrušení darovací smlouvy; darovací vztah zaniká okamžikem, kdy projev vůle dárce došel obdarovanému a tímto okamžikem se obnovují původní právní vztahy, tj. obnoví se vlastnictví dárce k darované věci.
Odvolací soud sice správně připomněl, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu (např. jeho rozsudky ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96, nebo usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013) připouští, aby výzva dárce k vrácení daru coby jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému - splňuje-li předepsané náležitosti hmotného práva - byla obsažena v žalobě, a že doručením stejnopisu takové žaloby žalovanému (obdarovanému) je splněna hmotněprávní podmínka zániku právního vztahu z darovací smlouvy, s jeho závěrem, že obsah žaloby (údaje v žalobě uvedené) nelze mít za výzvu k vrácení daru, neboť vůle žalobce požadovat vrácení daru (resp. jeho vůle odstoupit od darovací smlouvy) není v žalobě slovy vyjádřena, se dovolací soud neztotožňuje.
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.). Dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření právního úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené v listině musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku právního úkonu; podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jeho jazykového vyjádření. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době právního úkonu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010).
Z jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, jímž je výzva k vrácení daru, musí být patrná vůle dárce požadovat vrácení daru a důvody, které ho k tomu vedou.
V žalobě ze dne 4. 11. 2021 žalobce popsal konkrétní útoky, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů ze strany žalované (tj. uvedl důvody, které ho vedou k tomu, aby žádal vrátit darované nemovitosti zpět), vyjádřil své mínění, že žalovaná popsaným jednáním naplnila skutkovou podstatu §630 obč. zák. (tj. zákonného ustanovení, podle kterého se dárce může domáhat vrácení daru), a navrhl soudu, aby určil, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí (vyhověním takovému návrhu dochází de facto k vrácení daru).
Žalobce sice v žalobě neužil slovního obratu (výrazu), že „vyzývá“ žalovanou k vrácení daru, který jí poskytl darovací smlouvou ze dne 15. 11. 2007, avšak jak gramatickým, tak logickým a systematickým výkladem textu žaloby, při zohlednění výkladu teleologického (poměření korektivem smyslu a účelu), lze spolehlivě dovodit, že žalobce v žalobě projevil vůli žádat po žalované vrácení daru ze zde specifikovaných důvodů. Jak bylo uvedeno výše, pro výklad právního úkonu je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. V posuzované věci text žaloby neobsahuje nic, co by vůli žalobce požadovat po žalované vrácení daru zpochybňovalo, a nelze přehlédnout, že žalovaná až do rozhodnutí odvolacího soudu nenamítla, že nebyla žalobcem vyzvána k vrácení daru (první námitka se objevuje až v jejím vyjádření k dovolání), což hovoří pro závěr, že s vůlí dárce byla od podání žaloby obeznámena.
Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu dovozující, že žalobce v žalobě nevyzval žalovanou k vrácení daru, neobstojí a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami – rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu