ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.3529.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 3529/2023-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Kenox spol. s. r. o. , se sídlem v Praze 1 , Na Příkopě 853/12, zastoupené JUDr. Martinem Týlem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, proti žalované Technoexport Storage a. s., se sídlem v Praze 10, Třebohostická 3069/14, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o zaplacení 20 431,89 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 207/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. 23 Co 118/2023-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 874 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Plajnera, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 20 431,89 EUR z titulu nezaplacených úroků z prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 12 C 207/2022-41, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 20 431,89 EUR a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. 23 Co 118/2023-82, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba v rozsahu 19 269.39 EUR zamítá, zbývajícím rozsahu jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že účastnice uzavřely dne 28. 4. 2020 dohodu nazvanou „Dohoda o splátkách“ (dále jen „Dohoda“), v jejímž bodě 2.1. se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni již dříve splatný dluh (fakturovanou cenu za dodaný materiál, materiál k prefabrikaci a za zhotovení ocelových konstrukcí pro zakázky žalované) ve výši 318 969,94 EUR v pěti splátkách, a to 50 000 EUR do 30. 4. 2020, 50 000 EUR do 30. 5. 2020, 75 000 EUR 30. 6. 2020, 75 000 EUR do 30. 7. 2020 a 68 869,94 EUR do 30. 8. 2020; v čl. 2.2. Dohody žalobkyně prohlásila, že „ po splnění dohody, tj. po úplné úhradě Pohledávky dle splátkového kalendáře, bude žalobkyně považovat celý dluh dle odst. 1.2. resp. odst. 1.3. za zcela splacený a nebude po Dlužníkovi v souvislosti s tímto dluhem požadovat jakékoli další nároky, např. úrok z prodlení, sankční úrok, finanční kompenzaci, apod .“. Žalovaná žalobkyni sice celou dlužnou částku 318 869,94 EUR uhradila, neplnila však v souladu se splátkovým kalendářem. Dluh uhradila v osmi splátkách, a to dne 30. 4. 2020 částku 36 803,54 EUR, dne 1. 6. 2020 částku 60 145,29 EUR, dne 1. 7. 2020 částku 72 952,43 EUR, dne 10. 8. 2020 částku 54 741,38 EUR, dne 31. 8. 2020 částku 13 359,16 EUR, dne 6. 10. 2020 částku 41 885,40 EUR, dne 30. 10. 2020 částku 20 096,56 EUR a dne 5. 11. 2020 částku 18 886,18 EUR; dostala se tak do prodlení s plněním jednotlivých splátek. Dne 23. 6. 2021 zaslala žalobkyně žalované dopis ( „Výzva k zaplacení zákonného úroku z prodlení“ ), ve kterém vyčíslila zákonné úroky z prodlení a vyzvala k jejich zaplacení; dopis byl žalované doručen dne 25. 6. 2021. Žalovaná žalobkyní vyčíslený dluh neuhradila.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že uzavřením Dohody došlo ke kumulativní novaci závazku ve smyslu §1901 ve spojení s §1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť strany si ujednaly změnu způsobu úhrady ceny a její splatnosti při zachování dosavadního závazkového vztahu ze smlouvy o dodávkách materiálu, materiálu k prefabrikaci a zhotovení ocelových konstrukcí pro zakázky žalované. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který zákonný úrok z prodlení žalované počítal již od splatnosti původních faktur, odvolací soud uzavřel, že prodlení žalované nastalo teprve v okamžiku, kdy některé ze splátek nesplnila v termínu podle splátkového kalendáře sjednaného v Dohodě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že bylo ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. ÚS 3324/15, zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, neboť skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení Dohody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3757/2009, ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1705/2008, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, a jeho usnesení ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1367/2007), jestliže výkladem uvedeného právního jednání dovodil, že jím došlo ke kumulativní novaci závazku. Prosazuje, že Dohoda je pro nesrozumitelnost a neurčitost „zdánlivým“ právním jednáním. Z odst. 2.1. Dohody není totiž zřejmé, zda splnění představuje úplná úhrada splátek v termínu splatnosti, ani to, zda v případě, že nedojde k řádné úhradě sjednaných splátek, vzniká žalobkyni právo na úroky z prodlení z úhrady těchto splátek nebo nárok na úroky z prodlení z pozdní úhrady jednotlivých faktur. Je přesvědčena, že ani za použití výkladu Dohody nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěly účastnice projevit, jaká byla jejich vůle. Pochybení odvolacího soudu shledává i v tom, že porušil princip právní jistoty, neupozornil-li účastnice, že jeho právní názor se liší od právního názoru prvoinstančního soudu, a neposkytl jim prostor vyjádřit se či doplnit dokazování.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně v dovolání v první řadě viní odvolací soud, že nesprávně vyložil právní jednání účastnic z 28. 4. 2020, jestliže dovodil, že jím došlo ke kumulativní novaci závazku.
Podle §555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
Podle §556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).
Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2019).
Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního jednání, dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
V rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z.; soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v §556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020.
Dovolací soud především nesdílí názor dovolatelky, že Dohoda uzavřená 28. 4. 2020 je nesrozumitelná a neurčitá. Předně se sluší uvést, že nesrozumitelné je právní jednání, jestliže ani jeho výkladem nelze – objektivně posuzováno – zjistit, co jím mělo být po slovní či jiné stránce vyjádřeno, takže druhé straně není umožněno se s tímto sdělením vyjadřujícím vůli jednajícího seznámit a chápat je (nelze z něj zjistit obsah tohoto sdělení), zatímco neurčité právní jednání znamená, že vyjádřený projev vůle je po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný – a tím neurčitý – zůstává jeho věcný obsah, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Z Dohody se zřetelně podává, že si v ní účastnice ujednaly novou splatnost ceny za dodávky a způsob její úhrady.
Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zabýval-li se nejprve tím, k čemu směřovala skutečná vůle účastnic při uzavření Dohody. Jeho závěru, že uzavřením Dohody účastnice nesledovaly zrušení dosavadního závazkového vztahu vyplývajícího z jimi uzavřené smlouvy o dodávkách materiálu a prací za úplatu a jeho nahrazení novým (to ostatně žádná z účastnic netvrdila, ani neprokazovala), nýbrž že jejich vůlí bylo změnit způsob úhrady ceny dodávek a její splatnost (bylo nově sjednáno zaplacení ceny ve splátkách v termínech podle dohodnutého splátkového kalendáře), lze přisvědčit, neboť odvolací soud k němu dospěl na základě provedeného dokazování při zjištění okolností, za nichž byla Dohoda uzavřena (žalovaná neproplatila žalobkyní vystavené faktury), i okolností, které jejímu uzavření předcházely (snaha vzniklou situaci napravit). Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu, že šlo z vůle smluvních stran o kumulativní novaci závazku, je tudíž správný a koresponduje s doktrínou, že „Stejně tak se bude jednat pouze o novaci kumulativní, vyjádří-li smluvci vůli změnit stávající obsah závazku (práva a povinnosti) při zachování jeho kontinuity se závazkem dosavadním. Příkladem takové (kumulativní) dohody o změně v obsahu závazku budiž ujednání stran o jiné době splatnosti dluhu (§1958 o. z. ).“ (DVOŘÁK, Bohumil. §1902 [Novace]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 815, marg. č. 9.).
Odvolací soud – vycházeje z v dovolacím řízení nezpochybnitelného zjištění, že žalovaná žalobkyni sice uhradila dluh v plné výši 318 869,94 EUR, avšak nesplnila ho v souladu s dohodnutým splátkovým kalendářem – uzavřel, že se žalovaná dostala do prodlení s plněním; protože sjednáním změny splatnosti pohledávky žalobkyně zanikla povinnost žalované splnit pohledávku v původně sjednaných termínech (podle faktur), odvíjel úroky z prodlení od termínů splátek podle splátkového kalendáře. Tento závěr odpovídá nejen gramatickému, ale zejména logickému a teleologickému výkladu Dohody. Předně, nová splatnost ceny za dodávky je v Dohodě slovy vyjádřena – je zde uveden splátkový kalendář, z něhož se zřetelně podávají jak nově sjednané termíny plnění s určením výše splátek. Zanikla-li uzavřením Dohody (kumulativní novací) povinnost žalované plnit cenu dodávek v původně dohodnutých termínech, tj. podle splatnosti faktur, mohla se jako dlužník – logicky vzato – dostat do prodlení teprve neplněním v nově sjednaných termínech podle splátkového kalendáře uvedeného v Dohodě. Řečeno jinak, změny v původním závazkovém vztahu účastnic je nutné promítnout i do úvahy o prodlení žalované a potažmo do vyčíslení úroků z prodlení. Na tom nemůže nic změnit znění čl. 2.2. Dohody, neboť se z něho nepodává, že nebude-li žalovaná plnit svůj dluh v nově sjednaných termínech splatnosti (tedy podle splátkového kalendáře), ruší se ujednání smluvních stran o změně splatnosti pohledávky žalobkyně a žalovaná je povinna splnit dluh v původně sjednaných termínech (podle v minulosti vystavených faktur). Existence takové vůle smluvních stran nebyla v řízení tvrzena, natož prokazována. Sama žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvádí, že „ žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátek “, takže nenastala situace předvídaná v čl. 2.2., resp. 2.1. Dohody a „ ani ona není vázána závazkem nepožadovat po žalované jakékoli další nároky, mimo jiné pak úroky z prodlení “.
Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Pouze ve výjimečných případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
V souvislosti s námitkou, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu je extrémní rozpor, žalobkyně – dovolávajíc se stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, - formuluje otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o případ, kdy by skutková zjištění soudů byla natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejde o situaci, kdy by zjištění skutkového stavu bylo prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně vyhodnoceny, odpovídá žalobkyní zpochybněné zjištění odvolacího soudu ohledně okamžiku vzniku prodlení žalované se zaplacením dluhu. Odvolací soud v souvislosti s úvahou, že se žalovaná dostala do prodlení teprve nezaplacením jednotlivých splátek podle dohodnutého splátkového kalendáře (tedy včas), přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a respektoval základní zásady hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Z toho, že žalobkyně na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, že si účastnice sjednaly úroky z prodlení pro případ neproplacení faktur, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobkyně nesouhlasí a prezentuje své vlastní hodnocení důkazů. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobkyní na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, či ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1635/2022).
Výtky žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud věc po právní stránce posoudil odlišně od prvoinstančního soudu, aniž účastníky v tomto směru poučil a poskytl jim možnost se vyjádřit či navrhnout doplnění dokazování, nejsou s to přípustnost dovolání založit. Žalobkyně jimi nezpochybňuje žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí nemůže obstát, jelikož k závěru, že Dohoda představuje kumulativní novaci závazku dospěl již soud prvního stupně, který pouze chybně vyložil ustanovení §1902 o. z. Odvolací soud toto pochybení ve svém rozsudku napravil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 363/2021).
Žalobkyně v dovolání sice výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti nákladovým výrokům, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci neuplatnila; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu