ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.3808.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 3808/2023-587
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Air bank a. s. , se sídlem v Praze Dejvicích, Evropská 2690/17, proti žalované M. Š. , t. č. neznámého pobytu, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Nekovářem, advokátem se sídlem v Brně, Kubešova 2627/10, o zaplacení 119 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 46/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2023, č. j. 75 Co 419/2021-469, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 128.755,52 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 17 C 46/2021-250, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 127.855,52 Kč s úroky ve výši 17,9 % ročně z této částky od 25. 3. 2020 do zaplacení, se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 4. 4. 2020 do zaplacení a s kapitalizovanými úroky za dobu od 24. 12. 2019 do 24. 3. 2020 ve výši 5 745,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu o zaplacení dalších 900 Kč zamítl (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 8.161, 24 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 75 Co 419/2021-469, potvrdil rozsudek v části, jíž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 119 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 119 600 Kč od 4. 4. 2020 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu ho změnil tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastnice uzavřely na pobočce Air bank a. s. v Brně dne 14. 8. 2019 v 13:41:38 hodin „Rámcovou smlouvu č. 1899690“, kterou doplnily v 17:21:42 hodin na pobočce v Olomouci „Dodatkem č. 1 k rámcové smlouvě“ (dále souhrnně jen „Smlouva“). Podle Smlouvy žalobkyně žalované zřídila běžný účet č. XY, na který jí dne 16. 8. 2019 poukázala peněžní prostředky ve výši 130.000 Kč (neúčelový úvěr). Nedílnou součástí Smlouvy byly obchodní podmínky, ceník, přehled úrokových sazeb, podmínky pro používání karet, podmínky pro používání úvěru, podmínky pro používání hypotéky, podmínky pro používání kontokorentu, pojistné podmínky a rámcová pojistná smlouva, přehled cen pojištění a podmínky poskytování odměn a výhod; žalovaná svým podpisem potvrdila, že se s těmito dokumenty seznámila. Strany Smlouvy si sjednaly dobu trvání úvěru v délce 97 měsíců a úrokovou sazbu ve výši 17,9 % ročně. Žalovaná čerpala úvěr jednorázovým výběrem hotovosti dne 21. 8. 2019 a zavázala se úvěr splácet v měsíčních splátkách po 2 571 Kč; celkově měla uhradit 246.624,81 Kč. V období od září do prosince 2019 žalovaná žalobkyni uhradila čtyři splátky po 2 571 Kč a na splátku splatnou 24. 1. 2020 zaplatila pouze 116 Kč. Ve dnech 17. 2. 2020, 4. 3. 2020 a 24. 3. 2020 žalobkyně žalované vyúčtovala náklady na vymáhání dluhu vždy ve výši 300 Kč a následně jí je strhla z bankovního účtu, který pro ni vedla. Dne 26. 3. 2020 žalobkyně žalované oznámila, že došlo k zesplatnění úvěru, a vyzvala ji k úhradě částky 134 500,88 Kč nejpozději do 3. 4. 2020. Při zkoumání úvěruschopnosti žalované vyšla žalobkyně z informací, které jí poskytla sama žalovaná, z úvěrové zprávy zahrnující lustraci v databázi BRKI a z výpisu z účtu žalované vedeného u ČSOB, a.s. za dobu od května do července 2019. Žalovaná v řízení neprokázala, že její doklady byly zneužity třetí osobou k uzavření Smlouvy (že sama Smlouvu neuzavřela), ani že ve skutečnosti úvěr nečerpala. Protože odvolací soud měl z dosud provedených důkazů za nepochybně prokázané, že žalovaná Smlouvu skutečně uzavřela, tedy, že vystupovala při kontraktačním procesu coby dlužník a příjemce peněz z úvěru (a je tudíž ve věci pasivně legitimována), považoval za nadbytečné doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru grafologie k tvrzenému zneužití dokladů žalované.
Stejně jako soud prvního stupně poměřoval odvolací soud Smlouvu ustanovením §2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve spojení s §2 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“). Ztotožnil se s jeho právním závěrem, že Smlouva není neplatná pro nesrozumitelnost či z důvodu „nemravné“ výše sjednaného úroku, a přisvědčil i závěru, že není důvodná námitka promlčení uplatněného práva. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že Smlouva je neplatná proto, že žalobkyně nesplnila svou povinnost podle §86 ZSÚ, když zcela rezignovala na posuzování výdajů žalované. Žalobkyně má tudíž nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 119 600 Kč a příslušenství v podobě úroků ve výši 10 % ročně z částky 119.600 Kč od 4. 4. 2020 do zaplacení. Ani odvolací soud neshledal důvody pro plnění dluhu ve splátkách; dovodil, že pro to nejsou splněny podmínky, jelikož žalovaná netvrdila, ani neprokázala relevantní skutečnosti ke svým majetkovým poměrům. Soudu prvního stupně odvolací soud vytkl, že se explicitně nezabýval mezinárodní příslušností českých soudů, byť je ve věci dána podle čl. 7 odst. 1, písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“), ani určením rozhodného práva, byť aplikoval správně právo české v souladu čl. 6 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, a jeho usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, neposuzoval-li její procesní úkon z 30. 3. 2021 (návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem) bez ohledu na jeho pojmenování podle obsahu. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3007/2009, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2388/2009 a ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3210/2008, jestliže – navzdory absentujícímu poučení žalované podle 118a o. s. ř. - dovodil, že neunesla důkazní břemeno. Závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, odvolací soud podle přesvědčení dovolatelky nerespektoval, jestliže vydal rozhodnutí „objektivně nesplnitelné“ ukládající jí povinnost uhradit vysokou částku, aniž jí umožnil plnit ji ve splátkách. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že „přehlédl podstatné a významné skutečnosti jejích nedostatečných majetkových poměrů při nedostatečném testu proporcionality“.
Žalobkyně se k dovolacím námitkám vyjádřila a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posouzení jeho tzv. subjektivní přípustnosti. Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá, třeba i ne příliš významná, újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože vznik případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší; v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, nebo ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015).
Změnil-li v posuzovaném případě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu částečně zamítl, nevznikla (nemohla vzniknout) tímto rozhodnutím žalované žádná újma na jejích právech odstranitelná tím, že by dovolací soud tento výrok rozhodnutí zrušil. Dovolání proti této části napadeného rozsudku odvolacího soudu je tudíž subjektivně nepřípustné.
Výtkami, že odvolací soud nesprávně posoudil její procesní úkon (návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem) a z tohoto důvodu důkaz následně neprovedl, a že ji nepoučil podle 118a o. s. ř., žalovaná nezpochybňuje žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení - jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nadto se sluší uvést, že žalovanou navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie, který měl sloužit k prokazování údajného zneužití osobních dokladů žalované, odvolací soud neprovedl nikoli proto, že žalovaná nesprávně označila obor znaleckého zkoumání (namísto posudku z oboru grafognózie požadovala posudek z oboru grafologie), nýbrž z důvodu nadbytečnosti; z ostatních důkazů vzal za nepochybně prokázané, že žalovaná se kontraktačního procesu osobně zúčastnila jako vydlužitelka a peníze z úvěru převzala. Pouze jako obiter dictum uvedl, že by navrhovaný důkazní prostředek ani nebyl vhodný k prokázání relevantních skutečností. Rozhodovací praxe akceptuje, že soud neprovede důkaz, který je zjevně nezpůsobilý ověřit či vyvrátit tvrzenou skutečnost, nebo byla-li rozhodná skutečnost již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena (viz nález Ústavního soudu ze dne 24 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
Námitka žalované, že soud nesprávně aplikoval §160 o. s. ř., jestliže nezohlednil její majetkové poměry a neumožnil jí proto plnění ve splátkách, není rovněž způsobilá založit přípustnost dovolání. Ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněným pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí podle §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Soudy obou stupňů možnost plnění přiznané částky ve splátkách zvažovaly a ani jeden z nich nepopřel význam zkoumání majetkových poměrů žalované v duchu závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn.25 Cdo 516/99, na případné umožnění plnění ve splátkách. Uzavřely však, že žalovaná nepředložila žádné důkazy k prokázání své majetkové situace, které by spolutvořily podmínky pro umožnění plnění ve splátkách. Ostatně vzhledem k tomu, že žalovaná byla po celou dobu řízení neznámého pobytu (ani opatrovníkovi se ji nepodařilo kontaktovat), nemohlo být zjišťování jejích majetkových poměrů ani objektivně úspěšné. Nadto majetkové poměry žalované by samy o sobě nepostačovaly pro umožnění plnění přiznané částky ve splátkách. Soud je současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 516/99, či sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, dále jeho rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, nebo usnesení ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017). Stanovení splátek v požadované výši 400 Kč měsíčně by oproti účastníky sjednaným měsíčním splátkám úvěru ve výši 2 571 Kč navíc byly zjevně v rozporu s uvedenou rozhodovací praxí.
Protože k řešení nebyla předložena žádná otázka hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu