ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.26.2024.1
sp. zn. 4 Tdo 26/2024-1671
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněné P. A. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 5 To 61/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 21/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2022, sp. zn. 6 T 21/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná P. A. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že (zkráceně):
v době od 19. 6. 2014 do 4. 6. 2018 za použití neoprávněně získaných klíčů, bez vědomí a souhlasu svého druha M. Š. opakovaně otevřela trezory nacházející se v jimi společně obývaném rodinném domě v XY, z nichž postupně v různých částkách odebrala finanční prostředky v celkové výši 27.791.960 Kč, které užila následujícím způsobem,
1) od 19. 6. 2014 do 13. 8. 2015 použila částku v celkové výši 205.439 Kč na úhradu exekucí své dcery, obžalované K. A.,
2) od 25.2.2015 do 15.6.2016 použila částku v celkové výši 1.083.730 Kč na úhradu svých exekucí,
3) od 10. 3. 2015 do 26. 7. 2016 odeslala poštovními poukázkami prostřednictvím bankovního účtu České pošty, s. p., číslo: XY, vedeného u Československé obchodní banky, a.s., částku v celkové výši 3.006.791 Kč na účet číslo: XY, vedený na J. P.,
4) od 11. 9. 2014 do 4.6. 2018 postupně vkládala v hotovosti finanční prostředky v celkové výši 5.536.000 Kč na svůj bankovní účet číslo: XY, za současného sdělení přihlašovacích údajů ke svému internetovému bankovnictví K. A., která na základě jejích pokynů převáděla finanční prostředky na bankovní účty číslo: XY, XY a XY, vedené na J. P.,
5) od 25. 6. 2015 do 4. 6. 2018 postupně vkládala v hotovosti finanční prostředky v celkové výši 17.779.000 Kč na bankovní účet číslo: XY, vedený na K. A., která elektronicky prostřednictvím internetového bankovnictví převáděla jednotlivé částky ve výších určovaných P. A. na bankovní účty číslo: XY a XY, vedené na J. P.,
6) finanční prostředky v celkové výši 181.000 Kč poskytla jako půjčku J. P., narozenému 7. 5.1980, přičemž je zaslala ve dvou platbách na účet jeho partnera J. H.,
a tímto svým jednáním způsobila M. Š., a jím ovládaným společnostem M. Š., s. r. o., Š. T., s. r. o., P. V., s. r. o., celkovou škodu ve výši 27.791.960 Kč.
2. Týmž rozsudkem byla uznána vinnou i K. A., dcera obviněné (dále také jako „spoluobviněná“), a to přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019.
3. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněné podle §205 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Spoluobviněné byl za uvedený přečin podle §217 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
4. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Š., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly obviněná i spoluobviněná odvolání. Obě přitom svá odvolání směřovaly proti výrokům o vině i trestu. Vrchní soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o obou podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 5 To 61/2022, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 5 To 61/2022, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti výroku o zamítnutí odvolání, v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že v důsledku vad důkazního řízení pak došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Následně obviněná zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů. Dále konstatovala, že dovoláním napadá jak usnesení odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně.
7. Konkrétně uvedla, že v průběhu dokazování bylo sice správně zjištěno a je fakticky nesporné, že s finančními prostředky ve výši 27.791.960 Kč disponovala, avšak soudy nižších stupňů podle ní nezjistily nejen to, jaký byl původ těchto prostředků, ale zejména ani to, kdo byl jejich vlastníkem. Podle obviněné proto nemohly ani posoudit, zda z její strany vůbec došlo ke zmocnění se cizí věci, resp. v jakém rozsahu k němu došlo, a tudíž ani nemohlo dojít k naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krádeže, jež vyžaduje přisvojení si cizí věci pachatelem tím, že se jí zmocní. Na prokazování původu a zejména vlastnictví finančních prostředků tak podle ní soudy nižších stupňů zcela rezignovaly poté, co soud prvního stupně nebyl s to zjistit, zda se mohlo jednat o prostředky některého ze čtyř subjektů, které se považují za poškozené – tj. M. Š. coby fyzická osoba a tři jím ovládané společnosti, právnické osoby – M. Š., s. r. o., Š. T., s. r. o., a P. V., s. r. o. Obviněná namítá, že žádný z poškozených svůj tvrzený nárok nikterak konkrétně nedoložil, vyjma společnosti M. Š., s.r.o. a to ve vztahu k nároku ve výši 22.776.865,60 Kč, který ostatně sama uznala. Ve zbývajícím rozsahu 5.015.094,40 Kč však podle obviněné nebylo v předchozím řízení ohledně vlastnictví předmětných prostředků prokázáno ničeho a škoda v tomto rozsahu nebyla žádným způsobem prokázána. Proto považuje učiněné skutkové zjištění, že měla v různých částkách postupně poškozeným odebrat peněžní prostředky v celkové částce 27.791.960 Kč, v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť v podstatné části, tj. co do částky 5.015.084,40 Kč, postrádá tento závěr obsahovou spojitost s provedenými důkazy.
8. V podrobnostech pak obviněná uvádí, že přestože je škoda na cizím majetku ve smyslu §205 tr. zákoníku obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu krádeže, s ohledem na reálný obsah provedených důkazů nezbylo soudu prvního stupně nic jiného než odkázat poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněná ovšem tvrdí, že otázka „rozklíčování peněžních toků“ mezi poškozeným Š. a jeho společnostmi a stanovení toho, který subjekt, jakou konkrétní škodu, utrpěl, není toliko otázkou posouzení uplatněných nároků na náhradu škody, tj. předmětem adhezního řízení, nýbrž že je stěžejní otázkou samotného naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže, vč. znaku způsobení škody a její výše. Obviněná vyjadřuje přesvědčení, že pakliže není tato suma spolehlivě zjištěna, chybí v dané věci i zjištění ve vztahu ke znakům skutkové podstaty přisouzeného činu. Připomíná také, že není zatížena důkazním břemenem ve vztahu k prokazování původů, resp. vlastnictví finančních prostředků, a tudíž i své neviny. Je proto přesvědčena, že absenci důkazů o její nevině nelze vykládat k její tíži a dospívat k závěru, že veškeré prostředky, s nimiž nakládala, byly “nutně“ cizí věcí ve smyslu §205 odst. 1 tr. zákoníku. Tento postup je podle ní v rozporu se zásadou presumpce neviny, zásadou obžalovací a in concreto i v rozporu s elementární zásadou in dubio pro reo. V tomto směru pak odkazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady Evropy 2016/343 ze dne 9. 3. 2016. Obviněná tudíž shrnuje, že v posuzované věci soudy nepřípustně přenesly důkazní břemeno na její osobu, pročež je nucena předkládat důkazy o své nevině.
9. Závěrem dovolatelka konstatuje, že za shora popsaných okolností se v posuzované věci jedná o stav non liquet, tj. o situaci, kdy soudy nemohly učinit spolehlivá zjištění ohledně množství a vlastnictví finančních prostředků, s nimiž nakládala, v důsledku čehož měly přistoupit k aplikaci zásady in dubio pro reo, neboť tento stav nedovoluje učinit závěr o její vině skutkem tak, jak byl uveden v obžalobě. Pokud tak soudy nižších stupňů nepostupovaly a realizovaly nesprávně důkazní řízení, porušily tak podle obviněné její základní práva a svobody ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu.
10. Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 3. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 934/2023. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání. Poté státní zástupce poukázal na jistou formální nedůslednost obviněné v označení dovolacích důvodů, neboť obviněná své dovolání opírá pouze o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy je ovšem směřuje proti rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž ovšem fakticky konstatuje, že je to právě rozsudek soudu prvního stupně, který měl být stižen vadou tzv. zjevného rozporu. V takovém případě měla podle státního zástupce obviněná své dovolání opřít rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
12. Ve vztahu k samotné dovolací argumentaci, jíž obviněná namítá existenci tzv. zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, tj. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě , nejprve státní zástupce konstatuje, že je s notnou dávkou tolerance sice pod uvedený dovolací důvod podřaditelná, byť poměrně okrajově, avšak že je zjevně neopodstatněná.
13. V podrobnostech pak státní zástupce uvádí, že obviněná vyvozuje vadnost rozhodnutí soudů nižších stupňů v otázce přisvojení si cizí věci a v otázce zjištění škody způsobené trestným činem, přitom však blíže neupřesňuje, jaké konkrétní důkazy by dle jejího názoru měly být v onom extrémním (zjevném) rozporu se závěrem o cizí věci, jež byla odcizena, a o výši způsobené škody. Státní zástupce k tomu připomíná, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze vytknout, že by tento soud logicky nezdůvodnil, proč finanční prostředky, s nimiž obviněná nakládala v objemech a způsobem popsaným pod bodem I výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyhodnotil jako finanční prostředky, jichž se obviněná zmocnila v období od června roku 2014 do 4. 6. 2018 při neoprávněných vstupech do trezorů umístěných v domě obývaném společně obviněnou a poškozeným M. Š. Státní zástupce proto ve vztahu k této námitce shrnuje, že v uvedeném vysvětlení myšlenkových úvah soudu prvního stupně onen zjevný rozpor nespatřuje.
14. Co se týče námitky obviněné, že skutková zjištění, která zahrnovala i jí tvrzenou nejasnost v určení vlastnictví peněžních prostředků odcizených z trezorů poškozeného M. Š. její osobou a jež nalezla odraz i v tzv. skutkové větě výroku o vině dovolatelky v odsuzujícím rozsudku, nepostačují proto, aby mohl být skutek, resp. jeho určitá součást, posouzen jako trestný čin z důvodu nenaplnění objektivní stránky trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znaku způsobení škody na cizím majetku, konstatuje státní zástupce, že jde spíše o argumentaci atakující obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněná neuplatnila.
15. Stran tvrzení obviněné, že tudíž nebyly naplněny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, se státní zástupce vyjadřuje v tom smyslu, že se s ním ztotožnit nelze. V podrobnostech pak uvádí, že obviněná ve své argumentaci zjevně pomíjí, že objektem trestného činu krádeže je nejenom vlastnictví věci, ale například i držba věci, a dokonce i pouhé faktické držení věci ve smyslu disponování s ní. Rozhodující je, jak uvádí státní zástupce, faktický stav, v rámci nějž má poškozený nebo jiný faktický držitel věc ve své moci (tj. vlastník, nájemce, vypůjčitel, ale i předchozí zloděj atd.).
16. Státní zástupce pak připomíná, že cizí věcí se v případě krádeže rozumí movitá věc, jež buď vůbec nenáleží pachateli, nebo nenáleží pouze jemu a nemá ji ve své dispozici. Z pohledu pachatele trestného činu krádeže je nutno za cizí věc považovat i takovou věc, která prokazatelně není jeho, tj. není ani ve společném jmění manželů, jehož by byl pachatel účasten, byť by se z různých důvodů nepodařilo dohledat a zjistit konkrétního vlastníka věci a otázka vlastnictví cizí věci by tak zůstala nevyjasněna. Státní zástupce také zdůrazňuje, že uvedené musí platit zvlášť za situace, kdy nelze určit jednoho konkrétního vlastníka, ovšem z okruhu několika málo subjektů připadá jako možný vlastník věci některý z nich v úvahu, přičemž však v tomto okruhu osob prokazatelně sám pachatel není zastoupen.
17. Dále státní zástupce připomíná, že přisvojením cizí věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí, jež je současně spojeno s vyloučením nikoli výhradně dosavadního vlastníka, ale například i faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Znak přisvojení si cizí věci zakotvený v §205 odst. 1 tr. zákoníku je pak podle něj naplněn, pakliže pachatel získá možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní.
18. V návaznosti na připomenutou teorii k trestnému činu krádeže pak státní zástupce učiněné poznatky aplikuje i na posuzovanou věc. Konstatuje, že z uvedených pravidel vyplývá, že jedině tehdy, pokud by předmětná část odcizených peněžních prostředků – v objemu 5.015.094,40 Kč – vůči nimž obviněná vznáší své výhrady, byla věcí patřící do jejího vlastnictví, by se vůči ní nemohla dopustit trestného činu krádeže tím jednáním, jež je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Tato varianta však byla podle státního zástupce provedeným dokazováním vyvrácena a ostatně ani obviněná již v dovolání netvrdí, že by zpochybňovaná část finančních prostředků, s nimiž předmětným stále se opakujícím způsobem nakládala, pocházela z jejího vlastnictví.
19. Státní zástupce se poté vyjadřuje v tom smyslu, že tudíž nelze přisvědčit obviněné v jejích úvahách o nesprávném určení výše způsobené škody, neboť předmětem útoku byly finanční prostředky nacházející se, a to v celém objemu odcizených peněz, ve faktické držbě poškozeného M. Š. Těchto prostředků se obviněná podle zjištění soudu prvního stupně zmocnila protiprávně a bez vědomí a svolení poškozeného tak, že je odejmula z dosahu jmenovaného při svých neoprávněných vstupech do jeho trezorů. Předmětem útoků se tak stal celý objem finančních prostředků, u nichž, jakožto zákonného platidla, není ani důvod pro účely stanovení výše škody trestným činem způsobené, resp. pro zjištění konkrétního typu škody v hranicích upravených §138 odst. 1 tr. zákoníku, postupovat způsobem určeným §137 tr. zákoníku. Uzavírá, že na určení výše škody na odcizených penězích nemá absolutně žádný vliv skutečnost, zda se původně nacházely ve vlastnictví či držbě jedné či několika poškozených osob a konkrétně jakých, nebyla-li touto osobou sama pachatelka.
20. Následně státní zástupce konstatuje, že nelze mít pochybnosti ani v otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže, neboť obviněná podle něj bez jakýchkoliv pochybností věděla, že se zmocňuje cizí věci, když s ohledem na okolnosti případu ani vzdáleně nemohla být subjektivně přesvědčena o tom, že jedná vůči svým vlastním finančním prostředkům. Přesné vymezení, kterému konkrétnímu subjektu z okruhu poškozených patří namítaná dílčí část z celkového objemu peněz, jichž se obviněná postupně zmocňovala, v jejích úvahách nehrálo roli, neboť si byla ve vztahu k celé sumě odcizovaných peněz vědoma toho, že se jedná o věci cizí.
21. Státní zástupce uzavírá, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlasí také s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnut než jím navrhované.
22. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Obviněná v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobě viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
28. Lze zároveň mít za to, že při jisté míře benevolence by bylo možno z dovolací argumentace obviněné vysledovat, že ji míří také na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť jej explicitně neuplatňuje. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Jelikož obviněná uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a neexplicitně také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž vzhledem k tomu, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jejího dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Je tomu tak proto, neboť právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
32. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky (obviněné), včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
33. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněné, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, a při jisté míře benevolence také implicitně tvrzené nesprávné právní posouzení věci, dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
34. Předně je potřeba uvést, že část v dovolání deklarovaných námitek (zejména námitku ohledně zjišťování původu peněžních prostředků) obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu, resp. doplnění odvolání (srov. č. l. 1587 až 1589 spisového materiálu). Jde tak v podstatě pouze o opakování její obhajoby, se kterou se již řádně a dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
35. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Prostřednictvím námitky, že v důsledku nezjištění konkrétního vlastníka odcizených finančních prostředků nemohlo dojít ke zmocnění se cizí věci, resp. že nebylo přinejmenším spolehlivě zjištěno, v jakém rozsahu k němu došlo, a že tudíž nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, pak obviněná implicitně uplatňuje, jak Nejvyšší soud při jisté míře benevolence z obsahu podaného dovolání dovodil, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. vadu nesprávného právního posouzení nebo jiného hmotněprávního posouzení. Současně ovšem uplatňuje ve vztahu k této argumentaci i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňuje skutkový závěr soudů nižších stupňů týkající se částky 5.015.094,40 Kč, tedy že i tato částka byla ve vztahu k ní cizí věcí.
36. Přestože obviněná výslovně neuplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak již bylo konstatováno, považuje Nejvyšší soud za vhodné na tuto námitku blíže reagovat. Nejvyšší soud předně připomíná, že objektem trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku je nejen vlastnictví věci, ale i držba věci či pouhé faktické držení věci ve smyslu disponování s ní. Rozhodující je tedy faktický stav, v rámci nějž má poškozený nebo jiný faktický držitel věc ve své moci – tj. vlastník, nájemce, vypůjčitel, schovatel, dopravce, zástavní věřitel, ale i předchozí zloděj atd. Cizí věcí v případě trestného činu krádeže se pak rozumí jen movitá věc, popř. oddělená součást nemovité věci (jako samostatná movitá věc), jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu a nemá ji ve své dispozici. Vždy musí jít o věc cizí, a proto se vlastník věci nemůže dopustit krádeže vlastní věci (ŠÁMAL, Pavel. §205 [Krádež]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2540.).
37. Ohledně objektivní stránky, jež vyžaduje zmocnění se cizí věci pachatelem, lze uvést, že pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji. Pachatel se tedy cizí věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. rozhodnutí č. 21/1972-I. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud také připomíná, že „[p]řisvojením si cizí věci se pachatel dostává do role faktického (nikoli ovšem oprávněného) vlastníka věci. Přisvojit si cizí věc ve smyslu §205 totiž znamená získat možnost trvale s věcí disponovat, respektive nakládat s ní jako s věcí vlastní“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018); „pachatel trestného činu krádeže podle §205 musí mít úmysl užívat cizí věc dlouhodobě (trvale), potažmo s ní nakládat jako s věcí vlastní. K přisvojení si cizí věci tedy nestačí úmysl pachatele k pouhému „zapůjčení si“ cizí věci za účelem dočasného využívání jejích užitných vlastností“ (KANDOVÁ, Katarína, ČEP, David. §205 [Krádež]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022).
38. Předně je třeba zdůraznit, že z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplynulo nade vší pochybnost, že peněžní prostředky, a to včetně obviněnou rozporované částky v objemu 5.015.940,40 Kč, vůči níž vznáší své výhrady, nebyly v jejím vlastnictví (srov. body 27, 28 a 35 rozsudku soudu prvního stupně, dále též body 19, 20 a 22 usnesení odvolacího soudu. Toto skutkové zjištění je pak stěžejní právě pro splnění podmínky naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku. Z pohledu námitek obviněné Nejvyšší soud akcentuje, že pro naplnění znaku způsobení škody na cizím majetku pachatelem není v duchu závěrů shora citované odborné literatury a judikatury zapotřebí, aby byla osoba poškozeného jednoznačně identifikována, nýbrž že postačuje takové zjištění, že finanční prostředky, o něž se v posuzované věci jedná, nebyly ve vlastnictví pachatele a že si toho byl pachatel vědom.
39. V souvislosti s touto výhradou obviněné je podle Nejvyššího soudu rovněž třeba připomenout, že soudem prvního stupně bylo nade vši pochybnost zjištěno, že finanční prostředky v celkovém objemu – tj. 27.791.960 Kč, byly ve faktické dispozici (faktické držbě) poškozeného M. Š. (k tomu srov. bod 28 rozsudku soudu prvního stupně), a tudíž nikoliv ve vlastnictví obviněné. K tomuto skutkovému zjištění dospěl nalézací soud na základě komplexního dokazování, přičemž jednotlivé důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech.
40. Ve vztahu k této námitce proto Nejvyšší soud uzavírá, že se sice jedná o námitku relevantně uplatněnou, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť opětovně připomíná, že obviněná uvedený dovolací důvod, pod nějž je možno dovolací argumentaci v této části podřadit, explicitně v podaném dovolání neoznačila, avšak že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Co se týče obviněnou deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dalo by se sice hovořit o tom, že shora zmíněné skutkové zjištění by hypoteticky mohlo být učiněno ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, avšak obviněná tuto námitku nevznesla právně relevantním způsobem, neboť žádný konkrétní důkaz, s nímž má být toto skutkové zjištění v rozporu, jak již bylo naznačeno, v rámci dovolací argumentace neoznačila. Fakticky obviněná totiž tuto námitku staví na tvrzení, že pokud nebyl zjištěn konkrétní vlastník částky 5.015.094,40 Kč, tedy zda se jednalo o finanční prostředky poškozeného či některé z jeho společností, nemohla se zmocnit cizí věci. Obviněná ovšem zcela pomíjí, že rozhodné bylo, že se nejednalo o její finanční prostředky a že si toho byla vědoma.
41. K namítanému zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. k tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů, které jsou podle obviněné dány a které podle ní zakládají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě , považuje Nejvyšší soud za nutné dále zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
42. Zde je namístě připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je totiž v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
43. Uvedená logická návaznost byla v posuzované věci dána, neboť jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (zejména body 24, 27 až 30) a usnesení odvolacího soudu (zejm. body 10, 11, 13, 15 až 22), soudy nižších stupňů v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku a usnesení uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněné i věrohodností svědků, především pak poškozeného M. Š. (srov. body 24 až 31 a také 43 až 44 rozsudku soudu prvního stupně a body 9 až 22 a také 31 až 32 usnesení odvolacího soudu). V žádném případě se tak, jak je patrné z výše uvedeného, nemohlo jednat o situaci, kdy by snad soudy nižších stupňů nesprávně přenášely na obviněnou důkazní břemeno ohledně prokázání její (ne)viny. Naopak zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí s mimořádnou pečlivostí popsal jednotlivé znaky skutkové podstaty přisouzeného zvlášť závažného zločinu, a to jak z hlediska jejich teoretického zakotvení, tak z hlediska aplikace obecných poznatků na projednávanou věc.
44. Za relevantně uplatněnou námitku nelze tudíž považovat ani tvrzení obviněné, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo, kterou uvádí v souvislosti s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
45. Takové výhrady obviněné tudíž nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se totiž obviněná primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jí předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jí zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i postup soudů nižších stupňů v rozporu se zásadou presumpce neviny a in dubio pro reo a rovněž, v konečném důsledku, porušení svého práva na spravedlivý proces. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
46. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu k uvedené námitce stran porušení zásady in dubio pro reo připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek, jak již bylo shora konstatováno, naplnily.
47. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že shora uvedená námitka obviněné, jíž vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že se ani co do částky 5.015.094,40 Kč nejednalo o finanční prostředky v jejím vlastnictví, z čehož dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, není řádně uplatněná a nelze ji podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Soudy k závěru, že se nemohlo jednat o finanční prostředky obviněné, dospěly na podkladě logického a vzájemně provázaného řetězce důkazů, tento svůj závěr učiněný nade vší pochybnost řádně odůvodnily, pročež uvedené skutkové zjištění tak není v žádném, natožpak zjevném a extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Z dokazování provedeného soudy nižších stupňů naopak jednoznačně vyplynulo, že se obviněná finančních prostředků, kteréžto nebyly v jejím vlastnictví, nýbrž byly v celém objemu ve faktické držbě poškozeného M. Š., postupně v průběhu čtyř let zmocnila protiprávně a bez vědomí a svolení poškozeného. Předmětem jejích útoků tak byly finanční prostředky v celé výši uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tj. v částce 27.791.960 Kč.
48. Co se týče obviněnou neexplicitně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na nějž patrně mířila svou argumentací o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, a nesprávného právního posouzení věci dovozovaného z tohoto tvrzeného pochybení, lze sice uvedenou argumentaci pod tento dovolací důvod podřadit, avšak je zjevně neopodstatněná.
49. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněnou uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v §265b odst. 1 tr. ř.
50. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu obviněnou explicitně neoznačeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
51. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněné nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněné zčásti neodpovídala jí uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu