ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1160.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1160/2023-421
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání obviněného D. K. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2023, č. j. 3 To 298/2023-377, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 163/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný D. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2023, č. j. 38 T 163/2022-347, uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) a za sbíhající se pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 2. 2023, č. j. 4 T 26/2023-147, který byl obžalovanému doručen dne 28. 3. 2023 a nabyl právní moci dne 6. 4. 2023, byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti čtyř (34) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu dvaceti (20) měsíců. Podle §43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 2. 2023, č. j. 4 T 26/2023-147, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 8. 2023, č. j. 3 To 298/2023-377, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, jelikož skutkový stav věci nebyl spolehlivě a v dostatečném rozsahu prokázán provedeným dokazováním. Poukázal na to, že jeho výpověď byla podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy, přičemž v této souvislosti odkázal na svědecké výpovědi, případně na jednotlivé části svědeckých výpovědí s tím, že pokud svědci vypovídali v jeho prospěch (M. S. a M. K.), nebyla jejich nevěrohodnost správně vyhodnocena. Je rovněž toho názoru, že jím navrhovaný a soudy neprovedený důkaz stran intoxikace poškozeného, tj. že poškozený mohl být v daný okamžik intoxikovaný, čímž se u něj mohla projevit paranoia, schizofrenní představy či bludy, mohl ovlivnit závěry o jeho vině. Podle obviněného použitá právní kvalifikace nebyla správná, přičemž poukázal na to, že by v teoretické rovině přicházela v úvahu právní kvalifikace podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný také uvedl, že nesouhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání a v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. navrhl, aby ve věci bylo nařízeno veřejné zasedání, kterého se chce zúčastnit.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že skutková zjištění vyplývají z provedeného dokazování bez známek jakékoli deformace, přičemž bylo soudy řádně reagováno i na obhajobu obviněného. Státní zástupce dále konstatoval, že v posuzované trestní věci nevznikly žádné pochybnosti o vině obviněného a nedošlo tak k namítanému porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Nesouhlasně se rovněž vyjádřil k námitce neprovedených navrhovaných důkazů, přičemž uvedl, že nalézací soud řádně odůvodnil, proč nepřikročil k navrhovanému důkazu. K námitce nesprávné právní kvalifikace konstatoval, že násilí obviněného bezprostředně směřovalo ke zmocnění se cizí věci, kterou měl mít poškozený ve své dispozici, a takové jednání jednoznačně svědčí o naplnění zákonných znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti uvedl, že žádné pochybnosti nevznikly ani ohledně správnosti právního posouzení skutku jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jelikož obviněný vstoupil po fyzickém útoku na poškozeného do jeho obydlí, čímž naplnil všechny zákonné znaky daného přečinu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Obviněný do svoji argumentace mj. vtělil tvrzení, že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch), že se dostatečně a správně nevypořádaly v rámci svých hodnotících úvah s provedenými důkazy a jeho odsouzení vybudovaly na základě výpovědí nevěrohodných svědků, nevěrohodného poškozeného, chybně vyhodnotily věrohodnost jeho výpovědi a výpovědi svědků vypovídajících v jeho prospěch a v důsledku těchto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odlišný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
11. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci založil na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že poškozený trpí poruchou s bludy, paranoidní představou a to v době kdy je intoxikován; mělo být doplněno dokazování právě ve vztahu k intoxikaci poškozeného, který byl uživatelem pervitinu; výpověď obviněného byla podpořena dalšími důkazy, které soudy chybně vyhodnotily jako nevěrohodné; jednání bylo chybně kvalifikováno atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 27. – 33. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „V prvé řadě je nutno konstatovat, že výpověď obžalovaného je nelogická a vnitřně rozporná...Naproti tomu výpověď poškozeného je v podstatě konstantní jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, je podávána s patřičným množstvím detailů (např. jak viděl poškozený obžalovaného kukátkem, jak proběhl incident, co se dělo po něm atd.), jeho výpověď je konzistentní a logicky vystavěná...Výpověď obžalovaného zdánlivě podporuje výpověď svědka M. K. a M. S.. Soud však oba svědky považuje za nevěrohodné, kdy jejich nevěrohodnost vyplývá ze skutečností sdělovaných při jejich výpovědích, jakož z dalších ve věci provedených důkazů...Byť svědek uvedl, že nemá problémy s pamětí, ohledně řady skutečností z předmětné události uváděl, že si nevzpomíná. Pak však uvedl, že je pravdou, že v bytě řešili P. peníze. Z výpovědi (téhož) svědka K. bylo zjevné, že tento je veden snahou obžalovanému svou výpovědí nepřitížit, kdy jeho výpověď pak byla rozporná s dalšími ve věci provedenými důkazy...Z kamerového záznamu pořízeného z domu, kde se nachází byt poškozeného, plyne, že zatímco obžalovaný jel k bytu poškozeného výtahem, svědek K. v tu době šel ještě s další osobou po schodišti směrem nahoru. Je tak zjevné, že se M. K. nacházel v době skutku někde mezi přízemím a druhým patrem. Svědek M. a stejně tak obžalovaný přitom tvrdili, že M. K. zůstal dole v přízemí, což však zjevně rovněž není pravdou, jak plyne z předmětného kamerového záznamu...M. S. pak byla při své výpovědi zjevně vedena snahou obžalovanému pomoci, neboť v mezidobí se spřátelili, jak sama uvedla...Teprve po opakovaných dotazech uvedla, že bezprostředně po události jí poškozený tuto popsal tak, že otevřel dveře a dostal ránu pěstí...Její výpověď byla vnitřně rozporná, kdy navzájem se části její výpovědi vyvracely. Některé skutečnosti ponejprv zamlčovala a uváděla je až k dodatečným dotazům... z telefonického hovoru vyplynulo, že obžalovaný dal poškozenému ránu, když k němu přišel. Z celé komunikace je přitom zjevné, že násilí (či připravenost jeho použití) vůči poškozenému ze strany obžalovaného bylo užito v souvislosti s požadavkem na vrácení peněz...Obžalovaný již v okamžiku, kdy jel do bytu poškozeného řešit vrácení P. peněz, tam směřoval s úmyslem, že za účelem jejich získání je připraven použít i násilí. Je tak jednoznačně vyvrácena verze a obhajoba obžalovaného, že udeření poškozeného bylo reakcí na hanlivou urážku směřující vůči němu v hádce obžalovaného s poškozeným...Pokud bylo obhajobou namítáno, že poškozený jednal pod vlivem psychotropních látek, a v důsledku nich mohly být potencovány jeho paranoidní rysy osobnosti, nebylo prokázáno, že by se tak stalo...Ostatně, jak je shora uvedeno, poškozený popisoval předmětnou událost logicky, konzistentně, s patřičným množstvím detailů a tato výpověď pak odpovídala i dalším shora uvedeným důkazům, jež s jeho výpovědí korespondovaly. Ostatně hned po předmětné události popisoval její průběh shodně jak svědkyni S., tak svědku P., kdy oběma uvedl, že se obával, že u sebe má obžalovaný zbraň, což vyvodil z výhružky učiněné obžalovaným v době, kdy byl po úderu obžalovaného na zemi a tento si sáhl do vnitřní kapsy bundy se slovy, že poškozeného zastřelí. Stejně tak jeho výpověď odpovídá i zranění, které mu obžalovaný způsobil, a rovněž pak odpovídá pořízeným záznamům telekomunikačního provozu. Koresponduje taktéž s výpovědí svědka V. P.... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. bodech 9. – 11. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Okresní soud zcela správně vyhodnotil jako nevěrohodnou výpověď svědka M. K. Pokud tento vypověděl o celé události vztahující se ke vstupu obžalovaného do bytu poškozeného shodně s obžalovaným, tak okresní soud důvodně poukázal na obsah kamerového záznamu pořízeného z domu, kde poškozený bydlí, a rovněž na výpověď svědka M. Z těchto důkazů je zřejmé, že svědek K. se v kritickém okamžiku nemohl nacházet v takové blízkosti bytu poškozeného, aby mohl popsat, co se v souvislosti se vstupem obžalovaného do bytu odehrálo. Svědkyně S. sice uvedla, že poškozený se před ní vyjádřil tak, že obžalovaného do bytu pozval, ale pokud byla konfrontována se svou původní výpovědí z přípravného řízení, tak rovněž připustila, že poškozený i jí popsal původně okolnosti vstupu obžalovaného do bytu shodně se svou svědeckou výpovědí učiněnou v rámci trestního řízení...Přestože není pochybností o tom, že se poškozený léčí s duševní poruchou a znaleckým posudkem bylo diagnostikováno, že trpí poruchou s bludy, tak není důvod pochybovat o tom, že jeho onemocnění bylo v předmětné době stabilizováno a nebyly skutečně zjištěny žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly jeho schopnosti v kritické době vnímat proběhlé události a o těchto referovat v souladu s realitou...Ve všech podstatných směrech vypovídal shodně, spontánně popsal, že ihned poté, co otevřel dveře od svého bytu, dostal od obžalovaného ránu pěstí, přičemž obžalovaný své jednání doprovázel tím, že se domáhal, aby mu poškozený vydal P. peníze. Své jednání doprovodil i pohrůžkou zastřelením. Shodně popsal i události, které následovaly po vstupu obžalovaného, příp. dalších osob do bytu. Poškozený nijak svou výpověď ani nedramatizoval, své tehdejší příkoří nikterak nezveličoval, neuvedl, že by vůči němu byly použity další fyzické útoky. Není důvod ani spekulovat o tom, že by křivou svědeckou výpovědí či přímým obviněním obžalovaného chtěl dosáhnout určitého prospěchu, sám ani nevyhledal lékařské ošetření, neuplatnil ani nárok na náhradu škody...Výpověď poškozeného je v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Pořízená fotodokumentace potvrzuje, že byl udeřen do obličeje způsobem, jak popsal a rovněž pořízené záznamy o telekomunikačním provozu, které byly zajišťovány v trestní věci svědka V. P., potvrzují tehdejší komunikaci mezi poškozeným a P., stejně tak mezi obžalovaným a P., která je v souladu s popisem, který ve věci podal poškozený...Právě s ohledem na jednotný popis ze strany poškozeného v průběhu celého vedení řízení, nevznikají skutečně pochybnosti o tom, že by výpověď poškozeného byla ovlivněna jeho duševní poruchou...Objektivně nebyl zajištěn žádný důkaz, který by svědčil o tom, že poškozený byl v kritické době pod vlivem drogy v takové intenzitě, aby tím byla ovlivněna jeho svědecká výpověď. Jde prakticky pouze o spekulace, že poškozený v předchozím období užíval pervitin, čímž by mohl být ovlivněn jeho duševní stav. V takovém případě podle názoru odvolacího soudu by však poškozený těžko byl schopen takové spontánní výpovědi, která by v průběhu času nezaznamenala žádných podstatných změn... atd.“
14. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 13.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
15. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 23. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými, přičemž se podrobně zabýval věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, jakožto i věrohodností výpovědí poškozeného a obviněného. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil (bod 5. a násl. usnesení odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl, přičemž taktéž neopomenul reagovat na námitky obviněného a podrobně rozvedl, které důkazy shledal věrohodnými a řádně se zaobíral také otázkou teoretické intoxikace poškozeného a s ní související věrohodností jeho výpovědi (viz shora bod 13.). Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného. Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na věrohodnost výpovědí některých svědků a na možnou intoxikaci pervitinem poškozeného, kteráž mohla u poškozeného ovlivnit jeho výpověď s ohledem na duševní poruchu, kterou poškozený trpí, je vhodné obviněného znovu upozornit na to, že výpověď poškozeného byla po celou dobu trestního řízení konstantní, poškozený po celou dobu vypovídal shodně, spontánně popsal průběh skutkového děje, přičemž jeho výpověď nestojí osamoceně, ale je podpořena i dalšími ve věci provedenými důkazy. Soudy nižších stupňů tak správně shledaly výpověď poškozeného věrohodnou, přičemž v průběhu řízení nevyplynuly žádné skutečnosti, které by poukazovaly na to, že byla výpověď poškozeného ovlivněna jeho duševní poruchou, či že byl poškozený intoxikován. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že argumentace obviněného je pouhou teoretickou spekulací, která nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž soudy nižších stupňů se jeho námitkami řádně zabývaly. Je také vhodné uvést, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
16. Ve vztahu k uplatněnému dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze uvést, že obviněný v rámci své argumentace poukazuje na nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání, přičemž ovšem vychází ze svojí vlastní verze skutkového děje, založené na jeho vlastním hodnocení důkazů s tím, že jeho jednání by v teoretické rovině mohlo být kvalifikováno podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Na tomto místě je znovu vhodné uvést, že se jedná o argumentaci, kterou obviněný použil již v rámci svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí řádně zabýval, když např. v bodě 13. svého usnesení uvedl, že „Nemohl akceptovat námitky obhajoby, že zjištěným jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestných činů podle §173 odst. 1 a §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Za situace, kdy obžalovaný ihned poté, co poškozený otevřel dveře od svého bytu, udeřil poškozeného bez varování pěstí do obličeje a toto své jednání doplnil požadavkem, aby poškozený vydal P. peníze a dále jednal způsobem, který poškozený vnímal jako pohrůžku zastřelení, pokud peníze nevydá, přičemž následně po vstupu do bytu tento prohledával, není důvod pochybovat o tom, že šlo o jednání jednoznačně naplňující znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obžalovaným použité násilí a pohrůžka bezprostředního násilí směřovaly k tomu, aby poškozený vydal předmětné peníze okamžitě, nešlo o to, že by obžalovaný poškozeného nutil násilím či pohrůžkami násilí k tomu, aby uznal pohledávku P. a zavázal se ji uhradit někdy v budoucnu. Pouze za takovéto posledně popsané situace by šlo o jednání naplňující znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku...atd.“ Za situace popsané ve skutkovém zjištění výroku rozsudku a soudy důkazně podložené ohledně vniknutí obviněného do bytu poškozeného nemohou existovat ani pochybnosti o naplnění znaků přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
17. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů, byť obviněný pouze poukázal na skutečnost, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz, aniž by přímo námitku tzv. opomenutých důkazů vznesl. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
18. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi, kamerový záznam či listinné důkazy. Dále je zřejmé, že byly vzaty v potaz i obviněným učiněné důkazní návrhy, přičemž oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné (viz bod 22. rozsudku). Odvolací soud se k opakujícímu návrhu obviněného dostatečně vyjádřil v bodech 5. a 11. svého rozhodnutí. Nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného v souvislosti s argumentací o nutnosti provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který byl soudy nižších stupňů shledán nedůvodným, uvést, že v rámci argumentace dovolatele, kromě již výše uvedeného, bylo patrně přehlédnuto, že znalec MUDr. Jan Tuček, Ph.D., LLM mimo jiné také uvedl, že v předmětné době se poškozený nacházel v remisi (tj. bezpříznakovém období). Tato skutečnost je podporována také zprávou MUDr. Krejšů, která mj. uvádí, že psychický stav je stabilní, během kontrol bez známek floridní produkce či jiných známek psychotického onemocnění, v léčbě výborně spolupracuje. Podle mínění Nejvyššího soudu nelze přehlédnout nejen skutečnosti nikoli pouze ohledně vlastního napadení poškozeného, ale ani další skutečnosti, kterými popisoval poškozený např. pohyb různých osob v jeho bytě (např. zmínku ohledně osoby jménem W., příchod osoby pod přezdívkou Č. /Ď./, který si přišel pro reproduktor, telefonáty se svědkem P.). Zcela důvodně neuvěřily soudy nižších stupňů výpovědím svědků, kteří měli podle obviněného potvrzovat jeho verzi výpovědi, což obsáhle a výstižně popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kdy ke svědkovi K. lze pouze dodat, že z jeho vystupování vyplynula „velká ztráta paměti“, pokud šlo o dotazy ohledně důvodu, pro který měl jít obviněný za poškozeným, tomu o čem se pak v bytě poškozeného bavili – přitom vše podle svědka K. probíhalo v normální atmosféře. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, a to v souvislosti s tvrzením obviněného, že poškozenému „dal ránu, protože ho urážel“, nikoli že by tak činil v souvislosti s vydáním finanční hotovosti poškozeným, že uvedená obhajoba obviněného je vyvrácena nejen konstantní výpovědí poškozeného, ale je podporována nepřímo mj. také výpovědí svědka P., S. ohledně proběhlých telefonních hovorů ve večerních a následných hodinách dne 2. 3. 2022 a pořízených záznamů telekomunikačního provozu, které již obviněný taktně pomíjí, ve kterých se hovoří mj o tom, že „budou zapírat, takže alespoň lívaneček tam musí proběhnout“; „mrdka říká, že je nemá a ptá se dalšího jestli mu má ještě šlápnout na hubu“; „že mu dal ještě jednu ránu..“, které prokazují správnost úvah soudů nižších stupňů, že obviněný jednak úmyslně užil násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se cizí věci - peněz, jednak neoprávněně vnikl do obydlí jiného a při činu užil násilí, což bylo dostatečně na základě provedených důkazů prokázáno.
19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
20. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 20. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu