ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.13.2024.1
sp. zn. 8 Tdo 13/2024-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněného M. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 7 To 241/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 28/2023, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 7 To 241/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 4 T 28/2023.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 4 T 28/2023, byl obviněný M. N. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle soudem učiněných skutkových zjištění dopustil tak, že
dne 8. 2. 2022 v době kolem 16:30 hodin, ačkoli věděl, že se po předchozím požití alkoholu přivedl do stavu vylučujícího bezpečné ovládání motorového vozidla, přičemž v jeho krvi, odebrané téhož dne v 17:20 hodin, byl následným lékařským vyšetřením zjištěn obsah alkoholu v krvi nejméně 2,16 g/kg, řídil v Praze XY, po ulici XY, osobní motorové vozidlo značky Citroën Nemo 1.4HDI, registrační značky XY, kdy poté, a to ve snaze ho zaparkovat v této ulici před domem č. p. XY, ohrozil zde stojící chodkyni K. B., narozenou XY, která však na tuto kolizní situaci stihla zareagovat a před parkujícím vozidlem včas uskočila, vzápětí učinila telefonické oznámení o tomto incidentu na Policii České republiky, neboť obviněný po vystoupení z vozidla jevil známky požití alkoholu, neboť měl nekoordinované pohyby a nejistý postoj a jeho řeč byla málo srozumitelná.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ve výši 45.000 Kč, jenž mu byl podle §68 odst. 5 tr. zákoníku rozložen na dvanáct měsíčních splátek po částce 3.750 Kč s tím, že výhoda splátek odpadá, jestliže nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 7 To 241/2023, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného podané proti uvedeném rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání. V něm poukázal na to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
5. V obsahu dovolání obviněný zdůraznil svou dosavadní obhajobu založenou na tvrzení, že vozidlo neřídil pod vlivem alkoholu, do restaurace přijel zcela střízlivý kolem poledne, a teprve kolem 16.30 hodin dne 8. 2. 2023 došlo k neshodě ohledně bezplatného parkovacího místa, což je jeho setrvalá výpověď, která netrpí rozpory. V souladu s touto jeho verzí jsou výpovědi svědků L. K., J. B., M. T., J. G. a M. S., jež však byly soudem označeny za nevěrohodné, ač všechny potvrzovaly, že se z restaurace nevzdálil na žádnou podstatnější dobu a jeho vozidlo stálo zaparkované na místě, kde ho zaznamenali.
6. Kromě toho, že se soudy vadně s těmito výpověďmi vypořádaly, soud prvního stupně zcela mylně usuzoval, že si na předmětnou událost jmenovaní svědci nemohou pamatovat pro odstup doby více než jednoho roku od posuzované události (viz bod 14. rozsudku). Přitom nezaznamenal, že od spáchání činu do doby soudního projednávání uběhly asi tři měsíce. Takovou úvahu obviněný označil za zcela vadnou, mylnou a neodpovídající skutečně zjištěným okolnostem zejména o době, kdy k činu došlo. Vycházel totiž z vadné datace skutku v popisu skutkových zjištění, podle nichž měl být čin spáchán dne 8. 2. 2022, přestože podstatné důkazy dokladují, že k němu došlo dne 8. 2. 2023. Soud nejenže toto nesprávné skutkové zjištění nenapravil a neodstranil, protože je v rozporu s výsledky provedeného dokazování, ale takto vadné datum převzal z návrhu na potrestání, kde stejně jako v rozsudku soudu prvního stupně je v popisu skutku uvedeno, že se skutek udál dne 8. 2. 2022. Přitom všechny provedené důkazy, zejména záznamy policie i lékařské zprávy o zkoušce na alkohol, podle na nich uvedené datace svědčí o tom, že k činu došlo dne 8. 2. 2023 (srov. bod 11. rozsudku). Navíc soud právě od tohoto nesprávného určení času spáchání činu odvíjel své závěry o nevěrohodnosti posuzovaných svědků.
7. Obviněný rovněž zdůraznil, že si svědkové na předmětnou událost mohli pamatovat i proto, že šlo o oslavu jeho narozenin (měl je o dva dny dříve). Neztotožnil se se závěrem soudu, že nelze věřit tomu, že do restaurace přišel po dojezdu a zaparkování zcela střízlivý a dostal se do stavu opilosti během dvaceti minut. Takový závěr je v rozporu s jeho tvrzením i výpověďmi svědků, kteří uvedli, že se dostavil do restaurace již kolem 11:30 hodin. Pokud soud učinil závěr, že někam na chvíli odjel, není podložen žádným důkazem. Naopak svědci potvrdili, že po celou dobu stálo auto zaparkované poblíž restaurace a obviněný se nevzdaloval.
8. Za nevěrohodné obviněný označil výpovědi svědkyň, o něž se opírají závěry soudu, protože D. S. před soudem vypověděla něco jiného než při podání vysvětlení do úředního záznamu dne 9. 2. 2023 (byť jej nelze jako důkaz použít). U hlavního líčení dne 25. 5. 2023 tvrdila, že událost pozorovala ze vzdálenosti 200 až 300 metrů, na zaparkování jí nic podivného nepřišlo, řidiče neviděla a informace čerpala od svědkyně K. B., což svědčí o svědectví z doslechu. Rovněž tvrdila, že měla vybitý mobil. Její uváděné skutečnosti neodpovídají ani zjištění Policie České republiky, že motor automobilu obviněného byl v době zásahu policie studený. Svědkyně vypověděla ve prospěch verze, že se obviněný měl hádat se svědkyní K. B., která tvrdila, že zajížděl na místo, z něhož právě vyjela její kamarádka. Situaci však měla pozorovat ze vzdálenosti 200 až 300 metrů a je tedy sporné, jak vnímala zjištěné okolnosti. Rovněž tvrdila, že trvalo 5 až 10 minut, než obviněný na parkovací místo přijel, ačkoli obviněným označení svědkové uvádějí, že vozidlo stálo na stejném místě, že se se svědkyní K. B. hádal a uváděl, že domů pojede tramvají. Tyto svědkyně se neshodly ani v tom, která z nich policii volala.
9. Uložený trest obviněný považoval za likvidační, protože je OSVČ, nemá zaměstnance, do doby rozhodnutí byl bezúhonný, navíc má manželku a dvě děti. Požádal proto o odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí trestu zákazu činnosti.
10. Ze všech uvedených důvodů v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 7 To 241/2023, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu nebo sám rozhodl ve věci rozsudkem.
11. Nejvyšší státní zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) ve vyjádření k dovolání prostřednictvím u něj působícího státního zástupce zmínilo, že je dovolání vystavěno na doslovném opakování námitek dříve uváděných, s nimiž se soudy správně vypořádaly. Výhrady obviněného související s vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval za neopodstatněné. Dokazování soudem provedené označil za bezvadné, a zdůraznil, že svým povinnostem dostál i Městský soud v Praze, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal, zejména, že dokazování je založeno na dvou odlišných skupinách důkazů. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým právě popis skutkového děje tak, jak ho prezentovaly svědkyně K. B. a D. S., a nikoli účelovou a lživou výpověď obviněného (viz body 14. rozsudku soudu a 6. usnesení). Nepřisvědčil námitkám obviněného o extrémním rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Z těchto důvodů státní zástupce považoval dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání jeho případnou repliku neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
IV. Obecně k dovolání
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění dovolacích důvodů nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v §265b tr. ř. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
15. Obviněný v dovolání sice důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tímto paragrafovým zněním neoznačil, ale jeho podstatu dostatečně vyjádřil a vystihl slovně v obsahu dovolání, a proto není sporné, že dovolání o tento důvod opírá. Podle něj je možné dovolání podat, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
16. Lze připomenout, že Nejvyšší soud je při respektu ke shora vymezeným podmínkám a rozsahu své přezkumné povinnosti vždy povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
17. Když Nejvyšší soud shledal, že dovolání koresponduje s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný v něm poukazoval na nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, a podle §265i odst. 1 tr. ř. ho neodmítl, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
V. K důvodnosti dovolání
18. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že přestože zásadní výhradou obviněného bylo, že se činu, jak je popsán ve skutkových zjištěních, nedopustil, a brojil proti způsobu, jakým soud provedené důkazy hodnotil, jedním z důvodů, proč se se soudem prvního stupně neztotožnil, bylo, že soud v rozporu s důkazy ve věci provedenými učinil skutkový závěr, že k činu došlo dne 8. 2. 2022, jak tvrdil i návrh na potrestání, ač takový závěr z výsledků provedeného dokazování neplyne, protože vše jednoznačně svědčí o tom, že k činu došlo dne 8. 2. 2023. Nemůže proto být správný ani úsudek soudu o nevěrohodnosti svědků vycházející z toho, že od činu do jejich výpovědi uplynul více jak rok, a proto si událost nemohli pamatovat. Přitom takový závěr neodpovídá tomu, že čin se udál tři měsíce před jejich výslechem, když hlavní líčení se konalo 25. 5. 2023 (viz č. l. 60 a násl. spisu).
19. Podle obsahu spisu Nejvyšší soud shledal, že údaj, že ke skutku došlo dne 8. 2. 2022, je uveden i v návrhu na potrestání podaném státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 dne 7. 3. 2023, sp. zn. 1 ZK 61/2023 (č. l. 46 spisu). Tuto zcela jasnou vadu soud mohl na základě výsledků provedeného dokazování napravit (srov. §220 odst. 1, 2 tr. ř.), což však neučinil přesto, že výsledky objasňování svědčí jednoznačně o tom, že se skutek stal dne 8. 2. 2023. Uvedené datum plyne ze zkoušky na alkohol provedené policejním alkoholtesterem značky Dräger dne 8. 2. 2023 v 16:44 a 16:55 hodin (č. l. 5 spisu) i z lékařského vyšetření obviněného ve Fakultní nemocnici na Bulovce (č. l. 11 spisu). V tento den byl rovněž obviněný zadržen jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu podle §76 odst. 1 tr. ř. (č. l. 12 spisu), a to asi půl hodiny po jeho spáchání, a byl pořízen videozáznam o výjezdu policejní hlídky (viz záznam na č. l. 38 spisu).
20. K nápravě uvedené chyby nedošlo ani v odvolacím řízení, kde na ni obviněný též poukazoval (srov. odvolání na č. l. 95 spisu), neboť odvolací soud v rámci své rekapitulace skutku uvedl, že „podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spáchal obžalovaný M. N. uvedený přečin tím, že dne 8. února 2023 v době kolem 16:30 hodin…“ (viz bod 2. usnesení), přičemž v bodě 5. konstatoval, že „Řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, bylo provedeno bez procesních vad…skutková zjištění, která na základě nich učinil jsou správná a úplná…při hodnocení důkazů postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.“. Z těchto argumentů je zcela zjevné, že odvolací soud se výhradami a námitkami obviněného řádně nezabýval a uvedenou vadu dostatečně nezaznamenal, při konstatování popisu skutku soudem prvního stupně nevycházel z toho, jak skutek co do časového údaje popsal, a ani nedostatky v jeho úvahách při hodnocení výpovědi převážné většiny svědků z hlediska plynutí času odvolací soud neodhalil. Vše svědčí o tom, že nedostál povinnostem, které plynou z §254 a násl. tr. ř., protože ve svých závěrech považuje za správný skutkový stav, který soud prvního stupně fakticky nezjistil, byť by plynul z provedeného dokazování, a namísto nápravy tohoto pochybení sám vydal zmatečné rozhodnutí, při němž ignoroval výhrady obviněného (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). V takovém případě nebylo možné pouze nekriticky odkázat na odůvodnění soudu nižšího stupně, protože to lze jen tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).
21. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné zmínit, že časové vymezení skutku je podstatnou rozhodnou skutkovou okolností, která musí být ve skutkovém zjištění soudů vyjádřena zcela přesně tak, jak byla zjištěna, neboť od toho, kdy se skutek udál, se odvíjí celá řada právních i procesních skutečností. Podstatný vliv má i na zachování totožnosti skutku (srov. §220 tr. ř.), protože soud může rozhodnout o žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachována totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, z jehož spáchání je obviněný uznán vinným, případně obžaloby zproštěn. Byť základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnosti skutku. Neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi (srov. rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.). Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení.
22. V posuzované věci byl podán návrh na potrestání (srov. §179d tr. ř.), jenž v obecné rovině obsahuje stejné náležitosti jako obžaloba s výjimkou odůvodnění. Skutek, který představuje trestné jednání obviněného, časově vymezoval jinak, než jak odpovídalo spisu vedenému ve zkráceném přípravném řízení (srov. §179d odst. 2 tr. ř.), protože je v něm čin obviněného uveden datem 8. 2. 2022.
23. Soud v situaci, když byla doba spáchání činu vymezena v rozporu s podkladovými materiály, mohl tuto vadu v popisu skutku, která zřejmě byla jen písařským nedostatkem, v rámci dokazování provedeného v hlavním líčení při konstatování zachování totožnosti skutku napravit (srov. §2 odst. 5, 6 a §220 tr. ř.), což se však nestalo. Soudy však tuto vadně zaznamenanou skutečnost převzaly, a navíc ji i promítly do nesprávných úvah vztahujících se k vině obviněného, jak bylo výše rozvedeno, neboť soud ve shodě s vadně uvedeným datem činu posuzoval hodnověrnost svědků, a odvolací soud se s ním ztotožnil.
24. S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že se nejedná již v daném stadiu trestního řízení o písařskou chybu, která by byla odstranitelná opravným usnesením podle §131 odst. 1 tr. ř., podle něhož „předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen“. Bral na vědomí, že rozhodujícím kritériem je soulad s rozsudkem tak, jak byl vyhlášen, a shledal, že v daném případě již nejde o chybu ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, ale o vadný skutkový závěr, jenž vyšel z návrhu na potrestání a byl i v rozsudku vyhlášen. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 5. 2023, bylo zjištěno, že samosoudkyně rozsudek s uvedenou vadou v datu spáchání předmětného skutku ústně konstatovala, a tedy vyhlásila, že čin byl spáchán dne 8. 2. 2022 (srov. pořízený audiozáznam z hlavního líčení na č. l. 77 a CD založené na č. l. 79, stopa 01 Soudce, čas 1:52:43). Tyto nedostatky lze napravit jen v řádných či mimořádných opravných prostředcích (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1–156. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1718).
25. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že nedostatek spočívající v nesprávném vymezení doby spáchání předmětného činu je důsledkem vadného postupu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a nedodržení zásady, že z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (k tomuto srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
26. Uvedené pochybení je nutné napravit, neboť s touto vadou nemůže rozhodnutí obstát, a to nejen z hlediska úplnosti a správnosti skutkových zjištění ve vztahu ke konkrétnímu skutku, ale i proto, že doba spáchání činu, pro který byl pachatel uznán vinným, se pojí i s dalšími hmotněprávními či procesními důsledky. Je totiž např. určující pro běh promlčecí doby, jelikož ta v případě trestného činu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku běží od okamžiku, kdy došlo k ukončení jednání pachatele (srov. §34 odst. 2 tr. zákoníku), nebo má doba spáchání skutku určující význam pro ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, případně i pro ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 tr. zákoníku.
VI. Závěr
27. Nejvyšší soud na základě shora uvedených nedostatků shledal dovolání obviněného důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 7 To 241/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 4 T 28/2023, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
28. Věc se tak vrací soudu prvního stupně, jehož úkolem bude, aby shora vytknuté nedostatky napravil.
29. Nejvyšší soud jen nad rámec popsaných nedostatků, které jsou primární, neboť bude znovu o skutku obviněného rozhodováno, a tedy nebyl prostor pro to, aby ostatní dovolací námitky obviněného v této fázi své přezkumné činnosti posuzoval, pouze obiter dictum zmiňuje, že pro správné další zjištění skutkového stavu bude třeba důsledně zvážit vhodnost zpracování znaleckého posudku k posouzení alkoholemie obviněného v době činu. Byť zjištěná hladina alkoholu v krvi obviněného sama o sobě prokazuje, že obviněný byl v době řízení nezpůsobilý řídit vozidlo ve smyslu označeného přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku, bylo by vhodné zvažovat potřebu doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, za účelem objasnění toho, jak alkohol požitý obviněným v jeho těle v době činu působil na jeho organismus, aby bylo zjištěno, v jaké fázi jeho odbourávání k posuzovanému činu došlo. Uvedený požadavek však bude záviset na posouzení soudu, zda setrvá na tom, že znalecký posudek nutný není, avšak s tím, že soud nemůže sám hodnotit, jak alkohol na organismus obviněného působil, zda byl zvyklý ethanol přijímat a jak dalece byl schopen ho odbourávat, se zřetelem na jeho celkovou tělesnou hmotnost , a to případně k délce doby, která by musela uplynout od chvíle, kdy obviněný požil alkohol, do chvíle, než bylo v 17.25 hodin provedeno lékařské vyšetření ve Fakultní nemocnici na Bulovce dne 8. 2. 2023, kde mu byla naměřena hodnota 2,16 g/kg alkoholu v krvi, když dechová zkouška v 16.50 hodin téhož dne prokázala 1,88 g/kg . Toto doplnění může být podstatné pro stanovení doby, po níž obviněný alkohol požíval, což je otázka odborná, a nikoliv právní, jejíž zodpovězení přísluší pouze znalci (srov. §105 tr. ř.). Zjištění plynoucí ze zpracovaného znaleckého posudku by bylo důležité pro další hodnocení ve věci provedených důkazů ve smyslu zásad stanovených v §2 odst. 6 tr. ř., a to zejména vzhledem k tomu, že zde jsou dvě skupiny důkazů, které popisují situaci odlišně, nemůže stranou pozornosti úvah soudu zůstat zásada presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo , podle něhož není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). K tomu lze připomenout, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není sto vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98, ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, aj.). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
30. Nejvyšší soud v závěru připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného, podaného v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius ; srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu