ECLI:CZ:NSS:2013:8.ANS.9.2013:22
sp. zn. 8 Ans 9/2013 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Senát Parlamentu České republiky, se sídlem Valdštejnské náměstí 17/4,
Praha 1, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2013, čj. 11 A 16/2013 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou domáhal, aby Městský soud v Praze „přikázal Senátu Parlamentu ČR,
sídlem obecně známým, aby při vyřizování mejlové žádosti o informace z 2.listopadu 2012 poskytl informace
v předmětné žádosti (14625/2012/S).“ Z přiložené citované žádosti ze dne 15. 1. 2011 vyplývá,
že se žalobce domáhal poskytnutí informace v podobě „úplné adresy elektronického registru oznámení
veřejných činitelů“.
[2] Jelikož žalobce nezaplatil společně s podáním žaloby soudní poplatek, městský soud
jej usnesením ze dne 21. 2. 2013, čj. 11 A 16/2013 - 4, vyzval, aby tak učinil do 3 dnů
od doručení této výzvy. Žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne
8. 3. 2013, čj. 11 A 16/2013 - 10, městský soud žalobce neosvobodil od placení soudních
poplatků. Kasační stížnost žalobce proti neosvobození od soudního poplatku Nejvyšší správní
soud zamítl usnesením ze dne 31. 5. 2013, čj. 5 As 23/2013 - 14.
[3] Městský soud usnesením ze dne 11. 7. 2013, čj. 11 A 16/2013 - 25, žalobce znovu vyzval
k úhradě soudního poplatku, a to ve lhůtě 7 dnů. Žalobce na tuto výzvu reagoval novou –
neodůvodněnou - žádostí o osvobození od soudních poplatků. Soudní poplatek z podané žaloby
ve lhůtě určené soudem uhrazen nebyl. Městský soud proto usnesením ze dne 1. 8. 2013,
čj. 11 A 16/2013 - 32, řízení o žalobě zastavil podle §47 písm. c) s. ř. s. a §9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
II.
[4] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu kasační stížností. Namítl
v ní, že mu městský soud určil nepřiměřenou lhůtu k zaplacení. Soud nerozlišuje mezi poplatkem
za řízení a za návrh na zahájení řízení. Stěžovatel disponuje malými finančními prostředky.
Postup městského soudu je vůči stěžovateli diskriminační. Žalobce byl oprávněn podat novou
žádost o osvobození od soudních poplatků, protože jako neprávně vzdělaná osoba není povinna
rozumět odůvodnění soudu. Stěžovatel městskému soudu konečně vytkl, že si nezachovává
odpovídající odstup, neboť usnesení čj. 11 A 16/2013-10 obsahuje jeho jméno a příjmení.
[5] Stěžovatel podáním ze dne 1. 10. 2013 vznesl námitku podjatosti vůči všem soudcům
Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že „předmětem žaloby informace o rejstříku vedeným
odpůrcem; jde o rejstřík oznámení soudců; všichni soudci smějí mít zájem na tom, aby se navrhovatel k informaci
nedostal; je možná vedlejší, že nepochopitelně žádný soud ČR nezveřejňuje informaci poptávanou navrhovatelem;
je vedlejší, že proces byl zastaven MěS.“
III.
[6] Žalovaný namítl nedostatek pasivní legitimace s tím, že žádným právním předpisem není
stanovena způsobilost zákonodárného sboru vystupovat v právních vztazích jako subjekt
a způsobilost být účastníkem řízení před soudy. K věci samé připomněl, že zaslal žalobci dopis
s přístupovými kódy pro nahlížení do elektronického registru oznámení veřejných činitelů
dle zákona č. 159/2006 S. o střetu zájmů.
IV.
[7] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 - 13).
[8] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než 800
spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2013
do 2. 10. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 284 věcí, v nichž žalobce vystupuje
jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 231 (50 řízení
bylo zastaveno, 41 věcí bylo odmítnuto, 86 zamítnuto, pouze ve 2 případech zdejší soud
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly
vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo
u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník
řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel
vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo
být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená
s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné námitky, kterými by se snažil vyvrátit závěr
městského soudu, že ani přes opakovanou výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek ve lhůtě
stanové soudem, v důsledku čehož bylo namístě řízení o žalobě zastavit. Nejvyšší správní soud
nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení
zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“
(srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 - 10, a usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13, jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Vznesené
námitky prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[10] Zdejšímu soudu je navíc z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 nebo sp. zn. 8 As 79/2012, srov. také rozsudek ze dne 21. 3. 2013,
čj. 8 Aps 7/2012 - 16), že neplněním výzev k zaplacením soudního poplatku a opakovanými
žádostmi o osvobození od soudních poplatků stěžovatel rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním
a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o několik týdnů
až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti, příp. následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci
udělené advokátovi nebo o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud
však tyto žádosti zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem
a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012,
čj. 8 As 71/2012 - 13, a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 22, která byla stěžovateli doručena
a jejich obsah je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení
pro nezaplacení soudního poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku o počtu zastavených
řízení).
[11] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš
restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[12] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti současně namítl podjatost všech soudců Nejvyššího
správního soudu. Neuvedl však žádné konkrétní a srozumitelné argumenty ve prospěch
svého návrhu. Nejvyšší správní soud se již vyjádřil v tom smyslu, že obecně formulované námitce
podjatosti všech jeho soudců, která není podpořena konkrétními důvody pro vyloučení
jednotlivých soudců, nelze vyhovět a není třeba se jí zabývat samostatně (v podrobnostech
viz zejm. rozsudek ze dne 29. 3. 2012, čj. 9 Ans 2/2012 - 52, dostupný na www.nssoud.cz).
V nyní projednávané věci jde zčásti o odlišnou situaci, neboť stěžovatel námitku podjatosti opírá
o skutečnost, že o kasační stížnosti má rozhodovat tentýž soud, vůči kterému směřuje předmětná
žaloba. Nejvyšší správní soud se k této situaci již vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 3. 2013,
čj. 2 As 20/2013 - 14, vyslovil, že „je ovšem vyloučen postup, aby o kasační stížnosti rozhodl jiný orgán,
neboť jediným soudem, jenž je oprávněn projednat a rozhodnout kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, je právě Nejvyšší správní soud (§12 odst. 1 s. ř. s.); ostatně nahlíženo
logikou takto uplatněné námitky by na Nejvyšším správním soudě nebyl žádný soudce, který by o podjatosti mohl
rozhodnout (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 1. 7. 2009, č. j. Vol 4/2009 - 13, dostupné
na www.nssoud.cz)“. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tímto právním názorem a námitkou
podjatosti se proto nezabýval.
[14] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele, protože předmětem posouzení
bylo rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za řízení před krajským
soudem. Požadavek, aby stěžovatel dostál těmto povinnostem, by vedl k řetězení
téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo
by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení (obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007,
čj. 9 As 43/2007 - 77).
[15] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. října 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu